sobota 27. října 2012

Halloween a Valentýn

Halloween a Valentýn jsou dva svátky, které u nás nemají příliš dlouhou tradici, byly vlastně importovány po sametové revoluci. Známe je hlavně z amerických filmů a seriálů. Proto dodneška ještě budí hlavně ve starších lidech rozporuplné pocity a vnímají je jako cizí. I když až tak cizí nejsou. Valentýn má počátek ve starém Římě a Halloween se časove kryje s našimi „dušičkami“ neboli památkou zemřelých.

Oba ty svátky mi připadají jaksi protichůdné, dokonce jsou i v "protilehlých" ročních obdobích.

Halloween je svátek temný, strašidelný, vztahující se k smrti. I oslavy halloweenu jsou spojeny se strašením dětí a dospělých. Pro spoustu dětí to taky může být docela traumatizující a já jsem velmi proti tomu, aby se děti strašily. Strach je důležitá emoce, může nám zachránit život, ale taky v nás může leccos zničit. Třeba sebedůvěru, odvahu, touhu poznávat svět. Každé dítě je jiné, některé v tom vidí jen hru, jiné z toho má neskutečnou hrůzu. Někdy toho rodiče dokonce i využívají k tomu, aby dítě usměrnili: nezlob, nebo si tě ta čarodejnice odnese.

Valentýn je něžný, růžový, sladký, oslavuje lásku a potažmo vlastně i život. Je hezké oslavovat lásku. Zvlášt když ten vztah mezi dvěma lidmi skutečne funguje. Pro obchodníky jsou to hotové žně, prodává se čokoláda, květiny, romantické zájezdy. Cokoliv, na co se dá nalepit srdíčko a nápis I love you. U nás doma se valentýn moc nedrží. Sice se snažím udělat nějakou lepší slavnostnější večeři, ale stejně se jí účastní i synové. Není to sice tak romantické, jako v amerických filmech, ale jsem ráda, že jsou s námi. A jsem ráda, že mám partnera, který mi svou lásku dává najevo celý rok, nejen líbivým gestem na oficiální svátek.

Napadlo me, že kdyby se to otočilo, dal by se tak dobře demonstrovat nesouhlas s těmito importovanými svátky. Takže na halloween uspořádat růžovou párty se srdíčky a na valentýna rozdávat čokoládové lebky a pavouky. Takovou valentýnskou antipárty by mohli ocenit zejména ti, kdo jsou zrovna bez partnera a valentýn je pro ně nepříjemnou přípomínkou vlastní osamělosti.

úterý 23. října 2012

Halloween a dušičky

Halloween se slaví hlavně v anglicky mluvících zemích, ale v posledních letech proniká i k nám. Slaví se v noci z 31. října na 1. listopadu. Děti se oblékají do čarodějných kostýmů, chodí dům od domu a koledují. To ostatně známe z amerických filmů. I když by mě zajímalo, nakolik to ty filmy ukazují skutečně reálně.

Koledování se u nás moc nepraktikuje, ale vydlabané dýně nebo akce s maskami, ty jsou mezi dětmi dost oblíbené.

Počátky tohoto svátku jsou u Keltů, kteří těmi světly v oknech ukazovali cestu svým zemřelým předkům zpátky domů. Taky to byl jeden ze dvou svátků, který dělil rok na dvě poloviny.Byl to konec té teplejší letní poloviny roku, která začala 30. dubna, taky svátkem, který byl spojen s ohněm.

Prý je to nejmagičtější noc, kdy je hranice mezi světem mrtvých a živých nejslabší. Takže duchové mrtvých mají snazší přístup do světa živých. O opačný směr asi není velký zájem J

U nás se v té době slaví podstatně důstojnější a vážnější svátek – památka zesnulých neboli dušičky. Připadá na 2. listopadu a tradicí je navštívit hroby svých blízkých a zapálit tam svíčku. Pro věřící je to i připomínkou posmrtného života, pro nevěřící je to prostě vzpomínka na lidi, které jsme měli rádi, ale oni už odešli. Tento svátek se prý slaví již od 10. století.

Den předtím, 1. listopadu je svátek všech svatých, ale to je hlavně záležitost církví.

čtvrtek 18. října 2012

O čem psát, když nevím o čem psát?

Sedím u počítače, mám před sebou ještě několik hodin nerušené práce v inspirativním prostředí, chci psát a nenapadá mě téma. Abych se tedy nehodnotila tak přísně, pár článků už jsem dnes napsala, ale teď mi chybí nápad na něco dalšího. Taky to znáte? Ten pocit, že ruce chtějí psát, ale hlavě chybí nápad.
Většinou se snažím mít nějaká témata připravená, protože nápady chodí v různou dobu a jen málokdy je to ve chvíli, kdy sedím u počítače připravená ke psaní. Nejlepší nápady člověk dostává, když se cítí volně a příjemně, třeba ve sprše, na záchodě, na procházce nebo na mejdanu. Je dobré si ty nápady psát, jinak je snadno zapomenu. Jako se to stalo mě. Vím jistě, že jsem za posledních pár dní měla pár dobrých myšlenek, ze kterých by mohl být pěkný článek, ale nezaznamenala jsem si je a výsledek je jasný – prázdná hlava, prázdný papír.
To zapisování nápadů je docela stará rada, prý to dělají úspěšní spisovatelé. Takový spisovatelský notýsek je pak zdrojem nápadů tehdy, když v hlavě je pusto. Dokonce jeden respektovaný skladatel si klidně napsal hudební motiv na manžetu o košile, když u sebe nic jiného neměl. Vzala jsem si příklad a vždycky s sebou nosím blok a tužku. A další mám doma u postele, protože si tam často čtu a občas mě i u toho něco napadne.
Mám tedy potřebné „technické prostředky“, ale proč si ty nápady nezapisuju? Odmítám myšlenku, že mě nic nenapadá. Napadá, vím to. Možná se to nepíšu z lenosti. Když mám blok v tašce, musím ho vyndat, najít tužku (už jste zkoušeli něco hledat v dámské kabelce?). Když jsem venku na ulici nebo zrovna s někým mluvím, tak je to divné. Vlastně ani nejde tak o lenost, spíš se člověk připadá divný. Zapisovat si do zápisníku na ulici, to skoro, jako kdybych byla nějaký bonzák, který sbírá informace a pak je někam nahlásí. Je zajímaví, u ostatních mi to nevadí a sama u sebe s tím mám problém.
Napadá mě jedna možnost a to je využít mobilu. Ťukat do mobilu na ulici, dokonce i za chůze je naprosto přijatelné, nemám s tím žádný problém. Zkusila jsem si tam zapisovat poznámky a jde to. Je to trochu pomalé, román by se tak napsat nedal, ale zachytit prchavý nápad tak, abych ho později mohla rozpracovat, to jde dobře.
Má to jednu nevýhodu – nemůžu si kreslit obrázky a náčrtky. Musím vystačit se slovy.
Teď mě napadlo, že se ty nápady dají do telefonu taky namluvit. Bylo by to rychlejší. Ale pro mě to není ono. Mám raději psané slovo. I když, kdo ví, baví mě experimentovat, takže možná i to vyzkouším. Ale raději až budu někde sama. Nerada bych vypadala jako blázen, který si mluví sám pro sebe, byť by to bylo s telefonem v ruce.
Další možnost, které využívám, je otevřít si internet a hledat něco zajímavého tam. To má ale pro mě jednu nepříjemnou vlastnost – že budu přeskakovat ze stránky na stránku, stále hledat něco zajímavého, strávím tím spoustu času a nakonec budu mít načteno spoustu, ale napsaného nic. A jindy zase náhodou objevím stránku na téma, o kterém bych taky ráda něco napsala. To samozřejmě neznamená přemílat to stejné, co že tam autor napsal, ale spíš říci na stejné téma to svoje a taky třeba nesouhlasit a mít jiný názor. Už jsem se naučila si tyto stránky ukládat do speciální složky a občas se k nim vracet.

Myšlenkové mapy

Myšlenkové mapy používám už několik let. Kdesi jsem se o nich dočetla a zjistila jsem, že mi zápis informací nebo nápadů do podoby pavouka vyhovuje. Kdykoliv potřebuju shromáždit poznámky na nějaké téma, článek na web, projekt v práci nebo nějakou ryze soukromou záležitost, píšu a kreslím si vše do podoby pavouka.
Teď u nás vyšla knížka Myšlenkové mapy v byznysu, jedním z autorů je Tony Buzan, který je považovaný za autora této metody. Samozřejmě jsem se do knihy chtěla podívat a sehnala jsem si ji. Má něco přes dvěstě stránek, takže očekávám, že i dlouholetý uživatel a fanoušek myšlenkových map jako já si v ní najde něco nového.
V úvodu je trocha sebeoslavných řečí, ty jsou asi určeny pro nováčky, takže jsem je jen přelétla očima. Zaujaly mě dobrozdání od významných a bohatých lidí, mezi nimi třeba od Billa Gatese. Dobrý tah, když něco pochválí známí a bohatí lidé, je to skvělá reklama. A naopak, Bill Gates si určitě velmi rozmyslí, komu takové doporučení dá.
Ta sebechvála je pro americké autory docela typická, my v Čechách jsem trochu jiní, spíš máme sklon se shazovat nebo být skromní. V podnikání je myslím ten americký způsob přece jen přínosnější. Nač čekat, až mě lidi začnou chválit, radši začnu sám. V podnikání je to vlastně i součást reklamy. Když chci, aby si lidi mysleli, že něco umím, nejlepší způsob je říct jim to. Ať už někdo vystupuje sebevědomě nebo nejistě, obvykle předpokládáme, že suverénní člověk ví, co dělá, a že nejistý je ten, kdo neumí, nezná, není kompetentní. A to i přesto, že všichni známe ze svého okolí suverénní blbce a rozpačité odborníky.
V další části knihy je vysvětlení, proč jsou myšlenkové mapy tak účinné. Je to proto, že tento druh zápisu koresponduje s tím, jak funguje náš mozek. Obyklý způsob zápisu je jako v knížce: do řádků, řádky nad sebou pěkně jeden po druhém. Máme ta naučené ze školy a připadá nám to normální a přirozené. Mozek ale takhle zorganizovaný není. Mozek volně přechází od myšlenky k myšlence, k některým se vrací, některé dál rozvíjí. Nerespektuje náš naučený způsob zapisování do řádků odshora dolů.
Zajímavé jsou příklady myšlenkových map, skutečné příklady z praxe, které ukazují, jak a kde bylo této metody využito. Pomáhá to, když člověk přemýšlí, jak by mohl myšlenkové mapy začlenit do své práce. Sama idea a podstata myšlenkových map totiž není nijak složitá, dá se vysvětlit velmi rychle. Problém je spíš v tom přijmout je, zvyknout si s nimi pracovat, naučit se jich využívat. Ze začátku je to neobvyklé, ale časem se na to dá zvyknout natolik. Moje vlastní cesta k myšlenkovým mapám nebyla nijak rychlá. Několikrát jsem o nich četla, vypadalo to zajímavě, ale nijak zvlášť mě to neoslovilo. Až po čase jsem je začala zkoušet a dnes je to pro mě každodenní pracovní nástroj. Nejlépe mi slouží tehdy, když potřebuju shromáždit informace na nějaké téma. Ať je to článek na blog nebo nápady na vánoční dárky. Viděla jsem mapy, kde byla cizojazyčná slovíčka na určité téma i s obrázky.
Jestli chce podpořit svoji kreativitu nebo si uspořádat myšlenky, zkuste myšlenkové mapy teba právě podle knížky Tonyho Buzana a Chrise Griffithse.

Smysl pro humor

Mám ráda lidi se smyslem pro humor. Myslím tím takový ten laskavý smysl pro humor, bez zlomyslnosti a snahy ublížit.
Smích uvolňuje atmosféru a proto humor obvykle považujeme za něco, co patří k zábavě a volnému času.
S člověkem bez smyslu pro humor se mi špatně jedná. Takoví lidé berou všechno příliš vážně a seriózně. Některé situace opravdu vyžadují vážnost a vtipkování je krajně nevhodné. Těžko oceníte humor na pohřbu blízkého člověka nebo když prožíváte nějakou podobnou osobní tragédii. Ale takové situace jsou velmi vzácné.
Další případ, kdy je lepší nevtipkovat, je tehdy, když bychom znevažovali něco, na čem druhému člověku obzvlášť záleží. Ženy nejspíš vědí, že si v žádném případě nemají dělat legraci z mileneckých výkonů svého partnera. Moudrý muž si zase raději ukousne jazyk, než by pronesl vtip o velkém zadku své partnerky.
Naopak v práci může být trocha humoru užitečná. I když považujeme stres a určité napětí v zaměstnání nebo podnikání za normální, všeho moc škodí a když je tlak příliš velký, omezuje to výkon i spokojenost. Takže když pak někdo trochou legrace uvolní atmosféru, přispěje tím nejen k dobré náladě, ale i k lepším pracovním výsledkům.

Zpětná vazba

Zpětná vazba znamená, že záhy po svém činu zjistíte, jaké to má následky a důsledky.
Zpětnou vazbu získávají malé děti každý den, učí se, že věci padají směrem dolu, že když budou křičet, tak někdo přijde, když budou házet hračkami, maminka se rozlobí, když praští kamaráda, tak ten se rozpláče. Pak ve škole je zpětná vazba hodně ve formě známek. Známky jsou jednoduché hodnotící kritérium, snadno se s jejich pomocí děti srovnávají. Jsou ale taky do značné míry nespravedlivé. Hodnotí dosažené výsledky, ale už ne úsilí, kterého bylo k jejich dosažení potřeba. Pracovitý trojkař je na tom vlastně hůř než flákající se jedničkář. Přitom pracovitost obvykle považujeme za dobrou a žádoucí vlastnost, kterou je třeba rozvíjet a podporovat. Děti to tak taky vnímají. Když se snaží a přesto dostanou horší známku, než ten, kdo se na to „vykašlal“, cítí nespravedlnost a demoralizuje je to.
Slovní zpětná vazba je taky častá, ale nefunguje vždycky dobře. Třeba proto, že ji neumíme dávat. Zaměňujeme zpětnou vazbu za kritiku. A kritiku považujeme za vyjádření toho, co je špatně. Čekáme, že když někoho zkritizujeme, tak se zlepší. Že přestane dělat to, co se nám nelíbí a začne dělat to, co od něj chceme. Strašně často jsme zklamáni. Ten kritizovaný člověk nejen že nekoná dle našich pokynů, ale dokonce se ještě zlobí. Viditelně se rozčiluje nebo skrytě vzdoruje. Proč?
Kritika neboli poukázání na to, co jsme udělali špatně, není totiž jen suchou informací. Nese v sobě emoce a to emoce docela nepříjemné, dokonce až ohrožující.
„přestaň brečet nebo tě tu nechám“, „jestli se tahle chyba bude opakovat, tak si můžete hledat jiné místo“
To jsou přece vyhrožování. Budí to strach. Emoce se ujímají vlády rychleji, než rozum, proto člověk – dítě či dospělý, hlupák nebo génius – bude reagovat pod jejich vlivem. Strach budí spíš obrannou reakci než co jiného. To ale asi není to, čeho chcete kritikou dosáhnout. Chcete dosáhnout nápravy nějakého nežádoucího stavu.
Navíc často generalizujeme a zevšeobecňujeme.
„ty jsi to zase pokazil“, „to mi nemůžeš aspoň jednou pomoct“, „s tebou je to hrozné“, „vy jste to zase neudělal“, „to se musíš vždycky takhle chovat?“
Nehodnotíme jednu konkrétní událost, ale odsuzujeme celého člověka. Také je v tom skrytá určitá nadřazenost. Ten, kdo kritizuje a hodnotí, jako by se nad toho druhého vyvyšoval a tím snižoval jeho význam a hodnotu. Děje se to často a někdy nás to nepříjemně podráždí, možná si ani neuvědomíme proč. Důvod je v tom, že se na nás vlastně někdo vytahuje. Možná v dobrém úmyslu, chce nám pomoci, udělat pro nás něco, co považuje za prospěšné. Ale ten nádech nadřazenosti tam je. Nemáme to rádi ani od lidí, kteří nám skutečně nadřazení jsou (rodiče, šéfové) a už vůbec od těch, kdo by měli být na stejné úrovni (manželé, kolegové, spolužáci).
Je těžké upozornit na nedostatky a neohrozit přitom hodnotu a sebeúctu druhého člověka. Doporučuje se začít něčím pozitivním, teprve pak upozornit na to, co v pořádku není.
„tento příklad je dobře, ale tady v tom je chyba“
„jsem s vámi spokojen, ještě byste se mohl zlepšit v ...“
„má tě rád, jen mu asi vadí...“
„zoubky už máš krásně vyčištěné, ještě učešeme vlasy“
V čem je rozdíl? Neútočíme na člověka, jen poukazujeme na nějaký nežádoucí detail. Nevzbuzujeme obrannou reakci a tím dáváme tomu druhému prostor zamyslet se nad tím, co říkáme a jestli s tím něco udělat.
Je to hodně těžké. Naučili jsme se mluvit s lidmi nějakým způsobem a když zjistíme, že to nefunguje, chceme to změnit. Většinou na to zapomeneme, když už si vzpomeneme, tak nám chybí slova, nebo začneme dobře, ale nakonec sklouzneme do navyklých způsobu nebo to zazdíme nějakou hloupou poznámkou.
Pomáhá uvědomit si – třeba i zpětně – jak jsme s lidmi mluvili a také jaký to mělo účinek. Někdy už ve chvíli, když něco říkáme, víme, že to je k ničemu, že to fungovat nebude, protože už jsme stejnou věc řekli mockrát a efekt žádný. Je třeba zkusit něco jiného. Vždyť to, že to dosud nefungovalo, je zpětná vazba zase pro nás. Je třeba použít jiný způsob.

Výchova k poslušnosti nebo k samostatnosti

Poslušné dítěje takové, které bez diskuzí a bez odmlouvání poslechne, co se mu řekne. Takové dítě často označujeme jako dobře vychované. Ale je to opravdu to nejlepší, co může z mladého člověka být? Je poslušnost tím hlavním, čeho je třeba při výchově dítěte dosáhnout? Jak se takový člověk pak uplatní jako dospělý ve společnosti?
Poslušnost je pro vychovatele příjemná vlastnost. Usnadňuje mu práci. Poslušné děti jsou oblíbené u učitelů, protože se s nimi dobře pracuje. Co jim učitel řekne, to udělají. Méně oblíbení jsou ti, kdo vše okomentují, odiskutují, ke všemu mají připomínky. Když máte ve třídě dvacet nebo třicet dětí a v hlavě plán, co s nimi musíte udělat, tak vám ani na diskuze čas nezbývá. Jedno neukázněné dítě vám lehce naruší program.
Co ale vyroste z takového poslušného dítěte? Poslušný dospělý. Takový, který bez řečí přijme autoritu a udělá, co se mu řekne. Nejspíš bude dobrým zaměstnancem, protože většina šéfů oceňuje spíš poslušné zaměstnance, než samostatné a kreativní lidi, kteří se snaží uplatňovat vlastní názor. Ze stejných důvodů, jako učitelé. Šéfové a majitelé firem mají nějaké cíle a úkoly a zaměstnanci jsou prostředkem k jejich dosažení. Jejich iniciativa je vítaná jen tehdy, když přispívá k plnění těchto cílů.
Poslušný dospělý je i dobrým spotřebitelem. Snadno podlehne konzumním tlakům reklamy, zařadí se mezi tu nakupující masu lidí. Prostě mu stačí říct, že je něco dobré a správné a on tomu uvěří. Prostě je zvyklý poslouchat, tak poslouchá kohokoliv, koho považuje za autoritu.
I politici mají raději poslušné voliče, než potížisty, kteří se vyptávají, diskutují, kladou nepříjemné otázky a odmítají se spokojit s jednoduchými vysvětleními.
Může být i něco lepšího než výchova k poslušnosti?
Podle mě je to výchova k samostatnosti. Zvlášť je to vidět, když jsou děti malé. Učíme je, jak se mají samy najíst, obléct, obout, připravit se do školy, jezdit autobusem a spoustu dalších věcí. Měli bychom je učit taky samostatně myslet. Říkat jim nejen to, jak se věci mají dělat, ale taky proč. Tím je povedete k přemýšlení.
Napadá mě příklad s jedním mým synem. Od malička jsem s nimi při nákupu bot mluvila o tom, jaké boty kupujeme, jak se zkouší, proč takové a ne jiné. Syn si šel poprvé sám koupit boty v jedenácti! letech a koupil dobře. Protože věděl, jak má vybírat. Ani nevíte, jak pyšná jsem na něj v té chvíli byla.
Vysvětlovat, proč děláme to nebo ono, se může zdát únavné, ale není to tak. Když jste s dětmi, tak ony s vámi chtějí komunikovat, povídat si. Je to taky výborný způsob, jak je zabavit, když jste třeba v obchodě, v autobuse nebo jdete po ulici. A co je taky důležité, pozornost, kterou tak dítěti věnujete, je pro něj i signálem lásky, kterou nezbytně potřebuje, aby se cítilo v pohodě.
Pro malé miminko je svět chaotickým místem, maminka (a pak tatínek a další blízké osoby) jsou tím pevným bodem, který mu pomáhá se zorientovat a pochopit, jak věci kolem fungují. Ne všechno se dá vysvětlit. Někdy je zapotřebí vlastní zkušenost. Včera jsem byla se dvěma malými dětmi v obchodním centru, jedno mi uteklo a jakýsi zaměstnanec mi tam říkal, že ten den už se tam takhle ztratily svým maminkám už dvě děti. Považoval to za jakési selhání a ani ty maminky z toho jistě neměly radost. Ale jaká je to významná zkušenost pro to ztracené dítě! Lepší než spousty řečí o tom, jak nemá běhat, že se ztratí atd. Tím spíš, že v tom nákupním centru je to relativně bezpečné, protože tam nejezdí auta. Nechci to obhajovat, sama jsem se snažila to svoje dohnat a ukáznit.
Samostatně myslící lidé, to je něco, co dnes docela chybí. Raději za sebe necháme přemýšlet někoho jiného. Protože tím se vzdáváme zodpovědnosti a také rizika chyb a selhání. Nikdo nechce chybovat a selhávat, tak volíme bezpečnou cestu – necháme za sebe přemýšlet a rozhodovat někoho, koho považujeme za autoritu. Když pak ta autorita (šéf, manžel, lékař, úředník) udělá chybu, tak ho pomluvíme s dobrým pocitem, že my jsme žádnou chybu neudělali. Vzdát se zodpovědnosti a samostatnosti znamená ale také vzdát se kusu své svobody. Typické je to v pracovním světě. Jako zaměstnanec máte svá práva a vaše firma vás zbavuje řady povinností, které mají živnostníci a profesionálové na volné noze. Třeba dělat účetnictví, platit si zdravotní a sociální pojištění, zajišťovat si zakázky, zajišťovat materiál a spoustu dalšího.
Jako podnikající osoba jste vystaveni většímu riziku, nemůžete se schovat do „bezpečí“ firmy. I když, nakolik je dnes pozice zaměstnance jistá a bezpečná? I když jste schopní, vzdělaní, pracovití, může se stát, že vás firma nebude potřebovat. V době vysoké nezaměstnanosti hlavně v menších obcích je obtížné najít novou práci. Na každé místo se hlásí několik desítek uchazečů, to je pak těžké uspět. Firmy jsou si toho také vědomé a dovolují si vůči zaměstnancům víc, alespoň k těm méně kvalifikovaným, které je snazší nahradit. Chovají se podle hesla „Nelíbí se ti to? Tak jdi, za branou čeká spousta jiných!“
Život podnikatele není snadný, ale to není ani život zaměstnance. Převzít zodpovědnost za svůj život vám ale dává šanci utvářet si ho podle svého. Nečekat pasivně, co mi kdo dá, najít si sám svoji parketu a svoje místo na slunci.

středa 17. října 2012

Soustředění na cíl, koncentrace, tvrdohlavost, posedlost

Každý člověk, který v životě něco významného dosáhl, tomu musel věnovat velké úsilí a to bez soustředění a silné koncentrace na daný cíl nejde. Chřipku můžete dostat náhodou, bez vlastního přičinění. Vypracovat si pořádné svaly, to se vám náhodou nestane, na tom musíte pořádně zamakat. Možná proto kulturistům až tolik nezávidíme, protože víme, že pro svůj cíl museli udělat poravdu hodně. Bohatým lidem můžeme závidět, protože máme pocit, že si svoje bohatství až tak nezaslouží, že nejsou až tak pracovití, že jsou nepoctiví nebo že využívají ostatních. To všechno může být pravda.
Když se rozhlédnu kolem sebe po lidech, kteří v životě něco dokázali, mám pocit, že jsou velmi různí, ale mají společnou jednu věc: jsou tvrdohlaví. Jdou si jako berani za svým a příliš mnoho se neohlížejí na své okolí. To samozřejmě nemusí být vždy to nejlepší a taky vám tento přístup nezíská zrovna moc přátel, ale hodně zvýší vaše šance na úspěch.
Když chcete něčeho dosáhnout, musíte tomu věnovat dost úsilí a energie. Bude to chvíli trvat a snadno se vám může stát, že ztratíte chuť, motivaci nebo víru v úspěch svého konání. V takovém případě vám určitá paličatost a umanutost může hodně pomoct.
Jsou lidé, kteří jsou jako sirka. Rychle zahoří, rychle zhasnou. Jiní sice nezaplanou tak snadno, nesrší nadšením, ale když už se do něčeho pustí, jsou v tom vytrvalí a vydrží u toho dlouho. Málokdo je naprostý extrém, většinou se pohybujeme někde mezi, taky se to liší téma od tématu. Já se dost blížím tomu prvnímu typu. Snadno se nadchnu, po čase mě nadšení opustí a nadchnu se pro něco jiného. Naštěstí se moje oblíbená témata stále opakují, takže se k nim vracím. Když si chci být jistá, že u něčeho delší dobu vydržím, osvědčilo se mi zavést si nějaký pevný návyk. Naučila jsem se třeba každé ráno – hned jako první věc – začít se psaním. Díky tomu vím, že dělám pokroky a že to není záležitost na pár týdnů, že to budu dělat mnohem déle a s větší vytrvalostí, než bez tohoto návyku. Nevýhoda je, že množství návyků, které si takto človk osvojí, je omezené. Kolik věcí můžete každý den udělat jako první? Jen jednu. Proto by to mělo být něco, co je pro vás opravdu důležité.
Když jsem zjistila, jak dobře mi zvyky fungují, chtěla jsem si jich samozřejmě osvojit hodně. Ale ouha, ono to nešlo. Naložila jsem si toho příliš mnoho a nezvládala jsem to. Neměla jsem dost energie na to, abych všechny ty svoje dobré úmysly ukočírovala. Zvyky se musí budovat postupně, nejde to najednou. Riziko selhání je pak příliš velké. Tahle investice času a energie se ale dlouhodobě vyplatí.

pondělí 15. října 2012

GROW

GROW je metoda používaná v koučinku. Vychází z anglické zkratky, každé písmeno reprezentuje jeden krok. Celé slovo pak znamená růst.
Absolvovala jsem několik sezení s koučem a musím říct, že mi to skutečně pomohlo posunout se dál. Nevím, jestli můj kouč používal přesně tuto metodu GROW, ale zdálo se mi, že ano. Rozhodně byly naše schůzky strukturované, měly svůj cíl, nebylo to jen takové povídání.
G – goal – cíl
Stanovit si cíl je prvním krokem. Když jsem spolupracovala s koučem, stanovovali jsme si cíl každého našeho setkání. Jen na tu jednu hodinu, kterou jsme měli před sebou. Což bylo dobře, protože hodina je natolik krátký a ohraničený úsek času, že se člověk nemůže zamotávat do spousty věcí, ale musí se soustředit na něco konkrétního.
Zaměřenost a soustředění na cíl je jedna z věcí, kterou na koučinku obzvlášť oceňuji.
R – reality – realita, skutečnost
Jaká je současná situace ve vztahu k danému cíli. To znamená posoudit nebo si uvědomit souvislosti, uvědomit si, kde se právě nacházím.
O – options – možnosti
Jaké jsou možnosti, jaké kroky je možné udělat. Udělat si třeba číslovaný seznam toho, jaké možnosti v dané situaci mám a jaké kroky můžu udělat, abych se posunula správným směrem. Je dobré si těch možností napsat víc, protože nám to pomáhá hledat i neobvyklá řešení. Ta první možnost, ta která vás napadne hned, to může být něco, nad čím jste uvažovali mockrát, ale z nějakého důvodu to nefunguje. Například když je vaším problémem, že máte špatné studijní výsledky, tak si řeknete, že je to jasné, musíte se prostě víc učit. Jenže to už jste si řekli mockrát a k ničemu to nevedlo. Takže musíte najít nějaké méně obecné, ale zvládnutelné kroky. A měly by to být kroky malé, zvládnutelné.
Setkala jsem se i se slovem obstaclem neboli překážky. Určitě je potřeba myslet i na to, co mi může bránit v naplnění cíle. Ale příliš bych se na to nesoustředila. Čím víc budete myslet na překážky a problémy, tím hůř se vám bude kráčet směrem dopředu.
W – will, vůle
V tomto místě by měl člověk načerpat motivaci. Vůle je takové divné slovo, všichni bychom chtěli mít pevnější vůli, ale ono to není jen o vůli, ale i o tom, kolik toho chci udělat a co z toho skutečně chci já a co jsou požadavky odjinud, kterým se třeba i podvědomě bráním.
Navíc vy už ve svém denním rozvrhu máte spoustu věcí, na které musíte brát ohled, když chcete něco přidat nebo změnit. I proto je lepší dělat menší krůčky. Snáz je začleníte do svého denního režimu. Když se chcete učit anglicky, je jednodušší začít pěti minutami (které budeme postupně prodlužovat) než dvěma hodinami učení, které dodržíme párkrát a pak nám dojdou síly. Vůle je nedostatkové zboží a vyžaduje spoustu energie, nespoléhejte na ni příliš. Spíš spoléhejte na dobře vytvořený návyk, ten totiž naopak vaši energii šetří.
Na konci koučinkového sezení jsme pokaždé měli seznam kroků, které bych mohla a měla do příště udělat. Jen několik málo kroků, žádné sáhodlouhé seznamy. Oceňovala jsem i to, že můj kouč se pokaždé ptal, jaký z toho mám pocit. Pocity a emoce jsou totiž důležitý ukazatel. Když se vám někde něco nezdá, cítíte, že to není ono, že tam něco hapruje, pak to je s největší pravděpodobností pravda. Neměli byste nad tím mávnout rukou, ale spíš byste měli zjistit, co vám vadí.
Koučing je samozřejmě mnohem víc, než jen tato metoda, uvádím ji tady proto, že ji můžete využít i sami.

Vlastnosti podnikatele - Pracovitost

Podnikatel samozřejmě musí pracovat a to docela dost. I když nejsem zastáncem toho, aby podnikatel pracoval 16 hodin denně a pomalu se tak propracovával k infarktu. Takové tempo se dá zvládat krátkodobě, ale určitě ne roky.
Líný podnikatel, který jen kouká, jak ze svých lidí dostat co nejvíc práce a co nejvíc na nich vydělat, to taky není zrovna ideál.
Jako ve většině případů, i tady by měla být zlatá střední cesta. Jsou věci, které by rozhodně měl dělat šéf, byť ve spolupráci se svými lidmi. Jde hlavně o strategická rozhodnutí o tom, kam se bude firma dál ubírat. Jenže na to musí mít čas a nebude ho mít, pokud se bude zatěžovat děláním nebo kontrolou každé maličkosti ve své firmě.
Když se budete snažit dělat všechno sami, brzo narazíte na hranice svých možností. Buď si seženete někoho na pomoc, nebo ustrnete a dál už neporostete. Nemusí to nutně znamenat zaměstnat nové zaměstnance. Je možné sehnat si krátkodobého nebo externího pracovníka nebo si na některé úkony najmout jinou firmu. Ostatně zahraniční firmy to tak dělají. Aby se mohli lépe soustředit na to, co je živí a co umí nejlépe, najmou si někoho, kdo pro ně dělá ty ostatní věci, jako je úklid, ostraha objeku nebo správa počítačové sítě.

Další várka vtipů pro dobrou náladu

Dohadují se Francouz, Angličan a Čech o národnosti Adama:
Francouz: "Musel to být Francouz, protože jedině Francouze napadne taková chic móda, jako je fíkový list."
Angličan: "O původu gentlemana, který kvůli dámě obětuje své žebro, nemůže být přece pochyb."
Čech na to řekne: "Ten, kdo dokáže krást kyselá jablka, chodit s holým zadkem a myslet si, že je v ráji, nemůže být jiné národnosti než české."

 Přijde muž s krásnou ženou do klenotnictví a společně pro ni vyberou diamant za 1,5 milionu dolarů. Když dojde na placení, vezme muž do ruky šekovou knížku a vyplní na celou sumu šek.
Prodavač se na něj podívá s obavami, zákazník je mu neznámý, vidí ho poprvé.
Muž okamžitě postřehne, proč prodavač znejistěl, a tak mu říká:
"Jak vidím, máte obavy, že tento šek není krytý, viďte...? Dobře, uděláme následující. Dnes je pátek a banky mají již zavřeno, ponechejte si ten šek i šperk. V pondělí, až budete moci ten šek nechat proplatit, pošlete ten šperk mojí přítelkyni. OK?"
Prodavač se uklidní, v pondělí chce nechat šek proplatit, ale banka jej odmítne, protože prý není krytý.
Okamžitě volá zákazníkovi a ten mu ledabyle odpoví:
"Klidně ten šek zahoďte, už jsem ji do postele dostal."

 Lidstvo odjakživa zajímají dvě zásadní otázky:
1) Kdo vymyslel práci?
2) Jak to, že ho ostatní nezabili?
Přísloví Indiánů z kmene Dakotů zní: "Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni!"
Nicméně v profesionálním životě často prosazujeme jiné strategie, podle kterých se v takovéto situaci pokoušíme jednat:
* obstaráme si větší bič
* vyměníme jezdce
* říkáme: "Vždyť ten kůň vždycky jezdil."
* založíme pracovní skupinu pro analýzu koně
* navštívíme jiná místa, jak se tam jezdí na mrtvých koních
* zvýšíme standard kvality pro jízdu na mrtvém koni
* vytvoříme task force pro oživení mrtvého koně
* vypracujeme srovnávací přehledy různě mrtvých koní
* upravíme kritéria, podle kterých se určuje, zda je kůň mrtvý
* zaplatíme externí specialisty, aby jezdili na mrtvém koni
* zapřáhneme pár mrtvých koní k sobě, aby se jim lépe táhlo
* prohlásíme, že žádný kůň nemůže být natolik mrtvý, aby se na něm ještě nedalo chvilku jezdit
* po poradě s veterinářem zakoupíme něco drahého, po čem bude mrtvý kůň běžet rychleji
* vypracujeme studii, abychom zjistili, zda pro tento problém existují levnější poradci
* nasedneme na svého starého slabého osla a zamaskujeme ho mrtvým koněm
* nařídíme přesčasy a nosíme mrtvého koně sami
* restrukturalizujeme stáj a zdvojnásobíme příděly krmení
* prohlásíme, že mrtvý kůň byl už od samého počátku naším cílem
* povýšíme jezdce, pak si sedneme a počkáme, až se kůň sám zvedne
* budeme zapírat, že jsme kdy nějakého koně vůbec měli
Jakákoli podobnost s existujícími firmami, jejich projekty a jejich poradci a našeptávači v Česku je samozřejmě jenom čistě náhodná...
Dispečer profesionálního hasičského sboru přijde do místnosti nejvyšší pohotovosti, kde hasiči tráví volný čas mezi výjezdy. Rozhlédne se, zastaví se, usměje se a dá si z automatu kávu.
Ostatní kolegové se na něj tázavě dívají a on - poté, co kávičku velmi pomalu dopil, říká:
"Pánové, POMALINKU se zvedejte, hoří finanční úřad!"
Jedna stará dáma přinesla do Bank of Canada 165 000 dolarů. Jako váženého klienta se jí ujal samotný prezident banky. Ptá se jí: "Babičko, jak se vám podařilo naspořit takovou sumu peněz?"
Babka odpověděla, že to jsou výhry ze sázek. Prezident jí nechtěl věřit, tak mu babka navrhla sázku o 25 tisíc dolarů, kterou prý ona určitě vyhraje: "Pane, vsadím se, že máte hranatá varlata!" povídala babka. Prezidenta to pořádně pobavilo a přesvědčený, že takovou sázku babka nemůže vyhrát souhlasil.
"Pane, jestli souhlasíte, sejdeme se tady zítra v deset hodin a přivedu si i právníka jako svědka, aby bylo všechno jak se patří." navrhla babka a prezident souhlasil.
Druhý den před desátou hodinou přišla k prezidentovi babka i se svým svědkem - právníkem.
Prezident si stáhl nohavice a babka ho požádala, jestli si ho může osahat.
"Samozřejmě," zněla pezidentova odpověď, "však je ve hře fůra peněz."
Babka přistoupila blíž a prezident viděl, jak právník začal zoufale mlátit hlavou do zdi.
"Proč to dělá?" ptá se prezident babky.
"No asi proto, že mi nechtěl věřit, že dnes v deset hodin budu držet v ruce varlata prezidenta Bank of Canada a právě prohrál 100 000 dolarovou sázku."
Přijde žid do švýcarské banky a žádá o úvěr. Bankéř mu vysvětlí vše a také žádá záruku. Sdělí mu i,že úrok bude 3% měsíčně. Žid bankéři řekne, že chce půjčit 100 USD na měsíc a že dá do zástavy nový Mercedes 500 SEL. Bankéř se podiví, ale nakonec v zájmu dobré pověsti banky vezme i netradičního klienta a tak je obchod uzavřen. Za měsíc přijde žid do banky, přinese 103 dolarů, a vyzvedne si auto. Bankéř je zvědavý, k čemu mu bylo 100 dolarů. Žid říká: "K ničemu, ale potřeboval jsem na měsíc do zahraničí, tak mi řekněte, kde jinde bych sehnal tak levné parkování pro svoje auto."
Majitelé firem se baví mezi sebou:
"Poslouchej, ty dáváš výplaty zaměstnancům, i když je krize?"
"Nedávám, a ty?"
"Taky nedávám."
"A chodí do práce i tak?"
"Ano, chodí."
"Poslouchej, neměli bychom od nich vybírat vstupné?"
Bohatý Američan je na návštěvě v Israeli a je pozván na party v Tel Avivu. Najednou zjistí, že ztratil peněženku, nebo co. Duchapřítomnost ale neztratil. Vylezl na židli, vynutil si pozornost a pravil: „Promiňte vážení, že ruším, ale zřejmě jsem ztratil peněženku, v níž bylo několik tisíc dolarů. Pokud mi ji někdo najde a vrátí, obdrží sto dolarů." Najednou se přihlásí o slovo jakýsi telavivský floutek a do ticha praví: „Já dám dvě stě."
Francouz říká: "V poslední době u nás zdražily kurvy."
Čech: "Jako u nás. Ty kurvy zdražily všechno…

Zvoní mobil v posilovně, zvedne jej funící muž: Prosím. Ahoj miláčku, jseš v posilovně? ptá se žena. Ano jsem, co potřebuješ odpoví muž otráveným hlasem. Tak to je fajn. Já jsem ti jen chtěla říct, že ten kožich jak stál 150 tisíc, tak ho slevili na 80. Že si ho můžu koupit? Škemrá žena. Ale jo. Ty jsi hodný. A víš jak jsme chtěli jet na ty Seychely a zdálo se nám to za půl milionu drahé? Tak oni to slevili jen na 400 tisíc. Co říkáš, nemám to vzít? Dobře, ale jen s plnou penzí, zamumlá muž. Jo to já zařídím. A když máš takovou dobrou náladu, tak stojím zrovna před autosalonem Mercedesu a víš jak jsme se dívali na ten za 3 miliony, tak si představ, že oni ho slevili na dva miliony. Nemám ho rovnou zaplatit? Ale jo, ale jen stříbrnou metalízu, řekne muž docela otráveně. Jo, jo, oni to zrovna ve stříbrné mají. Tak to je super, ty jsi dnes tak zlatý! Tak čau, zaševelí sladkým hláskem žena a položí mobil. Muž v posilovně také a se zvednutým telefonem nad hlavou zakřičí: Chlapi, nevíte čí je to mobil?
Pan Kohn se ptá pan Roubíčka: "Pane Roubíček, kdypak mi vrátíte ty peníze, co jsem vám půjčil?" a pan Roubíček na to: "Víte pane Kohn, já dělím věřitele na tři skupiny. Ty první mám rád, vážím si jich a dluhy jim včas vracím. Ty druhé mám také rád, ale na vrácení si prostě budou muset nějaký čas počkat. No a té třetí skupině nic nevrátím, ani by kdyby se na hlavu stavěli." Pan Kohn se trochu nasupeně zeptá: "A do jaké skupiny tedy řadíte mě?" Pan Roubíček odpoví: "Do teď to bylo mezi jedničkou a dvojkou, ale jestli na mě budete dál mluvit tímhle tónem, tak vás přeřadím do trojky a už se z ní nevyhrabete!"
Sejde se katolický kněz, pravoslavný pop a židovský rabín. Baví se o víře a začnou se také bavit o síle modlitby.
Katolický kněz říká: "To jsem jednou šel zaopatřovat nemocného do vzdálené vesnice. Jdu přes les, pole a louky, naráz se přihnaly mraky, šílená bouřka, průtrž mračen, nebylo kam se schovat. Tak kleknu, prosím Boha o ochranu. Naráz - všude okolo liják, nade mnou modrá obloha a já jsem v suchu došel až k cíli!"
Pop na to: "To je nic, tobě šlo jen o zdraví, mě šlo přímo o život. Jel jsem se psím spřežením tajgou. Naráz se přihnala sněhová bouře, nebylo kam se schovat. Padnu k zemi a prosím Hospodina o ochranu. Naráz - všude okolo bouře, nade mnou modrá obloha a já jsem v bezpečí dojel k cíli!"
Židovský rabín na to: "Pánové, to není nic proti tomu, co jsem zažil já. Jdu v sobotu v Paříži po hlavní ulici a naráz uvidím na zemi plnou peněženku. Chci ji zdvihnout, ale naráz si uvědomím, že je sobota - šabat a já se nesmím dotýkat peněz. Přece tam ale tu peněženku nemůžu nechat ležet. Pozvednu oči k nebi, modlím se k Hospodinu. Naráz - všude okolo sobota, nade mnou úterý!"
Věčně chudý Kohn zajde za svým známým, Baronem Petschekem: "Kouknou, pane baron, já jich tu mám na seznamu na prvním místě, že by mi určitě půjčili tisíc korun."
Petschek mu říká: "No, tisíc jim nepůjčím, ale že jsou to voni, tak pět set ano" - a podává mu bankovku.
Kohn ji tak převrací v ruce, podrbe se na hlavě a pak povídá: "Tak to fakt nevím - dlužej teď pětset voni mně, nebo já jim?"

Babička na smrtelné posteli promlouvá ke své vnučce: "Protože jsi má nejmilejší, chci ti odkázat svou farmu, stodolu, obráběcí stroje, stáda zvířat a 28 752 037 dolarů." Vnučka s úžasem: "Babičko, ty jsi tak hodná, to není možné, to jsem nevěděla, že máš farmu… a kde je? A babička se svým posledním výdechem zašeptá vnučce do ucha: "Na Facebooku."
Český turista přijde v Paříži do vykřičeného domu a hned hlásí, že to chce po če…sku. "A jak jste to dělali?" Ptá se bordelmamá, když je po všem. "Normálně," odvětí dívka. "Na fakturu a rozepsat na limonády."

Ústí nad Labem:
Muž k pouliční dívčině:
"Heleď krásko, chtěl bych od tebe orálek, jenže mám jen dvacku, ale dám Ti k tomu
mobil, co ty na to?" Dívka souhlasí, akt proběhne, poté inkasuje 20,- Kč a ještě se ptá: "A co ten tvůj mobil?" … "Vidíš, málem bych zapomněl, piš si: 601 422 455."

Zamiloval se chlapec do dívky, přiznaljí své city a dívka mu hned položila dvě otázky:
"Máš dva Mercedesy?"
"Nemám." odpověděl chlapec
"Máš dvoupatrový dům?"
"No, ani ten nemám." smutně odpověděl.
"Tak se tedy nemáme dál o čem bavit." chladně odvětila
Zlomený chlapec šel pro radu k otci. "Nevím co ti mám říct synu. Když ji tolik milujes, můžeš nakonec prodat Bentley i Lamborgnihi a koupit místo nich dva Mercedesy, ale abychom bourali dvě patra domu kvůlil nějaké cuchtě, se mi zdá hloupé."

Pánbůh si povolá Obamu, Medveděva a Klause a po jednom si je volá k sobě do pracovny. První vyjde Obama, ostatní se na něj sesypou a ptají se co a jak - Obama, viditelně bledý, říká: "Chtěl po mně, abych ukončil všechny války, které vedem, jinak zazvoní na zlatý zvoneček a na Ameriku přijde potopa… Vůbec nevím, co s tím mám dělat…" Druhý jde Medveděv. Podobná situace. "Chtěl po mně odstavit komunisty od moci v celém Rusku… jinak zlatý zvoneček a na Rusko spadne oheň z nebes…. vůbec nevím co s tím." Třetí jde Klaus. Vyjde ven, potutelný úsměv. "Chtěl po mně, aby se v Čechách přestalo krást"…. sáhne do kapsy: "Tak tady je ten zvoneček."

Zastaví šofér s autem u prostitutky:
"Co mi uděláš za 100 euro?"
"Všechno, brouku!"
"Tak si sedni, jedeme betonovat!"

Jistá žena v balónu ztratila orientaci. Spustí se níž a na zemi zahlédne chlapa. Spustí se ještě níže a volá na něj:
"Promiňte, nemohl byste mi prosím pomoci? Slíbila jsem příteli, že se před hodinou setkáme a teď nevím, kde jsem."
Muž dole odpoví:
"Nacházíte se v balónu přibližně 10 m nad povrchem Země. Vaše konkrétní poloha je 49 stupňů, 28 minut a 11 vteřin severní šířky a 8 stupňů, 31 minut a 58 vteřin východní délky."
"Vy jste určitě inženýr," říká žena v balónu.
"To je pravda", odpoví muž, "odkud to víte?"
"Tedy," povídá žena v balónu, "všechno, co jste mi řekl, je z technického hlediska správně, ale nemám ponětí, co si s vašimi informacemi mám počít, neboť v konečném důsledku stále nevím, kde jsem. Popravdě řečeno jste mi vůbec nepomohl. Nanejvýš jste můj let jen prodloužil."
Muž na to odpoví:
"Vy musíte být určitě zaměstnaná v managementu."
"Ano," povídá žena v balónu, "ale odkud to víte?"
"Tedy," povídá muž, "nevíte, kde jste, ani kam směřujete. Díky velkému množství teplého vzduchu jste se dostala až na současnou pozici. Slíbila jste něco a nemáte ani páru, jak to dodržet, a od lidí pod vámi očekáváte, že vyřeší vaše problémy. Faktem zůstává, že se nacházíte v naprosto stejné situaci jako před našim setkáním, ale z neznámého důvodu jsem na vině já."

Policajti mají výplatu a nadporučík vyvolává postupně podle jména. Výplata pomalu končí:
"Vašák!"
"Zde!"
"24 800 Kč." Vašák si jde pro peníze.
"Záruba!"
"Zde!"
"25 200 Kč." Záruba si jde pro peníze.
"Souhrn!" Ticho.
"Souhrn!!!" Stále ticho.
"Tak sakra, Souhrn!!!"
"To je ale vůl," odplivne si nadporučík, "nepřijde si pro výplatu a přitom tu má víc jak tři sta tisíc..."
Žena se hádá s mužem. Na konci hádky odejde do ložnice a začne si balit věci do kufru.
"Kam chceš jít?" ptá se muž.
"K Pavlovi. Můžu u něho bydlet a ještě mi dá pět set za každou soulož!"
V tu chvíli začne muž balit také.
"A kam jdeš ty?" ptá se překvapená žena.
"Taky k Pavlovi. Chci vidět, jak vyžiješ z té tisícovky měsíčně."
Karel Ch. byl svobodný chlapec, který pracoval v rodinném podniku.
Když zjistil, že až jeho nemocný otec zemře, zdědí veliké jmění, tak se rozhodl, že si musí najít ženu, která by se o něj a jeho jmění starala.
Jednoho večera, na investičním mítinku, spatřil ženu neobyčejné krásy. Na první pohled se do ní zamiloval. Přistoupil k ní a řekl:
"Já možná vypadám jako obyčejný člověk, ale za pár měsíců můj nemocný otec zemře a já zdědím dvě miliardy."
Ohromená mladá žena si vzala jeho vizitku a za tři dny se stala jeho............... macechou.
Ženy jsou daleko lepší ve finančním plánování než muži.
Osmadevadesátiletá stařenka na smrtelné posteli se svěřuje svému devětadevadesátiletému manželovi:
"Můj drahý, než umřu, chtěla bych ti něco říct. Nejdřív ale zajdi do stodoly. Pod třetím sloupem vpravo najdeš dvě krabice. Přines je, prosím tě."
Manžel vyhoví a u postele své ženy krabice otevře. V první najde tři vajíčka a v té druhé 300 000 eur.
Nechápe: "Co znamenají ta vajíčka?"
"Za celých 79 let, co jsme spolu, jsem pokaždé, když jsem s tebou neměla orgasmus, dala do krabičky vajíčko."
Stařeček se dme a červená pýchou a stařenka pokračuje:
„No a vždycky když tam těch vajec byl tucet, šla jsem s nima na trh."
Sir Benjamin byl velmi úspěšný a bohatý muž. Když dalším výnosným obchodem ještě velmi zmnožil své bohatství, rozhodl se ve své velkodušnosti vzít svou ženu Sadie na týden do Izraele. Zadal sekretářce, aby vše připravila.
Ta zavolala řediteli hotelu Dan v Tel Avivu:
"Dovolte, abych vám sdělila, že sir Benjamin se rozhodl strávit týden se svou manželkou ve vašem hotelu. Ovšem pro dokonalou pohodu a pocit naprostého soukromí by bylo třeba, aby měli hotel pouze pro sebe. Peníze nepředstavují žádný problém. Můžete to zařídit?"
Ředitel: "Jistě, ani z naší strany to není problém. Klienty přestěhujeme do jiného hotelu."
Sekretářka pokračuje: "A má hotel privátní pláž?"
"Jistě."
"A jaký písek je na té pláži?"
"No, takový stříbrošedý."
"Á... to by mohl být problém," zarazí se sekretářka, "sir Benjamin má rád zlatý. Můžete to zařídit?"
Ředitel ochotně: "Jistě, znám pláže s krásným zlatým pískem. Hned ho tam dám převézt."
"A ještě počasí," stará se sekretářka, "sir Benjamin miluje modré slunce bez mráčku."
Ředitel je zcela v obraze: "Jistě, předpověď počasí je skvělá. Pro jistotu budou v pohotovosti izraelské vzdušné síly a případné mráčky na nebi sira Benjamina by neprodleně rozehnaly."
Tak domluví týdenní pobyt sira Benjamina s manželkou, ti opravdu přiletí, ubytují se, užívají si soukromí v hotelu, a když tak leží na pláži a těší se z dokonale modrého nebe, dí dojatý sir Benjamin své choti:
"Vidíš, Sadie? Krásný, klidný hotel. Nádherná pláž. Dokonalý písek. Nebe bez mráčku. Kdo by ke štěstí ještě potřeboval peníze?"
Kosher Tsores Comp. Ltd. je v úpadku. Jako ředitele, který má firmu vyvést ke světlým zítřkům, majitelé najmou Chajima Jankela. První den prochází Chajimek podnik a hned chce ukázat nový, svěží, ale tvrdý směr vedení firmy.
Na dvoře se poflakuje několik lidí. Chajimek přikročí k muži, znuděně se opírajícímu o zeď, a hned přejde k věci:
"Mladý muži, kolik si vydělají týdně?"
Mladík se na něj otráveně koukne a na půl huby praví: "Čítám 300 liber. K čemu ti to bude, kemo?"
Chajimek sáhne do šrajtofle, rychle odpočítá 300 liber a zvýšeným hlasem, aby ho všichni ostatní flákači na dvoře slyšeli, zavelí: "Tady, tady maj svejch 300 liber za týden. A už jich tu nechci svejma očima vidět! Nikdy!"
Mladík vezme peníze a pomalu se vytratí. Chajimek se hrdě rozhlédne po přihlížejících, hrdý na exemplární provedení svého prvního vyhazovu. "Můžete mi říci," osloví užaslé dělníky, "co tu ten idiot vlastně dělal?"
Jeden z dělníků se trochu přidušeně osmělí: "To byl, pane šéf, hoch z rozvážky od Pizza Casa."
Tři duchovní diskutují problematiku, v jakém poměru správně rozdělit dary věřících na své provozní náklady a povinné odvody svému bohu.
První popisuje svou metodu takto: "Namaluji na zemi velký kříž, vyhodím peníze do vzduchu - a co padne do kříže, je Hospodinovo, co mimo, jde na farnost."
Druhý používá poněkud modifikovaný postup: "Vyhodím peníze nad malým kávovým stolkem, co za něm zůstane, je Alláhovo, ostatní je jeho služebníka."
Třetí je rabín: "Metoda je správná. Též vyhodím peníze do vzduchu a zavřu oči. Nepočítám, kolik si toho Adonaj se svým nezměrným postřehem pochytá ve vzduchu, spokojím se jen s tím, co ve své nezměrné moudrosti nechá svému služebníkovi spadnout na zem."
"Lou, ty jsi můj nejstarší přítel," povídá sentimentálně Sol Jablon, "a tak ti můžu říci něco velmi osobního."
"Určitě, Maxi."
"Představ si, na jaře mě moje žena požádala, abych jí dával na domácnost o devadesát dolarů měsíčně víc!"
"Devadesát dolarů?" diví se Lou.
"A to není všechno!" pokračuje Max, "v létě po mě znovu chtěla, abych jí dával o devadesát dolarů víc!"
"Můjtybože, Maxi!"
"A poslouchej dál: minulý týden, co bys tomu řekl, znovu chce přidat devadesát dolarů ..."
"Maxi, Maxi, já nevěřím svým uším. Co s těma všema penězma dělá?!?"
"Lou, to já nevím," špitne Sol Jablon, "já jí nikdy nedal ani cent."
Před rokem jsem si nechala vyměnit všechny vokna za takový ty drahý plastový, tříkomorový a vakuovaný, co šetří energii.
Dneska mi volá ňákej vod tý firmy, a že prej už je to rok a já ještě nezaplatila.
No teda, že jsem blond, ještě neznamená, že musím bejt blbá, ne?
Tak mu říkám, že si moc dobře pamatuju, jak ten chlápek, co mi je prodával, furt mlel dokola: "Paninko, do jednoho roka se vám ty okna zaplatí samy!" A ten rok už byl, ne?! Von pak už jen mlčel, tak jsem zavěsila. Pak už nevolal. Nakonec mi ho bylo líto, vždyť si, chudák, musel připadat jako úplnej debil.
Turista blúdi centrom Bratislavy a strašne potrebuje na WC.
Vtom uvidí farebný nápis EUROTOILETS.
Vojde do mramorom obloženej miestnosti, kde za pultíkmi postávajú mladé slečny v slušivých uniformách.
Jedna mu hneď vyjde v ústrety: "Dobrý deň!, Čo pre Vás môžeme urobiť?"
Turista sa krúti: "Potreboval by som využiť vaše služby."
Slečna sa posadí za počítač: "Želáte si kabínu, alebo pisoár?"
"Kabínu."
"Uprednostňujete farbu modrú, zelenú, ružovú alebo klasickú bielu?"
"Hoci aj bieluúúú..."
"Máte radšej toaletný papier, alebo vám môžeme ponúknuť súčasný trend s intímnou sprchou?"
"Papieéér!"
"Výborne! Želáte si jednovrstvový, viacvrstvový, farebný, s vôňou ruží alebo radšej svieži mentol?"
"Stačia aj noviny!"
"Retro riešenia bohužiaľ zatiaľ nemáme v ponuke, ale ďakujeme vám za námet na rozšírenie našich služieb. Ako protihodnotu vám radi poskytneme použitie umyvárne zdarma. Budete si želať hudbu klasickú, alebo radšej niečo rezkejšie?"
"Aáááááá...." - zavyje turista.
"Áno, poznávam. Takže výber operných árií. Skvelá voľba. Ráčite platiť kartou alebo v hotovosti?"
Turista vytiahne peňaženku a zaplatí nemalú sumu za papier, ktorý práve vyliezol z tlačiarne. Potom cez zuby precedí:
"Tak kde sa môžem vysrať?"
Slečna sa poobzerá, nakloní sa k turistovi a pošepká mu do ucha:
"Nemala by som to vlastne hovoriť, ale my chodíme naproti do krčmy. Tu máme iba zákaznícke centrum. Prevádzka je v Košiciach."
Pozdě večer stojí generální ředitel bezradně u skartovačky, když tu jde kolem mladý dynamický zaměstnanec.
Ředitel povídá: "Prosím vás, mám tu velmi citlivý a důležitý dokument a moje sekretářka už šla domů. Můžete mi pomoci s tímhle přístrojem?"
"Samozřejmě, pane řediteli!" odpoví mladík, hbitě zapne skartovačku, popadne papír a vsune ho dovnitř. Bzzzzum!
"Mockrát děkuji, to víte, já a technika... Ty kopie bych prosil tři..."

Facebook

Facebook, módní slovo, označující sociální síť. Síť, kde se lidé na internetu můžou setkávat, sdělovat si informace, sdílet obsah, komunikovat veřejně nebo soukromě. Zdaleka to není jen záležitost mládeže, vím i o aktivních uživatelích starších než 50 let. Spodní věkovou hranici facebook stanovuje na 13 let, ale vzhledem k tomu, že nijak neověřuje pravdivost toho, co mu napíšete, tak je pro mladší děti naprosto bezproblémové se tam dostat.
Tento seriál je určen těm, kdo o facebooku nic neví, tápou, nebo se rozmýšlejí, jestli to pro ně má význam. Bohužel, k tomu, aby se tam člověk mohl porozhlédnout, musí být zaregistrovaný, což se taky každému hned nechce.
Registrace je celkem jednoduchá. Pozor jen na jednu volbu a to tehdy, když se vás facebook bude ptát, jestli mám vyhledat vaše přátele podle adres ve vaší emailové schránce. Když potvrdíte, že to chcete, budete mu muset umožnit přístup do své schránky, to znamená sdělit heslo a to bych v žádném případě nedělala. Svoje přátele můžete vyhledat i později a bez toho, abyste se dělili o své heslo do emailu.

Profil

Když se zaregistrujete, získáte profil se svým jménem. Facebook vyžaduje použití pravého vlastního jména, ale nekontroluje to, ani nemá moc šanci vzhledem k tomu, že funguje ve všech možných jazycích. Viděla jsem řadu profilů, kde byly použité nesmyslné přezdívky nebo zkomolená jména.
Dále můžete ve svém profilu uvést spoustu informací o sobě – kam jste chodili do školy, kde bydlíte, svůj telefon, email, rodinný stav nebo záliby. Nic z toho není povinné a třeba zrovna telefon bych tam nedávala. I když není moc pravděpodobné, že by vás někdo po telefonu obtěžoval, stát se to může.

Zeď

Na zdi se objevují nové příspěvky vaše i vašich přátel.

Status

Status znamená stav, je to taková kraťounká zprávička o tom, co děláte, jak se cítíte a podobně. Jsou lidé, kteří tam píšou kdejakou kravinu a mění status několikrát za den, jiní tam jednu věc nechají týdny nebo měsíce bez ohledu na to, že už to dávno neplatí.

Přátelé

Facebook vám umožňuje tvořit si síť přátel. Slovo přítel je v tomto směru trochu zavádějící, protože nejde o skutečné přátele. Můžete požádat o přátelství kohokoliv, kdo je vám nějakým způsobem sympatický, i když ho vůbec neznáte.
Jsou lidé, kteří si přidávají jen ty lidi, které skutečně znají. Druhým extrémem jsou sběratelé přátel, kteří kývnou na každou žádost a mají stovky nebo dokonce tisíce přátel.
Obojí je možné.
Soukromí
Soukromí na facebooku je trochu ožehavá věc. I když tam existují možnosti, jak svůj profil skrýt, aby ho viděli jen přátelé, stejně si nikdy nemůžet být jisti, kde se například vaše fotky objeví. Zvlášť zajímavé fotky z večírků, pod vlivem alkoholu nebo tak trochu odhalené. Určitě byste nechtěly, aby ty rozverné obrázky viděli vaši rodiče, partner (možná i budoucí partner), šéf nebo dokonce budoucí zaměstnavatel.
Právě tak informace o tom, že odjíždíte na dva týdny na dovolenou a vás pejsek bude u rodičů, může být zajímavá nejen pro vaše přátele, ale může přijít vhod i nezvaným návštěvníkům – zlodějům.
A napsat si na facebook, že se mi povedlo ulejt se z práce nebo že naše třídní je prostě k…., to taky není dobrý nápad, protože na facebooku už jsou i šéfové a učitelé. Mám v přátelích i 56 letého člověka, takže už se nedá spoléhat na to, že jsou tam jen mladí lidé.
Šťouchnutí
To je funkce, která mi připadá docela nesmyslná. Prostě jen do někoho šťouchnete. Možná když chcete upoutat něčí pozornost.

Fotky, videa, galerie

Facebook umožňuje zveřejňovat fotografie. Má to ale jistá omezení – nevhodné jsou fotky erotické (možná tam jsou, nevím, nehledala jsem), propagující rasismus, extrémismus a podobně.
Taky není dobré dávat tam fotky cizích lidí bez jejich svolení. Dělá se to, třeba fotky z různých srazů, akcí, večírků. Když se tam objevím na fotce z nějaké veřejné akce, tak by mi nevadilo, ale aby tam někdo bez mého vědomí dal fotky ze soukromé akce, kde jsme se docela odvázali, to bych dost nerada. Můj partner nežárlí, ale asi je dost takových, kteří slídí nejen v mobilu svého milovaného, ale i třeba na facebooku.
Fotky je možné využít i tehdy, když něco prodáváte. Třeba pokud máte jako hobby tvorbu bižuterie, můžete si tam udělat sbírku fotek toho, co zrovna máte hotového i s cenou, za kterou to nabízíte. Netuším, jak moc se takto dá prodat, nicméně možnost to je.

Stránka a skupina

Stránka slouží k tomu, abyste mohli sdělovat ostatním nějaké informace. Stránku si vytvoří třeba zpěvák nebo majitel restaurace, když chce někam psát o tom, co se právě děje.
Skupina slouží k tomu, aby si lidé mohli povídat mezi sebou. Skupinu může založit kdokoliv na libovolné téma. Spousta skupin na facebooku je z toho důvodu skoro mrtvých, protože je kdysi někdo založil, pak je nechal být a nikdo tam nechodí. Pak jsou tam skupiny velmi početné, kde jsou stovky nebo tisíce lidí. pokud se nebojíte angličtiny, tak najdete i skupiny o sta tisících členech.
Vypadá to jako velmi slušný potenciál pro obchodníky. Problém je v tom, že jedna věc je mít velkou skupinu lidí, druhá věc je něco jim prodat. Přidat se do skupiny je strašně jednoduché, ale chtít po členech nějakou skutečnou činnost – někam přijít, něco koupit nebo udělat, to pak většinou ukáže, že vztah těch lidí které skupině je dost vlažný a často ty zprávy ani nečtou.
Pokud byste chtěli facebook využít jako marketingový kanál, je to běh na dlouhou trať a doporučuju to dělat poctivě. Nelhat, nepředstírat, neotravovat reklamou. Spíš tvořit skupinu lidí se stejnými zájmy.
Skupinu i stránku si může založit kdokoliv, můžete jich mít víc, a je to samozřejmě zadarmo. Také se můžete přidat do skupiny nebo ke stránce, kterou už založil někdo jiný.

Reklama, komerce

Reklama na facebooku může být placená nebo zadarmo.
Placená reklama se objevuje po pravé straně, představou facebooku je, že bude cílená podle toho, komu a kde se objeví, ale tohle může fungovat tehdy, když bude dostatečný zájem ze strany inzerentů. Výhodou je, že s touto reklamou můžete začít dost rychle a s malým rozpočtem.
Neplacená reklama – to může být jakékoliv sdělení, které na facebook dáte buď veřejně nebo pošlete lidem do schránky. Je to natolik jednoduché, že to může svádět ke spamu. Naštěstí – na rozdíl od emailového spamu – je na zprávách vidět, kdo ji poslal, není tam ta anonymita. A rozesílání spamu je zakázáno v podmínkách facebooku, takže by vám za to klidně mohli i zablokovat účet.

Přidávání vlastního obsahu

Vlastní obsah, to jsou zprávy na zeď, odkazy, videa, obrázky. Můžete tam dát cokoliv, co považujete za užitečné nebo zábavné.
Docela určitě byste tam měli dávat odkazy na svoje blogy, webové stránky, na svoje videa na youtube. Napadá mě třeba příklad jednoho známého, který se věnuje výtvarnu a hudbě.
Také ale můžete psát komentáře k tomu, co tam dali ostatní.

Přidávání obsahu odjinud – bez přihlášení na facebook

Facebook umožňuje přidávat obsah i tehdy, když nejste přihlášení. Spousta webových stránek má dnes část plochy věnovanou facebooku, takže můžete napsat svůj komentář přímo, bez toho, abyste překlikávali na facebook.

Přidávání obsahu odjinud – automatizace

Líbilo by se vám, kdyby se každý váš blogopříspěvek objevil na facebooku automaticky, bez toho, abyste ho tam museli dávat ručně? I to je možné, existují k tomu bezplatné služby třetích stran.
Vyzkoušenou mám jednu: http://twitterfeed.com/
Je zadarmo, stačí se zaregistrovat a pak přidat jak zdroj, ze kterého chcete příspěvky posílat, tak i svůj facebookový účet.

Proč lidé rozdávají čas nebo peníze?

Myslíme si o sobě, že se rozhodujeme racionálně a přesto občas věnujeme čas nebo majetek zadarmo, bez toho abychom získali nějakou protihodnotu.
Zní to nesmyslně? Proč by to někdo dělal?
Ale ano, určitě to děláte taky.
Když strávíte večer s kamarádkou, která má nějaký problém a vy jí poskytnete psychickou podporu. Když pomůžete kamarádovi se stěhováním nebo s instalací počítače. Když přispějete do nějaké kasičky nebo sbírky na nemocné děti, opuštěná zvířátka a podobně. Když dáte kolegyni oblečení po dětech a nic za to nechcete. Když vám vyroste příliš mnoho cuket na zahrádce a vy ty přebytky rozdáte známým zadarmo.
Proč to vlastně lidé dělají? Proč se vzdávají peněz (a těch není nikdy dost), které tak pracně vydělali? Přece když vydávám peníze, chci něco na oplátku. Peníze slouží ke směně, k placení, jsou univerzální a dá se za ně pořídit téměř cokoliv. Jaký smysl je jen tak rozdávat?
Protože je ještě něco cennějšího než peníze. Lidé a vztahy s nimi. Peníze nás nedokážou udělat dlouhodobě šťastnými, ale lidé to dokážou. Když náhle získáte velkou sumu peněz, tak vám to samozřejmě udělá radost a budete se cítit šťastní, ale pak si na to zvyknete. Když získáte přítele, kamarádku, zapadnete do fajn party lidí, můžete s nimi být šťastní celé roky.
A proto, že podvědomě cítíme, jak jsou vztahy důležité, tak do nich investujeme čas i peníze.
Čím bližší lidé, tím víc máme sklon jim dávat. A nejvíc dětem. Nevím, jak vy, ale já když věnuju svůj čas- dětem (třeba i cizím), mám z toho dobrý pocit, připadá mi, jako bych ten čas investovala pro lepší budoucnost. Je to pocit, rozumem to nemám, jak obhájit.
Vlastní děti? Už jen to rozhodnutí mít děti. Děti jsou totiž po čertech drahé, vyžadují ohromné množství peněz i času a to dlouhodobě. Přitom se nám tato investice nevrátí, protože na stará kolena nám i ti nejhodnější potomci vrátí jen zlomek z toho, co jsme do nich vložili. Kdybychom uvažovali jen a jen o penězích, nikdy bychom si děti nepořídili. Ale my je chceme, toužíme po nich a milujeme je. Takže tady asi funguje něco silnějšího než chladně kalkulující mozek.
Občas přispíváme i na dobré věci, jako jsou psí útulky, nadace pro nemocné děti a podobně. Jedinou odměnou je nám dobrý pocit, že jsme přispěli na nějaký smysluplný účel. Že jsme nějakým drobným činem udělali něco pro to, aby byla lidská společnost o kousek lepší.
Život není jen o penězích. Život je i o tom, dělat něco smysluplného. Proto si myslím, že rozdáváme ze svého času nebo majetku. Je to tak správně. Samozřejmě tehdy, když to děláme dobrovolně a ze své vůle, nikoliv když nás k tomu někdo nutí. Měli bychom dávat a měli bychom se sami rozhodnout, kdy a co podpoříme.

Vtipy, vtipy, vtipy


Jde chlap s 50cm dlouhým penisem k doktorovi a říká: "Doktore, já mám takhle dlouhej penis a přece jenom mi to vadí." Doktor si ho prohlédne a říká: "Tak tady může pomoci jedině žabička." Chlap nechápe: "Jaká žába?" "No běžte k rybníku požádejte žabičku o ruku - ona řekne NE a deset cm ubude". Chlap moc nevěří, ale penis mu vadí, tak jde k rybníku vyhledá žabičku a řekne: "Žabičko, má milá, vezmi si mě za muže!?" Žabička si ho prohlédne a řekne: "NE!" Pink!! A penis je o deset cm kratší. Chlap si říká, 40cm lepší ale pořád moc, zkusím to ještě jednou. "Žabičko, má nejmilejší, vezmeš si mě za muže!?" Žabičce se nelíbí a tedy znova: "NE!" Chlap je spokojen, 30cm už je dobrý, ale přece jenom je to ještě příliš. Tak si řekne ještě jednou ať je to dvacet. "Žabičko, má lásko, vezmeš si mě za muže!?" Žabička už je nasraná, co ho má pořád odmítat tak zakváká: "NE, NE a NE!!!!!"



Na jednom ostrově zaváděli program kontroly porodnosti, ale nedařilo se jim přesvědčit ženy, aby braly hormonální antikoncepci. Proto se rozhodli naučit domorodé muže nosit kondomy. Jednomu z domorodců, který měl za osm let osm dětí, vysvětlili, že pokud bude používat kondom, naprosto bezpečně se vyhne početí dalšího potomka. Měsíc na to přišla jeho žena na kontrolu a byla zase těhotná. Zavolali si tedy onoho muže a ptají se ho, proč nepoužíval kondom, a on odpovídá: "Ale já jsem ho používal. Jenže po šesti dnech už se mi chtělo tak moc čůrat, že jsem mu odřízl konec."



Přijde muž pozdě do práce a šéf se ho ptá, proč přišel pozdě. "Ale, měl jsem neodkladné rodinné záležitosti. Právě jsem se stal otcem." "Tak to vám ovšem blahopřeji! A co máte, kluka nebo holčičku?" "No to ještě nevím, to se dozvím až za devět měsíců."



Manželka jednoho vášnivého golfisty byla vyděšená, když se manžel celý den nevracel ze hřiště. Dorazil se soumrakem a vypráví: "Víš, hráli jsme s Bobem a on hned na druhé jamce trefil na jednu ránu a samou radostí dostal infarkt a zemřel." "Ale to je hrozné." "Taky že bylo. Celej den pořád dokola odpálit, odvézt hole, odtáhnout Boba..."

Na pláži sedí plavčík obklopený krásnými mladými dívkami. Závistivě ho pozoruje nezkušený nesmělý neúspěšný mladík. Večer za ním přijde a ptá se: "Pane plavčíku, jak to, že vás ty baby tak žerou? Já se snažím a nic, neporadil byste mi nějakej fígl?" Plavčík: "Proč ne.. zkus si dát za plavky bramboru a uvidíš jak zaberou." Mladík to provede hned následující den, ale ženský se mu smějí, ušklíbají se nebo znechuceně prchají. Přijde teda znovu k plavčíkovi a stěžuje si, že to nefunguje. Ten si ho prohlídne a říká: "Víš hochu, tu bramboru si ale musíš dát dopředu."



Baví se dvě kamarádky nad sklenkou Campari: "A to víš, Renato, že teď už nebudou pánské slipy označovat podle velikosti, ale podle věku zákazníka?" "Nepovídej, a jak teda budou značený?" "Jednoduše - do 35 let jako klec na ptáka ohniváka, nad 40 let jako taška na šaška a nad 50 let skrejše pro měkkejše."



Jeden takový starší sušinka sedí v motorestu, do kterého zapadnou tři motorkáři. Mají rozvernou náladu. První típne své cigáro v chlápkově koláči. Druhý mu plivne do kafe a třetí mu obrátí tác vzhůru nohama. Bez náznaku odporu se chlápek zvedne a opustí motorest. Chvilku potom povídá jeden motorkář servírce: "Heh, nic moc chlap, co?" A servírka se usměje: "No, a řidič taky mizernej. Zrovna při couvání rozmačkal svým kamiónem tři motorky."



Proč nemůže být mužský úd zaměstnancem? . . 1. Do práce se musí honit. 2. Občas mívá tvrdou hlavu. 3. Vstává, kdy se mu zachce. 4. Plivá po zaměstnavateli. 5. Nevydrží pracovat 8 hodin denně. 6. Rád chodí na melouchy. 7. Nedodržuje bezpečnostní předpisy. 8. Rád pracuje ve vlhku a bez ochranných pomůcek. 9. Neplní normy. 10. K vyššímu výkonu se vypíná na cizím pracovišti.



Víte, jak z mužského mozku uděláte hrášek? . . Nafouknete a natřete na zeleno...



Svěřuje se chlap kamarádovi: "Moje žena je hrozně dětinská." Kamarád: "Jak si na to přišel?" "Vždycky když se koupu a přijde ke mně do koupelny a potopí mi všechny lodičky."



Žena jednou večer povídá: "Dvě věci umím nejlíp. Sekanou a štrůdl." A manžel ukáže na talíř a říká: "A tohle je která?"



Když se Roman loučí se svou tanečnicí, ptá se: "Mohu Vás ještě někdy vidět?" "Ale jistě. Moje číslo je v telefonním seznamu." "A jméno?" "Hned vedle něho."



Jde mladík poprvé s dívkou na rande, jdou kolem rybníka a mladíkovi se chce hrozně čurat, neví jak to má diplomaticky říct ale nakonec ho napadne spásnosná myšlenka a říká: "Hele chvilku tady na cestičce počkej, já ti zaběhnu tam k rybníku natrhat pár leknínů, jo?" A dívka na to: "Jasně, ty jsi hodný, já se mezitím aspoň stihnu vysrat."



Do nebe přijde opět nová várka lidí. Pán Bůh jim řekne aby se rozdělili do tří řad. Muži co byli doma pod pantofle ať jdou do leva, ti co byli doma generálové ať jdou do prava a ženy ať jdou se svatým Petrem pryč, že si musí z muži prohluvit. A bůh: "Tak vy co jste v levo. Jak jste mohli tahkle klesnout, jak jste mohli z toho prvního Adama, kterého jsem stvořil tak klesnou, že Vás ovládají ženy?" Teď se obráti na toho jediného muže v pravé řadě a ptá se ho: "Tak ty nám řekni jak to děláš, ať to ví i ti ostatní. A on. "Já nevím. Mi jen žena řekla, ať se postavím tady, tak tady jsem.



Nastoupí mladík do tramvajky a uvidí sličnou slečnu. Hned ji chytne kolem ramen. Slečna se ihned ohradí: "Dáte tu ruku dolů" A mladík ji hbytě odpoví: "Ale jistě, já se rovnou neodvážil."



Na tiskovce se ptal novinář jednoho známého politika, kandidujícího do nějaké vysoké funkce, jak se vyjádří k tomu, že jeho sekretářka veřejně prohlásila, že má malý penis. Politik odpovídá: "Pravda je taková, že ona má velkou hubu."



Opravář televizí si nemohl nevšimnout, jak je jedna jeho zákaznice půvabná. Pokaždé, když vešla do obýváku, mohl si oči vykroutit, jak si ji prohlížel. Když dokončil opravu a dostal zaplaceno, žena mu říká: "Víte, měla bych na vás takovou, ehm, nezvyklou prosbu. Ale musíte mi slíbit, že si to necháte pro sebe." "Ovšem, madam." "No, víte, těžko se mi o tom mluví, víte, můj manžel je hodný a milý muž, ale ech, on má jistou fyzickou vadu, víte, jistý nedostatek, no, víte, já jsem žena, ehm, vy jste mladý, zdravý a silný muž..." Opravář ze sebe těžce vykoktal: "Ano... ano..." "... a víte, chtěla jsem to, hned jak jste vešel do dveří..." "Cokoliv!" "Mohl byste mi pomoct přestěhovat ledničku?"



Otázka pro rádio Jerevan. – Dvořím se  jisté dámě, ona mě však stále odmítá. Mám ji pomilovat nebo zastřelit ? - Nejdřív pomilovat.



Jde chlapek kolem rybníku a vidí, že se tam topí mladá dívka a zoufale volá, aby jí zachránil. - "A souložit umíš?" - "Umm, jasně že umím!" vydá ze sebe z posledních sil holka. - "Plavat jsi se měla naučit!"



Pan Nejezchleba přijde domů ze šichty, rozpálený jak saharský písek a hned ve dveřích uhodí na tu svoji: "Ančo, já jsem dnes celý takový rozehřátý, dej mi...." "Nemůžu, Karlíčku," nenechá ho domluvit Anča, "dnes mi nějak není dobře." "Ale Aničko, já mám hroznou chuť na..." "Karlíčku, nemůžu, bolí mě hlava," piští Anča. Pan Nejezchleba to už nevydrží a zařve: "Himlhergot, tak dáš mi aspoň na jedno pivo nebo ne!?"



V kupé vlaku sedí pěkná slečna a s ní pár dalších lidí, mezi nimiž je též jeden velice nesmělý mladík, který se stále odhodlává, že ji osloví, ale pořád nemůže najít odvahu. Vlak náhle vjede do tunelu a on si řekne, že až vyjedou, tak jí něco řekne. A tak když vlak opět vyjede, prohodí: Ten byl ale dlouhej, viďte? Slečna na to: Ten byl váš?



Umřela takhle Hillary Clintonová, a jen Bůh ví proč, dostala se do nebe. Přišel k ní Svatý Petr a říká: "Hillary, vím, že tam dole jsi byla někdo, ale tady jsi jen další člověk z mnoha. Protože mám teď velký fofr, posaď se zatím tady, já ještě vyřídím rozdělané věci." Hillary se posadila a začala si prohlížet své okolí. Všimla si obrovité zdi, která se táhla na obě strany, kam až oko dohlédlo. A ta zeď byla doslova pokryta spoustou hodin. Čas od času některé z nich poskočily o "5 minut dopředu. Když se Svatý Petr vrátil, Hillary se ho ptá, co ty hodiny znamenají. "Každý ženatý muž na zemi má tady jedny hodiny." "A co znamená, když se posunou o "5 minut?" "No, to znamená, že se ten muž, který k těmhle hodinám patří, právě dopustil nevěry." "A jsou tady i hodiny mého muže?" "Ale ne, ty má Bůh na stole v kanceláři místo ventilátoru."



Co dělá žena, když muž kličkuje po zahradě? . . . Klidně střílí dál.



"Včera se o mě dvě ženy praly!" "To není možné." "Ale ano! Jedna křičela: "Jen si ho seber a táhni!", a ta druhá "A co bych s ním asi tak dělala!"



Byla jedna žena, která pochopila muže. Bohužel zemřela smíchy ještě před tím, než to mohla říct jiným.



"Panebože, co se ti stalo?" ptá se hospodský, když se štamgast vbelhá do výčepu o berlích a s rukou na pásce.
"Ale, pohádal jsem se s Frantou."
"Vždy to je takový mrňous! To musel mít něco pádného v ruce!"
"No, to měl. Lopatu."
"A tys neměl v ruce nic?"
"Ale jo, držel jsem v ní prso jeho manželky. Nádherná věcička - ale ve rvačce není moc platná..."

Pořádná nálož vtipů o práci a penězích

Vávra filozofuje nad půllitrem piva.
"Peníze mi nic neříkají. Prostě odcházejí beze slova."


Ona: "Už spíš?"
On: "Ne, co je?"
Ona: "Potřebuji peníze".
On: "Dej pokoj, už spím!"
Muž potřebuje pomoc v obchodě a ptá se prodavačky, kde najde menstruační tampony.
Ta mu vysvětlí, kde jsou a muž jde pro ně.
K pokladně však přijde s košíkem plným vaty a balíkem šňůrek.
Prodavačka se na něho překvapeně podívá a ptá se, jestli nenašel tampóny.
Muž jí odpovídá: "Já jsem poslal ženu koupit balíček cigaret a ona mi místo toho koupila tabák a papírky a řekla, že je to prý o mnoho lacinější.
"Tak ať si taky ubalí."
V každé organizaci je vždy aspoň jedna osoba, která ví, o co jde.
Tu je třeba najít a zastřelit...


„Představ si, od zítřka mě v práci povýší!" „No, konečně! Už jsem si myslela, že ty hodiny strávené v posteli s tvým šéfem byly na nic!"


Sedí dva bezdomovci pod mostem a baví se: „Slyšel jsem, že je finanční krize." „A jak se to může dotknout mne?" „Máš nějaké známé podnikatele nebo bankéře?" „Ne." „No – teď budeš mít!"


Ptá se reportérka amerického multimilionáře. „Mohl by jste nam prozradit, jak jste takto zbohatnul?"
„No, to víte, když jsem byl malý, šetřil jsem každou korunu, abych se jednou mohl podívat do Ameriky. Když mi bylo 18 let, rozhodnul jsem se vyplavit se tam lodí. Když jsem vysílený a vyhladovělý dorazil, zbylo mi přesně 25 centů. Za ty jsem koupil jablko, to jsem vyleštil a prodal ho za 50 centů. Za těch 50 centů jsem koupil 2 jablka. Ty jsem vyleštil a prodal je za dolar. Za dolar jsem koupil 4 jablka, vyleštil jsem je a prodal za 2 dolary. Takto jsem pomalu ale jistě začal vydělávat a po dvou letech jsem již měl malé jmění… No a pak jsem zdědil těch 16 miliard."


Šestnáctileté děvče se vrátí domu a smutně oznámí rodičům, že je těhotná. Otec rozzuřeně nabije pistoli a chce vědět, co je to za bastarda, že ho zabije. Dcera na to, že je to slušný člověk a postaví se k tomu zodpovědně. V tom zastaví před domem luxusní auto a vystoupí oháknutý mladý muž. Pozdraví rodinu, posadí se před rodiče, podívá se jim přímo do očí a říká:
„Měl jsem poměr s vaší dcerou, ale bohužel moje rodina mi nedovolí si ji vzít. Protože jsem však vážený člověk, chci nést následky za vzniklou situaci. Nechci nechat ji ani dítě v nouzi a proto navrhuji následovné…
Narodí-li se chlapec, pošlu na jeho účet milion Euro a až dospěje, bude spravovat 5 poboček prodeje vozů značky Alfa Romeo. Jestliže se narodí děvče, dostane na účet milion Euro a v dospělosti převezme 10 salonů krásy. Kdyby ale nešťastnou náhodou dítě potratila….." Otec vylítne, položí mu ruku na rameno a povídá: „TAK JI VOŠUKÁŠ ZNOVA, žádný problém…"


Chci za premiéra Alibabu. Má totiž jen 40 loupežníků.


Rádio :- Píp, píp. Je právě šest hodin ráno. Pan premiér vstává a celá republika s ním….- Píp, píp. Je půl sedmé ráno. Pan premiér se obléká a celá republika s ním.- Píp, píp. Je sedm hodin ráno. Pan premiér snídá a vám ostatním hrajeme k tanci.


V SSSR se konají olympijské hry a Brežněv má při jejich zahájení pronést slavnostni projev. Přijde s ochrankou k tribuně, dostane do ruky papír a začne číst: „Oooooo…" Lid začne tleskat a jásat. Brežněv mávne rukou, aby je uklidnil a pokračuje: „Oooooo…"Lidi zase jásají, mávají a tleskají. Opět, mávne rukou a zase: „Oooooo…" Situace se opakuje, davy šílí, úplná euforie. K Brežněvovi se nahne člen ochranky a povídá: „To jsou olympijské kruhy,to nečtěte."


Přijde zájemce na úřad práce a povídá: „Chtěl bych dělat ministra pro hvězdná souhvězdí." „Ale pane, my přece žádná souhvězdí nemáme." „A to vadí? Vždyť spravedlnost také nemáme a ministra jo."


Budete podrobeni krátkému testu. Skládá se jen z jedné otázky, ale ta otázka je velmi, velmi důležitá. Neodpovídejte proto zbrkle a bez uvážení! Promyslete si to dobře! Odpovídejte upřímně a dozvíte se něco o své morálce.Představte si následně popsanou situaci a učiňte rozhodnutí. Nezapomeňte, že odpověď by měla být spontánní a upřímná. Nacházíte se přímo v centru gigantické povodně vyvolané orkánem. Jste fotoreportérem v samém centru této strašlivé katastrofy a pokoušíte se zachytit obrazem co nejvíce z této hrůzy.Situace je téměř beznadějná – všude okolo vás mizí pod hladinou domy, lidé zoufale bojují s běsnícím živlem. Síla přírody v celé její ukrutnosti bere vše, co jí stojí v cestě.Náhle vidíte muže řídícího terénní automobil – bezradně a marně se ho snaží dostat pod kontrolu. Ale ten muž vám připadá nějak povědomý. Poznáváte ho, je to premiér Jiří Paroubek! A také vidíte, že ho rozběsněná masa vody každou chvíli pohltí – navždy.Máte dvě možnosti: zachránit ho, a nebo udělat nejlepší fotografii vašeho života! Zachránit Paroubkovi život nebo udělat fotku, za kterou určitě dostanete Pulitzerovu cenu! Fotografii zobrazující smrt jedné z nejvýznamnějších osobností České republiky.A nyní již ona otázka: MATNÝ NEBO LESKLÝ PAPÍR?


Německo, rok 1935:Baví se dva kamarádi v hospodě:"Tak už ti dělám pět let v továrně na šicí stroje, a doma mi stále manželka vyčítá, že ještě žádnej nemáme.""No to máš jednoduchý, každej den odneseš z práce jednu součástku a postupně složíš celý šicí stroj!"Když se asi po půl roce potkají znovu tak první povídá:"No tak sem to nanosil domů, ale ať to složim jak to složim je z toho kulomet."


Sedí takhle pán na Staroměstkém náměstí na trávě,škube ji a cpe si ji do úst. Jde okolo prezident Havel a ptá se, co to provádí. „Víte, já zchudnul a nemám ani na jídlo a tak se musím pást." Havel sáhne do kapsy, dá mu stovku a říká: „Člověče, nedělejte tady ostudu a běžte si koupit něco normálního k jídlu." Chlápek poděkuje a odchází. Jakmile je však Havel z dohledu a chlápek zase šup zpátky na trávník. Jde okolo Klaus a taky se ptá, oco ten pán jako dělá. Dostane se mu stejné odpovědi, tak šáhne do kapsy, vyndá desetikačku a říká: „Jeďte do Bráníka, tam je šťavnatější."


Brežněv přijede do jedné rozvojové země a koná se slavnostní přehlidka. Obyvatelstvo shromážděné na náměstí nadšeně volá: „Ubamba Brežněv, ubamba Brežněv!" Státník je potěšen, jak jej tam mají rádi. Když dorazí do hotelu, jde na záchod. Stoupne si k pisoáru a vedle něj čurá malý chlapeček, divně se na něj podívá a říká: „Taková velká slavná muž, a tak malá ubamba."


„A jak to vlastně je, po tom Pražském jaru?" pta sá zahraniční dopisovatel. „Jsou Rusové teď vašimi bratry nebo přáteli?" „Bratry, samozřejmě. Přátele si člověk může vybrat!"


Baví se Bush s Paroubkem:"Ty, Bushi, jakou máte u vás nezaměstanost.""No, okolo 10 miliónů." „No, my máme o milión míň a ještě si stěžujou!"


Nekonečno je doba, kterou potřebuje český politik na to, aby pochopil, že má odstoupit.


Na oslavě narozenin jednoho politika šeptá oslavenec své manželce:"Kdybych nebyl takovým známým politikem, tak bych se nachlastal až…"Manželka jej přerušila: „Nachlastal by ses, až bys vypadal jako ta svině, za kterou tě všichni považují."


Co je zjevení a co zázrak?..Zjevení = kdyby se ve vládě zjevil Duch svatý a řekl jim, že to dělají špatně. Zázrak = kdyby na to přišli sami.


Rozdíl mezi dělníkem v kapitalismu a socialismu:Dělník v kapitalismu vstane, hodí dvě vejce na pánev, udělá si omeletu, sedne do auta a jede se nechat vykořisťovat.Dělník v socialismu vstane, hodí dvě vejce do trenek, sedne na bicykl a jede vládnout.


V Rusku stojí fronta na vodku. Po třech dnech se začne jeden chlap rozčilovat: „Kdo vymyslel tenhle blbej přídělovej systém? Já jdu toho Gorbačova zastřelit." Za hodinu je zpět a povídá: „Lidi, tam je větší fronta než tady!"


V době totality dělá novinář rozhovor s manželkou významného politika a představitele KSČ:"Povězte mi, prosím, jak prožíváte běžný pracovní den?""Ráno vstanu, umeju přirození. Jdu nakoupit, pak umeju přirození. Udělám snídani, umeju přirození. Uvařím oběd, umeju přirození. Po obědě umeju…""Promiňte, že vám do toho skáču, ale není to přehnaná čistotnost?""Když on nám to pořád někdo kreslí na dveře…"


V letadle se baví o těžké finanční situaci nás dole. Sobotka říká: „Otevřu okno a vyhodím 10 tisícovek, ať aspoň 10 lidí má radost!" Paroubek na to: „Já vyhodím 20 pětistovek, ať má radost 20 lidí!" Pilot se na ně otočí a povídá: „Já otevřu dveře a vyhodim vás oba, ať mají radost všichni!"


Hlasatel v televizních novinách:"Vážení diváci. Mám pro vás dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou. Ta špatná je, že dva poslanci parlamentu onemocněli nemocí šílených krav. Ta dobrá je, že bude muset být utraceno celé stádo!"


Jiří Paroubek jede se svým šoférem na výlet po českém venkově…
Najednou přejedou slepici. Premiér velkoryse nabídne: „Já to vyřídím. Jsem nejmocnější muž země, sedlák to jistě pochopí…"
Za minutu běží Paroubek zpět k autu, zpocený, na oku monokl, v zadnici broky. „Rychle pryč," křičí…
Jedou dál, a co čert nechtěl, přejedou prase. Paroubek se vystrašeně podívá na řidiče: „Tentokrát vy…"
Šofér pokrčí rameny, a vydá se ke statku. Paroubek čeká deset minut, dvacet minut…
Po hodině se řidič vrací, trochu vožralej, na rtech písničku, kapsy plné peněz a pod paží šunku.
Paroubek se ho ptá: „Jak jste to dokázal? Co jste těm buranům řekl?"
Řidič na to: „Dobrý den. Já jsem řidič Jiřího Paroubka. To prase leží před domem a je mrtvé."


Policejní náčelník říká svým svěřencům: "Máme nový trezor. Otevírá se na deseti místný kód. Jsou to samé pětky, ale v rámci utajení vám neřeknu v jakém pořadí!"


Uprostřed noci přijde nahý policista na svoji služebnu. Jeho službu konající kolegové na něj nevěřícně zírají a ptají se: "Co tady děláš? Vždyť máš volno a měl jsi být na nějaký pařbě!? A proč jsi nahej?" Policista odpoví: "No vždyť já byl na pařbě, pořádně se to tam rozjelo, náhle někdo dostal nápad, aby se ženský, co tam byly, svlíkly do naha.Tak se svlíkly. Pak jsme se svlíkli do naha i my chlapi. Najednou se zhaslo a někdo zavolal:"Tak chlapi a šup do práce! Tak jsem tady!"


Na rovném úseku dálnice mě zastavil policajt. Byl to takový ten typický muž s Napoleonským komplexem, který se baví akorát tím, že buzeruje lidi.Přiznávám, že jsem jel trochu rychleji.Policajt chtěl evidentně úplateček, protože brzy vyrukoval s větou: „A copak vlastně děláte za práci?"Rozhodl jsem se, že se trochu pobavím: „Pracuju jako prodlužovač penisů na soukromé klinice."To jej zaujalo a začal se vyptávat: „Vážně? A jak se to vlastně dělá?"No, a tak jsem začal fabulovat: „No, my máme takovou speciální biotechnologickou emulzi, kterou velmi odborným hmatem vmasírovávám do penisu. Takže když má někdo třeba, odpusťte ten výraz, malýho čuráka, tak po deseti minutách už má čuráka dlouhýho patnáct čísel. Po další hodině ho má dvacet čísel, po další hodině třicet čísel…. No, a když ho masíruju -samozřejmě s přestávkama -asi tak dva dny, tak klidně způsobím, že má čuráka dlouhýho metr padesát."Polda na mě koukal jak tele na nový vrata a debilně se zeptal: „Metr padesát? Co proboha může kdo dělat s čurákem dlouhým metr padesát?"No, a v té chvíli přišla moje chvíle. S kamennou tváří jsem odpověděl: „No, to je jednoduchý, ale musí se to provést přesně, takže pořádně poslouchejte…" (polda se naklonil blíž, protože jsem začal šeptat) „…nejdřív si najdete pořádně dlouhej, bezpečnej a rovnej kus dálnice, jo?"Poldovi se rozzářila očička nad tím tajemstvím, které mu právě odhaluju a výrazně přikývl, jako že rozumí."… No, a pak tomu čurákovi dáte do ruky radarovou pistoli a necháte ho pokutovat řidiče za rychlou jízdu!" Dodal jsem vzápětí.Shrnutí:Pokuta za rychlou jízdu ……… 2000 Kč Pokuta za urážku veřejného činitele …….. 20 000 Kč Pohled na toho policajta, když jsem domluvil ……. k nezaplacení


Policajt se oženil. Za pár dnů přijde do služby a kolegové samozřejmě vyzvídají: „Tak co? Jaká byla svatební noc?""Kluci, to mi nebudete věřit," povídá novomanžel. „Já jsem byl ráno tak rozespalej, že jsem ze zvyku vytáhl peněženku. Vzal jsem z ní sedm stovek a položil je na noční stolek. Manželka se probudila, kouká na to…""Průšvih, co?!" chytají se za hlavu kolegové. „Ne, dobrý! Říkala, že v manželství už to není tak drahý – a vrátila mi dvě stovky!"


Na stanici přijímají nového policistu, náčelník ho informuje:"Tak jsme všechno ověřili, jste přijat. Od zítra nastupujete.""Ale náčelníku, já jsem vám zatajil, že jsem vykastrovanej.""To by nemuselo tolik vadit, jen přijďte zítra od desíti.""Skvělý! Já ale myslel, že děláte od osmi?""To jo, ale my si tu od osmi do desíti válíme koule a co by jste tu dělal vy?"


Dva chlapi vezou na kole pytel písku. Zastaví je policajt a ptá se: „Co máte v tom pytli?""Coby? Písek!"Policajt je zkontroluje a odchází. Když je z doslechu, jeden chlápek povídá druhému: „Vidíš? Takhle se kradou kola!"


Přijde domlácená stopařka na policii a hlásí, že byla 3x znásilněná a 3x zmlácená. Policajt tlumočí vše náčelníkovi a ten prohlásí, že musí být provedena rekonstrukce případu.Dva policajti a náčelník nasednou do auta a náčelník povídá:"No a co bylo teď?"Stopařka: „Tady jsme zabočili do lesa." Zabočili do lesa – náčelník: „No a co bylo teď?"Stopařka: „Jeden z nich mě vytáhl a znásilnil." První policajt vylezl, vytáhl ji z auta a skočil na ni a vše provedl.Náčelník: „No a co bylo teď?"Stopařka: „Druhý vylezl a znásilnil mě." Druhý policajt vylezl a také ji znásilnil.Náčelník: „No a co bylo teď?"Stopařka: „Třetí vylezl a taky mě znásilnil." Náčelník vylezl a taky ji znásilnil.Náčelník ještě udýchaně: „No a co bylo teď?"Stopařka: „A teď jsem jim řekla, že mám syfilis a oni mě zmlátili…"