Tak jsem zase jednou zašla na hřbitov. Netonula jsem v slzách,
protože od posledního pohřbu v naší rodině uplynulo dost let, takže smutek
už není tak palčivý. Spíš jsem se rozhlížela po hrobech a dívala se, jak to kde
mají upravené. Hřbitov je vlastně takovou velkou zahradou. Kam se podíváte, tam
jsou květiny. Pravda, některé jsou umělé, ale i ty přispívají k barevnosti
hřbitova. Dokonce svou umělostí jaksi symbolizují mrtvost hřbitova.
Hřbitov obvykle považujeme za něco smutného, protože
symbolizuje rozloučení s lidmi, které jsme měli rádi a kteří nás už
opustili. Prostě je to příliš blízko smrti a té se bojíme a vyhýbáme, jak jen
to jde.
Hřbitov by ale mohl být i symbolem lásky. Když se podíváte
na všechna ta pečlivě udržovaná místa s květinami, svíčkami a věnečky,
uvědomíte si, že každý hrob znamená jednoho nebo více lidí, kteří byli milování
a na které dodnes někdo vzpomíná. Všechny konflikty a nedorozumění, která jsme
měli, když jsme byli oba živí, ty už jsou pryč. S mrtvým se nedá ani hádat
ani diskutovat. Nikdo není dokonalý a dokonalí nebyli ani ti, kteří dnes leží
pod těmi náhrobními kameny. Ale každý z nich dělat to nejlepší, co mohl. A
každý z nich měl lidi, kteří ho i přes všechny chyby a selhání milovali a
dodnes mu tu lásku dokazují tím jediným, co pro něj můžou udělat: péči o místo jeho posledního odpočinku.
Žádné komentáře:
Okomentovat