Březen byl – co se pamatuju – vždycky měsícem knihy. V devadesátých letech k tomu přibyl ještě březen – měsíc internetu, ale to už teď neplatí, protože internet je natolik rozšířený, že už ho není potřeba nějak zvlášť propagovat pomocí nějakých speciálních akcí, jako tomu bylo v jeho počátcích.
A co knížky, potřebují nějaký speciální měsíc? Těžko říct. Já čtu strašně ráda, takže jakékoliv akce na podporu čtení, knih nebo knihoven jsou pro mě zhola zbytečné. Ale mohly by mít význam pro děti. Dnešní děti jsou hodně často na internetu, kde samozřejmě taky čtou, ale není to stejné, jako čtení knížek. Knížky rozvíjejí fantazii tím, že si člověk představuje to, co čte. Navíc vás dobrá knížka do děje vtáhne tak, že zapomenete na to kolem a vžijete se do vyprávěného příběhu. Povrchní čtení hlášek na facebooku sice procvičuje čtení, ale o fantazii a o příběhu se tam vůbec mluvit nedá. Dokonce si myslím, že ty obrovské možnosti internetu, pokud jde o obrázky a videa, jsou někdy právě nevýhodné, protože to odstraňuje tu příjemnou nutnost vytvářet si podle napsaného textu v hlavě představu toho, co se v knížce děje.
K čemu je fantazie? Myslíte, že ji potřebují jen umělci? Umělci tvoří (nebo by měli tvořit) výjimečná díla a bez fantazie se těžko obejdou. Ale i obyčejný člověk ji potřebuje. Potřebujeme ji k tomu, abychom si dokázali představit věci, které neexistují. To nemusí být plané snílkovství. Všechno nové, co tvoříte, musíte nejdřív vytvořit ve své mysli, teprve pak v realitě. I když dělám něco tak obyčejného, jako je uvaření guláše, musím mít v hlavě představu výsledku. Všechno, co dělám, kolik čeho přidávám, jak dlouho to vařím, atd. to všechno je podřízeno jednomu výsledku a to je moje představa o tom, jak má vypadat guláš.
O něco více fantazie a představivosti potřebujeme, když si třeba zařizujeme byt, zahradu nebo zdobíme stromeček. Když plánujeme oslavu narozenin. Vymýšlíme pro někoho dárek. A co teprve když komunikujeme s dětmi. Díky fantazii pro dokážeme vymyslet hry, zabavit je, zaujmout i něco naučit.
Fantazie souvisí také s tvořivostí – kreativitou. Tvořivý člověk dokáže nacházet i neobvyklá řešení a tak si poradit i s problémem, na který obvyklé a navyklé postupy nefungují. A to zdaleka není jen doménou umění. I v té nejtechničtější firmě se vyskytují problémy, které vyžadují neobvyklá řešení. Je v lidské přirozenosti nejddřív vyzkoušet to, co už známe, co už fungovalo. Ale co když už to nefunguje? Pak musíme hledat řešení nová a tady se právě projeví tvořivá kreativní mysl obdařená fantazií. Tvořivost naštěstí není nic, co by bylo jednou provždy dané – jako barva očí, nebo krevní skupina. Dá se trénovat a hodně závisí i na podmínkách – i ten, kdo se za tvořivého člověka vůbec nepovažuje, může v příznivém prostředí vymyslet zajímavé věci. Naopak lze také kreativitu utlumit (naštěstí to nemusí být natrvalo) jen tím, že ji klademe překážky, držíme se bezpečných a zavedených postupů a odmítáme vybočení z navyklých schémat a šablon.
Spisovatelem, kterého obdivuju pro jeho fantazii, je Terry Pratchet. Je představitelem fantasy literatury, což je něco jako pohádky pro dospělé, vystupují v nich bytosti, jako jsou trpaslíci, draci, kouzelníci, existuje magie, cestování časem a podobné věci, které jinak v běžném životě nepotkáváme. Někteří autoři – včetně Pratcheta – si vymýšlí celé země a světy, do kterých svoje příběhy umísťují. A těch příběhů může být víc, Pratchet napsal několik desítek knih, které se odehrávají na jeho vyfantazírované Zeměploše. Líbí se mi u něj, že i když používá vybájené věci, jeho knížky mají příběh. Když popisuje třeba soužití trpaslíků, lidí, trolů, objevují se tam věci – konflikty, nedorozumění, ale i sympatie a láska – jako v reálném životě. I postavy má popsané tak, že jsou uvěřitelné a dost podobné lidem kolem nás. Některé knížky, které jsme četla (od jiných autorů, jmenovat je nebudu) se spíše opájely těmi neobvyklými fantastickými rekvizitami, ale příběh nijak výjimečný nebyl. Kdybych knížku přirovnala k dortu, tak těsto je ten příběh a ten je ozdobený magií, kouzly, draky, trpaslíky, očarovanými předměty a podobně.
Správný dort musí mít v rovnováze dobré těsto i přiměřeně ozdob. Ozdoby bez těsta, to není dort. A těsto (příběh) bez ozdob, to sice zasytí, ale taky tomu něco chybí. U Pratcheta je to pro mě ta správná směs obojího.
A další věc, která se mi u něj líbí, je jeho smysl pro humor. Neprojevuje se to jen v tom, že se tam občas objeví nějaký ten vtípek nebo ironie. Cítím to z celého toho čtení. Je to takový pocit lehkosti, uvolněnosti, pohody. I když třeba popisuje v podstatě vážné věci, nesnaží se být smrtelně vážný a seriózní. To se mi líbí. Nemám ráda, když se lidi nebo věci berou příliš vážně.
Žádné komentáře:
Okomentovat