Když někdo rád a hodně čte, časem ho možná napadne, že by mohl zkusit něco napsat. Vypadá to jednoduše, stačí papír a tužka nebo počítač a pak ještě možná kousek talentu a nějaký ten nápad. Všichni jsme se ve škole učili češtinu a občas si myslíme, že jednička ze slohů znamená, že máme talent. Nevím, jaká kritéria mají učitelky češtiny při opravování slohových prací, ale kdyby každý jedničkář psal knihy, byla by polovina národa spisovateli. Nejspíš mají poněkud nižší laťku než je náročná čtenářská veřejnost.
Dovednost psaní se ale přesto velmi hodí. Když píšeme emaily nebo někde na facebooku, nechceme vypadat jako blbečci. Některé chyby jsou odpustitelné – překlepy atd. Ale chyby v měkkých a tvrdých i vypadají hloupě a když se pak objeví třeba v emailu, kterým žádáte o zaměstnání, tak to vám rozhodně nepomůže.
Komu nestačí tento psaní, může si zkusit blogování. Psát blog je technicky nenáročné, pokud si poradíte s emaily, tak stejně snadno zvládnete blogovat. Stačí si otevřít bezplatný účet např. na www.blog.cz, zvolit jméno pro svůj blog a pak už jen tvořit texty a zveřejňovat. Zpočátku asi nebudete mít moc čtenářů, teprve časem se k vám naučí chodit, pokud tedy budete psát něco, co stojí za čtení. Možná je dobře, když je těch čtenářů na začátku málo. Aspoň nebudete mít takovou trému a obavu ze zveřejnění svých myšlenek. Protože dobře psát znamená dávat něco ze sebe. I když nemusíte zveřejnit svoje jméno a být vlastně anonymní, vaše osobnost ve v psaní projeví. Ať jste milí a laskaví, nebo agresivní a naštvaní, nebo třeba depresivní, vaše texty budou vaši náladu odrážet. Měly by. Dokonce i když je vaším tématem něco neosobního, jako třeba matematika, stejně se váš styl projeví.
Témata si můžete volit libovolně, i ta všeobecně neoblíbená matematika má svoje příznivce. Hodně úzce specializované blogy sice nemají bůhvíjak vysokou návštěvnost, ale zase se tam snáz vytvoří komunita lidí, kteří se zajímají o podobné věci a to se projeví v kvalitních diskuzích pod články. Komentáře pod články jsou jedna z výjimečných vlastností blogů. Samozřejmě, že ne každý komentář je vítaný, někdo jen spamuje a dožaduje se vaší návštěvy na svém blogu (přitom se možná ani neobtěžuje přečíst si váš článek), někdo je agresivní a potřebuje ventilovat svoji naštvanost. Obzvlášť když se pustíte do nějakého kontroverzního tématu, tak se najde dost lidí, kteří s vámi nebudou souhlasit a občas budou nesouhlasit dost nevybíravě. Napadá mě třeba blog Módní peklo, kde autorka hodnotí oblečení na českých ulicích, ilustruje to fotografiemi a někdy je hodně kritická. Ale na druhou stranu má články, které svědčí o dobré znalosti v oboru módy, nejspíš si umí i něco ušít, takže asi ví, o čem píše. Svým ostrým psacím stylem navozuje podobně laděné komentáře. Když to blogerka ustojí a nebere si to osobně, tak nakonec proč ne?
Můj blog má doufám jinou atmosféru. Méně kritickou a spíš takovou odpočinkovou. Něco jako pohodové počtení u odpolední kávičky. Nechci nic dramatického řešit, i když se někdy dotknu citlivějších témat. Nemám příliš ráda konflikty a názorové střety ani ve skutečném světě, je logické a pochopitelné, že ani na blogu je nechci vyvolávat.
Psaní vypadá jednoduše, protože k němu potřebujete jednoduché prostředky, ale někdy se nedaří. Myslím, že většina psavců má stejnou zkušenost jako já: někdy se to píše jako po másle, slova plynou snadno a bezproblémově. Jindy sedím u počítače a on to nejde. Když už něco napíšu, tak se mi to nelíbí, buď to přepisuju, nebo rovnou smažu, nedaří se mi to, je to dřina bez použitelného výsledku. Mozek asi potřebuje být na tu činnost naladěný. Mě se dobře píše v pohodě, když o nic nejde. Stres, blížící se termín, obavy z něčeho, to jsou věci, které moji schopnost psát ničí (naštěstí jen dočasně). Na blogu je to jedno, jestli napíšu jeden článek za měsíc nebo dvacet, je to jen na mě.
A když mám takovou tu nepsavou náladu, píšu si aspoň pro sebe. Jen tak pro srovnání myšlenek a ujasnění si toho, co dělám nebo dělat chci. Když je myšlenka v hlavě, může být nekonkrétní a nejasná, ale jakmile ji chci napsat, musím jí dát zřetelnou formu, najít pro ni správná slova. To je jeden veliký přínos, který mi psaní přináší. Sám proces psaní je pro mě odměnou, odreagováním a smysluplnou činností. To, co pak udělám s napsaným textem, je věc druhá. Často ho prostě smažu, protože cítím, že svůj účel už splnil a že se nehodí k tomu, abych nabízela někomu ke čtení. Někdy si ho schovám, abych se po čase mohla podívat na svoje tehdejší uvažování. A někdy ho dám sem na blog případně někam jinam a doufám, že moji čtenáři budou mít z textu stejné potěšení, jako já, když jsem ho psala.
Žádné komentáře:
Okomentovat