Ta pesimistická úvaha byla ale jen kraťoučká, rychle se zase zvedla a šla do kuchyně odložit nákup. K večeři budou ovocné knedlíky. Kupované. Manžel to neměl moc rád, nechtěla se s nimi patlat, když věděla, kolik toho musí ještě dneska stihnout.
Nebylo to poprvé, kdy si přinesla práci domů. Podklady a tabulky, které připravovala pro šéfa, jí zabíraly více času, než se jí líbilo a asi i víc času, než by považoval za přiměřené její vedoucí. Někdy mu ani neřekla, že něco dodělává doma.
Samozřejmě, protože všechno stále kontrolovala, snažila se být pečlivá, vyhnout se každé možné chybě, mít všechno perfektní. Když udělala něco, cítila se hloupě. Provinile. Rozum jí říkal, že chyby jsou normální a že je dělá každý, ale nepříjemné pocity a vnitřní nejistota ji nutily snažit se udělat všechno bezvadně. I za cenu osobních obětí. Tak dnes bude muset obětovat volný večer, aby dokončila to, co slíbila zítra odevzdat.
Nebyl čas na lelkování, rychle naházela prádlo do pračky, zalila květiny a pustila si počítač. Do večeře ještě něco stihne udělat.
Zase šla spát až skoro o půlnoci. Zase to zabralo víc času, než čekala. Soustředit se, když únava po celém dni vyvolává touhu po spánku, to je docela dřina. Ale stihla všechno. Snad by cítila i jisté uspokojení nebo hrdost na svoji práci, kdyby nebyla tak ospalá.
+++
Uspokojení se dostavilo druhý den. Šéf řekl: dobrá práce. Říkal to skoro vždycky a ona to ráda poslouchala. Tvářila se skromně, ale ve skutečnosti měla chválu ráda. Ráda? Milovala ji. Toužila po uznání, jako touží žíznivý člověk po vodě. Jakoby stále doháněla deficit z dětství, kdy ji rodiče jen málokdy pochválili. Výborné výsledky ve škole i mimo ni považovali za samozřejmost, zato když se něco nepovedlo, dokázali to rozebírat tak dlouho a podrobně, že si kolikrát říkala, že by raději držela facku než poslouchat ty nekonečné analýzy jejích provinění.
+++
Zaklapla za sebou dveře, shodila boty a posadila se na lavici v předsíni, aby se vydýchala. Jako včera, předevčírem, skoro každý den. Dnes si nenesla práci pro šéfa, dnes chtěla potěšit manžela. Guláš s knedlíkem mu udělá radost. Jen kdyby nebyla tak unavená. No nic, nedá se nic dělat. Jde se vařit.
Samozřejmě se nemýlila, večeře se povedla a manžel byl na výsost spokojen. Dokonce řekl, že ho to překvapilo. Čekal, že po včerejší práci dlouho do noci bude unavená a že udělá něco jednoduššího.
V té chvíli jí to došlo.
Sama od sebe toho čeká hodně. Honí se, aby všem pomohla, vyhověla, byla k dispozici. Není to manžel, který by si vynucoval složité večeře. Byl to její pocit viny, že se mu málo věnuje.
Přitulila se k němu a řekla: „Dobře, zítra budou špagety a kupovaná omáčka.“
Objal ji a odpověděl: „Budu jíst třeba suchý brambory, ale nechci aby ses pořád honila a stresovala.“
Políbila ho a řekla mu: „Fajn, tak ty brambory budou pozítří. Když budeš hodnej, tak ti je omastím.“
Rozhodla se, že už nechce být štvanou zvěří. Hlavně ne tehdy, když ten, kdo ji štve od úkolu k úkolu, má být ona sama.
Žádné komentáře:
Okomentovat