Kvetoucí sakura

Tuhle fotografii jsem pořídila před pár dny, když ještě kvetly sakury. Jsou nádherné a já se každý rok nemůžu dočkat, až rozkvetou. I když je to jen na pár dní a pak už začnou ty krásné růžové okvětní lístečky padat a vytvoří pod stromem růžový koberec.

V Japonsku se prý v době květu sakur obyvatelé seberou a dělají si u nich pikniky, aby si tu nádheru mohli náležitě vychutnat. Dokonce i ve zprávách prý hlásí, kdy pokvetou. Docela je chápu, takového svátku bych se taky moc ráda zúčastnila. V našem městě by to asi byl docela problém. Sakur jsou tady desítky, možná stovky, ale většina z nich je vysazená podél silnice a to by byl opravdu zvláštní piknik podbarvený hukotem motorů a zápachem benzínu.

Skoro současně se sakurami rozkvétají taky šeříky. Nejen že jsou krásné, ale mají hlavně úžasnou omamnou vůni. Dokonce tak silnou, že dát si do bytu velkou kytici může být až nepříjemné. Ale jedna větvička v místnosti dokáže provonit jen tak zlehýnka, takže to neobtěžuje.

Šeřík máme na zahradě a musím říct, že je to taky dost úporný plevel. On totiž dokáže vyrážet nové výhonky z kořenů, takže se na zemi kolem něj vytvoří hotová školka šeříkových mláďat a pak je potřeba vzít zahradnické nůžky a trochu je usměrnit.  Ale i tak jsem ráda, že nám tam roste, kvete a voní.

Proč psát?

Psaní je pro mě příjemná činnost, hlavně tehdy, když píšu jen tak naplano, skládám slovíčka, jak mě napadne a přesouvám myšlenky z hlavy na papír nebo monitor. To, co napíšu, častopak smažu, protože to slouží jen k tomu, abych si srovnala myšlenky, ujasnila si něco, co se honí v mé hlavě. Samotným psaním je účelu dosaženo a není potřeba pokračovat.

Mozek funguje docela zvláštně. Potácí se jako opilá opice od myšlenky k myšlence a udržet ho u nějakého tématu je někdy těžké. To by mi jistě potvrdili studenti, ti dobře znají problémy se soustředěním a tím, jak snadno myšlenky utečou od předmětu studia.

Papír a tužka – nebo dnes i počítačová klávesnice -  jsou velkým pomocníkem, když se na něco chcete soustředit. Myšlenky sice stále přicházejí a občas utíkají, kam chtějí, ale člověk má před sebou viditelnou přípomínku toho, co má dělat, takže I nesoustředěná mysl se k tomu vrací. Na papír si pak taky píšeme poznámky z toho, co se nám v hlavě urodí, a to je velmi důležité. Co si nenapíšeme, to nejspíš zapomeneme, nebo si na to vzpomeneme v nevhodnou dobu nebo pozdě. Nemusí jít o žádné převratné vynálezy. I taková maličkost, jako že mám koupit žárovku, se snadno zapomene.

Cizinci mezi námi

Návštěva festivalu pro cizince z třetích zemí – tedy ze zemí mimo evropskou unii – mě přivedl k zamyšlení nad tím, jak se tady ti lidé asi cítí. Na festivalu jich bylo hodně a všichni byli milí a usměvaví, takže to vypadalo jako idylka, ale realita bude asi někde hodně jinde.

V Čechách existují neziskovky a projekty, které se integrací cizinců zabývají. Od výuky češtiny, pomoci na úřadech nebo při hledání práce až po cokoliv dalšího, co mohou potřebovat. Samozřejmě nejvíce jich působí v Praze. Když jsem se – jako mimopražská – na toto ptala, dozvěděla jsem se, že prý stejně většina cizinců je v Praze. Ale to vůbec není pravda. Spíš je to projev toho, že obyvatelé Prahy někdy tak trochu přehlížejí obyvatele mimopražské a neuvědomují si, že problémy menších obcí nejsou okrajové. Vždyť v Praze žije jen desetina české populace.

Ale zpět k těm cizincům. Mimo Prahu je jich spousta. O Vietnamcích není asi třeba mluvit, jsou vidět, ví se o nich a je na nich i patrná snaha zařadit se a fungovat ve společnosti bez parazitování na ní. Jejich výhodou je i to, že si navzájem poskytují pomoc a podporu v míře, která je pro nás, rodilé Čechy, nezvyklá. Možná k naší škodě. Izolujeme se uvnitř našich příbytků a našich starostí, jsme navzájem k sobě lhostejnější a naše rodinné vztahy jsou vlažnější.

Jak osaměle si ale musí připadat lidé, kteří jsou tu sami, jen se svou rodinou, bez toho širšího zázemí, na které byli ve své zemi zvyklí. V zemích, ze kterých lidé často emigrují, fungují rodinné a sousedské vztahy často daleko lépe než u nás. Takže osamělost je o to silnější.

Jako když vytrhnete rostlinu ze svého prostředí a přesadíte ji někam jinam, tak se nejspíš ujme a poroste dál, když bude mít aspoň minimální podmínky pro svůj vývoj. I člověk se dá přesadit a bude dál žít, růst a fungovat. Ale bude šťastný? A budou šťastné jeho děti?

V podobné situaci museli být i lidé, kteří odcházeli z bývalého komunistického Československa. Opustit místa, kde žijí, přátele a příbuzné a odejít do ciziny s tím, že se zpět už nejspíš nikdy nepodívám. To musí být docela těžké rozhodnutí. A to přitom je nám evropská kultura blízká, většina evropských zemí byla původně křesťanská, nyní v evropské unii, takže spousta hodnot a zvyků je podobná.

O co těžší by to bylo, kdyby měl člověk odejít třeba do Číny nebo do některé arabské země. Občas se v knížkách objeví příběhy Češek, které se provdaly za Araba, bez problémů s ním žily v Čechách, ale po přestěhování do manželovy země zjistily, že jsou nuceny dodržovat omezující životní styl a z milovaného muže se pak stal někdo jiný, někdo, koho by si v životě nevzaly, kdyby se stejným způsobem choval už tady v Čechách.  Nepředstavitelné. Jsem zvyklá rozhodovat sama o tom, kam jdu a co dělám, samozřejmě s ohledem za rodinu, zaměstnání a podobně. A najednou mi pak život začnou řídit tradice a ostatní lidé a nijak je nezajímá můj názor, čeká se ode mě, že se ve všem všudy přizpůsobím. A můj původní životní styl je považovaný za špatný, mám se ho vzdát a být spokojená s tím, co mi zůstane. Svým způsobem jsme docela rozmazlené, sice se musíme víc starat a neseme hodně odpovědnosti za sebe i své děti, ale taky máme svobodu a nedokážeme si život bez ní dost dobře představit.

I v Evropě je ženská role náročná, ale taky svobodnější. Možná, že na příslušníky jiných zemí působíme až dojmem toho, že jsme buď děsné feministky nebo ženy volnějších mravů. Pro Araba, který zná jen ženy v burce (to je to černé, co zahaluje ženu od hlavy až k patě), musí být dívka v minisukni nutně vyzývavá a nemorální. Navíc všechny chodíme do školy nebo do práce, volně a bez doprovodu do kaváren, obchodů a vůbec kamkoliv. Máme svoje názory a občas se s muži hádáme, rozhodně jim neprojevujeme tolik respektu, jako je zvykem třeba v Asii.

Pravda je ale taky taková, že naše mezilidské vztahy často nefungují. Nemáme k sobě příliš blízko. Naše rodiny jsou malé, musíme spoléhat sami na sebe. Výpomoc babiček je běžná, ale není běžné s prarodiči bydlet, což tu výpomoc trochu ztěžuje. Naše babičky a dědečky umisťujeme v domovech pro seniory, protože se o ně nechceme nebo nemůžeme postarat. Fakt je, že v panelákovém bytě 3+1 se sice složí čtyřčlenná rodina, ale samostatný pokoj pro babičku už tam nebude. Nehledě na to, že péče o ni, pokud je nějak víc nemocná, zabere spoustu času a energie a vedle zaměstnání se to dá jen těžko zvládat.

Navíc spousta starých lidí ani nechce být svým dětem na obtíž. Chtějí být samostatní, soběstační a nezávislí tak dlouho, jak to jen jde.

Být bez práce

Nezaměstnanost je strašákem současné doby. Samozřejmě ne pro všechny, pro některé týpky je naopak strašákem představa, že by měli jít někam pracovat. Ale už dávno neplatí to, že na pracáku jsou jen povaleči nebo neschopní. Díky ekonomické krizi, která plnila stránky novin a minuty televizního zpravodajství v minulých letech, se situace hodně zhoršila, takže dnes je třeba v našem okrese 25x víc nezaměstnaných než kolik je volných míst. Což znamená, že kamkoliv se budete hlásit, čeká vás pravděpodobně soutěž s desítkami dalších zájemců. Nebo jinak – je možné, že budete muset obsolvovat desítky pohovorů, než vás někam vezmou. Samozřejmě záleží také na kvalifikaci. Taková zdravotní sestra nebo svářeč to má asi jednodušší než administrativní pracovnice nebo člověk se základním vzděláním.

Když přijdete o práci, čekají vás různé obtíže.

Peníze, to je pochopitelné. Sice dostanete podporu, ale ta nebude nijak závratná a budete se asi muset trochu uskrovnit. Nedivím se, když někdo vezme i třeba krátkodobou práci načerno nebo hledá různé způsoby, jak si přivydělat aspoň něco, protože ty peníze prostě chybí. Dřív bylo možné si k podpoře něco málo (do 3999,- Kč) vydělat, dnes už to nejde, což je škoda, protože i krátkodobá práce nebo brigáda mohla být cestou, jak se dostat do zaměstnání. Takže nezaměstnaný je odkázaný na to, co mu stát dá na podpoře nebo na sociálních dávkách. Připadá mi to docela demoralizující. Navíc si myslím, že se tím musí vydat i víc peněz na sociálních dávkách, protože lidé mají menší možnost si oficiálně vydělat.

Společenské postavení, to je další věc, se kterou se čerstvě nezaměstnaný musí vyrovnat. Nezaměstnaný je na společenském žebříčku níž než ten, kdo pracuje. Vždycky je tu stín podezření, že se vám dělat nechce, že jen využíváte systém a že tak trochu parazitujete na společnosti. Nebo že jste neschopní a proto vás nikde nechtějí. Tento názor je hodně rozšířený mezi starší generací a mezi lidmi, kteří spoustu let pracují na jednom místě a myslí si, že je to jen a jen o pracovitosti a schopnostech. Jenže někdy dostanete padáka z organizačních důvodů, nebo proto, že se firma ruší, nebo je potřeba zaměstnat něčího švagra nebo dceru.

Nuda. Přemíra volného času. Spoustu času strávíte v práci a najednou ta práce není. Co si počít s takovou spoustou volného času? Přitom to ale není žádná dovolená, aby si ji člověk vychutnal a užil. Je to spíš nepříjemný stav plynoucí z toho, že mě nikde nepotřebují. Spousta lidí tak sklouzne k pasivitě, spí dlouho do oběda, zbytek dne tak nějak proflákají, koukají na televizi a vůbec se plácají od ničeho k ničemu. To není odpočinek, to je otrava a není divu, že pak mají špatnou náladu. Dny je potřeba nějak naplnit a to tak, aby to mělo smysl, aby to bylo k něčemu. Pro ženy to aspoň zčásti bude domácnost. Ale i zahrada nebo péče o děti a o vnoučata. Můžeme se začít něčemu učit. Angličtina nebo němčina, práce na počítači, psaní všemi deseti na klávesnici, řidičák, těch možností je hodně. Přednost asi dáme tomu, aby nás to nestálo moc peněz. A nemusí jít jen o věci související se zaměstnáním. Můžeme se věnovat víc vaření, číst, zpívat, cvičit, fotit.

Psychika. Dalším problémem můžou a skoro určitě budou psychické potíže. Obavy z budoucnosti, úzkost, strach z toho, co bude, když nenajdu práci, jak to zvládnu. Pocity méněcennosti, obava z toho, že moje schopnosti asi nejsou nic moc, když mě nikde nechtějí. K tomu se přidá pár dalších odmítnutí, když se někde ucházíme o práci neúspěšně. Tlak rodiny, ve které náš příjem chybí. V horším případě vám ještě váš partner nebo rodič dodá svými výčitkami a shazováním. Když máte celý den na to, abyste se potýkali s podobnými myšlenkami, snadno se dostanete do stavu, kdy vám všechno připadá zbytečné, vaše existence na nic a jakékoliv úsilí marné. Můžete se dostat do stavu deprese. Je to psychické onemocnění, které se naštěstí dá velmi snadno léčit, pokud tedy překonáte tu obavu z psychiatra. Právě ten se totiž touto nemocí zabývá. Deprese je v současné době velmi rozšířená, spousta lidí jí trpí a ani o tom neví. Což je škoda, protože její léčení nemusí být obtížné a většinou je úspěšné. Existují proti ní léky a dá se využít i psychoterapie, takže nejde jen o polykání pilulek, ale i o řešení těch psychických potíží.

Velmi dobré je, kdy si stanovíte nějaký denní režim a ten dodržujete. Trochu snazší je to tam, kde jste vázáni ještě někým dalším. Třeba dětmi, které je třeba každé ráno vypravit do školy. To vás přinutí vstát. Vyspávání do oběda je jedna z věcí, která vám rozhodně nepomáhá. Připadáte si pak malátní a unavení a chybí vám energie. Je potřeba vstávat pravidelně, nejlépe každý den stejně. Nemusí to být v šest hodin ráno, ale pokud teď spíte celé dopoledne, zkuste vstávat v deset.

Hned po probuzení by měly následovat takové ty běžné věci – umýt, obléct, nasnídat. Zůstávat v pyžamu nebo v županu je taky demoralizující. Co nejdříve po snídani se pokuste udělat něco užitečného – učit se anglicky, poslat někam svůj životopis, zacvičit si. Nemusí to být náročné, zpočátku stačí jen pár minut a pak prodlužovat. Ale i těch pár minut vám dodá pocit, že něco děláte.

Oběd, večeře, domácí práce, ty je dobré dělat přibližně ve stejnou dobu. Celý den tak dostane aspoň nějakou strukturu a přestane to být beztvará masa času, kterou je třeba nějak přežít. (To nakonec není problém jen nezaměstnaných, ale třeba i důchodců, když nemají co dělat.)

Pár vtipů o pití a alkoholu

Jednou večer se takhle policista postavil naproti jednomu baru a čekal, jestli po zavíračce chytne někoho pro alkohol za volantem. Když začali z baru vycházet lidi, hned si všiml jednoho, který se doslova vypotácel a začal se motat mezi auty. Vyzkoušel klíčky u pěti z nich, než našel svoje. Pak seděl pět minut na předním sedadle ohnutý pod volant a zápasil s klíčky. Tou dobou už všichni ostatní hosté vyšli z baru a odjeli. Když konečně motor naskočil, policista neváhal a vyrazil kupředu. Postavil se před rozjíždějící auto. Nechal muže vystoupit a fouknout do balónku. A nic! Policajt udiveně říká: Sakra, jak je tohle možné? A chlápek mu povídá: No, dneska sem byl jako volavka určenej já.

Přijde muž nad ránem z pařby.
Odemkne dveře a potichu se v plíží do síně, když v tom začne kukačka kuku kuku kuku.
Muž říká: "Já vím, že je jedna hodina. Nemusíš mi to třikrát opakovat!"

Rozdil mezi velbloudem a clovekem: Velbloud muze pracovat cely tyden bez piti, clovek muze pit cely tyden bez prace.

Víte, co je to maximální opilost?
Když už nemůžete bez cizí pomoci ležet na zemi.

Jaký je rozdíl mezi strojem a člověkem? Dobře namazaný stroj je potichu.

Sedí dva velmi smutní informatici v serverové místnosti.
Přijde k nim třetí a ptá se: "A cože jste tak smutní?"
"No ... včera jsme se trošku ožrali ... a měnili jsme hesla..."

Vtipy pro dvacátý třetí týden

Mladá žena přistihne svého manžela in flagranti s milenkou. Oslepená žárlivostí se rozkřičí: "Dobře mi má matka říkala, že ty jsi z chlapů, kteří každou ženu hned zatáhnou do postele..." "A ty, mami, na mě nečum! Taky jsi mě naštvala!"

Přistihne v New Yorku manžel svou ženu při intimní schůzce s mužem černé pleti. "Tohle ty mně?!" křičí anglicky, "ženo nevěrná?! A s černochem?!" "To jsi se pěkně vybarvil," na to klidně ženuška, "žárlivec a ještě k tomu rasista!"

Pepíček zazvoní u sousedů. “Paní Svobodová, našel jsem vašeho kanárka!” - “Tohle není kanárek, to je kocour, Pepíčku.” - “Já vím, kanárek je uvnitř!”

Dva opilci hulákají v noci na ulici. Přijde k nim policista a oběma dá dvě stě korun pokuty. Jeden z opilců se nedá a ptá se: Vy snad můžete dávat poslancům pokuty?" Policajt se omluví, roztrhne blok s pokutou, ještě se jich zeptá, zda nepotřebují s něčím pomoci, a pokorně zmizí. "Hele, Franto, my jsme poslanci?" zeptá se pak druhý z opilců. "Ne, jenom jsem se zeptal, to se přece může, ne?"

Na vyznačeném přechodu pro chodce leží muž. Před ním stojí auto. Přiběhne dopravní policista a ptá se řidiče: „Vy jste ho přejel?“ „Ani nápad! Zastavil jsem a pokynul mu zdvořile, aby přešel přes ulici. A on omdlel.“

Jde Bůh a nese pytel s debilama. Najednou zakopne a debilové se vysypou. Bůh se naštve a říká: "No nic, sbírat je nebudu, poslanecká sněmovna bude prostě tady"

Přijde redaktorka časopisu Elle za paní Paroubkovou, udělat s ní rozhovor, jak vypadá obyčejný den ženy špičkového politika. Paní Paroubková se rozvypráví: "Já vlastně žiji docela skromně a obyčejně, jako ostatní ženy. Ráno vstanu, umyju piču, uvařím manželovi a synovi snídani, umyju piču, posnídáme, já umyju piču a jdeme do školky a na nákupy. Hned jak se vrátíme, umyju piču, uvařím oběd, protože Jiří se někdy staví na oběd domů. Po obědě umyju piču, manžel si dá šlofíka, tak jen umyju piču a třeba ještě stihnu trochu uklidit,umýt znovu piču a večer jdeme s Jiřím něka ven, za kulturou. Řeknu Vám, někdy se vracíme tak pozdě, že už se mně ani nechce mýt piča a jdeme si lehnout." Redaktorka Elle se dívá trochu perplex a po chvíli ticha ze zeptá: "Paní Paroubková, nepřeháníte to trochu s tou hygienou?" Paní Paroubková se rozesměje: "Ale ne. Nám tu piču pořád někdo kreslí na dveře!"

Jdou Topolánek s Paroubkem po silnici a najednou jim cestu zkříží had.
Paroubek hned přiskočí a hada zabije. Topolánek: "Co jsi to udělal? Nemůžeš zničit každého, kdo se nám postaví do cesty. Je demokracie a každý má právo jít svojí vlastní cestou."
Jdou dál a najednou začne před nimi poskakovat žába. Topolánek zrychlí a jediným šlápnutím ji rozmáčkne na kaši. Paroubek nechápavě kroutí hlavou: "Ale před chvílí jsi povídal, že každý může jít svou vlastní cestou!" Topolánek: "Ano, ale mají se plazit a ne si vyskakovat!"

Ráno u Klausů v koupelně. Pan Prezident se holí a ošklivě se řízne do tváře . Do koupelny přiběhne Livie, spráskne ruce a volá : "Pane Bože!" Klaus se na ni otočí: "Livie, už jsem ti říkal, že doma mi můžeš říkat Vašku."

Nová sekretářka trávila většinu času čtením časopisů nebo hraním pasiánsu a okázale ignorovala zvonící telefon. Nakonec se její šéf naštval a povídá: „Poslyšte, slečno Sklenářová, když telefon zvoní, musíte ho zvednout!” Slečna se šéfovi podívá přímo do očí a suše odvětí: „A proč? Většinou je to stejně pro vás.”

Přiběhne zaměstnanec za ředitelem: „Šéfe, nějací dva výrostci vám ukradli auto!” „A tos je nemohl zadržet?” „Ne, ale opsal jsem vám číslo toho ukradeného auta!”

„Nazdar Gejzo, co děláš?” „Duševně pracuji!” „???” „No, představuji si v duchu práci!”

Říká jeden manažer kolegovi z jiné firmy: „Hledáme nového účetního.” „Hele, a nenajali jste vy nového před pár týdny?” „Jo, to je právě ten, kterého hledáme.”

Jeden Skot potká v mrazu druhého s holou hlavou. "Kde máte svou krásnou beranici?" "Už ji po té nehodě nenosim!" "Po jaké nehodě?" "Mrzlo a já měl beranici přes uši. McRailey mě pozval na panáka a já to neslyšel."

Na skotském hřbitově je pomník a na něm nápis: "Zde leží McIntosh, šel se do garáže přesvědčit, zda má dost benzínu. Svítil si svíčkou, benzínu měl dost."

Svěřuje se jedna Skotka své přítelkyni: „Já jsem potřebovala nějak trknout toho mého šetřílka, aby mi konečně koupil horské kolo. Tak do něho půl roku hučím, jak je to zdravé, šlapat na čerstvém vzduchu.” „A co on? Už se dovtípil?” „Jo, včera.” „A jaké kolo ti koupil?” „Ale prosím tě, vynesl mi na balkon šicí stroj!”

Rozlétnou se dveře do dílny a mistr volá: "Novák, máš tam na drátě tchýni!" "A co, volá nebo visí?"

Volá chlapík u řeky: „Pomoc, topí se mi manželka, dám tisíc korun za záchranu!” Nikdo se nehlásí, a tak zvýší odměnu na deset tisíc. To už jeden muž do vody skočí a ženu přinese. „Proboha, to je omyl, vy jste nevylovil ženu, ale tchyni, co byla na lodičce s ní!” Zachránce zesmutní, sáhne do kapsy pro peněženku a smutně se ptá: „Tak kolik jsem dlužen?”

Dva kamaradi sedi v hospode. Jeden je smutny a druhy se ho pta: "Co se Ti stalo?" "Ale prijdu domu a nejlepsi pritel mi suka zenu! "Cos mu rek?" "Fuj Azore! K noze!"

Kapitán se dozvěděl, že námořníci obcují s kozou. Nechal nastoupit mužstvo na palubu. Ptal se prvního: "Měl jsi něco s kozou?" "Ano." "Týden basy." Jde dál, zpovídá a uděluje tresty. Přišel k desátému: "Měl jsi něco s kozou?" "Měl, ale já si jí vezmu."

Michal kupuje dogu a ptá se majitele jestli má ráda malé děti. "Velice, ale kupujte raději telecí, vyjde vás to levněji."

Přijde zajíček do samoobsluhy a ptá se: „Máte tisíc rohlíků?" Prodavačka: „Ne, tisíc rohlíků nemáme." Zajíček zklamaně pokrčí rameny a odejde. I druhý den přijde do samo-obsluhy a opět se ptá na tisíc rohlíků, ale ani tentokrát je nemají. Prodavačka se s problémem svěří vedoucímu a ten na třetí den objedná speciálně pro zajíčka navrch tisíc rohlíků. Třetí den přijde zajíček do samoobsluhy a ptá se: „Máte tisíc rohlíků?" „Ano, máme," odpoví nadšeně sám vedoucí. „Tak to jsem fakt zvědavej, co s tím budete dělat!"

Vtipy, vtípky, vtípečky

Jsem velmi šťastný člověk. Má báječná přítelkyně a já jsme byli spolu více než rok, a tak jsme se rozhodli se vzít.
Jen jedna malá věc mi vadila, byla to její překrásná a výrazně mladší sestra. Mé budoucí švagrové bylo dvaadvacet, měla na sobě velmi těsnou minisukni a určitě byla bez podprsenky. Často se ke mně skláněla, když byla u mě, a tak jsem měl více než příjemný pohled na její intimní části těla. To muselo být úmyslné. Nikdy to nedělala, když byla u někoho jiného.
Jeden den tato sestřička volala a požádala mě, abych jí pomohl zkontrolovat svatební pozvánky. Byla sama, když jsem přijel. Zašeptala mi že po mně touží a tyto pocity že nedokázala překonat. Navrhla mi, abych se s ní miloval, jen jednou, před tím, než se ožením a svážu svůj život s její sestrou. No, byl jsem celkem v šoku, a nemohl říct ani slovo.
Řekla: "Jdu nahoru do svého pokoje a chceš-li poslední divoký úlet, přijď a vem si mě."
Byl jsem ohromen a zmrazen, v šoku jsem sledoval, jak odchází po schodech.
Když se dostala nahoru, stáhla si kalhotky a hodila je po schodech dolů na mě. Stál jsem tam na okamžik, pak jsem se otočil a šel přímo k hlavnímu vchodu. Otevřel jsem dveře a šel rovnou ke svému autu.
A hle, celé mé budoucí příbuzenstvo stálo venku a všichni tleskali! Se slzami v očích, mě můj tchán objal a řekl:
"Jsme velmi rádi, že jste prošel naším malým testem. Nemohli jsme si přát lepšího člověka pro naši dceru. Vítejte do rodiny!"
A poučení z tohoto příběhu: Vždy si nechávejte kondomy v autě!

Jednou takhle přijelo před babiččin dům policejní auto a z něj vystoupil policista a dědeček. Policista vysvětluje babičce, že starý pán se ztratil v parku.
Babička povídá dědovi: "Prosím tě, jak ses mohl ztratit? Chodíš tam přece už třicet let!"
Dědeček se naklonil k babičce tak, aby policista nic neslyšel, a povídá: "No, já se vlastně neztratil, jen jsem byl unavenej a nechtělo se mi domů pěšky."

Jde mladík okolo kláštera a na dveřích vidí nápis:
SEX S JEPTIŠKAMI - za 2000 Kč
Zaraduje se a zazvoní. Otevře mu mladá půvabná jeptiška, zinkasuje peníze a zamrká na něj:
"Půjdete na konec chodby, otevřete dveře vpravo a tam na mě počkejte..."
Natěšený mladík proběhne chodbou, otevře dveře a vypadne rovnou na ulici. Dveře se automaticky uzamknou a na nich visí cedulka s nápisem:
Dnes s vámi vyjebala sestra Marie. Přejeme hezký den.

Počítačová konzultantka pomáhá pracovníkovi nastavit jeho počítač a ptá se jej, jaké si přeje nastavit uživatelské heslo.
Pracovník ji chce přivést do rozpaků a odpoví: "Penis."
S konzultantkou to však nic neudělá a heslo zapíše. Po chvíli se však složí smíchy, když počítač odpoví:
"Pro nedostatečnou délku zadejte jiné heslo, prosím..."

Dva krupiéři líně sedí v kasinu, když náhle do sálu vtrhne nádherná blondýna v minisukni, která vsadí 200 000 korun na jediný hod kostkou.
"Doufám, že vám nebude vadit, když u toho budu nahá, protože cítím, že mi to přinese štěstí," řekne dívka zkoprnělým mužům.
Začne si rozepínat zip, stahovat šaty a spodní prádlo i punčochy, svíjí se při tom jako had a pak hodí kostkou.
Chvíli se napjatě kouká a pak začne jásat: "Jóóó, vyhrála jsem!"Obejme krupiéry, sebere výhru a šaty a zmizí.
Oba muži se na sebe chvíli koukají a jeden pak řekne: "Viděls vlastně, co padlo za číslo?"
"Ne, myslel jsem, že se díváš ty!"
Ponaučení: Ne všechny blondýny jsou hloupé, zato všichni muži jsou stejní.

V letadle z Irska se octli vedle sebe mladá žena a kněz. Po nějaké chvíli se žena odvážila kněze oslovit:
"Otče, mohu vás poprosit o laskavost?"
"Ale jistě, dcero. Co pro vás mohu udělat?"
"No... víte, koupila jsem mamince k narozeninám drahý vysoušeč vlasů, prostě fén. Je ještě v krabici, nevybalený. A beznadějně přesahuje limit osvobozený od cla. Takže oni mi jej určitě seberou. Mohl byste jej pronést prohlídkou? Třeba pod svým šatem?"
"Ach, dcero... rád vám pomohu. Ale varuji vás: nebudu lhát!"
"Ale s vaší poctivou tváří, otče... nikdo se vás na nic ani nezeptá!"
Ujednáno. Po přistání došli k pultu, kněz před ženou. A už zaznělo:
"Otče, máte něco k proclení?"
"Od temene své hlavy až po pás nic..."
To je ale divná odpověď, řekl si celník – tak se zeptá znovu:
"A co máte k proclení od pasu po podlahu?"
"Nu... úžasný přístroj, určený k tomu, aby dělal radost ženám... zatím však nepoužitý!"
"Kristepane! Běžte, otče... Další!"

Z posledních terénních průzkumů sociologů vyplynulo, že 95% dnešních dívek by si vybralo chlapce, který je galantní, slušný, hezký, milý, vhodně oblečený a nemluví sprostě.
Problém je v tom, že chlapec, který je galantní, slušný, hezký, milý, vhodně oblečený a nemluví sprostě, již většinou chlapce má.

Sloni sehnali pytlík marihuany. Celí nedočkaví ho otevřou a jeden zklamaně povídá:
"Frajeři, jsme v prdeli, poněvadž nemáme prsty. Jak ubalíme jointa?"
Tak poprosili ježka, ať jim to ubalí...
Za půl hodinky se ježek přikutálí, vychechtaný, nohama vzhůru a po marjánce ani pára.
"Ježku, ty šmejde, kde je naše tráva?!"
Ježek jen pootevře oči a říká:
"Táhněte pryč, šedý mraky,chci se opalovat!"

Černovláska na pláži:
"Mám plnou hlavu písku."
Blondýnka:
"Zajímavé, mně se to dostalo jen do vlasů."

Včera jsem se svými kamarádkami vyrazila na večírek. Manželovi jsem řekla, že se vrátím o půlnoci.
"Slibuji ti, miláčku, že se nevrátím ani o minutu později!" prohlásila jsem a vyrazila.
Ale večírek byl fantastický. Drinky, tanečky, znovu drinky a znovu tanečky, ještě víc drinků... bylo to tak skvělé, že jsem zapomněla na čas!
Když jsem se vrátila domů, byly tři hodiny ráno. Vcházím do bytu, jako myška otvírám dveře a vtom slyším tu zatracenou kukačku v hodinách, jak třikrát kuká! Když jsem si uvědomila, že manžel se při tom kukání může probudit, zakukala jsem sama ještě devětkrát...
Byla jsem na sebe hrdá, že i když jsem ožralá jak dělo, dostala jsem takový dobrý nápad a podařilo se mi vyhnout nepříjemnosti s manželem! Rychle jsem si lehla a usínala s myšlenkou na to, jak jsem inteligentní.
Ráno během snídaně se manžel zeptal, kdy jsem se vrátila z večírku.
A tak říkám, že přesně o půlnoci, jak jsem slíbila. Nic neříkal a ani nevypadal, že by měl nějaké pochybnosti.
"To je skvělé, jsem zachráněná!" pomyslela jsem si a otřela pot z čela.
"Víš, musíme vyměnit ty naše kukačkové hodiny."
Zbledla jsem strachy a ptám se pokorně: "Aaano? A prroč, miláčku?"
A on na to: "Víš, dneska v noci kukačka zakukala třikrát, potom - nevím, jak to udělala - vykřikla Ó bože!, znovu zakukala čtyřikrát, vyzvracela se v předsíni, zakukala ještě třikrát a upadla se smíchem na podlahu. Kuknula ještě jednou, šlápla na kočku a převrátila stolek v obýváku. Potom mě poslala do prdele a svalila se vedle mě. Pak zakukala naposledy a začala chrápat."

Učitelka vysvětlovala žákům dobré způsoby chování v intencích politické korektnosti. Poté jim položila otázku: "Berte, kdybys byl v restauraci na večeři s hezkou mladou slečnou, jak bys jí řekl že musíš jít na záchod?"
Bert vyhrkl: "Počkej minutku, musím se jít vyčůrat."
Učitelka na to reagovala: "To by bylo hrubé a neslušné. - Co ty Marku, jak bys to řekl?"
Marek se zkusil zamyslet: "Lituji, ale musím odejít na záchod. Budu hned zpět."
Učitelka na to: "To je lepší, ale stejně není moc pěkné říct slovo záchod u jídelního stolu. - A co ty, Chajime, můžeš zase jednou použít svůj mozek a ukázat nám své dobré způsoby?"
Chajim použil mozek: "Řekl bych: Miláčku, můžeš mě na moment omluvit? Musím si jít potřást rukou se svým velice drahým přítelem, kterého ti doufám představím po večeři."

Hyman je vášnivý golfista. Víc a hůř, on je na něm přímo závislý. Nemůže se celý týden dočkat neděle. To pak vstává v šest, neboť má časný prvý odpal. A tak jako obvykle, Hyman dočkal neděle, zazvonil budík a Hyman potichoučku, aniž by rušil spánek své Rivky, bez zbytečného otálení odjel na golf. Ale počasí bylo pod psa. Sníh s deštěm, těsně nad nulou, silný vítr. Pech, tomu jeden stěží může uvěřit. Zašel ještě do klubovny, podívat se na internetu na předpověď. Celý den stejně, místy ještě hůř. Úplně bez nálady se vrátil domů, svlékl se, vklouznul pod přikrývku a tiše řekl: "Příšerné počasí."
Rivka, aniž by se otočila, odpověděla: "A věřil bys tomu, že ten mešuge Hyman v tomhle počasí hraje golf?"

V Brazilii, Millor Fernandes (humorista, dramaturg a spisovatel), vyzval v jedné relaci publikum k diskusi touto otázkou:
"Jaký je rozdíl mezi politikem a zlodějem?"
Nejvíc ho upoutala odpověď jednoho učitele:
"Vážený pane Millore, na základě dlouhého přemýšlení jsem dospěl k tomuto závěru: Rozdíl mezi politikem a zlodějem je v tom, že toho prvního jsem si vybral já, kdežto ten druhý si vybral mě. Je to správná odpověď?"
Fernandesova reakce byla následující:
"Vážený pane, vy jste génius! Jako jediný jste mezi nimi dokázal najít aspoň jeden rozdíl!"

Řekla jsem mu: "Konec! Mám toho dost! Rozvádím se s tebou!"
Vyjdu z baráku, slyším výstřel ... Zastřelil se?!?
Vracím se domů .... šampaňský otevřel, hajzl!

Ptá se gynekolog dívky: "S kolika muži jste měla pohlavní styk?"
"Asi s jedenácti."
"To není zas tolik."
"No jo, taky si říkám, že to nebyl moc vydařený víkend!"

Ve zprávách říkali, aby každý, kdo vyrazí na cesty v tomhle počasí, měl s sebou řetězy, lopatu, deku, rozmrazovač, tažné lano, baterku, hever a náhradní kolo...
No, vypadala jsem ráno ve vlaku jak idiot...

Děvče hovoří otci: "Tati, jeden chlapec ve škole mi povídal něco, čemu jsem nerozuměla... Říkal, že mám pěkný čelní sklo, překrásný kufr, super karosérii a moje nárazníky jsou bezchybné."
Otec na to: "Pověz mu, že jsi ještě v záruce a jak se opováží zvednout kapotu, aby zkontroloval hladinu oleje, tak mu urvu výfuk!"

Záznam skutečné radiokomunikace americké válečné lodě s kanadským protějškem, ke které došlo poblíž břehů Newfoundlandu v říjnu 1995
Kanaďan: "Změňte prosím směr o 15 stupňů na sever, abyste do nás nenarazili."
Američan: "Doporučuju, abyste vy změnili směr o 15 stupňů na jih."
Kanaďan: "Negativní. Musíte změnit směr plavby o 15 stupňů na sever, abyste do nás nenarazili."
Američan: "Tady kapitán lodi námořnictva Spojených států. Opakuji, VY změňte směr."
Kanaďan: "Ne. Opakuji, VY změňte směr."
Američan (důrazně): "Toto je letadlová loď USS Lincoln, druhá největší loď atlantické flotily Spojených států. Doprovází nás tři torpédoborce, tři křižníky a řada doprovodných plavidel. Žádám, abyste změnili kurs o 15 stupňů na sever, opakuji, to je jedna pět stupňů na sever, jinak podnikneme veškeré kroky nutné pro zajištění bezpečnosti naší lodi!"
Kanaďan: "Dělejte, jak myslíte, ale my jsme maják."