Rodinné stříbro

Jaké je vaše rodinné stříbro? Dříve to bývaly stříbrné příbory a talíře. Servírovat na stříbře mělo i svůj praktický účel, prý omezuje růst škodlivých choroboplodných zárodků. Jak to ale naši předci mohli  vědět, to netuším. Spíš to možná bylo tím, že množství materiálů, vhodných na výrobu příbora nebylo až tak velké. Když vynecháte tu kvalitní nerezavějící ocel, ze které se dělají příbory dnes, tak vám toho asi moc nezbyde. Dřevo? Keramika? Železo?

Takové stříbrné příbory musely být dost drahé, to by byly i dnes, i když si oproti minulým staletím žijeme docela v luxusu. Není divu, že při požárech a podobných neštěstích se zachraňovalo to, co bylo cenné. Rodinné stříbro.

Co bychom zachraňovali dnes? Co první byste se snažili zachránit, kdybyste na to měli jen pár minut? Není to tak abstraktní a nereálná otázka, lidé postižení povodněmi v posledních letech by o tom mohli vyprávět. Pro mě by asi prioritní byly doklady. Děsí mě představa toho, že bych měla běhat po úřadech a všechno znovu vyřizovat. Pak asi mobil. Je malý, vejde se do kapsy a přitom je ho potřeba obzvlášť v krizových situacích. Pak mě napadá notebook. Nejen že stojí spoustu peněz, ale taky je v něm spousta dat, o která bych nerada přišla, i když už jsem se trochu polepšila a jsem docela poctivá pokud jde o zálohování. I když člověk nemá supr tajná data, jako je třeba recept na becherovku, i tak se nějaké cenné informace najdou. Třeba fotky. Opravdu hodně by mě mrzelo, kdybych přišla třeba o fotografie dětí, když byli malé nebo obrázky z dovolených s mým partnerem. I když si je moc často neprohlížíme, jsou to vzpomínky a jsou pro nás po čertech cenné.

Když jsem četla o těch lidech po povodních, hodně těžká pro ně prý byla ztráta právě těchto osobních věcí. Musí to být divné. Jako by se kus vaší minulosti někam ztratil.

A co to skutečné stříbro? Asi bych ho doma těžko hledala. Na šperky si nepotrpím, ale možná bych někde nějaký ten řetízek nebo prstýnek po mamince našla. Stříbrné příbory nemáme, máme jedny starobylé, nejspíš jsou postříbřené, aspoň tak soudím podle toho, jak dokážou zčernat, když je delší dobu nepoužíváme.

Jednodušší by bylo, kdybych měla vyjmenovat věci, které jsou stříbrné jen barvou. Těch máme spoustu. Nejvíc v kuchyni – příbory, nerezové hrnce, vodovodní baterie, nerezový sporák, alobal. Ale nejvíc stříbra máme právě teď – v době vánoční – na stromečku.

Teplo domova

Mám ráda teplíčko. Na nějaké otužování si mě neužije. Zachumlat se pod deku, v ruce knížku, na stolku horký čaj, co může být v zimě lepšího? Naštěstí bydlíme v paneláku, takže o teplo se nám stará anonymní někdo, kdo posílá horkou vodu do ústředního topení.

Vzpomínám si na svoji tetu, která bydlela ve venkovském domě, teplo se udržovalo uhlím, které hladově polykala litinová kamna a když v nich vyhaslo, dost dlouho trvalo, než se dům zase vyhřál. Tehdy jsem byla malá a nenechali mě manipulovat s ohněm v kamnech, i když bych to možná ocenila jako zajímavou hru. Zato dnes se ráda nechám rozmazlovat moderní technikou a tuhlenctu romantiku si nechám leda tak na pár letních večerů o dovolené.

Teplo se teď řeší docela hodně. Přiměřeně tomu, jak se zdražují energie a teplo v bytě nebo teplá voda stojí peníze. Zateplování domů je hit posledních let, v kurzu jsou pasivní a nízkoenergetické domy. Všechno proto, abychom si udrželi teploučko, ale taky svoje korunky. Nevím, rychle se vrátí vyšší náklady za zateplení nebo stavbu pasivního domu, asi se to vyplatí, jinak by to lidi nedělali.

A i když už k topení živý oheň nepotřebujeme, stejně si lidé staví v domech krby, aby se mohli kochat pohledem na žhavé plameny. Je zvláštní, jak úžasný je pohled na oheň. Letní dovolená v kempu, to by bez něj snad ani nešlo. Ne kvůli teplu nebo topení, ale kvůli té romantice. Koukáme do ohně, povídáme si nebo jen mlčíme a díváme se, jak plameny pohlcují další a další dřevo a jak jiskry tančí po obloze. Jako by se v nás probouzel ten pračlověk, který žil v jeskyních a oheň tehdy značně zvyšoval „životní úroveň“. Pojem teplo domova tehdy musel mít zcela jiný význam, pokud by tedy pralidé nějaká taková slova měli. Těžko si to představit. Bydlet v jeskyni nebo chatrči a zahřívat se jen u živého ohně. Což v tuhé zimě znamená, že máte přední část těla v horku, záda vám mrznou. Zabalíte se do kožešin a děsíte se okamžiku, kdy budete potřebovat na záchod, protože to znamená jít ven do ještě větší zimy. Přece si nezas...ete jeskyni.

Ani nemusíme jít tak daleko do historie. Ještě před takovými sto lety byla kadibudka na dvoře docela běžnou záležitostí. A vytápěná tedy určitě nebyla.

Když si tak v duchu představuju, jak se dřív lidem či pralidem žilo a kolik práce a energie jim dalo udržet si kolem sebe trochu tepla, začíná mi můj život připadat skoro luxusní. Pravda, nejsem bohatá, nevlastním nemovitosti, akcie ani šperky nebo značkové hadříky. Ale teplo domova mi nechybí. Ani to skutečné, vyjádřené ve stupních Celsia, ani to teplo domova v přeneseném slova smyslu, o kterém mluvíme, když je nám doma dobře. A to je záležitost nejen kvalitního vytápění, ale hlavně kvalitních vztahů.  

 

Vánoce a krabice

Vánoce jsou ty svátky lásky, pohody, dobré vůle, no jo, to každý ví. Ale houby, vánoce jsou svátky kartónových krabic.

Dáváme si dárky a samozřejmě čím větší dárek, tím větší dojem tím uděláme na obdarovaného. Velké dárky se balí do velkých krabic. Solidních kartónových. Jsou pevné, kolikrát kvalitnější než ten čínský šunt uvnitř. Nevím, jak vám, ale mě je líto je vyhazovat. Dokonce i do tříděného odpadu.

Nejraději bych si všechny ty velkké krabice nechala doma a nějak šikovně je využila. Jenže k čemu? K ukládání věcí? To je první, co mě napadlo, asi proto, že se mi úložných prostor trvale nedostává. Zejména na látky, klubíčka a knížky. Má to jen takový malý háček: kam pak s tou plnou krabicí? Majitelé domů a domků to mají jednodušší, mají půdy, kůlny a sklepy, ale co my, obyvatelé malých bytů? Nedokážu si představit, kam bych schovala krabici se svými „poklady“ tak, aby nebyla mému drahému na očích a neprovokovala ho k nesmyslným výrokům např. na co máš tolik látek, když nešiješ, proč si ty klubíčka nevytřídíš a nenecháš si jen to, co potřebuješ?

Viděla jsem z kartónu vyrobené docela zajímavé věci pro děti, třeba domeček. Stačí jedna velká krabice, vyříznout okna, dveře, pověsit záclonky a hotovo. Výmalbu pastelkami a nastěhování plyšáků a sušenek už si zařídí budoucí obyvatel sám. Stavebniny levně, rychle a ekologicky.

Tenhle nápad ale taky nevyužiju. Ne že bych neměla děti. Mám, ale kapánek mi vyrostly – oběma mým synům je přes dvacet. Tak nějak tuším, že nápad s bunkrem z kartónu by sice možná přivítali se smíchem, ale asi by ho moc nevyužili.

Další možnost je shromažďovat krabice ve sklepě a využít je na jaře na zahradě jako mulč. Mulč, to je taková vrstva, kterou se zakrývá hlína mezi rostlinami, aby tam nerostl plevel. Může to být cokoliv od starého koberce, přes černou fólii až třeba ke kartónovým krabicím. A funguje to, loni jsme to vyzkoušeli. Jímalo nás zoufalství při představě, jak zase budeme vyškubávat plevel a zkusili jsme část zahrady zamulčovat černou fólií a část právě těmi krabicemi. Nebylo to zrovna krásné, ale fungovalo to. Ty krabice se prý v hlíně i rozloží (a pohnojí), u nás to nějak nestihly, takže na podzim při rytí jsme papírové cáry raději odstranili. Autor toho supr ekologického nápadu také zapomněl napsat, že krabice by měly být dost velké a že jich musí být strašně moc, protože jedna vrstva je na plevely málo. Fólie byla sice mnohem hnusnější a i dražší, ale byla s ní jednodušší práce, takže s ní budeme pokračovat.

Nakonec mi přece jen nezbyde, abych je poskládala a odnesla do kontejneru na tříděný odpad.  

Silvestr a Nový rok – něco končí a něco začíná

Je zvláštní, jak my lidí dokážeme prožívat konec jednoho a začátek druhého kalendářního roku. Jak významné se nám jeví tento předěl, který je vlastně vytvořen uměle, v přírodě neexistuje, malé děti ho nechápou, zvířatům by byl zcela lhostejný, kdyby je ovšem neděsily silvestrovské ohňostroje.

Přehoupnou se vánoční svátky a my začínáme bilancovat. Co se tento rok povedlo, co se nepovedlo. Je docela zajímavé přečíst si na nějakém zpravodajském serveru přehled toho, co se za uplynulý rok událo. Jak vzdálené jsou události, od kterých nás dělí půl roku nebo i víc. Stejně tak nám v nedohlednu připadá být konec dalšího roku. 

Období jednoho roku se z tohoto pohledu zdá být velmi dlouhé a někdy míváme optimistické představy o tom, co všechno se za tu dobu může stát nebo co všechno můžeme stihnout. Tím spíš, když jsme pod vlivem alkoholu, což je na Silvestra skoro jisté. Takže si dáme ambiciózní předsevzetí – přestat kouřit, cvičit hodinu denně, zhubnout třicet kilo atd. Všechno samé úžasné věci, o které jsme se pokoušeli i v minulosti a neuspěli jsme. Proč si myslíme, že právě na začátku roku to bude jiné?

Problém je právě v tom, že toho chceme sami od sebe moc. Lidský mozek ani tělo nemají rádi rychlé změny. Čím víc na sebe tlačíme a nutíme se do něčeho, tím spíš se naše osobnost brání a tím víc vůle musíme vynaložit. Vůle, které máme nedostatek. Vlastně neznám nikoho, kdo by té vůle měl dostatek.  Takže na vůli raději nespoléhat.

Je lepší udělat malou změnu, kterou zvládneme, než velkou, při které selžeme. Takže raději se učit slovíčka dvě minuty denně a vydržet to celý rok, než učit se hodinu denně a vydržet to pár dní. Navíc malá změna otvírá cestu k dalším změnám a návykům, stejně malým, které se ale v součtu mohou stát tou velkou změnou, kterou ve svém životě chceme vidět.

 

Diáře a kalendáře

Koncem každého roku si vybírám nový kalendář nebo diář na další rok. Někdy malý, jindy větší, podle toho, kde pracuju. Už na střední škole jsem si zvykla používat malý kalendář, do kterého jsem si dokonce jednu dobu zapisovala i domácí úkoly. Což není až tak špatný zvyk.

Zvykla jsem si také na poslední stránku psát  nápady na dárky. Vzniklo to tak, že mě jeden rok těsně po vánocích začaly napadat ty nejlepší nápady a mě bylo líto je zapomenout. Začala jsem si psát do kalendáře a za necelý rok – když přišly další vánoce – mi ten seznámek přišel velmi vhod. Největší problém pro mě není ani t ty dárky zaplatit, ale spíš vymyslet.

V práci jsem používala i stolní kalendář, ale ten mi moc nevyhovoval, protože jsem ho nemohla nosit s sebou v kabelce. Takže sloužil vlastně jen k pracovním záležitostem a taky jsem tam zapisovala svoji nepřítomnost v práci jako informaci pro kolegy.

Můj současný kalendář je dost malý. Nechce se mi nosit s sebou těžkou knihu. Do kalendáře zapisuji skutečně jen to, co souvisí s daným datem. Někdo si tam píše i všechny úkoly, to nedělám, protože pak bych v tom měla chaos.

Je to zvláštní pocit, když otvírám nový kalendář nebo diář s ještě prázdnými stránkami. Ty stránky připomínají čas, který je přede mnou. Čas, který chci naplnit něčím příjemným i užitečným. Ideálně obojí dobromady.

Já vím, je trochu naivní myslet si, že se změnou kalendáře se něco bůhvíjakého změní i v mém životě. Ale ten pocit, že by nový rok mohl být třeba o něco lepší, šťastnější, úspěšnější, ten mívám.

Proč se nezdobím

Nikdy jsem se moc nezdobila šperky a bižuterií. Možná ještě tak v tanečních, to jsem si dala záležet na tom, abych nějak vypadala. O pár let později se mi narodily děti a na mateřské – to asi potvrdí každá máma – máte jiné starosti než se zdobit. Po mateřské jsem nastoupila do práce a taky jsem dávala přednost spíš praktičnosti než parádě, tím spíš, že jsme měli docela napjatý rozpočet a peněz nazbyt nebylo.

Přitom ráda koukám do výloh se šperky a bižuterií a v myšlenkách vybírám, co by se mi líbilo. Vybírám, ale nekupuju, protože těch pár kousků, které doma mám, stejně moc nenosím. Ale mohla bych začít. Třeba s prstýnkem. Ten jsem občas nosila. Líbí se mi náramky, ale jsou pro mě nepraktické. Strávím hodně času u počítače a tam mi náramek dost překáží. Řetízky jsem nenosila nikdy, jsou mi na krku nepříjemné. To už spíš nějaký náhrdelník nebo korále. A velmi se mi líbí brože. Mám doma jednu ve tvaru krásného hada, ta mě okouzlila na první pohled a opravdu jsem ji nosila.

Podobné je to s líčením. Dokonce mám i svoji původní barvu vlasů. Udělala jsem pár experimentů, protože mi moje přirozená barva připadala nevýrazná, ale zjistila jsem, že se ke mně výrazné tóny do rezava nehodí a ani světlý melír nevypadal dobře. Zdá se, že matka příroda mi vybrala tu nejvhodnější barvu. Barvičky na obličej si taky nedávám, naštěstí mám výrazné oči, tak to tolik nevadí. Make-up mám vyhražený pro zcela výjimečné příležitosti, jako byly třeba maturitní plesy mých synů.

Co se mi ale velmi zamlouvá, to je výroba šperků a bižuterie. Vyzkoušela jsem korálkování, náramky přátelství a háčkované šperky. S oblibou prohlížím obrázky šperků na internetu. Kreativita tvůrců nezná mezí. Používají nejrůznější materiály, viděla jsem šperky i z papíru, knoflíků, textilu, umělé hmoty, skla, peří nebo dřeva. Některé kousky jsou spíš výstavní nebo přehlídková záležitost, jiné jsou  velmi dobře nositelné každý den. Tedy aspoň pro toho, kdo si na tyhle hezké ozdůbky potrpí.

Novoroční předsevzetí

Jeden rok končí, ten další začíná a kromě silvestrovských oslav to pro mnoho lidí znamená, že bilancují a jdou do sebe, chtějí být v novém roce lepší. A tak si dávají novoroční předsevzetí, která jen málokdo a málokdy dokáže dodržet. Protože patřím k těm vzácným výjimkám, a to i přesto, že jinak rozhodně nemám pevnou vůli ani nevynikám zvláštní disciplínou, myslím, že si můžu dovolit přidat pár svých postřehů na toto téma.
Problém novoročních předsevzetí je v tom, že si je lidé dávají v povznesené náladě a jsou nerealističtí. Když se už posté snažíte přestat kouřit, jaká je šance, že teď se vám to povede? Chce to něco skromnějšího. Třeba: žádná cigareta do sedmi hodin ráno. Nebo omezit počet cigaret na tolik a tolik za den. Když se vám to podaří a vydržíte to měsíc, pak můžete trochu přitvrdit a těch cigaret zase o kousek ubrat.
Další problém je v tom, že svoje cíle určujeme jen mlhavě a nekonkrétně. Chci umět anglicky. Co to je? To je jenom přání. Chybí informace o tom, jak moc chci umět a jak se k tomu cíli dostanu. Realističtější je říct si, že se chci denně učit čvrt hodiny z té a té učebnice. Nebo že chci za rok zvládnout tu a tu učebnici. Pak tu knížku vezmete a rozdělíte si ji zhruba na padesát částí, zjistíte, že na týden máte asi tak 3 listy, polovinu lekce a víte, kolik musíte udělat, byste svůj cíl splnili.
Špatně končívají předsevzetí, která si dáváme kvůli ostatním. Když chcete zhubnout kvůli partnerovi, ale vy sama se cítíte v pohodě, nejspíš se vám zhubnout nepovede. Protože to není váš cíl, to je cíl někoho jiného. Právě tak nečekejte, že druhý člověk vezme za svou vaši představu o jeho zdokonalování. Chtít po manželovi, aby si jako předsevzetí dal to, že vám bude doma víc pomáhat, to může fungovat jen tehdy, když si i on myslí, že by měl. Když je přesvědčen o tom, že jeho přínos rodině je dostatečný, tak od něj zázraky nečekejte. Ani na nový rok ne.
Nejčastější předsevzetí se týkají zdraví, peněz, vzdělávání, kouření, hubnutí, cvičení.
Ve všech případech platí, že je třeba začít s něčím malým, protože velká a náročná předsevzetí vyžadují silnou vůli a hodně energie. Ani jednoho nemíváme nazbyt. Je lepší dodržet malé předsevzetí než selhat při něčem velkém.
Jaké si dáte novoroční přesevzetí?
Nejčastější oblasti, ve kterých lidé chtějí nějaké zlepšení, bývá zdraví (např, kouření, cvičení, zdravá výživa, hubnutí), peníze (splatit dluhy, víc vydělávat, začít podnikat), vzdělávání a sebezlepšování vůbec (naučit se anglicky, přestat věci odkládat).