Fantasy literatura je sice určená dospělým, ale přesto se v ní vyskytují draci, kouzelníci, trpaslíci a podobné bytosti. Objevila jsem ji až jako dospělá, skoro ve čtyřiceti a dnes zjišťuji, jak oblíbená a rozšířená je.
Na první pohled se může zdát divné, že by si rozumný dospělý člověk chtěl číst takové pohádky. Vždyť co jiného to může být než pohádka, když jsou tam draci a kouzelníci?
To je jen povrchní pohled. Rozdíl mezi dětskou literaturou a knížkami pro dospělé není v tom, že jedno je vymyšlené a druhé budí zdání opravdovosti. Rozdíl je podle mě v tom, jaká témata zpracovává. Kouzelníci a trpaslíci můžou být zosobněním výrazných osobností, které ale řeší podobné problémy s láskou, prací, seberealizací, smyslem života jako řešíme my sami. V tom smyslu nám jejich příběh připadá stejně pravdivý a reálný jako náš život.
Mým oblíbeným autorem je Terry Pratchet. Napsal celou řadu knih, odehrávají se na Zeměploše, což je vlastní vymyšlený svět. A je to dost velký svět, aby se tam vešlo jak velkoměsto, tak i vzdálené venkovské oblasti, aby tam byly cizokrajné země, kde žijí různé rasy. Vedle sebe se tam objevují trolové, trpaslíci, čarodějky a samozřejmě také lidé. Musím obdivovat fantazii, s jakou si ten svět vytvořil a i tu důslednost, se kterou se svého světa drží. Navíc si myslím, že je dost vzdělaný, protože v některých knížkách popisuje i docela dost vědecké záležitosti. Kromě toho píše čtivě a s humorem (zčásti to bude i zásluha překladatele).
Pratchetovi hrdinové jsou takoví černobílí. Ani stoprocentně dokonalí, ani naprosto zlí. Stejně jako v životě. I ten největší mizera má svoje dobré stránky a nikdo není takový anděl, aby se mu nedalo nic vytknout. Možná právě to odlišuje dětské pohádky od dospělácké fantasy. Chybí jasná hranice mezi zlem a dobrem, takže musíme přemýšlet. Vžíváme se kůže těch postav a uvažujeme, co a jak bychom v dané situaci dělali. U příběhů pro děti musí být dobro a zlo více odlišeno. Nakonec pohádky mají i určitý výchovný efekt, proto by dobro a zlo nemělo splývat. Když je čarodějnice zlá a Sněhurka hodná, je to stoprocentní, nehledají se na čarodějnici kladné vlastnosti a na Sněhurce slabiny. Dětem to umožňuje identifikovat se s tou správnou dobrou bytostí a na konci příběhu si ulehčeně oddychnout, když dobro zvítězí.
Fantasy literatura se liší i svým rozsahem. Často to bývají tlusté knihy nebo celé řady knih. Docela chápu, proč se autor i čtenář ke stejným postavám nebo světům rád vrací. Když se s hrdiny nebo místy sžijete, prožijete s nimi nějaký příběh, rádi se do známých končin vrátíte, protože už k nim máte vztah. A co teprve autor, který si ten svět vymyslel a strávil při jeho popisování tolik času! Musí k němu mít vztah jako k vlastnímu dítěti. Autoři “normální” literatury z reálného světa to mají snazší, oni svůj svět znají, protože v něm žijí. Nemusí tolik vymýšlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat