pondělí 28. července 2014

Procházka po hřbitově

Tak jsem zase jednou zašla na hřbitov. Netonula jsem v slzách, protože od posledního pohřbu v naší rodině uplynulo dost let, takže smutek už není tak palčivý. Spíš jsem se rozhlížela po hrobech a dívala se, jak to kde mají upravené. Hřbitov je vlastně takovou velkou zahradou. Kam se podíváte, tam jsou květiny. Pravda, některé jsou umělé, ale i ty přispívají k barevnosti hřbitova. Dokonce svou umělostí jaksi symbolizují mrtvost hřbitova.
Hřbitov obvykle považujeme za něco smutného, protože symbolizuje rozloučení s lidmi, které jsme měli rádi a kteří nás už opustili. Prostě je to příliš blízko smrti a té se bojíme a vyhýbáme, jak jen to jde.

Hřbitov by ale mohl být i symbolem lásky. Když se podíváte na všechna ta pečlivě udržovaná místa s květinami, svíčkami a věnečky, uvědomíte si, že každý hrob znamená jednoho nebo více lidí, kteří byli milování a na které dodnes někdo vzpomíná. Všechny konflikty a nedorozumění, která jsme měli, když jsme byli oba živí, ty už jsou pryč. S mrtvým se nedá ani hádat ani diskutovat. Nikdo není dokonalý a dokonalí nebyli ani ti, kteří dnes leží pod těmi náhrobními kameny. Ale každý z nich dělat to nejlepší, co mohl. A každý z nich měl lidi, kteří ho i přes všechny chyby a selhání milovali a dodnes mu tu lásku dokazují tím jediným, co pro něj můžou udělat: péči o místo jeho posledního odpočinku. 

čtvrtek 12. září 2013

Zrádné slůvko ALE

Když si tak po sobě čtu ty svoje texty, zjistila jsem, že velmi často používám slovo ale. Napíšu, že něco je takové nebo makové, hned další větu začnu slůvkem ale a hned vlastně neguju to, co jsem napsala v té první větě.
Možná, že se tak v jazyce projevuje určitá lidská vlastnost hledat proti všemu námitky. Takový tichý nenápadný vzdor. Známá je vzdorovitost malých dětí někde ve věku kolem dvou až čtyř let. Jakmile se to dítko začně vztekat, tak odmítá všechno, snad kromě toho předmětu, který se stal spouštěčem toho hněvu. Podobně to funguje i v dospívání, kdy mladý člověk začne odmítat spoustu z toho, co do té doby přijímal, třeba autoritu rodičů a učitelů. V obojím případě to považujeme za určité vývojové stadium, které je třeba přetrpět.
U dospělých se předpokládá, že už jsou rozumní a že přemýšlí a chovají se racionálně. Možná ne vždycky, přesto předpkládáme, že jsou rozumovým argumentům přístupní a samoúčelný vzdor už od nich nečekáme.
Co je to vlastně vzdor? Je to odmítání. My musíme odmítat. Nabídek z okolního světa je tolik, že nám nezbývá než drtivou většinu z nich odmítnout. Příkladem mohou být reklamy. Jsme jimi bombardováni z televize, novin, internetu, billboardů i výkladních skříní a je jich tolik, že je nezvládáme ani pořádně vnímat, natožpak podle nich nakupovat. Někde v podvědomí na nás ale vliv určitě mají. Mozek přece jen kousek své kapacity vyhradí sledování našeho okolí, takže když se objeví něco potenciálně zajímavého, naši pozornost to upoutá. Když se tou reklamou začneme zabývat, začneme bleskurychle vyhodnocovat, jestli zaplacená cena odpovídá hodnotě, kterou nám daná věc přinese. Nejspíš v tom velkou roli hrají emoce, rozum slouží spíš k tomu, aby našel rozumové argumenty a my měli dobrý pocit z toho, že se rozhodujeme racionálně.
Nejde jen o nakupování a peníze. Někdy je tou cenou určitý závazek, slib nebo náš čas. Například když za mnou přijde kamarádka s nabídkou připojit se k oriflame a přivydělat si prodejem kosmetiky. Daří se jí a tak chce stejnou příležitost nabídnout dalším lidem. Já ale váhám. Znamenalo by to přijmout určitý závazek, věnovat tomu čas, energii, přitom ani nevím, jestli se pro takovou práci hodím a jestli to vůbec chci dělat. Když tyhle námitky řeknu nahlas, samozřejmě mi řekne, že mě to k ničemu nezavazuje, že si můžu nakupovat jen pro sebe a ušetřit. Přesto se mi do toho nechce. Proč? Protože pořád je tady ten pocit závazku a já ho v té chvíli přijmout nechci. Co když zklamu sama sebe? Sebedůvěra je důležitá věc, nechci ji ohrozit tím, co bych pociťovala jako svoje – byť malé – selhání. Takže se na něco vymluvím. A tady se mi krásně hodí slůvko ale.
Ano, je to skvělá nabídka, ale: teď toho mám hodně, teď rozjíždím jiný projekt, teď nevím, ozvu se později.
Musíme odmítat, jinak to nejde. Odmítáme tak často, že se nám to stává zvykem a reagujeme skoro automaticky. Aspoň u sebe a několik dalších lidí jsem si toho všimla. Tento přístup nás chrání před tím brát na sebe další a další závazky, když už takhle toho máme hodně. V podstatě je zdravý, nepratický je tehdy, když odmítáme všechno, hned a bez přemýšlení. Odmítat všechno je stejně pochybné jako všechno přijímat. Zbavuje nás to nutnosti přemýšlet.
Kouzelné slovíčko ale úplně otáčí význam předchozího sdělení. Dobře je to vidět třeba u takzvaných pochval:
Koupil si to dobře, ale tam a tam to mají levnější.
Ta omáčka je dobrá, ale to maso je nějaké tvrdé.
Jednička ze zkoušení je fajn, ale co ten bordel v pokoji?
To vysvědčení je dobré, ale Pepa od sousedů má samé jedničky.
Je to pochvala nebo výtka? Myšleno to bylo jako pochvala, ale ten druhý člověk to asi tak necítí. Nějaké zásluhy se nám přiznávají, ale zároveň se nám dává najevo, že to je málo, že to nestačí. Je to spíš připomínka toho, že jsme udělali málo.  Co to asi udělá se sebevědomím dítěte nebo mladého člověka, když se mu dostává většinou jen takových pseudopochval? A jak se má v životě uplatnit člověk, který nevěří sám sobě?
Za sebe jsem si z této úvahy vzala jedno poučení: když se chystám říct slovo ale, raději se zastavím. Jen na chviličku, abych si uvědomila, co vlastně tím slůvkem odmítám. Většinou o nic nejde, někdy však můžu druhému člověku zbytečně ublížit. Jedním malým kraťounkým slovíčkem ale.

čtvrtek 20. června 2013

Wikipedie

Znáte wikipedii? Je to největší internetová encyklopedie, kterou tvoří sami uživatelé, je dostupná ve všech možných jazycích, včetně češtiny.

Wikipedie vznikla 15.ledna 2001. Česká Wikipedie byla spuštěna 3. května 2002 a 20.června  2013 obsahuje přes 268 222 článků. Přesně před deseti lety – tedy 21.června 2003 dosáhla česká wikipedie počtu 500 článků.

Články ve wikipedii může upravovat kdokoliv. Skutečně kdokoliv, stačí se zaregistrovat. Nikdo nezkoumá, jak moc jste nebo nejste odborníkem. To na jednu stranu umožňuje vytvořit obrovskou knihovnu informací, ale na druhou stranu se vyskytují pochybnosti o kvalitě. Co když tam někdo napíše nějaký nesmysl nebo svůj nepodložený subjektivní názor? Tyto obavy se příliš nepotvrzují, protože wikipedie je velmi navštěvovaná a chybu nebo pokus o napsání nějakých blbostí brzo odhalí sami návštěvníci. Dá se říct, že editory wikipedie jsou sami uživatelé a každý pokus o vaandalství na stránkách se brzo odhalí. Samozřejmě to platí hlavně u hodně používaných jazyků a stránek.

Na wikipedii chodím často, je to pro mě neocenitelná studnice informací. Pro exaktního vědce, který potřebuje mít stoprocentně přesné informace, to asi nebude dostatečně důvěryhodný zdroj, protože lidé se pod svoje příspěvky a úpravy nepodepisují, ale pro běžného člověka je to myslím dostačující.

K wikipedii patří ještě i další projekty, např. wikimedia, která shromažďuje obrázky a videa, nebo wikislovník, kde najdete slova snad ze všech myslitelných jazyků.

Wikipedie pro ztělesňuje ideální svět, ve kterém se lidé spojují a spolupracují. Vyskytnou se tady blbci a škodiči, jako kdekoliv, ale drtivou převahu mají slušní lidé. Doufám a věřím, že i v životě platí, že naprostá většina lidí je a chce zůstat slušnými. Když sleduju zpravodajství, samé ty vraždy, podvody a tragédie, tak mám někdy pocit, že svět je jen o tom zlém a špatném. To je ale jen zkreslený pohled novinářů, kteří musí - kvůli sledovanosti a čtenosti – ukazovat hlavně to, co čtenáře a diváky nejvíc zaujme. A to bývají nejčastěji právě nešťastné události. Mám na to takovou vlastní teorii: když jsme ty milióny let žili jako pralidi v pralesích na prasavanách, bylo to dost nebezpečné a museli jsme si na různá rizika dávat velký pozor. Proto se náš mozek naučil být mimořádně citlivý k různým potenciálním nebezpečím a rizikům. Řvoucí lev, i když je daleko, je přece jen důležitější objekt pozornosti, než ta sebekrásnější kytka a sebesvůdnější pračlověkyně. Dneska nás už sice tolik neohrožuje divá zvěř, ale určitá nebezpečí stále existují: auta, elektřina, horké předměty, někteří lidé. Ale i kdybychom žili v naprosté idylce a bez vších obav, mozek se tak rychle nezmění. Když se milióny let v naší pračlověčí minulosti nějak formoval, nemůžeme čekat, že se změní za pár desítek nebo stovek let.

Všude kolem nás je spousta toho pozitivního, jen to nevnímáme tak intenzivně, jako ot negativní. Wikipedie je takovou ilustrací toho dobrého, co lidstvo dokáže, a mě to naplňuje dobrým pocitem.

 

úterý 11. června 2013

Jak na papíry

Také si všechno píšete na papír? Schováváte výstřižky z časopisů, informace o zajímavých místech, recepty a další užitečné informace? Píšete si na papír, co potřebujete udělat nebo nápady, co by bylo fajn udělat?

Já to tak dělám. Připadá mi, že informace i vlastní nápady jsou cenné a člověk by si je měl schovávat. Nemám příliš důvěry k lidem, kteří si nic nepíšou a tvrdí, že si to budou pamatovat. Buď toho mají málo, nebo jim nevadí, když něco zapomenou. Zvlášť vlastní nápady se snadno zapomínají.

Tento problém můžete mít jak v práci, tak v soukromých a rodinných písemnostech, dokonce je to dost pravděpodobné, protože k tomu stavu vás dovedly vaše zvyky a ty jsou obvykle podobné jak v osobním, tak v pracovním životě.

Tenhle v zásadě dobrý zvyk nespoléhat jen na vlastní hlavu, ale raději si důležité věci zapisovat, má ale jednu odvrácenou tvář. Můžete skončit s hromadou papírů, o kterých víte, že je v nich spousta zajímavých a důležitých věcí, ale vůbec se vám nechce se jimi probírat. Čím déle narůstající horu písemností ignorujete, čím méně máte chuť na ni byť jen pomyslet, natožpak s tím něco dělat. Třeba i proto, že nám ta spousta papírového chaosu jaksi skrytě připomíná, že jsme něco neudělali, nezvládli, zanedbali. Nemluvě už o tom, jaká nepříjemná překvapení – resty, zmařené příležitosti, upomínky – se můžou v papírech skrývat.  

Ta spousta nevytříděných papírů jako by byla manifestací našich špatných vlastností: lenosti, nepořádnosti, nesystematičnosti. Ale on je to i výraz našich dobrých vlastností: tvořivosti, hojnosti nápadů i toho, že nám na něčem záleží a že se o něco smysluplného v životě snažíme.

Naposled jsem se na sebe kvůli tomu zvyku hromadit papíry rozlobila tehdy, když jsem nemohla najít rodný list. Jeden z nejdůležitějších dokladů, který mám, a já ho nemohla najít. Už jsem se chystala, že si nechám udělat opis a ještě naposled jsem se probírala svými písemnostmi, až jsem ho našla zapadlý mezi dokumenty týkajících se zaměstnání a zaměstnavatelů.

Rozhodla jsem se to změnit. Nemůžu jen tak hromadit papíry a nic s nimi nedělat.

Když se na ně podívám blíž, najdu zhruba tři druhy písemností:

1.       Na vyhození. Papíry, které už ztratily aktuálnost a můžeme je bez výčitek svědomí zlikvidovat. Patří sem třeba staré programy kina, poznámky, které už nepotřebujeme, nebo dávno přečtené noviny.

2.       Dokumenty na založení. Rodné a oddací listy, korespondence s úřady, výpisy z bankovních účtů, fotografie, vizitky s adresou a telefonem, recepty vystřižené z časopisu a spousta dalšího, seznam může být nekonečný. Osvědčilo se mi ukládat je do šanonů, v papírnictví jich mají spoustu a některé jsou i natolik hezké, že se dají uložit do knihovny jako velké knížky. Dovnitř se dají koupit plastové kapsy a do nich uložíte snadno uložíte papíry libovolných rozměrů. Pokusila jsem se rozdělit si svoje písemnosti do různých skupin:

a.       Důležité doklady – pas, rodný list, oddací list apod. Není jich moc, ale jsou to nejspíš nejdůležitější písemnosti, které máte. V souvislosti s nedávnými povodněmi mě napadlo, že od těchto dokumentů by bylo dobré mít kopii, buď papírovou a uloženou někde mimo domov nebo dogitální, uloženou třeba v emailové schránce. Určitě by mezi nimi mohly být i pojistné smlouvy.

b.      Výpisy z bankovních účtů. Nevím, jak dlouho je třeba je ukládat, takže je raději nevyhazuju, dávám je do šanonů. Pokud už je vyhazuju, tak je pečlivě roztrhám, přece jen bych nerada, aby si je někdo prohlížel.

c.       Fotografie, památky, suvenýry. Sem patří třeba prospekty z míst, kde jste byli na dovolené a prostě je nechcete vyhodit, přáníčka a pohlednice, obrázky od dětí nebo vnoučat, prostě všechno to, co by bylo zbytečné, kdybychom k tomu neměli citový vztah. Zařadila bych sem třeba i třeba háčkovaný šál od mojí babičky, který jsem nikdy nenosila a nosit nebudu, ale ani nemám to srdce ho vyhodit. Na podobné věci mám vyhražený starý kufřík, ale už se mi to tam moc nevejde. S věkem těch památek a suvenýrů přibývá a opravdu nemám chuť je vyhazovat.

3.       Nevím, co s tím. Nejobtížnější kategorií jsou pro mě různé nápady, recepty, výstřižky, poznámky. Jsou to vlastně takové skryté úkoly nebo nápady, jak něco udělat. Protože těch nápadů mám hodně, tak logicky nemůžu stihnout všechno. Mám třeba spoustu nápadů na psaní, ať už vlastních poznámek nebo inspirativních článků z časopisů. Času na psaní ovšem tolik nemám, takže se mi ty nápady hromadí a k většině z nich se nejspíš nikdy nedostanu. Snažím se tedy aspoň ty nápady roztřídit podle témat a uložit do šanonu nebo do krabice. Papíry z této skupiny se mi také nejhůř vyhazují. Nejen proto, že tam můžou být užitečné informace, ale taky proto, že je v nich určitý potenciál, může z toho být zajímavý článek na blog nebo i něco většího.  

Jak jste na tom vy, taky máte takový problém s papíry? Nebo máte své písemnosti v dokonalém pořádku?

 

pondělí 3. června 2013

O velké vodě

Taky sledujete zprávy týkající se současných povodní? Nejspíš ano, vždyť koho by taková hrozba nechala lhostejným, i když se ho třeba bezprostředně netýká. Což je v podstatě můj případ, protože bydlíme v oblasti, kde řeka v současné době problémy nepůsobí a ani moje rodina ani moji známí ohroženi nejsou. Nejvíc pozornosti samozřejmě přitahuje Praha.

Přesto sleduju, co se děje, hledám informace na internetu a připadají mi trochu nevyvážené. Samozřejmě dominují dramatické záběry zatopených oblastí se střechami vykukujícími z vody nebo lidé, kteří bojují s velkou vodou. Občas se vyskytne něco jako Kdo za to může? Co to ty vodohospodáři dělaj? To nevěděli dřív, že bude tolik vody?To nemohli včas vypustit přehrady na Vltavě? Byla bych opatrná při odsuzování těch, kdo mají s vodou a počasím co do činění.

Protože mám ráda čísla, všímám si jich i v těchto zpravodajstvích. Třeba informace o přehradách vltavské kaskády, je jich devět a jejich objem je impozantní. Kdyby byly všechny zcela prázdné, tak by pojaly tolik vody, kolik proteče Prahou za 125 hodin, tj, asi pět dní (při průtoku 3000 m3/s, což je přibližně stav z pondělí 3.6.2013 večer). Jenže vyprázdnit přehradu asi nebude tak jednoduché a už vůbec ne rychlé. Nejsem odborník, ale z těch výše uvedených čísel mi vyplývá, že by to trvalo řadu dní. Samozřejmě pokud by žádná voda nepřitékala, což je v době vytrvalých dešťů nereálné.

Ještě déle by pak trvalo přehrady znova napustit. Zadržovat velkou vodu totiž zdaleka není jejich jediná funkce. Jsou tam ryby, lidé se tam jezdí rekreovat, slouží jako zdroje vody a elektřiny.

Přehrady podle mě sice mají schopnost zmírňovat výkyvy, ale také mají svoje meze. Možná, že problém je i v hospodaření v krajině. Vždyť přehrady jsou jen malinké ostrůvky v krajině, která má také určitou schopnost zadržovat vodu. Znova se vrátím k číslům. Povodí Vltavy - tedy oblast, odkud stéká voda do Vltavy -  má přibližně 27 000 km2. Plocha přehrad vltavské kaskády 96 km2. Pokusila jsem se to znázornit na následujícím čtverci: zelená plocha reprezentuje plochu povodí, ten malinký čtvereček uprostřed, to je plocha přehrad vltavské kaskády. Tam se má vejít všechna přebytečná voda z velkých dešťů?
 

Držím palce všem, kdo se s velkou vodou perou i těm, kdo bezmocně čekají, co bude dál.

Odkazy na zajímavé články:

http://zpravy.idnes.cz/prijdou-jeste-vetsi-povodne-rika-geolog-cilek-foo-/domaci.aspx?c=A060409_085026_domaci_jan – rozhovor s Václavem Cílkem, odborníkem na povodně. Byl pořízen před několika lety, ale stále jsou v něm zajímavé informace třeba o tom, jak si způsobujeme problémy s vodou i vlastní nedobrou péčí o krajinu. Opravdu zajímavé počtení.
 
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vltavsk%C3%A1_kask%C3%A1da – informace o vltavské kaskádě.

 http://technet.idnes.cz/prutok-praha-povodne-2013-0sd-/veda.aspx?c=A130603_151630_veda_mla – porovnání povodně současné s tou z roku 2002, která se stále ještě jeví mnohem horší.

 

čtvrtek 23. května 2013

Není káva jako káva

I když se jako náš národní nápoj označuje pivo, určitě by toto označení snesla i káva. Návštěvy zveme na kafíčko, v práci se povzbuzujeme pořádným kafem, připravujeme si kávičku k odpolednímu posezení.
Jenže není káva jako káva. Klasický český turek – tedy zalít mletou kávu horkou vodou – je sice jednoduchý způsob, ale neposlouží ani té kávě, ani našemu zdraví. Káva dlouhým louhováním získává nepříjemnou chuť a působí také dráždivě na zažívací trakt.
Pokud si chceme na kávě opravdu pochutnat, vyžaduje to dva předpoklady: koupit kvalitní kávu a správně ji připravit. Pak si ji skutečně můžete vychutnat a zjistíte, že není pokaždé stejná. Že s kávou je to jako s vínem. Liší se oblast od oblasti, některá vám chutná víc, jiná zas méně.
I když je to obyčejná káva do kanceláře, tak proč bychom se měli spokojovat s nějakou nechutnou břečkou jen proto, že je levná? Když zkusíte spočítat, jaký je cenový rozdíl mezi laciným výrobkem ze supermarketu a kvalitním produktem ze specializovaného kávového obchodu, zjistíte, že to za měsíc není tak velká částka. Že to je malý kousek luxusu, který sobě i svým blízkým dopřát můžete bez toho, abyste se finančně zruinovali.
Nároky dnešního světa jsou velké a chce se toho od nás hodně. Někde bychom si to měli vykompenzovat a dopřát si něco, co nás potěší, na co se můžeme těšit. Může to být hezká knížka, voňavá bublinková koupel, ale taky šálek voňavé kávy. Příprava a pití kávy navíc nezabere tolik času, můžeme se ji dát i několikrát za den.

pátek 10. května 2013

Udělám to zítra aneb co je to prokrastinace

Prokrastinace je chorobné odkládání nepříjemných činností.
Problém s odkládáním je velmi rozšířený, píše se o něm v knížkách nebo na webech a dokáže způsobit zejména v práci velké potíže.
Není to ale tak úplně lenost. Prokrastinátor se nemusí flákat, může pracovat dosti usilovně, jen nedělá to má. Dává přednost tomu, co ho víc baví před tím, co je důležité a potřebné. Ono to ani není tak jednoduché ohlídat a zhodnotit. Když se na vás celý den obracejí lidé (zákazníci, šéfové, kolegové, rodina) s nějakými požadavky a vy se snažíte vyhovět, tak se docela klidně stane, že vám už nezbyde čas ani energie na věci, které se sice nepřipomínají tak hlasitě, ale přesto jsou důležité – angličtina, cvičení, zdravá výživa, vztahy v rodině, dostatek spánku atd.
Odkládání je snazší tehdy, když k ní máte prostor. Znají ji třeba vysokoškolští studenti, protože ti si mohou svoje studium rozvrhnout dost svobodně. Když je termín ještě daleko, zdá se, že je času dost, tak proč se honit, že. Když se termín přiblíží, najednou jsme ve stresu, najednou nestíháme, panikaříme, což samozřejmě celou situaci jedině zhoršuje.
U mě osobně se odkládání dost pojí s nepříjemnými pocity – mám sklon vyhýbat se tomu, čeho se bojím nebo z čeho mám špatný pocit. A nemusí to být nezbytně nutně nějaké bůhvíjak obtížné věci. Nerada třeba telefonuji, mám raději osobní kontakt. Ze všeho nejvíc mi ale vadí pocit, že jsem něco udělala špatně nebo že jsem v něčem neschopná. Z toho důvodu třeba strašně nerada chodím na úřady, protože jsou mi všechna ta úřední nařízení, jednání, formuláře cizí a skoro fyzicky cítím, jak tam moje IQ klesá a klesá až je tak nízko, že si po něm šlapu.
Oblíbeným předmětem odkládání je návštěva zubaře, ale to je celkem pochopitelné, tam nás žádné úžasné zážitky nečekají.
Receptů na odkládání (nebo spíš proti odkládání) se dá na internetu najít víc. U věcí, které musím dělat často nebo dokonce denně se mi osvědčilo je dělat ve stejnou dobu a za stejných okolností, díky tomu vznikl návyk a prokrastinace vymizela. Takhle jsem si třeba navykla hodně psát: je to první věc, do které se každý den pouštím a díky tomu se nemusím nutit ani přemlouvat, dělám to stejně automaticky, jako si po ránu čistím zuby.
Některé věci je možné nechat udělat někoho jiného. Když je pro vás úklid utrpením, možná by se vyplatilo někomu za něj zaplatit a ušetřený čas věnovat svojí kariéře nebo zálibám.
A v některých případech se prostě člověk přinutit musí. Návštěva zubaře se prostě nedá přehodit na někoho jiného. Ale může vám pomoci, když se po té nepříjemné akci nějak odměníte. Pěknou knížkou, čokoládou nebo čímkoliv, co vám udělá radost. Odměnou je i ten pocit, že už to mám za sebou.
Nezlobte se na sebe, když se přistihnete při prokrastinaci. Prokrastinátoři nebývají lenoši. Naopak, jsou to lidé ambiciózní, kteří toho chtějí hodně zvládnout a při tom, kolik si toho naplánují, je nutné něco odsunout nebo třeba taky neudělat. Aspoň já dost často bojuju s tím, že si naplánuju víc činností, než se dá reálné zvládnout. Vím to o sobě, ale příliš se mi nedaří něčeho se vzdát. Nejspíš to nebude jen můj případ. Zátěž při práci nebo studiu může být hodně velká a my si jen neradi připouštíme, že to třeba může být na hranici našich možností nebo dokonca za tou hranicí. Někdy jsou prostě požadavky naprosto nekonečné. Když budete třeba zaměstnaná maminka dvou nebo více dětí, nikdy nebudete mít hotovo. Vždycky před vámi bude hora neudělané práce. Máte dvě možnosti. Buď se s tím smíříte, vezmete to jako fakt a nebudete se tím trápit. Nebo si budete každý den vyčítat, jak jste nemožné, jak toho málo děláte a honit se tak, jak by vás nikdo jiný nehonil.
Prokrastinace není lenost. Lenoch nic nedělá a nevadí mu to. Prokrastinátor bývá hodně zaměstnaný, záleží mu na práci/studiu, ale nevěnuje se tomu nejdůležitějšímu. A hlavně z toho má špatný pocit, což ho i motivuje k tomu hledat řešení. Proto je tolik článků o prokrastinaci, ale minimum o tom, jak bojovat s vlastní leností.