Několik let jsem chodila do pěveckého sboru a k předvánočním dnům patřily koncerty, kdy několik sborů, orchestr a sólisté zahrálo a zazpívalo Českou mši vánoční. Zpívání ve sboru jsem milovala a hlavně koncerty. Ale ty předvánoční, ty byly výjimečné i tím, kolik se nás na tom pódiu sešlo. Několik sborů, to bylo několik desítek hlasů, odhaduju to někde mezi stovkou a dvěma.
Jestli jste zažili společné zpívání u táboráku, v kostele nebo v hospodě u kytary, tak mi nejspíš dáte za pravdu, že je to strašně fajn. Člověk zažívá takovou zvláštní sounáležitost s těmi ostatními. I když to bývají cizí lidé, ta muzika je nakrátko spojí. Tím spíš, když těch zpívajících je hodně.
Absolutně nejkrásnější zážitek býval na konci koncertu, kdy jsme společně s orchestrem i publikem zpívali koledu. V takové chvíli jsem měla pocit něčeho nadpozemsky krásného.
Nedávno se mi dostala do ruky starší knížka, která popisuje život Jakuba Jana Ryby. Nebyl to jen hudebník, ale hlavně učitel v Rožmitále. A asi to byl dobrý učitel, snažil se prosazovat Komenského zásady o tom, že učit se má od jednoduchého ke složitému, že lepší je vlídnost než rákoska, ale že určitá přísnost taky musí být. Učil v době, kdy se škola začala stávat všeobecnou povinností. To se spoustě rodičů nelíbilo. Obávali se o svou rodičovskou autoritu, pokud by děti byly až moc chytré, nelíbilo se jim, že děti místo pomoci v hospodářství sedí ve škole a rozhodně nemohli být nadšeni z toho, že za školu museli platit. Církvi, která měla velkou moc, se zase nelíbilo, že svůj vliv ztrácí. Být osvíceným moderním učitelem v té době nemuselo být vždycky jednoduché, dobré úmysly nemusí být vždycky přijaty s nadšením.
Jakub Jan Ryba učil, skládal hudbu, ale také psal. Školní deníky, ty musel psát povinně, ale i v nich se projevují jeho názory. Kromě toho psal knihy jak o hudbě, tak o škole.
Když jsem tak četla o tom, jak se dožadoval, aby mu vyplatili jeho plat, nebo jak musel kvůli penězům hrát na zábavách, kde mu každý mohl poručit, ať mu zahraje, napadlo mě, že je těžké udržet si autoritu. Když si ho nevážili dospělí, tak mu to u dětí asi moc neulehčili. I když už tehdy byly
děti stejné jako teď: některé snaživé a pilné, jiné drzé a líné.
I když byly jeho výsledky při vyučování nesporné a často oceňované a dostalo se mu i řady ocenění, stejně se těžce protloukal životem a nakonec skončil sebevraždou.
V té knížce jsem objevila i pár zajímavých citátů. Nejsou to jen zajímavé názory, se ktrými souhlasím, ale taky je to krásný kousek starobylé češtiny z doby před několika sty lety, kdy úředním jazykem byla němčina a čeština byla dobrá leda tak pro nevzdělané venkovské obyvatelstvo. Proto je asi taky tak důležité to slovo česká v názvu Rybovy skladby. I to, že text je v češtině. Dnes je to pro nás samozřejmost a těžko si dokážeme představit, jaké to bylo, když byla čeština potlačovaná.
Takže ty citáty:
“Zdá se mně, že přede všemi ušlechtilými uměními z ohledu prodloužení lidského života muzika předek má.” Což znamená, že považoval hudbu za prospěšnou i pro zdraví. Napadá mě, že tehdy asi byla hudba jiná, než dnes. Ta dnešní v sobě někdy má takovou nějakou zlobu nebo agresi, tvrdost, jako by si v ní její autoři vyřizovali účty se světem. Nevím, jestli něco takového tehdy existovalo. Rozhodně věřím v to, že hudba může léčit. Ale určitě ne každá hudba.
“Kdo chce ze svých dítek mrzáků a bláznivců udělati, ten ať přivádí na ně čerta a jiné hastrochy!” …….”Ne strachu, ale lásky je třeba!” Ryba naráží na zvyk, který existoval tehdy a dochoval se dodneška a to je chození Mikuláše a čerta. Některé děti s tím problém nemají, ale některé se opravdu zoufale bojí. Nemyslím, že strach by byl pro ty děti prospěšný. Možná kdyby byla nějaká rovnováha mezi zlým čertem a dobrým Mikulášem a andělem, ale on je ten čert takový nějaký nejvýraznější svou hrozivostí snadno přehluší dobrotivost Mikuláše a anděla.
“Čech máloco v Čechách svým uměním pořídí, již z dávna přísloví jest.” Dnes říkáme, že doma není nikdo prorokem. Kolik existuje slavných nebo schopných Čechů, kteří byly v cizině opěvováni, ale v Čechách se jim moc nedařilo. Možná, že stejné je to i u jiných národů. Vždyť Mozart se taky uchyloval do Prahy a říkal: Moji Pražané mi rozumějí. Třeba je to někde v lidské přirozenosti, že ho to doma brzdí a stahuje zpátky, ale když se vydá někam pryč, cítí se volný a snáz uplatní, co v něm je.
“Pravý chuďas je, kdo je chud vědomostmi.” Dnes je vzdělání určitě v daleko větší vážnosti, než za časů Rybových. Jen je otázka, jestli slovem vzdělání míníme znalosti nebo papír. Zdá se, že honba za papírem je dnes v módě. Nejen za školními tituly, ale každý kurz, třebas jen dvoudenní nebo týdenní, je zakončen nějakým papírem, certifikátem, potvrzením. Seznam takto získaných papírů si píšeme do životopisů a sbíráme je, protože cítíme, že nás v očích potenciálních zaměstnavatelů přizdobí. Přesto věřím tomu, že je hodně lidí, kteří skutečně chtějí vědět a znát a pídí se po vědomostech. Zvlášť dnes, kdy je díky internetu přístup k informacím nesrovnatelně snadnější.
“Nevěř nikdy, třebaže se ti zamlouvá: zlatu a přízni mocného pána.” Tak k tomu nemám, co dodat. To je prostě aktuální i dnes.
S partnerem (pracuje ve školství) jsem se bavila o tom, že to učitelé v té době fakt neměli jednoduché a že často neměli ani peníze ani vážené postavení. Korunoval to výrokem, že vlastně teď na tu tradici navazujeme. Sice mě to pobavilo, ale bohužel, je to trochu černý humor. Mluvíme o důležitosti
vzdělání, ale učitelů si moc nevážíme.
K tomuto psaní mě inspirovala kniha Jakub Jan Ryba, vychovatel našeho lidu, studie sepsaná dr. Václavem Spěváčkem, doplněná výborem z Rybova díla, vydáno v roce 1984 ve Státním pedagogickém nakladatelství
