Tak jsme měli v bytě řemeslníky. Nepozvali jsme si je sami, byla to akce celého domu, protože vyměňovat trubky na odpad je věc, která se musí dělat najednou ve všech bytech nad sebou.
Nebyla jsem z toho nadšená, nemám moc ráda, když se mi po bytě potulují lidé v montérkách. Vždycky to znamená nějaký ruch. Ani by mi tak nevadilo, že je potřeba vyklidit příslušné prostory a připravit řemeslníkům prostor k práci. Spíš je mi nepříjemné, že se tady pohybují, že vlastně narušují prostor, který považujeme za svoje soukromí. I když o nich víme předem, přístup jsme jim umožnili nebo je v některých případech i sami pozveme.
Navíc nás probudili boucháním na dveře zhruba o hodinu dřív, než jsme je čekali. Zřejmě chtěli začít co nejdřív, aby to také co nejdřív dokončili, to je samozřejmě chvályhodné a to mě taky smířilo s tím nepříliš příjemným probuzením.
Kdysi se o Češích říkalo, že mají zlaté ruce a o mnohých řemeslnících to platí stále. Všichni ovšem známe buď z vlastní zkušenosti nebo z vyprávění známých, že jsou i umělci v montérkách, které raději k práci nepustit. Třeba když vám nainstalují elektřinu tak, že to odporuje bezpečnostním normám a třeba i zdravému rozumu. Nebo když vykachlíkují koupelnu tak, že bych to já sama zvládla lépe. Případně při práci přeříznou nějaký důležitý kabel. Všechny tyto věci znám naštěstí jen z vyprávění.
Jako nepříliš silná žena mám také nepříjemný pocit z toho, když jsem doma sama a mám si sem vpustit několik mužů. I když jsou ohlášení a žádné postranní úmysly nemají, stejně je mi to nepříjemné.
Velmi mě překvapilo, že můj partner to cítí úplně jinak. Je obdivovatelem řemesel a když jsou řemeslníci v bytě, rád se chodí dívat, co a jak dělají, konverzuje s nimi a vůbec to považuje za příjemnou zábavu. Ruch a hluk, který celou akci doprovází mu nijak nevadí, naopak, je to pro něj skoro stejně vzrušující záležitost, jako pro jiného muže sledování fotbalu nebo hokeje.
Ten odlišný pohled na věc mi připomněl, jak moc různí dokážeme v různých ohledech být.( Nemyslím teď s mým partnerem, ale všeobecně. S mým chlapem spolu žijeme už několik let v pohodě, takže ty rozdíly asi nejsou zásadní.) Svůj postoj, který považujeme za normální a ani nás nenapadne nad ním přemýšlet, se najednou už nezdá tak samozřejmý. Ani tonemusí být zdrojem konfliktů, pokud nás postoj toho druhého neohrožuje. Různý pohled na přítomnost řemeslníků v bytě je právě příklad takového neohrožujícího rozdílu v názorech. Proto mi to nevadí.
Daleko víc by mi vadilo, kdyby měl třeba můj partner jiný názor třeba na nevěru. Je pro nás normální považovat nevěru za porušení vztahu a jsme v tom zajedno. Kdyby to tak nebylo a můj partner by ji řekněme považoval jen za občasné zpestření vztahu, které si může bez výčitek svědomí dopřát, vadilo by mi to poravdu hodně. Dokonce i kdyby mi vůbec nevěrný nebyl. Protože to už bych cítila jako ohrožení něčeho důležitého. Svých vlastních hodnot. Toho, co považuju za důležité, na co se spoléhám a čemu věřím.
Dokážu být tolerantní, ale jen tehdy, když není ohroženo něco, čeho se cením. Dobré vztahy s lidmi, které mám ráda, jsou jedna z nejvzácnějších věcí, nedokázala bych se bez toho cítit šťastná a spokojená, proto mě těší, když se v zásadních věcech shodujeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat