Omluva. Když jsme byli dětmi, učili nás, že se máme omluvit vždycky, když někomu nechtěně nějak ublížíme. Děláme to i v dospělosti? Jsme našim dětem dobrým příkladem?
Když do někoho vrazím, je normální říct promiň/te. Omluvíte se i tehdy, když jde o dítě? A co když se zmýlíte a pravdu má právě to dítě?
Mezi dospělými to tak funguje. Když se stane, že do někoho neúmyslně vrazím, rychle se omluvím. Jinak by ten dotyčný mohl nabýt dojmu, že to byl úmysl, že jsem ho z nějakého důvodu chtěla napadnout. Což v něm vyvolá nepříjemný pocit, možná i agresi, i když ji nemusí projevit navenek. Omluva je něco jako nástroj k uhlazení ostrých hran v mezilidských vztazích.
Ne každá omluva funguje. Záleží na úmyslu. když mi někdo ublíží nedopatřením, pochopím to a můžu odpustit. Co když v tom byl zlý úmysl? Když mě někdo okrade, já na to přijdu a on se mi pak omluví? Když se mi partner omluví za nevěru (jen příklad, tohle naštěstí ve vztahu řešit nemusím)? Mám odpustit a tvářit se, že o nic nejde? Asi těžko. Úmyslný čin se tak snadno smáznout nedá. Svědčí totiž o určitém postoji druhého člověka ke mně a dokud ten postoj (a pak i chování) nezmění, jsou mi jeho omluvy k ničemu.
Omluva může být i nevhodná. Třeba omluva za něco, co jsem nezavinila. Někteří lidé na sebe dokážou vztáhnout jakýkoliv problém, od nemocného dítěte, vadnoucí kytky, mrzutého partnera až po stávkující počítač. Jako by v sobě měli všeobjímající pocit provinilosti. Je mi jich líto. Žijí život plný starostí, které do značné míry existují jen v jejich hlavě.
Žádné komentáře:
Okomentovat