Vztek

Jsem naštvaná. Někdo mě zklamal. Dívka, které jsem docela věřila. No, není to poprvé, mám sklon lidem spíš věřit, než je podezírat z neupřímnosti. Určitě je to lepší, než každého hned podezírat z toho nejhoršího. Samozřejmě, že i moje důvěřivost má svoje meze, hlavně pokud jde o věci materiální.

Spíš jde o to, že očekáváte od člověka nějaké jednání, a on se pak zachová jinak. Zvlášť když se tím vlastně postaví proti vám, tak to tou důvěrou otřese.

Takhle naštvaná už jsem docela dlouho nebyla. Někde jsem četla, že vztek je energie. To tedy je. Když jsme naštvaní, najdeme v sobě energii udělat nebo říct věci, za které se pak stydíme. Po čase vztek vyprchá a vypadá to, že nic užitečného nepřinesl. My vůbec máme sklon považovat hněv za negativní a nežádoucí emoci. Přitom když se v nás během miliónů let vyvinul, musí mít nějakou důležitou funkci. Ve vzteku dokážeme velmi efektivně zmobilizovat svoji energii a nasměrovat ji jedním směrem. Pohužel jen málokdy je to směr konstruktivní. Většinou spíš destruujeme. Pamatuju si, jak jsem jednou ve vzteku rozkopala odpadkový koš. Nebo s kolika věcmi už jsem dokázala praštit.

Kdyby to tak šlo nějak přesměrovat. Kdyby člověk to svoje naštvání mohl využít k něčemu užitečnému. Kdybych pracovala manuálně, tak by to možná nějak šlo. Jenže většina mé práce je u počítače, to žádná fyzická dřina není.

Někdy ve vzteku uklízím. To funguje, jde mi to daleko rychleji. A nejlepší je třídění a likvidace starých věcí. Bez sentimentu a bez váhání vyházím všechno to, nad čím bych za normálních okolností dlouze přemýšlela a říkala si, že je to škoda atd.

Teď se zase snažím se z naštvání vypsat. Jen doufám, že se to na někoho nepřenese. Nerada šířím negativní emoce. I když – je hněv jen a jen negativní? V některých situacích je přece na místě. Držet hubu a krok a bez řečí vždycky udělat, co mi kdo řekne, to je trochu nešťastný způsob. Lidi pak mají pocit, že si z vás můžou udělat skoro rohožku. Když se pak při nějakém nehorázném požadavku rozčílíte a dáte to najevo – samozřejmě v určitých mezích – tak se lidi naučí, že máte svoje hranice, které nejste ochotni překračovat.

Někteří lidé (muži) si myslí, že ženám nesluší, když se zlobí, že k ženské roli patří taková ta měkkost a poddajnost. Rozčilovat se není hezké, lidi to nemají rádi. Ale je účelné.

Třeba teď mi vztek pomohl napsat článek na docela zajímavé téma. Příště se nebudu rozčilení až tak bránit. Spíš budu hledat, co ho způsobilo a jak ho můžu nasměrovat na vyřešení toho dahéno problému. To sice vždycky nejde (jak chcete vyřešit třeba praštěného šéfa?), ale někdy ano.