Zvyky a návyky

Zvyk je železná košile, kterou není snadné svléct. Dobré zvyky, jako je ranní čištění zubů, nám život usnadňují, zato ty špatné, zlozvyky, ty nám vadí a snažíme se jich zbavit.

Návyk je naučená a dobře zafixovaná reakce na něco. Funguje automaticky, takže na ni nemusíme vynakládat vůli. A vůle, té se nám nikdy nedostává. (Myslím, že i ti nejdisciplinovanější lidé touží po pevnější vůli.) Vynakládat vůli je pěkná dřina. Vyžaduje od nás spoustu energie. Nedá se na ni spoléhat dlouhodobě. Když funguje jen krátkodobě, jak ji co nejlépe využít? Přece k vytvoření produktivního užitečného návyku. Návyk funguje dlouhodobě, často mnoho let až desítky let.

O tom, jak užitečné jsou nám dobré návyky, teoreticky víme. Chceme jich mít víc a ono se nám to často moc nedaří. Dáme se nějaké předsevzetí (nemusí to bý nutně na Silvestra), pár dní je dodržujeme a pak se naše úsilí někam rozplyne. Návyk se nestihl vytvořit a jedinou změnu prodělalo naše sebevědomí – zase o kousek kleslo.

Tak, teorie a moudrých řečí už bylo dost, ale co praxe? Jak to udělat, aby nám návyk fungoval, aby to nebyl zas jen planý neúspěšný pokus?

1. Musí to být něco důležitého, na čem mi osobně záleží. Ne šéfovi, ne manželce, ale mě. Pro mě to musí být důležité, jinak v sobě nenajdu dost energie.

2. Musí to být dostatečné jednoduché a snadné. Velké změny jsou lákavé tím, že slibují dramatickou změnu života k lepšímu. Je to nereálné. Pokud jsme roky nebo desítky let věci dělali nějakým způsobem, nemůžeme čekat trvalý a skutečný obrat o 180 stupňů. Raději cvičit 5 minut denně a vydržet to měsíc než si dát zápřah dvě hodiny denně a vzdát to po čtyřech dnech.

3. Musí to být jasně definované. Buď časově nebo “na kusy”. Tedy třeba cvičit 5 minut nebo udělat deset kliků a deset dřepů.

4. Nový návyk by měl být každodenní. Je jednodušší si osvojit něco, co dělám každý den, než věc, kterou dělám jen jednou nebo dvakrát do týdne.

5. Hodně pomůže, když návyk má nějaký spouštěč – situaci, hodinu nebo podnět, který ho spustí. Např. když si navyknu cvičit každé ráno po tom, co si vyčistím zuby, zautomatizuju si ten sled činností za sebou a bude to fungovat bez toho, že bych nad tím vůbec musela přemýšlet.

6. Musí být reálný. Naplánovat si ranní cvičení, když přitom každé ráno nestíhám, spěchám a dobíhám autobus, je nereálné, jen by to zvýšilo stres, který už mám. Nechám si cvičení na večer u televize, kdy mám času dost.

7. Soustředit se v jedné době jen na jeden návyk. K jeho zafixování je potřeba alespoň měsíc. Teprve pak se na něj můžu spolehnout a můžu se soustředit na něco dalšího.

Možné produktivní návyky k osvojení:

Zdraví:

Cvičit 5 minut denně

Pít vodu nebo zelený čaj

Jíst 5 kousků ovoce nebo zeleniny každý den

Jíst v klidu a pohodě u stolu

Omezit cukr v kávě nebo čaji

Práce:

Připravit si den předem úkol/y, do kterých se pustím hned ráno

Všechno si zapisovat

Každý den si připomenout tři pozitivní věci, které se mi povedly

Při skončení pracovního dne si uklidit na stole, zařadit papíry do složek

Studium:

Hned po příchodu ze školy rychle (5-10 minut) zopakovat všechno, co jsme probírali.

Učit se 5-10 minut denně cizí jazyk – ve stejnou dobu

Při čistění zubů se učit anglická slovíčka

Vztahy:

Každý den říct svému partnerovi něco hezkého

Denně zavolat nebo poslat email někomu z rodiny

Peníze:

Psát si každý den, kolik jsem utratil/a a za co

Duševní rovnováha, osobní rozvoj:

Meditovat každý den

Čtvrt hodiny inspirativního čtení

Před spaním si kolem sebe uklidit

Večer před spaním si připravit oblečení na další den

Jsme jako dobíjecí baterie

Máme v sobě energii, občas je jí hodně, občas málo, "dochází nám baterky". Čím se dobíjíme? Skutečné baterie to mají jednoduché, prostě se vloží do nabíječky a za pár hodin jsou zase připravené fungovat. U nás, lidí, je to složitější, každý se dobíjíme jinak. Nejlepší mistři v dobíjení baterek jsou malé děti. I po dlouhém výletě, kdy už máte pocit, že dítko je unavené, mrzuté, vyčerpané, stačí, aby ho něco zaujalo, nějaká hračka, nová zábava a najednou se nestačíte divit, kolik energie v něm ještě. Možná, že to, co považujeme za únavu, je spíš nuda a otupělost z nezajímavé činnosti. A děti si docela rychle dokážou najít zábavu a pohrát si.

A co lidi? Každý známe někoho, koho bychom mohli nazvat nepříjemným energetickým upírem, nebo naopak dobrým andělem, kterého je radost potkat.

A co si z toho beru pro sebe? Hledám takové činnosti, které mě dobíjejí stejně, jako to dokáže hra u malého dítěte. U mě je to třeba fotografování. Když se po celém dni v práci (u počítače)  cítím unavená, stoprocentně mi pomůže, když vezmu foťák a vyrazím. Když fotografujete, snažíte se najít kolem sebe něco krásného nebo zajímavého, už to samo je fajn, učí to člověka sledovat i tu slunečnou stránku života.

A vyhledávám společnost fajn lidí, se kterými je příjemno pobýt.

A pak jsou činnosti, které člověk opravdu nemusí, těm je dobré se vyhnout, pokud to jde. Když nenávidíte třeba malování a tapetování, proč se tím zatěžovat? Profesionál to udělá taky a vám zbyde čas na zajímavější činnosti. Navíc pro toho řemeslníka - i ideálním případě - je natíraní právě ta činnost, která ho těší.

Podzim krásný nebo pošmourný?

Zatím to vypadá, že podzim bude krásný, že si ještě užijeme sluníčka a tepla. Víkend byl tak nádherný, že se ani nechce věřit, že podle kalendáře už léto skončilo. Dny se zkracují, tepla bude čím dál tím míň a mlhavým pošmourným dnům se nevyhneme. Nemám ráda, když někdo nadává na počasí, ale chápu, že šedé lezavé vlhko nikoho nadšením nenaplní. Přitom takový ranní opar nebo mlha může vypadat kouzelně třeba na fotkách. Zkusila jsem si trochu zagooglit a objevila jsem spoustu krásných romantických přírodních scenérií. Obdivuju fotografy, kteří dokážou takové chvíle objevit a zachytit. Na jejich fotografiích se z té studené depresivní mlhy stane něco krásného, něco, co si dokonce doma pověsíme na zeď a říkáme, jaký je to krásný obrázek.

Zdá se, že i mlha má svoje pozitivní stránky a dá se v ní najít krása. Není to ale nápadná krása slunečnic a motýlů, je to krása pro vnímavé pozorovatele. Mě naučil vidět krásu fotoaparát. Když jsem před řadou let začala fotit, chodila jsem po okolí a hledala, co vyfotím. Jinými slovy, hledala jsem krásu.

Nemiluju zimu, ale když jsem zjistila, jaká úžasná kouzla umí led a sníh, vzala jsem ji na milost. Jednou jsem šla brzy ráno do práce, napadl sníh, větve stromů byly obílené, vypadalo to ve tmě neuvěřitelně krásně, jako v pohádce.

Proč potvora dostane to, co chce, zatímco hodné holce zbydou jen oči pro pláč?

Obvykle jsem patřila k těm hodným holkám. Občas by na mě sedělo i tvrzení: Ta je tak hodná, až je blbá.

A zatímco jsem se takto chovala s přesvědčením, že je to tak správně, s nemalou závistí jsem se dívala na jiné ženy a dívky, které zdaleka tak hodné nebyly, kolikrát to byly protivné fúrie, ale daleko snáz než já získávali to, co od života chtěli.(Proč to píšu v minulém čase, když se mi to stává občas i teď?)

Jako většinu z vás, i mě vychovávali k tomu, že žena je jakási služebná síla v rodině, člověk, který svou (neviditelnou) prací drží rodinu pohromadě. Že upést nedělní bábovku je jaksi důležitější než to, že maminku bolí hlava. Že když si řádně neplní svou roli, která je navíc všem blízkým na očích a tedy snadno přístupná kritice, ohrožuje tím chod celé rodiny a hlavně osud svých dětí. Možná vám to neříkali přímo takto, ale ta ideální představa o ženské roli, ta je hodně zakořeněná a projevuje se v tom, jak smýšlíme o sobě i o druhých.

Pokud jste se snažila dostát všem těmto závazkům a naprogramovaným požadavkům, víte, jak je to těžké. Požadavky rodiny mohou být nekonečné a někdy je těžké říct: „Dost, mám toho dost.“  Nebo to třeba řeknete (zařvete), ale nejste důsledná, trochu si odpočinete a jedete dál ve stejných kolejích. Jak můžete mít sílu něco změnit, když nevěříte, že je to správné? A tak se dál obětujete svým blízkým a potlačujete ten nepříjemný pocit (závist), když vidíte, jak snadno kdejaká potvora dosahuje svého, jak se možná i váš muž podívá za naparáděnou fiflenou s dlouhými nehty.

Jak to tyhle ženské dělají, že dosáhnou svého, zatímco my – ty hodné - se tolik nadřeme a dostáváme na oplátku málo?

 Umí si říct o to, co chtějí.

 To je to hlavní. Lidi kolem neumí číst myšlenky. Když neřeknete, co chcete, nedostanete to. Svět je jako švédský stůl, je toho na něm hodně, ale když něco chcete, musíte si vzít talíř a nabrat si.

Rutina versus kreativita

Rutina je cokoliv navyklého, naučeného, co děláme stále stejným způsobem. Příkladem je řízení auta, které děláme více méně podvědomě, nemusíme se na ně soustředit, ruce a nohy prostě pracují naučeným způsobem bez naší vědomé kontroly. Je to rychlé a efektivní. Rutina je skvělá tehdy, když jsme spokojeni s tím, jak danou věc děláme, umíme to a vyhovují nám výsledky, kterých dosahujeme. Naopak špatnou službu nám prokazuje tehdy, když vede k nedostatečným nebo nežádoucím výsledkům. Když po zapnutí počítače automaticky jdeme na hodinu či dvě na facebook, je to naučená rutina, která pro našeho zaměstnavatele není příliš žádoucí.

Kreativita přichází tehdy, když děláme něco nového nebo chceme něco změnit. Chceme současný stav změnit na nějaký jiný. Chci přestěhovat obývací pokoj. Musím zapojit svoji tvůrčí mysl, abych se rozhodla, jak do udělám. Rutina mi nepomůže, protože je to nový úkol. Je to samozřejmě náročnější, vyžaduje to dost přemýšlení a občas I diskuzi s ostatními, ale když chceme v životě něco změnit (I takocou maličkost, jako je uspořádání nábytku v obýváku), jinak to nejde.

Kreativita – schopnost přicházet s novými originálními nápady – se považuje za něco vrozeného, co někdo má a někdo ne. Není to pravda. Všechny děti jsou kreativní. Dospělí už často svoji tvořivost potlačili, protože ji až tak moc nepotřebovali. K tomu, abychom zapadli mezi ostatní, dělali totéž, co ostatní, k tomu žádnou tvořivost nepotřebujeme. Potřebujeme ji tehdy, když chceme nebo potřebujeme vybočit. Najít něco nového. Když taková potřeba vyvstane, nejspíš v sobě najdeme dost energie na to najít neobvyklé řešení.

Tvořivost se také často spojuje s uměním. Od umělců čekáme, že budou kreativní a překvapovat nás svými nápady. Jistě, že umělci potřebují kreativitu, ale I oni mohou po letech ustrnout a opakovat stále stejné postupy. Nejsme umělci a neumíme vymalovat krajinku nebo složit symfonii, ale umíme zapojit mozek a vymyslet nové řešení tak, kde se nám něco nelíbí.

Zapečené chleby.

Přináším další inspiraci na chutnou, nepříliš dietní  večeři. Jsou to chleby pokryté masovou směsí a zapečené v troubě. Původně jsem ten recept viděla v magazínu Alberta, ale jako obvykle jsem si ho trochu upravila po svém.

Na masovou směs jsem si osmahla na troše tuku cibuli, pak jsem přidala mleté maso a také osmahla. Tuku je lepší dát méně, protože vepřové maso samo o sobě je tučné. Kořeníme podle chuti, já jsem dala práškový česnek, provensálské bylinky, kečup a samozřejmě sůl. Podlijeme malinko vodou, aby se nám nepřipalovalo a chvíli dusím, aby maso nebylo syrové. Pak jsem přidala mraženou zeleninu, použila jsem směs na lečo, ale mohl by být i čerstvá zelenina. Zelenina se může dělat jen krátce a zůstat polosyrová nebo naopak provařit do měkka. Nakonec je třeba směs zahustit, aby nestékala z chlebů. Na zahuštění jsem použila solamyl (škrobovou moučku), kterou jsem rozmíchala ve studené vodě, pak vlila do masové směsi a nechala krátce povařit za stálého míchání. Škrob se nemusí a ani nemá vařit dlouho.

Krajíčky chleba jsem pak naskládala vedle sebe do pekáčku, na každý hromádku této směsi a ještě posypat strouhaným sýrem. Zapečeme v troubě, dokud se sýr nerozteče.

Motivace

Motivace je motor, který někoho někam (nebo odněkud) žene.

Může pocházet zvnějšku – učíme se i věci nezajímavé, abychom zvládli zkoušku, pracujeme,iI když bez velkého nadšení, abychom si vydělali peníze.

Účinnější a trvalejší je motivace vnitřní. Když jsem třeba zamilovaná, udělám pro toho druhého hodně, i když mi za to nekyne jiný prospěch než jen to, že ho potěším.

Motivace může být pozitivní nebo negativní. Pozitivní je taková, kdy po něčem toužím, negativní naopak, když se snažím něčemu vyhnout. Funguje obojí, lepší je ale motivovat se pozitivně. S negativní motivací jsou spojené nepříjemné pocity, to může být občas na překážku. Třeba když se učím na důležitou zkoušku, může mě negativní motivace – strach z neúspěchu a stres – zablokovat a zhoršit moji schopnost učit se.

Pokaždé, když se o něco snažím, vyvstanou nějaké překážky. Energii k jejich překonání mi dá právě silná motivace. Malé překážky nepotřebují příliš úsilí k překonání. Když chci zmrzlinu a jediné, co musím udělat je přejít ulici ke stánku se zmrzlinou a vydat něco málo korun, je skoro jisté, že tu zmrzlinu mít budu. Když je mým cílem natrénovat na maraton, bude těch překážek mnohem víc a bude těžké cíle dosáhnout.

Motivace má sklon kolísat, občas zapochybujeme, nejsme si jisti tím, co chceme, často věci vzdáváme a naše odhodlání slábne. V takové chvíli je dobré připomínat si, po čem toužíme a s jakými motivy jsme na začátku začínali. Podobně fungují třeba obrázky na ledničce nebo na pracovním stole, které nám mnohokrát za den připomenou, čeho chceme dosáhnout. Je opravdu důležité udržovat a posilovat v sobě motivaci.

A jak motivovat někoho druhého? Těžko. Když má svoje motivy, touhy a potřeby a ty mají přednost. Nejlépe funguje, když apelujeme na to, co ten druhý chce. Funguje to třeba v práci. Člověk chce peníze, aby mohl zajistit svoje milované. Když mu je slíbíme, on za to pro nás něco udělá. Problém je v tom, že jeho úsilí je přímo závislé právě na těch penězích. Nedostane peníze, nic neudělá.

9 tipů, co dělat, když se mi vůbec do ničeho nechce

1. Udělat si seznam úkolů. Na papír si sepsat, které věci bych právě teď potřebovala udělat a z nich si vybrat.

2. Dát si další kávu, čaj, energetický nápoj. Někdy to funguje, je lepší z toho raději nedělat zvyk.

3. Změnit prostředí nebo činnost. Když se mi nedaří tvůrčí činnost a nemyslí mi to, můžu se jít projít nebo se pustit do něčeho netvůrčího a rutinního.

4. Přečíst si něco inspirativního. K tomu účelu je fajn mít v knihovně knížky, které mě povzbudí. Stejnou službu udělá sbírka odkazů na pozitivně laděné weby na internetu.

5. Poradit se s někým. Často se zasekneme, když nevím, jak dál. Druhý člověk nám snadno může dát impuls do další činnosti.

6. Udělat si myšlenkovou mapu.

7. Vypsat se z toho. Vzít papír a tužku nebo otevřít textový soubor v počítači a psát o tom, co bychom teď měli nebo chtěli dělat, proč to vázne nebo jak by to mělo vypadat podle našich představ. Výhoda je v tom, že zatímco mozek se snadno někde zatoulá, myšlenky snadno utečou k něčemu zajímavějšímu, při psaní je snadnější udržet pozornost u tématu.

8. Zacvičit si, zaběhat, zatancovat. Fyzická aktivita člověka rozhýbe a většinou se rozhýbou I myšlenky.

9. To nejlepší nakonec: nedělat nic. Kdo řekl, že musíme být produktivní každou minutu svého života?

Co učíme naše děti?

Jeli jsme na dětskou akci. Autobus plný lidí, převažovaly malé děti v doprovodu svých rodičů. Pak nás zastavila policie a nějakou dobu jsme stáli, zatímco venku se cosi řešilo. Jednomu chlapečkovi, který seděl na doslech ode mě, rodiče naprosto vážně tvrdili, že nás zastavili kvůli chlapečkovo zlobení. A že nás pustí je tehdy, když slíbí, že už bude hodný. Asi tak pětiletý chlapeček se přitom provinil jen tím, že mu hodinová cesta připadala dlouhá a nebavilo ho klidně sedět a být zticha. Jen co jsem slyšela, podobnou “informaci” dostaly ještě nejméně další dvě děti.

Připadá mi to hrozné a to hned z několika důvodů.

1.       Používat policajty jako strašáky? A co když je to dítě bude potřebovat? Co když se ztratí nebo ho bude někdo ohrožovat? Policisté už takhle musí působit na děti dost impozantním dojmem, jsou velcí, silní, chodí v černém, i na mě tak působí. Děti by měly chápat policii jako někoho, kdo je tu na obranu proti skutečně zlým lidem a ne jako strašák pro nudící se děti. Navíc to mohla být úžasná příležitost dítěti povyprávět o tom, k čemu vlastně ta policie slouží, jak chytá zloděje a lumpy a jak je dobře, že ji máme.

2.       Další věc, která se mi nelíbila, je ta, že rodiče mají problém svoje děti zabavit. Předškolák se bude v autobuse nudit, na to se můžete spolehnout. Jediný způsob je zabavit ho. Povídat si s ním, hrát nějakou slovní hru. Vždyť je to úžasně cenný čas, kdy se můžete svému milovanému dítěti plně věnovat, dát mu celou svou pozornost bez rozptylování a beze spěchu. Děti takové chvíle milují. Pokud jim ovšem říkáte i něco pozitivnějšího, než jen že je zlobivé a že má klidně sedět.

3.       A třetí věc je ta, že dospělák dítěti bezostyšně a účelově lže. Říkáme dětem, jak je lež špatná, ale zároveň ji používáme a rozhodně nejde o zvořilost nebo milosrdnou lež. Je to zlá lež, která ubližuje. Ubližuje našim milovaným, těm, za které bychom dýchali.

4.       Ještě mě napadá jeden problém a to je, že podobný přístupem v dětech pěstujeme pocit viny a snižujeme jeho sebedůvěru. S nedostatkem sebedůvěry se potýkám většinu svého života, už od dětství a je mi moc líto, když podobné trápení někomu připravují jeho rodiče.

Tenhle blogopříspěvek tedy moc pozitivně nevyzněl. Snad to je aspoň námět k zamyšlení.

Anglická slovíčka a kartičková metoda

Anglicky docela umím, ale chybí mi slovíčka. Když pak čtu knížku nebo něco na internetu, váznu právě na malé slovní zásobě. Vzpomněla jsem si na kartičkovou metodu pro učení se slovíčkům. Slova nebo krátké fráze se napíšou na kartičky tak, že cizí text je z jedné strany, český z druhé. Paklík kartiček může mít člověk s sebou kdykoliv v kapse a učit se je v autobuse, v čekárně u doktora nebo v reklamní přestávce u televize. Můžu se takhle i sama vyzkoušet. Naučená slovíčka můžu dávat stranou, abych netrávila čas opakováním už dávno naučeného.
Taky je dobré si zkontrolovat výslovnost, třeba ve slovníku  na www.seznam.cz nebo www.centrum.cz, si můžete i poslechnout, jak má  to slovo správně znít.
Ke kartičkám budu potřebovat tři škatulky: jedna na ty prázdné nebo slovíčka, která teprve čekají, až se je začnu učit. V té druhé budou ta slovíčka, která se právě učím, odtud si můžu vybírat svůj "kapesní paklík". A ve třetí můžou být slovíčka už naučená, ke kterým se možná jednou za čas vrátím pro osvěžení.
Tak, teď jsem si vlastně dala něco jako předsevzetí, stačí už jen začít a vytrvat.

Pečené banány

Banány obvykle jíme syrové, ale víte, že se dají i upéct? Je to úplně jednoduché, banán ve slupce položíme buď na grill nebo na rošt do trouby a necháme tak dlouho, dokud slupka nezčerná. Pak opatrně otevřeme. Do horké dužiny zapícháme kousky čokolády, které začnou tát. Pak už stačí vzít lžičku a pochutnat si.
Určitě by se daly vymyslet i nějaké obměny tohoto receptíku. Napadá mě, že chuť banánu by mohl dobře doplnit třeba karamel. Karamel se v naší české kuchyni vyskytuje dost málo, přitom je to chuť dost příjemná a nebvyklá. Možná by se pečený banán dal polít nějakou karamelovou omáčkou, třeba když se nechá zkaramelizovat slazené kondenzované mléko Salko. To by určitě bylo dobré.
Určitě by se nic nepokazilo zmrzlinou. Taková vanilková nebo čokoládová zmrzlina, to by byla dobrota.
A smetana. Smetana se hodí snad do všeho, proto se taky tak moc používá, i když se nepovažuje za příliš zdravou. Obsahuje živočišný tuk, to z ní dělá problematickou potravinu. Ale třeba dětem, které jsou stále v pohybu, se myslím ta smetana dát dá.

Znáte flylady?

Flylady je americko-anglický projekt, který má pomáhat ženám, které mají problém zvládnout svojí domácnost a rodinu a žijí v chaosu. Když jsem ty stránky objevila, velmi mě potěšilo to, že zdaleka nejsem jediná, která ne a ne najít potěšení v úklidu a domácích pracech. Dočetla jsem se tam třeba to, že ze všeho nejdřív je třeba začít mít ráda sama sebe a přestat se podceňovat jen proto, že nemám domácnost špígl nýgl.  Další, co mě potěšilo, bylo to, že cesta k uklizené domácnosti nevede přes dlouhé hodiny nudné a nikdy nekončící práce, ale přes účelné návyky, které se musí budovat kousek po kousku a nelze je lámat přes koleno.
Nejúžasnější věc, kterou jsem objevila, je moc a síla 15 minut. I když něco dělám nerada, zvládnu to snadno, když si nařídím budík nebo kuchyňskou minutku na 15 minut (nebo deset, když se mi ale opravdu nechce) a těch patnáct minut skutečně věnuju té neoblíbené činnosti. I když práci nedokončím, přestanu, jakmile zazvoní minutka. Za tu čtvrthodinu se dá stihnout spousta věcí.  Po čtvrthodině neoblíbené povinnosti se chvíli věnuju něčemu, co mě baví. Je to taková malá odměna. Pak si zase můžu nařídit budíka a věnovat další čtvrthodinu něčemu, do čeho se nechce.
Systém je to pěkný, ale má jednu velkou vadu: je anlicky. Naštěstí existuje česká diskuze, která je tímto uklízecím prijektem inspirována: http://www.pojdte-dal.cz/.

Prý je dnes hnusně

Několik kolegyň si dnes postěžovalo na hnusné počasí. Je to zvláštní. Když je horko, vadí nám to. Když je zima, brbláme taky. Když prší, taky se nám to nelíbí. Jeden by řekl, že za ty roky, co jsme na světě už jsme si na počasí zvykli, ale ono to spíš vypadá, že jsme si zvykli nadávat a stěžovat si.

Kdysi jsem někde četla, že prý si máme dělat starosti s tím, co můžeme změnit a neřešit to, co je mimo náš vliv. Evidentně se tím spousta lidí neřídí a stará se o to, co řeknou sousedi, jak žije ta či ona celebrita nebo třeba nadává na počasí.

Co to je hnusné počasí? Že venku prší? Je zamračeno? Příroda déšť potřebuje. A když jsem pod střechou, co bych si dělala hlavu s počasím venku. I když chápu nespokojenost lidí, kteří venku být musí: zedníci na stavbě nebo pošťáci, ti mají důvod si stěžovat. Ale ani jim to nepomůže.

Nadávání obvykle ničemu nepomůže. Když nadáváme, vynakládáme energii zbytečně. Máme-li na situaci vliv, je lepší ho uplatnit a něco udělat. A když ten vliv nemám – třeba na to počasí – tak k čemu nám bude držkování a stížnosti? K ničemu, jen zkazíme náladu sobě a možná I ostatním.

Věčné stěžování si má ale tuhý kořínek. Je ve společnosti dobře příjímáno, protože se tak chová spousta lidí. Odvádí pozornost od naší práce k nepříznivým okolnostem, za které samozřejmě nemůžeme, že. A hlavně je to velmi silně zakořeněný zlozvyk, kterého je těžké se zbavit. Vím to, protože se toho věčného negativismu snažím zbavit už řadu let a pořád se vrací. Sice v daleko menší míře, ale pořád jsem nad ním nevyhrála. Plusem je to, že čím méně si stěžuju, tím líp se cítím. Tím snáz se mi daří užívat si toho pozitivního, co mi život nadělí. A to za to rozhodně stojí.

Takže: Venku není hnusně, venku je jen mokro. Hnusně by mohlo být uvnitř, kdybychom se tím uplakaným počasím nechali ovlivnit.

Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest.

Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest. Tenhle citát od Jana Amose Komenského se mi moc líbí. A že dneska spěcháme hodně. Pořád se snažíme něco stihnout, něco dohnat, případně před něčím utéct. A všichni si samozřejmě říkáme, jak je to špatně, jak bychom to měli dělat jinak. Nejsem výjimka. Sice už mám děti velké a práce není až tak náročná, ale zase si na sebe vymýšlím různé nápady a projekty, chci si účastnit různých akcí, přečíst spoust knížek, naučit (doučit) se německy, doplést svetřík, vyzkoušet recept na marmeládu, je toho spousta, co chci stihnout. A určitě v tom nejsem ojedinělá.

Dřív jsem se snažila dělat věci rychleji, lépe využívat svého času, být co nejvýkonnější. Výsledek? Práce mi stejně přibývalo, protože jsem si toho vždycky nabírala víc a víc. Zjistila jsem, že jsem jako džber, ze kterého voda(práce) malinkým otvůrkem vytéká, ale silným pramenem přitéká. A že musím omezovat ty věci, které bych chtěla dělat. Soustředit se na to, co je pro mě opravdu důležité. V práci to není tak snadné, i když moje zaměstnání mi jistou svobodu dopřává. Doma, tam jsem daleko volnější. Domácnost mě až tolik nezatěžuje, dospělé děti už taky tolik péče nevyžadují, takže mám dost volného času, kdy si můžu dělat, co chci. Chci toho hodně, ale musím vybírat. Vybírat jen to, co je pro mě to opravdu nej nej nej. A to ostatní postupně odbourávat. Není to jednoduché. Znamená to ze spousty zajímavých a lákavých činností vybírat ty nejlepší a ty ostatní prostě vzdát, oželet, nechat je být.

Jak připravit lasagne

Lasagne (čte se to lazaně) je italská těstovina ve tvaru tenkých tvrdých plátků. Připravuju ji tak, že ji spolu s dalšími ingrediencemi navrstvím do pekáčku a nechám pomalu dusit v troubě aspoň hodinu.

K přípravě potřebuju kromě lasagní nějakou omáčku, může to být třeba rajská nebo ochucená bešamelová. Měla by být dost osolená a okořeněná, aby předala těstovinám kus své chuti. Dále potřebujeme ještě něco, čím ty vrstvy prostřídáme, buď směs z mletého masa, vejce a koření, nebo - pro vegetariány - brokolici, květák či jinou zeleninu.

Do pekáče dáme tenkou vrstvičku omáčky, pak jednu vrstvu lasagní, opět omáčku, pak masovou směs nebo zeleninu, vrstvy můžeme i zopakovat, úplně navrchu mají být lasagně pokryté omáčkou. Během pečení nebo spíš dušení v troubě štědře posypeme jídlo sýrem. Na konec můžeme jídlo nechat trochu přismahnout seshora, aby se sýr opekl do křupava.

Výsledné jídlo neoplývá krásou, většinou se vám vrstvy při porcování rozjedou a rozpliznou, ale zato to výborně chutná. Doporučuji experimentovat s různým kořením, bylinkami, česnekem či cibulí.

Proč blogovat?

Malé zamyšlení nad mým vlastním blogováním proč to dělám, o čem chci psát, jaká témata chci volit a vůbec troška filozofování o blozích, které se na internetu pro svou jednoduchost tak šíří, i když je v poslední době předhání komunitní servery,jako je třeba facebook.

Blogovat je moderní, už to dávno není doména jen mladých a nezkušených internetových uživatelů, kteří se sice chtějí vyjádřit, ale nemají technické znalosti a schopnosti ke tvorbě internetových stránek. Pro blogery existuje spousta blogovacích systémů s připravenými šablonami, takže už stačí jen napsat svůj vlastní text, přidat možná nějaký ten obrázek a zveřejnit. Podle mě je to tak dobře, protože je spousta lidí, kteří mají co říct, proč by tedy měli být omezeni neznalostí webdesignu. Na druhou stranu to dává prostor i těm, co mají natolik odlišný vkus, že z jejich blogů s hrůzou prcháme a ještě v noci se nám zdají strašidelné sny o poskakujících zajíčcích na růžovém pozadí s textem v takové barvě, aby se to pokud možno nedalo přečíst. I když se mi takovéto blogy nelíbí, beru to tak, že jejich autor/ka se na nich učí a kdo nechybuje, ten nedělá pokroky.
Samozřejmě, že od svého blogu chci, aby byl kvalitní, výjimečný, zajímavý a vyhledávaný. A taky cítím určitou zodpovědnost vůči čtenáři, od kterého chci, aby věnoval čas čtení mých textů. Měla bych na oplátku za to nabídnout něco, co přinese užitečné informace nebo aspoň příjemné počtení. Kromě toho také dávám přednost blogům, které jsou do jisté míry specializované, které se točí okolo jednoho nebo několika málo témat, protože pak je možné jít víc do hloubky, promýšlet a probírat víc do hloubky, neklouzat jen po povrchu.
Jenže které téma je pro mě natolik zajímavé, abych se mu dokázala věnovat trvale? Určitě by to byl patchwork, ruční práce a další výtvarno, ale o tom už píšu na jiných svých blozích. A opakovat se nechci.
Kromě toho mě zajímá osobní rozvoj, hledání smyslu života, smyslu toho dění kolem nás. A také otázky, které se týkají učení (sebe i druhých), cizích jazyků, timemanagementu (neboli organizace času). A další moje oblíbené téma je internet, který mě fascinuje tím, kolik informací a jak rychle je schopen nabídnout. Připadá mi, že tohle už by mohl být zajímavý okruh námětů, na kterých bych svůj blog mohla postavit. A taky to tak udělám.
Zajímalo by mě, jestli podobně uvažují i ostatní blogeři, nebo jestli prostě jen začnou psát a neřeší to v delší perspektivě.

Halušky

Pro naší rodinu se halušky staly láskou na první ochutnání. Přináším vám recept, ale bohužel nemohu posloužit přesnými čísly, dělám totiž všechno na odhad, nic nevážím.
Takže jak dělám halušky:
Do mísy dám tři vajíčka a přibližně stejné množství mléka. Osolím a pak přisypávám polohrubou mouku a míchám tak dlouho, až vznikne těsto, které je sice měkké a trochu lepkavé, ale není tekuté. Z něj odkrajuji na prkénku malé kousky a hned je házím do vroucí osolené vody. Vařečkou je odlepím ode dna, počkám až vyplavou a vylovím je. Většinou je ještě ochutnám, jestli už jsou opravdu hotové i uvnitř.
Podávat se mohou na mnoho způsobů. Slovenská brynza je klasika, ta si získala srdce mého nejdražšího mužského. Uzené s cibulkou, to zamlouvalo mým velkým synům. Pro sebe jsem si do uzeného přidala pár listů syrového špenátu, který miluju, a nechala lehce osmahnout. Pak syn vyzkoušel i sladkou variantu s cukrem a skořicí a i to bylo dobré. Ale to už je asi jen pro opravdu skalní příznivce sladkých jídel.
A určitě by to chutnalo skvěle s houbami, podušenými na kmíně. Nebo s kyselým zelím.  

Kdo jsem

Jsem žena, relativně mladá (aspoň duchem, na rodném listě už to možná vypadá jinak), baví mě spousta věcí a mezi nimi i psaní. Psát si do šuplíku mě moc nebaví, jsem radši, když moje texty někdo čte a třeba se k nim i vyjádří. Proto bloguju.

I když obdivuju a ráda čtu blogy, které jsou nějak tématicky zaměřené, tento blog žádné téma nemá. Chci sem dávat texty, které vznikly z momentální inspirace a o kterých doufám, že někoho potěší nebo zaujmou. Nebo že minimálně aspoň budou příjemné na počtení.
Možná se tu objeví i troška humoru, protože humor mám ráda.Myslím si, že bez humoru by svět byl skoro k nežití. Smějeme se a děláme si z věcí legraci, abychom je nebrali až tak moc vážně. Ono to rozhodně není náhodou, že vtipy, legrační obrázky a vtipná videa patří k nejoblíbenějšímu a nejčastěji sdílenému obsahu, který na internetu je.
Když teď koukám na ten svůj článek, tak jsem se z něj nějak vytratila. Chtěla jsem napsat něco malinko o sobě, protože vím, že čtenáři se zajímají o autora toho, co čtou. A stejně jsem zase sklouzla k něčemu jinému. Nebaví mě psát o sobě. Takže se, milí drazí moji čtenáři, omlouvám, ale ani teď se o mě nic nedozvíte.

První ublognutí

Název Pozitivní blog, doufám, mluví za vše. Chci psát spíš o pozitivních věcech, protože jich je v životě hodně, i když se nás různá zpravodajství v televizi, na internetu i v tisku snaží přesvědčit o opaku. Přinášejí většinou negativní zprávy, protože těmi snáz upoutají pozornost lidí. Mám ráda, když je mezi lidmi pohoda, a přeju si, aby milo a příjemno bylo i na tomto blogu.
Takže se spíš budu vyhýbat nepříjemným tématům. Já vím, že to v životě vždycky tak snadno nejde, že nežijeme v ráji a někteří lidé nebo události nás přesvědčují, že žijeme spíš v pekle, ale podle mě je to někde mezi. Že je to hlavně v tom, co si ze svého života vybereme.
Život je jako sklenice naplněná do poloviny. Pro pesimistu je poloprázdná, pro optimistu je poloplná, stejnou věc pojímají každý úplně jinak.
Jsem optimista a věřím, že když budu hledat hezké a zajímavé věci ke psaní, že mi inspirace nikdy nedojde. Že i v těch nejhorších dobách se něco takového dá najít.
Takže témata jako je politika, konflikty, hádky, spory, nenávist, prostě to, na čem se ani mě nepovede najít nic pozitivního, taková témata se tu fakt objevovat nebudou. I když jsou možná aktuální a potřebná.