sobota 31. prosince 2011

Novoroční předsevzetí 5 – osobní rozvoj

Chceme být lepší. Výrazem toho je i to, že právě přemýšlíme o novoročním předsevzetí. Možná vám přijde vhod pár inspirací.

1.       Říkat ne. Zbavovat se úkolů a závazků, které už pro nás nejsou důležité. Čím víc věcí máte na starosti (věcí hmotných i věcí jako jsou úkoly a projekty), tím těžší je soustředit se na to důležité. Stále na nás za všech stran útočí proud informací a požadavků a my se s nimi snažíme nějak vyrovnat. Nejsou to jen úkoly od šéfa v práci. Sami na sebe klademe ještě další požadavky: víc cvičit, zdravěji jíst, naučit se anglicky, být lepším manželem, najít si víc času na své děti. Chcete-li se oddávat sebemrskačství a vytvořit si dlouhý seznam toho, co byste ještě měli nebo mohli dělat, časopisy, televize nebo knížky (a zejména rady ostatních lidí) vám poskytnou přebohatě materiálu. Jenže všechno se stíhat nedá. Musíme si vybírat. Vybírat to, co bude mít největší příznivý účinek. Smířit se s tím, že něco musím obětovat. Když budu studovat, nezbyde mi tolik času na flámování. Když budu flámovat, budu mít zase míň času na školu. Velká rozhodnutí – kam jít na školu, koho si vzít, kam jít do práce – ta zvažujeme poctivě, ale podceňujeme každodenní malá rozhodnutí, která v součtu ovlivňují náš život daleko víc. Slibovat něco dalšího, když už teď toho mám nad hlavu a nevím, co dřív? Spíš se snažme věcí a závazků zbavovat. Nechat si jen to, co je pro nás opravdu důležité. Pod přehršlí každodenních úkolů je snadné na to zapomenout. Proto je potřeba občas vyškrtnout ze svého seznamu úkolů něco, co sice není hotové, protože se tím udělá místo pro to podstatnější a důležitější.

2.       Zbavovat se předmětů. Jsme spořiví a neradi věci vyhazujeme. Takže máme ve skříni šaty, které jsme roky neoblékli. Kdyby je někdo chtěl, rádi mu je věnujeme, ale vyhodit je do popelnic je nám líto. Ve špajzce schováváme kelímky od jogurtů a zavařovací sklenice, protože jsou občas potřeba. Je těžké udělat jednorázovou čistku a všechno vyházet. Jednodušší je dělat to pravidelně, třeba jednou týdně. Osvědčil se mi pátek. Dala jsem si předsevzetí, že každý pátek něco vyhodím. Někdy to bylo fakt jen těch pár kelímků od jogurtu, jindy jsem probrala skříně a zásuvky a v popelnici (nebo ve tříděném odpadu) skončil plná taška zbytečností. Efekt byl znát po pár měsících. Najednou jsem si připadala lehčí a volnější. Když jsem se rozhlédla a viděla volný prostor tam, kde se dřív hromadily věci, bylo mi moc fajn. A jak se tím usnadní uklízení!

3.       Psát si něco jako deník.  Na papíře nebo v počítači, co je nám bližší. Psaní znamená, že to, co se nám honí hlavou, musíme jasně zformulovat. Pomáhá to k jasnému přemýšlení. Napsaný text si můžeme nechat, třeba pro nás bude po čase zajímavé přečíst si to. Nebo to prostě můžete vyhodit. Hlavní efekt je totiž v tom samotném formulování myšlenek a uvědomování si jich. Když víte, že už to nikdy nikdo číst nebude, můžete se cítit při psaní svobodněji.

4.       Meditovat nebo se modlit. Modlitba je záležitostí věřících, ale meditovat může každý. Způsoby jsou různé, v knihách nebo na internetu jich najdete spousty, spíš se v nich ztratíte, než by vám pomohly. Pro začátek zkuste prostě jen v klidu sedět a uklidnit svůj dech i svoje myšlenky. Každý den pár minut. Meditace má příznivý vliv na psychiku i na tělo, ten se ovšem projeví až po delší  době - spíš po týdnech a měsících. Nejdřív nejspíš zaznamenáte snížení pocitu stresu. Zdravotní účinky jsou mnohem pomalejší.

5.       Odnaučit se strachu z výšek. Každý den vylézt někam, kde cítím závrať. Ne velkou, zvládnutelnou. Podívat se z okna v sedmém patře. Vylézt na rozhlednu až tak, kam budu schopná. Nebo se podívat na video z youtube, ze kterého mi není dobře, seskok padákem, bungee jumping a podobně. Když to člověk udělá každý den, budou se ty nepříjemné pocity zmenšovat a za rok třeba vyleze až nahoru na tu rozhlednu. Praktický význam se zdá být mizivý, ale důležité je ten pocit sebedůvěry, který získáte, když překonáte smai sebe.

6.       Něco nového se naučit. Ať už je to jazyk, řidičský průkaz, vaření nebo hra na kytaru. Každý den kousek. Nejsou to věci, které by se daly zvládnout za pár dní (no, možná ten řidičák), proto si je musíme rozkouskovat do zvládnutelných denních porcí a vytrvat.

7.       Začít s něčím, co mě láká, ale dlouho jsem to odkládal/a. Míváme sny, nemusí být ani tak náročné, ale my je pořád tak nějak odsouváme stranou. Jedna paní v mém okolí rok toužila po tom pěstovat orchideje. Orchidej stojí několik málo stovek a na péči není až tak náročná. Přesto to vždycky odložila, nakonec tu první orchidej dostala jako dárek. Takhle odkládat můžeme klidně dělat roky. Není na čase si některý z těch snů splnit? Toužíte po tom kreslit, zpívat, psát blog nebo knížku, naučit se pořádně fotit, tvořit bižuterii z korálků nebo mít psa? Proč si to nesplnit právě teď? Nový rok nemusí vždycky začínat novou povinností, může také začínat novou radostí. I když asi jen málokterá radost se vyrovná tomu, co se den před štědrým dnem stalo mému bratranci: narodil se mu syn. To se to pak slaví.

Novoroční předsevzetí 4 – vztahy

Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou potřebujeme, abychom se cítili šťastní, jsou fungující vztahy s ostatními lidmi. A taky je to někdy jedna z posledních věcí, na kterou si uděláme čas. Občas někde zaslechneme frázi, že na vztahu se musí pracovat, že je to tvrdá práce, v duchu si řekneme, že to tak nějak asi bude, a pak zase běžíme budovat kariéru, vydělávat peníze, vařit večeři nebo dělat jinou ze svého nekonečného seznamu povinností.

Nemám ráda výraz tvrdá práce a už vůbec ne v souvislosti s lidskými vztahy. Ty přece nemají být tvrdé, nedají se zvládat vůlí, ve vztazích má být uvolněnost a pohoda, žádná tvrdost. Tedy někdy je třeba jasně a třeba i tvrdě říct, o co mi jde, ale to jsou výjimky. Pokud si myslíte, že vztahy můžou fungovat tak, že budete tvrdě vyžadovat plnění svých požadavků, pak máte jiný názor, než já. Může to fungovat v práci, i když i tam lidé dávají přednost respektu a uznání a to tím spíš, pokud jsou vzdělaní a kultivovaní. Bezohledné prosazování vlastních zájmů vede k tomu, že se s vámi lidi necítí dobře. Začnou se vám vyhýbat, možná podvědomě, možná zcela vědomě a programově. Vztahy jsou o tom, že je nám spolu dobře.

Nějak jsem se rozpovídala, raději se vrátím k těm předsevzetím. Co můžeme udělat pro to, aby se nám s našimi blízkými lépe žilo?

1.       Věnujte lidem pozornost. Celou pozornost, nedělenou a neuspěchanou. V době, když posloucháme jeden druhého na půl ucha, v duchu už si připravujeme svoji vlastní odpověď, nebo si prostě jen myslíme na svoje věci, je docela vzácné, když vám někdo pozorně naslouchá. Dává vám tím najevo, že jste pro něj důležití. Naopak když vás druhý člověk poslouchá jen tak napůl, ani pořádně nevnímá, co říkáte, dává vám najevo lhostejnost a nezájem. Buďte k lidem pozorní, je to zadarmo a je to vzácné.

2.       Neživit v sobě nenávist, závist a zlobu. Všichni známe takové ty žlučovité lidi, kteří mají pocit, že je k nim osud nespravedlivý a že ti kolem se mají nezaslouženě líp. A taky víme, jak je samotná ta závist a nenávist stravuje. Čas od času tomu podlehne snad každý z nás. Neživte v sobě tyto pocity. Jakmile je u sebe zjistíte, zastavte je. To se snáz řekne, než udělá. Vtírají se nám myšlenky, které nechceme, o kterých víme, že nám škodí. Nemůžeme je tak snadno zastavit. Ale můžeme je nahradit. Nahradit destruktivní myšlenky dějakými konstruktivními. Vzít si příjemnou knížku, pustit si hezkou hudbu, nebo třeba přemýšlet nad tím, co nakoupím a uvařím. Je dost pravděpodobné, že se ty zlé myšlenky zase vrátí. Dlouho jsme jim poskytovali prostor ve své hlavě, nemůže čekat, že vyklidí pole bez boje.

3.       Myslet na dobré vlastnosti a činy těch druhých i u sebe. Zkuste vzít dva papíry a napsat na jeden to dobré, co můžete říct o nějakém člověku, na druhý to špatné. Kde toho bude víc? Když bude hdoěn převládat to špatné, je to varování. Vidíte v tom druhém hlavně to negativní. Jak mu asi je, když se na něj díváte s podvědomým pocitem, že je špatný? Jak je vám, když v sámi někdo jedná jako s debilem? Možná jste nespravedliví, možná tomu člověku křivdíte. A jestli je opravdu tak špatný, proč jste spolu? A proč chcete ten vztah vylepšovat? Stojí vám za to? Kdysi možná byl tím nejlepším člověkem na světě. Co se změnilo? Změnil se ten člověk nebo jste zklamaní z toho, že věci nejsou podle vašich představ?

4.       Najít si čas na své blízké. To neznamená držet se za ručičku a koukat na sebe. Spíš spolu něco dělat. Dřív lidé žili víc spolu. Manželé měli hospodářství, dům, zahradu, možná řemeslnickou dílnu. To všechno je spojovalo, starali se o to společně.  Dnes většinou pracujeme každý někde jinde, celý den se nevidíme, večer už jsme unavení a společně trávený čas nám chybí.

5.       Jíst společně. Společné obědy a večeře můžou být příjemným každodenním rodinným rituálem. Podmínkou je, že se vynechají všechna nepříjemná témata. Probírat u večeře pětku z diktátu nebo malou výplatu manžela, to je spolehlivý způsob, jak udělat ze společného jídla galeje, kterým se každý rád vyhne. Takže zakázat nepříjemná témata a dát každému – i dětem – možnost odmítnout jakékoliv téma tozhovoru, které mu vadí.

6.       Denně někomu napsat příjemný email, zavolat, poslat sms, vzkaz nebo někoho pochválit. Takový drobný čin má pozitivní účinek na všechny zúčastněné. Vy sami ze sebe máte dobrý pocit, ten druhý člověk se s vámi cítí o kousek líp (což oceníte, až s ním budete řešit nějakou pracovní záležitost) a pro náhodné svědky jste se právě stali příkladem následováníhodného chování. Všichni totiž sledujeme, jak se chovají ti kolem a podle toho upravujeme svoje chování. Proto příklady fungují. A příkladem jsme my všichni.

7.        

Novoroční předsevzetí 3 – pohyb pro zdraví

Kolikrát už jsme to slyšeli a kolikrát už jsme si to sami říkali: potřebujeme se víc hýbat, hodně sedíme a našim tělům to vůbec nesvědčí. Už jen půlhodinka tělesného pohybu denně by nám velmi prospěla, ale většinou říkáme, že na to není čas. Možná je to otázka spíš priorit než času. Prostě myslíme na jiné věci a na pohyb si vzpomeneme jen tehdy, když nás naše tělo bolestí upozorní, že se o něj špatně staráme. Co takhle zkusit do svého denního režimu zakomponovat pohyb tak, aby se stal zvykem a součástí našich navyklých činností?

1.       Protáhnout se ráno ještě v posteli. Stačí minuta nebo dvě ve chvíli, kdy jsme ještě pod peřinou a strašně moc se nám nechce ven.

2.       Ranní rozcvička Ranní rozcvičku máme zafixovanou jako něco velmi užitečného a žádoucího, co je ale nad naše síly. Možná že po tom ranním protažení může následovat pár dřepů, časem přidáme další a další cvik a nakonec z toho může být desetiminutové cvičení bez velkého úsilí, jen díky každodennímu zvyku.

3.       Zátěže na nohy nebo ruce. Viděla jsem to u mladých mužů. Koupí si ve sportovních potřebách speciální zátěže na kotníky nebo zápěstí. Tím, že je nosí při běžném pohybu, posilují bez toho, že by tím trávili nějaký extra čas.  Chytré řešení. Jen by se to nemělo přehánět, aby si člověk spíš ty svaly nenamohl.

4.       Přestávky v práci. Zvlášť při jednostranném zatížení, třeba u počítače, je dobré se občas protáhnout. Víme to, ale obvykle neděláme. Potřebujeme nějaký připomínač, třeba budíček v počítači nebo na mobilu, který nám to připomene.

5.       Izometrická cvičení. To jsou cvičení, kdy se nehýbeme, jen zatínáme svaly. Hodí se třeba pro posilování pánevního svalstva, což je zvlášť výhodné pro ženy. Dá se provádět i mezi lidmi, protože je to naprosto nenápadné.

6.       Chodit. Podceňujeme chůzi, přitom ta je jedním z nejzdravějších a nejpřirozenějších pohybů. Při procházce venku se navíc dobře přemýšlí nebo můžeme jít ven s příteli místo posezení v kavárně.

7.       Cvičit večer při reklamě. Je těžké vzdát se večerního pokoukání, zvlášt když dávají nás oblíbený pořad. Reklam je v televizi hrozně moc, můžeme je využít třeba k běhání na místě nebo šlapání na rotopedu. Něco jednoduchého, nad čím nemusíme dlouze přemýšlet.

8.       Udržovat záda a nohy v teple. To sice není cvičení, ale je to moje soukromé doporučení. Holá záda a bosé nohy ochlazují tělo, i když nám zrovna zima není. Časem to může přispět k bolestem zad, což se stalo právě mě. Raději nosit dlouhé triko a ponožky, než pak běhat po doktorech nebo jíst léky proti bolesti.

9.       Střídat sezení. Když už musíme hodně sedět, měli bychom si pořídit kvalitní židli. Jenže ani  tak to moc zdravé nebude. Můžeme střídat židli se sezením na velkém míči. Nehodí se to nadlouho, protože je to pro tělo namáhavé. Ale je to dobré sem tam občas vyměnit židli za míč.

Novoroční předsevzetí 2 – jíst zdravěji

Nabízím pár nápadů na novoroční předsevzetí, která se týkají zdravého jídla. Vyberte si z nich jen jedno, v žádném případě se nepokoušejte o všechny najednou.

1.       Snídat. Nejdůležitější jídlo dne a my na něj často ráno nemáme chuť nebo čas. Případně zhltneme něco rychle při oblékání. Když ráno nestíháte, připravte si snídani už večer do ledničky. Vstaňte o pět minut dříve, abyste ji stihli sníst.

2.       Pít čistou vodu. Jsme zvyklí na slazené nápoje a podceňujeme obyčejnou vodu. Nechutná nám, ale chuť je otázka zvyku. Když začneme s jednou malou skleničkou čisté vody denně, za čas z toho může být několik sklenic vody, díky kterým se vyhneme cukrům i jiným přísadám, které jsou ve slazených nápojích. Podobně se dá zvyknout na neslazenou kávu nebo čaj. Vím to, protože se mi to podařilo. Tímto způsobem jsem přestala sladit kávu a pak jsem se naučila pít neslazený zelený čaj, který mi zpočátku vůbec nechutnal. Trvalo mi to sice asi půl roku, ale teď už je to několik let a ten návyk pořád trvá.

3.       Každý den sníst kousek ovoce nebo zeleniny. Jablko, banán, mandarinku, mrkev nebo misku zeleninového salátu (přibližně stejný objem jako to jablko). Správně by prý těch kousků mělo být pět, včetně zeleniny v jídle, ale pokud je to pro vás moc, začněte jedním kouskem.

4.       Jíst pomalu a dobře kousat. Jednou velkou chybou, kterou dnes děláme, je, že do sebe ve spěchu naházíme něco poživatelného, případně zaženeme hlad nějakou malou sladkostí a běžíme za dalšími životními výzvami. Zkusme začít aspoň jedno jídlo denně jíst v klidu, u prostřeného stolu, pomalu a vychutnat si je.

5.       Sbírat zdravé recepty. Samozřejmě takové, které budou vám a vaší rodině chutnat. Můžete si udělat sbírku na ledničce, kde pro vás budou inspirací vždycky, když nebudete vědět, co vařit k večeeři. Můžete si je psát do sešitu. Nebo si založit blog a dělit se o ně s ostatními. Zvlášť pokud máte nějakou speciální dietu, jako je třeba bezlepková.

6.       Schovávat nezdravé jídlo a nechávat při ruce to zdravé. Když na stole leží brambůrky, nejspíš je sníte. Když tam budou oříšky nebo sušená jablka, taky je nejspíš sníte. Ukládejte tedy nezdravé dobroty někde nahoře ve špajzu, tak vysoko, aby jste tam stěží dosáhli. Když ta chuť bude hodně velká, přistrčíte si židli, jinak třeba raději sáhnete po něčem zdravějším. To naopak dávejte na snadno přístupná místa. Mísa s umytými jablky na stole nebo zeleninový salát naporcovaný v miskách v ledničce může lákat k jídlu stejně, jako pytlík chipsů.

7.       Omezit uzeniny. Je to jedna z nejhorších věcí v našem jídelníčku, zvlášť pokud jsou to ty levné. Výrobci do nich dávají spoustu náhražek a chemikálií, takže když je omezíme, prospějeme svému zdraví. Často po nich saháme tehdy, když potřebujeme rychlou a jednoduchou večeři. Když si uděláme sbírku dobrých a zdravých jídel bez uzenin (viz. bod 5), bude jednodušší je omezit.

Novoroční předsevzetí

Každý rok si na Silvestra dáváme novoroční předsevzetí a bohužel často selháváme. Říkáme si, že o nic nejde, ale to není pravda. Jde o naši sebeúctu a to je zatraceně důležitá věc. Co můžeme udělat, aby to letos bylo lepší?

Rozmyslet si novoroční předsevzetí předem, dřív, než začneme slavit a než nás alkoholové opojení přivede k nějakému nesmyslnému nápadu.

Zvolit si něco, co je důležité pro mě osobně. Ne to, co by se mělo nebo co po mě chtějí ostatní. Požadavky druhých lidí bývají formulovány jasněji a kategoričtěji než hlas našeho já a proto jim často vyhovíme. Nebo se o to aspoň pokoušíme. Novoroční předsevzetí je zcela soukromá věc a proto bychom měli volit podle svých přání, nikoliv požadavků ostatních. Ze svého rozhodnutí bychom měli mít dobrý pocit, spíš než cítit třeba úzkost nebo nervozitu.

Mělo by to být něco malého, až směšně snadného. Je mnohem lepší uspět v maličkosti než selhat při něčem velkém. Cvičit pět minut denně je směšné, když ale vytrváte a přidáte každý měsíc pět minut, jste za půl roku na 30 minutách a to už má příznivý vliv na zdraví. I tady bychom se měli řídit vlastním pocitem. Když v nás náročnost nějakého předsevzetí vzbuzuje nepříjemný pocit, skoro stoprocentně je to špatně. Musíte to nějak zmenšit. Když se vám nedaří přestat kouřit, tak to aspoň omezte. Třeba: žádná cigareta před sedmou ráno, nebo maximálně tolik a tolik cigaret za den.

Nejlépe se dodržují každodenní jednoduché věci, které se snadno stanou zvykem. To můžeme ještě podpořit, když navážeme nový zvyk na nějaký už existující. Třeba když si při čištění zubů nalepíme na zrcadlo papírek s anglickými slovíčky a učíme se je. Každý den takhle děláme navyklým způsobem spoustu věcí (ranní vstávání, navyklé rutiny ráno po příchodu do zaměstnání, činnosti odpoledne po příchodu z práce nebo ze školy, dění okolo večeře, večerní televize nebo procházka se psem, příprava na spaní) , stačí některý ten zvyk jen o malinko modifikovat a přidat k němu něco malého dalšího.

 Návyk se lépe dodržuje, když je každodenní a když má nějaký spouštěč. Tedy činnost nebo situaci, ve které se automaticky vybaví a my fungujeme bez přemýšlení. Když se ráno probudíme, tedy spíš když to skoro spící tělo nějak vstane z postele, automaticky zamíří na WC, pak do koupelny, kde na sebe uděláme podivný (každý den stejný) kukuč do zrcadla, po paměti sáhneme po kartáčku a pastě, to jsou všechno věci, které máme naučené, nevyžadují téměř žádnou námahu. Jak jdou za sebou, tak se jedna věc stává spouštěčem pro tu další.

Nepřetrhnout řetěz. Dáte si předsevzetí, že se budete učit pět nových slovíček každý den. Když to dokážete několik dní po sobě, cítíte se fajn. Snažte se ten řetěz úspěšných kroků nepřerušit. Jednodenní výpadek nemusí být tragédií, ale víc dní, to už může vést k opuštění návyku. Možná vám pomůže odšrtávat si úspěšné splnění úkolu v kalendáři. Primitivní, ale účinné.

Závazek. Slíbit něco veřejně – partnerovi, kamarádce, v partě nebo v blogu na internetu. Tlak těch ostatních vám možná pomůže věc dodržet. Zvlášť fandím tomu blogování, tím totiž můžete pomoci i dalším lidem, kteří se snaží o totéž. Podobné blogy a diskuze na internetu skutečně fungují a pomáhají.

čtvrtek 22. prosince 2011

Černá barva

Černá, nejtemnější barva. Spojujeme ji s tajemnem, někdy se zlem, jindy zase s elegancí a nadčasovostí.
V oblékání se černá považuje za klasiku. Má to jen jeden háček: když budeme všichni chodit v černé, bude to nuda. Nedávno jsme viděla fotku ze společenské akce, kde byli muži v tmavých oblecích a dámy větišnou v krátkých černých společenských šatech. Výsledkem byl nezajímavý nebarevný dojem, na kterém by každá jinak oblečená žena působila velmi originálním a osvěžujícím dojmem.
Krátké černé společenské šaty, to je vynález Gabriely Chanelové, starý skoro sto let. Původní myšlenka byla geniální, místo komplikovaných šatů s volánky, krajkami, umělými květinami a všemožným dalším zdobením navrhla jednoduché černé šaty, které byly nenápadné a daly se vzít pro celou řadu společenských příležitostí. V době, kdy si leckterá žena mohla dovolit jen jedny společenské šaty, to bylo určitě praktické. Jenže my jsme na tom dnes o dost lépe, máme skříně plné oblečení, které ani nestíháme unosit. I těch společenských šatů míváme víc. Proto bych se přimlouvala za to, abychom tu černou omezili a sáhli po jiných barvách: červené, vínové, modré, fialové nebo i po světlých barvách.
Černá je také barvou smuteční, i když dnes není zvykem chodit v černé třeba rok nebo i déle po smrti blízké osoby. Dříve ale také postavení vdovy asi bylo jiné, než dnes. Dnes už neřešíme tolik rodinný stav a proto nepovažujeme na nutné dávat ho najevo svým oblečením. Dokonce ani černé pásky na rukávu už se jsem dlouho neviděla. Snad že považujeme úmrtí za soukromou věc, která by neměla narušit naše fungování ve společnosti. Že se s tím máme vyrovnat tak nějak sami, ve volném čase, o samotě. Nevím, jestli je to až takový pokrok a změna k lepšímu.
Černá je taky barvou tajemství, ale i čarodějnictví. Když jsem byla dítě, tak čarodějnice byla skoro vždycky zlá, byla to ta temná strana života. Dnešní generace, která vyrostla na Harry Potterovi už to tak jednoznačně nevidí. Čarodějné a tajemné symboly jsou v módě. Mimořádně oblíbená je fantasy literatura, ve které se vyskytují fantastické bytosti, kouzelníci, čarodějnice, upíři, ale i draci, trpaslíci a další bytosti. Přitom jsou to nejen dětské pohádky, ale i příběhy pro dospělé. Mým oblíbeným autorem žánru fantasy je Terry Pratchet, který si vymyslel celou fiktivní zemi a umístil do ní děj dlouhé řady svých knih.

středa 21. prosince 2011

Hnědá

Hnědá je hlavně barvou země, půdy, hlíny. Působí dojmem pevnosti, solidnosti a stability a myslím, že lidé, kteří ji mají rádi, oceňují právě tyto hodnoty. Hnědá je častá v bytech, tím, že ji spojujeme s jistotou a stabilitou, tak nám tyto vlastnosti přináší i domů. Domov je místo, na které jsme hodně citliví, považujeme je za svoje zázemí a změnám jsme nakloněni jen tehdy, když to naše zázemí neohrozí. Možná z toho plyne obliba hnědé v interiéru.
Hnědá je také barvou čokolády, což je potravina, která je skoro univerzálně milovaná nejen dětmi , ale i dospělými. Nejen že nám chutná, ona nás vlastně hýčká, dopřáváme si ji často právě tehdy, když máme pocit, že se potřebujeme trochu rozmazlovat. A jak rádi slyšíme, že kvalitní čokoláda je vlastně zdravá, když obsahuje to kakao a kvalitní rostlinný tuk a mléko atd. Čokoládová chuť je po vanilkové prý druhou nejoblíbenější chutí na světě.
To všechno ale platí pro skutečnou čokoládu s větším podílem kakaa. Výrobci a prodejci se nás ale občas snaží šidit a nabízejí různé čokoládové pochoutky, které ve skutečnosti obsahují kakaa jen málo a dohání to vším možným, často třeba tuky nevalné kvality i chuti. Často to bývají různé balené figurky, které se ve velkém prodávají před mikulášem nebo před velikonocemi. Chceme něco k mikuláši, tak koupíme čokoládového čerta a ani si nevšimneme, že nás na váhu vyjde čokoláda dráž než ta tabulková a kvalita je taky o něco horší.
Hnědou barvu mají i další pochutiny, které sice k životu nezbytně nepotřebujeme, ale hodně by nám chyběly, kdybychom je neměli: káva a čaj. Oba nápoje mají svoje skalní příznivce, kteří by si bez šálku svého oblíbeného nápoje těžko dokázali představit svůj den. Skoro jako by káva a čaj suplovaly u dospělých tu čokoládu, kterou přece jen dáváme častěji dětem.

Šedá

Šedá je nejen barva, je to také synonymum pro něco, co je takové utahané, nudné, unavené a suché. Sama o sobě jen málokoho nadchne. Dokonce i když je luxusním materiálu, jako je hedvábí, tak jí prospěje, když se něčím doplní. Je ale velmi dobrým partnerem ostatním výraznějším barvám. Vedle šedé totiž můžete dát snad jakoukoliv další barvu.
Šedé oblečení si docela určitě vyžaduje doplnění nějakou výraznou nebo čistou barvou. Stačí i bílá, už i ta dokáže  z nudného oblečení vytvořit eleganci.
Šedá s červenou je neobvyklá a zajímavá. Ve společnosti tyrkysové nebo žluté také nebude vypadat nudně.
Je ovšem jedna barva, kterou bych s šedou kombinovala jen opatrně a to je hnědá. Hnědá je takovou uzemňující barvou, šedá ji svou unaveností nijak nevylepší. Celkový dojem pak může být až ušmudlaný a zanedbaný. Držela bych se pravidla, že buď odstíny šedé, nebo hnědé, ale nikdy ne dohromady.
Šedá barva kupodivu ale patří k těm slušivým. Tmavě šedá se hodí pro člověka s jemným obličejem, který vypadá v černé příliš tvrdě. Vhodná je tehdy, když nechcete nějak poutat pozornost, chcete zapadnout a nevyčnívat.
Dá se najít šedá barva v jídle? Jakousi šedou bychom mohli na jít na pohance. Moje oblíbená instantní pohanková kaše má šedou barvu, vypadá skoro přesně jako malta. (To mi samozřejmě nebrání si na ní pochutnat.) ještě mě  napadají slunečnicová semínka. Abych našla další šedivé potraviny, musela jsem se podívat do kuchařky. Objevila jsem ryby – alespoň některé mají takovou nějakou šedou nebo stříbřitou barvu. Tepelně upravené maso taky má takovou nějakou barvu nebarvu, která by se dala považovat i za šedou. No, asi to nebude barva, proč máme to maso tak rádi.

úterý 20. prosince 2011

Zelená

Zelená je zcela jednoznačně barvou přírody. Možná proto na nás má zelená barva uklidňující vliv. Po milióny let jsme žili obklopeni zelení a dodneška chodíme do přírody odpočívat. Přírodní scenérie se nám nikdy neokoukají. A když se řekne strana zelených, každý si myslí, že ví, co má taková politická strana ve svém programu.
Zelená je studená barva, ale ne tak studená, jako modrá. Je v protikladu s červenou a tvoří s ní ostrý kontrast. Přesto to nemusí vypadat špatně, jen je třeba obě tyto barvy správně vyvážit, tak aby červená byla jen jako akcent, zelená jí tvoří pozadí. Tak, jak je to v přírodě: červené květy nebo plody obklopené záplavou zeleného listí.
Na oblečení to až tak oblíbená barva není, i když ji poměrně často vídám v odstínech olivových a khaki. Zelená není příliš slušivá barva, hlavně ve svým výrazných odstínech. A ta svítivě chemicky zelená, kterou můžeme někdy vidět, tak ta je pro vzhled skoro toxická, dokáže člověku dodat nemocný a unavený vzhled. Velmi bych rozmyslela, než bych si ji oblékla někde poblíž obličeje (pokud tedy není jen malou součástí nějakého barevného vzoru).
Zelená nebo přesněji řečeno khaki je spojená také s vojáky, kteří tuto barvu nosí. Stejně jako zálesáci, skauti, tuláci, vandráci a další milovníci přírody. Opět se vracíme k přírodě. Zelená barva, to je v tomto případě životní názor, kterým se vyjadřuje láska k přírodě.
Zelená je příjemná i v interiéru a to právě pro to podvědomé spojení s přírodou. Proto i umělé květiny – bez ohledu na to, že jsou nepřirozené a mrtvé – dokážou zpříjemnit interiér.
Nejkrásnější zelená je pro mě tehdy, když na jaře začnou vylézat ze země první květiny a rostliny. I když nám dnes díky elektrickému světlu, televizi nebo barvám v bytě barvy přes zimu až tolik nechybí, přece jen  máme radost z toho, když po šedo-černo-bílé zimě zase přijde jaro se svými barvičkami. Nedokážu si představit, jak strašně dlouhá musela připadat zima lidem dříve, před dvěma sty nebo pěti sty lety. Několik měsíců neviděli ani kvíteček. Jakou pak museli mít radost z toho, když se na jaře objevily první malinké zelené rostlinky.

Modrá

Modrá je neoblíbenější barvou na oblečení. Může to být tím, že má spoustu odstínů od světlounké ledově modré přes středně modrou až po temně modrou barvu noční oblohy. Navíc je to barva džínoviny a džíny dneska najdete skoro v každém šatníku. A je také pravda, že modrá spoustě lidí sluší a dobře se kombinuje s ostatními barvami.
Dobře vypadají i kombinace různých odstínů modré. Stačí jen vybrat odstíny, které jsou dostatečně rozdílné. Když vedle sebe dáte dvě modré, které jsou skoro stejné, ale ne úplně, obvykle to nevypadá dobře, spíš to působí tak, jako nepovedený pokus o sladění do jedné barvy. To ale platí obecně: jen výjimečně najdete případ, kdy vedle sebe svě skoro stejné, jen malinko odlišné barvy vypadají hezky. Náš mozek chce mít asi jasno: buď přesně stejné, nebo odlišné, nic mezi tím.
Modrá je chladná barva, spojujeme ji se vzduchem a vodou, což jsou všechno takové nejisté nepevné věci. Proto se moc nehodí tam, kde chce dosáhnout dojmu pevnosti a stability. Nemám ji moc ráda na kobercích, protože chci mít pocit, že chodím po pevné zemi a k tomu se modrá moc nehodí. V interiéru vůbec ji vídám málokdy. Asi je pro naše končiny dost chladná. Proto možná lidé dávají přednost teplejším barvám, jako je kávová, oranžová nebo hnědá. Ani modře natřených domů nenajdeme moc. Asi právě pro tu studenost. Z okna své dřívější kandeláře jsem viděla na modrý dům. Vedle modré oblohy a zelené zahrady kolem to vypadalo divně. Bylo to prostě už moc studené. Chtělo to spíš nějakou teplejší barvu, béžovou , kávovou, okrovou nebo světle hnědou.
Modrá vypadá divně i na talíři. Modrých jídel moc není, nejsem na ně zvyklí, takže nám připadají divná. Dokonce i plody, které se jeví jako modré – borůvky, švestky – mají jen trošinku modré na slupce, ale dužina už modrá není. Zajímalo by mě, čím se barví modré cukrovinky, třeba modrá zmrzlina. Určitě to nebude nic zdravého.
Modrá je sice krásná a oblíbená barva, ale úplně všude se přece jen nehodí.

pondělí 19. prosince 2011

Tyrkysová

Tyrkysová je odstín modré, je to modrá, která se už už blíží k modrozelené. Přísně vzato je to modrá, ale já ji mám natolik ráda, že jsem se rozhodla jí věnovat samostatný článek. Je to barva výrazná, ale ne natolik, aby byla agresivní. Připomíná vodu, s tím se spojuje chlad, ale ne ten mrazivý, spíš jako chladná voda v létě v bazéně.
Přemýšlím, kde v přírodě se tahle barva vyskytuje. Určitě na obloze. Když je nebe modré, mění se jeho odstín a ten druh modré, který bývá nad obzorem, spíš až k večeru, to je ta moje tyrkysová. Nebo také moře, to mívá na pohlednicích podobnou barvu. I když moře, to je hodně proměnlivé a najdeme na něm snad všechny druhy modré podle toho, kdy a kde ho pozorujeme.
Hlavně se ale tyrkysová barva vyskytuje na kameni zvaném tyrkys, vždyť se podle něj i jmenuje. Ten kámen musel být dříve hodně ceněný, když má takovou neobvyklou barvu. Takovou výraznou a zvláštní. Na špercích ve spojení se zlatem vypadá moc hezky. Zlato a tyrkysová, to je moc hezká kombinace. Jako by jedna barva posilovala výraznost té druhé.

Troška pohodové muziky

Můj seznam pracovních úkolů je dost dlouhý a toho, potřebuju do vánoc stihnout je hodně, takže čím začít? Nakonec jsem se rozhodla, že večer už nic moc dělat nebudu a raději si vylepším náladu nějakou hezkou muzikou. Něčím příjemně pohodovým. A začala jsem hledat na youtube.

Jako první jsem začala s Enyou. Má takové krásné písničky, které mi připadají jako z pohádky. Na youtube má profil,  vypadá to, že oficiální, ale kdo si může být na internetu jistý, že: http://www.youtube.com/user/enyatv?feature=chclk#g/u

Naprosto úžasná melodie z Verdiho Nabucca, to je asi ta nejhezčí hudba, co znám: http://www.youtube.com/watch?v=D6JN0l7A_mE

Dva kousky z Bizetovy Carmen:

http://www.youtube.com/watch?v=4g_otRgzerI&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=4g_otRgzerI&feature=related

Píseň z Traviaty: http://www.youtube.com/watch?v=NcKdnkGBSgA&feature=related

Triumfální pochod z Verdiho opery Aida: http://www.youtube.com/watch?v=ns_xsduwI-E&feature=related

Bolero od Morise Ravela: http://www.youtube.com/watch?v=it7DPV9SJyY&NR=1&feature=endscreen

Rapsódie od Rachmaninova: http://www.youtube.com/watch?v=RgtEUr_n9vM&feature=related

Ave Maria od Schuberta: http://www.youtube.com/watch?v=2bosouX_d8Y&feature=related

Ave Maria od Mascagniho, zpívá Andrea Bocelli: http://www.youtube.com/watch?v=NxVv1D80UME&feature=related

Ameno Era: http://www.youtube.com/watch?v=6SvxaNQ6d7M

Všechno jsou hodně známé melodie, často hrané a mají v sobě spoustu energie. Připadá mi, že hudba je taková čistá energie, která je schopná se šířit mezi lidmi. Umí vylepšit náladu a život si bez ní nedovedeme představit. K vánocům sice patří koledy, ale ono jich zas tolik není a poslouchat je pořád dokola je docela otravné. Takže raději sáhnu po nějaké jiné hudbě, třeba právě po té klasice, i když ji až tak často neposlouchám. Někdy je na ni prostě nálada.

 

 

 

Fialová

Fialová může být světlounká lila neboli šeříková, může ale být velmi tmavá, těžká a důstojná. A také cokoliv mezi tím. Proto také může působit zcela rozdílným dojmem. Je směsí teplé červené a studené modré a tíhne k jednomu nebo ke druhému podle toho, která z barev převažuje. Z toho plyne, že odstínů fialové může být opravdu hodně a dost špatně se mezi sebou kombinují.
I s ostatními barvami se fialová hůř kombinuje. Bez problémů je to s černou, bílou, šedou. Může k ní být žlutá nebo tyrkysová, ale je to dost kontrastní, což se dá zjemnit některou z těch výše zmíněných neutrálních barev.
Dost divně vedle fialové vypadá červená nebo modrá, jsou příliš blízké, žádným zázrakem není ani sousedství s hnědou, oranžovou nebo zelenou.
Fialová se dá najít i u potravin. Červené zelí po uvaření někdy vypadá spíš jako fialové. Lilek, nepříliš obvyklá zelenina, která vypadá trochu jako temně fialová okurka s hladkou lesklou slupkou. Uvnitř je ovšem zelená. Za fialovou bychom mohli považovat barvu hroznového vína. Viděla jsem dokonce i fialové brambory. Vypadalo to na obrázku docela zajímavě, ale jestli by mi brambory v takové barvě chutnaly, to tedy nevím.
O fialové se také někdy říká, že je barvou duchovní. Jestli je to pravda, tak to jsem asi hodně duchovní člověk, protože fialová je mojenejoblíbenější barva. Zvlášť se mi líbí tmavé a výrazné odstíny fialové, vyloženě mi působí potěšení se do takové barvy dívat. Ale duchovnost člověka, ta by se asi měla posuzovat podle jiných měřítek, než je zrovna oblíbená barva.

neděle 18. prosince 2011

Růžová

Růžová je jednoznačně barvou žen. Je prostě sladká a to s mužským charakterem nějak nejde dohromady. A to už od miminek. Oblékání miminek do růžové a světle modré je tak zažité, že to považujeme za jednoznačnou informaci o pohlaví děťátka.
Růžová je také barvou panenek a to hlavně panenky Barbie, aspoň pokud jsem si v poslední době všimla, tak většina toho “příslušenství”, které se k té panence prodává, má růžovou barvu.
Růžová může být v zásadě ve dvou odstínech, buď jemně růžová, jako jahodová zmrzlina, nebo křiklavá růžová, jakou používá třeba Tmobile. Mě se víc líbí ta křiklavá, protože mám ráda výrazné barvy a kontrasty. Jen by jí nemělo být moc. Už zmíněný Tmobile je docela dobrý příklad, používá ji skuteně jen jako akcent. Nejsem jejich zákazník, takže nedokážu říct, jestli jsou i jejich služby tak fajn, jako jejich barvy.
V posledních letech se objevuje zajímavá kombinace růžové s černou. Je mezi nimi docela napětí, protože růžová je sladká, lehká, hravá, černá je naopak vážná a těžká. Podobně působí třeba lebky v růžové barvě, které byly jednu dobu v módě. Není to nic, co bych nosila, ale rozhodně to je (nebo spíš byl) originální nápad.
I když růžovou spojujeme spíš s malými holčičkami, můžou ji nosit i dospělé ženy nebo dokonce staré paní. Možná nesáhnou po tom nejsladším odstínu a neoblečou se do růžové od hlavy až k patě, ale troška růžové na šátku nebo ve vzoru halenky může působit docela hezky. Růžová je totiž docela slušivá barva.

Červená

Červená má ze všech barev nejvíc energie. Připomíná oheň a upozorňuje na sebe. Všimla jsem si, že v mém okolí je několik lidí, vůdčích osobností, které mají sklon šéfovat lidem kolem sebe a ti dávají jednoznačně přednost červené. Možná je to náhoda, možná ne, spíš si myslím, že ne, protože charakter těch lidí je s charakterem červené v souladu.
Červenou považujeme za barvu lásky, červené srdce nebo červené růže, to je jasný signál. Miluju tmavě červené růže. Ani ne tak pro tu barvu lásky jako pro jejich silnou vůni.
Negativní stránka červené je agrese, afekt, silné emoce. Možná to souvisí s krví, kdo ví. Nebo s tím, že silné emoce vyvolávají zarudnutí kůže.
Pro starší, kdo ještě pamatují éru komunismu, je červená barva spojená právě s komunistickou stranou. I současná komunistická strana ji má za svou, i když už v jemnější podobě rudé růže.
Mě osobně se červená líbí jako akcent na nějakém neutrálním pozadí, třeba černobílém. I v módě je to klasika, která nikdy nestárne.
U červené většinou špatně vypadají kombinace různých červených vedle sebe. Chce to hodně citu, aby to vypadalo dobře. Kdysi jsem viděla dámu, která chtěla být dokonale sladěná. Měla oblečení v khaki barvě, k tomu červené doplňky. Kabelka, pásek, boty, výrazný lak na nehty, rtěnka. Vypadalo by to skvěle – kdyby každá ta červená nebyla úplně jiná. Takhle to vypadalo, že se neúspěšně snaží napodobit někoho, kdo měl lepší vkus.

sobota 17. prosince 2011

Oranžová

Oranžová je teplá optimistická barva.
Na oblečení ji moc ráda nemám, nesluší mi a myslím, že sluší málokomu. Trochu se jí blíží rezavá barva na vlasech. Přirozeně zrzaví lidé se mi líbí, ale nelíbí se mi, když se na zrzavo barví ženy, které normálně mají takovou trochu bezvýraznou barvu vlasů. Většinou to k nim neladí, působí to násilně a nápadně. Chápu, že někdo není spokojený se svojí barvou vlasů, ale ono to není jen o vlasech. Člověk působí jako celek, když jeden prvek z toho celku vytrhnu a přebarvím, můžu dosáhnout i toho, že to bude působit nesouladně a neharmonicky. Žena s jemným obličejem a nenápadnou barvou vlasů bývá jemný typ a křiklavé barvy ji ubíjí.
U jídla je oranžová barva doménou ovoce. Pomeranče a mandarinky, ale také kaki (tomel, churma, názvů je více). To je ovoce, které vypdá trochu jako oranžové rajče, má sladkou jemnou dužninu a je moc dobré. Oranžový je také kumkvát. Vypadá jako takové malinké podlouhlé pomeranče, velké jen několik málo centimetrů. Neloupou se, jedí se i se slupkou, která je sladší než ten vnitřek. 
Broskve a meruňky, ty jsou také oranžové. A pak mě napadá ještě jedna oranžová potravina, kterou ale zná a používá málokdo: oranžová čočka. Je drobnější a vaří se – na rozdíl od obyčejné čočky – jen krátce.
Oranžové květiny – napadá mě jen afrikán. Nikdy se mi moc nelíbil a ani dnes ho nepovažuju za královnu květin, ale na naší zahrádce má své místo, protože prý svou nelibou vůní odpuzuje hmyz. A dobře u nás roste. Letos jsme zasadili takové malé sazeničky a vyrostly nám z toho mohutné keře se spoustou semínek. A protože jsme ta semínka sklízeli poměrně pozdě, dost jich vypadalo na záhony a příští rok zřejmě bude naším hlavním plevelem na zahrádce afrikán.

Žlutá

Žlutá je krásná veselá barva, spojujeme si ji se sluníčkem a to máme od dětství zafixované jako něco příjemného. I když všeho moc škodí.
Žluté kytky na louce vypadají krásně, ale místnost, která by byla úplně celá sytě žlutá, to už by asi bylo moc.
Nejvíc se mi líbí žlutá barva na květinách. I obyčejné pampelišky jsou krásné tou svojí zářivou žlutí. Pokud tedy náhodou nejste zahradník-milovník golfových trávníků, pak vás ty pampelišky naplňují spíš vztekem než radostí. Jenže já mám raději ten přirozený trávník, ve kterém se občas vyskytne pampeliška, sedmikráska nebo jiný takzvaný plevel.
Žlutá vypadá dobře i na talíři. Sytě žlutou poskytuje nejčastěji vajíčko, ale také kkoření jako třeba kari. Jemně žlutou spojujeme s vanilkou a banány a tím pádem se sladkými jídly. Přemýšlím, jestli by se za odstín žluté dala považovat i hořčice. Asi ano. Je to dost sytá barva, dala by se spíš nazvat okrovou.
Žlutá barva je vůbec náchylná k zašpinění. Když máte vodové barvy a přidáte do žluté jen trošku nějaké další barvy, už se mění a přestává být čistě žlutou. S červenou tvoří oranžovou, modrá jí dá nádech do zelena, fialová nebo hnědá ji ztemní, takže ztratí svou svěžest a lehkost.
V zimě se žlutá může stát takovým hezkým barevným akcentem, který nám dá zapomenout na černobílou zimní krajinu. Ať už je to květina ve váze, žlutý ubrus nebo polštář, nebo třeba proužky z vaječné omelety, kterými ozdobíme jinak málo barevné jídlo.

Bílá barva

V našich krajích se považuje za barvu nevinnosti, proto ji nosí nevěsty. Nebylo tomu tak vždycky a to hlavně z praktických důvodů. Údržba bílého oblečení pro nás, díky pračkám a praktickým materiálům, není tak náročná, ale v době, kdy se všechno pralo ručně na valše, byly bíléšaty asi dost velkým luxusem. Tím spíš, když se dlouhými sukněmi zametala špinavá podlaha. Bílé svatební šaty by se po svatbě pro každodenní nošení nehodily a byly tak vlastně jednoúčelové, což si možná bohatí dovolit mohli, ale pro drtivou většinu lidí by to bylo plýtvání.
Bílá se také ztotožňuje s čistotou, nejspíš proto, že na ní je jakákoliv špína dost vidět. Dřív byla obvyklá i na ložním prádle, to už dnes neplatí, dnes si vybíráme i textil do postele tak, aby byl barvami i vzorem zajímavý a dekorativní. Dokonce existuje i černé povlečení, ale to už mi připadá skoro morbidní.
Když občas sleduji blogy o bytovém designu, připadá mi bílá barva v interiérech hodně používaná. Působí čistě a upraveně a je taky neutrálním základem pro jakékoliv další kombinace.
Bílá vypadá hezky vedle většiny barev, hlavně vedle těch tmavých. Klasika je bílá s černou, červenou, tmavě modrou. Dobře vypadá ve spojení se sytě fialovou, hnědou nebo zelenou. K dosažení jemného vzhledu něžného vzhledu ji můžeme zkombinovat s růžovou, světle modrou nebo tyrkysovou. Mě osobn se velmi líbí v kombinaci s režnou barvou, jakou má nebělený len.
Bílá ale taky působí sterilně a chladně. Dříve byla hodně používaná v nemocnicích, ale dnes se dává přednost pastelvoým barvám, které na pacienty působí přívětivěji.

pátek 16. prosince 2011

Seriál o barvách

Při psaní mám ráda seriály. Několik příspěvků, které mají nějaké společné téma. Už jsem tu měla seriál abecední, teď mě napadl seriálek o barvách. Sama jsem zvědavá, jestli se mi podaří najít ke každé barvě dostatek zajímavého materiálu, aby to vydalo na rozumně dlouhý článek.  Asi ano. Určitě ano. Barvy nás obklopují každý den, jsme na ně už tak zvyklí, že se nad nimi ani moc nezamýšlíme, možná ještě tak při oblékání, kdy volíme barvy buď módní, nebo ty, které nám sluší.
Barvičky budou seřazené asi tak, jako jsou v krabičce s pastelkami, začnu bílou, pak žlutou, na konci bude hnědá a černá. Ještě nevím, jestli zahrnu také barvy kovové, jako je zlatá, stříbrná a měděná. Obvykle se sice za barvy nepovažují, ale připadá mi, že jsou natolik důležité a často používané, že by byla škoda je opominout. Možná v tom taky hrají svoji roli vánoce, které se bez těchto třpytivých efektů neobejdou. Nebo by se možná obešly, ale když my už jsme na tu efektní třpytivost a blýskavost zvyklí. A co teprve děti. Těm by tradiční vánoce s jabličky a perníčky možná připadaly tak trochu ošizené.

Jaká máte privilegia – aneb další náhodná inspirace z knížky

Opět jsem namátkou zalovila v knize a poslepu zvolila místo na stránce. Tentokrát je to neobvyklé slovo privilegovaný.
Hodně neobvyklé, v hlavě mám vymeteno a nic mě nenapadá. Vlastně jen jedna věc: kdybych opravdu nic nevymyslela, mohla bych napsat o tom, jaký psací blok ve mě toto slovo vyvolalo. Ale tak zle snad přece jen nebude.
Privilegium je nějaká výsada. Něco, co je jen pro vybrané – privilegované – něco, co ti ostatní nesmějí nebo nemůžou. Napadá mě třeba přístup do první řady na módní přehlídce světoznámého módního návrháře.
Privilegia určitě souvisí s penězi. Ten, kdo je bohatý, si prostě může zaplatit to, co si ten chudší dovolit nemůže. Bohatství ovšem nemusí vést k tomu, že bude člověk oblíbený nebo vážený. Až příliš často jsme svědky toho, že k majetku se dostávají lidé spíš vykutáleností a díky bezohlednosti nebo dokonce amorálnosti. Jistě, poctivou prací nebo podnikáním se také dá vydělat, ale bývá to těžší a ti nepoctiví jsou víc vidět.
Privilegia můžou souviset s rodinou nebo přáteli a známými. Když se narodíte jako páté dítě nevzdělaným a nepracujícím rodičům, jsou vaše šance už od začátku mnohem chudší, než když vyrůstáte v rodině na velmi slušné materiální i kulturní úrovni. Dnes je docela módní zdůrazňovat idnividuální zodpovědnost člověka za vlastní osud. Kdo chce dělat, ten si práci najde. Ten a ten se vypracoval. Když pořádně zabereš, tak to dokážeš. Když se chce, všechno jde. Takové a další hlášky nám naznačují, že když se nám nevede, je to prostě proto, že se málo snažíme. Jenže ono to vždycky nejde. Každý máme někde svoje meze. Tragédie současného světa je v tom, že ti, kdo dříve pracovali na málo kvalifikovaných místech, jsou teď méně potřeba. A co s nimi? Zůstávají bez práce, bez uplatnění a bez privilegií.
I když, kdybychom se neporovnávali jen mezi sebou, ale i s Afričany a Asiaty, možná bychom zjistili, že jistá privilegia máme všichni. Už jen to, že umíme číst, žijeme v zemi s určitou zdravotní péčí, naše děti chodí do školy, netrápí nás hladomory, epidemie (možná snad ta chřipková) ani války, to nás řadí do té menší části lidstva s lepšími  životními podmínkami. Přece jen v něčem máme štěstí.

Advent

Advent neboli očekávání narození Ježíška. Pro křesťany to má zcela jasný význam, ale jak je to s námi, kdo nejsme praktikující křesťané? I my přece chodíme na různé adventní akce, trhy, koncerty, zapalujeme svíčky na adventních věncích a podobně.
Proč to děláme, když ten duchovní rozměr nám nic neříká?
Myslím, že to očekávání je přiměřené tomu, jaké jsou pro nás vánoce. Když někdo svátky neslaví (nemá rodinu nebo mu to nedovoluje víra), pak pro něj advent je prázdné slovo a nanejvýš se může cítit podrážděný, že všichni pořád otravují s vánocemi.
Pro mě jsou vánoce opravdu nejkrásnější svátky roku, protože se sejde rodina, děláme si navzájem radost a jsme prostě spolu. Takhle to zřejmě funguje ve spoustě rodin. Určitě tam, kde jsou děti. Protože bez nich ztrácejí vánoce velký kus svého kouzla. Jen děti je dokážou prožívat tak intenzivně, my jsme se během dospívání naučili ovládat se, držet emoce na uzdě, takže jsme sice přijatelní pro ostatní společnost, ale taky už se neumíme tak radovat. Prožíváme svou radost prostřednictvím těch, kdo to ještě umí, prostřednictvím dětí.
Advent je tedy dobou očekávání a příprav na rodinné vánoce. Vždycky mě mrzelo, že nemám spoustu peněz, abych mohla svým dětem dopřát všechno, co jsem chtěla. Dnes jsou děti dospělé a já už nelituju. Po materiální stránce nedostaly vždycky všechno, ale jsou z nich rozumní mladí lidé, přiměřeně skromní, kteří si dokážou vážit dobrých vztahů mezi lidmi. Dělá mi radost, když vidím, jak dobře spolu vycházejí, i to, že se na ně můžu spolehnout, když potřebuju.
Cítím se jako hrdá matka, mám pocit, že jsem je dobře vychovala, i když nějaká ta chybka se vždycky najde. Takže advent si můžu užít, nějaký ten úklid, pečení, nakupování, bez toho se to samozřejmě neobejde, ale hlavně si užívám toho, že na to nejsem sama. Že mám kolem sebe lidi, kteří se o ty přípravy, ale i o to těšení podělí se mnou.

Napadl první sníh

Konečně napadl první sníh. Na to, že je druhá polovina prosince, je to docela pozdě. Prý byl listopad mimořádně suchý.
Je zvláštní, jak ta sněhová pokrývka rozdělí lidi na milovníky a odpůrce sněhu. Vždycky se najde někdo, kdo remcá a nadává, že je zima, že je z toho sněhu ve městech břečka a podobně. Žádné stěžování ale nepomůže, sníh je takový, jaký je, ať se nám to líbí nebo. Chápu, že pro řidiče nebo silničáře nebo třeba pro pošťačku není sněhová nadílka nic úžasného, spíš jim komplikuje život. Ale ani jim nepomůže, když se budou rozčilovat.
Naopak jsou milovníci sněhu, moje kolegyně sice neholduje zimním sportům, ale vánoce na sněhu mít chce. Nějak to k něm vánocům patří. A kdo je určitě sněhem nadšen, tak to jsou děti. Jakmile se objeví aspoň tenká vrstva sněhu, mačkají ji koulí nebo vytahují boby a zkoušejí první kopce.
Zasněžená krajina je krásná i pro malíře a fotografy. Sníh ji tak úžasně promění, najednou vyniknou siluety stromů, keřů a travin. Pod sněhem zmizí i to málo barev, které tam podzim nechal. A co teprve když se k tomu přidá led u řek a vodních ploch nebo rampouchy. Vždycky mě fascinuje, do jak krásných a rozmanitých tvarů dokáže voda v přírodě zmrznout. Od krajkových vzorů na okrajích řek a potoků, přes poloprůhledné sklu podobné povlaky na mokrých kamenech, až po rampouchy, velké na okrajích střech, drobné na větvičkách stromů. Jeden z nejhezčích ledových tvarů, jaký jsem kdy viděla, byly ledové zvonky, kterí vznikly na větvích visicích k vodní hladině. Škoda, že jsem tehdy neměla u sebe fotoaparát.

sobota 10. prosince 2011

Babinec

Právě jsem se vrátila z předvánočního babince a musím říct, že takové setkání je úžasná věc. Źenská by měla mít kamarádky, se kterými se může sejít a popovídat si. I když mám doma báječného muže, se kterým se dá mluvit skoro o všem, stejně je fajn sejít se s ženskými a pokecat si.
Je to svého druhu psychoterapie. Taková preventivní. Schází se nás docela dost, deset i víc, takže když se člověk potřebuje o něčem poradit, vždycky se najde někdo, kdo ví, co a jak. Ale už jen to samotná společnost ženských je potřebná. Většinou odcházím tak zvláštně odpočinutá, jakobych načerpala novou energii. Myslím si, že takhle to má mezi lidmi fungovat. Něco jako vzájemné sdílení. Bez toho, že bychom od druhých něco čekali. Když se pak vracím domů, jsem ráda, že vidím svoji rodinu a i oni jistě oceňují, že se vracím osvěžená a v pohodě.
Muži docela určitě taky potřebují scházet se v mužské společnosti. Ve společnosti lidí, kteří mají podobné zájmy, životní roli, podobný životní styl. V hospodě, na rybách nebo na fotbale.
Jsou vztahy, kde se něco podobného nepěstuje a partneři jsou ve volném čase jen spolu. Někdy ze žárlivosti, někdy třeba proto, že nemají tu potřebu stýkat se s jinými lidmi, nebo jich mají dost už z práce. Připadá mi to zvláštní.
Můj partner mi říkal, jak je pro měj npříjemný ten fakt, že mám spoustu vlastních zájmů a že se dokážu dobře zabavit i bez něj. Protože on se pak může věnovat tomu, co ho baví a nemá nepříjemný pocit z toho, že mě zanedbává. Každý máme to svoje, co nás těší, a když jsme pak spolu, není to z nudy nebo z povinnosti, ale proto, že je nám spolu dobře. 

Bez televize

Naše televize se před několika měsíci rozhodla stávkovat. Chtěli jsme ji nechat opravit, ale nějak na to nebyl čas a po pár dnech jsme zjistili, že nám vlastně ani moc nechybí. Stejně jsme byli zvyklí sedět večer každý u svého počítače a televize běžela spíš jako kulisa. Takže jsme už několik měsíců bez televize. Zprávy nepotřebujeme, jsou na internetu. Film nebo seriál si taky stáhneme nebo koupíme bez reklam.
Nedávno jsem strávila dva dny v domácnosti, kde jsem hlídala děti. Televizi mají, tak jsem si říkala, že se podívám, co dávají. Celý večer jsem strávila tím, že jsem seděla u televize a přepínala programy ve snaze najít něco ke koukání. Z celé té spousty programů jsem našla jeden koukatelný seriál – asi tak třičvrtě hodiny. Zbytek nestál za nic. Navíc už jsem odvykla i televizním reklamám, takže mi připadají fakt hodně vlezlé a obtížné.
Televize jako kulisa mi taky vadí. Dřív jsem mívala puštěnou televizi při práci na počítači. Byl to zvyk a moc jsem si neuvědomovala, že tak toho moc neudělám. Teď už to vím, vyzkoušela jsem si to. Najednou jsme s tou televizí skoro nebyla schopná nic dělat. Psaní, které je mojí oblíbenou činností a jde mi vcelku snadno, to byl najednou problém. Neudržela jsem v hlavě myšlenku, ta televize mi pořád rozbíjela soustředění. Nechápu, jak jsem to dřív mohla dělat. A jsem vděčná té závadě, která vyřadila naši televizi z provozu.

Co je to ideál krásy?

Ideál krásy máme v sobě všichni, je to jakási představa o tom, co je pěkné a co ne. Je to ta představa, která vás napadne, když se řekne: Pěkná ženská. Pro někoho je to blondýnka s mohutným poprsím, pro jiného je to bruneta, někdo další má třeba rád šediny, protože mu připomínají milovanou maminku, prostě pro každého je ideál krásy trochu jiný. Myslím, že nejvíce se na něm podepisují naše životní zkušenosti z raného dětství. Jistě si pamatujete třeba na svou babičku. Měla (nebo dosud má) vrásčitou tvář, prošedivělé vlasy, postavu asi mírně obézní a vaše láska k ní proto není o nic menší. Naproti tomu dnešní časopisy a také televize vytvářejí jakousi iluzi, že ideál krásy je jaksi univerzální, reprezentovaný modelkami, herečkami , zpěvačkami a že je správné a žádoucí se těmto krasavicím podobat. Zásobují nás návody na to, jak vypadat sexy, jak se obléci podle módy, otiskují ankety mužů o tom, jaké ženy se jim líbí, ale téměř nikde se nedočtete, jak se upravit tak, aby vynikla vaše vlastní osobnost. Co tedy děláme, když se oblékáme, zdobíme šátky, bižuterií, líčíme se apod.? Snažíme se tomuto ideálu nějak připodobnit. Je to přirozené a normální, ale je třeba respektovat svou individualitu. Necháváme se inspirovat ženami, které obdivujeme, což je naprosto v pořádku. A kdy to v pořádku není? Když zcela potlačíme svou osobnost a chceme ze sebe udělat něčí kopii. Na světě docela stačí jedna Marylin Monroe a jedna Helena Vondráčková. Zato Nanynka Vonásková, to je originál, ta tu ještě nebyla a nikdy nebude, je to originál, má svou osobnost a byla by veliká škoda ji potlačit jen proto, aby se podobala nějaké hvězdě.

Graciézní

Dostala jsem chuť psát, ale nějak mi chybělo téma, tak jsem namátkou sáhla do knihovny, vytáhla knihu a se zavřenýma očima píchla do stránky. A tam bylo slovo graciézní.
Slovo, které nikdy nepoužívám. Možná proto, že si ani nejsem pořádně jistá jeho významem. Graciézní je nejspíš někdo, kdo se pohybuje s grácií, ale co to je? Je to elegance? Znamená to prostě jen hezké pohyby? Jak vlastně toto slovo vzniklo?
Gracias znamená vě španělštině děkuji, to asi nebude ten zdroj. Pak mě ještě napadají tři grácie. Na wikipedii jsem o nich našla povídání. Byly to bohyně, které ztělesňovaly krásu a dobro. Byly oblíbeným námětem pro malíře nebo sochaře. Ti nakonec vždycky rádi zpodobňovali krásné ženské tělo.
Grácie bývají vždy ve trojici, což má symbolizovat ti druhy dobrodiní: dát, přijmout, vrátit. Líbí se mi, že je mezi tím i slovo přijmout. Jsou obětaví lidé, kteří dokážou hodně dávat, ale už jim činí potíže něco od druhých přijímat. Jenže když něco dáváme, musí to být někdo, kdo bere. Ideálně by z toho měl být dobrý pocit na obou stranách. Třeba dárek mezi lidmi, kteří se mají rádi. Jeden dává a chce tomu druhému udělat radost. Ten druhý musí dárek přijmout a projevit potěšení (když už ne ze samotné věci, tak z toho, že tomu druhému na něm záleží, že měl dobrý úmysl potěšit). Když dárek odmítne, dárce se nejspíš urazí. Brát a dávat by mělo být v rovnováze.
Grácie se drží za ruce, čímž symbolizují, že dobrodiní přechází z člověka na člověka. To je pravda. Tím, co děláme, jsme příkladem pro ty ostatní. Jsme zvyklí sledovat, co dělají lidé kolem a podle toho korigovat své chování. Když se k sobě lidé kolem nás chovají lhostejně a rezervovaně, chováme se stejně. Když se ocitneme v přátelském a srdečném prostředí, také se přizpůsobíme. My všichni jsme si navzájem příkladem, takže když konáme dobrodiní, přispíváme k tomu, aby ho dělali i ostatní.
Grácie vyjadřují radost. Radost toho, kdo dává, i toho, kdo přijímá.
Grácie jsou mladé, prý proto, že vzpomínka na dobrodiní nemá zestárnout. Že bychom si vždy měli pamatovat, co dobrého pro nás kdo udělal. I toto by mohlo být poučením. Protože my se spíš soustředíme na to špatné, na to, co nám v životě chybí a tím si bráníme vidět, kolik dobra v životě máme a kolik lidí kolem nás si naši pozornost a lásku zaslouží.
Grácie mají průsvitné roucho. Prý je to proto, že dobrodiní se nebojí pohledu. Když si uvědomím, jak rádi umělci zpodobňují nahé ženské tělo, je mi jasné, proč se právě tři grácie staly tak oblíbených námětem.
No vida, kam až mě zavedlo jedno náhodně vybrané slovo z knížky.

Důležité maličkosti aneb Co máte na nohou?

Vybrat si správně boty není jednoduché, je třeba vzít do úvahy celou řadu požadavků. Snad nejdůležitější je pohodlí. Boty, které jsou těsné, tlačí, mají příliš vysoký podpatek, neposkytují při nošení potřebný komfort. Většinou si na ně zvykneme a jejich vliv už ani nevnímáme, skutečností ale je, že je to pro tělo zbytečná námaha navíc. Ještě důležitější je, abychom si nevhodnou obuví nezničili nohy. Toto nebezpečí hrozí zvláště u dětí předškolního věku, u nichž ještě kosti v nohou nejsou zcela dotvořené a případné deformace, které v tomto období vzniknou, se už nedají napravit. Zdravotní závadnost či nezávadnost se bohužel nedá poznat při běžném vyzkoušení obuvi. Těžko vám někdo na našem trhu zaručí, že si kupujete opravdu kvalitní boty. Doporučit se snad dá, abyste se orientovali na naše renomované výrobce, kteří jsou povinni dodržovat jistá pravidla, a vycházejí také z tvaru nohy zjištěného v naší populaci. Účel obuvi je často podceňován. Koupíme si sportovní obuv, která je určena pouze pro příležitostné nošení ke konkrétnímu sportu, a jsme zklamáni, že nevydrží celodenní nošení. Krásné střevíčky do společnosti také nejsou vhodné pro každodenní obouvání do zaměstnání. Toto bychom měli mít na vědomí, když si boty kupujeme, protože se na to často zapomíná. Cena bot je v současné době dosti vysoká a nevyplatí se na botách příliš šetřit. Podezřele levné zboží ve stáncích nebo i v obchodech bývá zpravidla dovezené z asijských zemí a za jeho kvalitu se vám nezaručí vůbec nikdo. Krásně vypadající obuv se může velmi brzo opotřebovat, může mít zcela špatnou konstrukci boty, která noze neposkytne potřebnou oporu, materiály někdy obsahují velké množství cizorodých konzervačních látek. Smutnou skutečností je, že ani drahé boty v obchodech nebývají vždy kvalitní. Kupovat dnes boty je tak trochu sázka do loterie. Krása bot je to první, čeho si všimneme. Při výběru se řídíme tvarem nohou a tím, čeho chceme dosáhnout. Společenské střevíčky by nejspíš měli působit křehce a elegantně, čehož jen těžko dosáhneme mohutnými platformami, naopak k džínám potřebujeme boty sportovního vzhledu. Máme-li velké nohy (dlouhá chodidla), budeme hledat boty s takovým tvarem, aby tento nedostatek nezdůrazňovaly. Pro silné nohy se naprosto nehodí boty s příčným páskem přes nárt ani zdobení kožešinou na lýtkách. Takové boty nohu jen dále zkrátí a vypadá to pak, že nohy jsou o poznání silnější než skutečně jsou. Donedávna byly za univerzální boty považované lodičky - nejlépe černé, protože se hodí opravdu k široké škále oblečení a mnoha příležitostem. Dnes jsou naproti tomu v oblibě různé typy sportovní obuvi. Není už také tak docela pravda, že sportovní boty se nehodí pro celodenní nošení. Hodí, ale jen ty, které jsou k celodennímu obouvání opravdu určeny, a to by vám měl říci obchodník, od něhož boty kupujete. Když to neví nebo se vám zdá, že neví, na co se vlastně ptáte, pak raději obchod opusťte, protože kde vám nedají kvalitní radu, nemůžete se spolehnout, že vám prodají kvalitní zboží. Boty kupujeme nejlépe odpoledne a večer, kdy jsou nohy po celodenním shonu trošku naběhlé, tykře boty tak budou opravdu pohodlné. Nespoléhejte se na to, že se obuv nošením vytáhne. Platí to v omezené snad jen o kožených botách. Zato je tu pravděpodobnost, že nepohodlné boty nebudeme nosit, nebo že si způsobíme otlaky a puchýře. Protože jsou boty tak drahé, měli bychom se o ně náležitě starat, aby nám vydržely co možná nejdéle. Po vyzutí je napneme na speciální napínáky, aby se kůže vyrovnala. Odstraníme špínu, ale snažíme se kůži nepromáčet. Po dokonalém uschnutí boty nakrémujeme a vyleštíme. Včas odneseme boty k ševci, pokud potřebují. Zpravidla jsou to podpatky, které málo vydrží a vyžadují častou opravu. Obuvi (nohám také) prospívá, když ji střídáme a nenosíme každý den stejné boty. Spousta lidí posuzuje ostatní podle stavu jejich bot, dbejme tedy na jejich perfektní stav. Pokud nemáte nohy v dokonalém stavu, prospějí vám možná vložky do bot. Buď vám je předepíše lékař-ortoped, nebo je lze koupit i v některých obchodech s obuví. Známé jsou cviky pro nohy, kdy se prsty a chodidly sbírá kapesník ze země, válí po zemi míček apod. Studené nohy jsou nepříjemné hlavně večer v posteli - pomáhají proti nim koupele nohou střídavě ve studené a teplé vodě. Masáž a důkladné nakrémování jsou příjemné i prospěšné zároveň. Nohy máme jen jedny a musí nás nosit po celý život, dopřejme jim proto péči, kterou potřebují.

Co se mám naučit?

Jako každého, i mě potkávají v životě různé věci a zdaleka ne všechny jsou příjemné. Těch nemilých příhod je docela dóst. Nemusí to být zrovna tragédie, ale spíš nepříjemnosti, jako je protivný šéf, nepovedená večeře nebo nezvládnutý pracovní úkol.  Když se takových blbostí sejde víc, tak je z toho člověk mrzutý, naštvaný, bez nálady a otrávený.
Jednou mě napadlo, co když jsou to vlastně takové domácí úkoly? Co když je to upozornění na to, co se potřebuju naučit.
Když něco zvorám v práci, tak se docela určitě zamyslím nad tím, co jsem udělala špatně a jak se s podobným úkolem příště vypořádat lépe.
Když se nepovede večeře, tak je to stejné. Taky přemýšlím o tom, co jsem udělala špatně, možná to i řeknu: měla jsem tam dát víc česneku, ty brambory mohly být víc opečené, tenhle kečup už příště nekoupím, je hnusnej…
A co s tím naštvaným šéfem? Zvlášť když nejsem příčinou jeho vzteku, jsem jen ve špatnou chvíli na špatném místě (tj. v jeho dosahu ve chvíli, kdy zuří). Co mě má naučit blbá nálada mého šéfa? Možná naučit se mít odstup. Nebrat si všechno osobně. A nebo třeba dokonce i toho šéfa pochopit (je to k nevíře, ale i šéfové mívají občas – tu a tam  - pravdu).
Zjistila jsem, že když se v nějaké nepříjemné chvíli zeptám sama sebe: co mě má tahle chvíle naučit?, tak se mi uleví. Místo abych se litovala nebo rozčilovala, začnu přemýšlet konstruktivně, o příčinách a možném řešení. Nejen že je to příjemnější, ale hlavně to něco řeší. Lítost nebo nadávání neřeší nic, spíš se tím problémy vyhrocují.

Znáte lepíky?

Lepíky nebo post-it, to jsou takové barevné papírky, které mají na jednom okraji lepidlo jako samolepky. Drží na každém hladkém povrchu a nepoškozují ho. Dají se nalepit i na papír (třeba do knížky) a pak odlepit, přitom ten papír nepoškodí. Dají se koupit v papírnictví za pár desetikorun a myslím, že to může být skvělá pomoc při studiu a duševní práci.
Jak se dají využít?
Na monitor počítače si můžete nalepit papírky s věcmi nebo úkoly, na které nechcete zapomenout. Funguje to jen tehdy, když jich není moc. Když budete mít monitor olepený kolem dokola, naučíte se papírky ignorovat a ztratí to smysl. Pokud máte tolik úkolů, pak už potřebujete jiný systém, možná kalendář, možná seznam na papíře.
Nalepit do učebnice. Můžete nastříhat lepíky na proužky a označovat si jimi místa v knížce, kde je něco zajímavého, nebo ke kterým se chcete vrátit. Lepíky můžou zůstat na svém místě libovolně dlouho a pomůžou vám rychle najít, co potřebujete. Výhodou je i to, že existují v různých barvách. Takže třeba červenou si označíte v učebnici stránky se slovíčky, zelenou barvou stránky s mluvnicí, modrou stránku s domácím úkolem. Lepíky se dají odstranit bez toho, že by se jakkoliv poškodil papír, takže to klidně jde dělat i s půjčenými knížkami.
Nalepit na složku papírů s nějakými úkoly. Mám ve zvyku si v práci dávat papíry do fólií, abych měla pohromadě to, co k sobě patří. Když se pak mám do něčeho pustit, nemusím hledat, kde co mám, všechno je na jednom místě. často musím práci přerušit, pak si dám na vrchní list barevný lepík s tím, kde jsem skončila a čím mám dál pokračovat. Např. dokončit seznam adres pro odeslání pf, skončila jsem u písmene M. Nebo 12.8. předáno p. Novákovi k vyjádření, čekám. Zdá se to jako maličkost, ale mě o hodně pomáhá v tom, že si rychle uvědomím, v jakém stavu jsem ten daný úkol opustila a kde mám pokračovat. Nedobrala jsem se té dokonalosti, abych si zavedla i barevné kódování, třeba červeně pro věci, kde na někoho čekám, zeleně pro věci, které jsou důležité, modré pro ty, které můžou počkat atd. Takový systém už by mi přišel překombinovaný.
Vzkazy na stůl. Kolegovi nebo manželovi někdo volá a chce mu nechat stručný vzkaz. Raději než bych si to pamatovala, tak to napíšu na lepík a dám mu to na stůl. Výrazná barva lepíku upoutá pozornost, takže ji nepřehlédne, pro mě je zase příjemný ten fakt, že to lepí, takže ten papírek nikam neodlepí nebo nezapadne (maličkost, ale příjemná).
Při učení si nalepit kolem sebe slovíčka, vzorce, data, prostě takové ty malé klíčové kousky vědomostí, které se nedají okecat, které člověk prostě znát musí. Když se na ně podíváte každý den několikrát, tak vám v hlavě ulpí, ať už chcete nebo ne. Po použití můžete zahnout horní lepicí okraj do rubu, takže lepit přestane a lepíky uložit do škatulky k pozdějšímu opakování. K tomuto účelu je dobré začít psát asi centimetr odshora a nechat tam místo na to založení.

Kolik řečí umíš...

Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Povídání o tom, jak jsem se v životě vyrovnala s angličtinou, ale i dalšími jazyky jako je ruština, němčina nebo dokonce exotická, ale krásná japonština nebo neobvyklý umělý jazyk esperanto, které je více než 100 staré.
Říká se, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Že se je mladí lidé a děti mají učit, aby měli lepší šance při svém budoucím pracovním uplatnění. A že učit se cizí jazyky je velmi užitečné i pro starší lidi ke trénování mozku. Jenže když nemusíme, je těžké najít čas, energii a motivaci k pravidelnému učení.
Mám to štěsstí, že mě jazyky baví a i mi docela jdou. Mým prvním cizím jazykem byla ruština na základní škole (bylo to ještě v éře komunismu). A hned jsem dostala svou první trojku na vysvědčení! To mě tehdy dost naštvalo a ještě v den vysvědčení jsem se začala učit, abych ten výsledek vylepšila. Neznala jsem žádné speiální metody učení, tak jsme si prostě vzala papír a začala psát slovíčka a texty.To pomohlo, takže ruština přestala být strašákem.
Dalším jazykem byla angličtině na střední škole. Bylo to o dost jiné, než dnes. Angličtinu učily české učitelky, které samy se jen málokdy dostaly do kontaktu s živou angličtinou, nebo dokonce snad do anglicky mluvících zemí. Pro mladší ročníky musím připomenout, že dostat se kapitalistické ciziny bylo jak obtížné, tak drahé. Učili jsme se anglicky s pocitem, že máme jen minimální šanci se někdy v životě do Anglie vůbec podívat. A pro lepší uplatnění v zaměstnání byly cizí jazyky málo užitečné a to včetně té povinné ruštiny.
První tři roky jsme s angličtinou trochu bojovala, ale na začátku čtvrťáku jsem se v Praze setkala s anglicky mluvícími lidmi a to mě motivovalo k lepšímu úsilí a dokonce jsem z ní odmaturovala za jedna (sama bych si dala horší známku. Pak šla angliština trochu stranou a znovu jsem se k ní vrátila na mateřské. To už bylo po sametové revoluci, republiku zaplavili cizinci, Češi vyjížděli za hranice a už to nevypadlo tak marně. V době, kdy všichni mluvili o svobodě, jsem já seděla doma se dvěma malinkými dětmi a žádnou svobodu jsem necítila. Možná i trochu ze vzdoru jsme se vrátila k angličtině. Neměla jsem příliš velkou disciplínu na to, abych dělala cvičení a učila se gramatiku, ale za to jsem ráda četla. Třeba Agatha Christie, tu mám ráda dodnes. Samozřejmě jsem nerozuměla každému slovu, to pro celkové pochopení děje není nutné. Ani to není žádoucí, protože věčné listování ve slovníku je otravné a vede jen k tomu, že člověk ztrácí nit v příběhu.
Můj pocit, že pracuju na své budoucnosti, se ukázal jako oprávněný. Díky slušné angličtině jsem se o pár let později dostala na dvouměsíční pracovní pobyt do Velké Británie. Moc se mi tam líbilo. Jsem zvědavá, v Anglii to pro mě bylo nové a neobvyklé, navíc mě velmi těšilo, že si dokážu v cizí zemi poradit i tehdy, když moje jazykové znalost nejsou stoprocentní. Od té doby využívám angličtinu skoro denně v práci i v soukromí, hlavně na internetu. A jsme snad i dobrým příkladem pro svoje děti, pro které je už angličtina samozřejmostí.
Dalším jazykem, který by se mi hodilo znát, je němčina, protože bydlím blízko německých hranic a v okolí je i řada firem, kde tento jazyk vyžadují. S němčinou mám trochu problém. Špatně se mi pamatuje a ani se mi moc nelíbí. Takže znám pár slov a frází, ale o slušné znalosti se mluvit nedá.
Zato se mi velmi líbí španělština. Pokoušela jsem se o ni jako samouk na střední i na vysoké škole, dělala jsem sice pokroky, ale po čase jsem to pokaždé vzdala, protože jsme pro ni neměla praktické uplatnění. Teď jsem měla možnost přihlásit se do dalšího kurzu, tak jsem neodolala.
A další jazyky?
Na vysoké škole jsem se učila francouzsky, ale neumím z toho skoro nic. Studovala jsem na technické škole a na jazyky tam důraz nijak nekladli. Dnes už svoje studenty jistě nešetří.
Jednu dobu mě zaujalo i esperanto, což je umělý jazyk, je velmi jednoduchý a má výhodu v tom, že esperantisté jsou družní a společenští, pořádají řadu akcí s mezinárodní účastí.
A ještě jeden jazyk mě zaujal: japonština. Prý je jednoduchá, ale teprve až když překonáte překážku ve formě znaků. Snažila jsem se něco naučit, ale moc mi to nešlo. Nicméně kreslení znaků mě bavilo a některé z těch jednodušších bych asi zvládla i dnes.
Jak jste na tom s cizími jazyky vy?

Psaní o psaní

Povídání o tom, jak a proč píšu, jak mi psaní samotné pomáhá při promýšlení a přemýšlení. Co mě vlastně k samotnému psaní motivuje, proč to dělám, proč tomu ten čas věnuju? (Tedy pokud nebudu myslet na peníze, což často bývá motivace dosti důležitá).
Psát mě baví, baví mě i zveřejňovat svoje texty a sledovat reakce čtenářů. Ale nebylo to tak vždycky. Pamatuju se na dobu před několika lety, kdy jsem toužila psát, ale zároveň jsem cítila zodpovědnost za to, co napíšu. Při představě, že někdo bude moje dílka číst, jsem se cítila zablokovaná a zavázaná k tomu, psát něco důležitého, závažného nebo opravdu užitečného. I když jsem se snažila rozumově si zdůvodnit, že o to nejde, že lidi čtou i pro zábavu, že je to obdoba mluveného projevu, kdy je obsah sdělení taky důležitější, než to, aby každý padl na pozadí nad brilantností mých slov.
Chtěla jsem psát a nemohla jsem, co s tím? Nakonec mě napadla metoda, jak se s tou přehnanou zodpovědností vyrovnat. Dala jsem si předsevzetí, že každý den budu psát, cokoliv, na jakékoliv téma. A pak to napsané bez čení a bez přemýšlení roztrhat a vyhodit. Ano, vyhodit. Tím se zodpovědnost za psaní vytratila. Mohla jsem psát naprosto cokoliv, libovolné nesmysly, protože to po mě nikdo nečetl, ani já sama ne. Mým cílem bylo dostat do procesu psaní lehkost a uvolněnost, tu kterou cítím při mluvení. Trvalo to pár týdnů a povedlo se mi to. Od té doby jsem toho napsala spoustu, většinou hlavně na inernetové stránky nebo blogy, ale několik málo mých věcí bylo i v časopise.
Psaní mě baví, ale taky mi pomáhá přemýšlet. Mozek je často dost neukázněný, kdosi ho trefně přirovnal k potácející se opilé opici. K tomu, aby mohl cíleně přemýšlet na jedno téma, potřebuje nějakou oporu a to psaní je jednou z takových berliček. Spousta myšlenek v hlavě je nekonkrétních a nejasných, ale jakmile je formulujeme ve slovech, dostávají jasné obrysy a konkrétní podobu.
Když chci využít psaní k přemýšlení, začnu většinou otázkou. Zeptám se sama sebe, co si potřebuju promyslet. Otázka by měla být dost jednoznačná, neobecná, jinak bych sklouzla do obecných "keců" a nevyřešila bych nic. Například Jak vydělat peníze? - to je moc široké a obsažné téma. Naproti tomu otázka Kde vezmu těch 2 000 Kč, co mi chybí do konce měsíce? - ta je daleko lepší, nutí k tomu, aby člověk přemýšlel nad konkrétními kroky a činnostmi.
A ještě k jednomu účelu mi psaní slouží: když se mi do něčeho nechce, pustím počítač a pustím se do psaní. Třeba i o tom, co bych měla dělat místo toho, psala. Mě totiž psaní na klávesnici baví. Mám rada ten pocit, když se prsty rozebehnou po klávesách a na obrazovce přibývají znaky. To bude možná moje hlavní motivace.
Zajímalo by mě, jestli i někdo další používá psaní podobným způsobem. Nebo jestli si někdo píše deník. Nemyslím tím blogování, myslím tím soukromé zápisky pro vlastní potřebu.

čtvrtek 8. prosince 2011

Vtipy zvednou náladu


Při někdejší návštěvě USA měl papež zpoždění a vypadalo to, že na jednu z mnoha plánovaných akcí přijede pozdě. Když však popohnal řidiče své limuzíny, aby jel rychleji, řidič mu odpověděl, že má přísný rozkaz nejezdit s ním rychle. Papež se nechtěl opozdit, a tak znovu naléhal na řidiče, ale ten se bál ho poslechnout. Nakonec papež donutil řidiče sednout si na zadní sedadlo a Jeho Svatost usedla za volant. Za pět minut ho zastavil policista pro rychlou jízdu. Když poznal muže za volantem, šel za svým velitelem.
Policista: „Seržante, mám problém. Chytil jsem někoho při překročení rychlosti, ale je to mimořádně velké zvíře. Mám mu dát přesto pokutu?“
Seržant: „Samozřejmě! Nezáleží na tom, kdo je to. Mimochodem, jak moc velké zvíře to je? Jako náš guvernér?“
Policista: „Mnohem významnější!“
Seržant s úšklebkem: „Je snad stejně důležitý jako prezident?“
Policista: „Ještě důležitější.“
Seržant: „Kdo to teda proboha je???“
Policista: „No, pane, přesně to nevím. Ale šoféra mu dělá papež.“









Potkal jsem v baru jednu starší, ale čipernou dámu. Mohlo jí být něco přes padesát, ale byla dobře udržovaná a skvěle jsme se bavili. Něco jsme popili, a pak se mne zeptala: “Už jsi někdy zkusil “domácí trojku”? To je sex s matkou i dcerou zároveň!”
“Ne,” řekl jsem.
Zase jsme něco popili a ona pak povídá: “Hele… jseš skvělej chlap, dobře se s tebou kecá. A dneska bude tvůj šťastnej den. Pojď ke mně, dáme si “domácí trojku”.”
Šli jsme k ní. Odemkla, vešli jsme, a ona zavolala nahoru do haly: “Jsi ještě vzhůru, maminko?”





Dveře se zavírají a tramvaj se chystá k odjezdu ze stanice.
K vozu však dobíhá uřícený muž a zoufale volá: „Prosím Vás, počkejte ještě na mě, jinak nestihnu svou práci!“ Cestující se přimlouvají u řidiče a ten čeká na opozdilce. Pán nastoupí, zavřou se dveře, tramvaj odjíždí a pán praví: „Dobrý den, kontrola jízdenek.“



Přiběhne Pepíček s kanystrem k benzínové pumpě: Deset litrů benzínu, honem! Co je, hoří snad? ptá se pumpař. Jo naše škola. Ale nějak to uhasíná…:)



Na Egona už ve městě všechno padá, nedaří se mu a zdá se mu tam draho. Propadne tedy kouzlu romantiky a odstěhuje se na venkov kde je živobytí lacinější však ne méně pracné. Po čase navštíví staré známé a ti se ho ptají jak se mu daří:” Nestojí to za nic. Neurodí se a neurodí…” “To mi neříkej, že třeba brambory kdybys nasázel….?” “No, kdybych nasázel, tak snad…”

Kněz, pastor a rabín se rozhodli zjistit, kdo z nich dělá svou práci nejlépe. V domluvené době se tedy odebrali do lesa, každý si vyhlédl jednoho medvěda a snažil se ho obrátit na svou víru.

Po nějakém čase se znovu sešli…
První promluvil kněz: „Když jsem konečně našel medvěda, předčítal jsem mu nejprve
z katechismu a pak ho pokropil svěcenou vodou. Za týden jde k prvnímu přijímání.

Já jsem potkal toho svého u potoka, povídá pastor a kázal jsem mu slovo Boží. Toho medvěda to tak uchvátilo, že se ode mě nechal pokřtít.

Oba pak skloní zrak k rabínovi, který leží celý v sádře na nemocničním vozíku. Rabín
se přiznává: Když teď o tom tak přemýšlím, asi jsem neměl začít obřízkou!

středa 7. prosince 2011

Moudrost

Co je moudrost? Koho označíme za moudrého? Má to co dělat se vzděláním?
Moudrost se spojuje se stářím. Dává smysl říct moudré stáří. Moudré mládí? To zní spíš ironicky.
Ne každé stáří je moudré. Parkinsonova nebo Alzheimerova nemoc, to jsou extrémní případy. Je smutné, když vidíte rozumného vzdělaného člověka, jak se vlivem nemoci rozpadá a ztrácí.
Ještě horší je, když je člověk sice fyzicky zdráv, ale lidé se mu vyhýbají pro nepříjemné povahové vlastnosti. Hádavost, závist, lakomství, pomlouvání, sobectví. To, co možná kdysi byl snesitelný povahový rys, to se s věkem může vyhrotit do takového extrému, že to těžko snášejí i nejbližší příbuzní.
Jka si vlastně představuju to moudré stáří? Určitě by v něm měla být určitá vyrovnanost a nadhled. Když jste za desítky let svědky nebo i účastníky spousty konfliktů a hádek, časem zjistíte, že málokdy jsou k něčemu, často se lidi přou o malichernosti. Žádné módní trendy, ať jde o diety, populární hudbu nebo cokoliv, nic z toho nemá absolutní platnost a jestli je v tom nějaká nadčasová hodnota, tak se za ní není třeba honit, protože nikam neuteče. Ve stáří už se méně spěchá. Je k tomu méně důvodů. A i to tělo tomu bývá méně nakloněno.
Dalším rysem moudého stáří jsou znalosti a dovednosti.  Ne to, co se vyčte z knih a čeho je plný každý čerstvý vysokoškolák. Praktické znalosti a zkušenosti, které plynou z toho, že člověk nějakou činnost dělá hodně dlouho. Vzpomínáme třeba na kuchyň našich maminek a babiček. Jakpak by neuměly skvěle vařit, když to trénovaly řadu let každý den. Zrovna tak zručnost starých řemeslníků. Nespěchají, nipotřebují se nikam honit. Zato přesně vědí, co a proč dělají.
Takhle si představuju moudrost. Vyrovnanost, znalosti a zkušenosti.

Internet

Jsme dost stará na to, abych si ještě pamatovala dobu bez internetu. Když jsem o něm slyšela poprvé, byla jsem zvědavá a nadšená zároveň. V té době byl přístup k informacím daleko obtížnější než dnes. Co se člověk nedozvěděl z televize, to musel najít v knihách nebo časopisech.
Představte si jen, jak vypadala práce překladatele. Zakázku dostal poštou nebo osobně, předcházela korespondence nebo telefonické hovory se zadavatelem. Překladatel překládal, k dispozici měl pouze papírové slovníky, když tam nějaké slovo nenašel, byl to těžko řešitelný problém. Hotovou věc pak opět poštou poslal zpátky nebo odnesl osobně. Všechno trvalo mnohem déle, než dnes.
Vyhledat jakoukoliv informaci bylo zdlouhavé, protože byla spojena s médiem, na kterém byla uložená, obvykle to byl papír. Počítače umožnili oddělit informaci od papíru a díky internetu se informace mohou svobodně pohybovat po celé zeměkouli.
Email. Úžasná věc. Můžete poslat zprávu člověku bez ohledu na to, kde na světě se nachází. Dostane ji během několika minut, stejně rychle vám může odpovědět, pokud je zrovna u počítače. Pro mladší ročníky samozřejmost, ve srovnání s klasickou poštou je to revoluce. Lidé, kteří by dříve jen sotva mohli být v kontaktu, si mohou čile emailovat a vědět o sobě i tehdy, když je dělí velká vzdálenost.
Jako každá užitečná věc, i email se dá zneužívat a děje se to v masovém měřítku. Ne všechny emaily udělají radost, jsou emaily otravné, urážlivé, zavirované nebo nevyžádané reklamní. Každá věc má svůj rub a líc.
Přístup k informacím? I malé dítě si dneska dokáže najít informace, ke kterým dříve neměli přístup ani univerzitní profesoři. Dokonce se objevují hlasy, že učit se je zbytečné, když si všechny informace můžu najít na internetu. Jenže učení není jen ukládání informací do hlavy. Je to hlavně práce s těmi informacemi. Když se učíte cizí jazyk, učíte se víc, než jen slovíčka. Musíte je umět použít, složit z nich smysluplnou větu. Při poslechu cizího jazyka zjistíte, že slovíčka ve větě zní trochu jinak, než když jsou izolovaná. Sebevětší slovník v počítači vám není nic platný, když z jazyka nic neznáte. A podobně je to i s ostatními školními předměty. Vyhledat informaci, to je jen jedna část, druhá věc je, k čemu ji potřebuju a jak ji využiju. To by nás škola měla učit. Pracovat s informacemi. Hledat ty správné a užitečné a rozumně jich využít.