čtvrtek 18. října 2012

Výchova k poslušnosti nebo k samostatnosti

Poslušné dítěje takové, které bez diskuzí a bez odmlouvání poslechne, co se mu řekne. Takové dítě často označujeme jako dobře vychované. Ale je to opravdu to nejlepší, co může z mladého člověka být? Je poslušnost tím hlavním, čeho je třeba při výchově dítěte dosáhnout? Jak se takový člověk pak uplatní jako dospělý ve společnosti?
Poslušnost je pro vychovatele příjemná vlastnost. Usnadňuje mu práci. Poslušné děti jsou oblíbené u učitelů, protože se s nimi dobře pracuje. Co jim učitel řekne, to udělají. Méně oblíbení jsou ti, kdo vše okomentují, odiskutují, ke všemu mají připomínky. Když máte ve třídě dvacet nebo třicet dětí a v hlavě plán, co s nimi musíte udělat, tak vám ani na diskuze čas nezbývá. Jedno neukázněné dítě vám lehce naruší program.
Co ale vyroste z takového poslušného dítěte? Poslušný dospělý. Takový, který bez řečí přijme autoritu a udělá, co se mu řekne. Nejspíš bude dobrým zaměstnancem, protože většina šéfů oceňuje spíš poslušné zaměstnance, než samostatné a kreativní lidi, kteří se snaží uplatňovat vlastní názor. Ze stejných důvodů, jako učitelé. Šéfové a majitelé firem mají nějaké cíle a úkoly a zaměstnanci jsou prostředkem k jejich dosažení. Jejich iniciativa je vítaná jen tehdy, když přispívá k plnění těchto cílů.
Poslušný dospělý je i dobrým spotřebitelem. Snadno podlehne konzumním tlakům reklamy, zařadí se mezi tu nakupující masu lidí. Prostě mu stačí říct, že je něco dobré a správné a on tomu uvěří. Prostě je zvyklý poslouchat, tak poslouchá kohokoliv, koho považuje za autoritu.
I politici mají raději poslušné voliče, než potížisty, kteří se vyptávají, diskutují, kladou nepříjemné otázky a odmítají se spokojit s jednoduchými vysvětleními.
Může být i něco lepšího než výchova k poslušnosti?
Podle mě je to výchova k samostatnosti. Zvlášť je to vidět, když jsou děti malé. Učíme je, jak se mají samy najíst, obléct, obout, připravit se do školy, jezdit autobusem a spoustu dalších věcí. Měli bychom je učit taky samostatně myslet. Říkat jim nejen to, jak se věci mají dělat, ale taky proč. Tím je povedete k přemýšlení.
Napadá mě příklad s jedním mým synem. Od malička jsem s nimi při nákupu bot mluvila o tom, jaké boty kupujeme, jak se zkouší, proč takové a ne jiné. Syn si šel poprvé sám koupit boty v jedenácti! letech a koupil dobře. Protože věděl, jak má vybírat. Ani nevíte, jak pyšná jsem na něj v té chvíli byla.
Vysvětlovat, proč děláme to nebo ono, se může zdát únavné, ale není to tak. Když jste s dětmi, tak ony s vámi chtějí komunikovat, povídat si. Je to taky výborný způsob, jak je zabavit, když jste třeba v obchodě, v autobuse nebo jdete po ulici. A co je taky důležité, pozornost, kterou tak dítěti věnujete, je pro něj i signálem lásky, kterou nezbytně potřebuje, aby se cítilo v pohodě.
Pro malé miminko je svět chaotickým místem, maminka (a pak tatínek a další blízké osoby) jsou tím pevným bodem, který mu pomáhá se zorientovat a pochopit, jak věci kolem fungují. Ne všechno se dá vysvětlit. Někdy je zapotřebí vlastní zkušenost. Včera jsem byla se dvěma malými dětmi v obchodním centru, jedno mi uteklo a jakýsi zaměstnanec mi tam říkal, že ten den už se tam takhle ztratily svým maminkám už dvě děti. Považoval to za jakési selhání a ani ty maminky z toho jistě neměly radost. Ale jaká je to významná zkušenost pro to ztracené dítě! Lepší než spousty řečí o tom, jak nemá běhat, že se ztratí atd. Tím spíš, že v tom nákupním centru je to relativně bezpečné, protože tam nejezdí auta. Nechci to obhajovat, sama jsem se snažila to svoje dohnat a ukáznit.
Samostatně myslící lidé, to je něco, co dnes docela chybí. Raději za sebe necháme přemýšlet někoho jiného. Protože tím se vzdáváme zodpovědnosti a také rizika chyb a selhání. Nikdo nechce chybovat a selhávat, tak volíme bezpečnou cestu – necháme za sebe přemýšlet a rozhodovat někoho, koho považujeme za autoritu. Když pak ta autorita (šéf, manžel, lékař, úředník) udělá chybu, tak ho pomluvíme s dobrým pocitem, že my jsme žádnou chybu neudělali. Vzdát se zodpovědnosti a samostatnosti znamená ale také vzdát se kusu své svobody. Typické je to v pracovním světě. Jako zaměstnanec máte svá práva a vaše firma vás zbavuje řady povinností, které mají živnostníci a profesionálové na volné noze. Třeba dělat účetnictví, platit si zdravotní a sociální pojištění, zajišťovat si zakázky, zajišťovat materiál a spoustu dalšího.
Jako podnikající osoba jste vystaveni většímu riziku, nemůžete se schovat do „bezpečí“ firmy. I když, nakolik je dnes pozice zaměstnance jistá a bezpečná? I když jste schopní, vzdělaní, pracovití, může se stát, že vás firma nebude potřebovat. V době vysoké nezaměstnanosti hlavně v menších obcích je obtížné najít novou práci. Na každé místo se hlásí několik desítek uchazečů, to je pak těžké uspět. Firmy jsou si toho také vědomé a dovolují si vůči zaměstnancům víc, alespoň k těm méně kvalifikovaným, které je snazší nahradit. Chovají se podle hesla „Nelíbí se ti to? Tak jdi, za branou čeká spousta jiných!“
Život podnikatele není snadný, ale to není ani život zaměstnance. Převzít zodpovědnost za svůj život vám ale dává šanci utvářet si ho podle svého. Nečekat pasivně, co mi kdo dá, najít si sám svoji parketu a svoje místo na slunci.

Žádné komentáře:

Okomentovat