Všichni (kromě těžce mentálně postižených lidí) jsme prošli základní školou a tak nám připadá samozřejmé, že umíme číst a psát. Považujeme to za naprostou samozřejmost a negramotnost vidíme jako problém zaostalých zemí na jiných kontinentech, jako je třeba Afrika.
I když jsme všichni prošli stejnou výukou, naše schopnost číst není stejná. Jsou lidé, kteří se s chutí začítají do tlustých knížek a těší se na dlouhý příběh, jsou jiní, kteří se spokojí s krátkými příběhy v časopisech. Bohužel jsou i lidé, kteří sice znají písmenka a dokážou text přečíst, ale už nedokážou dobře chápat jeho smysl. Setkala jsem se i s člověkem, který neuměl číst vůbec. Myslela jsem, že to u nás snad ani není možné, ale je. Negramotných lidí mezi námi je málo a navíc se svým hendikepem rozhodně nechlubí. Nedokážu si představit, jak mizerně se musí cítit.
Bez schopnosti číst jste vlastně ztracení. Podobně, jako když se ocitnete v zemi, kde mluví a píšou jinak než u nás. Jak v obchodě zjistíte, co kupujete? Nad vámi nebo na regálech visí cedule, ale vy nevíte, co se na nich píše. Musíte se omezit jen na to, co dobře znáte, protože informace napsané na zboží si nepřečtete. Jakýkoliv nápis, noviny, cedule na ulicích, jízdní řád, informace na lécích. Ve všem jste závislí na ostatních lidech, na jejich ochotě a dobré vůli.
Jenže jako Čech v cizí zemi máte pro svou neznalost omluvu – nemůžete přece znát všechno. Ale jako Čech v Čechách? Všichni prostě automaticky předpokládají, že to umí. Co když mu přijde úřední dopis? Nebo třeba jen pozvánka na očkování od lékaře? Rodina mu určitě pomůže, ale pocit méněcennosti, který v sobě takto postižený člověk nosí, ten musí být hrozný. A co teprve když má děti a chce si před nimi udržet nějakou autoritu, nechce být za debila.
Naučit se číst v dospělosti je nejspíš těžší, než když jsme děti. A tím spíš, že pocit studu člověku brání se ke svému nedostatku přiznat a začít hledat pomoc.
Žádné komentáře:
Okomentovat