Udělám to zítra aneb co je to prokrastinace

Prokrastinace je chorobné odkládání nepříjemných činností.
Problém s odkládáním je velmi rozšířený, píše se o něm v knížkách nebo na webech a dokáže způsobit zejména v práci velké potíže.
Není to ale tak úplně lenost. Prokrastinátor se nemusí flákat, může pracovat dosti usilovně, jen nedělá to má. Dává přednost tomu, co ho víc baví před tím, co je důležité a potřebné. Ono to ani není tak jednoduché ohlídat a zhodnotit. Když se na vás celý den obracejí lidé (zákazníci, šéfové, kolegové, rodina) s nějakými požadavky a vy se snažíte vyhovět, tak se docela klidně stane, že vám už nezbyde čas ani energie na věci, které se sice nepřipomínají tak hlasitě, ale přesto jsou důležité – angličtina, cvičení, zdravá výživa, vztahy v rodině, dostatek spánku atd.
Odkládání je snazší tehdy, když k ní máte prostor. Znají ji třeba vysokoškolští studenti, protože ti si mohou svoje studium rozvrhnout dost svobodně. Když je termín ještě daleko, zdá se, že je času dost, tak proč se honit, že. Když se termín přiblíží, najednou jsme ve stresu, najednou nestíháme, panikaříme, což samozřejmě celou situaci jedině zhoršuje.
U mě osobně se odkládání dost pojí s nepříjemnými pocity – mám sklon vyhýbat se tomu, čeho se bojím nebo z čeho mám špatný pocit. A nemusí to být nezbytně nutně nějaké bůhvíjak obtížné věci. Nerada třeba telefonuji, mám raději osobní kontakt. Ze všeho nejvíc mi ale vadí pocit, že jsem něco udělala špatně nebo že jsem v něčem neschopná. Z toho důvodu třeba strašně nerada chodím na úřady, protože jsou mi všechna ta úřední nařízení, jednání, formuláře cizí a skoro fyzicky cítím, jak tam moje IQ klesá a klesá až je tak nízko, že si po něm šlapu.
Oblíbeným předmětem odkládání je návštěva zubaře, ale to je celkem pochopitelné, tam nás žádné úžasné zážitky nečekají.
Receptů na odkládání (nebo spíš proti odkládání) se dá na internetu najít víc. U věcí, které musím dělat často nebo dokonce denně se mi osvědčilo je dělat ve stejnou dobu a za stejných okolností, díky tomu vznikl návyk a prokrastinace vymizela. Takhle jsem si třeba navykla hodně psát: je to první věc, do které se každý den pouštím a díky tomu se nemusím nutit ani přemlouvat, dělám to stejně automaticky, jako si po ránu čistím zuby.
Některé věci je možné nechat udělat někoho jiného. Když je pro vás úklid utrpením, možná by se vyplatilo někomu za něj zaplatit a ušetřený čas věnovat svojí kariéře nebo zálibám.
A v některých případech se prostě člověk přinutit musí. Návštěva zubaře se prostě nedá přehodit na někoho jiného. Ale může vám pomoci, když se po té nepříjemné akci nějak odměníte. Pěknou knížkou, čokoládou nebo čímkoliv, co vám udělá radost. Odměnou je i ten pocit, že už to mám za sebou.
Nezlobte se na sebe, když se přistihnete při prokrastinaci. Prokrastinátoři nebývají lenoši. Naopak, jsou to lidé ambiciózní, kteří toho chtějí hodně zvládnout a při tom, kolik si toho naplánují, je nutné něco odsunout nebo třeba taky neudělat. Aspoň já dost často bojuju s tím, že si naplánuju víc činností, než se dá reálné zvládnout. Vím to o sobě, ale příliš se mi nedaří něčeho se vzdát. Nejspíš to nebude jen můj případ. Zátěž při práci nebo studiu může být hodně velká a my si jen neradi připouštíme, že to třeba může být na hranici našich možností nebo dokonca za tou hranicí. Někdy jsou prostě požadavky naprosto nekonečné. Když budete třeba zaměstnaná maminka dvou nebo více dětí, nikdy nebudete mít hotovo. Vždycky před vámi bude hora neudělané práce. Máte dvě možnosti. Buď se s tím smíříte, vezmete to jako fakt a nebudete se tím trápit. Nebo si budete každý den vyčítat, jak jste nemožné, jak toho málo děláte a honit se tak, jak by vás nikdo jiný nehonil.
Prokrastinace není lenost. Lenoch nic nedělá a nevadí mu to. Prokrastinátor bývá hodně zaměstnaný, záleží mu na práci/studiu, ale nevěnuje se tomu nejdůležitějšímu. A hlavně z toho má špatný pocit, což ho i motivuje k tomu hledat řešení. Proto je tolik článků o prokrastinaci, ale minimum o tom, jak bojovat s vlastní leností.

Kousek romatické četby od Karolíny Světlé

Karolína Světlá patří k těm autorům, o kterých se učíme ve škole, češtináři je považují za klasiky, které bychom měli znát, ale skoro nikdo je nečte.
Náhodou se mi při posezení v čajovně dostala do ruky knížka Karoliny Světlé Kříž u potoka. Karolina Světlá psala v době, kdy Česká republika byla součástí Rakousko-Uherska, úředním jazykem byla němčina. Čeština byla považována za jazyk nižších vrstev. Byla to ale také doba, kdy se češství a čeština začíná dostávat ke slovu a objevují se vlastenci, kteří jsou na svoje češství hrdí.
To vydání knížky Kříž u potoka, které se mi dostalo do ruky, bylo vydáno v roce 1930 ke stoletému výročí jejího narození, byl zachován i ten archaický jazyk, který by od četby spolehlivě odradil většinu dnešní mladé generace, která je nucena číst ve škole „povinnou literaturu“.
Karolina Světlá je představitelkou vesnického románu, inspiraci čerpala v Podještědí, kde se narodil její manžel a kam jezdili na léto.
Hrdinkou románu je osiřelá Eva, která je přijata do rodiny mlynářky, která ji opravdu miluje a stará se o ni jako o vlastní. Když Eva vyroste, provdá se do rodiny Potockých, která je známá tím, že v ní ženy vždy trpěly nedobrým zacházením od mužů. Ke sňatku ji nevede ani láska, ani ji nenutí rodina, ta ji naopak odrazuje. Chce udělat v životě něco dobrého, rozhodne se tedy svou láskou vykoupit „prokletou“ rodinu Potockých. Její manžel ji zpočátku velmi miluje, ale po čase ho láska přejde, začne si připadat méněcenný vedle pracovité a schopné ženy, jejíž zálibou je čtení knih. Čím dál víc času tráví mimo domov, chodí do hospody a najde si i milenku. Nicméně láska a pokora jeho ženy a také proradnost jeho milenky ho přivedou k rozumu a konec by byl skoro happy endem, kdyby nebylo tragické smrti manželova bratra, který se snažil pomoci ve složité situaci.
Nevím sice, jak vypadal vesnický život v té době, ale připadalo mi, že je podaný poněkud idealizovaně. Jako by autorka těm vesničanům nadržovala. Jako by chtěla příznivým obrazem venkovanů chtěla povzbudit českou hrdost. Je dost pravděpodobné, že takový motiv měla, vzhledem k tomu, že se stýkala s českými intelektuály, např. s Janem Nerudou nebo Boženou Němcovou.
Karolína Světlá se taky zasazovala o ženská práva, o zlepšení situace chudých žen prostřednictvím vzdělání apod. Dneska bychom to považovali za sociální práci a ten názor, že vzdělání je cestou k lepšímu životu, ten mi rozhodně nepřipadá zastaralý. Naopak. Myslím, že důležitost znalostí a dovedností je dnes mnohem důležitější než dříve. I když vzdělání a znalosti není synonymum. Nicméně vzdělání má dnes velkou prestiž a (skoro) každý rodič chce, aby jeho dítě studovalo a dosáhlo vysokého postavení. Řemeslo a práce rukama už takovou prestiž nemá. Pokud jde o mě, tak si spíš budu vážit schopnéh a pracovitého ševce nebo truhláře než sebevědomého frajera, který zbohatl bez toho, aby lidem poskytoval nějakou skutečnou hodnotu. 

Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl

Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl. Něco takového prý kdysi řekl Einstein a mě se ta myšlenka velmi líbí. Jen jsem ji vždycky považovala za záležitost velkých, skoro životních rozhodnutí. Třeba v případě manželské krize, kdy už se ti dva domluvit nedokážou, požádají odborníka – manželského poradce – aby jim pomohl.

Když člověk řeší nějakou situaci, je v ní uzavřen jako v domě. Vidí prostě jen to, co je uvnitř. Takže některé problémy vyřešit dokáže, ale některé ne, protože je k nim potřeba vidět situaci zvenčí. Není to otázka inteligence. No, možná trochu jo. Ale ani ten nejchytřejší člověk na světě nedokáže vymyslet a vyřešit všechno sám.

K tomu potřebujeme ostatní lidi. Názor druhého člověka může být tím, co naše myšlení posune na jinou úroveň, co nás přiměje podívat se na komplikovanou situaci z jiného úhlu, ze kterého se může řešení jevit někdy až nepříjemně jednoduché. Pak si připadáme jako troubové, že jsme to neviděli. Zbytečně se obviňujeme, ze svého úhlu pohledu jsme to možná ani vidět nemohli. Připodobnila bych to k tomu, kdy stojíte vedle svého partnera v lese a on vám ukazuje veverku. Jenže vy ji  pořád ne a ne vidět. Pak se postavíte na jeho místo a zjistíte, že předtím vám výhled zakrýval strom. Budete se pak obviňovat z toho, že jste hloupí? Nebo ten druhý? Jasně, že ne. Prostě stačilo o kousek změnit úhel pohledu a situace se vyjasnila.

Podobně to podle mě funguje i mezi lidmi. Každý se na věci dívá se svého stanoviska, je ovlivněný svými názory, znalostmi, tím, co považuje za správné a žádoucí i tím, čeho se třeba bojí. Všechny tyto vlivy tvoří něco jako vnitřní krajinu. Objekty v ní nám občas prostě nedovolují vidět některé věci. Co s tím? Existují sice různé techniky, jak přijít na nová, neobvyklá a originální řešení – myšlenkové mapy třeba, ale ani ty nejsou samospasitelné (i když z knížek o myšlenkových mapách skoro čiší, jaký je to všelék).  Napadá mě ještě metoda šesti klobouků, určitě jich je mnohem víc.

Nejlepší bývá zeptat se jiného člověka. Dokonce ani nemusí být až tak velkým odborníkem na to, co nás trápí. Když vám není dobře, komu se svěříte? Svému lékaři? Nebo si spíš postěžujete partnerovi nebo kolegyni v práci? Dost často se obracíme na toho, kdo je zrovna nejblíž. A dost často nám ten dotyčný něco poradí – lék, bylinku nebo nás aspoň ujistí, že opravdu nevypadáme dobře a že máme jít k lékaři. Je zvláštní, že rada takového amatéra bývá dobrá, i když on nemá ani zlomek těch znalostí, které má odborník. Proč? Možná je to tím, že škála našich nejběžnějších problémů není až tak velká a setkává se s nimi skoro každý. Nebo je to proto, že to prostě vidí jinak a díky tomu rozšiřuje i náš pohled na věc.

Pro mě z toho vyplývá jeden důležitý závěr: je důležité mít kolem sebe lidi a mluvit s nimi. Nejen o svých problémech, to každého jenom otráví. Navíc ne všechno, nad čím přemýšlíme, chápeme jako problém. Když se chystáte malovat a rozhodujete se pro barvu, říkáte tomu problém? Asi ne. Ale když vám někdo poradí malíře, který má cit pro barvy a pomůže vám k vaší naprosté spokojenosti, tak se to dá považovat za vyřešení problému.

Další výhoda toho, když mluvíte s druhým člověkem, je v tom, že se v něm skrývá (stejně jako ve vás) ohromná studnice informací, znalostí, dovedností, do kterých může sáhnout a najít možná právě tu informaci, která vás v dané chvíli posune o kousek dál. Někdy bychom se mohli posunout i o hodně velký kus, ale to se nám moc nechce. Malé změny zvládáme, těch velkých se bojíme. Zcela oprávněně. Změny vyvolávají i různé vedlejší účinky, které se mohou dotknout věcí pro nás důležitých. Změníte třeba práci, získáte náročné, velmi dobře placené místo, ale zjistíte, že váš manžel se s tím nějak nedokáže vyrovnat a že vaše manželství, kterého si ceníte nade všechno, se bortí a přestává fungovat. Známé jsou i případy výherců obrovských finančních částek, kteří s penězi neuměli zacházet, naletěli podvodníkům nebo peníze nerozumně rozházeli. Nebo v lepším případě si je udrželi, ale přišli o vztahy s přáteli a příbuznými, protože ti se s jejich „štěstím" nedokázali vyrovnat a buď jim záviděli nebo se snažili situace využít.

Velká změna prostě znamená ohrožení současného stavu a proto se jim podvědomě bráníme.

Ty malé změny, to je něco jiného. Těch se bát nemusíme, nemají takový potenciál nějak skokově ovlivnit náš navyklý způsob života. K těm malým změnám se někdy dopracujeme sami, jindy nás k nim inspirují ostatní a vůbec to nemusí být v situaci, kdy poníženě žádáme o pomoc, spíš to obvykle vyplyne z hovoru, kdy často volíme témata, která v dané době zaměstnávají náš mozek. Takový nezávazný nesměrovaný rozhovor zdánlivě o ničem je velmi důležitá součást lidské kultury. Buduje vztahy mezi lidmi a dodává nám nové impulsy.

V době, která tak fandí výkonnosti a efektivnost se prosté pokecání si nebo zdrbnutí může zdát jako marnění času. Taky jsem to tak dřív cítila. Změnila jsem názor, když jsem zjistila, jak obohacující může povídání s lidmi být. Jistě, ne vždy a ne s každým. Jsou lidé, kteří spíš jakoby člověka vysávali, unavovali. Těm je lepší se vyhnout. Nakonec proč trávit svůj volný čas s někým, s kým se necítíme dobře, když je na světě spousta fajn lidí, se kterými je radost pobýt?

Vtipy na 24. dubna

Při urologické operaci říká chirurg:
"Sestři, poopravte trochu ty varlata... óóó, a pacientovi také..."

 

"Taxi, taxi," křičí mladá žena, "honem mě zavezte do porodnice!"
"Řidič nervózně nastartuje a ptá se: "Za 10 minut tam budeme, stačí to?"
"Jasně, služba mi začíná až za čtvrt hodiny!"

 

Doktorovi v domě praskla voda. Zavolal instalatéra. Ten přijel, vybalil brašnu nářadí a chvíli se porůznu hrabal v trubkách a dělal takové ty složité instalatérské věci. Pak si umyl ruce a napsal doktorovi účet na 1800 Kč.
Doktor podiveně kroutí hlavou:
"1800 korun? To je šílené, jako doktor si tolik za hodinu nevydělám!"
Instalatér ho nechal domluvit a pak klidně říká:
"No, já jako doktor taky tak nevydělával."

 

"Proč jsi utekl z operačního sálu?"
"Sestra řekla: Žádnou paniku, uklidněte se, operace slepého střeva není těžká."
"A co je na tom strašného?"
"No ona to řekla chirurgovi."

 

Ptají se pana Nováka: "Kdes byl včera, Pepo"
"U doktora."
"A prohlédl tě?"
"Naštěstí ne, dal mi neschopenku na týden!"

 

Zemřel slavný kardiolog, vynikající odborník na srdce. Jak rakev odjížděla z místnosti, tak vjížděla do obrovského srdce. Všichni strašně plakali, jen jeden se ohromně smál. Po obřadu mu všichni vytýkali, že je to neetické, ať to nějak vysvětlí.
"Víte, já už se strašně těsím na svůj pohřeb....... Jsem totiž slavný gynekolog."

 

Pacient si stěžuje doktorovi:
"Pane doktore, já mám nějaké potíže s tím, no, s přirozením..."
"Tak si odložte."
Chlápek si opatrně sundá sako, pověsí ho na ramínko a vyhladí faldy. Kalhoty přeloží pukem na puk, pověsí na ramínko 1/3 na 2/3 a pečlivě uhladí. Sundá košili, pečlivě ji poskládá do čtverečku na stůl. Ponožky nezlomí, nýbrž bez problémů přeloží a poskládá. Když už je úplně svlečený, tak se postaví před doktora.
Doktor se dívá a nic nevidí:
"A co vám jako je?!"
"No... copak nevidíte? Vždyť já mám jedno vejce níž než druhé!!!"
"Sakra, chlape, vždyť to je úplně přirozené, to tak mají všichni chlapi!"
"Ale vždyť to vypadá strašně neupraveně!"

 

Katolík, protestant, muslim a žid spolu při večeři diskutují.
Katolík: "Mám takové jmění, že se chystám koupit Citibank!"
Protestant: "Já jsem tak bohatý, že si koupím General Motors!"
Muslim: "Já jsem pohádkově bohatý princ a hodlám koupit Microsoft!"
Potom se všichni obrátí na žida.
Ten si míchá kafe, potom opatrně položí lžičku na stůl, upije trochu, podívá se na všechny a ledabyle prohodí: "Pánové, ale já nic z toho neprodávám!"

Vtipy na 23. dubna

Přijde chlap do hospody a objedná si dva rumy. Jeden hodí do sebe a druhej vylije do kapsy, to se párkrát opakuje, když tu náhle barman říká: "Není to škoda, lít vždycky ten druhý rum do té kapsy?"
A chlápek říká: "Víš co, hleď si svého a polib mi prdel."
Z kapsy mu vykoukne malá připitá myška a říká: "Jo a vyřiďte to také svojí kočce."

 

KROCAN NA WHISKY (Vánoční Recept)
Koupíme pětikilového krocana (pro šest osob) a láhev whisky. K tomu sůl, pepř, olivový olej a proužky špeku. Krocana poklademe špekem,zavážeme, osolíme, opepříme a potřeme olivovým olejem. Předehřejeme troubu na 200 °C. Nalejeme si sklenku whisky a připijeme na úspěch díla. Poté uložíme krocana na pekáč a vložíme do trouby. Nalejeme si dva bleskové panáky whisky a připijeme opět na úspěch díla.
Po dvaceti minutách nastavíme termostat na 250 °C, ať trouba pořádně bručí. Dame si další tři whisky. Po půl hodině ptáka otočíme a nadále bedlivě hlídáme. Občas se chopíme flašky ffiskie nalejem si do řepy.
Po další bůlhodince se uopatrně vydáme k lince a krocanou rodočíme. Přidom dáuáme bacha, abyzme se neupálili uo ty pojebaný dvéře vod trouby. Si dalších pěét nebo zedm fixki vevnitř sklenice si a pak a tak. Kurvacana pečem další dři hodinkýý (ale je to vcelku fuk) a každých deset minud dem čúlat.
Je-li to aáspoň drožku možný, dolezem ke sforákua úytáhnem troubu z grozana. Dofřejem si ježdě jedoóo loka a znoúua se pokuzíme tu mrchu dostad uen. Zúédnem tóo prokladýo ffóógla z éé zeměéa prrrrrrrrdnemho na boddnos. Dáúuúáme uéélkýho majzla na uklouznutí na zamaštťěnýým liinoúlluélu.
Tošku se plospíme.
Príští den sníme krocana studenýho s majonézou a s aspirínem.

 

"Denně chodíš domů opilý," vyčítá žena manželovi, "a co já, co děti?"
"Měj rozum, stará," odvětil muž, "přeci nebudeme chlastat všichni."

 

"Opilý muž přišel pozdě večer domů. Zůstal stát v obýváku a koukal jak se kolem vše točí.
Manželka se ptá: "Karle, ty si nepůjdeš lehnout?"
"Hík... půjdu, škyt... jen co pojede kolem mě postel."

 

.17% všech automobilových nehod je způsobeno opilými řidiči. To svědči o tom, že 83% všech automobilových nehod je zapříčiněno střízlivými řidiči.
Proč ta střízlivá hovada nezmizí ze silnic?

 

Přijde policajt se žábou na hlavě k doktorovi a ten se hned ptá:
"Tak copak vás trápí?"
A žába povídá:
"Pane doktore, podívejte se co mi vyrostlo na prdeli!"

Vtipy na 22. dubna

 

"Obžalovaný, můžete nám vysvětlit, proč jste tedy souseda Mazánka půchl vidlemi?" "On mě, prosím, k tomu vyzval." "Jak to?" "No, skládal uhlí, a když mě uviděl, tak mi povídá: Pojď mi píchnout!"

 

Soudce: "Měl jste poměr se zemřelou?" "Probůh, to ne, jenom dokud žila."

 

Dva známí se potkali po mnoha letech. "Slyšel jsem, že jsi po třetí ženatý." "Jo, a spokojený, první byla učitelka a pořád chtěla opakovat. Druhá byla od hasičů. Ta chtěla jen prodlužovat hadici. Ale teď mám zemědělkyni a je moc hodná. Říká, jen se nedři, co nestihneš ty, stihnou brigádníci."

 

Na plese si vylévá srdce paní ¨Nováková: "Vy se tady alespoň vytančíte paní Píšová. Vidím, že tu máte manžela i milence." "Prosím vás, i tady se vymlouvají jeden na druhého."

 

Novomanželé pozvali na návštěvu do svého malého bytu dávného dobrého přítele. Když už toho dost vypili, rozhodli se, že ho nechají přespat v jejich manželské posteli mezi nimi. Ráno manželka vstala první a šla udělat snídani. Muži zůstali sami a přítel říká manželovi: "Poslouchej, to jsem nevěděl, že je ta tvoje manželka taková vášnivá!" Manžel: "Proč?" Přítel: "Ona mi ho celou noc držela!" Manžel: "To jsem byl já! Jistota je jistota!"

 

V kanceláři si stěžuje kolegyně: "Já jsem tak utahaná. Nemohu spát, starý chrápe jako pila." "To je jednoduché. Jakmile usne, roztáhni mu nohy." Druhý den vypadá kolegyně spokojeně. "Jak jsi na to přišla?" "Když mu roztáhneš nohy, pytel mu spadne na díru a průvan přestane."

Vtipy na 21. dubna

„Měla jste tu být v osm hodin ráno!" mrazivě praví šéf, často se v docházce opožďující sekretářce.
„Vážně?" říká dychtivě sličná, leč ospalá dívčina, „a co se tu tak strašně důležitého dělo?"

 

Píše muž z vězení manželce: „Drahá lásko. Díky za pilník, který jsi mi zapekla do bábovky. Velice jsi mě potěšila. Mám teď nejhezčí nehty z basy.

 

Vězeňský kaplan promlouvá k recidivistovi, který už potřetí vyloupil pokladnu: „Můj synu, až se dostaneš na svobodu, rád ti budu pomáhat."
„Moc děkuji za nabídku, důstojnosti," povídá vězeň. „Ale na to musí být odborník."

 

"Pane profesore, může přijít student ke zkoušce podnapilý?" "No, v podstatě může." "Hej kluci, přineste ho!"

 

"To je strašné," povzdechl si učitel, "třicet oslů ve třídě a jeden, aby je hlídal!"

 

Učitel: "Namísto Sázava s vlévá do Vltavy můžeme obrazně říci, že Vltava pije Sázavu. Může mi někdo z vás, žáci, uvést podobný příklad?" Žák: "Prosím, ano. Místo tatínek pije Plzeň můžeme říci Plzeň se vlévá do tatínka."

 

Chlápek ve vlaku se ptá průvodčího, kdy ten vlak staví v Libni. „Pane, tohle je expres, ten v Libni nestaví." „Vy si děláte legraci, ne? Já nutně rnusím vystoupit v Libni!"
„Je mi líto, pane, ale tenhle vlak tam nestaví." „Musí přece být nějaká možnost!" „No, jedna by byla. Můžu říct trojvedoucímu, aby zpomalil, a já vás podržím nad nástupištěm a dostanu dolů." „To zní šíleně. Bude to fungovat?"
„No, stojí to za pokus." Vlak tedy vjíždí do nádraží, průvodčí drží chlapa za sako ve vzduchu. Chlápek ve vzduchu utíká. Průvodčí jej pomalu spouští níž, až se chlapovy nohy dotknou nástupiště. Kmitají se neuvěřitelnou rychlostí. Průvodčí jej pouští, chlap pomalu ztrácí na rychlosti. Už to není sprint, ale normální svižný běh. Když chlapa míjí konec vlaku, z posledních dveří se někdo vykloní, popadne jej za límec, vtáhne do vlaku a povídá: „Chlape, máte štěstí, že jsem tu zrovna stál. Tenhle vlak tady totiž vůbec nestaví!"