Už jsem se v životě stěhovala několikrát. Poprvé jako malé dítě, ještě předtím, než jsem nastoupila do školy. Bydleli jsme tehdy s rodiči na samotě a moje doprava do školy by byl dost problém. Takže jsme opustili místo, kde lišky dávali dobrou noc, kde jsme měli zahrádku a králíky a zamířili do města. Město střední velikosti, kde jsme dostali byt na sídlišti. Byl to trochu jiný životní styl, než na venkově, ale nemůžu říct, že by mi tam něco chybělo. Jestli ano, tak už si to nepamatuju. Myslím, že děti jsou schopné se snadno přizpůsobit a i v tom městě bylo spousta míst, kam jsme si mohli chodit hrát. Navíc jsme bydleli na kraji města a do přírody bylo nedaleko.
Na to první stěhování mám jen mlhavé vzpomínky.
Po několika letech následovalo další stěhování. Jen o kousek, ani ne tčicet kilometrů, do podobného města, kde můj táta získal větší byt. Větší byt byl samozřejmě větší komfort (taky víc prostoru pro nepořádek, to by asi dodali moji rodiče). To už jsem se držela víc doma, hodně jsem četla a v pubertě jsem byla spíš ten člověk, který se s ostatními až tak moc nepřátelí.
Další – spíš takové poloviční - stěhování nastalo, když jsem odmaturovala a odešla na vysokou. Studovala jsem v Liberci a byla jsem tam docela šťastná. Hlavně z toho pocitu svobody, kteý jsem najednou měla. Ne, že by moji rodiče byli nějak zvlášť přísní, ale spíš tak celkově, i ve škole i doma (tedy na koleji) bylo najednou méně dozoru a více svobody. Hospody a flámování mě moc nebralo, byla jsem spíš taková slušná holka, ale vůbec ten pocit, že mě nikdo nekontroluje, že si můžu dělat skoro, co chci, ten byl hrozně příjemný. Na kolej jsem se stěhovala vždycky v září, v červnu pak zpátky. Znamenalo to převézt vlakem docela dost věcí a všechno to odnosit na ramenou, protože auto naše rodina neměla. Takhle jsem se stěhovala čtyři roky.
Po škole nastalo další rozhodování: kam dál? V oblasti, kde jsem bydleli, bych uplatnění ve svém oboru těžko hledala. Bylo to těsně před sametovou revolucí a nezaměstnanost prakticky neexistovala. Ale samozřejmě záleželo na tom, kde bydlíte a jaké firmy jsou ve vašem okolí. Po kvalitifikovaných lidech byl hlad. Vzpomínám si, že v posledním ročníku jsem byla na setkání s potenciálními budoucími zaměstnavateli, kteří nás lákali do svých firem. Nevím, jestli se to děje ještě i dnes, spíš mi někdy připadá, že zaměstnanci jsou pro některé firmy obtížným problémem, kterého by se raději zbavili.
Z nabídek budoucích zaměstnavatelů jsem si vybrala firmu v jižních Čechách a stěhovala jsem se znova. Nejdřív na ubytovnu, ale tam jsem dlouho nepobyla. Seznámila jsem se se sympatickým chlapem a nastěhovala jsem se k němu.
Když jsem po čase zjistila, že až tak sympatický není a že má vlastnosti, se kterými se nedokážu smířit (stejně to asi cítil i on), tak už jsem byla vdaná matka. Někdy člověku opravdu trvá, než se zbaví iluzí. Několik let jsem se snažila to nějak zvládnout, ale nešlo to, takže další stěhování – už i s dětmi. Vrátila jsem se do bytu svých rodičů. Což sice bylo náročné, ale výhoda byla, že mi s dětmi pomohli a i finančně to bylo mnohem výhodnější než samostatné bydlení.
Zatím poslední stěhování bylo k mému příteli. Bylo to v rámci jednoho města, ale i tak jsem měla z našeho soužití obavy. Přece jen moje předchozí zkušenost nebyla nic moc. Naštěstí se moje obavy nenaplnily. Mám baječného partnera, který přijal mě i mé děti. Pokud bych se ještě někdy měla stěhovat, tak už jen s ním.
Žádné komentáře:
Okomentovat