Rytmus

Rytmus, to je opakování stále stejného motivu. Nejen v hudbě nebo v tanci, ale všeobecně. Chůze, dýchání, tlukot srdce, ty nejběžnější a nejobyčejnější jevy našeho života se opakují stále stejně, bez větší změny po celý život. A není to nuda, to rozhodně ne. Rytmus na nás má uklidňující vliv. Když se věci opakují pořád stejně, nabýváme pocitu, že víme, co bude, že budoucnost je předvídatelná. Když víme, co bude, můžeme se na to i do jisté míry připravit. Když víme, že nás čeká zima, můžeme se na ni připravit, nakoupit čepice a rukavice, zásobit se uhlím, přezout auto. Kdybychom to nevěděli, zima by nás překvapila a my bychom nastalou situaci najednou rychle museli řešit. Což se ostatně děje tak jako tak. Připadá mi, že každý rok je první sníh spojen s dopravními problémy, i když je to jen pár centimetrů. Jakoby byli silničáři každý rok znovu a znovu překvapeni tím, že zima už přišla. Ostatně nejen silničáři. My všichni známe situace, kdy se málo nebo pozdě připravujeme na věci, o kterých víme, že přijdou. Učení na zkoušku na poslední chvíli nebo nakupování dárků těsně před vánocemi jsou velmi obvyklé jevy. Včetně dobrých předsevzetí, že příště už takhle ne, příště začnu včas, přístě to nenechám takhle na poslední chvíli.

Rytmus a opakování je také součástí lidské práce, hlavně té manuální. Najdete ho v práci každého, o kom se dá říct, že je mistrem svého řemesla. Ať už je to švec, popelář nebo lékař. K mistrovství je totiž třeba věci udělat víckrát. Nemůžete čekat, že oslníte při činnosti, kterou děláte poprvé v životě.

Rytmus je přirozenou součástí přírody, opakuje se den a noc i roční období. Je to něco, co máme tak vrostlé pod kůží, že kdyby se podmínky změnily, dalo by nám hodně práce se jim přizpůsobit.

Mojí oblíbenou rytmickou činností je chůze. Připadá mi, že když chodím, tak i ten mozek funguje tak nějak pružněji, není tak líný. Pomáhalo mi to při učení ve škole a i dnes, když si potřebuju něco promyslet a mám pocit, že jsem se někde zasekla a že mi to nemyslí, tak vstanu a začnu chodit. Alespoň po bytě, když už se nemůžu nebo nechci jít ven.

Z - Závěr

Z jako závěr. Závěr mého seriálku, kdy jsem chtěla na každé písmenko v abecedě najít něco zajímavého, něco, co je pro mě příjemné a pozitivní.

Závěry mi odjakživa dělaly problémy. Strávím spoustu času na nějakém úkolu a pak ho vzdám nebo odložím těsně před koncem. Má to různé důvody. Někdy mě to prostě přestane bavit nebo zjistím, že už to nemá význam, že už to není důležité. Třeba když pletu dítěti svetr a pak zjistím, že z něj vyrostlo dřív, než jsem stačila dokončit. Jindy se toho konce bojím. Třeba když připravuju článek na internet a jsou v něm názory, kterými si nejsem příliš jistá nebo nemám moc chuť je zveřejňovat. Začnu třeba psát v nějaké záchvatu nadšení a eufórie, po pár dnech se na text podívám střízlivýma očima a zjistím, že už tak nadšená nejsem, že už mi to téma nepřipadá tak fantastické. Článek vyhodím a veškerá práce je na nic.

Nepochybuju o tom, že v tomto popisu se pozná spousta dalších lidí. Nedokončování, nedotahování do konce je dost obvyklé. Možná je to právě tím, že začínání věcí je spojeno s půvabem nového, těšíme se na tu činnost a probouzí se v nás zvědavost. Jak práce postupuje, zaujetí novým se ztrácí a ztrácí se i to počáteční nadšení. Objevují se pochybnosti (je to dost dobré? Neukousla jsem si příliš velké sousto? Má to vůbec smysl?)Pak musí nastoupit buď vůle nebo dobrý návyk. Když se nedostává ani jednoho, zprvu nadějný projekt se odloží na později, možná napořád. Rozpletený svetr skončí na dně skříně, rozepsaný román se šoupne do zřídka otevírané zásuvky, zpola rozdělaný web nebo program zůstane někde na disku počítače. Jediné, čím se můžeme utěšovat je, že jsem se na tom hodně naučili. To je určitě pravda. Ale když já se nechci jen učit. Já chci taky někdy něco dokončit!

Naštěstí tento seriálek psaní podle abecedy se mi dokončit povedlo. Není to se mnou tak špatné.

Ještě můžu přidat krátké zhodnocení toho nápadu psát podle abecedy. Může se to zdát omezující, ale pro mě to byl úspěšný pokus. Ćasto mám problém se psaním ne proto, že mě nic nenapadá, ale že mě toho napadá hodně. Že je příliš mnoho témat, možností, nápadů a nevím, do čeho se pustit dřív. Chybí soustředění na to důležité, protože v dané chvíli není vlastně nic důležité, žádné téma není tak žhavé, aby se člověk klepal nedočkavostí, kdy to napíše.  V takové chvíli mi pomáhá, když můžu mysl soustředit na jednu věc. I když je téma zvolené tak mechanicky, jako je sled písmen v abecedě.

Ráda bych věděla, jestli se i někomu dalšímu moje metoda psaní podle abecedy osvědčila.

X

X –to je taky jedno z  písmen, které se v češtině používají málo. Je to spíš písmenko, které se využívá jako symbol.

V matematice je to jasné, x rovná se násobení. I když v poslední době se v počítačích nahrazuje hvězdičkou. I když tak jasné to taky být nemusí, x může znamenat i proměnnou v rovnicích. Třeba 16=x²+2x+4. Umím sice podobné rovnice počítat, ale není mi příliš jasné, jaký mají praktický účel.

X je také symbol přeškrtnutí, odstranění, vymazání. A to jak v počítači, tak i na papíře.

Velikosti oblečení se také udávají s pomocí písmen a X tam hraje důležitou úkolu. XXL neboli extra large znamená něco dost velkého. Mám raději takové číslování, kde je číslem uvedený rozměr. Když se řekne velikost 42, hned vím, že je to pro ženskou s obvodem přes prsa 84 cm a taky hned vím, jestli mi to bude nebo ne.

Na internetu má x, nejlépe tři xxx za sebou, ještě jeden význam: sex. Stránky, které ho mají v názvu, jsou skoro vždycky pornografické.

Vypadá to, že tohle písmenko se sice ve slovech používá opravdu málo, ale jako symbol má výjimečné postavení.  

W - dvojité W

Dvojité W, dříve vzácné písmenko, dnes s všeobecným rozšířením internetu je velmi časté. Kolik znáte slov, ve kterých se W vyskytuje?

Wolfram, warez (taky pojem, který by bez internetu neesistovat), watt, western (což je ale taky cizí slovo). Dokonce i slovníky jsou skoupé na slova s písmenem w.

Jiné jazyky jsou na tom lépe, němčina nebo angličtina používá W normálně, nediskriminuje ho.

Zkratka www známá z internetu znamená world wide web, tedy světově rozšířená síť. Na začátku to určitě někdo vymyslel právě pro tu zajímavou zkratku ze tří W. Anglicky se tahle zkratka čte dalb jů dabl jů dabl jů. Zajímavé je, že vyslovit zkratku je delší, než vyslovit ta tři původní slova. Zkratky většinou máme proto, abychom se k cíli dostali rychleji, tady se to nějak nepovedlo.

Ony se vůbec i některé životní zkratky ukážou být značnou komplikací. Ne nadarmo se říká, že nemám dost času na to, abychom šli zkratkou. Žijeme v době, kdy každý chce všechno hned. Zkuste hledat na internetu výraz rychlé peníze nebo rychlý výdělek a dostanete hromadu výsledků. Každý chce zisk hned, zkratkou, nikomu se nechce poctiivě makat a výsledky si zasloužit. Hledáme rychlá řešení našich problémů a nechceme slyšet, že zkratky fungují jen málokdy a občas nás zavedou někam jinam, než kam jsme původně měli namířeno.

V - Voda

Voda, nejdůležitější kapalina na této zeměkouli, podmínka života. Myslím, že žádná óda, kterou bych zapěla na téma obyčejné, čisté vody, by nebyla přehnaná. Nakonec o pitném režimu a potřebě vody pro naše zdraví ví už každé malé dítě. Jen si na místo vody většinou dosazujeme cokoliv, co teče, pivo, kávu, minerálku, džus, až po různé barevné limonády. Zvlášť ty barevné vody mě připadají podezřelé. Červené jahodové šťávě bych je tak mohla věřit, ale když je to modré jako obloha, čím je to proboha obarvené? Vždyť v přírodě snad není nic, co by bylo schopné dodat tak výranou modř. Nebo zelená jablečná limonáda. Zelená jablka existují, ale šťáva z nich vymačkaná není zelená, je taková rezavě nahnědlá. Regály s nápoji v supermarketech mi připadají spíš jako výsledek vysokého stupně vývoje chemického průmyslu než jako zdroj životadárné vody. A tyhle podivné barevné tekutiny kupujeme pro sebe a dokonce i pro své děti. Když budete svému dítěti dávat jen čistou vodu, bez všech chemikálií, budete vypadat skoro jako tyran, který svému potomkovi nedopřeje něco z těch sladkých barevných lákadel. Není ten svět postavený na hlavu?

 Kromě toho, že je voda důležitá pro život, je taky krásná. Fotografie, do které se vám povede zakomponovat vodu v jakékoliv podobě, získá na zajímavosti. Ať už je to vodopád, tekoucí voda v potoce, klidná hladina rybníka, ledové útvary, sněhová pokrývka, kapky rosy na květinách nebo mlha v krajině. 

U - úsměv

Úsměv je jedna z nejkrásnějších věcí, co znám. Myslím tím upřímný úsměv, nikoliv to, co nosí na tváři profesionální obchodníci nebo modelky. Některé krásky v časopisech se "usmívají" tak, že mě z toho až bolí tváře. mají sice pusu roztaženou až k uším a odhalují zuby, ale když se podívám na oči, v těch žádný úsměv nevidím. Je to prostě jen grimasa, která připomíná úsměv, ale ve skutečnosti je falešná.

Opravdový úsměv musí být v očích. Někdy se vytvoří i vějířky vrásek, ale jsou to vrásky usměvavé a laskavé. Současná móda bezchybně hladné pleti jim nepřeje, mě to ale nevadí, raději dám přednost upřímnému vrásčitému úsměvu před neupřímným ceněním zubů.

Vzpomněla jsem si na americké úsloví Keep smiling. Doslova přeloženo to znamená drž úsměv. Tedy stále se usmívej. Někdy člověku do smíchu není, má se pak přemáhat a předstírat dobrou náladu. Nejsem o tom moc přesvědčená.

Krásné jsou úsměvy dětí. Nejen vlastních, ale i cizích. Když se na vás usměje miminko v kočárku, tak se nedá odolat, člověk se musí usmát taky a hned se ten svět zdá o trošku hezčí. Někdy si říkám, že ty děti přicházejí na svět hlavně proto, aby nám ten život prosvětlili a rozjasnili. Taková malá sluníčka. Kéž by jim ta zářivost vydržela až do dospělosti. 

T - Táborák

Táborák. Nějak mě nenapadalo žádné zajímavé slovo na T, až mi partner poradil slovo táborák. Táborák, velký oheň, který se zapaluje na dětských táborech. Tak si to aspoň oba pamatujeme ze svého dětství. Oheň je vůbec úžasný. I malý ohýnek na opečení buřtů. Už jsem ho viděla snad tisíckrát a stejně se mi pohled do plamenů nikdy neomrzí. Myslím, že to takhle vnímá většina lidí. K táboráku patří taky kytara a psíničky – třeba o kovbojích, i když ti se v našich končinách nevyskytovali. Možná právě proto byly dřív takovým idolem mladých romantiků. Je jednoduché představovat si úžasný kovbojský život, když máte v představách osmahlého drsného muže s kloboukem. Málokdo přemýšlí nad tím, jaké to bylo spát na holé zemi, jezdit celý den na koni (ty mozoly na zadku!), jíst stále stejné jednotvárné jídlo a mýt se jen výjimečně. To byla nejspíš odvrácená strana života kovbojů.

Dnes už kovbojové nejsou moderní. Dnešní děti se spíše zhlížejí v hercích nebo zpěvácích (obojího pohlaví). Ti mají život daleko pohodlnější, vydělávají obrovské peníze, žijí v luxusních domech a nám chudým se zdá, že nemůžou mít žádné starosti. Určitě mají, jen jiné než my. Bohatství přitahuje závistivce a ziskuchtivé lidi a není vždycky jednoduché včas je poznat. Ani žít s takovou hvězdou nebude nic jednoduchého. Být pronásledovaný fanoušky, bulvárem, nemít soukromí, to musí být šílený psychický tlak. Asi to nebude náhoda, že tolik populárních osobností propadá alkoholu a drogám. Jsou bohatí, budí obdiv i závist, ale jsou taky šťastní? 

S - svině

Svině. Tohle slovo na S mi poradil přítel. Nejdřív jsem se trochu zděsila, přece jen takové slovo na pozitivním blogu? Ale bylo i vysvětleno, že je to přece pozitivní slovo. Svině, to znamená prase, potažmo zabijačku, ovárek, jitrničky, prostě samé veskrze příjemné věci. Aspoň z pohledu člověka, ten čuník by zřejmě měl jiný názor, kdyby se ho někdo obtěžoval zeptat.

Jak se vlastně stalo, že se takové užitečné zvíře stalo hrubou nadávkou? Myslíte, že je to proto, že je špinavé a hrabe se v blátě? Uznávám, to moc sympatické není. Ovšem když máme to prasátko na talíři, tak nám jeho hygienické návyk nikterak nevadí.

Pravda bude někde jinde. A já tuším kde. Prase je tak skvělé stvoření, inteligentní a užitečné, daleko předčící celou řadu lidí, že se stalo předmětem závisti. A co udělá bezmocný závistivec tváří v tvář takové osobnosti jako je čuník? Začne intrikovat a pomlouvat. Takhle nějak určitě musela ta nepěkná nadávka vzniknout, protože samo prase si podobnou nepěknou pověst ale vůbec nezaslouží.

R - Radost

Radost. Co vám dělá radost? A máte v životě dost radosti? Nebo jste pohlceni prací a starostmi a radost necháváte dětem?

Říká se, že dětství je dobou radosti. Je pravda, že zvlášť malé děti umějí prožívat radost, stejně tak se ale dokážou třeba několikrát za den rozplakat. Čím jsme starší, tím více se učíme, že plakat – hlavně před ostatními – není dobré, učíme se svoje emoce kontrolovat a zadržovat. Jenže to děláme i s projevy radosti. A tak se ta radost pozvolna z našeho života vytratí. Což je obrovská škoda. Radost není výsada dětí, můžeme si ji užívat všichni. Jen už to možná nejde tak snadno a přirozeně. Odvykli jsme. Musíme se znova naučit. Všímat si toho, co nám působí potěšení a dopřávat si svých radostí. Drobná potěšení se zdají bezvýznamná, ale za to si jich můžeme dopřát spoustu. Srovnejte to s jídlem. Luxusní večeři ve vyhlášené a drahé restauraci si nejspíš dopřejete jen občas. Ale zmrzlinu nebo horkou napěněnou koupel, tu můžete mít denně. Každý den potřebuje naše duše něčím potěšit.

Co dělá radost mě? Vynechám rodinu, i když ta je pro mě radostí číslo jedna.

Miluju knížky. Strašně ráda čtu. Škoda, že se tím nemůžu živit, vydělala bych majlant.

Příroda a zahrada. Dřív jsem to tolik neprožívala, ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak mi pobyt v přírodě dělá dobře.

Kreslení. Nejsem nijak zvlášť skvělá malířka, ale baví mě to.

….

Chtěla bych toho napsat víc, ale zjistila jsem, že bych musela sáhnout hluboko do svého nitra a možná odhalit i něco, co si chci raději nechat pro sebe.  

Písmeno Q

Písmeno Q se ve slovech příliš nevyskytuje, v českých už vůbec, nejčastěji se používá jako zkratka pro metrický cent, metrák, což je hmotnost (neboli váha) 100 kg.  Dokážete si představit, kolik je jeden metrický cent? Dřív jsem si myslela, že vážit metrák je hrozné, že to už je člověk opravdu hrozně tlustý. Dnes už vím, že dvoumetrový chlap téhle váhy dosáhne velmi snadno, nijak zvlášť tlustý být nemusí. Pro mě při mé výšce 165 centimetrů by to bylo  opravdu hodně. Nejtěžší lidé světa dosahují váhy 300, 400 i víc kilo. To je strašné. Nechápu, jak je vůbec možné dosáhnout tak obrovské váhy. I když se budu hodně cpát, můžu ztloustnout na 120, možná 120 kilo, ale 400? Jejich tloušťka má svoje kořeny nejspíš už v dětství.

Rodiče, prarodiče a ostatní příbuzní mají samozřejmě radost, když jejich děti pěkně jedí. A snaží se jim udělat jídlem radost. Lízátko, zmrzlinka, barevná limonádka, pytlík bonbónů, navrch nějaká ta sušenka nebo žvýkačka. Děti se nebrání, vždyť jim to chutná a apelovat u předškoláka na to, že je to nezdravé, je jako mluvit na něj finsky. A navíc, přece to naše zlatíčko neošidíme, chceme pro něj to nejlepší. Přitom stále více dětí je při těle nebo dokonce obézních. Se všemi průvodními jevy, jako jsou zdravotní rizika nebo výsměch spolužáků. Z tloušťky děti nevyrostou a ze špatných stravovacích návyků už teprve ne. Ti rekordmani s váhou několik set kilo určitě neztloustli po mrkvi a brokolici.

P - Piráti a pirátství

Piráti a pirátství. Slovo pirát ve mě evokuje představu jednookého námořního bandity se šátkem. K tomu obrázek velké oplachtěné lodi. Pirátská loď se objevila, napadla nějakou “poctivou” loď, piráti si nakradli, případně zabili a zase zmizeli. Napadená loď si musela poradit svými silami, žádnou pomoc odnikud čekat nemohla.  Živobytí to bylo drsné a nepočestné, ale mohlo být výnosné. Dnes už to tak jednoduché není. Námořní pirátství sice ještě nevymřelo, občas čteme zprávy o pirátech v Somálsku a určitě budou existovat i jinde, ale dnešní dobrodruzi to mají těžší, už není tak snadné unikat před spravedlností.

V naší zemičce bez moře nás víc než ti námořní trápí piráti silnic. To jsou ti, kdo se na silnici chovají se stejnou ohleduplností a laskavostí, jako banditi na moři. Před časem proběhlo po internetu video řidiče, který jiného řidiče vytlačil ze silnice. A to doslova, napadené auto skončilo někde na louce a jen náhodou bez těžkých zranění posádky. Co se honí v hlavě takového piráta? Nedokážu si představit, kolik agrese v něm musí být. Sama jsem spíš mirumilovná a podobné chování jde mimo moje chápání. Dokážu pochopit námořní piráty, ti to dělají pro zisk, ale ti silniční? Co z toho mají? Zisk to není, je v podstatě forma vandalství, kdy něco zbytečně a pro nic za nic zničím.

Další formou je počítačové pirátství. Což znamená, že ukradnu něčí data a dělám s nimi, co chci. Stáhnu obrázek z internetu, použiju na svých stránkách a tvářím se, že je můj. Je to tak jednoduché, že to dělají i malé děti, které někdy ani netuší, že dělají něco nezákonného. Že se krást v obchodě nemá, to vědí, ale nelegální stahování filmů, hudby nebo obrázků je netrápí.

Daleko větší problémy ale působí lidé, kteří cíleně kradou citlivá data. Hesla, piny, databáze. Chovají se podobně, jako námořní piráti: přijdou, vezmou, co chtějí a zase rychle zmizí. Internetové prostředí jim k tomu obrovsky pomáhá.  

O - Omluva

Omluva. Když jsme byli dětmi, učili nás, že se máme omluvit vždycky, když někomu nechtěně nějak ublížíme. Děláme to i v dospělosti? Jsme našim dětem dobrým příkladem?

Když do někoho vrazím, je normální říct promiň/te. Omluvíte se i tehdy, když jde o dítě? A co když se zmýlíte a pravdu má právě to dítě?

Mezi dospělými to tak funguje. Když se stane, že do někoho neúmyslně vrazím, rychle se omluvím. Jinak by ten dotyčný mohl nabýt dojmu, že to byl úmysl, že jsem ho z nějakého důvodu chtěla napadnout. Což v něm vyvolá nepříjemný pocit, možná i agresi, i když ji nemusí projevit navenek. Omluva je něco jako nástroj k uhlazení ostrých hran v mezilidských vztazích.

Ne každá omluva funguje. Záleží na úmyslu. když mi někdo ublíží nedopatřením, pochopím to a můžu odpustit. Co když v tom byl zlý úmysl? Když mě někdo okrade, já na to přijdu a on se mi pak omluví? Když se mi partner omluví za nevěru (jen příklad, tohle naštěstí ve vztahu řešit nemusím)? Mám odpustit a tvářit se, že o nic nejde? Asi těžko. Úmyslný čin se tak snadno smáznout nedá. Svědčí totiž o určitém postoji druhého člověka ke mně a dokud ten postoj (a pak i chování) nezmění, jsou mi jeho omluvy k ničemu.

Omluva může být i nevhodná. Třeba omluva za něco, co jsem nezavinila. Někteří lidé na sebe dokážou vztáhnout jakýkoliv problém, od nemocného dítěte, vadnoucí kytky, mrzutého partnera až po stávkující počítač. Jako by v sobě měli všeobjímající pocit provinilosti. Je mi jich líto. Žijí život plný starostí, které do značné míry existují jen v jejich hlavě.

N - Názory

Názor jsou prý jako zadek – každý má nějaký.

Někdy dokonce máme pocit, že bychom měli mít názor na většinu věcí kolem sebe. Jako by bylo něco špatného na tom nemít názor. Názor si tvoříme i tehdy, když nemáme dost informací, velká část našich názorů je tvořena jen díky dílčím, neúplným a třeba i zavádějícím informacím, které jsme získali kdo ví kde. Přesto máme sklon považovat svoje názory za fakta, za správné a následováníhodné.

Názory a fakta jsou dvě různé věci. Fakt je, že špenát je zelený. Názor je, že špenát je chutný nebo nechutný. Fakt je něco, co je nezávislé na tom, co si přejete nebo co se vám líbí. Naopak názor je velmi závislý na osobě, která to tvrzení pronáší.

Svůj názor taky můžeme změnit. Jsou lidé, kteří si myslím, že si na svých názorech musí za každou cenu stát, že to je znak pevného charakteru. Ale kdybychom neměnili názory, jak bychom se mohli rozvíjet a učit? Někde bychom ve svém vývoji ustrnuli.

Všichni víme, že jiní lidé mívají jiné názory. Obvykle je můžeme tolerovat. Dokonce musíme, kdybychom se rozčilovali vždycky, když má někdo na něco jiný názor, to bychom se uzlobili. Není to problém, když jde o oblíbenou barvu nebo televizní pořad. Jenže pak jsou jiné názory, které jen tak tolerovat nemůžeme. Jsou to ty názory, které útočí na naše hodnoty. Pro katolíka může být nepřijatelné to, že v některých kulturách je přípustné mnohoženství. Pro mě je nepřijatelná nevěra ve vztahu, jjinde to třeba tak moc neřeší.

Zjišťování názorů má ovšem i značný dopad komerční. A na internetu se to realizuje velmi snadno. Je velmi jednoduché uspořádat anketu nebo průzkum a to velké firmy to dělají hodně často. Názory nás zákazníků jsou pro ně velmi důležité, protože jim umožňují vycházet zákazníkům vstříc a plnit jejich přání. Takovým průzkumem zákaznických názorů je i nakupování v supermarketu. Tím, že něco hodíte do košíku, tím tomu vlastně dáváte svůj hlas. Když supermarkety zjistí, že lidé dávají přednost třeba výrobkům s malých obsahem cukru, udělají všechno proto, aby jim takové výrobky nabídly. Škoda jen, že místo cukru dají do nápojů a sladkostí jakási sladidla, o kterých si můžeme myslet, že jsou neškodná, ale je to fakt nebo názor? Cukr zná naše tělo milióny let, sladidla pár desítek. Proto si myslím, že radši ten cukr. To je ale jen můj názor, nikoliv fakt.

M - minulost

Minulost.

Všechno, co už bylo a co nemůžeme změnit. Každý z nás – možná s výjimkou malých dětí – si v sobě neseme otisk toho, co se nám a s námi dělo v minulosti. Snažíme se žít v přítomnosti, stejně se na nás podepisuje to, co bylo. Úspěchy i neúspěchy, věci, na které jsme hrdí nebo ty, za které se stydíme, radosti i bolesti. Tohle všechno z nás zformovalo takovou osobnost, jakou právě teď jsme. Není lehké hodit minulost za hlavu a zapomenout.

Minulost je něco, co už nezměníme. Jsou v ní milé, příjemné vzpomínky, ale i chvíle bolavé nebo dokonce tragické. Co se stalo, to se stalo, můžeme si tisíckrát, co jsme měli udělat jinak, můžeme litovat a trápit se, čas už nevrátíme. Jediné, co můžeme změnit, je náš postoj k minulosti. Ale taky to není lehké. Zbavit se nepříjemných myšlenek. Nejsnáz se mi to daří, když je nahradím jinými, méně obtěžujícími. Asi to tak dělá hodně lidí, taková knížka nebo film je oblíbený způsob, jak zapomenout na starosti.

Z minulosti bychom se měli také poučit. K čemu by nám ty naše chyby byly, kdybychom se z nich nenaučili? Čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že ty nejdrsnější životní zkušenosti mě nejvíc naučili. Ne vždycky si z trablů člověk vezme to správné poučení. Když vás podvede chlap a vy si z toho vyvodíte, že všichni chlapi jsou kreténi, nemyslím, že je to právě ta správná úvaha. Jenže v životě to není tak jednoduché, jako ve škole. Chybí v něm ten vševědoucí a všeznající pan učitel, který by nám dokázal na vše odpovědět. Tak se v tom plácáme a snažíme se dělat věci co nejlépe. Po čase se pak ohlédneme a říkáme si, jak jsme mohli udělat to nebo ono, proč jsme tohle nebo tamto neviděli.

Jenže jinak to nejde. Ve škole můžeme být premianty, kteří nedostávají jiné známky než jedničky. V životě se to bez čtyřek a pětek neobejde.

L - láska a laskavost

Láska a laskavost. Láska je jedno z nejčastějších témat ve filmech, knížkách a písničkách. Samozřejmě hlavně láska milenecká, ta nádherná euforie, když se zamilujeme. Každé slovo, každý pohyb či pohled milované bytosti je úchvatný, neexistují chyby ani pochyby. Všichni to známe a všichni víme, jak šťastní, ale taky zaslepení dokážeme být. Spousta velkých lásek se ani nedostane za toho stádium zamilovanost. Po čase euforie opadne a z miláčka se stane někdo obtížný, kdo je nám lhostejný nebo dokonce s kým nechceme dýchat ani společný vzduch, natožpak strávit celý život.

Když vztah vydrží, má šanci se rozvinout do lásky méně euforické, ale za to trvalejší, kdy už partneři o svých chybách vědí, ale dokáží s nimi žít. Už nejsou tak zaslepení, už si nemyslí, že našli nejlepšího člověka na světě. Tohle je druh lásky, které si vážím. Zamilovanost je od přírody, ale skutečná láska, ta už vyžaduje rozumného člověka a dost práce na vztahu. Kdo to neumí, může třeba celý život střídat partnery a hledat toho pravého. Nenajde, protože chyba není v partnerovi, je někde jinde. Je v nerealistickém očekávání, že můžu jen brát a nemusím nic dávat zpátky. Partnerská láska je o právě o tom partnerství, o tom, že každý něco do vztahu vkládá. A peníze jsou až to poslední, víc se cení tolerance, pochopení, podpora, upřímnost, důvěda. To je materiál, ze kterého se staví dobré mezilidské vztahy.

Laskavost je něco, co s láskou úzce souvisí. Podle mě bychom v životě potřebovali víc laskavosti. Takové té příjemné laskavosti, když se na vás prodavačka v obchodě usměje nebo kolega v práci řekne něco povzbudivého. Moc se to dnes nenosí a je to škoda. Laskavost nastupuje tam, kde lásku nevyžadujeme a nechceme dávat, ale přesto chceme s lidmi jednat tak, aby nám to bylo příjemné. Láska je emoce a těm se špatně poroučí. Laskavost je akt vůle, je to naše svobodné rozhodnutí. Mockrát jsem si ověřila, že laskavé chování se vyplácí. Lidé mají sklon chovat se k nám taky laskavě. Přijdete na úřad naštvaní a vylejete si vztek na úřednici. Jakou reakci od ní můžete čekat? Když přijdete a chováte se slušně, dokonce když projevíte pochopení s tím, že každý občas může udělat chybu, připravujete si půdu pro vstřícné jednání. Tak by podle mě měly vypadat mezilidské vztahy. Obvykle to tak i funguje, aspoň dokud mezi sebou lidé jednají čestně, bez postranních úmyslů, jako je ošidit nebo poškodit někoho.

K

Knížky. Miluju knížky. Odmalička jsem byla knihomol, četla jsem, co mi pod ruku přišlo.

Knížky přinášeji hlavně dvě věci: příběh a informace.

Příběhy jsou doménou krásné literatury. Tlustý román nebo stručná povídka, jak by mohly existovat bez příběhu?  Milujeme příběhy, vyrostli jsme na nich a pohádky z dětství si pamatujeme dodnes. Možná, že pohádky čteme dodnes. Fantasy literatura, ve které vystupují draci, čarodějky, příšery z podzemí nebo andělské bytosti, se dnes velmi rychle rozvíjí. Ale i ta potřebuje příběh. Harry Potter, knihy a filmy  o mladém čaroději, jsou silné právě v tom příběhu. Obsahuje také další nadčasové prvky: boj dobra se zlem, kdy dobro nakonec vyhraje. Hrdina je zpočátku outsiderem, to se nám někdy stalo každému, proto pro něj máme takové pochopení a dokážeme se do jeho situace vcítit.

Druhou věc, kterou na knížkách oceňuju, jsou informace. Tak zvaná naučná literatura. Ten výraz naučná se mi vůbec nelíbí. Jako by v něm bylo obsaženo, že mě někdo chce poučovat. Ten, kdo poučuje, má jaksi navrch nad tím poučovaným a to je nepříjemný pocit. Přitom mám ráda knížky, ze kterých se něco nového dozvím, a že jich dnes vychází spousta. Mnohem víc, než by člověk zvládl aspoň letmo přečíst. Navíc, nejsou nijak zvlášť levné, takže si opravdu rozmyslím, co koupím. Další možnost je půjčit si knížky v knihovně. Mým oblíbeným místem v knihovně je regál s novinkami.

V souvislosti s internetem se stále víc mluví o elektronických knihách. To už jsou jen soubory v počítači, úplně jim chybí ta hmotná podstata, nemají váhu, vůni, nemůžeme si je pohladit. Za to se dají sehnat levněji než ty papírové. Hlavně v angličtině, v češtině ten výběr ještě není tak úžasný. Velkou budoucnost podle mě mají elektronické knihy v oblasti naučné a odborné literatury. Znají to třeba studenti vysokých škol. My jsme kdysi měli stohy skript – papírových vysokoškolských učebnic, dnešní studenti mají internet.

Není to zvláštní? Internet je takovou bohatou studnicí informací, přesto stále vychází taková zajímavých knížek. I když říkáme, že nemáme na čtení čas. Stejně ale čteme, i když toho nezvládneme tolik, kolik bychom si přáli.

K - Knížky

Knížky. Miluju knížky. Odmalička jsem byla knihomol, četla jsem, co mi pod ruku přišlo.

Knížky přinášeji hlavně dvě věci: příběh a informace.

Příběhy jsou doménou krásné literatury. Tlustý román nebo stručná povídka, jak by mohly existovat bez příběhu?  Milujeme příběhy, vyrostli jsme na nich a pohádky z dětství si pamatujeme dodnes. Možná, že pohádky čteme dodnes. Fantasy literatura, ve které vystupují draci, čarodějky, příšery z podzemí nebo andělské bytosti, se dnes velmi rychle rozvíjí. Ale i ta potřebuje příběh. Harry Potter, knihy a filmy  o mladém čaroději, jsou silné právě v tom příběhu. Obsahuje také další nadčasové prvky: boj dobra se zlem, kdy dobro nakonec vyhraje. Hrdina je zpočátku outsiderem, to se nám někdy stalo každému, proto pro něj máme takové pochopení a dokážeme se do jeho situace vcítit.

Druhou věc, kterou na knížkách oceňuju, jsou informace. Tak zvaná naučná literatura. Ten výraz naučná se mi vůbec nelíbí. Jako by v něm bylo obsaženo, že mě někdo chce poučovat. Ten, kdo poučuje, má jaksi navrch nad tím poučovaným a to je nepříjemný pocit. Přitom mám ráda knížky, ze kterých se něco nového dozvím, a že jich dnes vychází spousta. Mnohem víc, než by člověk zvládl aspoň letmo přečíst. Navíc, nejsou nijak zvlášť levné, takže si opravdu rozmyslím, co koupím. Další možnost je půjčit si knížky v knihovně. Mým oblíbeným místem v knihovně je regál s novinkami.

V souvislosti s internetem se stále víc mluví o elektronických knihách. To už jsou jen soubory v počítači, úplně jim chybí ta hmotná podstata, nemají váhu, vůni, nemůžeme si je pohladit. Za to se dají sehnat levněji než ty papírové. Hlavně v angličtině, v češtině ten výběr ještě není tak úžasný. Velkou budoucnost podle mě mají elektronické knihy v oblasti naučné a odborné literatury. Znají to třeba studenti vysokých škol. My jsme kdysi měli stohy skript – papírových vysokoškolských učebnic, dnešní studenti mají internet.

Není to zvláštní? Internet je takovou bohatou studnicí informací, přesto stále vychází taková zajímavých knížek. I když říkáme, že nemáme na čtení čas. Stejně ale čteme, i když toho nezvládneme tolik, kolik bychom si přáli.

Dobře, že děláme chyby

Říkáme o sobě, že jsme jen lidé, že jsme bytosti chybující. Každý se také snažíme chyby nedělat nebo se aspoň vyhnout jejich důsledkům.

Ale jak by to vypadalo, kdyby se někomu skutečně podařilo vyhnout se všem chybám, dosáhnout skutečné dokonalosti a opravdu dělal všechno správně?

V první řadě by ho opustili všichni přátelé a blízcí lidé. Vy byste snad chtěli vedle sebe mít někoho, kdo je naprosto perfektní? Takový pan Dokonalý by nám jen připomínal naše vlastní chyby a to je jednak děsně nepříjemné a druhak strašně demotivující.

Dokonalost a bezchybnost také v člověku vyvolává pocit, že je dobrý, zvedá sebevědomí. Je fajn si věřit, ale přebujelé sebevědomí vede k namyšlenosti, pýše, aroganci a pocitu neomylnosti. A pýcha v nás uspí tu bdělost a ostražitost, díky které vnímáme své okol a přizpůsobujeme se mu. Díky pýše někdy přehlédneme, že se podmínky změnily, že situace kolem nás je jiná, že musíme reagovat jinak.

Naše chyby jsou vlastně takový korektor, který nás upozorňuje na meze  a mezery v našich schopnostech. Je to tak trochu jako špatná známka ve škole: když dostanu pětku z násobilky sedmi, je to jasný znak toho, že se musím něco doučit, pokud se chci vyhnout větším problémům. Jen ten život je trošku méně přehledný a občas nevíme, čím jsme si tu "špatnou známku" zasloužili a co se máme naučit.

J - jaro.

Jaro. Může někdo nemít rád jaro? Nedokážu si to představit. Já ho mám ráda a vždycky sleduju, jak se ze mě klubou další a další kytičky, od sněženek a bledulí, přes tulipány, narcisy, až se pak celé zahrádky zbarví záplavou květin.
Představuju si, jak to asi muselo vypadat před nějakými stovkami let, kdy lidé za celou zimu neviděli ani kytičku. Žádné pokojovky nebo řezané květiny, koupené v květinářství. K tomu nedostatek světla, protože svíčky a louče rozhodně nedaly tolik světla, jako naše elektrické žárovky a zářivky. To muselo být docela depresivní. Jaký pak pro ně musel být zázrak, když se objevila první sněženka. Vlastně na tom ještě nejsme tak špatně. Máme spoustu možností, jak si tu dlouhou zimu zpříjemnit. Krásné knížky, dobré jídlo, společnost přátel, voňavá koupel, dokonce i ty květiny si můžeme koupit, aby nám prosvětlily šedivé podzimní a zimní dny. 
I když já je moc nekupuju. Nejsou zrovna levné a taky se zřejmě pěstují někde v jižní Americe nebo čertví kde. Za podmínek pro pěstitele ne příliš výhodných. Za použití spousty chemikálií, mnohem více, než při pěstování potravin. Navíc se znečišťuje životní prostředí, protože je potřeba ty květiny dopravovat. Takže si radši počkám na to, až tulipány, růže a jiné kvítí vykvete i u nás.

I - inspirace

Inspirací pro písmenko I se mi stalo samo slovo inspirace. Miluju stav inspirace, kdy píšu a bez dlouhého přemýšlení se slovíčka skládají na monitor. Jindy to zase vázne, přepisuju, opravuju, a nedaří se mi vyjádřit svoje myšlenky tak, abych s tím byla spokojená. Kde se vlastně ta inspirace bere? Co to je? Jak ji přivolat? To jsou tak neuchopitelné a těžko zodpověditelné otázky. Chápu, proč spisovatelé mluví o inspirativním polibku múzy a chápu i to, jak nepříjemný může být spisovatelský blok. To je stav, kdy se člověk vůbec nemůže hnout z místa, cokoliv, co napíše, mu připadá nepoužitelné a neví, jak dál.

Taky takové stavy znám a mám několik způsobů, jak se  nich snažím dostat.

Nejvíc se mi osvědčila psací rozcvička. Otevřu si nový textový soubor, stanovím si limit třeba tisíc slov a začnu psát. Cokoliv, třeba úplné nesmysly, jindy třeba úvahy a myšlenky, na tom nezáleží. Hotový text totiž zlikviduju, nebudu ho schovávat ani publikovat. Slouží skutečně jako rozcvička. Pomůže mi rozhýbat se  a teprve pak začnu psát něco použitelného.

Někdy pomáhá procházka, úklid nebo fyzický pohyb. Chůze je vůbec úžasná podpora pro duševní činnost. Jednoduchý rytmický pohyb, připadá mi, že jak se hýbe tělo, tak ani ten mozek prostě nedokáže být úplně nečinný.

Největším zabijákem pro inspiraci je stress. Pro plynulou tvorbu potřebuju být uvolněná a v pohodě, jinak mi to opravdu nejde. Zajímalo by mě, jestli to stejně tak mají i ostatní. Jestli se třeba jiným psavcům píše naopak lépe pod tlakem a ve stresu.   

H - hodiny

Abecední seriál - písmeno H. Po kratším přemýšlení mě napadlo slovo hodiny nebo hodinky. A s tím souvisí pojem času. A samozřejmě i jeho nedostatek, se kterým se dnes pereme snad všichni. Hodiny jsou vlastně takovým symbolem stresu a shonu moderní doby.

Hodiny a hodinky jsou všude, nosíme je na rukou nebo v mobilu, jsou na počítačích i na kostelních věžích. Myslela jsem si tedy, že to bude snadné téma. Kupodivu se mi o hodinách píše těžko. Chybí mi inspirace, nápadů je málo a nejsou nijak zvlášť dobré. Čím to je, že věc tak obvyklá a všudypřítomná ve mě vyvolává psací blok?
Možná proto, že mi hodiny hodinky připadají jako symbol stresu. Symbol toho, že je potřeba čas hlídat, občas i spěchat, aby se stihlo to či ono. Když se řekne ČAS, skoro vždycky se mluví o jeho NEDOSTATKU. Nestíháme a cítíme se provinile, že nestíháme.
Mně se nejlépe píše tehdy, když jsem uvolněná a v pohodě. Pomyšlení na hodiny mě lehce znervózňuje, vzpomenu si na tu dlouhou řadu věcí, které chci nebo musím udělat. Nikdy dřív jsem si to neuvědomila, je to pro mě docela zajímavý objev. Taky na vás hodiny (nebo kalendář) působí podobně?