Přítomný okamžik

Dnešní den je první, který by se dal považovat za jarní. Svítí sluníčko, je teplo a lidé odkládají šály a rozepínají bundy. I když podle kalendáře bude jaro až za tři týdny, ale kalendář v tomhle bývá zpožděný. Těším se na víkend, jestli bude takhle hezky, docela ráda už bych dala nějaká ta semínka do země. Je to docela brzo, ale snad už nám tuhé mrazy nehrozí.

Stejně je to zvláštní. Když mrzlo, až praštělo, jen těžko jsme si dokázali představit, že zase bude teplo nebo dokonce vedro. A když vyleze sluníčko, zapomínáme na třeskuté mrazy, které nás trápili ještě před pár týdny. Vypadá to, že žijeme přítomným okamžikem. On také přítomný okamžik, to je ta jedinná chívle, kdy můžeme něco změnit. Minulost už je pryč, ať byla jakákoliv, nezměníme ji a můžeme se s ní jen smířit. Budoucnost je před námi a i když se snažíme plánovat, skutečnost pak může být jiná.

Ale v tom přítomném okamžiku, v tom TEĎ a TADY, v tom jediném můžeme něco udělat. Rozhodnutí a činy, která uděláme teď, ovlivní naši budoucnost. Doufáme, že ta budoucnost bude lepší, než minulost, ale pokud budeme dělat stále totéž, tak jen těžko můžeme čekat nějakou změnu. K situaci, ve které jsme, nás přivedla naše minulá rozhodnutí. Pravda, jsou tu i vlivy z okolí, které nemůžeme dost dobře kontrolovat.

Velké činy, které obdivujeme u významných lidí – hudebníků, sportovců, vynálezců – nejsou dílem přítomného okamžiku. Obvykle jim předchází dlouhá doba, kdy se nic významného neděje. Když musí každý den udělat něco pro svůj cíl. Každý den pár hodin hrát na piáno, trénovat, pracovat. Kdyby to bylo snadné, dokázal by to každý. Právě pro to, že to každodenní úsilí není snadné, vynikají ti, kteří ho vynaloží.

Každý den se můžu rozhodnout, jestli budu cvičit (na hudební nástroj nebo v tělocvičně) nebo dělat něco jiného. Každý den je nová přítomnost, kdy můžu udělat něco pro svoje lepší zítra. Když podlehnu lenosti, řeknu si, že se z toho nestřílí, vždyť je to jen jednou, vypadá to jako nic. Ale když to udělám zítra, pozítří, popozítří, stane se z toho zvyk. Stejně tak, jako se sportovcům stává zvykem sportovat každý den a hudebníci jsou zvyklí každý den hrát. Ten zvyk nevznikl sám o sobě. Byla to série rozhodnutí, kdy museli volit mezi tím, co se jim chce a tím, co by dělat měli.

Když píšu tahle mravokárná slova, trošku se stydím. Psaní mě baví, jenže teď jsem měla dělat něco jiného. Jeden projektík, který jsem si sama vymyslela a tudíž mě nikdo nehoní a neupomíná. Kdybych se na něj vykašlala, nikomu by to nevadilo, protože o něm nikdo neví. Nikdo kromě mě. A já se na něj vykašlat nemůžu, protože mi na tom záleží. Cítila bych se mizerně. Můžu ho o chviličku odložit, třeba o tu chvilku, kterou jsem teď strávila psaním, ale ne o víc.

Odkládání je velký problém nejen můj, ale i spousty dalších lidí, hlavně těch, kteří pracují samostatně a mají vůbec prostor činnost odložit. Velmi dobře ho znají vysokoškoláci. Na vysoké škole se můžete půl roku docela flákat, ale pak přijde zkouškové a vy ten proflákaný čas musíte dohnat. Je to protivné, protože jednak víte, že několikamésíční leháro se nedá plnohodnotně nahradit na pár dní a stress, který je s tím spojený taky není nic příjemného. A ještě si člověk připadá jako debil, dává se předsevzetí, že příště se bude učit dřív, příště se nenechá vlastní pohodlností dohnat do takové situace. Taky to znáte? Nebo jste ti vzorní, co všechno dělají včas, kdo bez problémů plní termíny a všechno zvládají?