Halloween a Valentýn

Halloween a Valentýn jsou dva svátky, které u nás nemají příliš dlouhou tradici, byly vlastně importovány po sametové revoluci. Známe je hlavně z amerických filmů a seriálů. Proto dodneška ještě budí hlavně ve starších lidech rozporuplné pocity a vnímají je jako cizí. I když až tak cizí nejsou. Valentýn má počátek ve starém Římě a Halloween se časove kryje s našimi „dušičkami“ neboli památkou zemřelých.

Oba ty svátky mi připadají jaksi protichůdné, dokonce jsou i v "protilehlých" ročních obdobích.

Halloween je svátek temný, strašidelný, vztahující se k smrti. I oslavy halloweenu jsou spojeny se strašením dětí a dospělých. Pro spoustu dětí to taky může být docela traumatizující a já jsem velmi proti tomu, aby se děti strašily. Strach je důležitá emoce, může nám zachránit život, ale taky v nás může leccos zničit. Třeba sebedůvěru, odvahu, touhu poznávat svět. Každé dítě je jiné, některé v tom vidí jen hru, jiné z toho má neskutečnou hrůzu. Někdy toho rodiče dokonce i využívají k tomu, aby dítě usměrnili: nezlob, nebo si tě ta čarodejnice odnese.

Valentýn je něžný, růžový, sladký, oslavuje lásku a potažmo vlastně i život. Je hezké oslavovat lásku. Zvlášt když ten vztah mezi dvěma lidmi skutečne funguje. Pro obchodníky jsou to hotové žně, prodává se čokoláda, květiny, romantické zájezdy. Cokoliv, na co se dá nalepit srdíčko a nápis I love you. U nás doma se valentýn moc nedrží. Sice se snažím udělat nějakou lepší slavnostnější večeři, ale stejně se jí účastní i synové. Není to sice tak romantické, jako v amerických filmech, ale jsem ráda, že jsou s námi. A jsem ráda, že mám partnera, který mi svou lásku dává najevo celý rok, nejen líbivým gestem na oficiální svátek.

Napadlo me, že kdyby se to otočilo, dal by se tak dobře demonstrovat nesouhlas s těmito importovanými svátky. Takže na halloween uspořádat růžovou párty se srdíčky a na valentýna rozdávat čokoládové lebky a pavouky. Takovou valentýnskou antipárty by mohli ocenit zejména ti, kdo jsou zrovna bez partnera a valentýn je pro ně nepříjemnou přípomínkou vlastní osamělosti.

Halloween a dušičky

Halloween se slaví hlavně v anglicky mluvících zemích, ale v posledních letech proniká i k nám. Slaví se v noci z 31. října na 1. listopadu. Děti se oblékají do čarodějných kostýmů, chodí dům od domu a koledují. To ostatně známe z amerických filmů. I když by mě zajímalo, nakolik to ty filmy ukazují skutečně reálně.

Koledování se u nás moc nepraktikuje, ale vydlabané dýně nebo akce s maskami, ty jsou mezi dětmi dost oblíbené.

Počátky tohoto svátku jsou u Keltů, kteří těmi světly v oknech ukazovali cestu svým zemřelým předkům zpátky domů. Taky to byl jeden ze dvou svátků, který dělil rok na dvě poloviny.Byl to konec té teplejší letní poloviny roku, která začala 30. dubna, taky svátkem, který byl spojen s ohněm.

Prý je to nejmagičtější noc, kdy je hranice mezi světem mrtvých a živých nejslabší. Takže duchové mrtvých mají snazší přístup do světa živých. O opačný směr asi není velký zájem J

U nás se v té době slaví podstatně důstojnější a vážnější svátek – památka zesnulých neboli dušičky. Připadá na 2. listopadu a tradicí je navštívit hroby svých blízkých a zapálit tam svíčku. Pro věřící je to i připomínkou posmrtného života, pro nevěřící je to prostě vzpomínka na lidi, které jsme měli rádi, ale oni už odešli. Tento svátek se prý slaví již od 10. století.

Den předtím, 1. listopadu je svátek všech svatých, ale to je hlavně záležitost církví.

O čem psát, když nevím o čem psát?

Sedím u počítače, mám před sebou ještě několik hodin nerušené práce v inspirativním prostředí, chci psát a nenapadá mě téma. Abych se tedy nehodnotila tak přísně, pár článků už jsem dnes napsala, ale teď mi chybí nápad na něco dalšího. Taky to znáte? Ten pocit, že ruce chtějí psát, ale hlavě chybí nápad.

Většinou se snažím mít nějaká témata připravená, protože nápady chodí v různou dobu a jen málokdy je to ve chvíli, kdy sedím u počítače připravená ke psaní. Nejlepší nápady člověk dostává, když se cítí volně a příjemně, třeba ve sprše, na záchodě, na procházce nebo na mejdanu. Je dobré si ty nápady psát, jinak je snadno zapomenu. Jako se to stalo mě. Vím jistě, že jsem za posledních pár dní měla pár dobrých myšlenek, ze kterých by mohl být pěkný článek, ale nezaznamenala jsem si je a výsledek je jasný – prázdná hlava, prázdný papír.

To zapisování nápadů je docela stará rada, prý to dělají úspěšní spisovatelé. Takový spisovatelský notýsek je pak zdrojem nápadů tehdy, když v hlavě je pusto. Dokonce jeden respektovaný skladatel si klidně napsal hudební motiv na manžetu o košile, když u sebe nic jiného neměl. Vzala jsem si příklad a vždycky s sebou nosím blok a tužku. A další mám doma u postele, protože si tam často čtu a občas mě i u toho něco napadne.

Mám tedy potřebné „technické prostředky“, ale proč si ty nápady nezapisuju? Odmítám myšlenku, že mě nic nenapadá. Napadá, vím to. Možná se to nepíšu z lenosti. Když mám blok v tašce, musím ho vyndat, najít tužku (už jste zkoušeli něco hledat v dámské kabelce?). Když jsem venku na ulici nebo zrovna s někým mluvím, tak je to divné. Vlastně ani nejde tak o lenost, spíš se člověk připadá divný. Zapisovat si do zápisníku na ulici, to skoro, jako kdybych byla nějaký bonzák, který sbírá informace a pak je někam nahlásí. Je zajímaví, u ostatních mi to nevadí a sama u sebe s tím mám problém.

Napadá mě jedna možnost a to je využít mobilu. Ťukat do mobilu na ulici, dokonce i za chůze je naprosto přijatelné, nemám s tím žádný problém. Zkusila jsem si tam zapisovat poznámky a jde to. Je to trochu pomalé, román by se tak napsat nedal, ale zachytit prchavý nápad tak, abych ho později mohla rozpracovat, to jde dobře.

Má to jednu nevýhodu – nemůžu si kreslit obrázky a náčrtky. Musím vystačit se slovy.

Teď mě napadlo, že se ty nápady dají do telefonu taky namluvit. Bylo by to rychlejší. Ale pro mě to není ono. Mám raději psané slovo. I když, kdo ví, baví mě experimentovat, takže možná i to vyzkouším. Ale raději až budu někde sama. Nerada bych vypadala jako blázen, který si mluví sám pro sebe, byť by to bylo s telefonem v ruce.

Další možnost, které využívám, je otevřít si internet a hledat něco zajímavého tam. To má ale pro mě jednu nepříjemnou vlastnost – že budu přeskakovat ze stránky na stránku, stále hledat něco zajímavého, strávím tím spoustu času a nakonec budu mít načteno spoustu, ale napsaného nic. A jindy zase náhodou objevím stránku na téma, o kterém bych taky ráda něco napsala. To samozřejmě neznamená přemílat to stejné, co že tam autor napsal, ale spíš říci na stejné téma to svoje a taky třeba nesouhlasit a mít jiný názor. Už jsem se naučila si tyto stránky ukládat do speciální složky a občas se k nim vracet.

Myšlenkové mapy

Myšlenkové mapy používám už několik let. Kdesi jsem se o nich dočetla a zjistila jsem, že mi zápis informací nebo nápadů do podoby pavouka vyhovuje. Kdykoliv potřebuju shromáždit poznámky na nějaké téma, článek na web, projekt v práci nebo nějakou ryze soukromou záležitost, píšu a kreslím si vše do podoby pavouka.
Teď u nás vyšla knížka Myšlenkové mapy v byznysu, jedním z autorů je Tony Buzan, který je považovaný za autora této metody. Samozřejmě jsem se do knihy chtěla podívat a sehnala jsem si ji. Má něco přes dvěstě stránek, takže očekávám, že i dlouholetý uživatel a fanoušek myšlenkových map jako já si v ní najde něco nového.
V úvodu je trocha sebeoslavných řečí, ty jsou asi určeny pro nováčky, takže jsem je jen přelétla očima. Zaujaly mě dobrozdání od významných a bohatých lidí, mezi nimi třeba od Billa Gatese. Dobrý tah, když něco pochválí známí a bohatí lidé, je to skvělá reklama. A naopak, Bill Gates si určitě velmi rozmyslí, komu takové doporučení dá.
Ta sebechvála je pro americké autory docela typická, my v Čechách jsem trochu jiní, spíš máme sklon se shazovat nebo být skromní. V podnikání je myslím ten americký způsob přece jen přínosnější. Nač čekat, až mě lidi začnou chválit, radši začnu sám. V podnikání je to vlastně i součást reklamy. Když chci, aby si lidi mysleli, že něco umím, nejlepší způsob je říct jim to. Ať už někdo vystupuje sebevědomě nebo nejistě, obvykle předpokládáme, že suverénní člověk ví, co dělá, a že nejistý je ten, kdo neumí, nezná, není kompetentní. A to i přesto, že všichni známe ze svého okolí suverénní blbce a rozpačité odborníky.
V další části knihy je vysvětlení, proč jsou myšlenkové mapy tak účinné. Je to proto, že tento druh zápisu koresponduje s tím, jak funguje náš mozek. Obyklý způsob zápisu je jako v knížce: do řádků, řádky nad sebou pěkně jeden po druhém. Máme ta naučené ze školy a připadá nám to normální a přirozené. Mozek ale takhle zorganizovaný není. Mozek volně přechází od myšlenky k myšlence, k některým se vrací, některé dál rozvíjí. Nerespektuje náš naučený způsob zapisování do řádků odshora dolů.
Zajímavé jsou příklady myšlenkových map, skutečné příklady z praxe, které ukazují, jak a kde bylo této metody využito. Pomáhá to, když člověk přemýšlí, jak by mohl myšlenkové mapy začlenit do své práce. Sama idea a podstata myšlenkových map totiž není nijak složitá, dá se vysvětlit velmi rychle. Problém je spíš v tom přijmout je, zvyknout si s nimi pracovat, naučit se jich využívat. Ze začátku je to neobvyklé, ale časem se na to dá zvyknout natolik. Moje vlastní cesta k myšlenkovým mapám nebyla nijak rychlá. Několikrát jsem o nich četla, vypadalo to zajímavě, ale nijak zvlášť mě to neoslovilo. Až po čase jsem je začala zkoušet a dnes je to pro mě každodenní pracovní nástroj. Nejlépe mi slouží tehdy, když potřebuju shromáždit informace na nějaké téma. Ať je to článek na blog nebo nápady na vánoční dárky. Viděla jsem mapy, kde byla cizojazyčná slovíčka na určité téma i s obrázky.
Jestli chce podpořit svoji kreativitu nebo si uspořádat myšlenky, zkuste myšlenkové mapy teba právě podle knížky Tonyho Buzana a Chrise Griffithse.

Smysl pro humor

Mám ráda lidi se smyslem pro humor. Myslím tím takový ten laskavý smysl pro humor, bez zlomyslnosti a snahy ublížit.

Smích uvolňuje atmosféru a proto humor obvykle považujeme za něco, co patří k zábavě a volnému času.

S člověkem bez smyslu pro humor se mi špatně jedná. Takoví lidé berou všechno příliš vážně a seriózně. Některé situace opravdu vyžadují vážnost a vtipkování je krajně nevhodné. Těžko oceníte humor na pohřbu blízkého člověka nebo když prožíváte nějakou podobnou osobní tragédii. Ale takové situace jsou velmi vzácné.

Další případ, kdy je lepší nevtipkovat, je tehdy, když bychom znevažovali něco, na čem druhému člověku obzvlášť záleží. Ženy nejspíš vědí, že si v žádném případě nemají dělat legraci z mileneckých výkonů svého partnera. Moudrý muž si zase raději ukousne jazyk, než by pronesl vtip o velkém zadku své partnerky.

Naopak v práci může být trocha humoru užitečná. I když považujeme stres a určité napětí v zaměstnání nebo podnikání za normální, všeho moc škodí a když je tlak příliš velký, omezuje to výkon i spokojenost. Takže když pak někdo trochou legrace uvolní atmosféru, přispěje tím nejen k dobré náladě, ale i k lepším pracovním výsledkům.

Zpětná vazba

Zpětná vazba znamená, že záhy po svém činu zjistíte, jaké to má následky a důsledky.

Zpětnou vazbu získávají malé děti každý den, učí se, že věci padají směrem dolu, že když budou křičet, tak někdo přijde, když budou házet hračkami, maminka se rozlobí, když praští kamaráda, tak ten se rozpláče. Pak ve škole je zpětná vazba hodně ve formě známek. Známky jsou jednoduché hodnotící kritérium, snadno se s jejich pomocí děti srovnávají. Jsou ale taky do značné míry nespravedlivé. Hodnotí dosažené výsledky, ale už ne úsilí, kterého bylo k jejich dosažení potřeba. Pracovitý trojkař je na tom vlastně hůř než flákající se jedničkář. Přitom pracovitost obvykle považujeme za dobrou a žádoucí vlastnost, kterou je třeba rozvíjet a podporovat. Děti to tak taky vnímají. Když se snaží a přesto dostanou horší známku, než ten, kdo se na to „vykašlal“, cítí nespravedlnost a demoralizuje je to.

Slovní zpětná vazba je taky častá, ale nefunguje vždycky dobře. Třeba proto, že ji neumíme dávat. Zaměňujeme zpětnou vazbu za kritiku. A kritiku považujeme za vyjádření toho, co je špatně. Čekáme, že když někoho zkritizujeme, tak se zlepší. Že přestane dělat to, co se nám nelíbí a začne dělat to, co od něj chceme. Strašně často jsme zklamáni. Ten kritizovaný člověk nejen že nekoná dle našich pokynů, ale dokonce se ještě zlobí. Viditelně se rozčiluje nebo skrytě vzdoruje. Proč?

Kritika neboli poukázání na to, co jsme udělali špatně, není totiž jen suchou informací. Nese v sobě emoce a to emoce docela nepříjemné, dokonce až ohrožující.

„přestaň brečet nebo tě tu nechám“, „jestli se tahle chyba bude opakovat, tak si můžete hledat jiné místo“

To jsou přece vyhrožování. Budí to strach. Emoce se ujímají vlády rychleji, než rozum, proto člověk – dítě či dospělý, hlupák nebo génius – bude reagovat pod jejich vlivem. Strach budí spíš obrannou reakci než co jiného. To ale asi není to, čeho chcete kritikou dosáhnout. Chcete dosáhnout nápravy nějakého nežádoucího stavu.

Navíc často generalizujeme a zevšeobecňujeme.

„ty jsi to zase pokazil“, „to mi nemůžeš aspoň jednou pomoct“, „s tebou je to hrozné“, „vy jste to zase neudělal“, „to se musíš vždycky takhle chovat?“

Nehodnotíme jednu konkrétní událost, ale odsuzujeme celého člověka. Také je v tom skrytá určitá nadřazenost. Ten, kdo kritizuje a hodnotí, jako by se nad toho druhého vyvyšoval a tím snižoval jeho význam a hodnotu. Děje se to často a někdy nás to nepříjemně podráždí, možná si ani neuvědomíme proč. Důvod je v tom, že se na nás vlastně někdo vytahuje. Možná v dobrém úmyslu, chce nám pomoci, udělat pro nás něco, co považuje za prospěšné. Ale ten nádech nadřazenosti tam je. Nemáme to rádi ani od lidí, kteří nám skutečně nadřazení jsou (rodiče, šéfové) a už vůbec od těch, kdo by měli být na stejné úrovni (manželé, kolegové, spolužáci).

Je těžké upozornit na nedostatky a neohrozit přitom hodnotu a sebeúctu druhého člověka. Doporučuje se začít něčím pozitivním, teprve pak upozornit na to, co v pořádku není.

„tento příklad je dobře, ale tady v tom je chyba“

„jsem s vámi spokojen, ještě byste se mohl zlepšit v ...“

„má tě rád, jen mu asi vadí...“

„zoubky už máš krásně vyčištěné, ještě učešeme vlasy“

V čem je rozdíl? Neútočíme na člověka, jen poukazujeme na nějaký nežádoucí detail. Nevzbuzujeme obrannou reakci a tím dáváme tomu druhému prostor zamyslet se nad tím, co říkáme a jestli s tím něco udělat.

Je to hodně těžké. Naučili jsme se mluvit s lidmi nějakým způsobem a když zjistíme, že to nefunguje, chceme to změnit. Většinou na to zapomeneme, když už si vzpomeneme, tak nám chybí slova, nebo začneme dobře, ale nakonec sklouzneme do navyklých způsobu nebo to zazdíme nějakou hloupou poznámkou.

Pomáhá uvědomit si – třeba i zpětně – jak jsme s lidmi mluvili a také jaký to mělo účinek. Někdy už ve chvíli, když něco říkáme, víme, že to je k ničemu, že to fungovat nebude, protože už jsme stejnou věc řekli mockrát a efekt žádný. Je třeba zkusit něco jiného. Vždyť to, že to dosud nefungovalo, je zpětná vazba zase pro nás. Je třeba použít jiný způsob.

Výchova k poslušnosti nebo k samostatnosti

Poslušné dítěje takové, které bez diskuzí a bez odmlouvání poslechne, co se mu řekne. Takové dítě často označujeme jako dobře vychované. Ale je to opravdu to nejlepší, co může z mladého člověka být? Je poslušnost tím hlavním, čeho je třeba při výchově dítěte dosáhnout? Jak se takový člověk pak uplatní jako dospělý ve společnosti?

Poslušnost je pro vychovatele příjemná vlastnost. Usnadňuje mu práci. Poslušné děti jsou oblíbené u učitelů, protože se s nimi dobře pracuje. Co jim učitel řekne, to udělají. Méně oblíbení jsou ti, kdo vše okomentují, odiskutují, ke všemu mají připomínky. Když máte ve třídě dvacet nebo třicet dětí a v hlavě plán, co s nimi musíte udělat, tak vám ani na diskuze čas nezbývá. Jedno neukázněné dítě vám lehce naruší program.

Co ale vyroste z takového poslušného dítěte? Poslušný dospělý. Takový, který bez řečí přijme autoritu a udělá, co se mu řekne. Nejspíš bude dobrým zaměstnancem, protože většina šéfů oceňuje spíš poslušné zaměstnance, než samostatné a kreativní lidi, kteří se snaží uplatňovat vlastní názor. Ze stejných důvodů, jako učitelé. Šéfové a majitelé firem mají nějaké cíle a úkoly a zaměstnanci jsou prostředkem k jejich dosažení. Jejich iniciativa je vítaná jen tehdy, když přispívá k plnění těchto cílů.

Poslušný dospělý je i dobrým spotřebitelem. Snadno podlehne konzumním tlakům reklamy, zařadí se mezi tu nakupující masu lidí. Prostě mu stačí říct, že je něco dobré a správné a on tomu uvěří. Prostě je zvyklý poslouchat, tak poslouchá kohokoliv, koho považuje za autoritu.

I politici mají raději poslušné voliče, než potížisty, kteří se vyptávají, diskutují, kladou nepříjemné otázky a odmítají se spokojit s jednoduchými vysvětleními.

Může být i něco lepšího než výchova k poslušnosti?

Podle mě je to výchova k samostatnosti. Zvlášť je to vidět, když jsou děti malé. Učíme je, jak se mají samy najíst, obléct, obout, připravit se do školy, jezdit autobusem a spoustu dalších věcí. Měli bychom je učit taky samostatně myslet. Říkat jim nejen to, jak se věci mají dělat, ale taky proč. Tím je povedete k přemýšlení.

Napadá mě příklad s jedním mým synem. Od malička jsem s nimi při nákupu bot mluvila o tom, jaké boty kupujeme, jak se zkouší, proč takové a ne jiné. Syn si šel poprvé sám koupit boty v jedenácti! letech a koupil dobře. Protože věděl, jak má vybírat. Ani nevíte, jak pyšná jsem na něj v té chvíli byla.

Vysvětlovat, proč děláme to nebo ono, se může zdát únavné, ale není to tak. Když jste s dětmi, tak ony s vámi chtějí komunikovat, povídat si. Je to taky výborný způsob, jak je zabavit, když jste třeba v obchodě, v autobuse nebo jdete po ulici. A co je taky důležité, pozornost, kterou tak dítěti věnujete, je pro něj i signálem lásky, kterou nezbytně potřebuje, aby se cítilo v pohodě.

Pro malé miminko je svět chaotickým místem, maminka (a pak tatínek a další blízké osoby) jsou tím pevným bodem, který mu pomáhá se zorientovat a pochopit, jak věci kolem fungují. Ne všechno se dá vysvětlit. Někdy je zapotřebí vlastní zkušenost. Včera jsem byla se dvěma malými dětmi v obchodním centru, jedno mi uteklo a jakýsi zaměstnanec mi tam říkal, že ten den už se tam takhle ztratily svým maminkám už dvě děti. Považoval to za jakési selhání a ani ty maminky z toho jistě neměly radost. Ale jaká je to významná zkušenost pro to ztracené dítě! Lepší než spousty řečí o tom, jak nemá běhat, že se ztratí atd. Tím spíš, že v tom nákupním centru je to relativně bezpečné, protože tam nejezdí auta. Nechci to obhajovat, sama jsem se snažila to svoje dohnat a ukáznit.

Samostatně myslící lidé, to je něco, co dnes docela chybí. Raději za sebe necháme přemýšlet někoho jiného. Protože tím se vzdáváme zodpovědnosti a také rizika chyb a selhání. Nikdo nechce chybovat a selhávat, tak volíme bezpečnou cestu – necháme za sebe přemýšlet a rozhodovat někoho, koho považujeme za autoritu. Když pak ta autorita (šéf, manžel, lékař, úředník) udělá chybu, tak ho pomluvíme s dobrým pocitem, že my jsme žádnou chybu neudělali. Vzdát se zodpovědnosti a samostatnosti znamená ale také vzdát se kusu své svobody. Typické je to v pracovním světě. Jako zaměstnanec máte svá práva a vaše firma vás zbavuje řady povinností, které mají živnostníci a profesionálové na volné noze. Třeba dělat účetnictví, platit si zdravotní a sociální pojištění, zajišťovat si zakázky, zajišťovat materiál a spoustu dalšího.

Jako podnikající osoba jste vystaveni většímu riziku, nemůžete se schovat do „bezpečí“ firmy. I když, nakolik je dnes pozice zaměstnance jistá a bezpečná? I když jste schopní, vzdělaní, pracovití, může se stát, že vás firma nebude potřebovat. V době vysoké nezaměstnanosti hlavně v menších obcích je obtížné najít novou práci. Na každé místo se hlásí několik desítek uchazečů, to je pak těžké uspět. Firmy jsou si toho také vědomé a dovolují si vůči zaměstnancům víc, alespoň k těm méně kvalifikovaným, které je snazší nahradit. Chovají se podle hesla „Nelíbí se ti to? Tak jdi, za branou čeká spousta jiných!“

Život podnikatele není snadný, ale to není ani život zaměstnance. Převzít zodpovědnost za svůj život vám ale dává šanci utvářet si ho podle svého. Nečekat pasivně, co mi kdo dá, najít si sám svoji parketu a svoje místo na slunci.