Vždycky se tak loudáš.
Ty máš vždycky spoustu řečí.
Ty vždycky bratříčkovi jen ubližuješ.
To musíš vždycky všechno pokazit.
To se vždycky jen hádáš!
To to nemůžeš nikdy udělat pořádně?
Mě ta matika nikdy moc nešla.
Ty jsi nikdy nebyl příliš šikovný.
Ty mi nikdy nepomůžeš.
Nikdy se na tebe nemůžu spolehnout.
Cítíte to? Jsou to jen slova, ale jak bolí. Když řeknete nikdy nebo vždycky, je to strašně definitivní a odsuzující. A taky to nebývá pravda. Obvykle by nedalo moc práce najít aspoň jeden příklad, když to neplatí.
Je velký rozdíl říci: Ty mi nikdy nepomáháš a To, cos udělal, mi příliš nepomohlo. V prvním případě hodnotíme celého člověka, ve druhém komentujeme pouze nastalou situaci.
Když vás někdo odsoudí na základě jedné chyby, je to dost nefér. Každý chybujeme, proč bychom za to měli být odsouzeni?
Navíc takový druh kritiky má jednu velkou nevýhodu: říká, co je špatně, ale neukazuje cestu k tomu, jak to udělat správně. Pro toho, kdo kritizuje se to může zdát jasné, ale ten, kdo udělal chybu, možná neví, jak na to. Když umím vařit, je mi jasné, co a jak a můžu se dobře bavit, když vidím pokusy nějakého naprostého začátečníka. Ale když jsem začátečník - v jakékoliv oblasti - tak mi nikterak nepomůže, když se druhý člověk řekne, že to dělám blbě. Dost často to i vím. Potřebuju spíš vědět, jak to udělat lépe nebo aspoň navést na správnou cestu.
To je pak konstruktivní kritika, která mě někam posune.
Nejlepší je nejdřív poukázat na to, co je dobře, pak teprve upozornit na to špatné a naznačit způsob, jak by to mohlo jít jinak. Třeba takhle:
Tyhle tři příklady z matematiky máš dobře, ale tady v tom si udělal chybu. Najdeš ji nebo se na to podíváme spolu?
Výše uvedený příklad má i tu výhodu, že člověka neuráží a ten se pak nemusí zaobírat nepříjemnými pocity z vlastního ponížení. Tím mu zůstane větší kapacita na řešení problému.
Já vím, není to tak jednoduché. Jsme navyklí na určitý způsob komunikace a těžko mu odvykáme. Zvlášť když to slýcháme všude kolem a někdy nám to připadá i docela vtipné. Například u nás doma je zvykem, že když někdo něco vyleje, ukápne, nadrobí, tak někdo druhý obvykle zachrochtá jako prasátko. Jsme všichni dospělí, zasmějeme se tomu a nikoho to neurazí. Ale já to dělám i vůči malým dětem svých kamarádek a to bych asi neměla. Mám to tak navyklé, že mi dá docela dost práce se ovládnout a nezareagovat tak. A to je jen jeden příklad, kterého jsem si vědomá. Kolik je takových případů, kdy si to neuvědomím, a neúmyslně řeknu něco, co může druhého člověka shodit a mrzet?
Uvědomuju si, že bych se měla trochu kontrolovat, sledovat, co říkám a jak to může na druhé lidi působit. Záleží mi na lidech a vadí mi, když řeknu něco, co se jich nepříjemně dotkne.
Žádné komentáře:
Okomentovat