Vtipy na 31. března

Manžel se dívá na fotbal v TV, když ho jeho žena vyruší a povídá:"Miláčku, mohl bys opravit světlo na chodbě? U několik týdnů nefunguje." On se na ni zlostně podívá a povídá: "Opravit světlo, teď? Vypadá to snad jako bych měl na čele napsáno - Elektrikář?" Manželka povídá: "Když ne světlo, mohl by jsi opravit dveře u ledničky? Jdou špatně zavírat." Manžel odpoví. "Opravit dveře u lednice? Vidíš snad, že bych měl na čele napsáno, že pracuju pro - Calex?" Manželka povídá. "Mohl bys aspoň opravit schody? Celé se hýbou a někdo by se mohl na nich zranit." "Myslíš si snad, že jsem tesař a mám na čele napsáno - OBI? Už toho mám dost. Jdu do hospody, tam budu mít aspoň klid se dívat na fotbal."
Asi za dvě hodiny se v něm hne svědomí, zaplatí a odchází domů. Jak vchází do domu, vidí schody jsou opravené. Vejde do chodby a světlo funguje. Vezme si pivo z lednice a dveře jsou opravené taky. Přistoupí k manželce a povídá: "Teda, ty jsi dobrá. Jak jsi to všechno udělala?" Ona odpoví: "Já jsem to neudělala, seděla jsem na schodech před domem a brečela. Okolo šel jeden muž a ptal se proč brečím.Tak mu to povídám a on řekl, že to všechno udělá, ale že se s ním buď vyspím nebo mu upeču buchty." Manžel povídá: "A jaké buchty jsi mu upekla? Ona odpoví: "Vidíš snad, že bych měla na čele napsáno - Dr. Oetker?"

 

Jistý podnikatel poslal z práce své manželce fax, ve kterém stálo:
Moje milá manželko, určitě chápeš, že mám jisté potřeby, které Ty jako 54letá nemůžeš uspokojit. Jsem s Tebou velmi šťastný a považuji Tě za dobrou manželku. Přesto doufám, že mi nebudeš mít za zlé, když se z tohoto faxu dozvíš, že trávím noc se svou 18letou sekretářkou Vanesou v hotelu Comfort Inn. Neznepokojuj se. Před půlnocí budu doma.
Když se muž vrátil domů, našel v jídelně tento list:
Můj milý manželi, dostala jsem Tvůj fax a děkuji Ti za upřímnost. Při této příležitosti Ti chci připomenout, že 54 let bylo před časem také Tobě. Současně Tě chci informovat, že v čase, kdy čteš tento list, budu s Michalem, mým učitelem tenisu, který je stejně jako Tvá sekretářka 18letý, v hotelu Fiesta. Jako zkušený muž s dobrými znalostmi matematiky určitě víš, že se nacházíme v podobné situaci. Pouze s malým rozdílem: 18letému to jde s 54letou víckrát, než 54letému s 18letou, takže se mnou do rána určitě nepočítej!

 

Jeden chlápek u soudu žaloval druhého pro ublížení na zdraví při srážce auta s jezdcem na koni . Obhájce se postiženého ptá: "Je pravda, že na místě nehody jste policistovi řekl, že jste se nikdy v životě necítil lépe?"
"Ano, to je pravda."
"Tak proč teď viníte mého klienta, že vám způsobil vážné zdravotní poškození?"
"Když k nehodě dorazil policista, přišel k mému koni, který měl zlomenou nohu, a zastřelil ho. Pak popošel k Azorovi, mému psovi, který byl celý potlučený a zkrvavený, a také ho zastřelil. Pak přišel ke mně a zeptal se mě, jak mi je. Myslel jsem, že za těchto okolností bylo rozumné říci, že mi nikdy nebylo lépe!"

Vtipy na 30. března

Instruktor: Vždycky, když k tomu koni jdede, tak na něj promluvte, aby se nebál.
Policista: A mám mu tykat, nebo vykat?

 

Policista chytí na pláži pytláka a chce mu dát pokutu za lov humrů bez povolení.
"Jakou pokutu?" diví se pytlák "Vždyť jsem nic neudělal. Tihle dva humři jsou moji mazlíčci a já je tady jenom venčím"
"Nevymýšlejte si!" oboří se na něj policista.
"Je to pravda" trvá na svém pytlák, "pustím je, aby si zaplavali a když zapískám, tak se vrátí"
"No to chci vidět" řekne pochybovačně policista.
Pytlák tedy hodí oba humry do vody.
"Fajn" řekne policista po chvíli "Teď zapískejte a schválně, jestli se ti humři vrátí"
"Humři" podiví se pytlák "Jací humři??"

 

Jdou dva policajti po klejích. Už jsou dost unavení. Jeden se tak dívá do předu a říká: "Tam co se spojují ty kolejnice tam si odpočineme."
Jdou asi hodinu, když se jeden otočí a vykřikne: "Aha, už jsem to přešli!"

 

Zvoní telefon: "Unesli jsme tvou tchyni, okamžitě pošli výkupný 100 000 dolarů!"
"A když odmítnu zaplatit?"
"Tak ti jí naklonujeme!"

 

Kupuje hospodář nového kohouta. Prodavač mu říká: "Pozor, je to strašný nenasyta!" Hospodář vypustí kohouta na dvorek a jde spát. Ráno vyjde ven a kouká. Všechny slepice naprosto sedřený a kohout přešlapuje mlsně kolem plotu. Hospodář mu povídá: "Kohoutku, šetři se, praskne ti srdíčko a bude s tebou konec!"
Druhý den vstane, vyjde ven a kouká: slepice, kachny i husy jsou úplně hotový. Tak mu zase domlouvá: "Kohoutku, šetři se."
Třetí den vyjde ven a vidí, že i veverky mají dost a kohoutek leží u plotu, nožky nahoře, nehýbe se a nad ním už krouží supi. Přistoupí k němu a se slzou v oku povídá: "Vidíš, kohoutku, nešetřil ses a jak to dopadlo!" Kohoutek otevře očičko a povídá: "Jestli mi vyplašíš ty supy,tak vošukám tebe!"

Autobusové dobrodružství

Jsem v Praze a potřebuju jet domů. Zvolila jsem autobus v 15,50 a prozíravě jsem zakoupila v předprodeji místenku, protože tuším, že tím autobusem bude chtít jet spousta dalších lidí. Není mi líto pár korun navíc, když vím, že si v autobuse sednu. Dělám to tak od té doby, kdy jsem narazila na autobus, který byl plný místenek, volná zůstala jsem dvě místa. Vyděsila mě představa, že bych taky mohla dvě hodiny stát.
Ještě jsem si koupila čaj, ale protože byl horký, tak jsem ho nestihla dopít. Nedá se nic dělat, zbytek čaje jsem vylila a kelímek rychle házím do koše. V té rychlosti jsem si neuvědomila, že mám v ruce i místenku a ta letěla do koše také!
Představa lovení čehokoliv v koši je odporná, ale platit znova za lístek se mi taky nechce. Nikdo mě tu nezná, tak co? Ouha, koš je vysoký, skoro prázdný, místenka leží na dně a já tam nedosáhnu, ani když se opravdu snažím. Přitom na mě pobaveně kouká řidič autobusu. Z potíží mě vytrhne vedle stojící mladík, kterému se povede ten důležitý papír vytáhnout. Takže nastupuju a v duchu počítám, za jak dlouho budu doma. Jenže nebylo všem dobrodružstvím konec.
Ještě jsme ani neopustili Prahu, když nás ke kraji vytlačil nějaký jiný autobus. Náš řidič musel uhnout a přibrzdit, ale auto za námi už to nestihlo a nabouralo do nás čumákem. Oba řidiči vystoupili a jali se řešit situaci. Brzy se k nim přidal policajt a my jen z autobusu koukali, co se děje. Největší starost byla o to, jestli (a kdy) pojedeme dál. Jeli jsme, sice se skoro hodinovým zpožděním, ale odjeli jsme.
Nakonec jsme na tom nebyli tak nejhůř. Našemu řidiči bylo určitě hůř, o lidech toho nabořeného auta ani nemluvě.
Jsem nepoučitelná, další týden jsem se rozhodla jet z Prahy se stejným dopravcem, jen o trochu později. Opět jsem si koupila místenku a pečlivě jsem si ji hlídala, abych ji zase někam nezahodila. S předstihem jsem stála na zastávce a spořádaně čekala na autobus, spolu se mnou asi dvacet nebo třicet dalších lidí. Pak se ozvalo hlášení, že autobus ten a ten byl z důvodu nehody zrušen. Název dopravce, doba odjezdu i stanoviště souhlasili s našim autobusem, ale směr byl jiný, což jsem si hned zkontrolovala na jízdním řádu. Bylo mi divné, proč vypravují z jednoho odjezdového stání dva autobusy najednou, ale co. To přece není moje starost. 
Když to vypadalo, že autobus nepřijede, zkusila jsem zavolat té dopravní firmě na telefon, který měli uvedený na webu. Drsný mužský hlas mi sdělil, že o žádné nehodě nic neví a že jede právě do Brna. Evidentně jsem se dovolala na řidiče jiného autobusu.
Pak jsem se šli zeptat na informace. A tam nám sdělili, že jo, že to je ten náš spoj.
V té chvíli jsem se na všechny autobusy naštvala a rozhodla jsem se jít na vlak. Jede déle, je dražší a musím přestupovat, ale je to pohodlnější a v pátek večer už se mi fakt nechtělo spoléhat na nejisté autobusy. Naštěstí mi vrátili peníze za místenku.
Sebrala jsem se a vyrazila na Hlavní nádraží. Když jsem si chtěla koupit jízdenku, zjistila jsem, že na moji trasu je jakási sleva, dost výrazná, takže mě cesta vlakem vyšla přibližně o stovku levněji, než obvykle platím.
Ušetřené peníze jsem rozumně investovala, koupila jsem si knížku. To obrovské knihkupectví přímo na Hlavním nádraží mě hrozně lákalo a přece si zasloužím nějak se odměnit za překonané trable.
Teď sedím ve vlaku, na klíně notebook a doufám, že už jsem si svou dávku cestovatelské smůly vybrala a že se dnes přece jen domů dostanu.

Vtipy na 29. března

Policisté odstaví auto vedle blázince a někdo jim ukradne pneumatiku. Bezradně stojí u auta a koumají, co s tím.
"Tak si dam dejte rezervu," poradí jim pacient léčebny stojící za plotem.
"No jó, to nás nenapadlo," zajásají strážci zákona. Jenomže ouha - zloděj jim ukradl také šrouby, takže nemají kolo čím přišroubovat. Opět stojí na ulici plni beznaděje.
"Vymontujte po každém šroubu ze zbývajících třech kol a kolo přišroubujte," opět jim radí blázen.
"To je výborný nápad," radují se policisté a hned začnou návrh realizovat.
"A jak je možné, že nám takhle radíte? Vždyť jste blázen!" obrátí se jeden z nich na muže stojícího za plotem.
"Blázen sice jsem, ale blbec rozhodně ne," odpoví muž s ledovým klidem.

 

Tři generálové - jeden od pěchoty, jeden od bareťáků a jeden od letectva - se hádají, kdo má odvážnější vojáky. Letecký generál přivolá jednoho mechanika a velí:
"Vojíne, pozor! Vyšplháte na támhleten sloup, nahoře zazpíváte 'Nekonečné moře mraků' a seskočíte dolů!"
Vojín vyrazí tryskem ke sloupu, vyšplhá nahoru, tam zasalutuje, seskočí a dopadne v pozoru. Generál ho odvelí a říká:
"Tomuhle já říkám statečný muž."
Velitel zvláštní jednotky velí:
"Desátníku, v plné polní vyšplháte na sloup, postavíte se do pozoru, vypálíte čestnou salvu a slezete zpátky hlavou napřed!"
Desátník s baretem na hlavě popadne výstroj, hodí všechno na sebe a vyrazí na sloup. Tam se postaví do pozoru, vypálí čestnou salvu a sleze hlavou napřed dolů. Postaví se v pozoru před generála, který ho odvelí a pronese:
"Tomuhle říkám odvážný voják."
Pěchotní generál velí:
"Vojíne, plnou polní, do baťohu deset cihel a stopovacího psa, jednou rukou vyšplháte na ten sloup, nahoře zazpíváte státní hymnu, mezi zuby si vrazíte nůž a skočíte dolů po hlavě!"
Vojín srazí kufry, podívá se tak na generála a předpisovým tónem vykřikne:
"Naserte si, pane generále!"
Načež se generál s triumfem v očích otočí k ostatním:
"Tohle je podle mého odvaha!"

 

Důstojník vyřizuje stížnost na kvalitu chleba:
"Vojáci by neměli dělat takový povyk okolo maličkostí, vojíne. Kdyby měl takový chleba Napoleon, když překračoval Alpy, snědl by ho s radostí."
Vojín hbitě odpovídá:
"Ano, pane, ale tou dobou byl ten chleba čerstvý."

Vtipy na 28. března

Policista si koupil nové boty - lakovky. Pořád si je zálibně prohlížel, až se rozhodl, že když má takové pěkné boty, někam si vyrazí. Tak šel s kamarádem na ples.
Tancuje s jednou dívkou, stydí se, neví jak navázat rozhovor a tak kouká, pořád na zem, až si všimne, že když při valčíku nakročí, v odraze na botě vidí její kalhotky.
Využije toho a začne se bavit o práci, jak ho ta jeho hrozně baví, že je u policie, že je velitelem speciální psychologické jednotky, vymýšlí si, až to holce nedá a rozváže taky: "To si ale všechno vymýšlíte, že?"
"Ale kdepak, já jsem opravdu specialista. Já se podívám na člověka a vím o něm všechno. Jakou má povahu, s kým se stýká, jak se obléká, já se třeba podívám na vás a uhodnu, jaké máte kalhotky."
Holka nic, tak pokračuje: "Bleděmodré a na stranách mašličky."
Holka se mu vycukne, uteče za kamarádkou a povídá jí, co se jí stalo.
"Prosím tě, někde tě viděl strojit a dělá chytrého. Pojď, půjdem na záchod, vyměníme si je a uvidíme, panáčka."
Domluveno, vyměněno. Holka už celá netrpělivá až pro ni přijde tancovat.
"Tak co, náčelníku, jaképak mám teď kalhotky?" Kluk koukne na botu a povídá. "Růžové s bílýma tečkama."
Holka zas uteče za kamarádkou a povídá jí to.
"Tak nás musel vidět. Běž na záchod sama a sundej si je úplně. Já ho tady zatím ohlídám, aby za tebou nešel."
Dívka je za chvíli zpět a na dámskou volenku pro něj letí. Celá zvědavá rejpe: "Tak co, mladej. Zase uhodneš, jaký mám kalhotky?"
Kluk koukne na botu, koukne znovu a smutně povídá: "To je v pr*eli. Dneska nové boty a už je v nich takováhle díra."

 

Jdou dva policajti lesem a jeden najednou zkolabuje. Druhý volá do nemocnice. "Co mám dělat můj přítel umřel." Doktor mu odpoví: "Jen klid, nejdříve se přesvěčte, že je opravdu mrtev." Chvíli je ticho a za chvíli se v telefonu ozve výstřel. Teď je zase chvíli ticho a za chvíli se ozve: "Hotovo, co dál?"

 

Baví se dva policajti: "Ty hele, proč nám každý říká, že jsme debilové?"
"Nevím, jdi se zeptat šéfa."
Tak jde a šéf povídá: "Já taky nevím, ale když půjdeš do kostela a zeptáš se Ježíše Krista, tak ten Ti to snad poví."
Policajt příjde do kostela a ptá se Ježíše proč každý říka policajtům debile. Jěžís zvedne hlavu a povídá: "Když mě sundáš z toho kříže, tak Ti to povím."
Policajt tedy že jo. Sundá mu hřebíky z rukou a Ježíš jak padá dolů, stále jěště přípevněný za nohy kříčí: "Nejdřív nohy Ty debile!"

Vtipy na 27. března

Tři ženy se baví o sexu:
První žena: "Můj manžel je úředník a když přijde domů, tak se navečeříme a pak se něžně pomilujeme."
Druhá žena: "Můj manžel je dřevorubec a když přijde domů, tak mě přiváže k posteli, pak spolu souložíme a já mu přitom musím říkat sprosťárny, aby ho to vzrušovalo."
Třetí žena: "Můj manžel pracuje u Microsoftu a když přijde domů, tak mi vždycky vykládá, jak si za dva roky výborně zasouložíme a pak jde spát."

 

Leží tři instalačky v koši a jedna se ptá druhý, proč jí vyhodily. "Já mám na sobě program co nechodí pod Win95 a ty?" "Já mám na sobě program co chodí jen pod win95." A obě se ptají třetí co je zač. "Já jsem Win95!"

 

Baví se spolu tři frekventanti policejní akademie, jak dopadli u zkoušek.
První: "Píšťalka za jedna, pendrek za jedna, čeština za pět. Dali mi vyskloňovat slovo "Paříž"."
"A co jsi napsal?"
"Paříš, pařím, paříme..."
"A co ty?" obrací se na druhého.
Druhý: "Špatně - píšťalka za jedna, pendrek za jedna, čeština za pět. Měl jsem skloňovat slovo "zeměkoule", a tak jsem napsal - "ze mě koule, z tebe koule, z něho koule."
Třetí policajt se jen usmívá:
"Tak to já dopadl výborně - píšťalka i pendrek na výbornou a rovněž čeština za jedna. Já vyfasoval slovo "město."
"A co jsi napsal?"
"Mně sto, tobě sto, náčelníkovi pětikilo!"

Šetříme, kde se dá

Z televize, novin a internetu se na nás hrnou články o tom, jak špatná je ekonomická situace, jak vysoká je nazaměstnanost a podobné ekonomické jobovky. Zvlášť poslední události z Kypru, kdy se lidé nedostali ke svým penězům v bankám, mě přiměly k zamyšlení, jak moc jsme závislí na společnosti, ve které žijeme. Bez peněz a obchodů přežijeme sotva pár dní. Kdo z nás si umí vypěstovat něco k jídlu? Možná tak bylinky za oknem. I když stále ještě jsou lidé, kteří pěstují zeleninu a ovoce, chovají domácí zvířectvo a nejsou tak závislí na tom, co a v jaké kvalitě koupí v obchodech.

Motivy těchto drobných zahradníků a chovatelů jsou dvojí, buď je to baví nebo to dělají pro peníze, aby ušetřili. Užitková zahrádka je jeden ze způsobů, jak ušetřit na jídle. Dá to práci, ale můžete si vypěstovat zeleninu levnější, ale i kvalitnější než je v obchodech.

Zahradničení ovšem není pro každého, takže musíme hledat slevy na jídlo i další naše potřeby jinde. Rozmáhají se slevové portály, na českém internetu je jich tolik, že se snad ani všechny nemůžou uživit. Pro spotřebitele je to možnost ušetřit, obchodníci zase můžou pomocí slev přitáhnout nové zákazníky. Výhody na obou stranách.

Přála bych si, abychom byli bohatou zemí, oplývající blahobytem. Možná bychom se pak tolik nehonili za slevami za každou cenu. I když, být bohatý neznamená, že bezhlavě rozhazuju peníze. Zvlášť když jsem si ty peníze musel/a vydělat vlastní prací, tak si jich vážím.