Poslušné dítěje takové, které bez
diskuzí a bez odmlouvání poslechne, co se mu řekne. Takové dítě
často označujeme jako dobře vychované. Ale je to opravdu to
nejlepší, co může z mladého člověka být? Je poslušnost tím
hlavním, čeho je třeba při výchově dítěte dosáhnout? Jak se
takový člověk pak uplatní jako dospělý ve společnosti?
Poslušnost je pro vychovatele příjemná
vlastnost. Usnadňuje mu práci. Poslušné děti jsou oblíbené u
učitelů, protože se s nimi dobře pracuje. Co jim učitel řekne,
to udělají. Méně oblíbení jsou ti, kdo vše okomentují,
odiskutují, ke všemu mají připomínky. Když máte ve třídě
dvacet nebo třicet dětí a v hlavě plán, co s nimi musíte
udělat, tak vám ani na diskuze čas nezbývá. Jedno neukázněné
dítě vám lehce naruší program.
Co ale vyroste z takového poslušného
dítěte? Poslušný dospělý. Takový, který bez řečí přijme
autoritu a udělá, co se mu řekne. Nejspíš bude dobrým
zaměstnancem, protože většina šéfů oceňuje spíš poslušné
zaměstnance, než samostatné a kreativní lidi, kteří se snaží
uplatňovat vlastní názor. Ze stejných důvodů, jako učitelé.
Šéfové a majitelé firem mají nějaké cíle a úkoly a
zaměstnanci jsou prostředkem k jejich dosažení. Jejich iniciativa
je vítaná jen tehdy, když přispívá k plnění těchto cílů.
Poslušný dospělý je i dobrým
spotřebitelem. Snadno podlehne konzumním tlakům reklamy, zařadí
se mezi tu nakupující masu lidí. Prostě mu stačí říct, že je
něco dobré a správné a on tomu uvěří. Prostě je zvyklý
poslouchat, tak poslouchá kohokoliv, koho považuje za autoritu.
I politici mají raději poslušné
voliče, než potížisty, kteří se vyptávají, diskutují, kladou
nepříjemné otázky a odmítají se spokojit s jednoduchými
vysvětleními.
Může být i něco lepšího než
výchova k poslušnosti?
Podle mě je to výchova k
samostatnosti. Zvlášť je to vidět, když jsou děti malé. Učíme
je, jak se mají samy najíst, obléct, obout, připravit se do
školy, jezdit autobusem a spoustu dalších věcí. Měli bychom je
učit taky samostatně myslet. Říkat jim nejen to, jak se věci
mají dělat, ale taky proč. Tím je povedete k přemýšlení.
Napadá mě příklad s jedním mým
synem. Od malička jsem s nimi při nákupu bot mluvila o tom, jaké
boty kupujeme, jak se zkouší, proč takové a ne jiné. Syn si šel
poprvé sám koupit boty v jedenácti! letech a koupil dobře.
Protože věděl, jak má vybírat. Ani nevíte, jak pyšná jsem na
něj v té chvíli byla.
Vysvětlovat, proč děláme to nebo
ono, se může zdát únavné, ale není to tak. Když jste s dětmi,
tak ony s vámi chtějí komunikovat, povídat si. Je to taky výborný
způsob, jak je zabavit, když jste třeba v obchodě, v autobuse
nebo jdete po ulici. A co je taky důležité, pozornost, kterou tak
dítěti věnujete, je pro něj i signálem lásky, kterou nezbytně
potřebuje, aby se cítilo v pohodě.
Pro malé miminko je svět chaotickým
místem, maminka (a pak tatínek a další blízké osoby) jsou tím
pevným bodem, který mu pomáhá se zorientovat a pochopit, jak věci
kolem fungují. Ne všechno se dá vysvětlit. Někdy je zapotřebí
vlastní zkušenost. Včera jsem byla se dvěma malými dětmi v
obchodním centru, jedno mi uteklo a jakýsi zaměstnanec mi tam
říkal, že ten den už se tam takhle ztratily svým maminkám už
dvě děti. Považoval to za jakési selhání a ani ty maminky z
toho jistě neměly radost. Ale jaká je to významná zkušenost pro
to ztracené dítě! Lepší než spousty řečí o tom, jak nemá
běhat, že se ztratí atd. Tím spíš, že v tom nákupním centru
je to relativně bezpečné, protože tam nejezdí auta. Nechci to
obhajovat, sama jsem se snažila to svoje dohnat a ukáznit.
Samostatně myslící lidé, to je
něco, co dnes docela chybí. Raději za sebe necháme přemýšlet
někoho jiného. Protože tím se vzdáváme zodpovědnosti a také
rizika chyb a selhání. Nikdo nechce chybovat a selhávat, tak
volíme bezpečnou cestu – necháme za sebe přemýšlet a
rozhodovat někoho, koho považujeme za autoritu. Když pak ta
autorita (šéf, manžel, lékař, úředník) udělá chybu, tak ho
pomluvíme s dobrým pocitem, že my jsme žádnou chybu neudělali.
Vzdát se zodpovědnosti a samostatnosti znamená ale také vzdát se
kusu své svobody. Typické je to v pracovním světě. Jako
zaměstnanec máte svá práva a vaše firma vás zbavuje řady
povinností, které mají živnostníci a profesionálové na volné
noze. Třeba dělat účetnictví, platit si zdravotní a sociální
pojištění, zajišťovat si zakázky, zajišťovat materiál a
spoustu dalšího.
Jako podnikající osoba jste vystaveni
většímu riziku, nemůžete se schovat do „bezpečí“ firmy. I
když, nakolik je dnes pozice zaměstnance jistá a bezpečná? I
když jste schopní, vzdělaní, pracovití, může se stát, že vás
firma nebude potřebovat. V době vysoké nezaměstnanosti hlavně v
menších obcích je obtížné najít novou práci. Na každé místo
se hlásí několik desítek uchazečů, to je pak těžké uspět.
Firmy jsou si toho také vědomé a dovolují si vůči zaměstnancům
víc, alespoň k těm méně kvalifikovaným, které je snazší
nahradit. Chovají se podle hesla „Nelíbí se ti to? Tak jdi, za
branou čeká spousta jiných!“
Život podnikatele není snadný, ale
to není ani život zaměstnance. Převzít zodpovědnost za svůj
život vám ale dává šanci utvářet si ho podle svého. Nečekat
pasivně, co mi kdo dá, najít si sám svoji parketu a svoje místo
na slunci.
Žádné komentáře:
Okomentovat