Přemýšlela jsem, proč vlastně. Byla to maličkost, mohla jsem nad tím mávnout rukou, ale nějak jsem z toho měla a mám divný pocit. Jaký vlastně byl důvod toho, že jsem se tu věc nedozvěděla?
Zapomenutí? No, to asi ne. To rozhodně nebyl ten druh zpráv, které člověk zapomene.
Nedůvěra? To je asi pravděpodobnější vysvětlení. Prostě se ten člověk, ta osoba necítí se mnou natolik jistě, aby se mi bez obav svěřila. Nebo mě chce z určité části svého života vynechat.
Nic příjemného od člověka, kterému věříte. Najednou se vkrádá jakási pochybnost. Pochybnost o tom, jestli není náš vztah nějak pokřivený. Já si myslím, že jsme dobří přátelé, druhá strana mě možná považuje za jednu z mnoha známých.
Podobnou asymetrii známe u zamilovaných. Jeden miluje hodně, druhý méně nebo třeba vůbec. Že to nedělá dobrotu, to je jasné.
V přátelských vztazích to nebývá tak výrazné, ale taky se to stává. Mě se to stalo asi tak před rokem. Kamarádka, které jsem si cenila, si na mě neudělala čas, i když se vídáme dost málo. Sice mi vysvětlila, že měla nějaké rodinné problémy, ale já už od té doby přestala tlačit na pilu. Od té doby jsem se s ní neviděla. Nevím, nakolik toho má hodně, ani se na ni nijak nezlobím, jen jsem náš vztah přehodnotila a nesnažím se udržovat něco, co už se asi vyčerpalo. Bylo to trochu nepříjemné, protože podobná věc se dotkne člověčí sebeúcty a pocitu vlastní hodnoty a to vždycky zabolí. Ale žádná tragédie, nic, kvůli čemu bych ronila slzy.
Když lidé z našeho života odejdou, protože je život zavede jinam – odstěhují se, vdají, ožení, jdou za prací – stýská se nám. Ale když odejdou proto, že už pro ně nejsme důležití, když se o nás prostě postupně přestanou zajímat, je to horší. Začneme o sobě pochybovat. Co jsme udělali špatně?
Stejně tak o sobě teď uvažuju i já. Přemýšlím, jestli mi ta dotyčná osoba věří. Jestli mi věří ti ostatní. Mají nějaký důvod o mě pochybovat? Dělám něco takového, že je od sebe odrazuju?
Tyhle nepříliš povzbuzující myšlenky o mě odhalují jednu věc: daleko citlivější jsem na podněty, které snižují moji sebedůvěru než ty, které ji zvyšují. Nevěřím si a pak o sobě začnu pochybovat i kvůli maličkosti.
Opomenutí té blízké osoby totiž může mít vícero vysvětlení. Třeba měla obavy, že se mě ta věc dotkne a nechtěla mi ublížit. To je taky dost pravděpodobné vysvětlení. Tím spíše, že se ke mě stále chová stejně přátelsky. Třeba tomu přikládám větší důležitost, než bych měla.
Možná, že ta drobnost mezi námi posloužila jen jako takový malý námět k zamyšlení pro mě a možná i pro moje čtenáře.
Nebo je to jedna z mnoha drobností, které jsem si náhodou všimla a protože jsem měla chuť psát, tak jsem si okolo ní vybájila celý příběh. Mě totiž psaní moc baví. Jen nemám tolik fantazie nebo spíš vytrvalosti, abych se vymýšlela se složitým příběhem a tak si jen tak píšu to, co mi zrovna letí hlavou.
Jsem zvědavá, jaký pocit ze svého psaní budu mít, až si tohle přečtu někdy po pár letech. Jestli se pochválím za zajímavou úvahu nebo se budu kácet z tho, jaké blbosti jsem to vyplodila.
Žádné komentáře:
Okomentovat