E-brigádníci

Objevila jsem zajímavý projekt – ebrigádníky. Kdo je e-brigádník? To je člověk, kterého si najmete, aby pro vás dělat určité činnosti, na které nemáte lidi a ani si je nechcete trvale najímat nebo nevíte o nikom, kdo by to uměl. Když provozujete třeba eshop, potřebujete spoustu různých činností. Něco zvládnete vlastními silami, ale pak je spousta dalších prací, které buď neumíte, nebo už na ně nemáte čas.
Řešením je někoho si na tu práci najmout. Tady ale narazíte na dva zádrhele. Musíte najít někoho, kdo tu činnost skutečně umí a to není vždycky tak jednoduché posoudit. Například když vám někdo tvrdí, že je expertem přes SEO nebo placenou PPC reklamu, jak zjistíte, že je to skutečně pravda? Internet je plný lidí, kteří se nechali zlákat vysokými odměnami internetových konzultantů a poradců a nabízejí své služby, i když toho moc neumí.
Druhý problém bude v tom, že když už toho experta najdete, bude drahý a vy ho budete potřebovat jen na pár (desítek) hodin, určitě ne na celý pracovní úvazek.
Kde takové lidi hledat? Jednou možností je právě projekt e-brigádníci. Sdružuje odborníky na internet, kteří všichni museli projít školením a složit zkoušky. Už to je určitým sítem kvality.
Můžete si vybrat i podle bydliště. Určitě je lepší mít brigádníka někde v okolí, abyste se s ním mohli sejít i osobně. I když se spousta věcí dá dělat na dálku, přece jen se často lépe spolupracuje s někým, s kým se občas sejdete i při osobním setkání.
A jaké práce e-brigádníci dělají? Od rutinní administrace a plnění eshopu zbožím po nastavování PPC kampaní, pomoc při SEO až po psaní článků a práce s grafikou. Zajímá vás to? Tak klikněte a zjistěte, co by projekt e-brigádníci mohl přinést právě vám.

Chvála malých změn

Chcete ve svém životě něco změnit? 

Změna je život a většina z nás by dokázala vyjmenovat řadu věcí, které bychom ve svém životě rádi změnili. Něco se dá změnit jen těžko nebo vůbec, třeba počasí nebo druhý člověk.jiné změny se dají zvládnout snáz. Zdálo by se, že nejednodušší je změnit sebe sama, protože svoje chování máme pod svou vlastní kontrolou.

Jenže ono to tak jednoduché není. Změnit sám sebe – méně sladit, naučit se anglicky, omezit cigarety nebo meditovat, to všechno je skvělé, ale tělo i mozek se jakýmkoliv změnám docela účinně brání. Jak na to?

Zkusit malé změny. Cvičit půl hodiny každý den, to zní jednoduše, ale ve skutečnosti je to obrovský úkol. Pokud tělesná cvičení nejsou vaším hobby, tak nejspíš selžete. Je to totiž dost významný zásah do vašeho denního režimu a vyžaduje to obrovské množství pevné vůle. A té se nám většinou nedostává. Proto bychom na ni neměli tak spoléhat. Malé změny se dělají snáz než ty velké. Učit se anglicky půl hodiny, to je docela dost. Nejspíš začnu, možná dokonce svůj „plán" přeplním, ale po pár dnech budu mít problém se k učení přinutit. Co když si stanovím jen pět minut. Nebo dokonce dvě minuty. Každý den, ideálně ve stejnou dobu, aby se snáz vytvořil návyk. Teprve když je ten návyk dostatečně pevný, můžeme přidávat další minuty. Bude to trvat déle, ale vytvořený zvyk bude pracovat pro nás: bude to daleko jednodušší a méně náročné na tu nedostatkovou pevnou vůli.

Tvořte takové zvyky, které se opakují každý den. Zafixují se snáz než když něco děláte jen dvakrát nebo třikrát týdně.

Snažte se splnit svůj „denní úkol" co nejdříve. Například když si dáte předsevzetí, že budete pít každý den sklenici čisté vody, vypijte ji už ráno, po celý zbytek dne budete vědět, že pro tento den už jste si to splnili. Což je daleko lepší pocit, než když pořád myslíte na to, že vám ještě zbývá vypít tu nepříliš chutnou sklenici vody.

Ráno jsme také čerstvější a máme více energie – dokonce i když se tak zrovna moc necítíme – takže splnění nějakého malého předsevzetí je jednodušší.

 

Jaké malé změny můžete udělat, aby se váš život změnil k lepšímu?

Pít více vody. Začnete jednou sklenicí a za pár měsíců zjistíte, že vám čistá voda začala chutnat.

Cvičit. Pár minut nebo půlhodina denně z vás neudělají svalovce ani maratónce, ale přispějí k dobrému zdravotnímu stavu a to je mnohem důležitější než rekordy.

Jíst víc ovoce a zeleniny. To bychom měli asi všichni, ale většinou na to zapomínáme. Začněte s jednou mrkví nebo jablkem, po měsíci přidejte další a za půl roku máte jídelníček k nepoznání.

Učit se cizí jazyk. Nemusíme mu vždycky věnovat půl hodiny nebo hodinu v kuse. Můžeme si ráno při čištění zubů zopakovat slovíčka, cestou do práce poslouchat texty ve sluchátkách, po příchodu z práce si deset minut číst a večer v reklamních přestávkách se zabývat mluvnicí z učebnice. To všechno jsou malé a krátké zvyky, které se dají postupně zavést a učení se pak stane daleko snadnějším úkolem.

Věnovat se své rodině. Spousta lidí má pocit, že by si ti nejbližší zasloužili víc pozornosti, ale jak na to? Najít si krátké chvilky, kdy se věnujete např. svému partnerovi. Pár minut po příchodu z práce nebo při večeři, kdy svou pozornost soustředěně věnujete tomu druhému člověku, se nezdá moc, ale když se to stane každodenním zvykem, tak to dokáže vztah hodně upevnit. Je to mnohem levnější než velká gesta, jako je večeře v luxusní restauraci, romantický výlet do Paříže nebo kytice růží.

Změnit sám sebe je těžké, ale je to možné. A je to rozhodně lehčí, než snažit se změnit druhého člověka. 

 

 

Prázdninová turistika

Prázdniny jsou ve své polovině a snad nejčastější otázkou se dnes stává: už jste byli na dovolené?

Každý chceme využít toho nejteplejšího ročního období a vyjet někam za odpočinkem nebo za poznáním. Nejčastěji k moři, což mi připadá docela zvláštní, protože když jsou tady vedra, proč jezdit na jih, kde bude nejspíš ještě tepleji? Není to jen moře, které nás láká do světa. Je tolik zajímavých míst, kam stojí za to se podívat. Mě by se líbil třeba Londýn nebo španělská Barcelona, ale nemusí člověk vyjet zrovna do velkoměsta, aby našel něco zajímavého.

I v Čechách jsou místa, která stojí za návštěvu. Přesnější by možná bylo říct, že když se umíte koukat, všude najdete něco zajímavého. Už samotný les je prostředí, ve kterém je člověku báječně. Přitom se městský člověk do lesa dostane jen výjimečně. I když je všude kolem úmorné vedro, v lese je příjemný chládek a voňavý vzduch. Muzea, galerie a podobné kulturní zajímavosti jsou dnes také skoro všude. A to je dobře. Nedávno jsem byla na vernisáži výstavy dětských kočárků. Sběratelka pocházela z nějaké blízké vesnice, kde díky ní měli vlastní muzeum. Dětské kočárky možná nejsou téma, které by hýbalo světem, ale přispívá k té pestré mozaice, kterou je náš svět.

Jedno z nejhezčích míst, kde jsme strávili dovolenou byl Český ráj. Nádherná příroda i kulturní památky. Připadalo mi to tam takové příjemně známé, dokázala bych si představit, že bych v tom kraji žila. Jinde se cítím jako turista, v Českém ráji to prostě bylo jiné.

Další místo, které mě okouzlilo, byl dům Anne Hathaway, manželky Williama Shakespeare, poblíž anglického města Stratford upon Avon. Byl to vesnický domek obklopený zahradou. Nebyla to ale zahrada, na jakou jsme zvyklí. Naše zahrady jsou spíš na parádu, pokud už pěstujeme zeleninu, tak ji dost často umístíme někde vzadu u plotu, aby nám nekazila estetický dojem. Tahle zahrada obsahovala směs květin a zelenin, působila spíš jako krajina nebo houština, jen těžko byste tam hledali rovné řádky. Zato cestičky, ty byly vyznačeny velmi zřetelně – byly vydlážděné, takže se po nich dobře chodilo. Byl to přesně ten typ zahrady, který se mi líbí: neoddělovat užitkovou a okrasnou část, ale spíš to uspořádat tak, aby ty rostliny rostly vedle sebe, zelenina, bylinky i květiny.

Je ještě spousta míst, kam bych se ráda podívala, ale možná nikdy nepodívám. Protože všechno se stihnout nedá a ono to cestování není zrovna nejlevnější záležitost. Místo toho, abych kvůli tomu smutnila, si raději užívám toho hezkého, co je kolem. I v mém městě jsou krásná místa. Kdybych neuměla ocenit, co pěkného mám na dosah ruky, dokázala bych si pak půvabů vzdálených míst? Možná to není o tom, jak daleko se člověk vypraví, ale spíš jak pozorný umí být a jak si umí vychutnat to, čeho se mu právě dostává. Když budete stále jen reptat, hledat nedostatky a brblat, je jedno, kde právě jste. Pěstujete v sobě nespokojenost a ta pak s vámi jde kamkoliv, i do nejexotičtější ciziny. Když si vychutnáte i ty všední maličkosti, se kterými se potkáváte každý den, tak budete šťastní všude, i kdybyste na žádnou dovolenou nejeli.

 

Procházka po hřbitově

Tak jsem zase jednou zašla na hřbitov. Netonula jsem v slzách, protože od posledního pohřbu v naší rodině uplynulo dost let, takže smutek už není tak palčivý. Spíš jsem se rozhlížela po hrobech a dívala se, jak to kde mají upravené. Hřbitov je vlastně takovou velkou zahradou. Kam se podíváte, tam jsou květiny. Pravda, některé jsou umělé, ale i ty přispívají k barevnosti hřbitova. Dokonce svou umělostí jaksi symbolizují mrtvost hřbitova.

Hřbitov obvykle považujeme za něco smutného, protože symbolizuje rozloučení s lidmi, které jsme měli rádi a kteří nás už opustili. Prostě je to příliš blízko smrti a té se bojíme a vyhýbáme, jak jen to jde.

Hřbitov by ale mohl být i symbolem lásky. Když se podíváte na všechna ta pečlivě udržovaná místa s květinami, svíčkami a věnečky, uvědomíte si, že každý hrob znamená jednoho nebo více lidí, kteří byli milování a na které dodnes někdo vzpomíná. Všechny konflikty a nedorozumění, která jsme měli, když jsme byli oba živí, ty už jsou pryč. S mrtvým se nedá ani hádat ani diskutovat. Nikdo není dokonalý a dokonalí nebyli ani ti, kteří dnes leží pod těmi náhrobními kameny. Ale každý z nich dělat to nejlepší, co mohl. A každý z nich měl lidi, kteří ho i přes všechny chyby a selhání milovali a dodnes mu tu lásku dokazují tím jediným, co pro něj můžou udělat: péči o místo jeho posledního odpočinku.