Škola hrou aneb Komenský by se divil

Myšlenka, že hrou se člověk naučí víc, než nudným memorováním, ta je stará několik set let, už Komenský se jí řídil a dosahoval daleko lepších výsledků při výuce, než ostatní učitelé.

Učit se nebo si hrát? Děti v tom mají jasno, hra má vždycky přednost. U malých dětí vidíme, že se při hře leccos důležitého učí: manipulovat s předměty, poznávat různé materiály a hmoty, spolupracovat s ostatními dětmi a podobně.

Jakmile přijde dítě do školy, změní se to. Najednou už učení a hra nejsou jedno a totéž, ale oddělují se od sebe. Učit se je na prvním místě, protože přece potřebujeme pěkné známky. Hra se dostává na druhou kolej, spíš jen jako zábava pro ukrácení dlouhé chvíle. Jakoby už nebyla důležitá.

A počítačové hry, ty jsou obzvlášť zavrhované jako ztráta času případně rozvoj agresivity, špatného držení těla a podobných nežádoucích jevů.

Opravdu je hraní na počítači tak neužitečné? Nemohou nás ty hry něco naučit? Když si uvědomíte, kolik času dokáže člověk strávit hraním nějaké té adventury, plošinovky nebo strategie, tak by bylo zvláštní, kdyby se přitom něco nenaučil. Přinejmenším třeba pohotovosti, schopnosti rychlé reakce, strategickému myšlení nebo schopnosti spolupracovat s ostatními hráči.

Když vidím, jak intenzivně se děti soustředí při hraní her na počítači, mám pocit, že přehlížením a nevyužíváním počítačových her se připravujeme o možnost učit děti zábavněji a snáz. Asi těžko nahradíme celou školní výuku jednou velkou hrou, ale díky počítačům ji můžeme udělat o hodně zajímavější a tím také efektivnější.

Advent pro nevěřící

Se začátkem prosince se konají na spoustě míst adventní trhy, rozsvěcení vánočního stromku a podobně. Dnes jsem taky na takové akci byla a zarazila mě jedna věc: děti z lidušky, které taky přispěly k programu, zpívali koledy a vánoční písně. Nejsem věřící, ale přesto mi to připadalo divné. Přece jen, advent je dobou očekávání, koledy patří až k vánocům.

Vánoce mají spoustu tradic. Nemyslím tím jen takové věci, jako je lití olova nebo krájení jablíčka, to se v rodinách už asi moc nepraktikuje. Spíš to, co se skutečně dělá: návštěva příbuzných nebo hřbitova, vánoční koncerty, štědrovečerní večeře, rozdávání dárků, vánoční televizní pohádka atd. Takže i nevěřící člověk má pro vánoce nějaký obsah. Vánoce jsou souhrnem všech těchto věcí. Pro nás doma (a nejspíš i jinde) jsou vánoce rodinným svátkem, kdy si užíváme, že jsem spolu a že na sebe máme čas. 

Ale advent? Tomu jako by ten obsah chyběl. Pro nás nevěřící obzvlášť. Cítíme, že ta doba je nějakým způsobem výjimečná, ale co s tím? Jak tu výjimečnost naplnit? Jasně, nakupujeme dárky, smýčíme naše byty, pečeme cukroví, posíláme vánoční a novoroční přání, ale to asi není ono. Je to příliš materiální. Chtělo by to něco, co bude ... duchovní? Nebo jak to nazvat? Něco povznášejícího, něco, co by nám připomnělo, že život není jen to pachtění se za penězi.

Možná by to chybějící „něco“ mohlo nějak souviset s lidmi a s mezilidskými vztahy. Snad se mnou budete souhlasit, že dobré vztahy s lidmi, hlavně s těmi nejbližšími, jsou důležité pro to, abychom se cítili šťastní. Přesto ale pro dobré vztahy toho kolikrát děláme méně, než pro svoje zaměstnání, kariéru atd. Nic proti práci a proti tomu budovat si svoji profesní dráhu, jen nevěřte tomu, že vás to samo o sobě učiní šťastnými. Je spousta lidí, kteří to ve své profesi dotáhli daleko, jsou známí, slušně vydělávají, ale nejsou šťastní, protože za to zaplatili třeba právě svojí rodinou, která se jim rozpadla.

Advent by mohl být takovou oslavou mezilidských vztahů. Dobou, kdy se soustředíme na to, abychom k sobě byli laskaví. Můžeme začít u dětí. Pro ty je advent těžký, protože se strašně těší na vánoce, nemůžou se dočkat a občas z té přemíry rozrušení pěkně zlobí. Tím spíš, že na ně míváme méně času, protože přece uklízíme, pečeme, nakupujeme, zdobíme... aby měly hezké svátky. Nebylo by lepší je do těch příprav také zapojit? Děti dokážou hodně, zvlášť když jejich úsilí oceníme a nebudeme je peskovat, když rosypou mouku nebo nevyluxují úplně perfektně.

Když se naše dítě učí chodit nebo mluvit, tak ho všemožně povzbuzujeme, chválíme, a ono se pak snaží o to víc. Když nastoupí do školy, tak se to nějak zlomí. Najednou už vidíme spíš to, co se nepovede, spíš káráme a trestáme. Když se vám pak váš potomek snaží pomáhat a vy vidíte jen to, co je špatně, nepřispějete ani k jeho ochotě ani k dobrým vztahům mezi vámi. Stejně jako když máte v práci šéfa, který vidí jen chyby, ale nikdy neuzná, co se vám povedlo. Je to strašně demotivující, pro dospělého i pro dítě.

Napadá mě, že advent by mohl být právě takovou dobou, kdy si obzvlášť uvědomujeme, v čem jsou ti lidé kolem mě cenní a výjimeční. Třeba když mě prodavačka dobře a s úsměvem obslouží, je to samozřejmost? Nebo je to něco, co by zasloužilo uznání? Vlastně obojí. Měla by to být samozřejmost, ale měli bychom si toho být také vědomi a oplatit jí to stejně přinejmenším tím, že k ní budeme příjemní, poděkujeme a třeba se také usmějeme. Takových samozřejmostí, věcí, které pro nás ostatní dělají, je spousta. A jen málokdy a málokdo za ně dostane nějaké uznání. Takže když pak druhému řeknete, že si vážíte toho, co dělá, je to moc milé.

Zkuste to. Uvidíte, že to potěší nejen toho druhého člověka, ale i vás samotné.

Čerti zlí a čerti moulové

Blíží se den, kdy po českých městech budou chodit čerti jako doprovod Mikulášů a budou strašit děti a slibovat jim muka pekelná, pokud se nepolepší a nebudou hodné.

Čert, to je zajímavá figurka. Děti ho znají z pohádek, kde se vyskytují zhruba dva druhy čertů: jednak ti zlí čerti, kteří si náležitě plní svou čertovskou funkci, a pak čerti nepovedení, nanicovatí, takoví ti moulové, co se třeba i snaží, ale nedaří se jim.

Jedním takovým moulovatým čertem je třeba figurka z pohádky Čert a Káča. Nakonec ho uloví energická Káča, která dá tomu nešikovi směr a životní náplň a nakonec si tak získá mužského podle svých představ, když už před ní ti ostatní chlapi raději utíkali.

Přísným čertem, který má lidi napravovat nebo trestat, je třeba Luciper, pekelný vládce. Přece jen, když má té své dábelské chásce šéfovat, musí být o něco chytřejší.

Dnešní děti se zčásti čertů bojí, zčásti si z nich nic nedělají. A rodiče se snaží použít tyhle pohádkové figury jako prostředek k umravnění nebo dokonce k potrestání dětí. Nelíbí se mi, když se děti straší. Chceme z nich vychovat lidi, kteří se ve světě neztratí, ale zároveň v nich vlastně budujeme ustrašenost. Je to sice jen jeden den v roce, ale účinky toho strachu (a některé děti jsou opravdu hodně vyděšené) můžou přetrvávat ještě hodně dlouho. Napadá mě přirovnání k tomu, že by třeba zaměstnavatel “postrašil” svoje zaměstnance tím, že “jako” rozdá výpovědi. A pak je stáhne s tím, že si to mají pamatovat a být “hodní”. Absurdní, že? Jakpak by to vypadalo s morálkou v takové firmě? Krátkodobě by to možná zafungovalo, ale jaká by byla atmosféra mezi zaměstnanci? A jakou by asi tak měli důvěru vůči takové firmě?

Jednou jsem zažila mikulášskou besídku, kde žádný čert nebyl. Jen Mikuláš a anděl. Bylo to celé takové poklidné. Chybělo tam jak to vzrušení, které se s čertovským rejděním pojí, tak ale také ten pláč k smrti vystrašených dětí. A žádné z dětí si neodnášelo žádné trauma. Tedy myslím, pro ty malé je i samotná postava Mikuláše dost působivá. Není divu. Představte si, že se k vám sklání nějaký divný člověk, který je třikrát tak velký jako vy, je divně oblečený a ještě se vás ptá, jestli jste byli hodní. A vy nemáte čisté svědomí, protože víte, že jste až tak úplně vždycky hodní nebyli. Pak přijde s požadavkem, abyste zazpívali písničku nebo řekli básničku. Krk máte stažený strachem a máte zpívat? Zkoušeli jste to? Je to strašně těžké. Ve stresu se zpívá hrozně špatně.

Něco jiného jsou čerti u strarších dětí. Ty z toho většinou mívají spíš legraci a to je dobře. Dokonce jsem zažila besídku, kam všichni přišli oblečení v maskách čertů, Mikulášů a andělů a nikdo se nikoho nebál. Bylo to fajn, děti si to užily, přitom bez újmy na psychickém zdraví.

Čím budeš, až vyrosteš?

Čím budeš, až vyrosteš? Takhle občas ptáme dětí a je zajímavé sledovat jejich odpovědi.

Většinou vycházejí z toho, co děti vidí kolem sebe a co jim připadá atraktivní. Třeba takový popelář. Vždyť se může vozit vzadu na autě. To je přece úžasné! Nebo policajt. Jezdí v autě s houkačkou. A co teprve prodavačka v cukrárně nebo v hračkářství.

O existenci spousty povolání nemají děti ani tušení. Které desetileté dítě ví, co dělá třeba právník, zámečník nebo zubní laborantka?

Děti posuzují různá zaměstnání nebo lidské činnosti podle toho, co vidí a připadá jim atraktivní. Obdivují krásnou letušku, ale už neví, jak fyzicky i psychicky náročná je její práce.

Jenže oni to nemusí být jen děti. I my dospělí míváme mlhavou představu o spoustě profesí. Kdo z nás ví, co obnáší tvorba webových stránek nebo vedení účetnictví, co dělá makléř nebo auditor?

I my – stejně jako děti – posuzujeme práci druhých, podle toho, co vidíme, tedy podle vnějších známek. Všimla jsem si toho nedávno na pracovním úřadě. Klienti jsou nespokojení s dlouhým čekáním a zlobí se na úřednice, které podle nich pracují pomalu, „flákají se“. Přitom nevidí, kolik administrativy musí ty ženy zvládnout a také to, jak stresující je zvládat komunikaci s některými lidmi.

Dřív (myslím tím o sto nebo víc let zpátky) to bylo jiné. Lidé pracovali tam, kde bydleli a děti běžně viděli, práci dospělých. Dnešní děti jsou o tohle ochuzené. Práce rodičů je pro ně cosi abstraktního, kvůli čemu táta a máma nejsou doma.

Jakub Jan Ryba a Česká mše vánoční

Několik let jsem chodila do pěveckého sboru a k předvánočním dnům patřily koncerty, kdy několik sborů, orchestr a sólisté zahrálo a zazpívalo Českou mši vánoční. Zpívání ve sboru jsem milovala a hlavně koncerty. Ale ty předvánoční, ty byly výjimečné i tím, kolik se nás na tom pódiu sešlo. Několik sborů, to bylo několik desítek hlasů, odhaduju to někde mezi stovkou a dvěma.
Jestli jste zažili společné zpívání u táboráku, v kostele nebo v hospodě u kytary, tak mi nejspíš dáte za pravdu, že je to strašně fajn. Člověk zažívá takovou zvláštní sounáležitost s těmi ostatními. I když to bývají cizí lidé, ta muzika je nakrátko spojí. Tím spíš, když těch zpívajících je hodně.
Absolutně nejkrásnější zážitek býval na konci koncertu, kdy jsme společně s orchestrem i publikem zpívali koledu. V takové chvíli jsem měla pocit něčeho nadpozemsky krásného.
Nedávno se mi dostala do ruky starší knížka, která popisuje život Jakuba Jana Ryby. Nebyl to jen hudebník,  ale hlavně učitel v Rožmitále. A asi to byl dobrý učitel, snažil se prosazovat Komenského zásady o tom, že učit se má od jednoduchého ke složitému, že lepší je vlídnost než rákoska, ale že určitá přísnost taky musí být. Učil v době, kdy se škola začala stávat všeobecnou povinností. To se spoustě rodičů nelíbilo. Obávali se o svou rodičovskou autoritu, pokud by děti byly až moc chytré, nelíbilo se jim, že děti místo pomoci v hospodářství sedí ve škole a rozhodně nemohli být nadšeni z toho, že za školu museli platit. Církvi, která měla velkou moc, se zase nelíbilo, že svůj vliv ztrácí. Být osvíceným moderním učitelem v té době nemuselo být vždycky jednoduché, dobré úmysly nemusí být vždycky přijaty s nadšením.
Jakub Jan Ryba učil, skládal hudbu, ale také psal. Školní deníky, ty musel psát povinně, ale i v nich se projevují jeho názory. Kromě toho psal knihy jak o hudbě, tak o škole.
Když jsem tak četla o tom, jak se dožadoval, aby mu vyplatili jeho plat, nebo jak musel kvůli penězům hrát na zábavách, kde mu každý mohl poručit, ať mu zahraje, napadlo mě, že je těžké udržet si autoritu. Když si ho nevážili dospělí, tak mu to u dětí asi moc neulehčili. I když už tehdy byly děti stejné jako teď: některé snaživé a pilné, jiné drzé a líné.
I když byly jeho výsledky při vyučování nesporné a často oceňované a dostalo se mu i řady ocenění, stejně se těžce protloukal životem a nakonec skončil sebevraždou.
V té knížce jsem objevila i pár zajímavých citátů. Nejsou to jen zajímavé názory, se ktrými souhlasím, ale taky je to krásný kousek starobylé češtiny z doby před několika sty lety, kdy úředním jazykem byla němčina a čeština byla dobrá leda tak pro nevzdělané venkovské obyvatelstvo. Proto je asi taky tak důležité to slovo česká v názvu Rybovy skladby. I to, že text je v češtině. Dnes je to pro nás samozřejmost a těžko si dokážeme představit, jaké to bylo, když byla čeština potlačovaná.
Takže ty citáty:
“Zdá se mně, že přede všemi ušlechtilými uměními z ohledu prodloužení lidského života muzika předek má.” Což znamená, že považoval hudbu za prospěšnou i pro zdraví. Napadá mě, že tehdy asi byla hudba jiná, než dnes. Ta dnešní v sobě někdy má takovou nějakou zlobu nebo agresi, tvrdost, jako by si v ní její autoři vyřizovali účty se světem. Nevím, jestli něco takového tehdy existovalo. Rozhodně věřím v to, že hudba může léčit. Ale určitě ne každá hudba.
“Kdo chce ze svých dítek mrzáků a bláznivců udělati, ten ať přivádí na ně čerta a jiné hastrochy!” …….”Ne strachu, ale lásky je třeba!”  Ryba naráží na zvyk, který existoval tehdy a dochoval se dodneška a to je chození Mikuláše a čerta. Některé děti s tím problém nemají, ale některé se opravdu zoufale bojí. Nemyslím, že strach by byl pro ty děti prospěšný. Možná kdyby byla nějaká rovnováha mezi zlým čertem a dobrým Mikulášem a andělem, ale on je ten čert takový nějaký nejvýraznější svou hrozivostí snadno přehluší dobrotivost Mikuláše a anděla.
“Čech máloco v Čechách svým uměním pořídí, již z dávna přísloví jest.” Dnes říkáme, že doma není nikdo prorokem. Kolik existuje slavných nebo schopných Čechů, kteří byly v cizině opěvováni, ale v Čechách se jim moc nedařilo. Možná, že stejné je to i u jiných národů. Vždyť Mozart se taky uchyloval do Prahy a říkal: Moji Pražané mi rozumějí. Třeba je to někde v lidské přirozenosti, že ho to doma brzdí a stahuje zpátky, ale když se vydá někam pryč, cítí se volný a snáz uplatní, co v něm je.
“Pravý chuďas je, kdo je chud vědomostmi.” Dnes je vzdělání určitě v daleko větší vážnosti, než za časů Rybových. Jen je otázka, jestli slovem vzdělání míníme znalosti nebo papír. Zdá se, že honba za papírem je dnes v módě. Nejen za školními tituly, ale každý kurz, třebas jen dvoudenní nebo týdenní, je zakončen nějakým papírem, certifikátem, potvrzením. Seznam takto získaných papírů si píšeme do životopisů a sbíráme je, protože cítíme, že nás v očích potenciálních zaměstnavatelů přizdobí. Přesto věřím tomu, že je hodně lidí, kteří skutečně chtějí vědět a znát a pídí se po vědomostech. Zvlášť dnes, kdy je díky internetu přístup k informacím nesrovnatelně snadnější.
“Nevěř nikdy, třebaže se ti zamlouvá: zlatu a přízni mocného pána.” Tak k tomu nemám, co dodat. To je prostě aktuální i dnes.
S partnerem (pracuje ve školství) jsem se bavila o tom, že to učitelé v té době fakt neměli jednoduché a že často neměli ani peníze ani vážené postavení. Korunoval to výrokem, že vlastně teď na tu tradici navazujeme. Sice mě to pobavilo, ale bohužel, je to trochu černý humor. Mluvíme o důležitosti vzdělání, ale učitelů si moc nevážíme.
K tomuto psaní mě inspirovala kniha Jakub Jan Ryba, vychovatel našeho lidu, studie sepsaná dr. Václavem Spěváčkem, doplněná výborem z Rybova díla, vydáno v roce 1984 ve Státním pedagogickém nakladatelství

Kalendář

Kalendář používá skoro každý. Kapesní, který máme stále u sebe, stolní na pracovním stole nebo doma na ledničce nebo nástěnný, s obrázky. Většina kalendářů začíná lednem a končí prosincem, ale už jsem viděla i kalendář pro školní rok, což může být ve školství velmi praktické.
Kapesní kalendář by měl být co nejmenší, protože ho nosíme stále s sebou. 
Stolní kalendář, bývá rozdělen na týdny nebo dvoutýdenní období. Nemusí už být tak úplně malý, takže v něm svoje místo najdou i obrázky, citáty, recepty a podobně.
Nástěnný kalendář bývá obvykle po měsících, plní i reprezentativní a dekorativní funkci. Jeho největší přínos může být pro skupinu lidí – zaměstnance jednoho oddělení, rodinu nebo zájmový klub. Takový rodinný kalendář, kam se zapisují návštěvy lékaře, koncerty, kroužky a jiné akce všech členů rodiny, ten mi připadá velmi praktický.
Diář má pro každý den jednu stránku, hodně se do něj vejde, ale taky je tlustý a těžký. Běžnější jsou kalendáře se zobrazením jednoho týdne na jedné straně nebo dvoustraně. Některým lidem naprosto stačí malý notýsek, kde je celý měsíc na jedné stránce a pro každý den je vyhrazený jeden řádek.
Existují I elektronické kalendáře, které mají oproti papírovým nějaké další vychytávky. Připomínání událostí na email, sdílení kalendáře s dalšími lidmi nebo třeba možnost zveřejnění kalendáře na internetu. Jedním z nejznámějších je on-line kalendář na googlu.
Fascinuje mě, že se někteří lidé dokážou obejít bez kalendáře. Třeba můj přítel. Přitom normálně funguje, dodržuje termíny a chodí do práce. A ještě u toho zvládá studovat. Říká, že když je něco důležitého, tak mu to ostatní připomenou. Já to tedy dělám, protože vím o jeho zvláštně volném přístupu k času. Přitom si ale dokáže pamatovat třeba narozeniny – moje i ostatních. Nechápu, jak to dělá, ale pamatuje si je.
Jednu dobu jsem se pokoušela používat elektronický diář, ale moc se mi neosvědčil. Psalo se do něj hůř, než do papírového. Teoreticky by mi sice měl události připomínat, ale nikdy jsem toho nevyužila. Synchronizace s kalendářem v počítači (na internetu) tam taky moc nefungovala. Navíc mi chyběla takový ten souhrnný pohled na nejbližší období, takové to listování papírovým kalendářem, kdy si děláte obrázek o tom, co máte na příští dny a na kdy si můžete domluvit další akci. Maličkost, ale je to pro mě dost důležité.
Kalendář na internetu je dobrý nápad a taky jeden mám, ale nepoužívám ho moc intenzivně. Jeho největší problém je v tom, že skoro nikdy není při ruce, když si potřebuju něco zapsat. Je prostě jednodušší otevřít papírový kalendář, udělat rychlou poznámku a je to.
Internetový kalendář má ale jednu výjimečnou vlastnost – dá se sdílet s ostatními lidmi a pak tam můžete zapisovat třeba dovolené nebo společné akce. Napadá mě třeba kalendář akcí určité školy, který se dá k dispozici na webové stránce. Technicky je to naprosto bezproblémové, jediný problém může být v uživatelích. Když jim ten nástroj bude cizí a informace do něj nebudou dávat nebo je nebudou využívat, je to zbytečné. O tom, jestli je ten či onen nástroj užitečný, vždycky nakonec rozhodnou jeho uživatelé.
Pomalu se blíží konec roku a s ním i vybírání nového kalendáře na další rok. Letos budu řešit dilema, potřebuju kalendář s dostatečným místem, ale zároveň taky ho budu často nosit s sebou a chci něco malého a lehkého.

Práce skoro neviditelné a podceňované

Když postavíte dům nebo vyrobíte stůl, je výsledek vaší práce okamžitě vidět a přetrvá mnoho let poté. I za deset nebo padesát let se můžete pokochat svým dílem a mít z něj potěšení.

Ale pak jsou práce, kterým ten viditelný a hmatatelný výsledek chybí. Třeba takový učitel. Věnuje dětem spoustu energie a času, děti pak ze školy odejdou a málokdy se vrací. Změřit a zhodnotit to pozitivní, co učitel dítěti dal, je těžké, proto se vykazují počty dětí, hodin a další ukazatele vyjádřitelné číslem.

Další takovou prací, která je myslím málo doceněná, je práce účetních. Sedí u počítače, vkládají do něj nějaké údaje. Vypadá to snadné, ale to jen proto, že nevíte, kolik věcí musí znát a vědět, aby svou práci mohla dělat tak „snadno“. Účetní firmy si samozřejmě za vedení účetnictví ceník vytvoří, ale jinde je práce a odbornost účetní považována za samozřejmost. Situace se obvykle změní jen tehdy, když najednou účetní není. Třeba když náhle těžce onemocní. Najednou se ukáže, jak důležitým člověkem může být a jak špatně se bez ní firma obejde.

Další prací, která se podceňuje, je úklízení. Uklízení je taková činnost, která je vidět jen tehdy, když se neudělá. Když vejdete do jakékoliv budovy, do obchodu nebo do restaurace, zcela samozřejmě čekáte, že tam bude čisto. Bez ohledu na to, kolik tam projde lidí a jak moc blátivo venku je. Přesto si uklízeček nevážíme.

Můj obdiv patří všem, kdo takovou práci dělají.