V nepříliš
velkém městě, ve kterém bydlím, se to bez pozvánek obejde. Je tu hrstka – no
dobře, víc než hrstka – lidí, kteří se o umění zajímají natolik, aby se zvedli
a šli se podívat na slavnostní zahájení nějaké výstavy. Takže se tu potkávají
stejné tváře.
Vernisáž je
v první řadě o kultuře. Chcete vidět něco zajímavého – obrazy, sochy – ale
taky si poslechnout živou hudbu, protože ta skoro nikdy nechybí. Setkat se
s lidmi, kteří mají podobné zájmy a se kterými si můžete popovídat o
obrazech se skleničkou vína a chlebíčkem v ruce, protože vernisáž je
obvykle i s malým občerstvením. Jak by se mohla jakákoliv slavnostní
událost obejít bez dobrého jídla a pití?
Pro vystavujícího
umělce znamená vernisáž i dost stresu. Přípravy můžou být docela hektické,
zavěsit všechna ta umělecká díla bývá docela pracné a náročné na čas. Zvlášť
když je to jedna z vašich prvních výstav a vlastně do značné míry
improvizujete. Pamatuju si, jak jsme instalovali výstavu patchworku. Sice jsem
měli vymyšlený nějaký závěsný systém, ale jak se ukázalo, ne vždy to fungovalo
tak, jak jsem si to malovali ve svých představách.
Další stres plyne
z toho, že se vystavující umělec vlastně odhaluje před ostatními. Někteří
jsou introverti, kteří mají hrůzu z toho, že budou stát před ostatními a
mluvit. Naštěstí je tam vždycky někdo, kdo je uvede. Kdo řekne pár slov o
umělci a předá mu kytičku, takže on sám – pokud nechce – nemusí říkat vůbec
nic.
A možná největší
stres plyne z toho, jak publikum přijme umělcovo dílo. Zvlášť když toho
ještě moc nevystavoval. Co člověk, to názor a kritizovat je náš národní sport.
A umění, tomu přece rozumí každý, že. Musí to být hrozné vložit do práce svůj
čas, energii, svoje srdce, a pak poslouchat, jak to odsoudí někdo, kdo neumí
vzít štětec do ruky. Naštěstí pořád ještě jsou lidé, kteří všechno toto
podstupují, abychom my – jejich publikum – měli možnost pokochat se uměním.
Původně jsem chtěla napsat „krásným uměním“, když ale ono není vždycky krásné.
Nemůžu říct, že se mi líbí každý obraz, který vidím. Ale i ty, které se mi
nelíbí, jsou pro mě užitečné. Pomáhají mi pochopit, co mám a co nemám ráda.
Pomáhají mi najít svůj vlastní názor a tak trochu i svoji vlastní cestu.
Žádné komentáře:
Okomentovat