Co učíme naše děti?

Jeli jsme na dětskou akci. Autobus plný lidí, převažovaly malé děti v doprovodu svých rodičů. Pak nás zastavila policie a nějakou dobu jsme stáli, zatímco venku se cosi řešilo. Jednomu chlapečkovi, který seděl na doslech ode mě, rodiče naprosto vážně tvrdili, že nás zastavili kvůli chlapečkovo zlobení. A že nás pustí je tehdy, když slíbí, že už bude hodný. Asi tak pětiletý chlapeček se přitom provinil jen tím, že mu hodinová cesta připadala dlouhá a nebavilo ho klidně sedět a být zticha. Jen co jsem slyšela, podobnou “informaci” dostaly ještě nejméně další dvě děti.

Připadá mi to hrozné a to hned z několika důvodů.

1.       Používat policajty jako strašáky? A co když je to dítě bude potřebovat? Co když se ztratí nebo ho bude někdo ohrožovat? Policisté už takhle musí působit na děti dost impozantním dojmem, jsou velcí, silní, chodí v černém, i na mě tak působí. Děti by měly chápat policii jako někoho, kdo je tu na obranu proti skutečně zlým lidem a ne jako strašák pro nudící se děti. Navíc to mohla být úžasná příležitost dítěti povyprávět o tom, k čemu vlastně ta policie slouží, jak chytá zloděje a lumpy a jak je dobře, že ji máme.

2.       Další věc, která se mi nelíbila, je ta, že rodiče mají problém svoje děti zabavit. Předškolák se bude v autobuse nudit, na to se můžete spolehnout. Jediný způsob je zabavit ho. Povídat si s ním, hrát nějakou slovní hru. Vždyť je to úžasně cenný čas, kdy se můžete svému milovanému dítěti plně věnovat, dát mu celou svou pozornost bez rozptylování a beze spěchu. Děti takové chvíle milují. Pokud jim ovšem říkáte i něco pozitivnějšího, než jen že je zlobivé a že má klidně sedět.

3.       A třetí věc je ta, že dospělák dítěti bezostyšně a účelově lže. Říkáme dětem, jak je lež špatná, ale zároveň ji používáme a rozhodně nejde o zvořilost nebo milosrdnou lež. Je to zlá lež, která ubližuje. Ubližuje našim milovaným, těm, za které bychom dýchali.

4.       Ještě mě napadá jeden problém a to je, že podobný přístupem v dětech pěstujeme pocit viny a snižujeme jeho sebedůvěru. S nedostatkem sebedůvěry se potýkám většinu svého života, už od dětství a je mi moc líto, když podobné trápení někomu připravují jeho rodiče.

Tenhle blogopříspěvek tedy moc pozitivně nevyzněl. Snad to je aspoň námět k zamyšlení.