Zní to jako fráze, ale je to velká pravda. Obvyklým a navyklým způsobem jednání je sledovat, co se děje kolem a reagovat na to. Je to normální a jsme na to zvyklí. Nejspíš to stejně tak dělají i lidí kolem nás. Reagovat, to znamená být reaktivní, řídit se tím, co už se stalo. Teprve když člověka vyhodí z práce, začne uvažovat, co dál. Studenti se na zkoušky učí až na poslední chvíli, pak se vybičují k obrovskému úsilí, v příšerném stresu možná i zkoušku udělají, ale příště to přes všechna svá předsevzetí udělají stejně. Kašleme na zdravou výživu nebo dostatek pohybu a pak se divíme, že jsem tlustí, nepohybliví, věčně unavení.
Samozřejmě, že snadno najdeme tisíc důvodů, proč nemůžeme to nebo ono dělat dřívěji, včas, lépe. Nejsme přece jasnovidci, abychom věděli, co se stane. (Jasně, jak bychom mohli tušit, že nás čeká maturita nebo že přebytek jídla a nedostatek pohybu povede k tloušťce.) Za špatnou studijní morálku můžou kamarádi na koleji, špatné soustředění, profesor, který to neumí vyložit, rodiče, protože se pořád hádají atd. Mizerný výdělek v práci nebo v podnikání, to jsou objektivní podmínky, přece nemůžeme za to, že nás špatně platí, že lidi nekupují, že je krize.
Tento druh výmluv jako by říkal, že ti, kterým se daří, jsou na tom lépe proto, že mají lepší podmínky. Lepší zdraví, více peněz, rychlejší metabolismus, protekci, vlivného příbuzného, talent na to nebo ono. To samozřejěm může být pravda. Stejně tak ale je pravda, že ten, kdo v životě něco dosáhl, na tom musel hodně zapracovat.
Talent nebo peníze jsou vám k ničemu, když jich nedokážete využít.
Být proaktivní je něco jiného. Znamená to, že jsem aktivní ještě dřív, než mě k tomu okolnosti donutí.
Například když se chystá propouštění ve firmě, nečekat, jestli budu mezi propuštěnými, ale už předem hledat možnosti. Jistě, že to není lehké, zvlášť když je všude kolem velká nezaměstnanost a omezují mě závazky k rodině, vzdělání nebo dopravní omezení. Podstatné je to základní uvažování, kdy nečekám pasivně, až co se stane, ale hledám způsoby, jak věci řešit. Protože většina událostí se neděje jen tak zničeho nic, obvykle jim předcházejí určité signály, ale my jim nevěnujeme pozornost, případně je ani vidět nechceme.
Žádné komentáře:
Okomentovat