Zrádné slůvko ALE

Když si tak po sobě čtu ty svoje texty, zjistila jsem, že velmi často používám slovo ale. Napíšu, že něco je takové nebo makové, hned další větu začnu slůvkem ale a hned vlastně neguju to, co jsem napsala v té první větě.

Možná, že se tak v jazyce projevuje určitá lidská vlastnost hledat proti všemu námitky. Takový tichý nenápadný vzdor. Známá je vzdorovitost malých dětí někde ve věku kolem dvou až čtyř let. Jakmile se to dítko začně vztekat, tak odmítá všechno, snad kromě toho předmětu, který se stal spouštěčem toho hněvu. Podobně to funguje i v dospívání, kdy mladý člověk začne odmítat spoustu z toho, co do té doby přijímal, třeba autoritu rodičů a učitelů. V obojím případě to považujeme za určité vývojové stadium, které je třeba přetrpět.

U dospělých se předpokládá, že už jsou rozumní a že přemýšlí a chovají se racionálně. Možná ne vždycky, přesto předpkládáme, že jsou rozumovým argumentům přístupní a samoúčelný vzdor už od nich nečekáme.

Co je to vlastně vzdor? Je to odmítání. My musíme odmítat. Nabídek z okolního světa je tolik, že nám nezbývá než drtivou většinu z nich odmítnout. Příkladem mohou být reklamy. Jsme jimi bombardováni z televize, novin, internetu, billboardů i výkladních skříní a je jich tolik, že je nezvládáme ani pořádně vnímat, natožpak podle nich nakupovat. Někde v podvědomí na nás ale vliv určitě mají. Mozek přece jen kousek své kapacity vyhradí sledování našeho okolí, takže když se objeví něco potenciálně zajímavého, naši pozornost to upoutá. Když se tou reklamou začneme zabývat, začneme bleskurychle vyhodnocovat, jestli zaplacená cena odpovídá hodnotě, kterou nám daná věc přinese. Nejspíš v tom velkou roli hrají emoce, rozum slouží spíš k tomu, aby našel rozumové argumenty a my měli dobrý pocit z toho, že se rozhodujeme racionálně.

Nejde jen o nakupování a peníze. Někdy je tou cenou určitý závazek, slib nebo náš čas. Například když za mnou přijde kamarádka s nabídkou připojit se k oriflame a přivydělat si prodejem kosmetiky. Daří se jí a tak chce stejnou příležitost nabídnout dalším lidem. Já ale váhám. Znamenalo by to přijmout určitý závazek, věnovat tomu čas, energii, přitom ani nevím, jestli se pro takovou práci hodím a jestli to vůbec chci dělat. Když tyhle námitky řeknu nahlas, samozřejmě mi řekne, že mě to k ničemu nezavazuje, že si můžu nakupovat jen pro sebe a ušetřit. Přesto se mi do toho nechce. Proč? Protože pořád je tady ten pocit závazku a já ho v té chvíli přijmout nechci. Co když zklamu sama sebe? Sebedůvěra je důležitá věc, nechci ji ohrozit tím, co bych pociťovala jako svoje – byť malé – selhání. Takže se na něco vymluvím. A tady se mi krásně hodí slůvko ale.

Ano, je to skvělá nabídka, ale: teď toho mám hodně, teď rozjíždím jiný projekt, teď nevím, ozvu se později.

Musíme odmítat, jinak to nejde. Odmítáme tak často, že se nám to stává zvykem a reagujeme skoro automaticky. Aspoň u sebe a několik dalších lidí jsem si toho všimla. Tento přístup nás chrání před tím brát na sebe další a další závazky, když už takhle toho máme hodně. V podstatě je zdravý, nepratický je tehdy, když odmítáme všechno, hned a bez přemýšlení. Odmítat všechno je stejně pochybné jako všechno přijímat. Zbavuje nás to nutnosti přemýšlet.

Kouzelné slovíčko ale úplně otáčí význam předchozího sdělení. Dobře je to vidět třeba u takzvaných pochval:

Koupil si to dobře, ale tam a tam to mají levnější.

Ta omáčka je dobrá, ale to maso je nějaké tvrdé.

Jednička ze zkoušení je fajn, ale co ten bordel v pokoji?

To vysvědčení je dobré, ale Pepa od sousedů má samé jedničky.

Je to pochvala nebo výtka? Myšleno to bylo jako pochvala, ale ten druhý člověk to asi tak necítí. Nějaké zásluhy se nám přiznávají, ale zároveň se nám dává najevo, že to je málo, že to nestačí. Je to spíš připomínka toho, že jsme udělali málo.  Co to asi udělá se sebevědomím dítěte nebo mladého člověka, když se mu dostává většinou jen takových pseudopochval? A jak se má v životě uplatnit člověk, který nevěří sám sobě?

Za sebe jsem si z této úvahy vzala jedno poučení: když se chystám říct slovo ale, raději se zastavím. Jen na chviličku, abych si uvědomila, co vlastně tím slůvkem odmítám. Většinou o nic nejde, někdy však můžu druhému člověku zbytečně ublížit. Jedním malým kraťounkým slovíčkem ale.

Wikipedie

Znáte wikipedii? Je to největší internetová encyklopedie, kterou tvoří sami uživatelé, je dostupná ve všech možných jazycích, včetně češtiny.

Wikipedie vznikla 15.ledna 2001. Česká Wikipedie byla spuštěna 3. května 2002 a 20.června  2013 obsahuje přes 268 222 článků. Přesně před deseti lety – tedy 21.června 2003 dosáhla česká wikipedie počtu 500 článků.

Články ve wikipedii může upravovat kdokoliv. Skutečně kdokoliv, stačí se zaregistrovat. Nikdo nezkoumá, jak moc jste nebo nejste odborníkem. To na jednu stranu umožňuje vytvořit obrovskou knihovnu informací, ale na druhou stranu se vyskytují pochybnosti o kvalitě. Co když tam někdo napíše nějaký nesmysl nebo svůj nepodložený subjektivní názor? Tyto obavy se příliš nepotvrzují, protože wikipedie je velmi navštěvovaná a chybu nebo pokus o napsání nějakých blbostí brzo odhalí sami návštěvníci. Dá se říct, že editory wikipedie jsou sami uživatelé a každý pokus o vaandalství na stránkách se brzo odhalí. Samozřejmě to platí hlavně u hodně používaných jazyků a stránek.

Na wikipedii chodím často, je to pro mě neocenitelná studnice informací. Pro exaktního vědce, který potřebuje mít stoprocentně přesné informace, to asi nebude dostatečně důvěryhodný zdroj, protože lidé se pod svoje příspěvky a úpravy nepodepisují, ale pro běžného člověka je to myslím dostačující.

K wikipedii patří ještě i další projekty, např. wikimedia, která shromažďuje obrázky a videa, nebo wikislovník, kde najdete slova snad ze všech myslitelných jazyků.

Wikipedie pro ztělesňuje ideální svět, ve kterém se lidé spojují a spolupracují. Vyskytnou se tady blbci a škodiči, jako kdekoliv, ale drtivou převahu mají slušní lidé. Doufám a věřím, že i v životě platí, že naprostá většina lidí je a chce zůstat slušnými. Když sleduju zpravodajství, samé ty vraždy, podvody a tragédie, tak mám někdy pocit, že svět je jen o tom zlém a špatném. To je ale jen zkreslený pohled novinářů, kteří musí - kvůli sledovanosti a čtenosti – ukazovat hlavně to, co čtenáře a diváky nejvíc zaujme. A to bývají nejčastěji právě nešťastné události. Mám na to takovou vlastní teorii: když jsme ty milióny let žili jako pralidi v pralesích na prasavanách, bylo to dost nebezpečné a museli jsme si na různá rizika dávat velký pozor. Proto se náš mozek naučil být mimořádně citlivý k různým potenciálním nebezpečím a rizikům. Řvoucí lev, i když je daleko, je přece jen důležitější objekt pozornosti, než ta sebekrásnější kytka a sebesvůdnější pračlověkyně. Dneska nás už sice tolik neohrožuje divá zvěř, ale určitá nebezpečí stále existují: auta, elektřina, horké předměty, někteří lidé. Ale i kdybychom žili v naprosté idylce a bez vších obav, mozek se tak rychle nezmění. Když se milióny let v naší pračlověčí minulosti nějak formoval, nemůžeme čekat, že se změní za pár desítek nebo stovek let.

Všude kolem nás je spousta toho pozitivního, jen to nevnímáme tak intenzivně, jako ot negativní. Wikipedie je takovou ilustrací toho dobrého, co lidstvo dokáže, a mě to naplňuje dobrým pocitem.

 

Jak na papíry

Také si všechno píšete na papír? Schováváte výstřižky z časopisů, informace o zajímavých místech, recepty a další užitečné informace? Píšete si na papír, co potřebujete udělat nebo nápady, co by bylo fajn udělat?

Já to tak dělám. Připadá mi, že informace i vlastní nápady jsou cenné a člověk by si je měl schovávat. Nemám příliš důvěry k lidem, kteří si nic nepíšou a tvrdí, že si to budou pamatovat. Buď toho mají málo, nebo jim nevadí, když něco zapomenou. Zvlášť vlastní nápady se snadno zapomínají.

Tento problém můžete mít jak v práci, tak v soukromých a rodinných písemnostech, dokonce je to dost pravděpodobné, protože k tomu stavu vás dovedly vaše zvyky a ty jsou obvykle podobné jak v osobním, tak v pracovním životě.

Tenhle v zásadě dobrý zvyk nespoléhat jen na vlastní hlavu, ale raději si důležité věci zapisovat, má ale jednu odvrácenou tvář. Můžete skončit s hromadou papírů, o kterých víte, že je v nich spousta zajímavých a důležitých věcí, ale vůbec se vám nechce se jimi probírat. Čím déle narůstající horu písemností ignorujete, čím méně máte chuť na ni byť jen pomyslet, natožpak s tím něco dělat. Třeba i proto, že nám ta spousta papírového chaosu jaksi skrytě připomíná, že jsme něco neudělali, nezvládli, zanedbali. Nemluvě už o tom, jaká nepříjemná překvapení – resty, zmařené příležitosti, upomínky – se můžou v papírech skrývat.  

Ta spousta nevytříděných papírů jako by byla manifestací našich špatných vlastností: lenosti, nepořádnosti, nesystematičnosti. Ale on je to i výraz našich dobrých vlastností: tvořivosti, hojnosti nápadů i toho, že nám na něčem záleží a že se o něco smysluplného v životě snažíme.

Naposled jsem se na sebe kvůli tomu zvyku hromadit papíry rozlobila tehdy, když jsem nemohla najít rodný list. Jeden z nejdůležitějších dokladů, který mám, a já ho nemohla najít. Už jsem se chystala, že si nechám udělat opis a ještě naposled jsem se probírala svými písemnostmi, až jsem ho našla zapadlý mezi dokumenty týkajících se zaměstnání a zaměstnavatelů.

Rozhodla jsem se to změnit. Nemůžu jen tak hromadit papíry a nic s nimi nedělat.

Když se na ně podívám blíž, najdu zhruba tři druhy písemností:

1.       Na vyhození. Papíry, které už ztratily aktuálnost a můžeme je bez výčitek svědomí zlikvidovat. Patří sem třeba staré programy kina, poznámky, které už nepotřebujeme, nebo dávno přečtené noviny.

2.       Dokumenty na založení. Rodné a oddací listy, korespondence s úřady, výpisy z bankovních účtů, fotografie, vizitky s adresou a telefonem, recepty vystřižené z časopisu a spousta dalšího, seznam může být nekonečný. Osvědčilo se mi ukládat je do šanonů, v papírnictví jich mají spoustu a některé jsou i natolik hezké, že se dají uložit do knihovny jako velké knížky. Dovnitř se dají koupit plastové kapsy a do nich uložíte snadno uložíte papíry libovolných rozměrů. Pokusila jsem se rozdělit si svoje písemnosti do různých skupin:

a.       Důležité doklady – pas, rodný list, oddací list apod. Není jich moc, ale jsou to nejspíš nejdůležitější písemnosti, které máte. V souvislosti s nedávnými povodněmi mě napadlo, že od těchto dokumentů by bylo dobré mít kopii, buď papírovou a uloženou někde mimo domov nebo dogitální, uloženou třeba v emailové schránce. Určitě by mezi nimi mohly být i pojistné smlouvy.

b.      Výpisy z bankovních účtů. Nevím, jak dlouho je třeba je ukládat, takže je raději nevyhazuju, dávám je do šanonů. Pokud už je vyhazuju, tak je pečlivě roztrhám, přece jen bych nerada, aby si je někdo prohlížel.

c.       Fotografie, památky, suvenýry. Sem patří třeba prospekty z míst, kde jste byli na dovolené a prostě je nechcete vyhodit, přáníčka a pohlednice, obrázky od dětí nebo vnoučat, prostě všechno to, co by bylo zbytečné, kdybychom k tomu neměli citový vztah. Zařadila bych sem třeba i třeba háčkovaný šál od mojí babičky, který jsem nikdy nenosila a nosit nebudu, ale ani nemám to srdce ho vyhodit. Na podobné věci mám vyhražený starý kufřík, ale už se mi to tam moc nevejde. S věkem těch památek a suvenýrů přibývá a opravdu nemám chuť je vyhazovat.

3.       Nevím, co s tím. Nejobtížnější kategorií jsou pro mě různé nápady, recepty, výstřižky, poznámky. Jsou to vlastně takové skryté úkoly nebo nápady, jak něco udělat. Protože těch nápadů mám hodně, tak logicky nemůžu stihnout všechno. Mám třeba spoustu nápadů na psaní, ať už vlastních poznámek nebo inspirativních článků z časopisů. Času na psaní ovšem tolik nemám, takže se mi ty nápady hromadí a k většině z nich se nejspíš nikdy nedostanu. Snažím se tedy aspoň ty nápady roztřídit podle témat a uložit do šanonu nebo do krabice. Papíry z této skupiny se mi také nejhůř vyhazují. Nejen proto, že tam můžou být užitečné informace, ale taky proto, že je v nich určitý potenciál, může z toho být zajímavý článek na blog nebo i něco většího.  

Jak jste na tom vy, taky máte takový problém s papíry? Nebo máte své písemnosti v dokonalém pořádku?

 

O velké vodě

Taky sledujete zprávy týkající se současných povodní? Nejspíš ano, vždyť koho by taková hrozba nechala lhostejným, i když se ho třeba bezprostředně netýká. Což je v podstatě můj případ, protože bydlíme v oblasti, kde řeka v současné době problémy nepůsobí a ani moje rodina ani moji známí ohroženi nejsou. Nejvíc pozornosti samozřejmě přitahuje Praha.

Přesto sleduju, co se děje, hledám informace na internetu a připadají mi trochu nevyvážené. Samozřejmě dominují dramatické záběry zatopených oblastí se střechami vykukujícími z vody nebo lidé, kteří bojují s velkou vodou. Občas se vyskytne něco jako Kdo za to může? Co to ty vodohospodáři dělaj? To nevěděli dřív, že bude tolik vody?To nemohli včas vypustit přehrady na Vltavě? Byla bych opatrná při odsuzování těch, kdo mají s vodou a počasím co do činění.

Protože mám ráda čísla, všímám si jich i v těchto zpravodajstvích. Třeba informace o přehradách vltavské kaskády, je jich devět a jejich objem je impozantní. Kdyby byly všechny zcela prázdné, tak by pojaly tolik vody, kolik proteče Prahou za 125 hodin, tj, asi pět dní (při průtoku 3000 m3/s, což je přibližně stav z pondělí 3.6.2013 večer). Jenže vyprázdnit přehradu asi nebude tak jednoduché a už vůbec ne rychlé. Nejsem odborník, ale z těch výše uvedených čísel mi vyplývá, že by to trvalo řadu dní. Samozřejmě pokud by žádná voda nepřitékala, což je v době vytrvalých dešťů nereálné.

Ještě déle by pak trvalo přehrady znova napustit. Zadržovat velkou vodu totiž zdaleka není jejich jediná funkce. Jsou tam ryby, lidé se tam jezdí rekreovat, slouží jako zdroje vody a elektřiny.

Přehrady podle mě sice mají schopnost zmírňovat výkyvy, ale také mají svoje meze. Možná, že problém je i v hospodaření v krajině. Vždyť přehrady jsou jen malinké ostrůvky v krajině, která má také určitou schopnost zadržovat vodu. Znova se vrátím k číslům. Povodí Vltavy - tedy oblast, odkud stéká voda do Vltavy -  má přibližně 27 000 km2. Plocha přehrad vltavské kaskády 96 km2. Pokusila jsem se to znázornit na následujícím čtverci: zelená plocha reprezentuje plochu povodí, ten malinký čtvereček uprostřed, to je plocha přehrad vltavské kaskády. Tam se má vejít všechna přebytečná voda z velkých dešťů?

 

Držím palce všem, kdo se s velkou vodou perou i těm, kdo bezmocně čekají, co bude dál.

Odkazy na zajímavé články:

http://zpravy.idnes.cz/prijdou-jeste-vetsi-povodne-rika-geolog-cilek-foo-/domaci.aspx?c=A060409_085026_domaci_jan – rozhovor s Václavem Cílkem, odborníkem na povodně. Byl pořízen před několika lety, ale stále jsou v něm zajímavé informace třeba o tom, jak si způsobujeme problémy s vodou i vlastní nedobrou péčí o krajinu. Opravdu zajímavé počtení.

 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Vltavsk%C3%A1_kask%C3%A1da – informace o vltavské kaskádě.

 http://technet.idnes.cz/prutok-praha-povodne-2013-0sd-/veda.aspx?c=A130603_151630_veda_mla – porovnání povodně současné s tou z roku 2002, která se stále ještě jeví mnohem horší.

 

Není káva jako káva

I když se jako náš národní nápoj označuje pivo, určitě by toto označení snesla i káva. Návštěvy zveme na kafíčko, v práci se povzbuzujeme pořádným kafem, připravujeme si kávičku k odpolednímu posezení.
Jenže není káva jako káva. Klasický český turek – tedy zalít mletou kávu horkou vodou – je sice jednoduchý způsob, ale neposlouží ani té kávě, ani našemu zdraví. Káva dlouhým louhováním získává nepříjemnou chuť a působí také dráždivě na zažívací trakt.
Pokud si chceme na kávě opravdu pochutnat, vyžaduje to dva předpoklady: koupit kvalitní kávu a správně ji připravit. Pak si ji skutečně můžete vychutnat a zjistíte, že není pokaždé stejná. Že s kávou je to jako s vínem. Liší se oblast od oblasti, některá vám chutná víc, jiná zas méně.
I když je to obyčejná káva do kanceláře, tak proč bychom se měli spokojovat s nějakou nechutnou břečkou jen proto, že je levná? Když zkusíte spočítat, jaký je cenový rozdíl mezi laciným výrobkem ze supermarketu a kvalitním produktem ze specializovaného kávového obchodu, zjistíte, že to za měsíc není tak velká částka. Že to je malý kousek luxusu, který sobě i svým blízkým dopřát můžete bez toho, abyste se finančně zruinovali.
Nároky dnešního světa jsou velké a chce se toho od nás hodně. Někde bychom si to měli vykompenzovat a dopřát si něco, co nás potěší, na co se můžeme těšit. Může to být hezká knížka, voňavá bublinková koupel, ale taky šálek voňavé kávy. Příprava a pití kávy navíc nezabere tolik času, můžeme se ji dát i několikrát za den.

Udělám to zítra aneb co je to prokrastinace

Prokrastinace je chorobné odkládání nepříjemných činností.
Problém s odkládáním je velmi rozšířený, píše se o něm v knížkách nebo na webech a dokáže způsobit zejména v práci velké potíže.
Není to ale tak úplně lenost. Prokrastinátor se nemusí flákat, může pracovat dosti usilovně, jen nedělá to má. Dává přednost tomu, co ho víc baví před tím, co je důležité a potřebné. Ono to ani není tak jednoduché ohlídat a zhodnotit. Když se na vás celý den obracejí lidé (zákazníci, šéfové, kolegové, rodina) s nějakými požadavky a vy se snažíte vyhovět, tak se docela klidně stane, že vám už nezbyde čas ani energie na věci, které se sice nepřipomínají tak hlasitě, ale přesto jsou důležité – angličtina, cvičení, zdravá výživa, vztahy v rodině, dostatek spánku atd.
Odkládání je snazší tehdy, když k ní máte prostor. Znají ji třeba vysokoškolští studenti, protože ti si mohou svoje studium rozvrhnout dost svobodně. Když je termín ještě daleko, zdá se, že je času dost, tak proč se honit, že. Když se termín přiblíží, najednou jsme ve stresu, najednou nestíháme, panikaříme, což samozřejmě celou situaci jedině zhoršuje.
U mě osobně se odkládání dost pojí s nepříjemnými pocity – mám sklon vyhýbat se tomu, čeho se bojím nebo z čeho mám špatný pocit. A nemusí to být nezbytně nutně nějaké bůhvíjak obtížné věci. Nerada třeba telefonuji, mám raději osobní kontakt. Ze všeho nejvíc mi ale vadí pocit, že jsem něco udělala špatně nebo že jsem v něčem neschopná. Z toho důvodu třeba strašně nerada chodím na úřady, protože jsou mi všechna ta úřední nařízení, jednání, formuláře cizí a skoro fyzicky cítím, jak tam moje IQ klesá a klesá až je tak nízko, že si po něm šlapu.
Oblíbeným předmětem odkládání je návštěva zubaře, ale to je celkem pochopitelné, tam nás žádné úžasné zážitky nečekají.
Receptů na odkládání (nebo spíš proti odkládání) se dá na internetu najít víc. U věcí, které musím dělat často nebo dokonce denně se mi osvědčilo je dělat ve stejnou dobu a za stejných okolností, díky tomu vznikl návyk a prokrastinace vymizela. Takhle jsem si třeba navykla hodně psát: je to první věc, do které se každý den pouštím a díky tomu se nemusím nutit ani přemlouvat, dělám to stejně automaticky, jako si po ránu čistím zuby.
Některé věci je možné nechat udělat někoho jiného. Když je pro vás úklid utrpením, možná by se vyplatilo někomu za něj zaplatit a ušetřený čas věnovat svojí kariéře nebo zálibám.
A v některých případech se prostě člověk přinutit musí. Návštěva zubaře se prostě nedá přehodit na někoho jiného. Ale může vám pomoci, když se po té nepříjemné akci nějak odměníte. Pěknou knížkou, čokoládou nebo čímkoliv, co vám udělá radost. Odměnou je i ten pocit, že už to mám za sebou.
Nezlobte se na sebe, když se přistihnete při prokrastinaci. Prokrastinátoři nebývají lenoši. Naopak, jsou to lidé ambiciózní, kteří toho chtějí hodně zvládnout a při tom, kolik si toho naplánují, je nutné něco odsunout nebo třeba taky neudělat. Aspoň já dost často bojuju s tím, že si naplánuju víc činností, než se dá reálné zvládnout. Vím to o sobě, ale příliš se mi nedaří něčeho se vzdát. Nejspíš to nebude jen můj případ. Zátěž při práci nebo studiu může být hodně velká a my si jen neradi připouštíme, že to třeba může být na hranici našich možností nebo dokonca za tou hranicí. Někdy jsou prostě požadavky naprosto nekonečné. Když budete třeba zaměstnaná maminka dvou nebo více dětí, nikdy nebudete mít hotovo. Vždycky před vámi bude hora neudělané práce. Máte dvě možnosti. Buď se s tím smíříte, vezmete to jako fakt a nebudete se tím trápit. Nebo si budete každý den vyčítat, jak jste nemožné, jak toho málo děláte a honit se tak, jak by vás nikdo jiný nehonil.
Prokrastinace není lenost. Lenoch nic nedělá a nevadí mu to. Prokrastinátor bývá hodně zaměstnaný, záleží mu na práci/studiu, ale nevěnuje se tomu nejdůležitějšímu. A hlavně z toho má špatný pocit, což ho i motivuje k tomu hledat řešení. Proto je tolik článků o prokrastinaci, ale minimum o tom, jak bojovat s vlastní leností.

Kousek romatické četby od Karolíny Světlé

Karolína Světlá patří k těm autorům, o kterých se učíme ve škole, češtináři je považují za klasiky, které bychom měli znát, ale skoro nikdo je nečte.
Náhodou se mi při posezení v čajovně dostala do ruky knížka Karoliny Světlé Kříž u potoka. Karolina Světlá psala v době, kdy Česká republika byla součástí Rakousko-Uherska, úředním jazykem byla němčina. Čeština byla považována za jazyk nižších vrstev. Byla to ale také doba, kdy se češství a čeština začíná dostávat ke slovu a objevují se vlastenci, kteří jsou na svoje češství hrdí.
To vydání knížky Kříž u potoka, které se mi dostalo do ruky, bylo vydáno v roce 1930 ke stoletému výročí jejího narození, byl zachován i ten archaický jazyk, který by od četby spolehlivě odradil většinu dnešní mladé generace, která je nucena číst ve škole „povinnou literaturu“.
Karolina Světlá je představitelkou vesnického románu, inspiraci čerpala v Podještědí, kde se narodil její manžel a kam jezdili na léto.
Hrdinkou románu je osiřelá Eva, která je přijata do rodiny mlynářky, která ji opravdu miluje a stará se o ni jako o vlastní. Když Eva vyroste, provdá se do rodiny Potockých, která je známá tím, že v ní ženy vždy trpěly nedobrým zacházením od mužů. Ke sňatku ji nevede ani láska, ani ji nenutí rodina, ta ji naopak odrazuje. Chce udělat v životě něco dobrého, rozhodne se tedy svou láskou vykoupit „prokletou“ rodinu Potockých. Její manžel ji zpočátku velmi miluje, ale po čase ho láska přejde, začne si připadat méněcenný vedle pracovité a schopné ženy, jejíž zálibou je čtení knih. Čím dál víc času tráví mimo domov, chodí do hospody a najde si i milenku. Nicméně láska a pokora jeho ženy a také proradnost jeho milenky ho přivedou k rozumu a konec by byl skoro happy endem, kdyby nebylo tragické smrti manželova bratra, který se snažil pomoci ve složité situaci.
Nevím sice, jak vypadal vesnický život v té době, ale připadalo mi, že je podaný poněkud idealizovaně. Jako by autorka těm vesničanům nadržovala. Jako by chtěla příznivým obrazem venkovanů chtěla povzbudit českou hrdost. Je dost pravděpodobné, že takový motiv měla, vzhledem k tomu, že se stýkala s českými intelektuály, např. s Janem Nerudou nebo Boženou Němcovou.
Karolína Světlá se taky zasazovala o ženská práva, o zlepšení situace chudých žen prostřednictvím vzdělání apod. Dneska bychom to považovali za sociální práci a ten názor, že vzdělání je cestou k lepšímu životu, ten mi rozhodně nepřipadá zastaralý. Naopak. Myslím, že důležitost znalostí a dovedností je dnes mnohem důležitější než dříve. I když vzdělání a znalosti není synonymum. Nicméně vzdělání má dnes velkou prestiž a (skoro) každý rodič chce, aby jeho dítě studovalo a dosáhlo vysokého postavení. Řemeslo a práce rukama už takovou prestiž nemá. Pokud jde o mě, tak si spíš budu vážit schopnéh a pracovitého ševce nebo truhláře než sebevědomého frajera, který zbohatl bez toho, aby lidem poskytoval nějakou skutečnou hodnotu. 

Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl

Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl. Něco takového prý kdysi řekl Einstein a mě se ta myšlenka velmi líbí. Jen jsem ji vždycky považovala za záležitost velkých, skoro životních rozhodnutí. Třeba v případě manželské krize, kdy už se ti dva domluvit nedokážou, požádají odborníka – manželského poradce – aby jim pomohl.

Když člověk řeší nějakou situaci, je v ní uzavřen jako v domě. Vidí prostě jen to, co je uvnitř. Takže některé problémy vyřešit dokáže, ale některé ne, protože je k nim potřeba vidět situaci zvenčí. Není to otázka inteligence. No, možná trochu jo. Ale ani ten nejchytřejší člověk na světě nedokáže vymyslet a vyřešit všechno sám.

K tomu potřebujeme ostatní lidi. Názor druhého člověka může být tím, co naše myšlení posune na jinou úroveň, co nás přiměje podívat se na komplikovanou situaci z jiného úhlu, ze kterého se může řešení jevit někdy až nepříjemně jednoduché. Pak si připadáme jako troubové, že jsme to neviděli. Zbytečně se obviňujeme, ze svého úhlu pohledu jsme to možná ani vidět nemohli. Připodobnila bych to k tomu, kdy stojíte vedle svého partnera v lese a on vám ukazuje veverku. Jenže vy ji  pořád ne a ne vidět. Pak se postavíte na jeho místo a zjistíte, že předtím vám výhled zakrýval strom. Budete se pak obviňovat z toho, že jste hloupí? Nebo ten druhý? Jasně, že ne. Prostě stačilo o kousek změnit úhel pohledu a situace se vyjasnila.

Podobně to podle mě funguje i mezi lidmi. Každý se na věci dívá se svého stanoviska, je ovlivněný svými názory, znalostmi, tím, co považuje za správné a žádoucí i tím, čeho se třeba bojí. Všechny tyto vlivy tvoří něco jako vnitřní krajinu. Objekty v ní nám občas prostě nedovolují vidět některé věci. Co s tím? Existují sice různé techniky, jak přijít na nová, neobvyklá a originální řešení – myšlenkové mapy třeba, ale ani ty nejsou samospasitelné (i když z knížek o myšlenkových mapách skoro čiší, jaký je to všelék).  Napadá mě ještě metoda šesti klobouků, určitě jich je mnohem víc.

Nejlepší bývá zeptat se jiného člověka. Dokonce ani nemusí být až tak velkým odborníkem na to, co nás trápí. Když vám není dobře, komu se svěříte? Svému lékaři? Nebo si spíš postěžujete partnerovi nebo kolegyni v práci? Dost často se obracíme na toho, kdo je zrovna nejblíž. A dost často nám ten dotyčný něco poradí – lék, bylinku nebo nás aspoň ujistí, že opravdu nevypadáme dobře a že máme jít k lékaři. Je zvláštní, že rada takového amatéra bývá dobrá, i když on nemá ani zlomek těch znalostí, které má odborník. Proč? Možná je to tím, že škála našich nejběžnějších problémů není až tak velká a setkává se s nimi skoro každý. Nebo je to proto, že to prostě vidí jinak a díky tomu rozšiřuje i náš pohled na věc.

Pro mě z toho vyplývá jeden důležitý závěr: je důležité mít kolem sebe lidi a mluvit s nimi. Nejen o svých problémech, to každého jenom otráví. Navíc ne všechno, nad čím přemýšlíme, chápeme jako problém. Když se chystáte malovat a rozhodujete se pro barvu, říkáte tomu problém? Asi ne. Ale když vám někdo poradí malíře, který má cit pro barvy a pomůže vám k vaší naprosté spokojenosti, tak se to dá považovat za vyřešení problému.

Další výhoda toho, když mluvíte s druhým člověkem, je v tom, že se v něm skrývá (stejně jako ve vás) ohromná studnice informací, znalostí, dovedností, do kterých může sáhnout a najít možná právě tu informaci, která vás v dané chvíli posune o kousek dál. Někdy bychom se mohli posunout i o hodně velký kus, ale to se nám moc nechce. Malé změny zvládáme, těch velkých se bojíme. Zcela oprávněně. Změny vyvolávají i různé vedlejší účinky, které se mohou dotknout věcí pro nás důležitých. Změníte třeba práci, získáte náročné, velmi dobře placené místo, ale zjistíte, že váš manžel se s tím nějak nedokáže vyrovnat a že vaše manželství, kterého si ceníte nade všechno, se bortí a přestává fungovat. Známé jsou i případy výherců obrovských finančních částek, kteří s penězi neuměli zacházet, naletěli podvodníkům nebo peníze nerozumně rozházeli. Nebo v lepším případě si je udrželi, ale přišli o vztahy s přáteli a příbuznými, protože ti se s jejich „štěstím" nedokázali vyrovnat a buď jim záviděli nebo se snažili situace využít.

Velká změna prostě znamená ohrožení současného stavu a proto se jim podvědomě bráníme.

Ty malé změny, to je něco jiného. Těch se bát nemusíme, nemají takový potenciál nějak skokově ovlivnit náš navyklý způsob života. K těm malým změnám se někdy dopracujeme sami, jindy nás k nim inspirují ostatní a vůbec to nemusí být v situaci, kdy poníženě žádáme o pomoc, spíš to obvykle vyplyne z hovoru, kdy často volíme témata, která v dané době zaměstnávají náš mozek. Takový nezávazný nesměrovaný rozhovor zdánlivě o ničem je velmi důležitá součást lidské kultury. Buduje vztahy mezi lidmi a dodává nám nové impulsy.

V době, která tak fandí výkonnosti a efektivnost se prosté pokecání si nebo zdrbnutí může zdát jako marnění času. Taky jsem to tak dřív cítila. Změnila jsem názor, když jsem zjistila, jak obohacující může povídání s lidmi být. Jistě, ne vždy a ne s každým. Jsou lidé, kteří spíš jakoby člověka vysávali, unavovali. Těm je lepší se vyhnout. Nakonec proč trávit svůj volný čas s někým, s kým se necítíme dobře, když je na světě spousta fajn lidí, se kterými je radost pobýt?

Vtipy na 24. dubna

Při urologické operaci říká chirurg:
"Sestři, poopravte trochu ty varlata... óóó, a pacientovi také..."

 

"Taxi, taxi," křičí mladá žena, "honem mě zavezte do porodnice!"
"Řidič nervózně nastartuje a ptá se: "Za 10 minut tam budeme, stačí to?"
"Jasně, služba mi začíná až za čtvrt hodiny!"

 

Doktorovi v domě praskla voda. Zavolal instalatéra. Ten přijel, vybalil brašnu nářadí a chvíli se porůznu hrabal v trubkách a dělal takové ty složité instalatérské věci. Pak si umyl ruce a napsal doktorovi účet na 1800 Kč.
Doktor podiveně kroutí hlavou:
"1800 korun? To je šílené, jako doktor si tolik za hodinu nevydělám!"
Instalatér ho nechal domluvit a pak klidně říká:
"No, já jako doktor taky tak nevydělával."

 

"Proč jsi utekl z operačního sálu?"
"Sestra řekla: Žádnou paniku, uklidněte se, operace slepého střeva není těžká."
"A co je na tom strašného?"
"No ona to řekla chirurgovi."

 

Ptají se pana Nováka: "Kdes byl včera, Pepo"
"U doktora."
"A prohlédl tě?"
"Naštěstí ne, dal mi neschopenku na týden!"

 

Zemřel slavný kardiolog, vynikající odborník na srdce. Jak rakev odjížděla z místnosti, tak vjížděla do obrovského srdce. Všichni strašně plakali, jen jeden se ohromně smál. Po obřadu mu všichni vytýkali, že je to neetické, ať to nějak vysvětlí.
"Víte, já už se strašně těsím na svůj pohřeb....... Jsem totiž slavný gynekolog."

 

Pacient si stěžuje doktorovi:
"Pane doktore, já mám nějaké potíže s tím, no, s přirozením..."
"Tak si odložte."
Chlápek si opatrně sundá sako, pověsí ho na ramínko a vyhladí faldy. Kalhoty přeloží pukem na puk, pověsí na ramínko 1/3 na 2/3 a pečlivě uhladí. Sundá košili, pečlivě ji poskládá do čtverečku na stůl. Ponožky nezlomí, nýbrž bez problémů přeloží a poskládá. Když už je úplně svlečený, tak se postaví před doktora.
Doktor se dívá a nic nevidí:
"A co vám jako je?!"
"No... copak nevidíte? Vždyť já mám jedno vejce níž než druhé!!!"
"Sakra, chlape, vždyť to je úplně přirozené, to tak mají všichni chlapi!"
"Ale vždyť to vypadá strašně neupraveně!"

 

Katolík, protestant, muslim a žid spolu při večeři diskutují.
Katolík: "Mám takové jmění, že se chystám koupit Citibank!"
Protestant: "Já jsem tak bohatý, že si koupím General Motors!"
Muslim: "Já jsem pohádkově bohatý princ a hodlám koupit Microsoft!"
Potom se všichni obrátí na žida.
Ten si míchá kafe, potom opatrně položí lžičku na stůl, upije trochu, podívá se na všechny a ledabyle prohodí: "Pánové, ale já nic z toho neprodávám!"

Vtipy na 23. dubna

Přijde chlap do hospody a objedná si dva rumy. Jeden hodí do sebe a druhej vylije do kapsy, to se párkrát opakuje, když tu náhle barman říká: "Není to škoda, lít vždycky ten druhý rum do té kapsy?"
A chlápek říká: "Víš co, hleď si svého a polib mi prdel."
Z kapsy mu vykoukne malá připitá myška a říká: "Jo a vyřiďte to také svojí kočce."

 

KROCAN NA WHISKY (Vánoční Recept)
Koupíme pětikilového krocana (pro šest osob) a láhev whisky. K tomu sůl, pepř, olivový olej a proužky špeku. Krocana poklademe špekem,zavážeme, osolíme, opepříme a potřeme olivovým olejem. Předehřejeme troubu na 200 °C. Nalejeme si sklenku whisky a připijeme na úspěch díla. Poté uložíme krocana na pekáč a vložíme do trouby. Nalejeme si dva bleskové panáky whisky a připijeme opět na úspěch díla.
Po dvaceti minutách nastavíme termostat na 250 °C, ať trouba pořádně bručí. Dame si další tři whisky. Po půl hodině ptáka otočíme a nadále bedlivě hlídáme. Občas se chopíme flašky ffiskie nalejem si do řepy.
Po další bůlhodince se uopatrně vydáme k lince a krocanou rodočíme. Přidom dáuáme bacha, abyzme se neupálili uo ty pojebaný dvéře vod trouby. Si dalších pěét nebo zedm fixki vevnitř sklenice si a pak a tak. Kurvacana pečem další dři hodinkýý (ale je to vcelku fuk) a každých deset minud dem čúlat.
Je-li to aáspoň drožku možný, dolezem ke sforákua úytáhnem troubu z grozana. Dofřejem si ježdě jedoóo loka a znoúua se pokuzíme tu mrchu dostad uen. Zúédnem tóo prokladýo ffóógla z éé zeměéa prrrrrrrrdnemho na boddnos. Dáúuúáme uéélkýho majzla na uklouznutí na zamaštťěnýým liinoúlluélu.
Tošku se plospíme.
Príští den sníme krocana studenýho s majonézou a s aspirínem.

 

"Denně chodíš domů opilý," vyčítá žena manželovi, "a co já, co děti?"
"Měj rozum, stará," odvětil muž, "přeci nebudeme chlastat všichni."

 

"Opilý muž přišel pozdě večer domů. Zůstal stát v obýváku a koukal jak se kolem vše točí.
Manželka se ptá: "Karle, ty si nepůjdeš lehnout?"
"Hík... půjdu, škyt... jen co pojede kolem mě postel."

 

.17% všech automobilových nehod je způsobeno opilými řidiči. To svědči o tom, že 83% všech automobilových nehod je zapříčiněno střízlivými řidiči.
Proč ta střízlivá hovada nezmizí ze silnic?

 

Přijde policajt se žábou na hlavě k doktorovi a ten se hned ptá:
"Tak copak vás trápí?"
A žába povídá:
"Pane doktore, podívejte se co mi vyrostlo na prdeli!"

Vtipy na 22. dubna

 

"Obžalovaný, můžete nám vysvětlit, proč jste tedy souseda Mazánka půchl vidlemi?" "On mě, prosím, k tomu vyzval." "Jak to?" "No, skládal uhlí, a když mě uviděl, tak mi povídá: Pojď mi píchnout!"

 

Soudce: "Měl jste poměr se zemřelou?" "Probůh, to ne, jenom dokud žila."

 

Dva známí se potkali po mnoha letech. "Slyšel jsem, že jsi po třetí ženatý." "Jo, a spokojený, první byla učitelka a pořád chtěla opakovat. Druhá byla od hasičů. Ta chtěla jen prodlužovat hadici. Ale teď mám zemědělkyni a je moc hodná. Říká, jen se nedři, co nestihneš ty, stihnou brigádníci."

 

Na plese si vylévá srdce paní ¨Nováková: "Vy se tady alespoň vytančíte paní Píšová. Vidím, že tu máte manžela i milence." "Prosím vás, i tady se vymlouvají jeden na druhého."

 

Novomanželé pozvali na návštěvu do svého malého bytu dávného dobrého přítele. Když už toho dost vypili, rozhodli se, že ho nechají přespat v jejich manželské posteli mezi nimi. Ráno manželka vstala první a šla udělat snídani. Muži zůstali sami a přítel říká manželovi: "Poslouchej, to jsem nevěděl, že je ta tvoje manželka taková vášnivá!" Manžel: "Proč?" Přítel: "Ona mi ho celou noc držela!" Manžel: "To jsem byl já! Jistota je jistota!"

 

V kanceláři si stěžuje kolegyně: "Já jsem tak utahaná. Nemohu spát, starý chrápe jako pila." "To je jednoduché. Jakmile usne, roztáhni mu nohy." Druhý den vypadá kolegyně spokojeně. "Jak jsi na to přišla?" "Když mu roztáhneš nohy, pytel mu spadne na díru a průvan přestane."

Vtipy na 21. dubna

„Měla jste tu být v osm hodin ráno!" mrazivě praví šéf, často se v docházce opožďující sekretářce.
„Vážně?" říká dychtivě sličná, leč ospalá dívčina, „a co se tu tak strašně důležitého dělo?"

 

Píše muž z vězení manželce: „Drahá lásko. Díky za pilník, který jsi mi zapekla do bábovky. Velice jsi mě potěšila. Mám teď nejhezčí nehty z basy.

 

Vězeňský kaplan promlouvá k recidivistovi, který už potřetí vyloupil pokladnu: „Můj synu, až se dostaneš na svobodu, rád ti budu pomáhat."
„Moc děkuji za nabídku, důstojnosti," povídá vězeň. „Ale na to musí být odborník."

 

"Pane profesore, může přijít student ke zkoušce podnapilý?" "No, v podstatě může." "Hej kluci, přineste ho!"

 

"To je strašné," povzdechl si učitel, "třicet oslů ve třídě a jeden, aby je hlídal!"

 

Učitel: "Namísto Sázava s vlévá do Vltavy můžeme obrazně říci, že Vltava pije Sázavu. Může mi někdo z vás, žáci, uvést podobný příklad?" Žák: "Prosím, ano. Místo tatínek pije Plzeň můžeme říci Plzeň se vlévá do tatínka."

 

Chlápek ve vlaku se ptá průvodčího, kdy ten vlak staví v Libni. „Pane, tohle je expres, ten v Libni nestaví." „Vy si děláte legraci, ne? Já nutně rnusím vystoupit v Libni!"
„Je mi líto, pane, ale tenhle vlak tam nestaví." „Musí přece být nějaká možnost!" „No, jedna by byla. Můžu říct trojvedoucímu, aby zpomalil, a já vás podržím nad nástupištěm a dostanu dolů." „To zní šíleně. Bude to fungovat?"
„No, stojí to za pokus." Vlak tedy vjíždí do nádraží, průvodčí drží chlapa za sako ve vzduchu. Chlápek ve vzduchu utíká. Průvodčí jej pomalu spouští níž, až se chlapovy nohy dotknou nástupiště. Kmitají se neuvěřitelnou rychlostí. Průvodčí jej pouští, chlap pomalu ztrácí na rychlosti. Už to není sprint, ale normální svižný běh. Když chlapa míjí konec vlaku, z posledních dveří se někdo vykloní, popadne jej za límec, vtáhne do vlaku a povídá: „Chlape, máte štěstí, že jsem tu zrovna stál. Tenhle vlak tady totiž vůbec nestaví!"

Vtipy na 20. dubna

Strojvůdce Vaněk leží v nemocnici zraněný po srážce rychlíku s nákladním vlakem. Jenom díky jeho chladnokrevnosti a zkušenosti nedošlo k nedozírným škodám a ztrátám lidských životů. Ministr dopravy jej sám osobně navštíví se svým doprovodem a pustí se spolu do srdečného rozhovoru: „Tak jak se vám vede, pane Vaňku?"
„Už je to lepší, pane ministře."
„Jak dlouho už jezdíte?"
„Dvacet osm let."
„A kolik je vám roků?"
„Jedenapadesát, pane ministře."
„Jste ženatý?"
„Ano."
„Hmm... tak mi řekněte, jak vlastně k tomu neštěstí došlo?"
„Totiž, pane ministře, jak se to tak stává. Nedával jsem pozor a pak už jsme se holt museli vzít."

 

Na Urale zastaví vlak.
Cestující chvíli čekají - vlak nejede - pak se jeden z nich vykloní z okna a ptá se: "Soudruhu výpravčí, co se děje?"
Výpravčí odpovídá: "Vyměňujeme lokomotivu."
Cestující zaleze a čeká asi půl hodiny, pak se znovu vykloní a ptá se: "Tak soudruhu výpravčí, co děláte?"
Výpravčí: "Vyměňujeme lokomotivu."
Když ani za hodinu vlak nejede vykloní se cestující a ptá se: "Tak co, vyměnili jste už tu lokomotivu?"
Výpravčí: "Ano vyměnili - za vodku."

 

Přijde Karkulka k domu babičky a zaklepe na dveře. Babička řekne: "Jen pojď dál, Karkulko."
Karkulka vejde do dveří a v posteli leží 3 babičky. Karkulka přijde k posteli a říká: "Babičko, co je ti?"
A babička odpoví: "Mně nic, Karkulko, ale za to ty jsi ožralá jako hovado."

Vtipy na 19. dubna

"Jste přesvědčený, že obžalovaný byl opravdu opilý?"
"No, s jistotou to tvrdit nemohu, ale divnej se mi zdál už tehdy, když ke mně přišel s víkem od kanálu a chtěl ho přehrát na gramofonu."

 

Přijde farář utěšovat Pepu, kterému umřela manželka a najde jej s flaškou rumu: "Toto je synu tvá jediná útěcha?"
"Kdepak, ve skladu mám ještě dvě bedny!"

 

Velmi podnapilý občan se vypotácí z hospody. Potká ho starosta a domlouvá mu: "Jsi na špatné cestě, Ferdo. Nestydíš se?"
"Proč já? Ať se za špatnou cestu stydí obec."

 

Do hospody přijde gorila a objedná si pivo.
"Jedno pivo, to bude za 100 korun," povídá barman.
Gorila zaplatí a napije se piva.
"Teda, moc goril k nám zrovna nechodí", poznamená barman šokován tím, že gorila mluví a chodí sama do hospody.
"A vy se divíte," namítne gorila, "když chcete stovku za pivo?"

 

Letí letadlo nad oceánem a nějak divně manévruje, létá ze strany na stranu, nahoru, dolů. Z kontrolní věže se s ním spojí:
"Tady věž, prosím hlavního pilota."
"Hlavní...škyt...pilot leží na... škyt...přístrojové desce... škyt...opilej."
"Tak prosím druhého pilota."
"Druhý pilot... škyt...je na mol... v uličce."
"Tak aspoň navigátora, ať víme, co se děje."
"Ten sedí... škyt... vzadu a je též... škyt ...totalně opilý."
"Proboha a s kým hovořím?"
"Tady... škyt... autopilot!"

Vtipy na 18. dubna

Dva se jednou strašně ztřískají leteckým palivem a ráno volá jeden druhému:
"Ty, Jardo, bolí tě hlava?"
"Jo."
"I mě, ale zkoušel jsi si prdnout?"
"Neee."
"Tak to ani nezkoušej, volám ti z Tokia."

 

On a ona sedí v restauraci U Nováků u stolu a číšník přinesl jídelní lístek. Mladík ho podal dívce: "Ty přece víš, miláčku, co mám nejraději..."
"Ano," kývla dívka, "ale jíst se musí taky!"

 

Do restaurace přijde chlap, sedne si, vedle sebe posadí psa, kočku, papouška, morče, dvě slepice, postaví akvárium s rybičkama na stůl a povídá udivenému vrchnímu: "Dejte tomu všemu nažrat, stará je na letním bytě."

 

"Zase jedna falešná," povídá host při placení útraty stokorunou.
"Ale vždyť je pravá," diví se číšník.
"Není, je falešná, opouští mě, když ji nejvíc potřebuji."

 

Letní host si stěžuje: "Tady se ani nedá sníst oběd, když tu létá tolik much."
"Nic si z toho nedělejte, ty tu létají jenom při obědě, jinak sedí venku na hnojišti!"

 

"Pane vrchní, proč se ta pečeně jmenuje - po arabsku?"
"No to je proto, že ten pes se jmenoval Abdul Ibrahim."

 

"Tak jak vám chutnal řízek?" ptá se číšník hosta.
"Z hlediska mé profese vám mohu říci, že byl prvotřídní."
"Pán je řezník?"
"Ne, obuvník."

Vtipy na 17. dubna

Dva známí se setkali po několika létech. "Není to dobrá doba, drahota, musel jsem poslat ženu do zaměstnání" praví první. "A co dělá?" "Úřednici." "A líbí se jí to?" "Nelíbí, ale musí." "No vidíš, moje paní taky pracuje." "A co dělá?" "Děvku." "To musí?" "Nemusí, ale líbí se jí to."

 

Evžen stopuje na cestě do Prahy auto. Jeden řidič zastaví a tu na něj Evžen namíří revolver a poručí: "Ven z auta a honit ocas." Řidič tak vykonal. Pak mu bylo nařízeno totéž podruhé a potřetí. "Raději mně zastřel. Už nemohu." "Tak fajn. Božka vylez z příkopu. Ten pán tě vezme do Prahy."

 

Jedna se svěřuje druhé u kávy se svými zážitky ze svatební noci: "To ti byla legrace, půl hodiny jsme ho stavěli a pak jsme tipovali, na kterou stranu spadne.

 

Milionářova žena přijde domů a celá vyčerpaná oznamuje muži: "Musíš rozhodně vyhodit šoféra. Dnes mě dvakrát málem zabil!" Manžel pokrčí rameny a řekne: "Dej mu ještě šanci."

 

Nastávající nevěsta se svěřuje kolegyni: "Já ti mám z té svatby strach." "Nic se neboj, roztáhneš nohy a je to." "Ne, to ne, souložit umím, ale vařit ne!"

 

Nevěsta praví ženichovi: "Musím se ti přiznat ke dvěma věcem. Jako mladá jsem dělala striptérku ..." "To je hrozné! Mám stejný pocit jako bych se oženil s děvkou." "To je ta druhá věc, se kterou jsem se ti chtěla svěřit."

Vtipy na 16. dubna

Pavel se vrátí domů a praví ženě: "Dnes tě umiluji k smrti. Žena samou radostí připraví večeři, pak se vykoupe a přitulí se k manželovi, ale ten nic. "Tak co bude?" "Ale víš, ty seš docela hezká holka. Dávám ti milost."

 

„Všichni mi říkali: Svatební noc je krásná. Celou noc jsem se díval z okna a nic krásného jsem neviděl ..."

 

"Franto, od čeho máš tak červené oči?" "Ale Lojzku, od svařování." "A co pořád svařuješ?" "Víno."

 

"Karle, proč se nekamarádíš s Honzou?" "A ty by ses chtěl kamarádit s někým, kdo lže, krade a pořád nadává?" "No, samozřejmě, že ne." "Tak vidíš, Honza taky nechce."

 

 

"Pane doktore, vy prý jste nějaký čas pracoval v Číně. Slyšel jsem, že se tam sterilizace mužů provádí pomocí dvou cihel..." "Ano. Jedna se drží v levé ruce, druhá v pravé...,muž přistoupí... a cvak, má vystaráno." "Propána a nebolí to?" "No, musíte dávat pozor, abyste tam nenechal palec..."

 

"Tondo, jak to děláš, že máš tolik ženských?" "Já si je boduju." "A za co dáváš body?" "Pěkný obličej, pěkné nohy, prsa, postava a jestli ji má." "A při kolika bodech bereš?" "Stačí jeden."

 

"Ty, Vojto, není to tvoje náprsní taška?" "Ano, děkuji." "Já ti dám děkuji, dostanu nálezné a ty pár přes hubu." "Jak to?" "Našel jsem jí totiž doma pod postelí."

Vtipy na 15. dubna

"Víš ty Vonásku, kdo to byl Lumumba?" "No, to nevim." "Vidíš, kdybys chodil na schůze a školení, tak bys to věděl. Byl to bojovník za práva Konžského lidu. A víš ty, Polívko, kdo to je Minzel?" "To nevim." "No vidíš. Kdybys nechodil na schůze a školení, tak bys to věděl. To je ten, co ti chodí za starou."

 

Chmaták Emil byl obžalován, že vykradl obchod. Jeho advokát ho z toho vysekal. Jdou od soudu a Emil praví: "Šéfe, to jste zvládl perfektně. Ale nevím, jak přesvědčíte mou ženu, že jsem byl na té vloupačce a ne u milenky."

 

 

Jde mladík po cestě, když v tom na něj začala řvát žába: "Když mě políbíš, proměním se v krásnou dívku!" Mladík žábu vzal a dal si ji do kapsy. Žába se nedala: "Když mě políbíš, proměním se v nádhernou dívku a zůstanu s tebou!" Mladík žábu vyndal z kapsy, usmál se na ni a vrátil ji zpátky do kapsy. Žába začala plakat a prosit: "Když mě políbíš, proměním se v nádhernou dívku, zůstanu s tebou a udělám všechno, co budeš chtít!" Mladík žábu zase vyndal z kapsy a znovu se na ni usmál. Žába to nevydržela a začala řvát : "Co jsi to za člověka? Slíbila jsem ti, že se proměním v nádhernou dívku, zůstanu s tebou a udělám všechno, co budeš chtít, tak proč mě nechceš políbit?" Mladík odpověděl: "Hele, já jsem programátor, nemám na ženský čas. Ale mluvící žába, to je super!"

Vtipy na 14. dubna

Kolega vyčítá kolegovi: "Že ses mi vyspal se starou, to mi ani tak nevadí, ale žes jí ukázal, že to jde dvakrát, tos mně nasral."

 

Na rohu ulice se srazí dva muži. Jeden naštvaně: "Hovado." "Těší mně, Zelený."

 

Přijde muž nad ránem z pařby. Odemkne dveře a potichu se v plíží do síně, když v tom začne kukačka kuku kuku kuku. Muž říká: "Já vím, že je jedna hodina. Nemusíš mi to třikrát opakovat!"

 

Sedí dva chlapi v hospodě, popíjejí pivo, prokládají to kořalkama. Jeden je stále smutnější a smutnější. Tak se ho jeho par?ák zeptá: "Franto, co je s tebou?" A Franta odpoví: "Ále, když přijdu domů zase takhle ožralej, tak mě manželka nepustí domů a nechá mě spát na chodbě... taková ostuda..." A kumpán mu poradí: "To já mam na tohle skvělej trik. Když přijdu domů, tak zaškrábu prstama na dveře a řikam "mišičko,pust mě domů...". Ale před tim se vysvlíknu do naha a jak ta moje otevře dveře,tak ty šaty hodim dovnitř.... a nahýho mě na chodbě nenechá, tak mě pustí domů". A Franta, že to určitě vyzkouší. A vesele popíjejí dál. Potkají se po týdnu v hospodě a kumpán se ptá Franty: "Tak co? Jak jsi dopadl minulej tejden? Vyzkoušel jsi to?" Franta: "Jo, vyzkoušel... přišel jsem před dveře, svlíkl se do naha, zaškrábal jsem na dveře, řekl jsem jen "mišičko..." dveře se hned otevřely, tak jsem dovnitř hodil šaty a najednou slyšim: "Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají" a barák mi zmizel v tunelu........."

Vtipy na 13. dubna

Tři kolegové hodnotí u piva své nové milenky. Karel: "Ta moje je jako Paříž, rafinovaná." Josef: "Ta moje je jako Rio de Janeiro, žhavá." Olda: "Ta moje je jako Frenštát, krásné okolí, ale ta díra."

 

Ženatý chlápek se tahá se svojí sekretářkou. Jednou po práci jedou k ní domů a okamžitě vlítnou do postele. Po vášnivém milování usnou a probudí se až v osm večer. Chlápek se fofrem oblíká a říká: "Drahá, vezmi moje boty a pořádně je otři dole o trávník!" Holka kroutí hlavou, ale poslechne. Chlápek dorazí domu a už u dveří na něj žena vyjede, kde že se zas courá. Chlápek spustí: "Nemůžu ti lhát. Randím se svojí sekretářkou. Dneska jsme skončili dřív, jeli k ní, strávili odpoledne sexem a usnuli. Proto jedu pozdě." Žena se na něj tak podívá, sjede pohledem až na boty a říká: "Koukám, zas máš boty od trávy. Už zase jsi byl hrát gof, co?!"

 

Mladá žena přistihne svého manžela in flagranti s milenkou. Oslepená žárlivostí se rozkřičí: "Dobře mi má matka říkala, že ty jsi z chlapů, kteří každou ženu hned zatáhnou do postele..." "A ty, mami, na mě nečum! Taky jsi mě naštvala!"

 

Přistihne v New Yorku manžel svou ženu při intimní schůzce s mužem černé pleti. "Tohle ty mně?!" křičí anglicky, "ženo nevěrná?! A s černochem?!" "To jsi se pěkně vybarvil," na to klidně ženuška, "žárlivec a ještě k tomu rasista!"

 

Pepíček zazvoní u sousedů. “Paní Svobodová, našel jsem vašeho kanárka!” - “Tohle není kanárek, to je kocour, Pepíčku.” - “Já vím, kanárek je uvnitř!”

Vtipy na 12. dubna

Dva opilci hulákají v noci na ulici. Přijde k nim policista a oběma dá dvě stě korun pokuty. Jeden z opilců se nedá a ptá se: Vy snad můžete dávat poslancům pokuty?" Policajt se omluví, roztrhne blok s pokutou, ještě se jich zeptá, zda nepotřebují s něčím pomoci, a pokorně zmizí. "Hele, Franto, my jsme poslanci?" zeptá se pak druhý z opilců. "Ne, jenom jsem se zeptal, to se přece může, ne?"

 

Na vyznačeném přechodu pro chodce leží muž. Před ním stojí auto. Přiběhne dopravní policista a ptá se řidiče: „Vy jste ho přejel?“ „Ani nápad! Zastavil jsem a pokynul mu zdvořile, aby přešel přes ulici. A on omdlel.“

 

Jde Bůh a nese pytel s debilama. Najednou zakopne a debilové se vysypou. Bůh se naštve a říká: "No nic, sbírat je nebudu, poslanecká sněmovna bude prostě tady"

 

Přijde redaktorka časopisu Elle za paní Paroubkovou, udělat s ní rozhovor, jak vypadá obyčejný den ženy špičkového politika. Paní Paroubková se rozvypráví: "Já vlastně žiji docela skromně a obyčejně, jako ostatní ženy. Ráno vstanu, umyju piču, uvařím manželovi a synovi snídani, umyju piču, posnídáme, já umyju piču a jdeme do školky a na nákupy. Hned jak se vrátíme, umyju piču, uvařím oběd, protože Jiří se někdy staví na oběd domů. Po obědě umyju piču, manžel si dá šlofíka, tak jen umyju piču a třeba ještě stihnu trochu uklidit,umýt znovu piču a večer jdeme s Jiřím něka ven, za kulturou. Řeknu Vám, někdy se vracíme tak pozdě, že už se mně ani nechce mýt piča a jdeme si lehnout." Redaktorka Elle se dívá trochu perplex a po chvíli ticha ze zeptá: "Paní Paroubková, nepřeháníte to trochu s tou hygienou?" Paní Paroubková se rozesměje: "Ale ne. Nám tu piču pořád někdo kreslí na dveře!"

Vtipy na 11. dubna

Jdou Topolánek s Paroubkem po silnici a najednou jim cestu zkříží had.
Paroubek hned přiskočí a hada zabije. Topolánek: "Co jsi to udělal? Nemůžeš zničit každého, kdo se nám postaví do cesty. Je demokracie a každý má právo jít svojí vlastní cestou."
Jdou dál a najednou začne před nimi poskakovat žába. Topolánek zrychlí a jediným šlápnutím ji rozmáčkne na kaši. Paroubek nechápavě kroutí hlavou: "Ale před chvílí jsi povídal, že každý může jít svou vlastní cestou!" Topolánek: "Ano, ale mají se plazit a ne si vyskakovat!"

 

Ráno u Klausů v koupelně. Pan Prezident se holí a ošklivě se řízne do tváře . Do koupelny přiběhne Livie, spráskne ruce a volá : "Pane Bože!" Klaus se na ni otočí: "Livie, už jsem ti říkal, že doma mi můžeš říkat Vašku."

 

Nová sekretářka trávila většinu času čtením časopisů nebo hraním pasiánsu a okázale ignorovala zvonící telefon. Nakonec se její šéf naštval a povídá: „Poslyšte, slečno Sklenářová, když telefon zvoní, musíte ho zvednout!” Slečna se šéfovi podívá přímo do očí a suše odvětí: „A proč? Většinou je to stejně pro vás.”

 

Přiběhne zaměstnanec za ředitelem: „Šéfe, nějací dva výrostci vám ukradli auto!” „A tos je nemohl zadržet?” „Ne, ale opsal jsem vám číslo toho ukradeného auta!”

 

„Nazdar Gejzo, co děláš?” „Duševně pracuji!” „???” „No, představuji si v duchu práci!”

Vtipy na 10. dubna

Říká jeden manažer kolegovi z jiné firmy: „Hledáme nového účetního.” „Hele, a nenajali jste vy nového před pár týdny?” „Jo, to je právě ten, kterého hledáme.”

 

Jeden Skot potká v mrazu druhého s holou hlavou. "Kde máte svou krásnou beranici?" "Už ji po té nehodě nenosim!" "Po jaké nehodě?" "Mrzlo a já měl beranici přes uši. McRailey mě pozval na panáka a já to neslyšel."

 

Na skotském hřbitově je pomník a na něm nápis: "Zde leží McIntosh, šel se do garáže přesvědčit, zda má dost benzínu. Svítil si svíčkou, benzínu měl dost."

 

Svěřuje se jedna Skotka své přítelkyni: „Já jsem potřebovala nějak trknout toho mého šetřílka, aby mi konečně koupil horské kolo. Tak do něho půl roku hučím, jak je to zdravé, šlapat na čerstvém vzduchu.” „A co on? Už se dovtípil?” „Jo, včera.” „A jaké kolo ti koupil?” „Ale prosím tě, vynesl mi na balkon šicí stroj!”

 

Rozlétnou se dveře do dílny a mistr volá: "Novák, máš tam na drátě tchýni!" "A co, volá nebo visí?"

 

Volá chlapík u řeky: „Pomoc, topí se mi manželka, dám tisíc korun za záchranu!” Nikdo se nehlásí, a tak zvýší odměnu na deset tisíc. To už jeden muž do vody skočí a ženu přinese. „Proboha, to je omyl, vy jste nevylovil ženu, ale tchyni, co byla na lodičce s ní!” Zachránce zesmutní, sáhne do kapsy pro peněženku a smutně se ptá: „Tak kolik jsem dlužen?”

Vtipy na 9. dubna

Dva kamarádi sedi v hospodě. Jeden je smutný a druhý se ho ptá: "Co se Ti stalo?" "Ale přijdu domu a nejlepší přítel mi šuká ženu! "Cos mu řek?" "Fuj Azore! K noze!"

 

Kapitán se dozvěděl, že námořníci obcují s kozou. Nechal nastoupit mužstvo na palubu. Ptal se prvního: "Měl jsi něco s kozou?" "Ano." "Týden basy." Jde dál, zpovídá a uděluje tresty. Přišel k desátému: "Měl jsi něco s kozou?" "Měl, ale já si jí vezmu."

 

Michal kupuje dogu a ptá se majitele jestli má ráda malé děti. "Velice, ale kupujte raději telecí, vyjde vás to levněji."

 

Přijde zajíček do samoobsluhy a ptá se: „Máte tisíc rohlíků?" Prodavačka: „Ne, tisíc rohlíků nemáme." Zajíček zklamaně pokrčí rameny a odejde. I druhý den přijde do samo-obsluhy a opět se ptá na tisíc rohlíků, ale ani tentokrát je nemají. Prodavačka se s problémem svěří vedoucímu a ten na třetí den objedná speciálně pro zajíčka navrch tisíc rohlíků. Třetí den přijde zajíček do samoobsluhy a ptá se: „Máte tisíc rohlíků?" „Ano, máme," odpoví nadšeně sám vedoucí. „Tak to jsem fakt zvědavej, co s tím budete dělat!"

 

Sedí vlk v baru a ucucává už notně zvětralé pivo. Vtom tam vlítne zajíc, sedne k barovému pultu, poručí si whisky, kopne ji do sebe, poručí si druhou, vyzunkne, na pult hodí pětikilo a odchází. Vlk rychle dopije, vyběhne za ním a ptá se, kde bere tolik peněz. „No," povídá zajíc, „jdi domů, pořádně to staré udělej a třeba ti taky dá víc." Vlk letí domů, vlčice zrovna stojí u plotny. Ani nepozdraví, rovnou k ní přiskočí a šoupne jí ho tam zezadu. Vlčice jen zakroutí hlavou a říká: „Zajíci zajíci, už seš zase bez peněz?"

Vtipy na 8. dubna

TIRák sviští silnicí a, aby mu nebylo, na dlouhých cestách, smutno, vozí sebou papouška a povídají si spolu o všem možném. Pojednou však vidí krásnou stopařku, sice s podivnými krabicemi, ale zastaví. Ukazuje se, že jede na trh, a v krabicích má slepice. Dohodli se, že drůbež dají dozadu a Žako je bude hlídat. Jedou dá,, povídají si a jen tak, mezi řečí, řidič, přesvědčí stopařku, že by bylo hezké, kdyby ho, za jeho ochotu, heky odměnila. Stopařka souhlasí, a tak zajedou na odpočívadlo, a tam si oba vyhoví. Když dojeli do cíle, stopařka poděkovala a chtěla si vzít krabice, ale byly prázdné. „Kde jsou slepice?!“ volal řidič na papouška. „Kde by byly?,“ odpovídá papoušek, „A neřvi na mne! – Paní dala, a tak se vezla, slepice nedali, tak ať jdou pěšky.“

 

Víte, jak se chytá opice? Sednete si na strom se dvěma lahvemi: Do jedné nalijete vodu a do druhé pěkně ostrý grog. Z té lahve s vodou si začnete notně přihýbat. Pak přijde opice a začne se opičit, ale s tou druhou lahví, po chvíli je na mol a dá se snadno chytit. Kdyby se opice nedostavila, zaměňte lahve a postupujte dle výše uvedeného návodu. Po chvilce ulovíte opici také.

 

"A požádal tě o ruku?" táže se jedna kamarádka druhé. "O ruku ještě ne," povzdechne si přítelkyně, "ale jinak o všechno ostatní."

Vtipy na 7. dubna

"Probůh," diví se jedna francouzska, "taková atraktivní žena, jako ty, tolik vlivných a bohatých milenců..., a ty si od žádného z nich nevezmeš auto, kožich, peníze..., vždy jen a jen lovecký nůž. Proč?" "Proč? Tak to ti mohu vysvětlit," usmívá se přítelkyně, "zatím jsem krásná, mladá, žádoucí, vzrušující, ale to nepotrvá věčně. Jednou mi bude padesát..., a dovedeš si představit, čeho všeho je schopen takový šikovný skautík, aby získal lovecký nůž?!"

 

Baví se dvě školačky nad sklenicí vína: "Tak jsem konečně přišla o panenství." "A bylo to za peníze nebo z lásky?" "Asi z lásky, co si dneska koupíš za pět stovek."

 

Žena - nymfa - si dá inzerát, že hledá výkonného, ale opravdu výkonného chlapa, který by ji dokázal uspokojit, protože je extrémně náruživá. Jednoho dne se u jejích dveří objeví týpek, celkem dobře vypadající, tak jej pozve dál. Borec si sundá bundu a vyhodí ji z okna, poté to samé udělá s kalhotami. Pak si sundá triko a opět jej vyhodí z okna ven. Ženská jej chvilku pozoruje, pak se zeptá: "Co to děláte, proč to všechno vyhazujete?" A chlap odpoví:" Až z Tebe slezu, nebudou už tyhle hadry v módě..."

 

Jde Dežo Kokotár na matriku, že se jako nechá přejmenovat. Matrikářka: "No, máte opravdu hloupé jméno. A jak byste se chtěl jmenovat, pane Kokotár???" "Jožo Kokotár..."

 

"Jak jste se stal úspěšným?" "Spřátelil jsem se s jedním bohatým člověkem. On měl peníze, já zkušenosti." "A nyní?" "Já mám peníze a on zkušenosti."

Vtipy na 6. dubna

Manžel se vrátí domů a povídá manželce: „Představ si, že hned ráno mě srazil taxík, v poledne mě srazil nějaký cyklista, a na konec se přímo před mýma očima srazily dva vlaky!" „Tak to tě nepotěším, k večeři máš švestkové knedlíky." „Ale ty mám přece rád!" „Jenomže ony se mi tak trochu v hrnci srazily..."

 

V nově upraveném městském parku se oběvila cedulka s nápisem: "Žádáme, aby občané toto místo neznečišťovali." Hned druhý den bylo pod tabulkou hovno a na tabulce připsáno: "Vaší žádosti se nevyhovuje, viz. příloha dole."

 

„Co bude k večeři?"
„Leda tak obložený chleba!"
„A čím?" „Jak to čím? Přece rukama..."

 

„Tady čtu v novinách, že náš národ dosáhl v kuchařském umění světovou úroveň!" „Národ především ..., ale řekni mi, proč nám to kazíš?"

 

Princ ke královi: „Pane králi, splnil jsem své slovo, zde v pytli jsou tři dračí hlavy.” „Děkuji princi, i já plním slovo své. Zde v pytli je ruka a srdce princezny!”

 

Potkají se dva: „Tak jak to jde?” „No, tak dvakrát týdně.” „Ale já to takhle nemyslel. Já chtěl vědět, jak to jde doma.” „Jo doma? Tak doma vůbec ne!”

 

„Náš nový soused je velkým milovníkem hudby.“ „Opravdu? A proč si to myslíte?“ „Když jsem včera cvičila na housle, rozbil nám cihlou okno, aby mě lépe slyšel.“