Několik kolegyň si dnes postěžovalo na hnusné počasí. Je to zvláštní. Když je horko, vadí nám to. Když je zima, brbláme taky. Když prší, taky se nám to nelíbí. Jeden by řekl, že za ty roky, co jsme na světě už jsme si na počasí zvykli, ale ono to spíš vypadá, že jsme si zvykli nadávat a stěžovat si.
Kdysi jsem někde četla, že prý si máme dělat starosti s tím, co můžeme změnit a neřešit to, co je mimo náš vliv. Evidentně se tím spousta lidí neřídí a stará se o to, co řeknou sousedi, jak žije ta či ona celebrita nebo třeba nadává na počasí.
Co to je hnusné počasí? Že venku prší? Je zamračeno? Příroda déšť potřebuje. A když jsem pod střechou, co bych si dělala hlavu s počasím venku. I když chápu nespokojenost lidí, kteří venku být musí: zedníci na stavbě nebo pošťáci, ti mají důvod si stěžovat. Ale ani jim to nepomůže.
Nadávání obvykle ničemu nepomůže. Když nadáváme, vynakládáme energii zbytečně. Máme-li na situaci vliv, je lepší ho uplatnit a něco udělat. A když ten vliv nemám – třeba na to počasí – tak k čemu nám bude držkování a stížnosti? K ničemu, jen zkazíme náladu sobě a možná I ostatním.
Věčné stěžování si má ale tuhý kořínek. Je ve společnosti dobře příjímáno, protože se tak chová spousta lidí. Odvádí pozornost od naší práce k nepříznivým okolnostem, za které samozřejmě nemůžeme, že. A hlavně je to velmi silně zakořeněný zlozvyk, kterého je těžké se zbavit. Vím to, protože se toho věčného negativismu snažím zbavit už řadu let a pořád se vrací. Sice v daleko menší míře, ale pořád jsem nad ním nevyhrála. Plusem je to, že čím méně si stěžuju, tím líp se cítím. Tím snáz se mi daří užívat si toho pozitivního, co mi život nadělí. A to za to rozhodně stojí.
Takže: Venku není hnusně, venku je jen mokro. Hnusně by mohlo být uvnitř, kdybychom se tím uplakaným počasím nechali ovlivnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat