pondělí 27. února 2012

Vtipy pro devátý týden


Přijde vedoucí družstva na pole za Mařkou.
"Ty Mařko, mohu si sáhnout za 100 Kč na tvoje prsa?"
"Za 100? , tak jo"
"A Mařko, ukázala by jsi mi je za 500 Kč?"
"Za 500?, tak jo"
"Ty Mařko, když ti dám 900 Kč, pomiluješ se se mnou?
"Za 900?, tak pojďte."
Když vedoucí odejde, přijde jeho zástupce a ptá se:
"Mařko, už tu byl šéf se zálohama na plat?"





Jako vždycky se dva kámoši vracejí z partičky mariáše pozdě večer domů. Jeden si stěžuje:
"Já nikdy neoblafnu svoji ženu. Vždycky na křižovatce vypnu motor, dojedu pomalu před barák, potichu se vyplížím se nahoru, svléknu se v koupelně. Ale pokaždé se vzbudí a sprdne mě, že se trajdám do noci a nechávám ji samotnou."
"No jo, máš zkrátka blbej přístup. Já přirachotím před barák, třísknu dveřma od auta, vydupu po schodech, svlíknu se v ložnici, pohladím ji po zadku a povídám, co si takhle trochu zašpásovat... No, a vždycky se tváří, že spí."





Chlap je na rybách, ale vůbec nejdou. Kolem skáče žába a on jí chce ze vzteku zabít. Žába, najednou promluví, že když jí nezabije, tak mu ho pěkně vykouří. A tak se taky stalo. Jenže mu to nedalo a nechal si ho přeblafnout ještě jednou. Pak se zamyslel, nechal prut u vody a spěchal i s žábou domů. Přišel do kuchyně, položil žábu na stůl a říká svý starý: "Nauč jí svíčkovou a vypadni."





Zámožný muž na zaoceánské lodi se začne dvořit jedné ženě. Po čase se osmělí a povídá: "Madam, chtěl bych s vámi povečeřet. Bylo by to možné, kdybych vám za to dal 1000 dolarů?" Žena souhlasí, tak jdou spolu na večeři. Po večeři se muž osmělí a navrhne: "Madam, a co takhle jeden tanec s vámi, bylo by to možné za 2000 dolarů?" Žena souhlasí. Po tanci je on již tak rozvášněn, že se ptá: "A madam, co by mě to stálo, jednu noc s vámi?" A ona odpoví: "Dvě stě dolarů, jako každýho jinýho..."





Jeden mladý muž ráno telefomuje dívce"Ahoj, Kláro! Poslední dobou jsem děsně zapomnětlivý, zvlášť když piju. Včera na mejdanu jsem se tě ptal, jestli bys nejela se mnou na chatu na víkend, ale zapomněl jsem, jestli jsi řekla ano nebo ne." "Ahoj Tomáši. Taky hrozně zapomínám. Pamatuju si, že jsem včera někoho poslala do pr*ele, ale ráno jsem si nepamatovala, koho."







Otázka pro rádio Jerevan.
- Dvořím jisté dámě, ona mě však stále odmítá. Mám ji pomilovat nebo zastřelit ?
- Nejdřív pomilovat.









Novotný navštíví v úřadě kolegu Nováka. Najde ho u telefonu, jak soustředěně cosi poslouchá a diktuje:
"Dobrá, špatná, dobrá, špatná, dobrá, špatná..."
Když ho už deset minut poslouchá, dojde mu trpělivost: "Prosím tě, co to plácáš do telefonu?"
"Pomáhám ženě přebírat maliny."









Mladý muž kupoval své milé k svátku rukavice. Současně s ním mladá prodavačka obsluhovala dámu, která kupovala dámské kalhotky. Prodavačka omylem balíčky vyměnila. Mladík, aniž balíček otevřel, píše své milé: "Miláčku, k Tvým jmeninám Ti přeji hodně štěstí a zdraví. Dlouho jsem uvažoval, čím bych Ti udělal radost, až jsem si vzpomněl, co Ti na poslední schůzce chybělo. V obchodě měli ješte dírkované, ale ty jsem nebral, protože by Ti v nich byla zima a v létě je stejně nenosíš. Ty, kterí posílám, jsem zkoušel na prodavačce a moc jí slušely. Povídala mi, že jsou to nejlepší, co mají. Sama mi ukazovala své a říkala, že je má tři roky a prala je jen jednou. Kéž bych Ti je mohl navléknout a pohladit je, ač se o to budou pokoušet druzí. Před upotřebením do nich nasyp klouzek a foukni do nich. Nesvlíkej je na ulici a v autobuse, aby Ti vítr nepoškodil Tvou hladkou pokožku. Na návštěvě je nesvlíkej celé, ale jen do poloviny, jak se to ted nosí. Nezapomeň je někde! Až je budeš chtít čistit, tak je vyper a sedni si v nich na sluníčko. Až je budeě chtít vyhodit, tak je pošli mně, já si s nimi budu čistit brýle."





Unavený cestovatel zapadne o půlnoci do hotelu. Opře se o recepci a žádá o jednolůžkový pokoj. Když se recepční začne hrabat v papírech, chlápek se rozhlídne po hale a vidí, že na jedné pohovce tam sedí nádherná blondýna. Řekne recepčnímu, aby chvilku počkal, a vyrazí. Za chvilku je zpátky se slečnou vedle sebe a povídá recepčnímu:
- "To je náhoda, že jsem se tu potkal s manželkou... Takže budu potřebovat dvojlůžkový pokoj."
Ráno jde vyrovnat účet a vyvalí oči, když zjistí, že má zaplatit patnáct tisíc.
- "Co to je za nesmysl? Vždyť jsem tu byl jen jednu noc!"
- "To ano, pane, ale vaše 'manželka' tu byla tři týdny."



Je jedno království a v něm žije pan král se svoji dcerou. Jednoho dne si řekne, že už je dost stará a dá vyhlásit, že kdo si pro princeznu přijede, dostane ji a půlku království. Jelikož je princezna docela kost, sjíždějí se nápadníci z celého světa. Princezna jde s každým do parku, ale vrací se vždycky sama. Královské stáje už jsou přeplněné koňmi bez pánů, v okolí je pánská populace značně prořídlá, už se ukazuje jen tak jeden nebo dva týdně a král začíná mít strach, aby mu dcera moc nezestárla. Jednou takhle přijede kdo jiný, no Honza samozřejmě. Jde s princeznou do parku. Uprostřed parku je rybníček plný krokodýlů. Princezna si stáhne z ruky prsten, hodí ho mezi ty zubatý potvory a říká: "Vyndej ho." Honza, jednoduchej kluk z vesnice, nepřemejšlí a reflexivně šáhne dolů, rozepne poklopec a vytáhne si ho. Princezna říká: "No vidíš, a ti blbci tam všichni skákali."





Vím, že je to pro tebe těžké," říká žena po porodu manželovi. "Tady máš peníze a jdi se s nějakou povyrazit." Muž poslechl, vrátil se a žena se ptá, jaké to bylo a jestli byla alespoň tak hezká jako ona. "Vynikající. Nemusel jsem nikam chodit, sousedka za ty peníze docela dobře posloužila." "Cože?! Ona si vzala peníze?" rozčílila se mladá paní. "To už zapomněla, že já jejímu manželovi, když byla po porodu, dala zadarmo?"





Venkovan se chystá jet do města a manželka ho žádá, aby jí koupil podprsenku. Ve měste jde do obchodu a že by chtěl podprsenku pro manželku. Prodavačka se ho zeptá, jakou velikost potřebuje a když vidí, že sedlák neví, tak se mu snaží pomoci: "Tak mi řekněte, jaké je vaše žena má - jako jablíčka, jako pomeranče, jako melouny..." Sedlák se zamyslí: "No, víte jaký má kokršpaněl uši?"





Paní Nováková potká na ulici paní Blažkovou s manželem. "Dobrý den, paní Blažková. Kampak? Na nákupy?" "Ale, jdeme manželovi koupit boty. Asi za hodinku budeme doma, tak se zastavte na kafe." Asi za hodinu Nováková přijde k Blažkům, zazvoní, Blažková otevře - celá v černém. Pozve Novákovou dál a v kuchyni na stole leží rakev, kolem ní svíčky a v rakvi mrtvý pan Blažek. "Proboha, paní Blažková, copak se mu stalo, ještě před hodinou vypadal úplně zdravě." "Tak si to představte, paní Nováková. Přišli jsme do obchodu, Karel si vybral boty a já mu povídám: "Karle vyzkoušej si je radši, aby ti nebyly malý." Ale on že ne. Tak jsme je koupili, přišli jsme domů a představte si - ty boty mu byly malý. No řekněte, paní Nováková, nezabila byste ho?"





"Pane, jakpak se jmenujete?" "Až se vdáte, tak mě budete mít každý den v ruce." "Vy se opravdu jmenujete Ptáček?" "Ne, Vařečka."







Marie je tak hodná žena. Pokaždé, když její manžel pozdě večer dorazí domů, tak hned jak vstoupí do dveří, dostane svoji fajfku, pantofle, pyžamo, knížku, kávu, večeři, a cokoliv dalšího se najde, to po něm Marie taky hodí.





"Přece jen je manželství dobrá věc. Vidím, kamaráde, že od té doby, co ses oženil, ti nechybí ani jeden knoflík." "Ano, manželka mě je naučila přišívat."











Zazvoní domovní zvonek a muž jde otevřít. Za dveřmi stojí divnej chlap v černým obleku a s maskou na tváři a říká: "Já jsem strašlivě brutální zabiják žen." Muž se obrátí do domu a volá: "Marie! Máš tu návštěvu."





Přijde jeden kamarád na návštěvu ke svému starému známému a vidí ho jak v kuchyni škrábe brammbory. Poplácá ho po zádech a zeptá se: "Ahoj, ahoj, co to děláš, kde máš ženu čéče?" "Ale coby oběd, žena leží v posteli v obýváku." Přítel tam nahlédne a vidí tam jeho ženu i s nějakým chlapem incognito a říká: "Ty vole, ona tam není sama. On je tam s ní ještě nějaký chlap." Manžel na to: "A sakra, tak to budu muset ještě naškrábat brambory, tyhle nebudou stačit."





"Moje manželka si přeje už pátý rok pod vánoční stromeček kožich."
"A nač potřebuje tolik kožichů?"
"To nevím, ještě jsem jí žádný nedal."





Leží ženská v nemocnici delší dobu komatu. Doktor rozhodne, že to vzdává a řekne sestřičkám, aby ji umyly. Když jedna sestra houbou zajede ženě mezinohy, najednou EKG začne rychle pípat. Zkusí to ještě jednou a EKG znovu zapípá. Rychle zavolají manžela té ženy a říkají mu:
"Sice to zní hloupě, ale vaší ženě by teď nejvíce pomohlo trochu orálního sexu."
Manžel se sice dost diví, ale nechá se přesvědčit. Nechají ho samotného s manželkou, aby na to měl soukromí. Po chvíli manžel vyjde z pokoje natahujíc si kalhoty říká:
"Asi ji to udusilo."





Manžel odjede manželce na služební cestu. Ona si hned pozve milence a jdou se do koupelny vykoupat. On povídá: "Umejeme ručičky, prsíčka, bříško, zadeček." Mezitím se manžel vrátí domů a slyší je v té koupelně, tak jde do ložnice a vyleze si na skříň. Oni mezitím vylezou z koupelny, a jdou do té ložnice. A milenec povídá: "Tak se kouknem jak jsme to pěkně umyli, no tak ručičky ty jsme pěkně umyli, prsíčka ty taky, bříško to taky ale ten zadeček ten jsme nějak zanedbali," a ona mu povídá: "Tak se koukni na skříň a posereš se taky."





Přijde takhle malá želvička ke stromu, povzdychne si a začne se na něj drápat. Leze, leze, až se vydrápe do koruny, tam roztáhne tlapičky, skočí a rozplácne se dole na zemi. Po chvíli se probere, oklepe se, znovu se došourá ke stromu, povzdychne si a drápe se zpátky nahoru. Když je v koruně, zase roztáhne tlapičky a prásk ho na zem. A tak pořád do kolečka. Na vedlejším stromě na to koukají dva ptáci a jeden z nich se poškrábe na hlavě: "Ty, hele, neměli bysme jí říct, že je adoptovaná?"





Puberťák:
1. Člověk, který si nikdy nezapamatuje, že má jít se psem, ale nikdy nezapomene telefonní číslo.
2. Student, který věnuje 12 minut přípravě na zkoušku z dějepisu a 12 hodin přípravě na zkoušku na řidičský průkaz.
3. Nadšenec, který má tolik energie, že může celé odpoledne jezdit na kole, ale většinou je příliš unavený na to, aby umyl nádobí.
4. Romantik, který většinou nepropadne zamilování častěji, než jednou týdně.
5. Chlapec, který dokáže prospat celé sobotní dopoledne, kdykoliv má podezření, že trávník potřebuje posekat.

čtvrtek 23. února 2012

Vtípky


Kohn jede na dovolenou do Rio de Janeiro a vidí restauraci s cedulí: Nejlepší pečené vepřové hlavy ve městě. Celej život mi vrtá hlavou co ti gójim na tom vepřovým mají, mumlá si Kohn. Nakonec tam vleze a objedná si. Najednou se rozletí dveře a zrovna když mu číšník nese hlavu s citrónem v čumáku, se k němu hrne Roubíček a jásá: “Šalom rabi, co dělají tady v Riu? A ještě jim nesou vepřovou hlavu, co to je?” - “Taky se divím, odpoví Kohn, takhle servírovat citrón jsem v životě neviděl…”

Příjde Kohn do řeznictví v Kaprově ulici, ukáže na vepřové koleno a ptá se řezníka: “Co stojí tady to kolínko?” Jak to dořekne, nebe se rozestoupí a z něj vylítne kulový blesk a bouchne kousek od naleštěných popperek pana Kohna. Kohn sepne ruce, prosebně se podívá k nebi a vysouká ze sebe, stále ještě trochu otřesen: “No, zeptat se snad ještě můžu…”

Chirurgové sa dohadují, kdo jsou nejlepší pacienti v operačných sálech. První chirurg říká: “Já rád operuji účetní, protože když je otevřeš, všechno mají uvnitř seřazené podle čísel”. Druhý chirurg povídá: “To jo, ale elektrikáři jsou lepší, protože všechny orgány mají označené barvami, takže se nespleteš.” Třetí chirurg dodává: “Ne, nejlepší jsou knihovníci, protože uvnitř mají všechno seřazené podle abecedy.” Čtvrtý povídá: “Ti ale nejsou tak dobří jako mechanici, ti si už s sebou přinesou všechny náhradní díly.” A pátý chirurg to uzavře: “Lituji, ale musím vám všem odporovat. Nejlepší pacienti na světě jsou politici. Nemají srdce a žaludek, nemají koule a ještě navíc jsou jejich řiť a mozek úplně zaměnitelné.”



Jedou dva vlakem. Jeden povídá: “Znáš tu o dvou Židech, jak jdou spolu …”Druhý ho přeruší: “Proč pořád o Židech? Podle mě to je nepřístojné a politicky nekorektní!”První se podvolí a začne vtip znovu: “Znáš tedy tu o dvou Číňanech, jak jsou spolu na bar micva …”



Marus Kunstvogel se jednoho dne probudil ťukáním na dveře. „Vstupte,“ pravil po svém zvyku laskavě. Vstoupil člověk. „Kdo jste?“ Člověk odvětil: „Jsem Svědek Jehovův a rád bych s vámi hovořil.“ Marus Kunstvogel se mile usmál: „Přijměte prosím místo. O čem byste ráčil se mnou pohovořit?“ Svědek Jehovův se zhroutil na křeslo. Vzlykaje, pravil: „Nevím. Tak daleko jsem se ještě nikdy nedostal.“





Muž a žena se srazí v autech. Bouračka je ošklivá. Obě jejich auta jsou úplně na maděru, ale ani jednomu z nich se nic nestalo. Když se vysoukali z aut, povídá žena muži:
"Tak vy jste muž, to je zajímavé.Já jsem žena. Hmm, podívejte na naše auta! Nic z nich nezbylo, ale my jsme zranění nebyli. To musí být znamení od Boha. Měli jsme se setkat, stát se přáteli a žít spolu až do smrti."
Muž přitakal: "To jo, to muselo být určitě znamení od Boha!"
Žena pokračovala: "A podívejte se na tohle, další zázrak. Moje auto je totálně na mraky, ale tahle láhev vína je naprosto v pořádku. Bůh si určitě přeje, abychom toto víno vypili a oslavili tím naše štěstí."
Potom podala láhev muži. Ten souhlasně přikývl, otevřel láhev a polovinu vypil. Pak ji podal zpět žene. Ta vzala láhev, zavřela ji a vrátila muži do rukou.
Ten se jí zeptal: "Vy nebudete?".
Načež mu odpověděla: "Ne. Jen počkám na policii."

pondělí 20. února 2012

List bílého papíru

Sedím nad prázdným listem papíru a užívám si ten neobvyklý pocit. Obvykle píšu v počítači, připadá mi to praktičtější, ušetřím papír a nemusím ten text pak přepisovat, pokud ho chci třeba zveřejnit na internetu. Ale teď sedím v čajovně, počítač tu nemám, ale mám chuť psát a navíc jsem dostala nový blok.
Papír má oproti počítači jisté nevýhody, dnešní počítačová generace tedy logicky dává počítači přednost. Nedávno jsem četla knihu o spisovateli někdy ze 70. Nebo 80. Let, kde popisuje mimo jiné i to, jak pracuje. Psaní na psacím steoji, potřebný počet kopií zajišťovaly kopíráky (jestli to neznáte, to jsou tenké papíry s vrstvou černé barvy, které se vkládají mezi papíry a pomůžou otisknout písmena i na další stránk, nejen na tu první. Pro více kopií taky musíte do kláves psacího stroje docela silně třískat. Mnohem větší námaha než ťukání na počítačové klávesnici.
Moje maminka psací stroj měla a když jsem byla dítě, bylo to pro mě velké lákadlo.  Tím spíš když psala maminka, to byl hotový koncert, protože ona psala hodně rychle. Obdivovala jsem. Když jsem si pak později, už jako dospělá, koupila svůj vlastní počítač, psaní na klávesnici všemi deseti byla první věc, kterou jsem se rozhodla naučit. Bylo to velmi užitečné rozhodnutí. Taková investice do budoucnosti. Naučila jsem se psát hodně rychle a dokonce i bez koukání na klávesnici. Nikdy jsem nepočítala, kolik hodin času už mi tahle dovednost ušetřila, nejspíš to budou stovky hodin, možná i víc. S dovedností rychle psát přišel i příjemná pocit vlastní zručnosti. Miluju ten pocit, kdy se mi prsty rozeběhnou po klávesnici a slova na monitoru se začnou skládat do vět a do řádků. Někdy si píšu jen tak pro sebe, jen pro to potěšení ze samotného psaní.
O to méně píšu v ruce. Nedá se tomu vyhnout úplně a navíc krásné ruční písmo velmi obdivuju. Jako dítě školou povinné jsem psala hrozně. Čmárala jsem, škrtala, přepisovala a záviděla těm spolužákům, kteří uměli psát hezky. Když jsem se v osmnácti zamilovala a psala svému příteli dopisy, začalo mi na mém rukopisu záležet a trénovala jsem ho. Když se soustředím, tak i dnes umím něco napsat krásným psacím písmem. Jenže většinou nepíšu pro krásu, spíš kvůli obsahu a zachycení informací. Soustředím se na obsah, forma a krása písma jde stranou. Dokonce tak moc, že to písmo je hranici čitelnosti i pro mě.
No vida, k jakému zajímavému tématu mě přivedl nový blok s prázdnými papíry.

Vtipy pro osmý týden roku


Letadlo. Veliké dopravní letadlo. Boeing 747 Jumbo Jet. Plné lidí - všichni nastoupeni, uvelebují se v sedačkách. U zadních dveří se spustil nějaký povyk a uličkou mezi cestujícími kráčí do pilotní kabiny první pilot. Černé brýle na očích, bílou hůlkou oťukává cestu. Za ním druhý pilot - taktéž s černými brýlemi, s hůlkou a se slepeckým psem. Cestující koukají jak ve snu - to bude nějaký fór, ne? BzzzzzzzZZZZZZZZZZZZZ.... nabíhají motory, letadlo se dává do pohybu. Cestující znervózněli - to nás skutečně povezou ti dva!? Letadlo zrychluje, cestující přilepení do sedaček, strachy ani nedutají. Letadlo jede ještě rychleji, už by mělo být ve vzduchu, blíží se konec ranveje! První cestující nevydrželi a začali ječet, během vteřiny už ječí všichni v letadle. V ten moment se letadlo prudce zvedne, všichni mají žaludky až v kalhotách, slabší nátury sahají po pytlících... a v pilotní kabině povídá jeden pilot druhému: "Kolego, mám obavy, že jednoho dne nezačnou ti vzadu ječet včas a všichni se tady zabijeme."





Muž přijde k právníkovi do kanceláře a ptá se, kolik si účtuje za své služby.
"Mám taxu 1000 korun za 3 zodpovězené otázky", odpoví právník.
"A není to příliš vysoká cena?", diví se muž.
"Ano je," odpoví právník, "a co je vaše třetí otázka?".









Atraktivní studentka přijde na zkoušku k profesorovi. Posadí se, poodhrne sukni a řekne: "Udělala bych cokoliv, abych dostala tu zkoušku." Profesor vytáhne obočí: "Cokoliv?" Studentka si přisune židli ke stolu profesora a ztiší hlas: "Ano, cokoliv." Profesor se k ní nakloní a zeptá se také tlumeně: "Skutečně cokoliv?" Studentka se k němu nakloní a zašeptá mu do ucha: "Skutečně cokoliv!" Profesor se k ní také nakloní a zašeptá jí do ucha: "Mohla byste... studovat?"









Pepíček sedí na zkoušce proti učiteli a učitel se ho ptá: "Když dva lidé spolu hovoří a jeden z nich je hlupák, co se stane?". "Ten druhý neudělá zkoušku."





Pepíček šel s babičkou na procházku, a v parku viděli dva psy, jak se páří.
"Babi, co to dělají?" ptá se Pepíček.
Babička přemýšlela, jak z toho ven, tak řekla: "Ten pejsek nahoře má zraněnou tlapku, a ten dole ho nese k doktorovi."
"Jsou skoro jako lidi, že jo, babi?" říká Pepíček.
"Jak to myslíš, jako lidi?" ptá se babička.
"Nabídni někomu pomocnou ruku, a pokaždý tě akorát zjebe."





Starý Ir leží doma v posteli a umírá. Jak se stále častěji zmítá v agonii blížící se smrti, najednou v jednom ze světlejších okamžiků vědomí ucítí,jak se zezdola z kuchyně line vůně jeho zamilovaných sýrových bochánků. Sebere poslední zbytky svých sil a zvedne se z postele. A zatímco se opírá rukama o zeď, došourá se ke dveřím. Oběma rukama se přidrží zábradlí a s nadlidským úsilím sejde po schodech dolů. Zde se opře o dveře do kuchyně, aby si odpočal a trochu se vydýchal. Kdyby byl po smrti, myslel by, že jeráji, protože kuchyňský stůl je pokryt voskovaným papírem a na něm lahůdka nad lahůdky-desítky sýrových bochánků. Je to nebe? Anebo je to spíš poslední akt lásky jeho milující ženy, se kterou sdílel po šedesát let dobré i zlé která jej chce naposledy potěšit, dříve než on opustí toto slzavé údolí? Sebral v sobě poslední zbytky sil a vydal se směrem ke kuchyňskému stolu. Ale předchozí cesta jej natolik zmohla, že zavrávoral a dopadl na kolena těsně vedle stolu. Sýrové bochánky měl na dosah. Jeho rozpraskané rty se otevřely a on skoro cítil na jazyku chuť sýrových bochánků dřív, než některý vložil do úst. Tak silný zážitek jako by jej vracel do života. Pomalu natáhl svou třaslavou, vrásčitou paži směrem k nejbližšímu bochánku na kraji stolu, když v tom najednou dostal přes ruku vařečkou."Necháš je být! Ty jsou na pohřeb..!!!"





Jožo si půjčuje u Deža černý oblek.
"Zemřel nám děda," říká Dežovi. "Můžu si pujčit, ten černý oblek. Víš, velmi nutně ho potřebuju."
No a po čase sa oba opět potkají, a Dežo se ptá:
"Tak co jak, ten oblek?"
"Fajn, byl mu akorát."





Jeden chlápek se živil zařizováním interiérů, pokládal lino. Jednou byl dělat nějakým zazobancům celý barák, stovky čtverečních metrů. Konečně po několikahodinové únavné práci dodělal podlahu ve vstupní hale, otřel si čelo a že si konečně může dát cigaretku. Hledá v monterkách cigarety a kde nic tu nic. Jeho zrak spočinul uprostřed místnosti, kde se na něj usmívala taková malá vyboulenina.
"Sakra, přece to už nebudu předělávat," říká si.
Vzal tedy velkou palici a tak dlouho do cigaret bušil, až byla podlaha opět perfektně rovná. Paní domu se přišla podívat na výsledek, pochválila práci zaplatila a povídá:
"V kuchyni na lednici jste si nechal cigarety, ... a mistře, neviděl jste tu někde našeho křečka?"





Víte, kde najdete želvu bez nohou?
.
.
Přesně tam, kde jste ji naposled nechali.





Kdo to je diplomat?
.
.
Člověk, který vás dokáže poslat do pr*ele takovým způsobem, že se na ten výlet vlastně těšíte.





Víš, jak se léčí AIDS akupunkturou?
.
.
Na těle najdeš tři body a pak už jen záleží na tom, jak silně tlačíš na vidle.







Víte, kde vznikli Pokémoni?
Na Moravě přece! Tady je důkaz: Baví se otec a matkou na dvorku svého statku u Kroměříže: "Mámo, hen ten náš mladé synek je blbé jak tá sviňa. Po kém on je?"











Je to zelený, odporný a slizký a když na to šlápnete, tak má ta ropucha smůlu. Co je to?











V noci na tom spíš, přes den na tom sedíš a večer si tím čistíš zuby, co je to?
Postel, židle a zubní kartáček.





Víte, co se stane, až vymřou všichni politici?
No zase budou největší pitomci policajti.





Víte, proč jsou v Rusku zvlášť oblíbené italské špičaté boty?
Protože s nimi můžete zašlápnout švába i v koutě!





Co je to? Nepije to, nejí to a přesto to roste.
Ceny!





Hostina skončila a novomanželé se odebrali do svého hotelového pokoje. Připili si šampaňským. Ženich se poté svlékl a ulehl do postele, zatímco nevěsta stále seděla na židli u okna a koukala na hvězdy. Manžel se ozval:
"Drahá, ty si nepůjdeš lehnout?"
"Ne. Maminka mi říkala, že tohle bude nejhezčí noc mého života, tak z ní nechci propást ani minutu."



Dva manželé slaví zlatou svatbu. Večer se ptá Sam své ženy:
"Řekni mi, popravdě, bylas mi někdy za ty roky nevěrná?" Žena odpovídá:
"Prosím tě, proč se teď ptáš na takové věci?"
"No, víš, hrozně bych si to přál vědět."
"Dobrá, když to tedy chceš slyšet, byla. Třikrát."
"Kdy? Řekni mi to."
"Poprvé, pamatuješ, bylo Ti tenkrát 35, zakládals svoji firmu a v žádné bance Ti nechtěli dát úvěr. Vzpomeň si, jak jednou přišel sám president z banky a bez otázek podepsal všechny papíry na úvěr... to bylo ono."
"Tohle jsi pro mne dokázala udělat? Ani nevíš, jak moc si Tě vážím."
"Podruhé, to bylo po Tvém posledním infarktu, kdy Ti lékaři doporučili jít na tu složitou operaci, ale žádný si Tě nechtěl vzít pod skalpel. No, jak tenkrát přijel doktor Smetana a sám tu operaci udělal. To bylo podruhé."
"Bože, tak ses obětovala, abys mi zachránila život!"
"No, a potřetí... Pamatuješ, jak ses moc chtěl stát presidentem kongregace a chybělo Ti 47 hlasů?"





Uvědomělý otec dává synovi, který se má ženit, rady do života:
"Víš, synu, manželství, to je především kooperace. Základem úspěšného manželství je vzájemná pomoc a vstřícnost. Musíte dělat věci spolu. Třeba, když se tvoje žena bude chtít projít, tak se půjdeš projít s ní. Když bude chtít jít do kina, půjdeš s ní do kina. Když chce umýt nádobí, umyješ s ní nádobí."
Synkovi se to moc nelíbilo, ale poctivě poslouchal a pak se zeptal:
"A co když chce vytřít podlahu?"
"Tak s ní vytřeš podlahu!"





Jednoho dně připomene sekretářka v práci starému panu řediteli, že jeho žena má ten den narozeniny. Tak chlápek v poledne vyrazí po obchodech. Jenže neví, co by ženě koupil, protože ona má všechno, co potřebuje. Ale když jde kolem jednoho obchodu, uvědomí si, že ženě nikdy nekoupil žádné odvážné prádlo. Rozhodne se pro něco sexy, co by jí dodalo pocit mladosti a atraktivity. Tak zapadne do krámu a nechá si zabalit nejdražší a nejodvážnější spodničku.
Dorazí domů a dává balíček ženě, aby si jej šla rozbalit do pokoje, že počká v kuchyni. Otevře si pivo a žena zmizí v ložnici. Jakmile otevře balíček, zjistí, že něco takového nikdy opravdu neměla. Všimne si také, že ta spodnička je tak odvážná, že vůbec nedává prostor žádné fantazii. Tak se rozhodne, že manžela překvapí a půjde dolů úplně nahá. Schází tedy po schodech a volá na něj, aby se šel do haly podívat. Děda vykoukne z kuchyně, tak si jí prohlédne a říká:
"Sakra, za ty prachy to taky mohli mít vyžehlené."





Paní Nováková dlouho toužila po kožichu. Když se jí manžel zeptal, co by chtěla k narozeninám, bez váhání odpověděla:
"Norka, miláčku."
"Není problem," řekl manžel, "to ti ale povídám, klec si budeš čistit sama!"





Manžel stojí před hrobem své zesnulé ženy a říká jí: "Božko, takovás dobrá to žena byla, co já si teď bez tebe počnu?" Najednou se ze země začne hrabat krtek. "Ale božka neblbni, nerozumíš srandě?"





Přijde manžel nad ránem domů a žena ho vítá ve dveřích: "Kde jsi byl?" "Na schůzi." "Nelži, mluv pravdu!" "Dobře, byl jsem v bordelu." "No sláva, už jsem si myslela, že na to nemáme."





Když se Roman loučí se svou tanečnicí, ptá se: "Mohu Vás ještě někdy vidět?" "Ale jistě. Moje číslo je v telefonním seznamu." "A jméno?" "Hned vedle něho."





Jde ženská po ulici a uvidí chlapa jak stojí na chodníku s cihlou na hlavě! Tak k němu přijde a zeptá se ho: "Pane,můžu se vás na něco zeptat? Proč máte tu cihlu na hlavě?" Můž odpoví: "Když semnou půjdete domů a vyspíte se semnou tak vám to povím!" Žena přikývne a jde s ním! Po sexu se ho zeptá: "Tak už mi to povíte?" Muž odpoví: "Tak podívej tady mám prut, návnadu a nic jsem nechytil! A ty jseš na tuhle cihlu už šestá!"





Zazvoní telefon: "Miláčku, mám pro tebe radostnou zprávu. Budeme mít děťátko!"
"To je skvělé, mám ohromnou radost. A kdo volá, prosím?"


středa 15. února 2012

Hodnoty a role

Hodnoty jsou věci, které považujeme za cenné a snažíme se podle nich řídit. Je to jakýsi kompas na naší cestě životem. Čím lépe svoje hodnoty známe, tím lépe se dokážeme rozhodovat a tím méně nás ovlivňují nahodilé okolnosti nebo tlak ostatních.
Kromě vědomě uznávaných hodnot na nás mají vliv i nevědomé motivy, které si nechceme zrovna moc přiznat, protože na ně nejsme pyšní. Závist, strach, nenávist, to jsou některé z nich. Nemusíme se s těmito pocity chlubit, ale je lepší si je přiznat aspoň sobě samému.
Role jsou úlohy, ve kterých v životě vystupujeme. Např. role syna, otce, bratra, přítele, učitele, prodavače, ředitele firmy…
V každé roli se chováme trochu jinak, protože každá role na nás klade jiné požadavky. Občas se mohou rušit, třeba když se maminka od malého dítěte rozhoduje, jestli zůstat doma s dítětem, které má rýmu, nebo ho dát do školky a jít do práce. Podobné konflikty rolí jsou nepříjemné a těžko řešitelné, protože se rozhodujeme mezib dvěma věcmi, které jsou pro nás důležité.
Jak hodnoty, tak role fungují jaksi mimo, spíš jako soukromé, obvykle si je ani nikam nezapisujeme. Zapsat si je znamená ujasnit si, co chci. A to je v životě velmi cenná věc.    

Petr Novotný: Schizofrenik

Právě jsem dočetla další knížku, která se mi náhodou dostala do ruky. Schizofrenik od Petra Novotného. Autor je psychiatr, takže by měl vědět o čem píše. Není to ten Petr Novotný, kterého známe jako baviče. Ovšem ta knížka je taky pár let stará, ještě z doby, kdy jsme u nás budovali socialismus a lieratura musela být v souladu se směrem daným vládnoucí politickou stranou – komunisty.
Hrdinou je spisovatel, u které se projevily symptomy psychického onemocnění, skončí kvůli tomu i na pár měsíců v psychiatrické léčebně, ale pak se dá do pořádku a vrátí se mezi ostatní lidi. Nechybí lehce sladkobolný konec, kdy se mu narodí dcera a zároveň začne psát nový román, který by měl být díky získaným zkušenostem lepší a opravdovější, než jeho předchozí díla.
Nejvýraznějším příznakem starých poměrů jsou ceny. Minerálka v restauraci za korunu devadesát, to je dneska opravdu směšná cena. To je opravdu nepřehlédnutelné. Postupně jsem si ale začala všímat i dalších věcí: toho, jak bylo žádoucí některá témata zpracovávat, jiná ne. Byla to doba, kdy byly dělníci opěvováni, takže bylo žádoucí zpodobňovat je jako kladné hrdiny. Jejich protipólem mohly být lidé, kteří hleděli spíš na materiální prospěch, šlo jim spíš o peníze než o ideály.
Dneska už se i to samotné slovo dělník ze slovníku vytrácí. Ve firmách, kde jsem pracovala, se mluvilo o operátorech. Zní to možná trochu vznešeněji, ale ve skutečnosti se prestiž manuálně pracujících lidí nijak nevylepšila.
Vzdělaných lidí je čím dál tím více a samozřejmě očekávají, že se jim roky na studiích vyplatí v tom, že získají práci lépe placenou a méně namáhavou (hlavně fyzicky méně namáhavou). Dřív se vzdělání za takovou cestu k lepší práci považovat dalo, dnes už – zvlášť při vysoké nezaměstnanosti – to tak spolehlivé není. Vzdělaných lidí je hodně. Příkladem může být třeba znalost angličtiny. Těsně po revoluci 1989 bylo jen málo lidí, kteří se slušně domluvili anglicky, přitom po nich najednou byla vysoká poptávka. Jen samotná znalost jazyka mohla člověku zajistit velmi slušnou práci. Dnes už dospívá generace, pro kterou je angličtina standardem a nepovažuje se za nic výjimečného. Zkuste zalistovat novinami s nabídkami zaměstnání a zjistíte, že znalost angličtiny, někdy i němčiny nebo obojího je vyžadovaná dost často.
Novotný svou knihu psal před érou počítačů a internetu, takže všichni hrdinové prostě píšou na psacím stroji. Nevím, jestli jste to někdy zkusili, je to docela opruz. Co je psáno, to je dáno, opravovat se nic nedá, leda snad pracně přebílit chybný znak bělítkem a přetisknout znova. Ve srovnání s tím je psaní na počítači hotový luxus. Dokonce i fyzicky bylo psaní na stroji náročnější, protože prsty musely vynaložit daleko větší sílu, aby napsaly písmeno, než je tomu na klávesnici počítače.
Další problém byl při publikování. Na vydání knihy se čekalo třeba i léta, knih se vydávalo málo, aspoň těch, o které čtenáři skutečně stáli. Nové knihy se vydávaly ve čtvrtek a lidé na ně stály dlouhé fronty. Pro dnešní spisovatele těžko představitelná věc. Dnes není problém knihu vydat, třeba i vlastním nákladem, ale obtížné je prodat ji. Nadšení grafomani se dnes mohou realizovat na internetu a pokud nepřestoupí naše zákony (třeba propagací fašismu nebo něčím podobným), mohou psát, co je napadne. Nakonec příkladem toho je i tento blog. Blog dneska může psát každý, bez ohledu na věk a tak se pochopitelně objevují blogy velmi rozdílné úrovně. Od blogů psaných odborníky na určité téma – znám pár výborných blogů o designu, vaření a samozřejmě o internetu – až po výlevy dětí ze základních škol, které jsou sice pro dospělého mnohdy na hranici čitelnosti, ale pro autora jsou důležitým místem, kde se může spoustu věcí naučit. Slyšela jsem názor, že je špatné, když se dá blog provozovat tak jednoduše, že tíms e  prý internet zapleveluje spoustou balastu. Nesouhlasím. Myslím, že je dobře, když se každý může prezentovat podle svého uvážení. Od toho máme google, seznam a další vyhledávače, aby nám pomohly najít to, co potřebujeme. Ono i to samotné vnímání balastu je dost subjektivní. Co je pro mě vrcholně zajímavá věc, to druhý člověk nepotřebuje a já zase znuděně odcházím z jeho oblíbených stránek.
I když jsou jakési snahy regulovat internet, zavádět něco jako cenzuru, nějakým způsobem dění na síti omezovat, jejich úspěšnost – doufám – nebude nijak velká. Chápu, že když se třeba trestná činnost přesune na internet, že je potřeba s tím něco dělat, že ta svoboda musí mít svoje hranice. Ale to je otázka zákonů.
Ale rozhodovat o tom, kdo píše lépe a kdo hůře, to se musí ve fyzickém světě, kde existují omezení. Nelze vytisknou každou knihu, kterou autoři napíší a nabídnou nakladatelstvím. Naproti tomu je klidně možné cokoliv napíšu zveřejnit na internetu. Fyzická omezení mizí a to je kouzelné. Zažila jsem dobu před internetem, takže to pro mě není až taková samozřejmost. Navíc tahle poslední knížka, kterou jsem dočetla, mi tu dobu připomněla. Tím spíš si vážím toho, že dnes můžu takhle snadno napsat svůj text, vyjádřit svůj názor, dát na internet a pokud bude moje psaní stát za to, tak si najde i svoje čtenáře.
 
 

Vztek

Jsem naštvaná. Někdo mě zklamal. Dívka, které jsem docela věřila. No, není to poprvé, mám sklon lidem spíš věřit, než je podezírat z neupřímnosti. Určitě je to lepší, než každého hned podezírat z toho nejhoršího. Samozřejmě, že i moje důvěřivost má svoje meze, hlavně pokud jde o věci materiální.
Spíš jde o to, že očekáváte od člověka nějaké jednání, a on se pak zachová jinak. Zvlášť když se tím vlastně postaví proti vám, tak to tou důvěrou otřese.
Takhle naštvaná už jsem docela dlouho nebyla. Někde jsem četla, že vztek je energie. To tedy je. Když jsme naštvaní, najdeme v sobě energii udělat nebo říct věci, za které se pak stydíme. Po čase vztek vyprchá a vypadá to, že nic užitečného nepřinesl. My vůbec máme sklon považovat hněv za negativní a nežádoucí emoci. Přitom když se v nás během miliónů let vyvinul, musí mít nějakou důležitou funkci. Ve vzteku dokážeme velmi efektivně zmobilizovat svoji energii a nasměrovat ji jedním směrem. Pohužel jen málokdy je to směr konstruktivní. Většinou spíš destruujeme. Pamatuju si, jak jsem jednou ve vzteku rozkopala odpadkový koš. Nebo s kolika věcmi už jsem dokázala praštit.
Kdyby to tak šlo nějak přesměrovat. Kdyby člověk to svoje naštvání mohl využít k něčemu užitečnému. Kdybych pracovala manuálně, tak by to možná nějak šlo. Jenže většina mé práce je u počítače, to žádná fyzická dřina není.
Někdy ve vzteku uklízím. To funguje, jde mi to daleko rychleji. A nejlepší je třídění a likvidace starých věcí. Bez sentimentu a bez váhání vyházím všechno to, nad čím bych za normálních okolností dlouze přemýšlela a říkala si, že je to škoda atd.
Teď se zase snažím se z naštvání vypsat. Jen doufám, že se to na někoho nepřenese. Nerada šířím negativní emoce. I když – je hněv jen a jen negativní? V některých situacích je přece na místě. Držet hubu a krok a bez řečí vždycky udělat, co mi kdo řekne, to je trochu nešťastný způsob. Lidi pak mají pocit, že si z vás můžou udělat skoro rohožku. Když se pak při nějakém nehorázném požadavku rozčílíte a dáte to najevo – samozřejmě v určitých mezích – tak se lidi naučí, že máte svoje hranice, které nejste ochotni překračovat.
Někteří lidé (muži) si myslí, že ženám nesluší, když se zlobí, že k ženské roli patří taková ta měkkost a poddajnost. Rozčilovat se není hezké, lidi to nemají rádi. Ale je účelné.
Třeba teď mi vztek pomohl napsat článek na docela zajímavé téma. Příště se nebudu rozčilení až tak bránit. Spíš budu hledat, co ho způsobilo a jak ho můžu nasměrovat na vyřešení toho dahéno problému. To sice vždycky nejde (jak chcete vyřešit třeba praštěného šéfa?), ale někdy ano.   

úterý 14. února 2012

Láska a sebeláska

Láska prý hory přenáší. Tohle úsloví známe všichni. Nedávno jsem k tomu slyšela tento dovětek: a sebeláska je za jedno odpoledne vrátí zpět a ještě stihne vybudovat opevnění. To už není tak romantické, ale bohužel je to tak.
Zamilujeme se a pro objekt svojí lásky bychom udělali všechno na světě.
Jenže pak se ukáže, že náš milovaný partner má na některé věci úplně jiný názor. Že má dokonce zvyky nebo názory, které se nám nelíbí. Dřív jsme je neviděli nebo vidět nechtěli, ale najednou se objevují a my máme skoro pocit, že jsme byli poblouznění nebo podvedení, že ten člověk vůbec není tím, za koho jsme ho považovali.
Na vině jsou iluze, které přicházejí, když se zamilujeme. Zamilovaný člověk - hlavně čerstvě zamilovaný - je jako vyměněný, všechno se najednou podřizuje nově objevenému štěstí. Spoustu očividných věcí nevidíme a zlobíme se na svoje okolí, že nás nechápe.
Co se stane, když se poprvé pohádáme? Najednou jakoby se láska někam vytratila. Jsme naštvaní, cítíme vztek na toho druhého, že nás nechápe. Nebo že nechápe něco, co považujeme za důležité. Kam se v tu chvíli poděla ta ohromná láska? Nikam, pořád ji v sobě máme. Jen ji na chvíli zakryla naše sebeláska. Chceme mít toho druhého dokonalého, ale jeho názor na dokonalost se může lišit. Každý přicházíme do vztahu s nějakými představami a špatně snášíme, když nám je někdo - navíc někdo, na kom nesmírně záleží - narušuje a prosazuje svoje př
představy. Náš sen o tom nejlepším člověku na světě získává trhliny. Nebo by spíš bylo přesnější říct, že naše představa o tom druhém dostvá trhliny.
Jak se vyrovnáme s tím, že milovaný člověk je v něčem jiný, než jak jsme si mysleli? Se sílou lásky tady bojuje naše sebeláska. Obě emoce dokážou být hodně silné a konflikt, který to v nás způsobí je nepříjemný.
Nechci obhajovat to, že by člověk měl potlačit všechno, čemu věří a vzdát se všeho ve jménu lásky. Ale taky není možné odmítnout milovaného člověka jen proto, že s námi v něčem nesouhlasí. Spíš je potřeba rozlišovat, co je skutečně důležité a co ne. A taky spolu komunikovat. Spousta nepříjemných konfliktů je jen nedoruzuměním, spousta jich je daná tím, že si lidé svoje představy nevyjasnili předem.
Sebeláska, to zní skoro jako sobectví a jako něco, čeho bychom se měli vyvarovat. Jenže sebeláska, to je taky taky vztah k tomu nejdůležitějšímu člověku, sám k sobě. Mít rád sama sebe je důležité a zdravé. Nemusí to znamenat, že šlapu po všech ostatních a že bezohledně prosazuju všechny svoje požadavky.
Důležitost lásky k vlastní osobě se výrazně projeví, když se setkáte s někým, kdo sám sebe rád nemá. Kdo má na sebe přemrštěné požadavky, nikdy není sám se sebou spokojen a je tak vlastně otrokářem a nepřísnějším šéfem sobě samému.
Má smysl trestat sebe sama, když se nechovám podle toho, jak bych měl/a? Jako by v nás bylo více osobností, jedna touží po pohodlí a požitcích, druhá ji přísně kárá, že je potřeba pracovat, že další zákusek už ne, že to a ono je nebo není správné. Takové vnitřní koflikty známe všichni. Je to vlastně konflikt mezi našimi touhami a rozumem.

pondělí 13. února 2012

Psaní z radosti

Dnešním důvodem ke psaní je jen a jen to, že se chci podělit o ten pocit radosti, který právě mám. Včerejší den můžu považovat za úspěšný, takže by se dalo říct, že cítím radost právě proto. Ale ono to není tak jednoduché. Ten pocit radosti mívám častěji, je to takový příjemný stav, kdy bych měla chuť se třeba i roztancovat nebo rozezpívat, kdyby nebylo lidí kolem, kteří by si nejspíš ťukali na čelo.
Něco podobného cítím u malých dětí, které se ještě tolik nezaobírají tím, co si o nich bude kdo myslet a bez zábran si prozpěvují třeba na ulici nebo poskakují a tancují, kdy se jim zachce. Stejně bezprostředně také pláčou nebo se vztekají.
My dospělí už jsme naučili držet svoje emoce na uzdě a hlavně projevy svých emocí. Snažíme se ty ostatní neobtěžovat příliš silnými emocemi. Za normálních okolností žijeme v jakémsi rovnovážném stavu, kdy uprostřed je neutralita, z té se vychylujeme směrem k radosti, smutku, strachu nebo vzteku a naše okolí to do určité míry toleruje. Když tu míru přeženeme, začneme být divní. Když soptíme vzteky při každé maličkosti, když pláčeme více, než je přiměřené situaci, když  se bojíme věcí, které nikomu jinému nevadí, když projevujeme radost příliš bezprostředně.
Míra projevování emocí je samozřejmě různá podle situace. Plakat na pohřbu, tancovat na plese nebo se rozčilovat při skutečném bezpráví, to je v pořádku. Zato třeba v bance nebo v kanceláři by podobné projevy za normálních okolností byly dost nemístné. Myslím, že je to tím, že se snažíme udržovat nějaký normální rovnovážný stav. Existujeme ve světě nepsaných pravidel, která tu rovnováhu udržují.  
Na všechno neobvyklé se díváme buď zvědavě nebo podezíravě. Novinky můžou náš život obohatit, ale taky zničit jistoty, na které jsme zvyklí a kterých si ceníme.
Ještě, že máme ty malé děti, aby nám ukázaly, že mít radost a otevřeně ji projevovat je hezké a žádoucí. Aspoň do té doby, než dospějeme, naučíme se zachovávat dekórum a maskovat svoje emoce.

Nemáte partnera? Oslavte antivalentýna.

Už je tady zase to sladce růžové srdíčkové šílení okolo svátku zamilovaných. Ještě před dvaceti lety jsem nic takového neslavili, teď už se to zdá být přirozenou součástí našeho kalendáře svátků. Obchodníci se předhánějí ve valentýnských nabídkách, různé romantické pobyty, večeře a dárky jsou pro ně vítaným zdrojem peněz mezi vánocemi a velikonocemi.
Nejsem zrovna nadšená těmi valentýnskými reklamními kampaněmi, ale chápu, že zamilovaní chtějí svoje city vyjádřit a že takovou příležitost vítají.
Ale co mají dělat ti, kdo zrovna s nikým nechodí? Tenhle přeslazený svátek jim jen připomíná, že jsou bez partnera nebo – ještě hůř – že je partner opustil.
Jedna možnost je prostě valentýna ignorovat. Dokonce se můžete zaštítit takovými argunemty, jako, že je to importovaný svátek, že u nás nemá tradici a že ho podporují hlavně obchodníci kvůli vyšším tržbám. A sami pro sebe si spočítat všechny výhody svého stavu. Nezávislost, samostatnost, svobodu dělat si, co sami chcete.
 Nebo se můžete spojit s dalšími nezadanými lidmi a oslavit antivalentýna. Udělejte si bujarou párty. Zapomeňte na růžová srdíčka, červené růže a podobné romantické rekvizity. Kdybyste se chtěli stoprocentně odlišit, mohli byste sáhnout po temných věcech, podobně, jako se to dělá na halloween. Lebky, pavouci, temně zelená, fialová a černá barva. Nebo se můžete s barvami vyřádit. Co chybí v přírodě, nahradíme na oblečení a na jídle. Napadá mě, jak by krásně vypadalo občerstvení ozdobené barevnými lentilkami, pestrým cukrovím zdobením, gumovými bonbóny a podobně.
Místo intimního přítmí spoustu světla, které má prý i antidepresivní účinky. A místo sladce romantické hudby něco živého, rychlého, na co se bude dobře tancovat.
Teď mě napadá, že vlastně ve stejné době se slaví masopust se svými maškarními kostýmy. A ten v našich zemích rozhodně tradici má. Masopust doslova znamená půst od masa, tedy nejíst maso a znamenalo to dříve i zdržet se zábav, tanců a podobně. Není divu, že v době těsně předcházející si to lidé chtěli vynahradit. Protože pak následovalo několikatýdenní období – až do velikonoc – kdy si zábavy moc neužili.
V této době se taky často pořádaly zabíjačky. Na poli moc práce nebylo, takže měli na všechno víc času, navíc se v zimě maso pomaleji kazí. Také se to dalo spojit se svatbou.
Nám z toho zůstal zvyk chodit v zimě na zábavy a plesy. I když už náš životní rytmus sice už tolik neovlivňují zemědělské práce.

Vtipy pro sedmý týden


Do kláštera přijde bratr a ptá se hlavního mnicha.
"Otče, až se tu budu mezi těma chlapama cítit nesvůj a budu si potřebovat užít, kam mám jít?"
Otec se na něj zadívá, ale po chvilce ho zavede do sklepa, kde mu ukáže velkou černou truhlu, ze které čouhá jen zadek.
"A otče, můžu už dneska?" zeptá se ho novic.
"No dobře."
"A zítra?"
"No, taky by to šlo."
"A pozejtří taky, že jo ?"
Otec zakroutí hlavou a řekne:
"No, pozejtří už asi ne. To máš službu v truhle."





Nový kněz poprvé jede na kole do místa svého působení v podhorské oblasti. Je léto, stráně jsou plné ovcí. Kněz vyjede na kopec a vyvalí oči. Pod stromem jeden ovčák souloží s ovcí. Kněz se pokřižuje a jede dál. Za zatáčkou vyvalí oči podruhé - další chlápek s ovcí. Když dojel na kraj městečka, všiml si třetího, který seděl pod stromem a intenzivně masturboval. Na své první mši se do tohoto nešvaru pěkně opřel:
"To, co se zde děje, musí přestat. Včera jsem viděl dva muže, jak na stráních za městem páchají nechutné hříchy s ovcemi. A na kraji města třetí, který na veřejnosti páchal ohavnosti s vlastním tělem!"
Z kongregace se ozve hlas:
"No jo, to byl starej John Pack. Ten nikdy nezvládne chytit ovci."





Farář ztratil kolo. Tak povídá kostelníkovi: "V neděli při kázání se budeš dívat pozorně na lidi, budu se modlit desatero a zdůrazním nepokradeš, a ty musíš zjistit, s kým to nejvíce trhlo." V neděli na kazatelně se modlil desatero, ale nepokradeš nezdůraznil. Kostelník se pak udiveně ptá a farář vysvětluje: "Když jsem došel k nesesmilníš, vzpomněl jsem si, kde jsem to kolo zapomněl."



Po pohřbu se ptají známí vdovce:
"Jaká byla poslední manželčina slova?"
"Zprava dobré."





V čekárně na venerologii se sejdou dva pánové a po chvíli klábosení zjistí, že mají podobné příznaky - jeden má po obvodu penisu velký červený kroužek a druhý má na stejném místě kroužek tenčí, zelený.
Ten s červeným jde do ordinace první, po chvíli s úsměvem vyjde a říká druhému: "Nebojte, nic to není."
Pacient se zeleným kroužkem vejde do ordinace, svlékne se, lékař ho vyšetří a pak mu oznámí: "Pane, jedná se o pokročilé stádium syfilisu, a je nutné vám amputovat penis."
Chlápek celý zbledne a když se vzpamatuje, dožaduje se vysvětlení: "Ale jak to? Ten přede mnou říkal, že to nic není."
"Asi takhle, pane," na to doktor, "je poměrně velký rozdíl mezi gangrénou a rtěnkou."



Otec má tři dcery.
Přijde za ním první prijde která se jmenuje Růženka.
A ptá se: "Tati proč se jmenuji Růženka?"
Když jsi byla maličká, tak ti na hlavu spadlo kvítko růže, tak proto."
Po chvíli za ním přijde druhá dcera jmnující se Fialka.
A ptá se: "Tati proč se jmenuji Fialka?"
Protože když jsi byla malá, tak ti na hlavu spadl kvítek fialky."
Nakonec za ním přijde i třetí dcera která se jmenuje Cihelka.
A ta říká: "Hua aksdasd basod asdbsd."





Ptá se blondýna kolegyně: "Co je to prosím tě za divnou nádobu jak zni nalíváš kafe."
"To je termoska."
"Joo termoska a k čemu slouží ta termoska."
"No to máš tak, když do ni dáš horky, zůstane to dlouho horký a když studený, tak dlouho studený."
"No teda, hned si taky jednu koupím."
Bloncka ihned zakoupí v nejbližších domácích potřebách termosku a maže zpátky do práce.
Cestou potká stejně blonďatou kamarádku a ta se jí ptá: "Co to neseš?"
"Ale termosku."
"Na co to je?"
"To nevíš, jo? No přece, když do toho dáš teplý nebo studený tak to dlouho udrží stejnou teplotu."
"A co v tom máš?"
"Horký kafe a nanuka!"



Zrzka, bruneta a blondýnka se ucházejí o práci natěračky středových čar na vozovce. Protože je ale jen jedno místo zaměstnavatel jim řekne, že vezme jen tu nejlepší, tu která při 3 denní zkoušce natře nejdelší úsek. Tak dívky začnou soutěžit: Zrzka natře první den 4 km, bruneta 5 km a blondýnka 10 km. Zaměstnavatel říká: "Hmm, dobrý, jestli tak budete pokračovat, tak vás vezmu."
Druhý den natře zrzka 6 km, bruneta 7 km a blondýnka jen 4 km.
Zaměstnavatel: "No, trochu jste se zhoršila, ale máte náskok, tak si to můžete dovolit."
A třetí den natře zrzka 8 km, brunete 9 km a blondýnka jen 1 km.
Zaměstnavatel: "No, je mi líto, tak pěkně jste začala, ale smůla. Místo dostane bruneta. Ale jen tak mimo, proč jste první den tak válela, a potom vám zmizela forma?"
Blondýnka: "No ze začátku byl ten kýbl v pohodě, ale víte co to bylo potom za fušku za ním běhat?"





Slyšeli jste už o té blondýnce co byla celou noc vzhůru, protože se učila na test moči?





Po Římě právě jede papež ve svém papamobilu. Když se otočí, vidí, jak za autem běží blondýnka. Říká řidiči: "Zastavte, nějaká zoufalá žena si žádá rozhřešení!" Ale vedoucí ochranky se ohradí, že je to teroristka, a poručí řidiči, aby přidal. Blondýnka také zrychlí. Papež opět požaduje zastavení, vždyť musí té zoufalé ženě pomoci. Ale vedoucí ochranky poručí zrychlit. Blondýnka také zrychlí, jazyk má na vestě. To už se papež rozzlobí a poručí zastavit. Když blondýnka konečně doběhne, zadýchaně povídá: "Jednu vanilkovou...."





Blondýna se jednou vrátila domů a přistihla manžela v posteli s jinou. Když to viděla, popadla revolver a přiložila si ho ke spánku. Vyděšený muž začne bědovat a prosit ji, aby se nezabíjela. A blondýna na to: "Mlč, neřáde, ty půjdeš hned po mně!"





Blondýnka jede autem a zastihne jí sněhová bouře. Nezpanikaří, neboť si vzpomene, co jí radil otec: "Kdykoliv tě potká sněhová bouře, počkej až kolem pojede pluh a pak jeď za ním." Zanedlouho se opravdu objeví pluh a blondýnka jej podle rady následuje. Jede za ním třičtvrtě hodiny až pluhař vystoupí a ptá se jí, co to dělá. Ona mu vysvětlí, že jí otec poradil, že při sněhové bouři je nejlepší jet za sněhovým pluhem. Pluhař říká: "No, s parkovištěm před Hypernovou jsem už hotový, tak jestli chcete, můžete jet za mnou k Tescu.



Jednotka ruských vojáku letí do Čečenska a velitel motivuje vojáky: "Chlapi, za každou čečenskou hlavu dostanete láhev vodky!" Letadlo přistane, rozrazí se dveře, vojáci se rozprchnou. Za několik minut se vrací a každý táhne několik hlav. Velitel je celý bledý a zpocený: "Kurva hoši, to bylo jen mezipřistání v Kyjevě!"



Přijede šofér tiráku do motorestu, objedná si jídlo a pití a z chutí se do toho pustí. Když v tom přijedou tři chlapi na harleych, usaděj se u něj u stolu a to jídlo mu snědí a pití vypijou. Šofér nic, zaplatí a odejde. Ti chlapi si mezi sebou říkaj: "Ten šofér byl buď pěknej srab, nebo se neuměl prát." Zaslechne to číšník a přitaká jim: "Fakt byl nějakej divnej a snad ani řídit neuměl. Teď zrovna venku přejel tři motorky."



Jdou dědek s bábou po lese a dědek najednou říká bábě: "Sundej si kalhoty." "Ale dědo, nejsme na to trochu staří?" "Nevadí, sundej si kalhoty. "Dyť už jsme to dlouho nedělali." "Sundej si kalhoty." Babka teda nakonec ustoupí a sundá si kalhoty. Dědek je sebere, oblékne si je a říká: "Že je ale kosa, co?"





Potkají se po hodně dlouhé době dva spolužáci: "Hele Ty Karle, kde jsi byl posledních patnáct let?" "Ale, v base." "Prosím tě a kvůli čemu?" "Kvůli slepicím." "Prosím tě, vždyť kvůli slepicím se nedává patnáct let?!" "Voni ty kurvy vyhrabaly starou."







Dva sousedi zahrádkáři ryjí takhle odpoledne na zahrádkách a ten jeden se mrkne přes plot a co nevidí - ze záhonu trčí pr*el. Tak jde k plotu a říká: "Ty, hele, Karle, co ti to tam roste mezi těma keříkama?" "No víš, mně před nedávnem umřela žena, tak jsem ji sem uložil." "A to jsi to nemohl udělat pořádně?" "No moh, ale víš, jak se do toho dobře strká kolo?"





Dva kluci jsou na prázdninách na vesnici. Leží si tak u rybníka a opalují se. A najednou projde kolem velice pěkná dívka v bikinách. Ten jeden povída:
"Člověče, ta kdyby se topila, tak bych pro ni i skočil."
A co čert nechtěl, ta divka vstoupí do vody, chvíli si plave a najednou se nad ni uzavře hladina. Samozřejmě, že ten kluk hned běží, skáče šipku do vody a po chvíli vytáhne dívku z vody. Pak se obvyklými masážemi a pohyby snaží dívku přivést k životu. To se vsak nedaří, tak ten druhý kluk mu poradí, ať vyzkouší dýchání z úst do úst. Ovšem ani po tomto vyčerpávajícím úkonu se mu nepodaří přivést dívku k životu. Po chvilce ten, co dýchal, říká:
"Člověče, jí nějak smrdí z huby!!!!"
A ten druhý na to:
"Se nediv ty blbče, tamta měla bikiny a tady ta má brusle."



Chlap vyhazuje tchýni z okna v šestém patře a říká jí: "Vidíš ty čarodějnice, jinej by tě zabil a já tě pouštím na svobodu."



Žena jednou večer povídá: "Dvě věci umím nejlíp. Sekanou a štrůdl."
A manžel ukáže na talíř a říká: "A tohle je která?"




Sedí takhle tři chlapi v hospodě a dohadují se čí manželka u toho víc křičí.
Jeden povídá: "To ta moje u toho tak řve, že padaj hrnky z kredence."
A druhý na to: "To je prd, to ta moje u toho vyvádí tak, že vzbudí celou partaj."
"Pánové to je o ničem," dodává třetí, "to moje stará u toho řve tak, že ji slyším až dole v hospodě."



Byl jeden mladý muž a chtěl být slavným básníkem. Chtěl, aby jeho díla četl celý svět, aby lidé při čtení propadali emocím, aby křičeli, plakali, rudli vzteky a dupali a nikdy nezapomněli, co četli.
Jeho přání se splnilo. Píše v Redmondu chybové hlášky pro Microsoft.

  



Přijde chlap k doktorce a v ruce drží kartičku pojištěnce. "Berete tady tyhle kartičky?"
A doktorka udiveně "No jistě, co máte za problém?"
"No mám problém s erekcí!"
Tak doktorka, že se na to mrkne. Jen co mu ho vezme do ruky, tak se mu okamžitě postaví. "Chlape, vždyť je to v pořádku!"
Ale on pokračuje "No, ale s tím ejakulátem, to skutečně vázne!"
Tak se doktorka skloní a ještě ho ani nedá do pusy a dostane dávku jako blázen."Proboha, vždyť vy by jste mohl obdařit celou Perlovku!!"
A chlap na to "Hmm, to ano, ale tam neberou tady ty kartičky!"

pátek 10. února 2012

Kouzlo knihovny

Taky rádi chodíte do knihovny? Fascinuje mě to množství knížek, to množství znalostí a informací, které se tu dá najít. Vždycky jsem byla knihomol, už jako malá holka jsem hrozně ráda četla. Byl to takový únik do světa fantazie, když ten skutečný svět občas nebyl až tak skvělý. Láska ke knížkám mi zůstala. Čtu všechno možné, nepřipadá mi, že bych se držela nějakého žánru.

Mám ráda fantasy, ale spíš takovou tu pohádkovou, nekrvavou. Knihy (nebo filmy), ve kterých krev teče proudem a na každé stránce je hromada mrtvol, to fakt nemusím. Mým oblíbeným autorem je Terry Pratchet. Bohužel většinu jeho věcí už jsem přečetla.
Ráda čtu knížky z neznámých končin, vzdálených zeměpisně i v čase. Dnes jsem začala číst Taiko od Eidžioho Joshikawy. Už jen svou tloušťkou (700 stránek) vzbuzuje respekt. Děj je z Japonska před několik sty lety. Pro nás dost exotika. Vzhledem k tomu, že se to odehrává v prostředí samurajů, tak se to asi bez nějaké té krve neobejde.
S předchozím souvisí cestopisy. Když nemůžu sama cestovat po světě, přečtu si aspoň to, co zažili jiní. Nedávno jsem četla dvě knihy o Vietnamu a bylo zajímavé, jak ve stejné zemi si dva různí lidé všímali úplně jiných věcí. I když leccos samozřejmě bylo společného.
Občas sáhnu po nějakém českém autorovi, většinou spíš na doporučení. Viewegha čtu, jen z některých jeho knih mám takový šedivý pocit. Zajímavé je, že u filmů, natočených podle jeho románů, ten problém nemám, ty se mi líbí víc.
Baví mě detektivky, v knížkách i ty televizní nebo filmové. Připadají mi jako pohádky pro dospělé. Tak je tam ta zápletka, je tam ten protipól dobra a zla a je tam “šťastný” konec, kdy je zločin vyřešen, zlo potrestáno a příběh uzavřen.
A taky mám ráda tak zvanou naučnou literaturu. Vychovali mě k úctě ke vzdělání a ke znalostem a to se v mém vztahu ke knížkám pořád ještě objevuje, i když dnes se informace hledají spíš na internetu. Knížky ale pořád ještě podle mě svůj smysl mají. Knížka  totiž funguje jako celek. Na internetu najdu spoustu informací, ale jsou to většinou fragmenty, které mi bez znalosti souvislostí nemusí být k ničemu. Například angličtina. Na internetu najdu obrovské slovníky se desítkami, možná stovkami tisíc výrazů, ale když se budu ten jazyk potřebovat naučit, tak mi staromódní učebnice s tisícovkou slov a hlavně s texty, mluvnicí a cvičeními udělá lepší službu.
A co vy, taky máte rádi prostředí knihoven?

pondělí 6. února 2012

Vtipy pro šestý týden


Ptá se učitel:
"O zahrady pečují zahradníci... A o sady?"
"Sadisté," ozve se.



Co řeknete muži, s nimž jste se právě pomilovala?
Říkejte si co chcete, Stejně spí.



Učitelka žasne nad svým vydařeným žáčkem:
"Nováku, už tě znám pět let a dodnes nevím, kdo nosí tvé košile, když jsou čisté."



Jdou tři holky z diskotéky. Vezmou to zkratkou přes místní hřbitov, ale něco je vyděsí, a tak rychle běží domů, doběhnou celý poškrábaný potrhaný...
Druhej den si povídají jejich přítelové v hospodě:
První: " Pánové, ta moje mě asi podvádí, včera přišla domů celý roztřesená!"
Druhý: " Ta moje mě asi taky podvádí, včera přišla domů a měla na sobě čaty úplně rozervaný!"
Třetí: "Chlapi, ta moje mě určitě taky podvádí. Včera přešla domů nahá a měla přes sebe fialovou stuhu s nápisem: NIKDY NA TEBE NEZAPOMENEME, KOLEGOVÉ Z PRÁCE!



Dva se milují,on je na ní a ona mu prohrábne prsty vlasy. On na to: "Co to děláš miláčku?"
Ona: "Ále,hledám rohy!"
On: "A proč rohy?"
Ona: "No protože šukáš jako ďábel!"
Potom se vymění a na něm je ona. On jí prohrábne prsty vlasy a ona na to: "Miláčku! Co to děláš?
On: "No hledám rohy!"
Ona: "Taky šukám jako ďábel?"
On: "Néééé! Jsi těžká jako kráva!"



„Kterou rukou si utíráš zadek, pravou nebo levou?“
„Levou.“
„Tak to já používám toaletní papír.“



Jednou se zvířátka v lese domluví, že si nebudou znečišťovat svůj vlastní les a že si postaví kadibudku. Slovo dalo slovo a zvířátka si na paloučku vybudovala krásnou kadibudku. Druhý den jde kolem jelen a kouká, že je v kadibudce rozbité okénko. Svolá proto všechny zvířátka a povídá: "V kadibudce je rozbité okénko, může mi k tomu někdo něco říct?" Přihlásí se veverka a povídá: "No, víš jelene, hopkám si to takhle z větvičky na větvičku a v najednou se mě ptá medvěd z kadibudky, jestli nemám blechy. Tak jsem mu řekla, že ne, on mě popadnul, vytřel si se mnou prdel a prohodil mě okénkem." "Tak tohle by teda nešlo medvěde, budeš se chovat slušně", povídá na to jelen. Jelen okénko zasklí a jde domů. Další den, jde jelen zkontrolovat kadibudku a vidí, že je opět rozbité okénko. Znovu si zavolá zvířátka a povídá: "Zvířátka, zase je rozbité okénko, může mi k tomu někdo něco říct?" Přihlásí se zajíček a povídá: "No víš, hopkám si to takhle z mechu na mech, když se mě medvěd z kadibudky ptá, jestli nemám blechy. Tak jsem mu řekl, že ne, on mě popadnul, vytřel si se mnou prdel a prohodil mě oknem." Jelen už je nasranej a povídá medvědovi: "Tak poslouchej, ještě jednou se to bude opakovat, dojdu za myslivcem, on ně zastřelí a bude pokoj." Jelen znovu zasklí okénko a jde domů. Další den jde znovu zkontrolovat kadibudku a co nevidí. Kadibudka je rozmetaná na kaši po celé pasece. Znovu si pozve na kobereček všechna zvířátka a povídá. Co má znamenat ta rozmetaná kadibudka na pasece? Může mi k tomu někdo něco říct? Přihlásí se ježek a povídá: "Já bych věděl...."



Rodina Jebalových jede na rodinnou dovolenou. Přijdou do hotelu na recepci, že se zapíšou. A otec hned vybalí na recepčního: "Já jsem Jebal se svojí ženou, dcerou a synem. A toto je můj syn - taky Jebal se svými dětmi a manželkou." Recepční se dívá dost znechuceně a hovoří: "Podívejte, mně je jedno kdo tady s kým jebal, já vás zapíšu jako jednu velkou zkurvenou rodinu!"



Chlapa bolí loket a chce jít za doktorem. Kamarád mu řekne: "Neblbni, Američani už na to mají počítač, zrovna ho testují u nás v lékárně. Je to levnější než doktor a jenom je zapotřebí donést vzorek moči." Chlap si řekne, že nemá co ztratit, donese do lékárny vzorek moči, hodí ho do počítače, hodí tam desetikačku. Ozve se bzukot, hrkot a cinknutí, vyjede kousek papíru, na kterém stojí: Mate tenisový loket - Namáčejte si ho v horké vodě - Kloub nenamáhejte - Zlepší se to do dvou týdnů. Chlápek je spokojen, ale hned si říká, jestli by se ten počítač nedal ošálit. Rozhodne se, že to zkusí. Doma nalije do zavarovačky vodu z vodovodu, přidá kus slin od psa, moč od dcery a od manželky a po chvíli onanování i vzorek ejakulátu. Všechno smíchá, donese do lékárny, vzorek hodí do počítače, odkud se ozve bzukot, hrkot a cinknutí, vyjede kousek papíru a na něm je napsáno: Voda ve vaší domácnosti je příliš tvrdá, přidávejte do ní sodu. Váš pes má blechy, umyjte ho v protibleším šamponu. Vaše dcera užívá kokain, dejte ji na terapii. Vaše manželka je těhotná. Jsou to dvojčata, obě holky. Nejsou Vaše. Pořiďte si právníka. - A jestli nepřestanete onanovat, tak se Vám ten tenisový loket nikdy nezahojí!



První školní den na americké střední škole představuje učitelka nového žáka, Sakiro Suzuki z Japonska. Hodina začíná a učitelka se ptá:
"Uvidíme, kdo ovládá kulturní historii Ameriky? Kdo řekl: 'Dejte mi svobodu nebo mě zabte?'"
Hrobové ticho ve třídě, jen Suzuki zvedne ruku:
"Patrick Henry 1775 ve Philadelphia."
"Výborně Suzuki, a kdo řekl: 'Stát je národ a národ nesmí zhynout?'"
Suzuki se postaví:
"Abraham Lincoln 1863 ve Washington."
Učitelka se podívá na žáky a říká:
"Stydím se za vás, Suzuki je Japonec a zná americkou historii lépe než vy!"
Zezadu se ozve tichý hlas:
"Polib mi prdel, zasraný Japončíku!"
"Kdo to řekl?" zvolá učitelka.
Suzuki zvdne ruku a bez vyzvání odpoví:
"General McArthur 1942 in Guadalcanal, a Lee Iacocca 1982 při valné hromadě firmy Chrysler."
Třída je zcela ticho jen zezadu se ozve:
"Je mi z toho na blití!"
Učitelka křičí: "Kdo to byl!"
Suzuki odpovídá okamžitě: "George Bush senior japonskému premierovi Tanakovi v průběhu oběda, Tokio 1991."
Jeden ze studentů se postaví a otráveně řekne: "Vyhul mi!"
Učitelka hystericky: "A dost! Kdo to byl teď?"
Suzuki bez mrknutí oka: "Bill Clinton Monice Levinsky,1997 ve Washington, Oválná pracovna Bílého domu."
Další ze studentů se postaví a zařve: "Suzuki je hromada sraček!"
A Suzuki opět klidně: "Valentino Rossi při Velké ceně motocyklů v Brazilii 2002."
Třída zcela propadne hysterii, učitelka upadá do bezvědomí, dveře se otevřou a vejde ředitel:
"Kurva, takový bordel jsem ještě neviděl!!"
Suzuki: "Vladimír Špidla ministru financí při předložení státního rozpočtu,Praha 2003."



"Prosím vás pomozte mi!" volá večer dívka do telefonu.
"Jeden mladý muž se pokouší vylézt do mé ložnice!"
"Moment, spojím vás s policií. Dovolala jste se k požárníkům."
"No, vždyť já jsem chtěla požárníky! Potřebuji delší žebřík!"



Jdou po ulici dva policajti. Najednou jeden z nich uvidí na zemi zrcádko, zvedne ho, podívá se a říká:
"Jéé, hele moje fotka. Já jsem tady našel moji fotku, no to musí říct šéfovi!"
Dojdou na stanici, policajt to ukáže svému šéfovi a ten povídá:
"No to je moje fotka!" Vy jste našel na ulici moji fotku? To se může jednat o špionáž!" a schová si ji do kapsy u kabátu. Večer přijde z práce domů, kabát pověsí na věšák.
Dcera si však všimne, že mu něco čouhá z kapsy.
Podívá se a zařve: "Jéé mamíí otec má děvku!"
Matka se zájmem přiběhne a povídá:
"Ukaž!? Tss, taková štětka."



Papež opouští shromážnění, když ho osloví slušně vypadající chlápek, který patří k místní organizaci mafie:
"Svatý Otče, náš boss Luigi dnes zemřel, ale jeho poslední přání bylo, abyste se vyspal se ženou."
"To udělat nemohu, synu."
"Mám rozkazy, že v případě odmítnutí vás mám zabít."
"Vypadá to, že mi nic jiného tedy nezbývá. Ale mám tři podmínky:
"Zaprvé - musí být slepá, aby neviděla, že spí s papežem. Zadruhé musí být hluchá, aby jí to nikdo nemohl říct a aby mě nepoznala po hlase."
"To není problém. A co třetí podmínka?"
"Jo, a musí mít velký prsa.







Několik kazatelů různých směrů se sešlo v budově Kalotické církve k diskusi. Organizátor, katolický kněz, všem nabízí sklenici whisky, aby trochu pozvedl náladu a zbavil ovzduší onoho téměř viditelného napětí mezi zastánci různých věrouk. Vikář Metodistické církve se s poděkováním chopí sklenice a svižně ji do sebe obrátí. Zatím představitel církve Znovuzrození Ježíše Krista říká katolíkovi:
"Cože, whisky?!? Raději bych strávil noc v nevěstinci, než pozřít kapku alkoholu."
Na to Metodista vyprskne whisky zpátky do sklenice a povídá:
"Cože, my si můžeme vybrat?"





Mladý mnich ráno vstal a jde na snídani. Cestou potká dvě jeptišky, popřeje jim dobrého jitra a ony povídají:
"Bratře, tys dnes vstal z postele na špatnou stranu."
Mnich nějak nechápe, co to má znamenat, ale když se mu stejné odpovědi na pozdrav dostane i od několika dalších mnichů u snídaně, rozhodne se jít se poradit s představeným kláštera. Vejde do jeho místnosti. Otec spustí:
"Bratře..."
"Ne, Otče, nevstal jsem na špatnou stranu postele."
"Cože?"
Mnichovi došlo, že otec zřejmě chtěl říci něco jiného:
"Promiňte, otče, to nic. Co jste chtěl říci?"
"Bratře, chtěl jsem se jen zeptat, proč máš na nohou boty Sestry Anny?"





Do čtvrti plné katolíků se přistěhoval Žid. Každý pátek je pěkně naštval, protože zatímco oni dlabali rybu, Žid si na zahrádce griloval steaky. Tak se rozhodli, že jej obrátí na svou víru. Nakonec se jim povedlo směsí výhrůžek a proseb jej přesvědčit. Odvedli jej do kostela a tam jej kněz pocákal svěcenou vodou a přitom pravil:
"Zrozen Žid, vychován Žid, teď se stává Katolíkem."
Sousedi se zaradovali, že teď je nebudou pronásledovat páteční útrapy nádherných vůní. Ale další pátek se opět přes ploty line vůně grilovaného hovězího. Tak vyběhnou, aby Židovi připomněli jeho novou dietu, ale co nevidí:
Žid stojí na zahradě u grilu, cáká na hovězí vodu a říká:
"Zrozeno kráva, vychováno kráva, teď se stává rybou."