Vtipy, vtípky, vtípečky

Jsem velmi šťastný člověk. Má báječná přítelkyně a já jsme byli spolu více než rok, a tak jsme se rozhodli se vzít.
Jen jedna malá věc mi vadila, byla to její překrásná a výrazně mladší sestra. Mé budoucí švagrové bylo dvaadvacet, měla na sobě velmi těsnou minisukni a určitě byla bez podprsenky. Často se ke mně skláněla, když byla u mě, a tak jsem měl více než příjemný pohled na její intimní části těla. To muselo být úmyslné. Nikdy to nedělala, když byla u někoho jiného.
Jeden den tato sestřička volala a požádala mě, abych jí pomohl zkontrolovat svatební pozvánky. Byla sama, když jsem přijel. Zašeptala mi že po mně touží a tyto pocity že nedokázala překonat. Navrhla mi, abych se s ní miloval, jen jednou, před tím, než se ožením a svážu svůj život s její sestrou. No, byl jsem celkem v šoku, a nemohl říct ani slovo.
Řekla: "Jdu nahoru do svého pokoje a chceš-li poslední divoký úlet, přijď a vem si mě."
Byl jsem ohromen a zmrazen, v šoku jsem sledoval, jak odchází po schodech.
Když se dostala nahoru, stáhla si kalhotky a hodila je po schodech dolů na mě. Stál jsem tam na okamžik, pak jsem se otočil a šel přímo k hlavnímu vchodu. Otevřel jsem dveře a šel rovnou ke svému autu.
A hle, celé mé budoucí příbuzenstvo stálo venku a všichni tleskali! Se slzami v očích, mě můj tchán objal a řekl:
"Jsme velmi rádi, že jste prošel naším malým testem. Nemohli jsme si přát lepšího člověka pro naši dceru. Vítejte do rodiny!"
A poučení z tohoto příběhu: Vždy si nechávejte kondomy v autě!

Jednou takhle přijelo před babiččin dům policejní auto a z něj vystoupil policista a dědeček. Policista vysvětluje babičce, že starý pán se ztratil v parku.
Babička povídá dědovi: "Prosím tě, jak ses mohl ztratit? Chodíš tam přece už třicet let!"
Dědeček se naklonil k babičce tak, aby policista nic neslyšel, a povídá: "No, já se vlastně neztratil, jen jsem byl unavenej a nechtělo se mi domů pěšky."

Jde mladík okolo kláštera a na dveřích vidí nápis:
SEX S JEPTIŠKAMI - za 2000 Kč
Zaraduje se a zazvoní. Otevře mu mladá půvabná jeptiška, zinkasuje peníze a zamrká na něj:
"Půjdete na konec chodby, otevřete dveře vpravo a tam na mě počkejte..."
Natěšený mladík proběhne chodbou, otevře dveře a vypadne rovnou na ulici. Dveře se automaticky uzamknou a na nich visí cedulka s nápisem:
Dnes s vámi vyjebala sestra Marie. Přejeme hezký den.

Počítačová konzultantka pomáhá pracovníkovi nastavit jeho počítač a ptá se jej, jaké si přeje nastavit uživatelské heslo.
Pracovník ji chce přivést do rozpaků a odpoví: "Penis."
S konzultantkou to však nic neudělá a heslo zapíše. Po chvíli se však složí smíchy, když počítač odpoví:
"Pro nedostatečnou délku zadejte jiné heslo, prosím..."

Dva krupiéři líně sedí v kasinu, když náhle do sálu vtrhne nádherná blondýna v minisukni, která vsadí 200 000 korun na jediný hod kostkou.
"Doufám, že vám nebude vadit, když u toho budu nahá, protože cítím, že mi to přinese štěstí," řekne dívka zkoprnělým mužům.
Začne si rozepínat zip, stahovat šaty a spodní prádlo i punčochy, svíjí se při tom jako had a pak hodí kostkou.
Chvíli se napjatě kouká a pak začne jásat: "Jóóó, vyhrála jsem!" Obejme krupiéry, sebere výhru a šaty a zmizí.
Oba muži se na sebe chvíli koukají a jeden pak řekne: "Viděls vlastně, co padlo za číslo?"
"Ne, myslel jsem, že se díváš ty!"
Ponaučení: Ne všechny blondýny jsou hloupé, zato všichni muži jsou stejní.

V letadle z Irska se octli vedle sebe mladá žena a kněz. Po nějaké chvíli se žena odvážila kněze oslovit:
"Otče, mohu vás poprosit o laskavost?"
"Ale jistě, dcero. Co pro vás mohu udělat?"
"No... víte, koupila jsem mamince k narozeninám drahý vysoušeč vlasů, prostě fén. Je ještě v krabici, nevybalený. A beznadějně přesahuje limit osvobozený od cla. Takže oni mi jej určitě seberou. Mohl byste jej pronést prohlídkou? Třeba pod svým šatem?"
"Ach, dcero... rád vám pomohu. Ale varuji vás: nebudu lhát!"
"Ale s vaší poctivou tváří, otče... nikdo se vás na nic ani nezeptá!"
Ujednáno. Po přistání došli k pultu, kněz před ženou. A už zaznělo:
"Otče, máte něco k proclení?"
"Od temene své hlavy až po pás nic..."
To je ale divná odpověď, řekl si celník – tak se zeptá znovu:
"A co máte k proclení od pasu po podlahu?"
"Nu... úžasný přístroj, určený k tomu, aby dělal radost ženám... zatím však nepoužitý!"
"Kristepane! Běžte, otče... Další!"

Z posledních terénních průzkumů sociologů vyplynulo, že 95% dnešních dívek by si vybralo chlapce, který je galantní, slušný, hezký, milý, vhodně oblečený a nemluví sprostě.
Problém je v tom, že chlapec, který je galantní, slušný, hezký, milý, vhodně oblečený a nemluví sprostě, již většinou chlapce má.

Sloni sehnali pytlík marihuany. Celí nedočkaví ho otevřou a jeden zklamaně povídá:
"Frajeři, jsme v prdeli, poněvadž nemáme prsty. Jak ubalíme jointa?"
Tak poprosili ježka, ať jim to ubalí...
Za půl hodinky se ježek přikutálí, vychechtaný, nohama vzhůru a po marjánce ani pára.
"Ježku, ty šmejde, kde je naše tráva?!"
Ježek jen pootevře oči a říká:
"Táhněte pryč, šedý mraky,chci se opalovat!"

Černovláska na pláži:
"Mám plnou hlavu písku."
Blondýnka:
"Zajímavé, mně se to dostalo jen do vlasů."

Včera jsem se svými kamarádkami vyrazila na večírek. Manželovi jsem řekla, že se vrátím o půlnoci.
"Slibuji ti, miláčku, že se nevrátím ani o minutu později!" prohlásila jsem a vyrazila.
Ale večírek byl fantastický. Drinky, tanečky, znovu drinky a znovu tanečky, ještě víc drinků... bylo to tak skvělé, že jsem zapomněla na čas!
Když jsem se vrátila domů, byly tři hodiny ráno. Vcházím do bytu, jako myška otvírám dveře a vtom slyším tu zatracenou kukačku v hodinách, jak třikrát kuká! Když jsem si uvědomila, že manžel se při tom kukání může probudit, zakukala jsem sama ještě devětkrát...
Byla jsem na sebe hrdá, že i když jsem ožralá jak dělo, dostala jsem takový dobrý nápad a podařilo se mi vyhnout nepříjemnosti s manželem! Rychle jsem si lehla a usínala s myšlenkou na to, jak jsem inteligentní.
Ráno během snídaně se manžel zeptal, kdy jsem se vrátila z večírku.
A tak říkám, že přesně o půlnoci, jak jsem slíbila. Nic neříkal a ani nevypadal, že by měl nějaké pochybnosti.
"To je skvělé, jsem zachráněná!" pomyslela jsem si a otřela pot z čela.
"Víš, musíme vyměnit ty naše kukačkové hodiny."
Zbledla jsem strachy a ptám se pokorně: "Aaano? A prroč, miláčku?"
A on na to: "Víš, dneska v noci kukačka zakukala třikrát, potom - nevím, jak to udělala - vykřikla Ó bože!, znovu zakukala čtyřikrát, vyzvracela se v předsíni, zakukala ještě třikrát a upadla se smíchem na podlahu. Kuknula ještě jednou, šlápla na kočku a převrátila stolek v obýváku. Potom mě poslala do prdele a svalila se vedle mě. Pak zakukala naposledy a začala chrápat."

Učitelka vysvětlovala žákům dobré způsoby chování v intencích politické korektnosti. Poté jim položila otázku: "Berte, kdybys byl v restauraci na večeři s hezkou mladou slečnou, jak bys jí řekl že musíš jít na záchod?"
Bert vyhrkl: "Počkej minutku, musím se jít vyčůrat."
Učitelka na to reagovala: "To by bylo hrubé a neslušné. - Co ty Marku, jak bys to řekl?"
Marek se zkusil zamyslet: "Lituji, ale musím odejít na záchod. Budu hned zpět."
Učitelka na to: "To je lepší, ale stejně není moc pěkné říct slovo záchod u jídelního stolu. - A co ty, Chajime, můžeš zase jednou použít svůj mozek a ukázat nám své dobré způsoby?"
Chajim použil mozek: "Řekl bych: Miláčku, můžeš mě na moment omluvit? Musím si jít potřást rukou se svým velice drahým přítelem, kterého ti doufám představím po večeři."

Hyman je vášnivý golfista. Víc a hůř, on je na něm přímo závislý. Nemůže se celý týden dočkat neděle. To pak vstává v šest, neboť má časný prvý odpal. A tak jako obvykle, Hyman dočkal neděle, zazvonil budík a Hyman potichoučku, aniž by rušil spánek své Rivky, bez zbytečného otálení odjel na golf. Ale počasí bylo pod psa. Sníh s deštěm, těsně nad nulou, silný vítr. Pech, tomu jeden stěží může uvěřit. Zašel ještě do klubovny, podívat se na internetu na předpověď. Celý den stejně, místy ještě hůř. Úplně bez nálady se vrátil domů, svlékl se, vklouznul pod přikrývku a tiše řekl: "Příšerné počasí."
Rivka, aniž by se otočila, odpověděla: "A věřil bys tomu, že ten mešuge Hyman v tomhle počasí hraje golf?"

V Brazilii, Millor Fernandes (humorista, dramaturg a spisovatel), vyzval v jedné relaci publikum k diskusi touto otázkou:
"Jaký je rozdíl mezi politikem a zlodějem?"
Nejvíc ho upoutala odpověď jednoho učitele:
"Vážený pane Millore, na základě dlouhého přemýšlení jsem dospěl k tomuto závěru: Rozdíl mezi politikem a zlodějem je v tom, že toho prvního jsem si vybral já, kdežto ten druhý si vybral mě. Je to správná odpověď?"
Fernandesova reakce byla následující:
"Vážený pane, vy jste génius! Jako jediný jste mezi nimi dokázal najít aspoň jeden rozdíl!"

Řekla jsem mu: "Konec! Mám toho dost! Rozvádím se s tebou!"
Vyjdu z baráku, slyším výstřel ... Zastřelil se?!?
Vracím se domů .... šampaňský otevřel, hajzl!

Ptá se gynekolog dívky: "S kolika muži jste měla pohlavní styk?"
"Asi s jedenácti."
"To není zas tolik."
"No jo, taky si říkám, že to nebyl moc vydařený víkend!"

Ve zprávách říkali, aby každý, kdo vyrazí na cesty v tomhle počasí, měl s sebou řetězy, lopatu, deku, rozmrazovač, tažné lano, baterku, hever a náhradní kolo...
No, vypadala jsem ráno ve vlaku jak idiot...

Děvče hovoří otci: "Tati, jeden chlapec ve škole mi povídal něco, čemu jsem nerozuměla... Říkal, že mám pěkný čelní sklo, překrásný kufr, super karosérii a moje nárazníky jsou bezchybné."
Otec na to: "Pověz mu, že jsi ještě v záruce a jak se opováží zvednout kapotu, aby zkontroloval hladinu oleje, tak mu urvu výfuk!"

Záznam skutečné radiokomunikace americké válečné lodě s kanadským protějškem, ke které došlo poblíž břehů Newfoundlandu v říjnu 1995
Kanaďan: "Změňte prosím směr o 15 stupňů na sever, abyste do nás nenarazili."
Američan: "Doporučuju, abyste vy změnili směr o 15 stupňů na jih."
Kanaďan: "Negativní. Musíte změnit směr plavby o 15 stupňů na sever, abyste do nás nenarazili."
Američan: "Tady kapitán lodi námořnictva Spojených států. Opakuji, VY změňte směr."
Kanaďan: "Ne. Opakuji, VY změňte směr."
Američan (důrazně): "Toto je letadlová loď USS Lincoln, druhá největší loď atlantické flotily Spojených států. Doprovází nás tři torpédoborce, tři křižníky a řada doprovodných plavidel. Žádám, abyste změnili kurs o 15 stupňů na sever, opakuji, to je jedna pět stupňů na sever, jinak podnikneme veškeré kroky nutné pro zajištění bezpečnosti naší lodi!"
Kanaďan: "Dělejte, jak myslíte, ale my jsme maják."

Zase pár vtipů pro dobrou náladu

Stařičký lord v klubu vypráví o svých afrických loveckých zážitcích:
"Jdi takhle buší, užívám si kouzelné přírody, když najednou z houští vystoupí lev. Kouká na mě, já na něj. Blíží se ke mně. Naštěstí jsem měl svou dvouhlavňovku nabitou, strhnu ji s ramene, zamířím, stisknu spoušť … rána nevyšla. Lev se blíží. Stisknu druhou spoušť … rána nevyšla. Pánové, já jsem se posral."
"Lorde, to chápeme, v tak vypjaté situaci …"
"Ne, panové, tehdy ne. Teď."

Přijde dědek k doktorovi na pravidelnou prohlídku. Všechno je v pořádku, doktor se ho ještě ptá, jestli mu něco neschází, dědek že ne, ale že jeho babka je hrozně hluchá. Tak doktor povídá, že než si ji zavolá na vyšetření, ať dědek udělá takový test, jak moc je hluchá. Dědek se ptá, jak to má provést, a doktor na to, ať si stoupne deset metrů od babky, normálním hlasem se na něco zeptá a když neodpoví, tak ať jde na osm metrů, šest metrů atd. až úplně k ní.
Dědek přijde domů a vidí, že babka vaří večeři. Stoupne si do rohu druhé místnosti zeptá se normálním hlasem: "Co bude dneska k večeři ?" Nic. Popojde o dva metry blíž a zase: "Co bude dneska k večeři ?" Nic. Popojde až do kuchyně, zase se zeptá: "Co bude dneska k večeři ?" Ticho. Přijde na dva metry od babky a opakuje stejnou otázku. Hrobové ticho. Tak přijde úplně k ní a do ucha jí zařve "Co bude dneska k večeři?"
Babka se na něj otočí: "Neřvi na mě, dědku blbej, říkám ti už popátý že kuře!"

Milý Honzo,
doufám, že mi dokážeš pomoci. Jednoho dne jsem nechala manžela koukat na televizi. Jela jsem do práce.
Asi tak dva kilometry od domu mi auto najednou přestalo jet - musela jsem se vrátit pro manžela, aby mi pomohl.
Byl v posteli se sousedovou dcerou. Je mi 32, manželovi 34 a jí 19. Jsme spolu 10 let.
Manžel se mi přiznal, že spolu chodí víc než půl roku. Do manželské poradny jít nechce.
Jsem úplně v koncích, prosím, pomoz mi.
Magda

Milá Magdo,
že Ti přestalo jet auto po tak krátké cestě, může být způsobeno mnoha příčinami.
Nejprve zkontroluj, jestli není ucpaný přívod paliva.
Pokud je čistý, zkontroluj veškeré přívody vedoucí k motoru.
Také zkontroluj kabely včetně ukostření.
Jestli není problém tady, je potřeba provést kontrolu palivového čerpadla, zda není poškozené a dává správné množství paliva.
Doufám, že jsem Ti pomohl.
Honza

Úhel pohledu
Přijde ráno žena do práce a zasněně se chlubí kolegyním:
"Tedy, holky, já jsem tak nádherně unavená, mě se po včerejším večeru ani nechtělo vstávat. Představte si, po tolika letech manželství, to tedy bylo.... Nejdříve tříhodinová předehra, pak dvě hodiny krásného milování a pak si manžel se mnou ještě hodinu povídal....."
Přijde ráno chlap do práce a říká kolegům:
"Hergot, chlapi, to byl zas včera den......nejdříve se mi tři hodiny nechtěl postavit, pak jsem se dvě hodiny nemohl udělat a pak jsem hodinu nemohl usnout..."

Dvě slečny hrají golf. Jedné se povede dlouhý odpal, ale když se míček blíží k zemi, slečna ztuhne. Míček míří přesně do čtveřice pánů, hrajících na vedlejší jamce. Jednoho z nich míček opravdu zasáhne a chlápek se zhroutí k zemi zkroucený s rukama vraženýma do rozkroku. Slečna neváhá a vyběhne situaci nějak napravit. Chlap tam leží, heká bolestí, slečna mu nabízí pomoc. On chvíli odmítá, ale slečna ho přesvědčuje, že je fyzioterapeutka, a tudíž se vyzná. Postižený rezignuje, slečna mu zvedne ruce, rozepne poklopec a začne mu oběma rukama masírovat penis. Po pár minutách se ptá, jak se pán cítí. On na to:
"Jo, jo, je to paráda, hrozně příjemný, jen ten trefenej palec na ruce furt bolí jak sviňa…"

Madame v nejlepších letech dopíjí svoji ranní kávu a odchází z cukrárny, když si všimne podivného smutečního průvodu, který míří na blízký hřbitov. První pohřební vůz je následován druhým pohřebním vozem a ženou s pitbullem na vodítku. Za nimi jde s odstupem dlouhá, předlouhá řada žen. Madame nemůže odolat té zvláštnosti, opatrně přistoupí k truchlící ženě se psem a říká: "Je mi opravdu líto vaší ztráty, a vím, že teď není vhodná chvíle, abych vás vyrušovala, ale nikdy jsem neviděla takový pohřeb. Čí je to pohřeb?" - "Mého manžela." - "A co se mu stalo?" Pozůstalá zkroušeně: "Můj pes ho napadl a zabil." Madame se zajímá dál: "A kdo je v tom druhém voze?"
Vdova na to: "Moje tchyně. Snažila se pomoci mému manželovi, když v tom se pes obrátil proti ní."
Mezi oběma ženami se rozhostilo dusné a zamyšlené ticho, které nakonec madame přece jen přerušila: "A mohla bych si někdy půjčit toho psa?"
Truchlící pozůstalá: "Postavte se do řady."

To se takhle po dlouhé době potkají dva kamarádi. Ten jeden zve druhého na pivo ...
"Já nemůžu, mě by manželka pak nepustila domů, kdybych přišel připitý!"
Ten první mu poradí: "Poslouchej, já to dělám takhle. Přijdu domů ke dveřím, svlíknu se donaha, zazvoním a když se otevřou dveře, hodím dovnitř věci. Manželka mě venku stát nahatýho nenechá."
A tak se spolu sťali jak hovada.
Asi za týden se zase potkají a ten, co mu radil, se ptá toho druhého: "Tak co, jdeme zase pít?"
"Po to minulém fiasku raději ani ne!"
"Počkej, co se stalo?"
"No, přede dveřmi jsem se svlíknul do naha ... zazvoním, a když se ty dveře otevřely, tak jsem tam hodil hadry. Pak se zase zavřely a ozvalo se: Příští stanice Kačerov!

František si našel práci v továrně na konzervovanou zeleninu.
Jednou takhle přijde domů a svěřuje se manželce, že má silné nutkání strčit penis do kráječky okurek.
Manželka navrhuje, aby šel k psychiatrovi, ale František se chce se svým problémem vyrovnat sám.
Za měsíc přijde František domů už v jedenáct a říká:
"Pamatuješ si, co jsem ti říkal o té kráječce okurek?"
"Bože, Františku, snad jsi to neudělal?!"
"Udělal," smutně přiznal František.
"Ach, Bože můj, co se stalo?"
"No co by, vyrazili mě z práce."
"Ale neeee - a ublížila ti ta kráječka okurek?"
"Kráječka okurek...? Ne. Ta dostala padáka taky."

Proč příroda není skoro nikdy ošklivá?

Jdu vlakem a koukám z okna. Není to dlouho, co vyšlo sluníčko a stromy hází dlouhé stíny. Větve jsou takhle brzo zjara ještě holé, jen sem tam se objeví trošku svěže zelené, ale nejvíce jsou vidět tmavé siluety stromů. Každý je jiný, jinak tvarovaný a jinak roste, ale každý je zajímavý a hezký.

Čím to je, že v přírodě skoro neexistuje ošklivost? I když si rostliny rostou, jak chtějí a kde chtějí, chaoticky a neorganizovaně, přesto je příjemné se na takový „zmatek“ dívat. Často daleko příjemnější, než dívat se na nějakou vyumělkovanou, přezdobenou zahradu. Podobně jako když se díváte na malé dítě (případné mládě jiného živočicha – kotě, štěně, house). Skoro vždycky je hezké a roztomilé, i když se o to nesnaží a nepotřebuje k tomu vizážisty, stylisty, fotografy a grafiky, jako ty modelky v časopisech.

Čím se od sebe liší neučesaná krása přírody nebo malého dítěte a vyumělkovaná, pracně získaná krása pěstěných zahrad a modelek? Snad právě v té přirozenosti a nezáměrnosti. Lidská díla bývají často vyumělkovaná, vypočítaná na efekt, přepečlivě stylizovaná. A to až tak moc, že se tím zakrývá skutečný smysl a podstata daného objektu. Copak smyslem přírody je růst v geometrických obrazcích jen pro naše potěšení? Copak smyslem existence ženy je krásným dokonalým obrázkem?

T

Další hrst vtipů

Dva právníci se vydali na dovolenou do africké buše. Jednou si dali odpočinek pod velkým stromem. Byli probuzeni zařváním velkého lva, který si je se zjevným zájmem prohlížel. Bylo jasné, že k puškám v autě nemají šanci to stihnout. Jeden z nich se najednou začal zouvat. Druhý se ptá, proč, a první odpovídá:
"No, bez nich dokážu běhat rychleji."
"Není to jedno? Ať budeš jak chceš rychlý, nikdy neutečeš lvovi."
"Nemusím být rychlejší než lev. Stačí být rychlejší než ty."

Rivka ovdoví. Po pohřbu jí kondoluje rabi Bulvon:
"Nemyslím si, že byste ještě kdy natrefila na takového muže, jako byl váš zesnulý Móric!"
Rivka přikývne:
"Však kdo by taky někoho takového hledal."

Kněz byl na své farnosti dvacet pět let a byla vystrojena velká hostina. Zúčastnila se celá místní honorace, úvodní slovo měl pronést významný politik. Jak to u politiků bývá, poněkud se zpozdil, a tak se oslavenec ujal slova sám.
"Po pravdě řečeno, můj první dojem, když jsem přijel, byl hrozný. Nikdy by mě nenapadlo, že zde vydržím dvacet pět let. Nemohu porušit zpovědní tajemství, ale tolik mohu říci, že ten hrozný dojem na mě udělala moje první zpověď. Ten člověk byl ženatý a měl poměr s šéfovou ženou a kvůli jejím rozmařilostem defraudoval v práci peníze. Pak kvůli ní ukradl v obchodě náramek a když ho stavěli policisti, jednoho z nich přejel. Uznáte, že to byl na začátek šok. Ale pak jsem postupně poznal všechny milé lidi z farnosti a ty roky uběhly jak voda."
Po chvíli přijel konečně očekávaný politik, a když viděl, že hostina už začala, byl stručný.
"Omluvte prosím, drazí přátelé, můj pozdní příchod. Vidím, že tu dnes jsem poslední. Na jednu věc jsem ale pyšný. Když před dvaceti pěti lety náš oslavenec začínal, měl jsem tu čest být prvním člověkem, který se šel k němu vyzpovídat!"

Turista prochází vesnicí a vejde do hospody, aby si dal pivko.
Hospoda nabitá, nikde volné místo, jenom u jednoho stolku sedí takový nenápadný děda úplně sám. Turista se zeptá, jestli si může přisednout, děda mu to dovolí a jak popíjejí, tak se děda rozpovídá:
"To byste nevěřil, jak jsou lidi nevděčný. Když spadnul plot u kostela, tak jsem z vlastního lesa nařezal a navozil dříví, udělal z něj plot kolem celého kostela i zahrady a dokonce jsem ho i natřel. A
myslíte, že lidi řeknou ´Karel, co postavil plot´? Neřeknou Když byla velká voda a valila se návsí, tak jsem potom navozil kamení a udělal jsem nový, vysoký břeh u potoka, aby voda ves už nevyplavila. A myslíte, že řeknou ´Karel, co vyspravil břeh´? Neřeknou! A pak se člověk jednou ožere a ošuká kozu..."

Psychotest
Novák: Dobrý den, pane doktore. Já bych potřeboval potvrzení o psychotestech, chci si pořídit revolver.
Doktor: To nepřipadá v úvahu. Já vám nic nedám.
Novák: Ale pane doktore, já bydlím v takové blbé čtvrti, pod okny mám hospodu, já ten revolver potřebuju.
Doktor: No ale já vám to potvrzení nedám.
Novák: Jak nedáte? Proč nedáte?!? Vy jste povinen mi ho dát!!!
Doktor: Nedám a nedám!
Novák: Nedáte? No to bych se na to podíval! Já s vámi zatočím! Vy se budete ještě divit! Tak dáte, nebo nedáte?!?
Doktor: Člověče, vy jste snad úplně blbej, tak vám to řeknu po lopatě: já se na vás můžu vysrat!
Novák: Tak vysrat?!? Vy hajzle mizernej, já vám dám do držky, já vám rozbuji hubu, že vás vlastní žena nepozná!!!
Doktor: Tak, pane Nováku, právě jste absolvoval psychotest na držení zbraně. Bohužel jste nervově labilní a to vám napíšu do posudku.

Přišla paní k lékaři - modrá, zelená, zbitá.
"Co se vám stalo, paní?"
"Když se muž vrátí opilý z hospody, pokaždé mě takhle zmlátí. Co mám dělat, pane doktore?"
"Udělejte si heřmánkový čaj a když přijde muž z hospody, kloktejte. A po týdnu se ukažte."
Za týden paní přijde, žádné stopy po pranici:
"Zabralo to, pane doktore, nezmlátil mě!"
"Milá paní, já to věděl. Stačilo držet hubu....."

Tři manželské páry se ucházely o přijetí do církve. Pastor je ovšem seznámil s tím, že kromě jiných podmínek má jejich církev ještě jednu zvláštní: dva týdny před přijetím se musí zdržet sexu.
Po dvou týdnech se opět sešli a pastor se zajímal, jak obstáli.
"Pro nás to nebyl žádný zvláštní problém," odvětil nejstarší manželský pár.
Zato manželé středního věku se trochu ošívali: "První týden to ještě šlo," doznával manžel, "ale pak jsem pro jistotu spal v kuchyni na gauči - ale zvládli jsme to."
Jen nejmladší pár byl smutný.
"Co se stalo?" zeptal se pastor.
"Všechno šlo dobře, než manželce upadla ta fazolová konzerva," přiznával novomanžel, "a jak se pro ni sehnula, přemohl mě chtíč a využil jsem ten okamžik."
Pastor zesmutněl: "To je zlé, to nebudete být moci přivítáni do naší kongregace."
Mladý pár přisvědčil. "A do toho supermarketu už taky nesmíme."

Stařec vejde do zpovědnice: "Otče, je mi osmdesát, jsem šedesát let ženat, mám čtyři děti, šestnáct vnoučat a asi šedesát pravnoučat, takže bych měl mít už rozum. Ale včera, co se mi stalo - pařil a hřešil jsem se dvěma sotva dvacetiletými děvčaty celou noc, až do rána!"
Kněz ztiší hlas: "Synu, a kdy jsi byl naposledy u zpovědi?"
Stařík na to: "Já ještě nikdy nebyl u zpovědi, já jsem Žid."
Kněz překvapeně: "Tak proč mi to tu povídáš?"
Stařík rozjařeně: "Já to dneska vykládám na potkání každýmu!"

Nedávno mi byla diagnostikována následující choroba, VPDSP - Věkem Podmíněný Deficit Soustředění Pozornosti. Projevuje se například takto:
Rozhodnu se zalít zahradu.
Když jdu k hadici na zdi garáže, všimnu si, že i auto potřebuje opláchnout.
Jdu si pro klíč od auta, abych ho vyvezl na prostor před garáží.
Ovšem přitom uvidím na stolku v předsíni neotevřenou poštu.
Asi bude rozumné se podívat, jestli tam nejsou nějaké složenky k zaplacení.
Položím klíče od auta na stolek a začnu probírat poštu.
Přitom vidím řadu reklamních letáků a jdu je hodit do odpadkového koše v kuchyni.
Vidím, že je plný, takže letáky položím na kredenc a jdu vyhodit odpadky z koše do kontejneru na ulici.
Přitom si uvědomím, že vedle kontejnerů je schránka na dopisy, takže by bylo dobré hned dát do schránky i ten dopis, co jsem večer psal.
Jdu si tedy pro něj do pokoje.
Na stole u dopisu leží hrnek s kávou, kterou jsem před chvílí pil.
Vezmu ho do ruky a cítím, že káva už vychladla.
Nevadí, uvařím si nový hrnek kávy. Vezmu hrnek a jdu do kuchyně.
Cestou vidím, že kytka ve váze začíná uvadat.
Tak položím hrnek na parapet a chci vzít vázu a napustit do ní čerstvou vodu.
Přitom uvidím na parapetu své brýle , které jsem hledal ráno.
Musím si je dát na svůj pracovní stůl, abych o nich věděl.
Ale nejdříve přece jen doleju vodu do vázy.
Položím brýle, vezmu vázu do ruky a vidím, že za vázou leží dálkové ovládání od televize.
Proboha, zase ho budeme večer hledat.
Musím ovladač položit k televizi v obýváku.
No, ale to počká, napřed je přece nutno dolít vodu do vázy.
Jdu do kuchyně a napouštím vodu. Přitom mi vyšplouchne na kuchyňskou linku. A trochu i na podlahu.
Jdu do koupelny pro hadr, abych to utřel.
Pak se vracím do předsíně a přemítám, co jsem chtěl udělat.
K večeru: zahrada není zalitá, auto není umyté (a nemůžu k němu najít klíče), na okně je hrnek se studenou kávou, kytky ve váze jsou už úplně zvadlé, dopis není vhozený do schránky (a taky ho nemůžu najít), ztratily se mi brýle a televizi musíme ovládat ručně, ovladač je bůhví kde.
Divím se, že nic není hotovo, když jsem se celý den nezastavil a jsem docela utahaný.
Jo, a nesmějte se, jestli tyhle stavy neznáte!
Váš den se blíží!!

Strach z výšek a láska k létání

Bojím se výšek. Když mě někdo nebo něco (nejčastěji vlastní zvědavost) vyláká na nějakou rozhlednu, rozhlížím se do dálky, ale jen velmi opatrně a s nepříjemnými pocity se dívám dolů pod sebe.

Kdysi jsem říkala, že mám závrať, i když si vylezu na židli. Pak jsem zjistila, že to není závrať, ale docela obyčejná obava z pádu, která je u té židle docela na místě. Na rozdíl od rozhledny, ty padají daleko méně často než špatně postavené židle.

Chtěla svůj strach zvládnout a překonat a tak jsem se přihlásila, že si skočím bungee jumping. Bylo mi hrozně, ale skočila jsem. Pocit, který jsem pak měla, se velmi podobal euforii. Už je to takových patnáct let, na svoje pocity se pořád pamatuje, ale stejně mi kus strachu z výšek zůstalo.

Pak jsem měla někam letět letadlem. Prvně v životě. Na jednu stranu jsem měla trochu obavy, přece jen vím, že spousta lidí má z létání hrůzu. Na druhou stranu jsem se těšila, protože ta cesta byla spojená s významným pracovním posunem směrem nahoru, takže mě to velmi těšilo.

Nadešel kýžený den a já jsem nastoupila do letadla společnosti Lufhansa (i po té spoustě let si to pamatuju, tak silný dojem jsem z toho všeho měla). Seděla jsem u okýnka, koukala ven a připadala jsem si jako na kolotoči. Moc se mi to líbilo. Ten samotný let, to že můžu koukat dolu na mraky nebo na malinké domečky a autíčka.

Pak následovalo pár dalších letů, na ty už se tolik nepamatuju. Jen to, jak jsem na sebe byla pyšná, když jsem se bez problémů zorientovala na obrovském letišti ve Frankfurtu. On to nakonec není takový problém, když máte na letence potřebné informace a letiště je perfektně označené, aby jim tam chudáci cestující nebloudili.

Láká mě vyhlídkový let letadlem. Zatím jsem se nedostala na žádnou akci nebo letiště, kde by tohle provozovali, ale třeba se mi to jednou povede.

A další věc, kterou bych mohla udělat, abych se trochu zbavila strachu z výšek, by mohl být seskok padákem. Spíš tedy s někým, kdo už to umí, myslím, že se tomu říká tandemový seskok. To by byl tedy opravdu adrenalin. Vypadá to zajímavě, když to dělá někdo druhý, rozhodně to musí být mimořádný zážitek, jen nevím, jestli bych na něco takového našla dost odvahy. Ale zase když už v sobě člověk ten strach překoná, tak to musí být úžasné. Nejen ten samotný seskok, ale i ten úžasný pocit z toho, že jsem v sobě něco překonala, že jsem zvládla ten boj uvnitř sebe. Protože to, že vyhrajeme nad někým druhým, to je fajn, ale to, že v něčem překonáme sami sebe, to je ještě lepší. Sami sobě jsme rovnocenným partnerem, tam musíme opravdu zabrat, abychom vyhráli nad tou pohodlnou částí svého já, která se chce jen válet v pohodlí svých navyklých rutin. Navíc nám podobná vítězství dodávají sebedůvěru v tom, že opravdu něco dokážeme.

 

7 nápadů, jak využít dětské výkresy

Děti obvykle rády kreslí a jistě ocení, když dáme najevo, že si jejich obrázků vážíme. Ty obzvlášť povedené si určitě schováváme. Jak to můžeme udělat i jinak?

1.       Můžeme povedený obrázek prostě zavěsit na zeď. Stačí přidělat šňůrku. Dobrá by byla také nástěnka, na kterou bychom kromě obrázků mohli dávat i vzkazy, umístit kalendář a podobně.

2.       Některé obrázky by bylo možné vystřihnout a pověsit do okna. Z podařeného dílka se pak můžeme těšit nejen my, ale i kolemjdoucí. Třeba před vánoci bych v oknech daleko raději viděla výtvory dětí, byť nedokonalé, než koupené obrázky Santa Klausů.

3.       V grafickém studiu si můžeme nechat obrázek zalaminovat do plastu a pak ho používat jako prostírání. Je omyvatelné, takže ho asi nepoužijeme na slavnostní tabuli, ale při každodenním stolování s dětmi udělá velmi dobrou službu.

4.       Potřebujete zabalit malý dárek třeba pro babičku? I k tomu můžete použít papír pokreslený dítětem. Babičky mívají docela nekritický obdiv vůči svým vnoučatům, takže se takový nápad jistě setká s úspěchem.

5.       Obrázek nakreslený na tužším papíře (nebo podlepený čtvrtkou) můžete rozstříhat a použít jako puzzle.

6.       Dětská kresba může posloužit jako motiv na přáníčko. Buď ho uděláte papírové, ze čtvrtky, nebo, pokud to umíte v počítači, můžete obrázek naskenovat a pohrát si s ním v grafickém programu. Takhle může vzniknout zajímavé rodinné PF.

7.       Když už jsme u toho počítače, další možnost je dát si obrázek svého dítěte jako pozadí na plochu.

Knihy

K tomuto textu mě inspirovala Hrabalova knížka Příliš hlučná samota, která byla i zfilmovaná. Je to o člověku, který 35 let lisoval papír ve sběrných surovinách a za tu dobu mu prošlo rukama kromě skutečného odpadu taky spousta knížek. Nedokázal je jen tak lisovat a nevšímat si jich, takže si jich hodně schoval, přečetl, odnesl domů. Díky tomu, že se v práci zaobíral knihami, se dostával do problémů, protože pracoval pomalu.

Odmalička mě učili, že knížky jsou nějaká hodnota, že je třeba se k nim chovat pěkně, neničit je, vážit si jich. Pálení nežádoucích knih, jako to dělala třeba církev v určitém období, jsem vnímala jako určitou kulturní ztrátu až barbarství. Cítila jsem vůči knihám úctu, byli a jsou pro mě nositelem vědění a poznání, i když dnes už vím, že zdaleka ne každá knížka si podobnou úctu zaslouží.

Za mého dětství byli dobré knihy vzácnější než dnes. Na knihy se stály fronty, protože ty, které se prodávaly obvykle nebyly dost ideově na výši, aby se jich vytiskl dostatečný počet. Situace dnes jen těžko představitelná, zvlášť když si můžete knížky objednat i na internetu ve spoustě eshopů.

Dnešní knížky taky vypadají lépe než ty staré. Mají barevnější obálky, hezčí obrázky, kvalitnější papír, nejsou tak ošumělé a ohmatané. Ale co s těmi starými knížkami? Vyhodit je, to je člověku líto.

S podobným problémem jsem se potýkala, když jsem před několika lety likvidovala tatínkovu knihovnu. Byla v ní do značné míry díla klasická, taková, která se dají číst i dnes, ale nikdo o ně neměl žádný velký zájem. Celou knihovnu jsem si nechat nemohla, nebyl na ni prostor. Byla bych ji klidně věnovala zadarmo, jen kdyby o ty knihy někdo stál. Nakonec jsem to postupně zčásti rozdala, prodala, přesto některé skončily v kontejneru na papír. Pikantní bylo, že z toho kontejneru si je vzal bezdomovec, který rád četl.  

Připomíná mi to scénu z filmu Slunce, seno, erotika, kde řešili podobný problém – co s knihami komunistických klasiků, které se tiskly ve velkém nákladu, patřilo skroo k povinnostem mít je v knihovně – hlavně u funkcionářů komunistické strany – ale čteny byly jen velmi výjimečně.

O malém zájmu o staré knihy svědčí i antikvariáty. Je jich málo a rozhodně se o nich nedá říct, že by kypěly životem.

Knih je zkrátka hodně, člověk si může vybírat a ty staré umolousané výtisky jsou jako bezdomovci mezi knihami – budí soucit, ale nikdo o ně moc nestojí.

Má to ale i dobrou stránku – knih je hodně, to znamená, že je dobrý přístup ke znalostem a vědění, ke kultuře, že se i hodně čte (navzdory konkurenci televize a internetu).