Wikipedie

Znáte wikipedii? Je to největší internetová encyklopedie, kterou tvoří sami uživatelé, je dostupná ve všech možných jazycích, včetně češtiny.

Wikipedie vznikla 15.ledna 2001. Česká Wikipedie byla spuštěna 3. května 2002 a 20.června  2013 obsahuje přes 268 222 článků. Přesně před deseti lety – tedy 21.června 2003 dosáhla česká wikipedie počtu 500 článků.

Články ve wikipedii může upravovat kdokoliv. Skutečně kdokoliv, stačí se zaregistrovat. Nikdo nezkoumá, jak moc jste nebo nejste odborníkem. To na jednu stranu umožňuje vytvořit obrovskou knihovnu informací, ale na druhou stranu se vyskytují pochybnosti o kvalitě. Co když tam někdo napíše nějaký nesmysl nebo svůj nepodložený subjektivní názor? Tyto obavy se příliš nepotvrzují, protože wikipedie je velmi navštěvovaná a chybu nebo pokus o napsání nějakých blbostí brzo odhalí sami návštěvníci. Dá se říct, že editory wikipedie jsou sami uživatelé a každý pokus o vaandalství na stránkách se brzo odhalí. Samozřejmě to platí hlavně u hodně používaných jazyků a stránek.

Na wikipedii chodím často, je to pro mě neocenitelná studnice informací. Pro exaktního vědce, který potřebuje mít stoprocentně přesné informace, to asi nebude dostatečně důvěryhodný zdroj, protože lidé se pod svoje příspěvky a úpravy nepodepisují, ale pro běžného člověka je to myslím dostačující.

K wikipedii patří ještě i další projekty, např. wikimedia, která shromažďuje obrázky a videa, nebo wikislovník, kde najdete slova snad ze všech myslitelných jazyků.

Wikipedie pro ztělesňuje ideální svět, ve kterém se lidé spojují a spolupracují. Vyskytnou se tady blbci a škodiči, jako kdekoliv, ale drtivou převahu mají slušní lidé. Doufám a věřím, že i v životě platí, že naprostá většina lidí je a chce zůstat slušnými. Když sleduju zpravodajství, samé ty vraždy, podvody a tragédie, tak mám někdy pocit, že svět je jen o tom zlém a špatném. To je ale jen zkreslený pohled novinářů, kteří musí - kvůli sledovanosti a čtenosti – ukazovat hlavně to, co čtenáře a diváky nejvíc zaujme. A to bývají nejčastěji právě nešťastné události. Mám na to takovou vlastní teorii: když jsme ty milióny let žili jako pralidi v pralesích na prasavanách, bylo to dost nebezpečné a museli jsme si na různá rizika dávat velký pozor. Proto se náš mozek naučil být mimořádně citlivý k různým potenciálním nebezpečím a rizikům. Řvoucí lev, i když je daleko, je přece jen důležitější objekt pozornosti, než ta sebekrásnější kytka a sebesvůdnější pračlověkyně. Dneska nás už sice tolik neohrožuje divá zvěř, ale určitá nebezpečí stále existují: auta, elektřina, horké předměty, někteří lidé. Ale i kdybychom žili v naprosté idylce a bez vších obav, mozek se tak rychle nezmění. Když se milióny let v naší pračlověčí minulosti nějak formoval, nemůžeme čekat, že se změní za pár desítek nebo stovek let.

Všude kolem nás je spousta toho pozitivního, jen to nevnímáme tak intenzivně, jako ot negativní. Wikipedie je takovou ilustrací toho dobrého, co lidstvo dokáže, a mě to naplňuje dobrým pocitem.

 

Jak na papíry

Také si všechno píšete na papír? Schováváte výstřižky z časopisů, informace o zajímavých místech, recepty a další užitečné informace? Píšete si na papír, co potřebujete udělat nebo nápady, co by bylo fajn udělat?

Já to tak dělám. Připadá mi, že informace i vlastní nápady jsou cenné a člověk by si je měl schovávat. Nemám příliš důvěry k lidem, kteří si nic nepíšou a tvrdí, že si to budou pamatovat. Buď toho mají málo, nebo jim nevadí, když něco zapomenou. Zvlášť vlastní nápady se snadno zapomínají.

Tento problém můžete mít jak v práci, tak v soukromých a rodinných písemnostech, dokonce je to dost pravděpodobné, protože k tomu stavu vás dovedly vaše zvyky a ty jsou obvykle podobné jak v osobním, tak v pracovním životě.

Tenhle v zásadě dobrý zvyk nespoléhat jen na vlastní hlavu, ale raději si důležité věci zapisovat, má ale jednu odvrácenou tvář. Můžete skončit s hromadou papírů, o kterých víte, že je v nich spousta zajímavých a důležitých věcí, ale vůbec se vám nechce se jimi probírat. Čím déle narůstající horu písemností ignorujete, čím méně máte chuť na ni byť jen pomyslet, natožpak s tím něco dělat. Třeba i proto, že nám ta spousta papírového chaosu jaksi skrytě připomíná, že jsme něco neudělali, nezvládli, zanedbali. Nemluvě už o tom, jaká nepříjemná překvapení – resty, zmařené příležitosti, upomínky – se můžou v papírech skrývat.  

Ta spousta nevytříděných papírů jako by byla manifestací našich špatných vlastností: lenosti, nepořádnosti, nesystematičnosti. Ale on je to i výraz našich dobrých vlastností: tvořivosti, hojnosti nápadů i toho, že nám na něčem záleží a že se o něco smysluplného v životě snažíme.

Naposled jsem se na sebe kvůli tomu zvyku hromadit papíry rozlobila tehdy, když jsem nemohla najít rodný list. Jeden z nejdůležitějších dokladů, který mám, a já ho nemohla najít. Už jsem se chystala, že si nechám udělat opis a ještě naposled jsem se probírala svými písemnostmi, až jsem ho našla zapadlý mezi dokumenty týkajících se zaměstnání a zaměstnavatelů.

Rozhodla jsem se to změnit. Nemůžu jen tak hromadit papíry a nic s nimi nedělat.

Když se na ně podívám blíž, najdu zhruba tři druhy písemností:

1.       Na vyhození. Papíry, které už ztratily aktuálnost a můžeme je bez výčitek svědomí zlikvidovat. Patří sem třeba staré programy kina, poznámky, které už nepotřebujeme, nebo dávno přečtené noviny.

2.       Dokumenty na založení. Rodné a oddací listy, korespondence s úřady, výpisy z bankovních účtů, fotografie, vizitky s adresou a telefonem, recepty vystřižené z časopisu a spousta dalšího, seznam může být nekonečný. Osvědčilo se mi ukládat je do šanonů, v papírnictví jich mají spoustu a některé jsou i natolik hezké, že se dají uložit do knihovny jako velké knížky. Dovnitř se dají koupit plastové kapsy a do nich uložíte snadno uložíte papíry libovolných rozměrů. Pokusila jsem se rozdělit si svoje písemnosti do různých skupin:

a.       Důležité doklady – pas, rodný list, oddací list apod. Není jich moc, ale jsou to nejspíš nejdůležitější písemnosti, které máte. V souvislosti s nedávnými povodněmi mě napadlo, že od těchto dokumentů by bylo dobré mít kopii, buď papírovou a uloženou někde mimo domov nebo dogitální, uloženou třeba v emailové schránce. Určitě by mezi nimi mohly být i pojistné smlouvy.

b.      Výpisy z bankovních účtů. Nevím, jak dlouho je třeba je ukládat, takže je raději nevyhazuju, dávám je do šanonů. Pokud už je vyhazuju, tak je pečlivě roztrhám, přece jen bych nerada, aby si je někdo prohlížel.

c.       Fotografie, památky, suvenýry. Sem patří třeba prospekty z míst, kde jste byli na dovolené a prostě je nechcete vyhodit, přáníčka a pohlednice, obrázky od dětí nebo vnoučat, prostě všechno to, co by bylo zbytečné, kdybychom k tomu neměli citový vztah. Zařadila bych sem třeba i třeba háčkovaný šál od mojí babičky, který jsem nikdy nenosila a nosit nebudu, ale ani nemám to srdce ho vyhodit. Na podobné věci mám vyhražený starý kufřík, ale už se mi to tam moc nevejde. S věkem těch památek a suvenýrů přibývá a opravdu nemám chuť je vyhazovat.

3.       Nevím, co s tím. Nejobtížnější kategorií jsou pro mě různé nápady, recepty, výstřižky, poznámky. Jsou to vlastně takové skryté úkoly nebo nápady, jak něco udělat. Protože těch nápadů mám hodně, tak logicky nemůžu stihnout všechno. Mám třeba spoustu nápadů na psaní, ať už vlastních poznámek nebo inspirativních článků z časopisů. Času na psaní ovšem tolik nemám, takže se mi ty nápady hromadí a k většině z nich se nejspíš nikdy nedostanu. Snažím se tedy aspoň ty nápady roztřídit podle témat a uložit do šanonu nebo do krabice. Papíry z této skupiny se mi také nejhůř vyhazují. Nejen proto, že tam můžou být užitečné informace, ale taky proto, že je v nich určitý potenciál, může z toho být zajímavý článek na blog nebo i něco většího.  

Jak jste na tom vy, taky máte takový problém s papíry? Nebo máte své písemnosti v dokonalém pořádku?

 

O velké vodě

Taky sledujete zprávy týkající se současných povodní? Nejspíš ano, vždyť koho by taková hrozba nechala lhostejným, i když se ho třeba bezprostředně netýká. Což je v podstatě můj případ, protože bydlíme v oblasti, kde řeka v současné době problémy nepůsobí a ani moje rodina ani moji známí ohroženi nejsou. Nejvíc pozornosti samozřejmě přitahuje Praha.

Přesto sleduju, co se děje, hledám informace na internetu a připadají mi trochu nevyvážené. Samozřejmě dominují dramatické záběry zatopených oblastí se střechami vykukujícími z vody nebo lidé, kteří bojují s velkou vodou. Občas se vyskytne něco jako Kdo za to může? Co to ty vodohospodáři dělaj? To nevěděli dřív, že bude tolik vody?To nemohli včas vypustit přehrady na Vltavě? Byla bych opatrná při odsuzování těch, kdo mají s vodou a počasím co do činění.

Protože mám ráda čísla, všímám si jich i v těchto zpravodajstvích. Třeba informace o přehradách vltavské kaskády, je jich devět a jejich objem je impozantní. Kdyby byly všechny zcela prázdné, tak by pojaly tolik vody, kolik proteče Prahou za 125 hodin, tj, asi pět dní (při průtoku 3000 m3/s, což je přibližně stav z pondělí 3.6.2013 večer). Jenže vyprázdnit přehradu asi nebude tak jednoduché a už vůbec ne rychlé. Nejsem odborník, ale z těch výše uvedených čísel mi vyplývá, že by to trvalo řadu dní. Samozřejmě pokud by žádná voda nepřitékala, což je v době vytrvalých dešťů nereálné.

Ještě déle by pak trvalo přehrady znova napustit. Zadržovat velkou vodu totiž zdaleka není jejich jediná funkce. Jsou tam ryby, lidé se tam jezdí rekreovat, slouží jako zdroje vody a elektřiny.

Přehrady podle mě sice mají schopnost zmírňovat výkyvy, ale také mají svoje meze. Možná, že problém je i v hospodaření v krajině. Vždyť přehrady jsou jen malinké ostrůvky v krajině, která má také určitou schopnost zadržovat vodu. Znova se vrátím k číslům. Povodí Vltavy - tedy oblast, odkud stéká voda do Vltavy -  má přibližně 27 000 km2. Plocha přehrad vltavské kaskády 96 km2. Pokusila jsem se to znázornit na následujícím čtverci: zelená plocha reprezentuje plochu povodí, ten malinký čtvereček uprostřed, to je plocha přehrad vltavské kaskády. Tam se má vejít všechna přebytečná voda z velkých dešťů?

 

Držím palce všem, kdo se s velkou vodou perou i těm, kdo bezmocně čekají, co bude dál.

Odkazy na zajímavé články:

http://zpravy.idnes.cz/prijdou-jeste-vetsi-povodne-rika-geolog-cilek-foo-/domaci.aspx?c=A060409_085026_domaci_jan – rozhovor s Václavem Cílkem, odborníkem na povodně. Byl pořízen před několika lety, ale stále jsou v něm zajímavé informace třeba o tom, jak si způsobujeme problémy s vodou i vlastní nedobrou péčí o krajinu. Opravdu zajímavé počtení.

 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Vltavsk%C3%A1_kask%C3%A1da – informace o vltavské kaskádě.

 http://technet.idnes.cz/prutok-praha-povodne-2013-0sd-/veda.aspx?c=A130603_151630_veda_mla – porovnání povodně současné s tou z roku 2002, která se stále ještě jeví mnohem horší.

 

Není káva jako káva

I když se jako náš národní nápoj označuje pivo, určitě by toto označení snesla i káva. Návštěvy zveme na kafíčko, v práci se povzbuzujeme pořádným kafem, připravujeme si kávičku k odpolednímu posezení.
Jenže není káva jako káva. Klasický český turek – tedy zalít mletou kávu horkou vodou – je sice jednoduchý způsob, ale neposlouží ani té kávě, ani našemu zdraví. Káva dlouhým louhováním získává nepříjemnou chuť a působí také dráždivě na zažívací trakt.
Pokud si chceme na kávě opravdu pochutnat, vyžaduje to dva předpoklady: koupit kvalitní kávu a správně ji připravit. Pak si ji skutečně můžete vychutnat a zjistíte, že není pokaždé stejná. Že s kávou je to jako s vínem. Liší se oblast od oblasti, některá vám chutná víc, jiná zas méně.
I když je to obyčejná káva do kanceláře, tak proč bychom se měli spokojovat s nějakou nechutnou břečkou jen proto, že je levná? Když zkusíte spočítat, jaký je cenový rozdíl mezi laciným výrobkem ze supermarketu a kvalitním produktem ze specializovaného kávového obchodu, zjistíte, že to za měsíc není tak velká částka. Že to je malý kousek luxusu, který sobě i svým blízkým dopřát můžete bez toho, abyste se finančně zruinovali.
Nároky dnešního světa jsou velké a chce se toho od nás hodně. Někde bychom si to měli vykompenzovat a dopřát si něco, co nás potěší, na co se můžeme těšit. Může to být hezká knížka, voňavá bublinková koupel, ale taky šálek voňavé kávy. Příprava a pití kávy navíc nezabere tolik času, můžeme se ji dát i několikrát za den.

Udělám to zítra aneb co je to prokrastinace

Prokrastinace je chorobné odkládání nepříjemných činností.
Problém s odkládáním je velmi rozšířený, píše se o něm v knížkách nebo na webech a dokáže způsobit zejména v práci velké potíže.
Není to ale tak úplně lenost. Prokrastinátor se nemusí flákat, může pracovat dosti usilovně, jen nedělá to má. Dává přednost tomu, co ho víc baví před tím, co je důležité a potřebné. Ono to ani není tak jednoduché ohlídat a zhodnotit. Když se na vás celý den obracejí lidé (zákazníci, šéfové, kolegové, rodina) s nějakými požadavky a vy se snažíte vyhovět, tak se docela klidně stane, že vám už nezbyde čas ani energie na věci, které se sice nepřipomínají tak hlasitě, ale přesto jsou důležité – angličtina, cvičení, zdravá výživa, vztahy v rodině, dostatek spánku atd.
Odkládání je snazší tehdy, když k ní máte prostor. Znají ji třeba vysokoškolští studenti, protože ti si mohou svoje studium rozvrhnout dost svobodně. Když je termín ještě daleko, zdá se, že je času dost, tak proč se honit, že. Když se termín přiblíží, najednou jsme ve stresu, najednou nestíháme, panikaříme, což samozřejmě celou situaci jedině zhoršuje.
U mě osobně se odkládání dost pojí s nepříjemnými pocity – mám sklon vyhýbat se tomu, čeho se bojím nebo z čeho mám špatný pocit. A nemusí to být nezbytně nutně nějaké bůhvíjak obtížné věci. Nerada třeba telefonuji, mám raději osobní kontakt. Ze všeho nejvíc mi ale vadí pocit, že jsem něco udělala špatně nebo že jsem v něčem neschopná. Z toho důvodu třeba strašně nerada chodím na úřady, protože jsou mi všechna ta úřední nařízení, jednání, formuláře cizí a skoro fyzicky cítím, jak tam moje IQ klesá a klesá až je tak nízko, že si po něm šlapu.
Oblíbeným předmětem odkládání je návštěva zubaře, ale to je celkem pochopitelné, tam nás žádné úžasné zážitky nečekají.
Receptů na odkládání (nebo spíš proti odkládání) se dá na internetu najít víc. U věcí, které musím dělat často nebo dokonce denně se mi osvědčilo je dělat ve stejnou dobu a za stejných okolností, díky tomu vznikl návyk a prokrastinace vymizela. Takhle jsem si třeba navykla hodně psát: je to první věc, do které se každý den pouštím a díky tomu se nemusím nutit ani přemlouvat, dělám to stejně automaticky, jako si po ránu čistím zuby.
Některé věci je možné nechat udělat někoho jiného. Když je pro vás úklid utrpením, možná by se vyplatilo někomu za něj zaplatit a ušetřený čas věnovat svojí kariéře nebo zálibám.
A v některých případech se prostě člověk přinutit musí. Návštěva zubaře se prostě nedá přehodit na někoho jiného. Ale může vám pomoci, když se po té nepříjemné akci nějak odměníte. Pěknou knížkou, čokoládou nebo čímkoliv, co vám udělá radost. Odměnou je i ten pocit, že už to mám za sebou.
Nezlobte se na sebe, když se přistihnete při prokrastinaci. Prokrastinátoři nebývají lenoši. Naopak, jsou to lidé ambiciózní, kteří toho chtějí hodně zvládnout a při tom, kolik si toho naplánují, je nutné něco odsunout nebo třeba taky neudělat. Aspoň já dost často bojuju s tím, že si naplánuju víc činností, než se dá reálné zvládnout. Vím to o sobě, ale příliš se mi nedaří něčeho se vzdát. Nejspíš to nebude jen můj případ. Zátěž při práci nebo studiu může být hodně velká a my si jen neradi připouštíme, že to třeba může být na hranici našich možností nebo dokonca za tou hranicí. Někdy jsou prostě požadavky naprosto nekonečné. Když budete třeba zaměstnaná maminka dvou nebo více dětí, nikdy nebudete mít hotovo. Vždycky před vámi bude hora neudělané práce. Máte dvě možnosti. Buď se s tím smíříte, vezmete to jako fakt a nebudete se tím trápit. Nebo si budete každý den vyčítat, jak jste nemožné, jak toho málo děláte a honit se tak, jak by vás nikdo jiný nehonil.
Prokrastinace není lenost. Lenoch nic nedělá a nevadí mu to. Prokrastinátor bývá hodně zaměstnaný, záleží mu na práci/studiu, ale nevěnuje se tomu nejdůležitějšímu. A hlavně z toho má špatný pocit, což ho i motivuje k tomu hledat řešení. Proto je tolik článků o prokrastinaci, ale minimum o tom, jak bojovat s vlastní leností.

Kousek romatické četby od Karolíny Světlé

Karolína Světlá patří k těm autorům, o kterých se učíme ve škole, češtináři je považují za klasiky, které bychom měli znát, ale skoro nikdo je nečte.
Náhodou se mi při posezení v čajovně dostala do ruky knížka Karoliny Světlé Kříž u potoka. Karolina Světlá psala v době, kdy Česká republika byla součástí Rakousko-Uherska, úředním jazykem byla němčina. Čeština byla považována za jazyk nižších vrstev. Byla to ale také doba, kdy se češství a čeština začíná dostávat ke slovu a objevují se vlastenci, kteří jsou na svoje češství hrdí.
To vydání knížky Kříž u potoka, které se mi dostalo do ruky, bylo vydáno v roce 1930 ke stoletému výročí jejího narození, byl zachován i ten archaický jazyk, který by od četby spolehlivě odradil většinu dnešní mladé generace, která je nucena číst ve škole „povinnou literaturu“.
Karolina Světlá je představitelkou vesnického románu, inspiraci čerpala v Podještědí, kde se narodil její manžel a kam jezdili na léto.
Hrdinkou románu je osiřelá Eva, která je přijata do rodiny mlynářky, která ji opravdu miluje a stará se o ni jako o vlastní. Když Eva vyroste, provdá se do rodiny Potockých, která je známá tím, že v ní ženy vždy trpěly nedobrým zacházením od mužů. Ke sňatku ji nevede ani láska, ani ji nenutí rodina, ta ji naopak odrazuje. Chce udělat v životě něco dobrého, rozhodne se tedy svou láskou vykoupit „prokletou“ rodinu Potockých. Její manžel ji zpočátku velmi miluje, ale po čase ho láska přejde, začne si připadat méněcenný vedle pracovité a schopné ženy, jejíž zálibou je čtení knih. Čím dál víc času tráví mimo domov, chodí do hospody a najde si i milenku. Nicméně láska a pokora jeho ženy a také proradnost jeho milenky ho přivedou k rozumu a konec by byl skoro happy endem, kdyby nebylo tragické smrti manželova bratra, který se snažil pomoci ve složité situaci.
Nevím sice, jak vypadal vesnický život v té době, ale připadalo mi, že je podaný poněkud idealizovaně. Jako by autorka těm vesničanům nadržovala. Jako by chtěla příznivým obrazem venkovanů chtěla povzbudit českou hrdost. Je dost pravděpodobné, že takový motiv měla, vzhledem k tomu, že se stýkala s českými intelektuály, např. s Janem Nerudou nebo Boženou Němcovou.
Karolína Světlá se taky zasazovala o ženská práva, o zlepšení situace chudých žen prostřednictvím vzdělání apod. Dneska bychom to považovali za sociální práci a ten názor, že vzdělání je cestou k lepšímu životu, ten mi rozhodně nepřipadá zastaralý. Naopak. Myslím, že důležitost znalostí a dovedností je dnes mnohem důležitější než dříve. I když vzdělání a znalosti není synonymum. Nicméně vzdělání má dnes velkou prestiž a (skoro) každý rodič chce, aby jeho dítě studovalo a dosáhlo vysokého postavení. Řemeslo a práce rukama už takovou prestiž nemá. Pokud jde o mě, tak si spíš budu vážit schopnéh a pracovitého ševce nebo truhláře než sebevědomého frajera, který zbohatl bez toho, aby lidem poskytoval nějakou skutečnou hodnotu. 

Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl

Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl. Něco takového prý kdysi řekl Einstein a mě se ta myšlenka velmi líbí. Jen jsem ji vždycky považovala za záležitost velkých, skoro životních rozhodnutí. Třeba v případě manželské krize, kdy už se ti dva domluvit nedokážou, požádají odborníka – manželského poradce – aby jim pomohl.

Když člověk řeší nějakou situaci, je v ní uzavřen jako v domě. Vidí prostě jen to, co je uvnitř. Takže některé problémy vyřešit dokáže, ale některé ne, protože je k nim potřeba vidět situaci zvenčí. Není to otázka inteligence. No, možná trochu jo. Ale ani ten nejchytřejší člověk na světě nedokáže vymyslet a vyřešit všechno sám.

K tomu potřebujeme ostatní lidi. Názor druhého člověka může být tím, co naše myšlení posune na jinou úroveň, co nás přiměje podívat se na komplikovanou situaci z jiného úhlu, ze kterého se může řešení jevit někdy až nepříjemně jednoduché. Pak si připadáme jako troubové, že jsme to neviděli. Zbytečně se obviňujeme, ze svého úhlu pohledu jsme to možná ani vidět nemohli. Připodobnila bych to k tomu, kdy stojíte vedle svého partnera v lese a on vám ukazuje veverku. Jenže vy ji  pořád ne a ne vidět. Pak se postavíte na jeho místo a zjistíte, že předtím vám výhled zakrýval strom. Budete se pak obviňovat z toho, že jste hloupí? Nebo ten druhý? Jasně, že ne. Prostě stačilo o kousek změnit úhel pohledu a situace se vyjasnila.

Podobně to podle mě funguje i mezi lidmi. Každý se na věci dívá se svého stanoviska, je ovlivněný svými názory, znalostmi, tím, co považuje za správné a žádoucí i tím, čeho se třeba bojí. Všechny tyto vlivy tvoří něco jako vnitřní krajinu. Objekty v ní nám občas prostě nedovolují vidět některé věci. Co s tím? Existují sice různé techniky, jak přijít na nová, neobvyklá a originální řešení – myšlenkové mapy třeba, ale ani ty nejsou samospasitelné (i když z knížek o myšlenkových mapách skoro čiší, jaký je to všelék).  Napadá mě ještě metoda šesti klobouků, určitě jich je mnohem víc.

Nejlepší bývá zeptat se jiného člověka. Dokonce ani nemusí být až tak velkým odborníkem na to, co nás trápí. Když vám není dobře, komu se svěříte? Svému lékaři? Nebo si spíš postěžujete partnerovi nebo kolegyni v práci? Dost často se obracíme na toho, kdo je zrovna nejblíž. A dost často nám ten dotyčný něco poradí – lék, bylinku nebo nás aspoň ujistí, že opravdu nevypadáme dobře a že máme jít k lékaři. Je zvláštní, že rada takového amatéra bývá dobrá, i když on nemá ani zlomek těch znalostí, které má odborník. Proč? Možná je to tím, že škála našich nejběžnějších problémů není až tak velká a setkává se s nimi skoro každý. Nebo je to proto, že to prostě vidí jinak a díky tomu rozšiřuje i náš pohled na věc.

Pro mě z toho vyplývá jeden důležitý závěr: je důležité mít kolem sebe lidi a mluvit s nimi. Nejen o svých problémech, to každého jenom otráví. Navíc ne všechno, nad čím přemýšlíme, chápeme jako problém. Když se chystáte malovat a rozhodujete se pro barvu, říkáte tomu problém? Asi ne. Ale když vám někdo poradí malíře, který má cit pro barvy a pomůže vám k vaší naprosté spokojenosti, tak se to dá považovat za vyřešení problému.

Další výhoda toho, když mluvíte s druhým člověkem, je v tom, že se v něm skrývá (stejně jako ve vás) ohromná studnice informací, znalostí, dovedností, do kterých může sáhnout a najít možná právě tu informaci, která vás v dané chvíli posune o kousek dál. Někdy bychom se mohli posunout i o hodně velký kus, ale to se nám moc nechce. Malé změny zvládáme, těch velkých se bojíme. Zcela oprávněně. Změny vyvolávají i různé vedlejší účinky, které se mohou dotknout věcí pro nás důležitých. Změníte třeba práci, získáte náročné, velmi dobře placené místo, ale zjistíte, že váš manžel se s tím nějak nedokáže vyrovnat a že vaše manželství, kterého si ceníte nade všechno, se bortí a přestává fungovat. Známé jsou i případy výherců obrovských finančních částek, kteří s penězi neuměli zacházet, naletěli podvodníkům nebo peníze nerozumně rozházeli. Nebo v lepším případě si je udrželi, ale přišli o vztahy s přáteli a příbuznými, protože ti se s jejich „štěstím" nedokázali vyrovnat a buď jim záviděli nebo se snažili situace využít.

Velká změna prostě znamená ohrožení současného stavu a proto se jim podvědomě bráníme.

Ty malé změny, to je něco jiného. Těch se bát nemusíme, nemají takový potenciál nějak skokově ovlivnit náš navyklý způsob života. K těm malým změnám se někdy dopracujeme sami, jindy nás k nim inspirují ostatní a vůbec to nemusí být v situaci, kdy poníženě žádáme o pomoc, spíš to obvykle vyplyne z hovoru, kdy často volíme témata, která v dané době zaměstnávají náš mozek. Takový nezávazný nesměrovaný rozhovor zdánlivě o ničem je velmi důležitá součást lidské kultury. Buduje vztahy mezi lidmi a dodává nám nové impulsy.

V době, která tak fandí výkonnosti a efektivnost se prosté pokecání si nebo zdrbnutí může zdát jako marnění času. Taky jsem to tak dřív cítila. Změnila jsem názor, když jsem zjistila, jak obohacující může povídání s lidmi být. Jistě, ne vždy a ne s každým. Jsou lidé, kteří spíš jakoby člověka vysávali, unavovali. Těm je lepší se vyhnout. Nakonec proč trávit svůj volný čas s někým, s kým se necítíme dobře, když je na světě spousta fajn lidí, se kterými je radost pobýt?