Obvykle jsem patřila k těm hodným holkám. Občas by na mě sedělo i tvrzení: Ta je tak hodná, až je blbá.
A zatímco jsem se takto chovala s přesvědčením, že je to tak správně, s nemalou závistí jsem se dívala na jiné ženy a dívky, které zdaleka tak hodné nebyly, kolikrát to byly protivné fúrie, ale daleko snáz než já získávali to, co od života chtěli.(Proč to píšu v minulém čase, když se mi to stává občas i teď?)
Jako většinu z vás, i mě vychovávali k tomu, že žena je jakási služebná síla v rodině, člověk, který svou (neviditelnou) prací drží rodinu pohromadě. Že upést nedělní bábovku je jaksi důležitější než to, že maminku bolí hlava. Že když si řádně neplní svou roli, která je navíc všem blízkým na očích a tedy snadno přístupná kritice, ohrožuje tím chod celé rodiny a hlavně osud svých dětí. Možná vám to neříkali přímo takto, ale ta ideální představa o ženské roli, ta je hodně zakořeněná a projevuje se v tom, jak smýšlíme o sobě i o druhých.
Pokud jste se snažila dostát všem těmto závazkům a naprogramovaným požadavkům, víte, jak je to těžké. Požadavky rodiny mohou být nekonečné a někdy je těžké říct: „Dost, mám toho dost.“ Nebo to třeba řeknete (zařvete), ale nejste důsledná, trochu si odpočinete a jedete dál ve stejných kolejích. Jak můžete mít sílu něco změnit, když nevěříte, že je to správné? A tak se dál obětujete svým blízkým a potlačujete ten nepříjemný pocit (závist), když vidíte, jak snadno kdejaká potvora dosahuje svého, jak se možná i váš muž podívá za naparáděnou fiflenou s dlouhými nehty.
Jak to tyhle ženské dělají, že dosáhnou svého, zatímco my – ty hodné - se tolik nadřeme a dostáváme na oplátku málo?
Umí si říct o to, co chtějí.
To je to hlavní. Lidi kolem neumí číst myšlenky. Když neřeknete, co chcete, nedostanete to. Svět je jako švédský stůl, je toho na něm hodně, ale když něco chcete, musíte si vzít talíř a nabrat si.
Žádné komentáře:
Okomentovat