Chudoba

Chudoba, to je nepříliš příjemné slovo, které má dva významy.

Ten první, to je chudoba ve smyslu materiálním, chudoba jako nedostatek, nouze. Existuje něco, čemu se říká hranice chudoby, znamená to určitý minimální příjem, kdy člověk pod touto hranicí je už i oficiálně považován za chudého. Jenže nás taková někým vymyšlená hranice moc nezajímá. Obvykle se posuzujeme podle svého okolí, podle lidí kolem, které považuje za pozitivní vzory. Občas slýchám o tom, jak lidé v některých chudých zemích dokáží být spokojení a usměvaví a jsou ve větší pohodě, přestože z našeho hlediska jsou strašně chudí. Porovnáváme je se svojí vlastní situací. Oni se ale neporovnávají s námi, oni se srovnávají s lidmi, mezi kterými žijí. A ti jsou na tom stejně.

Když budete mít velmi slušný plat, ale všichni kolem budou mít mnohem víc, budete se cítit chudý. Nejde o tu absolutní částku, ale spíš o to, kam se díky svým příjmům a svému majetku zařadíte ve společnosti. Když vás vaše nízké (nebo třeba i vysoké) příjmy vyřadí ze společenské vrstvy, na kterou jste zvyklí, nejspíš se budete cítit osamělí. A to může být mnohem horší než to, že si nemůže dovolit koupit to nebo ono.

Slovo chudoba se používá i v přeneseném slova smyslu. Chudoba ducha je třeba takové oblíbené úsloví. Vzdělání má dnes velkou prestiž, považujeme ho za cestu k lepší budoucnosti. Buď studujeme sami, nebo podporujeme vzdělání u svým dětí “aby se jednou měli lépe než já”. Bohužel je možné projít školami, získat tituly a přesto nebýt moudrý. Chudoba nebo bohatství ducha, to není tak úplně záležitost vzdělání, to je i o hodnotách, o tom, čeho si vážím a co jsem se v životě naučil/a. podle mě to má i hodně co dělat se vztahy mezi lidmi. Nebo vy byste označili za moudrého člověka, který je neustále s ostatními v konfliktech?