E-brigádníci

Objevila jsem zajímavý projekt – ebrigádníky. Kdo je e-brigádník? To je člověk, kterého si najmete, aby pro vás dělat určité činnosti, na které nemáte lidi a ani si je nechcete trvale najímat nebo nevíte o nikom, kdo by to uměl. Když provozujete třeba eshop, potřebujete spoustu různých činností. Něco zvládnete vlastními silami, ale pak je spousta dalších prací, které buď neumíte, nebo už na ně nemáte čas.
Řešením je někoho si na tu práci najmout. Tady ale narazíte na dva zádrhele. Musíte najít někoho, kdo tu činnost skutečně umí a to není vždycky tak jednoduché posoudit. Například když vám někdo tvrdí, že je expertem přes SEO nebo placenou PPC reklamu, jak zjistíte, že je to skutečně pravda? Internet je plný lidí, kteří se nechali zlákat vysokými odměnami internetových konzultantů a poradců a nabízejí své služby, i když toho moc neumí.
Druhý problém bude v tom, že když už toho experta najdete, bude drahý a vy ho budete potřebovat jen na pár (desítek) hodin, určitě ne na celý pracovní úvazek.
Kde takové lidi hledat? Jednou možností je právě projekt e-brigádníci. Sdružuje odborníky na internet, kteří všichni museli projít školením a složit zkoušky. Už to je určitým sítem kvality.
Můžete si vybrat i podle bydliště. Určitě je lepší mít brigádníka někde v okolí, abyste se s ním mohli sejít i osobně. I když se spousta věcí dá dělat na dálku, přece jen se často lépe spolupracuje s někým, s kým se občas sejdete i při osobním setkání.
A jaké práce e-brigádníci dělají? Od rutinní administrace a plnění eshopu zbožím po nastavování PPC kampaní, pomoc při SEO až po psaní článků a práce s grafikou. Zajímá vás to? Tak klikněte a zjistěte, co by projekt e-brigádníci mohl přinést právě vám.

Chvála malých změn

Chcete ve svém životě něco změnit? 

Změna je život a většina z nás by dokázala vyjmenovat řadu věcí, které bychom ve svém životě rádi změnili. Něco se dá změnit jen těžko nebo vůbec, třeba počasí nebo druhý člověk.jiné změny se dají zvládnout snáz. Zdálo by se, že nejednodušší je změnit sebe sama, protože svoje chování máme pod svou vlastní kontrolou.

Jenže ono to tak jednoduché není. Změnit sám sebe – méně sladit, naučit se anglicky, omezit cigarety nebo meditovat, to všechno je skvělé, ale tělo i mozek se jakýmkoliv změnám docela účinně brání. Jak na to?

Zkusit malé změny. Cvičit půl hodiny každý den, to zní jednoduše, ale ve skutečnosti je to obrovský úkol. Pokud tělesná cvičení nejsou vaším hobby, tak nejspíš selžete. Je to totiž dost významný zásah do vašeho denního režimu a vyžaduje to obrovské množství pevné vůle. A té se nám většinou nedostává. Proto bychom na ni neměli tak spoléhat. Malé změny se dělají snáz než ty velké. Učit se anglicky půl hodiny, to je docela dost. Nejspíš začnu, možná dokonce svůj „plán" přeplním, ale po pár dnech budu mít problém se k učení přinutit. Co když si stanovím jen pět minut. Nebo dokonce dvě minuty. Každý den, ideálně ve stejnou dobu, aby se snáz vytvořil návyk. Teprve když je ten návyk dostatečně pevný, můžeme přidávat další minuty. Bude to trvat déle, ale vytvořený zvyk bude pracovat pro nás: bude to daleko jednodušší a méně náročné na tu nedostatkovou pevnou vůli.

Tvořte takové zvyky, které se opakují každý den. Zafixují se snáz než když něco děláte jen dvakrát nebo třikrát týdně.

Snažte se splnit svůj „denní úkol" co nejdříve. Například když si dáte předsevzetí, že budete pít každý den sklenici čisté vody, vypijte ji už ráno, po celý zbytek dne budete vědět, že pro tento den už jste si to splnili. Což je daleko lepší pocit, než když pořád myslíte na to, že vám ještě zbývá vypít tu nepříliš chutnou sklenici vody.

Ráno jsme také čerstvější a máme více energie – dokonce i když se tak zrovna moc necítíme – takže splnění nějakého malého předsevzetí je jednodušší.

 

Jaké malé změny můžete udělat, aby se váš život změnil k lepšímu?

Pít více vody. Začnete jednou sklenicí a za pár měsíců zjistíte, že vám čistá voda začala chutnat.

Cvičit. Pár minut nebo půlhodina denně z vás neudělají svalovce ani maratónce, ale přispějí k dobrému zdravotnímu stavu a to je mnohem důležitější než rekordy.

Jíst víc ovoce a zeleniny. To bychom měli asi všichni, ale většinou na to zapomínáme. Začněte s jednou mrkví nebo jablkem, po měsíci přidejte další a za půl roku máte jídelníček k nepoznání.

Učit se cizí jazyk. Nemusíme mu vždycky věnovat půl hodiny nebo hodinu v kuse. Můžeme si ráno při čištění zubů zopakovat slovíčka, cestou do práce poslouchat texty ve sluchátkách, po příchodu z práce si deset minut číst a večer v reklamních přestávkách se zabývat mluvnicí z učebnice. To všechno jsou malé a krátké zvyky, které se dají postupně zavést a učení se pak stane daleko snadnějším úkolem.

Věnovat se své rodině. Spousta lidí má pocit, že by si ti nejbližší zasloužili víc pozornosti, ale jak na to? Najít si krátké chvilky, kdy se věnujete např. svému partnerovi. Pár minut po příchodu z práce nebo při večeři, kdy svou pozornost soustředěně věnujete tomu druhému člověku, se nezdá moc, ale když se to stane každodenním zvykem, tak to dokáže vztah hodně upevnit. Je to mnohem levnější než velká gesta, jako je večeře v luxusní restauraci, romantický výlet do Paříže nebo kytice růží.

Změnit sám sebe je těžké, ale je to možné. A je to rozhodně lehčí, než snažit se změnit druhého člověka. 

 

 

Prázdninová turistika

Prázdniny jsou ve své polovině a snad nejčastější otázkou se dnes stává: už jste byli na dovolené?

Každý chceme využít toho nejteplejšího ročního období a vyjet někam za odpočinkem nebo za poznáním. Nejčastěji k moři, což mi připadá docela zvláštní, protože když jsou tady vedra, proč jezdit na jih, kde bude nejspíš ještě tepleji? Není to jen moře, které nás láká do světa. Je tolik zajímavých míst, kam stojí za to se podívat. Mě by se líbil třeba Londýn nebo španělská Barcelona, ale nemusí člověk vyjet zrovna do velkoměsta, aby našel něco zajímavého.

I v Čechách jsou místa, která stojí za návštěvu. Přesnější by možná bylo říct, že když se umíte koukat, všude najdete něco zajímavého. Už samotný les je prostředí, ve kterém je člověku báječně. Přitom se městský člověk do lesa dostane jen výjimečně. I když je všude kolem úmorné vedro, v lese je příjemný chládek a voňavý vzduch. Muzea, galerie a podobné kulturní zajímavosti jsou dnes také skoro všude. A to je dobře. Nedávno jsem byla na vernisáži výstavy dětských kočárků. Sběratelka pocházela z nějaké blízké vesnice, kde díky ní měli vlastní muzeum. Dětské kočárky možná nejsou téma, které by hýbalo světem, ale přispívá k té pestré mozaice, kterou je náš svět.

Jedno z nejhezčích míst, kde jsme strávili dovolenou byl Český ráj. Nádherná příroda i kulturní památky. Připadalo mi to tam takové příjemně známé, dokázala bych si představit, že bych v tom kraji žila. Jinde se cítím jako turista, v Českém ráji to prostě bylo jiné.

Další místo, které mě okouzlilo, byl dům Anne Hathaway, manželky Williama Shakespeare, poblíž anglického města Stratford upon Avon. Byl to vesnický domek obklopený zahradou. Nebyla to ale zahrada, na jakou jsme zvyklí. Naše zahrady jsou spíš na parádu, pokud už pěstujeme zeleninu, tak ji dost často umístíme někde vzadu u plotu, aby nám nekazila estetický dojem. Tahle zahrada obsahovala směs květin a zelenin, působila spíš jako krajina nebo houština, jen těžko byste tam hledali rovné řádky. Zato cestičky, ty byly vyznačeny velmi zřetelně – byly vydlážděné, takže se po nich dobře chodilo. Byl to přesně ten typ zahrady, který se mi líbí: neoddělovat užitkovou a okrasnou část, ale spíš to uspořádat tak, aby ty rostliny rostly vedle sebe, zelenina, bylinky i květiny.

Je ještě spousta míst, kam bych se ráda podívala, ale možná nikdy nepodívám. Protože všechno se stihnout nedá a ono to cestování není zrovna nejlevnější záležitost. Místo toho, abych kvůli tomu smutnila, si raději užívám toho hezkého, co je kolem. I v mém městě jsou krásná místa. Kdybych neuměla ocenit, co pěkného mám na dosah ruky, dokázala bych si pak půvabů vzdálených míst? Možná to není o tom, jak daleko se člověk vypraví, ale spíš jak pozorný umí být a jak si umí vychutnat to, čeho se mu právě dostává. Když budete stále jen reptat, hledat nedostatky a brblat, je jedno, kde právě jste. Pěstujete v sobě nespokojenost a ta pak s vámi jde kamkoliv, i do nejexotičtější ciziny. Když si vychutnáte i ty všední maličkosti, se kterými se potkáváte každý den, tak budete šťastní všude, i kdybyste na žádnou dovolenou nejeli.

 

Procházka po hřbitově

Tak jsem zase jednou zašla na hřbitov. Netonula jsem v slzách, protože od posledního pohřbu v naší rodině uplynulo dost let, takže smutek už není tak palčivý. Spíš jsem se rozhlížela po hrobech a dívala se, jak to kde mají upravené. Hřbitov je vlastně takovou velkou zahradou. Kam se podíváte, tam jsou květiny. Pravda, některé jsou umělé, ale i ty přispívají k barevnosti hřbitova. Dokonce svou umělostí jaksi symbolizují mrtvost hřbitova.

Hřbitov obvykle považujeme za něco smutného, protože symbolizuje rozloučení s lidmi, které jsme měli rádi a kteří nás už opustili. Prostě je to příliš blízko smrti a té se bojíme a vyhýbáme, jak jen to jde.

Hřbitov by ale mohl být i symbolem lásky. Když se podíváte na všechna ta pečlivě udržovaná místa s květinami, svíčkami a věnečky, uvědomíte si, že každý hrob znamená jednoho nebo více lidí, kteří byli milování a na které dodnes někdo vzpomíná. Všechny konflikty a nedorozumění, která jsme měli, když jsme byli oba živí, ty už jsou pryč. S mrtvým se nedá ani hádat ani diskutovat. Nikdo není dokonalý a dokonalí nebyli ani ti, kteří dnes leží pod těmi náhrobními kameny. Ale každý z nich dělat to nejlepší, co mohl. A každý z nich měl lidi, kteří ho i přes všechny chyby a selhání milovali a dodnes mu tu lásku dokazují tím jediným, co pro něj můžou udělat: péči o místo jeho posledního odpočinku. 

Zrádné slůvko ALE

Když si tak po sobě čtu ty svoje texty, zjistila jsem, že velmi často používám slovo ale. Napíšu, že něco je takové nebo makové, hned další větu začnu slůvkem ale a hned vlastně neguju to, co jsem napsala v té první větě.

Možná, že se tak v jazyce projevuje určitá lidská vlastnost hledat proti všemu námitky. Takový tichý nenápadný vzdor. Známá je vzdorovitost malých dětí někde ve věku kolem dvou až čtyř let. Jakmile se to dítko začně vztekat, tak odmítá všechno, snad kromě toho předmětu, který se stal spouštěčem toho hněvu. Podobně to funguje i v dospívání, kdy mladý člověk začne odmítat spoustu z toho, co do té doby přijímal, třeba autoritu rodičů a učitelů. V obojím případě to považujeme za určité vývojové stadium, které je třeba přetrpět.

U dospělých se předpokládá, že už jsou rozumní a že přemýšlí a chovají se racionálně. Možná ne vždycky, přesto předpkládáme, že jsou rozumovým argumentům přístupní a samoúčelný vzdor už od nich nečekáme.

Co je to vlastně vzdor? Je to odmítání. My musíme odmítat. Nabídek z okolního světa je tolik, že nám nezbývá než drtivou většinu z nich odmítnout. Příkladem mohou být reklamy. Jsme jimi bombardováni z televize, novin, internetu, billboardů i výkladních skříní a je jich tolik, že je nezvládáme ani pořádně vnímat, natožpak podle nich nakupovat. Někde v podvědomí na nás ale vliv určitě mají. Mozek přece jen kousek své kapacity vyhradí sledování našeho okolí, takže když se objeví něco potenciálně zajímavého, naši pozornost to upoutá. Když se tou reklamou začneme zabývat, začneme bleskurychle vyhodnocovat, jestli zaplacená cena odpovídá hodnotě, kterou nám daná věc přinese. Nejspíš v tom velkou roli hrají emoce, rozum slouží spíš k tomu, aby našel rozumové argumenty a my měli dobrý pocit z toho, že se rozhodujeme racionálně.

Nejde jen o nakupování a peníze. Někdy je tou cenou určitý závazek, slib nebo náš čas. Například když za mnou přijde kamarádka s nabídkou připojit se k oriflame a přivydělat si prodejem kosmetiky. Daří se jí a tak chce stejnou příležitost nabídnout dalším lidem. Já ale váhám. Znamenalo by to přijmout určitý závazek, věnovat tomu čas, energii, přitom ani nevím, jestli se pro takovou práci hodím a jestli to vůbec chci dělat. Když tyhle námitky řeknu nahlas, samozřejmě mi řekne, že mě to k ničemu nezavazuje, že si můžu nakupovat jen pro sebe a ušetřit. Přesto se mi do toho nechce. Proč? Protože pořád je tady ten pocit závazku a já ho v té chvíli přijmout nechci. Co když zklamu sama sebe? Sebedůvěra je důležitá věc, nechci ji ohrozit tím, co bych pociťovala jako svoje – byť malé – selhání. Takže se na něco vymluvím. A tady se mi krásně hodí slůvko ale.

Ano, je to skvělá nabídka, ale: teď toho mám hodně, teď rozjíždím jiný projekt, teď nevím, ozvu se později.

Musíme odmítat, jinak to nejde. Odmítáme tak často, že se nám to stává zvykem a reagujeme skoro automaticky. Aspoň u sebe a několik dalších lidí jsem si toho všimla. Tento přístup nás chrání před tím brát na sebe další a další závazky, když už takhle toho máme hodně. V podstatě je zdravý, nepratický je tehdy, když odmítáme všechno, hned a bez přemýšlení. Odmítat všechno je stejně pochybné jako všechno přijímat. Zbavuje nás to nutnosti přemýšlet.

Kouzelné slovíčko ale úplně otáčí význam předchozího sdělení. Dobře je to vidět třeba u takzvaných pochval:

Koupil si to dobře, ale tam a tam to mají levnější.

Ta omáčka je dobrá, ale to maso je nějaké tvrdé.

Jednička ze zkoušení je fajn, ale co ten bordel v pokoji?

To vysvědčení je dobré, ale Pepa od sousedů má samé jedničky.

Je to pochvala nebo výtka? Myšleno to bylo jako pochvala, ale ten druhý člověk to asi tak necítí. Nějaké zásluhy se nám přiznávají, ale zároveň se nám dává najevo, že to je málo, že to nestačí. Je to spíš připomínka toho, že jsme udělali málo.  Co to asi udělá se sebevědomím dítěte nebo mladého člověka, když se mu dostává většinou jen takových pseudopochval? A jak se má v životě uplatnit člověk, který nevěří sám sobě?

Za sebe jsem si z této úvahy vzala jedno poučení: když se chystám říct slovo ale, raději se zastavím. Jen na chviličku, abych si uvědomila, co vlastně tím slůvkem odmítám. Většinou o nic nejde, někdy však můžu druhému člověku zbytečně ublížit. Jedním malým kraťounkým slovíčkem ale.

Wikipedie

Znáte wikipedii? Je to největší internetová encyklopedie, kterou tvoří sami uživatelé, je dostupná ve všech možných jazycích, včetně češtiny.

Wikipedie vznikla 15.ledna 2001. Česká Wikipedie byla spuštěna 3. května 2002 a 20.června  2013 obsahuje přes 268 222 článků. Přesně před deseti lety – tedy 21.června 2003 dosáhla česká wikipedie počtu 500 článků.

Články ve wikipedii může upravovat kdokoliv. Skutečně kdokoliv, stačí se zaregistrovat. Nikdo nezkoumá, jak moc jste nebo nejste odborníkem. To na jednu stranu umožňuje vytvořit obrovskou knihovnu informací, ale na druhou stranu se vyskytují pochybnosti o kvalitě. Co když tam někdo napíše nějaký nesmysl nebo svůj nepodložený subjektivní názor? Tyto obavy se příliš nepotvrzují, protože wikipedie je velmi navštěvovaná a chybu nebo pokus o napsání nějakých blbostí brzo odhalí sami návštěvníci. Dá se říct, že editory wikipedie jsou sami uživatelé a každý pokus o vaandalství na stránkách se brzo odhalí. Samozřejmě to platí hlavně u hodně používaných jazyků a stránek.

Na wikipedii chodím často, je to pro mě neocenitelná studnice informací. Pro exaktního vědce, který potřebuje mít stoprocentně přesné informace, to asi nebude dostatečně důvěryhodný zdroj, protože lidé se pod svoje příspěvky a úpravy nepodepisují, ale pro běžného člověka je to myslím dostačující.

K wikipedii patří ještě i další projekty, např. wikimedia, která shromažďuje obrázky a videa, nebo wikislovník, kde najdete slova snad ze všech myslitelných jazyků.

Wikipedie pro ztělesňuje ideální svět, ve kterém se lidé spojují a spolupracují. Vyskytnou se tady blbci a škodiči, jako kdekoliv, ale drtivou převahu mají slušní lidé. Doufám a věřím, že i v životě platí, že naprostá většina lidí je a chce zůstat slušnými. Když sleduju zpravodajství, samé ty vraždy, podvody a tragédie, tak mám někdy pocit, že svět je jen o tom zlém a špatném. To je ale jen zkreslený pohled novinářů, kteří musí - kvůli sledovanosti a čtenosti – ukazovat hlavně to, co čtenáře a diváky nejvíc zaujme. A to bývají nejčastěji právě nešťastné události. Mám na to takovou vlastní teorii: když jsme ty milióny let žili jako pralidi v pralesích na prasavanách, bylo to dost nebezpečné a museli jsme si na různá rizika dávat velký pozor. Proto se náš mozek naučil být mimořádně citlivý k různým potenciálním nebezpečím a rizikům. Řvoucí lev, i když je daleko, je přece jen důležitější objekt pozornosti, než ta sebekrásnější kytka a sebesvůdnější pračlověkyně. Dneska nás už sice tolik neohrožuje divá zvěř, ale určitá nebezpečí stále existují: auta, elektřina, horké předměty, někteří lidé. Ale i kdybychom žili v naprosté idylce a bez vších obav, mozek se tak rychle nezmění. Když se milióny let v naší pračlověčí minulosti nějak formoval, nemůžeme čekat, že se změní za pár desítek nebo stovek let.

Všude kolem nás je spousta toho pozitivního, jen to nevnímáme tak intenzivně, jako ot negativní. Wikipedie je takovou ilustrací toho dobrého, co lidstvo dokáže, a mě to naplňuje dobrým pocitem.

 

Jak na papíry

Také si všechno píšete na papír? Schováváte výstřižky z časopisů, informace o zajímavých místech, recepty a další užitečné informace? Píšete si na papír, co potřebujete udělat nebo nápady, co by bylo fajn udělat?

Já to tak dělám. Připadá mi, že informace i vlastní nápady jsou cenné a člověk by si je měl schovávat. Nemám příliš důvěry k lidem, kteří si nic nepíšou a tvrdí, že si to budou pamatovat. Buď toho mají málo, nebo jim nevadí, když něco zapomenou. Zvlášť vlastní nápady se snadno zapomínají.

Tento problém můžete mít jak v práci, tak v soukromých a rodinných písemnostech, dokonce je to dost pravděpodobné, protože k tomu stavu vás dovedly vaše zvyky a ty jsou obvykle podobné jak v osobním, tak v pracovním životě.

Tenhle v zásadě dobrý zvyk nespoléhat jen na vlastní hlavu, ale raději si důležité věci zapisovat, má ale jednu odvrácenou tvář. Můžete skončit s hromadou papírů, o kterých víte, že je v nich spousta zajímavých a důležitých věcí, ale vůbec se vám nechce se jimi probírat. Čím déle narůstající horu písemností ignorujete, čím méně máte chuť na ni byť jen pomyslet, natožpak s tím něco dělat. Třeba i proto, že nám ta spousta papírového chaosu jaksi skrytě připomíná, že jsme něco neudělali, nezvládli, zanedbali. Nemluvě už o tom, jaká nepříjemná překvapení – resty, zmařené příležitosti, upomínky – se můžou v papírech skrývat.  

Ta spousta nevytříděných papírů jako by byla manifestací našich špatných vlastností: lenosti, nepořádnosti, nesystematičnosti. Ale on je to i výraz našich dobrých vlastností: tvořivosti, hojnosti nápadů i toho, že nám na něčem záleží a že se o něco smysluplného v životě snažíme.

Naposled jsem se na sebe kvůli tomu zvyku hromadit papíry rozlobila tehdy, když jsem nemohla najít rodný list. Jeden z nejdůležitějších dokladů, který mám, a já ho nemohla najít. Už jsem se chystala, že si nechám udělat opis a ještě naposled jsem se probírala svými písemnostmi, až jsem ho našla zapadlý mezi dokumenty týkajících se zaměstnání a zaměstnavatelů.

Rozhodla jsem se to změnit. Nemůžu jen tak hromadit papíry a nic s nimi nedělat.

Když se na ně podívám blíž, najdu zhruba tři druhy písemností:

1.       Na vyhození. Papíry, které už ztratily aktuálnost a můžeme je bez výčitek svědomí zlikvidovat. Patří sem třeba staré programy kina, poznámky, které už nepotřebujeme, nebo dávno přečtené noviny.

2.       Dokumenty na založení. Rodné a oddací listy, korespondence s úřady, výpisy z bankovních účtů, fotografie, vizitky s adresou a telefonem, recepty vystřižené z časopisu a spousta dalšího, seznam může být nekonečný. Osvědčilo se mi ukládat je do šanonů, v papírnictví jich mají spoustu a některé jsou i natolik hezké, že se dají uložit do knihovny jako velké knížky. Dovnitř se dají koupit plastové kapsy a do nich uložíte snadno uložíte papíry libovolných rozměrů. Pokusila jsem se rozdělit si svoje písemnosti do různých skupin:

a.       Důležité doklady – pas, rodný list, oddací list apod. Není jich moc, ale jsou to nejspíš nejdůležitější písemnosti, které máte. V souvislosti s nedávnými povodněmi mě napadlo, že od těchto dokumentů by bylo dobré mít kopii, buď papírovou a uloženou někde mimo domov nebo dogitální, uloženou třeba v emailové schránce. Určitě by mezi nimi mohly být i pojistné smlouvy.

b.      Výpisy z bankovních účtů. Nevím, jak dlouho je třeba je ukládat, takže je raději nevyhazuju, dávám je do šanonů. Pokud už je vyhazuju, tak je pečlivě roztrhám, přece jen bych nerada, aby si je někdo prohlížel.

c.       Fotografie, památky, suvenýry. Sem patří třeba prospekty z míst, kde jste byli na dovolené a prostě je nechcete vyhodit, přáníčka a pohlednice, obrázky od dětí nebo vnoučat, prostě všechno to, co by bylo zbytečné, kdybychom k tomu neměli citový vztah. Zařadila bych sem třeba i třeba háčkovaný šál od mojí babičky, který jsem nikdy nenosila a nosit nebudu, ale ani nemám to srdce ho vyhodit. Na podobné věci mám vyhražený starý kufřík, ale už se mi to tam moc nevejde. S věkem těch památek a suvenýrů přibývá a opravdu nemám chuť je vyhazovat.

3.       Nevím, co s tím. Nejobtížnější kategorií jsou pro mě různé nápady, recepty, výstřižky, poznámky. Jsou to vlastně takové skryté úkoly nebo nápady, jak něco udělat. Protože těch nápadů mám hodně, tak logicky nemůžu stihnout všechno. Mám třeba spoustu nápadů na psaní, ať už vlastních poznámek nebo inspirativních článků z časopisů. Času na psaní ovšem tolik nemám, takže se mi ty nápady hromadí a k většině z nich se nejspíš nikdy nedostanu. Snažím se tedy aspoň ty nápady roztřídit podle témat a uložit do šanonu nebo do krabice. Papíry z této skupiny se mi také nejhůř vyhazují. Nejen proto, že tam můžou být užitečné informace, ale taky proto, že je v nich určitý potenciál, může z toho být zajímavý článek na blog nebo i něco většího.  

Jak jste na tom vy, taky máte takový problém s papíry? Nebo máte své písemnosti v dokonalém pořádku?