Vtipy a vtípky o práci a penězích

Národní Institut Zdraví schválil používání k pokusům právníky místo krys. A to hned ze tří důvodů:
a) V této zemi je více právníků než krys
b) Vědci si k právníkům netvoří citové pouto
c) Jsou věci, které ani krysa neudělá

Jde koktavej a plešatej po ulici. Koktavej povídá tomu plešatýmu: „Ttto by mmmě zzajímalo, kolik dddáš zza holiče, hhhha hhha?!"
A ten plešatej mu povídá: „A mě by zajímalo, kolik ty dáš za telefon?"

Přijde velitel hasičů do práce, pokouří si, vypije v klidu kávu, zmáčkne tlačítko: "Pomalinku se připravujte na výjezd, už tři hodiny hoří Finanční úřad!"

Proč si nechat vytetovat stodolarovou bankovku na penis? Můžes si hrát se svými penězi, můžeš sledovat růst svého kapitálu a manželka může prokouřit, kolik chce.

Jde Angličan do Tunisu a vidí tam Araba ve stánku. "Prosím bedničku Coca-Coly." "Jeden dolar, prosim." "Takové levné? A co stojí tamten bourbon?" "Jeden dolar, prosim." "Takové levné? Proboha, vždyť všude je to tady takové drahé." "Já obchodnik. Hore moja šéf. On jebat moja žena. Ja jebat jeho byznys!"

Může jít penis na brigádu ?
Ne! Má totiž tvrdou hlavu, vstává si kdy chce, do práce se musí strkat
a plive po zaměstnavateli.

Přijde vkusně oblečený muž do starožitnictví a ptá se: "Kolik bych tak mohl dostat za madonu z kladrubského kláštera?" A prodavačka s úsměvem: "No asi tak tři roky."

Starostlivý otec se ptá své dcery, jestli si je jistá, že to s ní její přítel myslí vážně. Dcera odpovídá: "Myslím, že jo, tati. Zrovna včera se ptal, kolik vyděláváš, jaká jídla maminka vaří a jestli se s vámi dá vydržet."

Smysl pro humor

Mám ráda lidi se smyslem pro humor. Myslím tím takový ten laskavý smysl pro humor, bez zlomyslnosti a snahy ublížit.

Smích uvolňuje atmosféru a proto humor obvykle považujeme za něco, co patří k zábavě a volnému času.

S člověkem bez smyslu pro humor se mi špatně jedná. Takoví lidé berou všechno příliš vážně a seriózně. Některé situace opravdu vyžadují vážnost a vtipkování je krajně nevhodné. Těžko oceníte humor na pohřbu blízkého člověka nebo když prožíváte nějakou podobnou osobní tragédii. Ale takové situace jsou velmi vzácné.

Další případ, kdy je lepší nevtipkovat, je tehdy, když bychom znevažovali něco, na čem druhému člověku obzvlášť záleží. Ženy nejspíš vědí, že si v žádném případě nemají dělat legraci z mileneckých výkonů svého partnera. Moudrý muž si zase raději ukousne jazyk, než by pronesl vtip o velkém zadku své partnerky.

Naopak v práci může být trocha humoru užitečná. I když považujeme stres a určité napětí v zaměstnání nebo podnikání za normální, všeho moc škodí a když je tlak příliš velký, omezuje to výkon i spokojenost. Takže když pak někdo trochou legrace uvolní atmosféru, přispěje tím nejen k dobré náladě, ale i k lepším pracovním výsledkům.

Sedm otázek

Sedm otázek, které byste si měli zodpovědět, když uvažujete nad něčím novým.

Proč, jak a za kolik

Proč? Proč to dělám? Jaký to má účel? Co to mě (mé firmě, rodině, okolí) přinese? Zdá se to jasné, přece nebudeme dělat nic pro nic zanic, ale přesto často ztrácíme čas tím, že si na tuto otázku neodpovíme nebo odpověď zapomínáme. Dobře rozmyšlený účel projektu nám pomůže soustředit se na ty opravdu klíčové a důležité činnosti a nezdržovat se něčím podružným.

Proč, to je u každé nové věci ta nejdůležitější otázka. Všechno, co děláme, by mělo mít nějaký účel. Nemusí to nutně být peníze, jen to musí být něco, co cítíme jako smysluplné. Když např. vymýšlím novou internetovou stránku, měla bych vědět, k jakému účelu bude sloužit. Jestli je to stránka skupiny koloběžkářů a bude sloužit jejich prezentaci, nebo je to informační stránka pro všechny české jezdce na koloběžkách, kde chci mít drobný zisk z reklamy. Z toho mi pak vyplynou odpovědi i na druhé dvě otázky: jak to udělat a kolik mě to bude stát. V prvním případě budu nejspíš hledat nějaké řešení zadarmo, možná se smířím s vloženou reklamou. Ve druhém případě si raději trochu připlatím za spolehlivý hosting a za vhodnou doménu. Hobby stránku může možná nahradit i blog, který se dá provozovat zadarmo. U výdělečných stránek budu mít nejspíš větší nároky, nejspíš mi je nabídky hostingu zadarmo nezajistí.

Kdo a co

Pak je třeba přemýšlet nad tím, co všechno je třeba zajistit a kdo to udělá. Když je všechno na jednom člověku, je to poměrně jednoduché. U větších projektů se práce musí rozdělit mezi více lidí a tady se můžou krásně projevit nevýhody demokracie: když každý může mluvit do všeho, tak jakákoliv domluva se může dost protáhnout. Jsou lidé, kteří velmi rádi užívají svého práva vyjádřit svůj názor a kecají úplně do všeho, takže věci dost zdržují. I když jsou to ve svém oboru odborníci, zdržují ostatní natolik, že s nimi raději moc dělat nechtějí. Naopak jiní jsou schopni akceptovat názor druhého, netrvají nesmyslně na svém a domluva s nimi bývá snazší. S takovými lidmi víte, že domluva bude hladká a věci se budou hýbat dopředu.

Co všechno je třeba zajistit. Na začátku velkého projektu je snadné něco důležitého přehlédnout nebo podcenit čas a náklady, které se celá věc vyžádá. Vždycky se vyplatí mít v záloze nějaké rezervy, nejet úplně nadoraz. V této fázi je zase naopak dobré, když se sejde víc lidí, protože každý přinese svůj názor, zatímco jedntolivec obvykle trpí určitou formou "provozní slepoty", některé věci prostě nevidí nebo je nepovažuje za důležité.

Velký projekt s účastí více lidí bude taky potřeba rozdělit na části nebo etapy a rozdělit si práci, tak aby za každou část byl někdo zodpovědný. Kolektivní odpovědnost nefunguje. Když víte, že to je jen na vás, tak je vám taky jasné, že se to samo neudělá. Když je zodpovědnost rozdělená, převládne přirozená tendence dělat urgentnější úkoly a nakonec skončíte hádkami o to, kdo co měl udělat a kdo za co může.

Kdy a kde

Kdy, to je veledůležitá otázka na čas. Když si nestanovíte čas, tak se vystavujete riziku, že se všechno bude tak dlouho prodlužovat a odsouvat, až to vyšumí do ztracena a z vašeho skvělého projektu nebude vůbec nic. Nebo ho dokončíte mnohem později a za víc peněz, než jste plánovali. Nejde jen o čas dokončení, ale i o milníky, body na cestě.

Každý velký úkol nebo projekt je potřebné nebo užitečné rozdělit na části. A u každé té části si říct, kdy ji chci mít hotovou. Že se občas něco zdrží, to se stává. Horší je, když se věci zamotají, jeden neví, co dělá druhý, do práce se vloudí chaos. Termíny jsou jednou z věcí, která pomůže nasměrovat enegii žádoucím směrem.

Kde – to je obvykle jasné. Takže odpověď na tuhle otázku je jednoduchá. Pokud neumíme říct, kde se to či ono bude dělat, pak je to známka toho, že v tomto bodě nemáme věci domyšlené do konce.

Vždycky a nikdy - slova, která ubližují

Vždycky se tak loudáš.
Ty máš vždycky spoustu řečí.
Ty vždycky bratříčkovi jen ubližuješ.
To musíš vždycky všechno pokazit.
To se vždycky jen hádáš!
To to nemůžeš nikdy udělat pořádně?
Mě ta matika nikdy moc nešla.
Ty jsi nikdy nebyl příliš šikovný.
Ty mi nikdy nepomůžeš.
Nikdy se na tebe nemůžu spolehnout.

Cítíte to? Jsou to jen slova, ale jak bolí. Když řeknete nikdy nebo vždycky, je to strašně definitivní a odsuzující. A taky to nebývá pravda. Obvykle by nedalo moc práce najít aspoň jeden příklad, když to neplatí.

Je velký rozdíl říci: Ty mi nikdy nepomáháš a To, cos udělal, mi příliš nepomohlo. V prvním případě hodnotíme celého člověka, ve druhém komentujeme pouze nastalou situaci.
Když vás někdo odsoudí na základě jedné chyby, je to dost nefér. Každý chybujeme, proč bychom za to měli být odsouzeni?
Navíc takový druh kritiky má jednu velkou nevýhodu: říká, co je špatně, ale neukazuje cestu k tomu, jak to udělat správně. Pro toho, kdo kritizuje se to může zdát jasné, ale ten, kdo udělal chybu, možná neví, jak na to. Když umím vařit, je mi jasné, co a jak a můžu se dobře bavit, když vidím pokusy nějakého naprostého začátečníka. Ale když jsem začátečník - v jakékoliv oblasti - tak mi nikterak nepomůže, když se druhý člověk řekne, že to dělám blbě. Dost často to i vím. Potřebuju spíš vědět, jak to udělat lépe nebo aspoň navést na správnou cestu.
To je pak konstruktivní kritika, která mě někam posune.
Nejlepší je nejdřív poukázat na to, co je dobře, pak teprve upozornit na to špatné a naznačit způsob, jak by to mohlo jít jinak. Třeba takhle:

Tyhle tři příklady z matematiky máš dobře, ale tady v tom si udělal chybu. Najdeš ji nebo se na to podíváme spolu?

Výše uvedený příklad má i tu výhodu, že člověka neuráží a ten se pak nemusí zaobírat nepříjemnými pocity z vlastního ponížení. Tím mu zůstane větší kapacita na řešení problému.

Já vím, není to tak jednoduché. Jsme navyklí na určitý způsob komunikace a těžko mu odvykáme. Zvlášť když to slýcháme všude kolem a někdy nám to připadá i docela vtipné. Například u nás doma je zvykem, že když někdo něco vyleje, ukápne, nadrobí, tak někdo druhý obvykle zachrochtá jako prasátko. Jsme všichni dospělí, zasmějeme se tomu a nikoho to neurazí. Ale já to dělám i vůči malým dětem svých kamarádek a to bych asi neměla. Mám to tak navyklé, že mi dá docela dost práce se ovládnout a nezareagovat tak. A to je jen jeden příklad, kterého jsem si vědomá. Kolik je takových případů, kdy si to neuvědomím, a neúmyslně řeknu něco, co může druhého člověka shodit a mrzet?
Uvědomuju si, že bych se měla trochu kontrolovat, sledovat, co říkám a jak to může na druhé lidi působit. Záleží mi na lidech a vadí mi, když řeknu něco, co se jich nepříjemně dotkne.

Soupeřit nebo spolupracovat

Soupeření a soutěžení je dnes velmi rozšířené. Soutěží se všude možně. Ve sportu by to bylo ještě celkem pochopitelné, ten je na tom postaven. Ale co závody o to, kdo rychleji sní oběd? Čí dítě bude o den či týden dřív chodit? Kdo bude mít krásnější vlasy, větší dům, dražší auto? O to, kdo má větší pravdu při partnerské hádce? Má takový závod smysl? Asi ano, jinak by to ti lidé nedělali. Aspoň pro někoho to smysl má. Jen si myslím, že tím možná víc ztrácíme, než získáváme. Když nad někým zvítězíme, tak se tak trochu dotkneme jeho sebeúcty. Sebeúcta je to nejcennější, co máme. Takže jsme ho vlastně ponížili. To je zvlášť problematické, když nám na něm záleží, když s ním žijeme nebo pracujeme.
Moudré ženy vědí, že snižovat mužovo sebevědomí je nebezpečná věc. Cítí se pak špatně a dá nám to pocítit. Ale i my ženy se rády cítíme jako skvělé a hodnotné bytosti. I děti chtějí být uznávány a respektovány. Dá se říct, že to je univerzální lidská vlastnost.
Kdysi jsem se s bývalým manželem pohádala o to, jak se správně vaří brambory. Jasně, je to blbost. Způsobů je víc a všechny mohou být správné. Ale hlavně: je tu jedna věc, která je nesrovnatelně důležitější než správně uvařené brambory. Je to náš vzájemný vztah. Vzhledem k tomu, že už manželé nejsme, je evidentní, že jsme nezvolili ten nejlepší způsob komunikace. Každý z nás snažil dokázat tomu druhému, že je lepší.
Naštěstí teď už jsem moudřejší a se svým současným partnerem se nehádáme. Jsme si vědomi toho a shodujeme se v tom, že nemáme nic cennějšího, než dobré vztahy a pohodu v rodině. Proto hrozící konflikt spíš zahrajeme do autu nebo převedeme do něčeho legračního. Není to tak, že bychom měli na všechno stejný názor. Ani to ke spokojenému soužití není třeba. Je třeba mít do jisté míry společné hodnoty. Když si najdete partnera hodně odlišného, tak se přes všechny svoje přesvědčení konfliktům nevyhnete.
Podobné je to v práci. Občas soupeříme, buď se chceme na firemním žebříčku dostat výš, vydělávat víc, ukázat všem, jak jsme schopní. Ve firmách se to často podporuje s tím, že to lidi mobilizuje a že tak víc udělají. No, možná.
Soupeřením ale ztrácíte ten potenciál, který v sobě skrývá spolupráce. Dobrým příkladem je třeba spolupráce zdravotníků na záchrance nebo při operaci. Každý má svoji roli a svůj úkol a musí ho plnit bez ohledu na to, jak se mu líbí nebo ne. Díky tomu je možné zachraňovat životy a zdraví. Představte si, že by se lékaři při operaci dohadovali o tom, co a jak je lepší a snažili by se spolu soupeřit. Mohli by vzájemnými spory a soupeřením strávit celý den a pacient by jim mezitím vykrvácel na stole.
Soupeření totiž věci brzdí. A brzdit je může hodně dlouho. Při spolupráci se věci (práce, úkoly, projekty) hýbou. A to je důležité. Aby se věci hýbali směrem k žádoucímu stavu.

Domluvit se

To, jestli se dokážeme s druhými domluvit, je v našich životech důležitější než vzdělání, inteligence nebo vzhled.
Tuhle větu, která se mi moc líbí, jsem si vypůjčila z jednoho článku na serveru psychologie.cz. Skrývá se v ní obrovská pravda, kterou si nemusíme vždycky dostatečně uvědomovat. I proto, že se na ni v našem životě neklade příliš velký důraz. Všichni jsme přesvědčeni, že mluvit a domluvit se ve svém rodném jazyce umíme. Rodiče, společnost, okolí nás většinou učí soustředit se na práci, vzdělání, odbornost, u žen i na vzhled, krásu a upravenost. Myslíme si, že čím lepší odborník, tím výš by měl být na firemním žebříčku. A úplně pomíjíme to, že skvělý odborník může být tak soustředěný na svůj obor, že je obtížné s ním komunikovat.
Naštěstí se objevují knihy a kurzy, které se komunikací zabývají. Někdy jde o skutečné vylepšení komunikace s ostatními, jindy jen o to, aby člověk dokázal ostatní přesvědčit o svém nebo dokonce slovně zmanipulovat.
Efektivní komunikace musí být hlavně o porozumění. Komunikovat je napůl poslouchání, napůl mluvení. Mluvení by nám šlo, to umíme, máme natrénováno, s tím problém být nemusí. Ale naslouchání, to oříšek. Pozorně naslouchat znamená přestat myslet na sebe a plně se soustředit na druhého. Nepřipravovat si v duchu svůj vlastní monolog, který pak svému protějšku předložíme. Vypadá to, jako bychom se pozorným nasloucháním zdržovali. Nejdřív pochopit, co nám chce ten druhý říct, pak teprve přemýšlet o tom, co mu odpovíme. Mezitím strpět třeba i chvilku ticha, než si v hlavě zformulujeme myšlenky - pokud tedy ten druhý nevyužije naše mlčení k tomu, aby dále mluvil.
Ve skutečnosti pozorné naslouchání může čas šetřit. Děláme při něm totiž ještě jednu důležitou věc: dáváme druhému najevo svůj respekt a budujeme vzájemnou důvěru. Spolutvoříme pevnou zem, na které se pak můžeme s jistotou pohybovat.
Sledovala jsem rozhovor svou vzdělaných lidí, manželů, kteří právě prožívají komplikované období. Nepoužívali žádná hrubá slova, ale bylo znát, že spolu mluví s pocitem nedůvěry. Že si nejsou jistí tím, jakou reakci svými slovy vzbudí. Jestli jim ten druhý věří, že mají dobrou vůli a že jim jde o společné dobro. Jakoby každý stál na opačné straně barikády a snaží se opatrně vyjednávat s protistranou. Když se brali, jistě to takové nebylo. Jistě toho druhého necítili jako “protistranu”, naopak, cítili se jako skvělý pár, jako lidé, kteří se k sobě mimořádně hodí.
Nijak výjimečný příklad, každý ze svého okolí známe zamilované dvojice, které se po pár měsících či letech rozcházejí s tím, že si nerozumějí, hádají se a z nejbližší osoby se stane skoro nepřítel. Je to obrovská škoda, když investujeme - hlavně citově - do vztahu a ten pak zkrachuje. A škody ve firmách a v pracovním styku, způsobené špatným porozuměním, ty musí být obrovské.
Když už si člověk uvědomí, že chce komunikovat lépe a kvalitněji, jaké má možnosti?
Určitě lze využít nějakého kurzu. Odlišit kvalitní kurz od nekvalitního bude asi problém. Navíc to stojí peníze, musíme si na to vyhradit čas a třeba i cestovat do místa konání kurzu.
Knížky - to je podobné. Taky si nemůžeme být jisti, která z té spousty dnes vydávaných knih nám bude k užitku. Možná když nám ji doporučí někdo, komu věříme, tak snad, ale jinak se opravdu těžko vybírá.
Webové stránky - těch je taky hodně, ale aspoň nestojí peníze, když je pročítáme. Mohla bych doporučit třeba web psychologie.cz, tam jsou zajímavé články. Čtení je ale málo, komunikovat a naslouchat se naučíme jen praxí.
Takže sledovat, co dělám, když s druhými mluvím a snažit se jim skutečně dobře naslouchat. Nejtěžší a nejnáročnější cesta, proto si ji zvolí málokdo. Ale jako v každém oboru - čím těžší cesta, tím výjimečnějších výsledků se na ní dá dosáhnout. Jednoduše proto, že to ostatní vzdají dříve a vy dojdete nejdál. Nejde to ve všech oborech, takže bychom si měli dobře rozmyslet, v čem se budeme snažit vyniknout a být výjimeční. Komunikace a snaha domluvit se s ostatními mezi takové dovednosti rozhodně patří.

Dobro a zlo

Inspirací pro tento článek mi byl citát od Senecy: Dlouhý styk se zlem stejně jako s dobrem vede k tomu, že v něm člověk nalezne zalíbení.

V podobném významu platí také rčení kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti.

Obojí vyjadřuje, že se přizpůsobujeme svému okolí. Sledujeme lidi kolem a upravujeme svoje chování podle toho, jaké signály k nám vysílají. Už jako malé děti se učíme, že něco je správné, něco ne. A taky dost rychle pochopíme, že to nemusí platit vždycky. Co maminka zakazuje, to u babičky projde a naopak. Jak rosteme, tak se nám rodinné zvyklosti, hodnoty a způsob života dostává pod kůži a považujeme ho za normální a dokonce třeba za jediný správný.

Jako dospělí bychom měli mít určitou soudnost a nepřevzít od svého okolí všechno, ale je to těžké. Když se všichni kolem vás nějakým způsobem chovají, je obtížné být odlišný. Ať už je to při přechodu na jinou školu, ze školy do zaměstnání nebo přestěhování do jiného místa, vždycky se přizpůsobujeme společnosti kolem. Sice ji můžeme i my sami ovlivnit a ovlivňujeme, ale má to své meze.

Proto je důležité, jakými lidmi se obklopujeme. Říká se, že člověk je tak tlustý, jako jeho pět nejbližsích přátel. Protože tloušťka je výsledek určitých návyků a ty mívají blízcí přátelé podobné.

Když se budete přátelit s lidmi pasivními, depresivními, kteří na všechno nadávají, těžko od nich můžete čekat nadšení nad svými plány. To spíš oni ve vás to nadšení udusí a stáhnou vás do své pasivity a negativnosti.

Když víte, že vaši kolegové jsou kariéristi, kteří by za pár korun prodali vlastní babičku, pak nečekáte, že z nich budete mít upřímné a spolehlivé přátele. Spíš se jim možná trochu přizpůsobíte a malinko slevíte ze svých morálních zásad. Možná jen opravdu maličko a možná jen vůči nim samým.

Naopak když se dostanete do společnosti lidí, kteří mají vysoká očekávání, pokud jde o morálku, poctivost a pracovitost, bude vás to nutit se jim trochu přizpůsobit. Trochu. Ne moc, velké a razantní změny nejsou to, co bychom my lidé zvládali úplně nejlíp.

Je důležité, jakými lidmi se obklopujeme, protože nás ovlivňují. A je také důležité, jakým člověkem jsme my sami, protože i my ovlivňujeme své okolí. Přinejmenším svým příkladem.