Rodinné stříbro

Jaké je vaše rodinné stříbro? Dříve to bývaly stříbrné příbory a talíře. Servírovat na stříbře mělo i svůj praktický účel, prý omezuje růst škodlivých choroboplodných zárodků. Jak to ale naši předci mohli  vědět, to netuším. Spíš to možná bylo tím, že množství materiálů, vhodných na výrobu příbora nebylo až tak velké. Když vynecháte tu kvalitní nerezavějící ocel, ze které se dělají příbory dnes, tak vám toho asi moc nezbyde. Dřevo? Keramika? Železo?

Takové stříbrné příbory musely být dost drahé, to by byly i dnes, i když si oproti minulým staletím žijeme docela v luxusu. Není divu, že při požárech a podobných neštěstích se zachraňovalo to, co bylo cenné. Rodinné stříbro.

Co bychom zachraňovali dnes? Co první byste se snažili zachránit, kdybyste na to měli jen pár minut? Není to tak abstraktní a nereálná otázka, lidé postižení povodněmi v posledních letech by o tom mohli vyprávět. Pro mě by asi prioritní byly doklady. Děsí mě představa toho, že bych měla běhat po úřadech a všechno znovu vyřizovat. Pak asi mobil. Je malý, vejde se do kapsy a přitom je ho potřeba obzvlášť v krizových situacích. Pak mě napadá notebook. Nejen že stojí spoustu peněz, ale taky je v něm spousta dat, o která bych nerada přišla, i když už jsem se trochu polepšila a jsem docela poctivá pokud jde o zálohování. I když člověk nemá supr tajná data, jako je třeba recept na becherovku, i tak se nějaké cenné informace najdou. Třeba fotky. Opravdu hodně by mě mrzelo, kdybych přišla třeba o fotografie dětí, když byli malé nebo obrázky z dovolených s mým partnerem. I když si je moc často neprohlížíme, jsou to vzpomínky a jsou pro nás po čertech cenné.

Když jsem četla o těch lidech po povodních, hodně těžká pro ně prý byla ztráta právě těchto osobních věcí. Musí to být divné. Jako by se kus vaší minulosti někam ztratil.

A co to skutečné stříbro? Asi bych ho doma těžko hledala. Na šperky si nepotrpím, ale možná bych někde nějaký ten řetízek nebo prstýnek po mamince našla. Stříbrné příbory nemáme, máme jedny starobylé, nejspíš jsou postříbřené, aspoň tak soudím podle toho, jak dokážou zčernat, když je delší dobu nepoužíváme.

Jednodušší by bylo, kdybych měla vyjmenovat věci, které jsou stříbrné jen barvou. Těch máme spoustu. Nejvíc v kuchyni – příbory, nerezové hrnce, vodovodní baterie, nerezový sporák, alobal. Ale nejvíc stříbra máme právě teď – v době vánoční – na stromečku.

Teplo domova

Mám ráda teplíčko. Na nějaké otužování si mě neužije. Zachumlat se pod deku, v ruce knížku, na stolku horký čaj, co může být v zimě lepšího? Naštěstí bydlíme v paneláku, takže o teplo se nám stará anonymní někdo, kdo posílá horkou vodu do ústředního topení.

Vzpomínám si na svoji tetu, která bydlela ve venkovském domě, teplo se udržovalo uhlím, které hladově polykala litinová kamna a když v nich vyhaslo, dost dlouho trvalo, než se dům zase vyhřál. Tehdy jsem byla malá a nenechali mě manipulovat s ohněm v kamnech, i když bych to možná ocenila jako zajímavou hru. Zato dnes se ráda nechám rozmazlovat moderní technikou a tuhlenctu romantiku si nechám leda tak na pár letních večerů o dovolené.

Teplo se teď řeší docela hodně. Přiměřeně tomu, jak se zdražují energie a teplo v bytě nebo teplá voda stojí peníze. Zateplování domů je hit posledních let, v kurzu jsou pasivní a nízkoenergetické domy. Všechno proto, abychom si udrželi teploučko, ale taky svoje korunky. Nevím, rychle se vrátí vyšší náklady za zateplení nebo stavbu pasivního domu, asi se to vyplatí, jinak by to lidi nedělali.

A i když už k topení živý oheň nepotřebujeme, stejně si lidé staví v domech krby, aby se mohli kochat pohledem na žhavé plameny. Je zvláštní, jak úžasný je pohled na oheň. Letní dovolená v kempu, to by bez něj snad ani nešlo. Ne kvůli teplu nebo topení, ale kvůli té romantice. Koukáme do ohně, povídáme si nebo jen mlčíme a díváme se, jak plameny pohlcují další a další dřevo a jak jiskry tančí po obloze. Jako by se v nás probouzel ten pračlověk, který žil v jeskyních a oheň tehdy značně zvyšoval „životní úroveň“. Pojem teplo domova tehdy musel mít zcela jiný význam, pokud by tedy pralidé nějaká taková slova měli. Těžko si to představit. Bydlet v jeskyni nebo chatrči a zahřívat se jen u živého ohně. Což v tuhé zimě znamená, že máte přední část těla v horku, záda vám mrznou. Zabalíte se do kožešin a děsíte se okamžiku, kdy budete potřebovat na záchod, protože to znamená jít ven do ještě větší zimy. Přece si nezas...ete jeskyni.

Ani nemusíme jít tak daleko do historie. Ještě před takovými sto lety byla kadibudka na dvoře docela běžnou záležitostí. A vytápěná tedy určitě nebyla.

Když si tak v duchu představuju, jak se dřív lidem či pralidem žilo a kolik práce a energie jim dalo udržet si kolem sebe trochu tepla, začíná mi můj život připadat skoro luxusní. Pravda, nejsem bohatá, nevlastním nemovitosti, akcie ani šperky nebo značkové hadříky. Ale teplo domova mi nechybí. Ani to skutečné, vyjádřené ve stupních Celsia, ani to teplo domova v přeneseném slova smyslu, o kterém mluvíme, když je nám doma dobře. A to je záležitost nejen kvalitního vytápění, ale hlavně kvalitních vztahů.  

 

Vánoce a krabice

Vánoce jsou ty svátky lásky, pohody, dobré vůle, no jo, to každý ví. Ale houby, vánoce jsou svátky kartónových krabic.

Dáváme si dárky a samozřejmě čím větší dárek, tím větší dojem tím uděláme na obdarovaného. Velké dárky se balí do velkých krabic. Solidních kartónových. Jsou pevné, kolikrát kvalitnější než ten čínský šunt uvnitř. Nevím, jak vám, ale mě je líto je vyhazovat. Dokonce i do tříděného odpadu.

Nejraději bych si všechny ty velkké krabice nechala doma a nějak šikovně je využila. Jenže k čemu? K ukládání věcí? To je první, co mě napadlo, asi proto, že se mi úložných prostor trvale nedostává. Zejména na látky, klubíčka a knížky. Má to jen takový malý háček: kam pak s tou plnou krabicí? Majitelé domů a domků to mají jednodušší, mají půdy, kůlny a sklepy, ale co my, obyvatelé malých bytů? Nedokážu si představit, kam bych schovala krabici se svými „poklady“ tak, aby nebyla mému drahému na očích a neprovokovala ho k nesmyslným výrokům např. na co máš tolik látek, když nešiješ, proč si ty klubíčka nevytřídíš a nenecháš si jen to, co potřebuješ?

Viděla jsem z kartónu vyrobené docela zajímavé věci pro děti, třeba domeček. Stačí jedna velká krabice, vyříznout okna, dveře, pověsit záclonky a hotovo. Výmalbu pastelkami a nastěhování plyšáků a sušenek už si zařídí budoucí obyvatel sám. Stavebniny levně, rychle a ekologicky.

Tenhle nápad ale taky nevyužiju. Ne že bych neměla děti. Mám, ale kapánek mi vyrostly – oběma mým synům je přes dvacet. Tak nějak tuším, že nápad s bunkrem z kartónu by sice možná přivítali se smíchem, ale asi by ho moc nevyužili.

Další možnost je shromažďovat krabice ve sklepě a využít je na jaře na zahradě jako mulč. Mulč, to je taková vrstva, kterou se zakrývá hlína mezi rostlinami, aby tam nerostl plevel. Může to být cokoliv od starého koberce, přes černou fólii až třeba ke kartónovým krabicím. A funguje to, loni jsme to vyzkoušeli. Jímalo nás zoufalství při představě, jak zase budeme vyškubávat plevel a zkusili jsme část zahrady zamulčovat černou fólií a část právě těmi krabicemi. Nebylo to zrovna krásné, ale fungovalo to. Ty krabice se prý v hlíně i rozloží (a pohnojí), u nás to nějak nestihly, takže na podzim při rytí jsme papírové cáry raději odstranili. Autor toho supr ekologického nápadu také zapomněl napsat, že krabice by měly být dost velké a že jich musí být strašně moc, protože jedna vrstva je na plevely málo. Fólie byla sice mnohem hnusnější a i dražší, ale byla s ní jednodušší práce, takže s ní budeme pokračovat.

Nakonec mi přece jen nezbyde, abych je poskládala a odnesla do kontejneru na tříděný odpad.  

Silvestr a Nový rok – něco končí a něco začíná

Je zvláštní, jak my lidí dokážeme prožívat konec jednoho a začátek druhého kalendářního roku. Jak významné se nám jeví tento předěl, který je vlastně vytvořen uměle, v přírodě neexistuje, malé děti ho nechápou, zvířatům by byl zcela lhostejný, kdyby je ovšem neděsily silvestrovské ohňostroje.

Přehoupnou se vánoční svátky a my začínáme bilancovat. Co se tento rok povedlo, co se nepovedlo. Je docela zajímavé přečíst si na nějakém zpravodajském serveru přehled toho, co se za uplynulý rok událo. Jak vzdálené jsou události, od kterých nás dělí půl roku nebo i víc. Stejně tak nám v nedohlednu připadá být konec dalšího roku. 

Období jednoho roku se z tohoto pohledu zdá být velmi dlouhé a někdy míváme optimistické představy o tom, co všechno se za tu dobu může stát nebo co všechno můžeme stihnout. Tím spíš, když jsme pod vlivem alkoholu, což je na Silvestra skoro jisté. Takže si dáme ambiciózní předsevzetí – přestat kouřit, cvičit hodinu denně, zhubnout třicet kilo atd. Všechno samé úžasné věci, o které jsme se pokoušeli i v minulosti a neuspěli jsme. Proč si myslíme, že právě na začátku roku to bude jiné?

Problém je právě v tom, že toho chceme sami od sebe moc. Lidský mozek ani tělo nemají rádi rychlé změny. Čím víc na sebe tlačíme a nutíme se do něčeho, tím spíš se naše osobnost brání a tím víc vůle musíme vynaložit. Vůle, které máme nedostatek. Vlastně neznám nikoho, kdo by té vůle měl dostatek.  Takže na vůli raději nespoléhat.

Je lepší udělat malou změnu, kterou zvládneme, než velkou, při které selžeme. Takže raději se učit slovíčka dvě minuty denně a vydržet to celý rok, než učit se hodinu denně a vydržet to pár dní. Navíc malá změna otvírá cestu k dalším změnám a návykům, stejně malým, které se ale v součtu mohou stát tou velkou změnou, kterou ve svém životě chceme vidět.

 

Diáře a kalendáře

Koncem každého roku si vybírám nový kalendář nebo diář na další rok. Někdy malý, jindy větší, podle toho, kde pracuju. Už na střední škole jsem si zvykla používat malý kalendář, do kterého jsem si dokonce jednu dobu zapisovala i domácí úkoly. Což není až tak špatný zvyk.

Zvykla jsem si také na poslední stránku psát  nápady na dárky. Vzniklo to tak, že mě jeden rok těsně po vánocích začaly napadat ty nejlepší nápady a mě bylo líto je zapomenout. Začala jsem si psát do kalendáře a za necelý rok – když přišly další vánoce – mi ten seznámek přišel velmi vhod. Největší problém pro mě není ani t ty dárky zaplatit, ale spíš vymyslet.

V práci jsem používala i stolní kalendář, ale ten mi moc nevyhovoval, protože jsem ho nemohla nosit s sebou v kabelce. Takže sloužil vlastně jen k pracovním záležitostem a taky jsem tam zapisovala svoji nepřítomnost v práci jako informaci pro kolegy.

Můj současný kalendář je dost malý. Nechce se mi nosit s sebou těžkou knihu. Do kalendáře zapisuji skutečně jen to, co souvisí s daným datem. Někdo si tam píše i všechny úkoly, to nedělám, protože pak bych v tom měla chaos.

Je to zvláštní pocit, když otvírám nový kalendář nebo diář s ještě prázdnými stránkami. Ty stránky připomínají čas, který je přede mnou. Čas, který chci naplnit něčím příjemným i užitečným. Ideálně obojí dobromady.

Já vím, je trochu naivní myslet si, že se změnou kalendáře se něco bůhvíjakého změní i v mém životě. Ale ten pocit, že by nový rok mohl být třeba o něco lepší, šťastnější, úspěšnější, ten mívám.

Proč se nezdobím

Nikdy jsem se moc nezdobila šperky a bižuterií. Možná ještě tak v tanečních, to jsem si dala záležet na tom, abych nějak vypadala. O pár let později se mi narodily děti a na mateřské – to asi potvrdí každá máma – máte jiné starosti než se zdobit. Po mateřské jsem nastoupila do práce a taky jsem dávala přednost spíš praktičnosti než parádě, tím spíš, že jsme měli docela napjatý rozpočet a peněz nazbyt nebylo.

Přitom ráda koukám do výloh se šperky a bižuterií a v myšlenkách vybírám, co by se mi líbilo. Vybírám, ale nekupuju, protože těch pár kousků, které doma mám, stejně moc nenosím. Ale mohla bych začít. Třeba s prstýnkem. Ten jsem občas nosila. Líbí se mi náramky, ale jsou pro mě nepraktické. Strávím hodně času u počítače a tam mi náramek dost překáží. Řetízky jsem nenosila nikdy, jsou mi na krku nepříjemné. To už spíš nějaký náhrdelník nebo korále. A velmi se mi líbí brože. Mám doma jednu ve tvaru krásného hada, ta mě okouzlila na první pohled a opravdu jsem ji nosila.

Podobné je to s líčením. Dokonce mám i svoji původní barvu vlasů. Udělala jsem pár experimentů, protože mi moje přirozená barva připadala nevýrazná, ale zjistila jsem, že se ke mně výrazné tóny do rezava nehodí a ani světlý melír nevypadal dobře. Zdá se, že matka příroda mi vybrala tu nejvhodnější barvu. Barvičky na obličej si taky nedávám, naštěstí mám výrazné oči, tak to tolik nevadí. Make-up mám vyhražený pro zcela výjimečné příležitosti, jako byly třeba maturitní plesy mých synů.

Co se mi ale velmi zamlouvá, to je výroba šperků a bižuterie. Vyzkoušela jsem korálkování, náramky přátelství a háčkované šperky. S oblibou prohlížím obrázky šperků na internetu. Kreativita tvůrců nezná mezí. Používají nejrůznější materiály, viděla jsem šperky i z papíru, knoflíků, textilu, umělé hmoty, skla, peří nebo dřeva. Některé kousky jsou spíš výstavní nebo přehlídková záležitost, jiné jsou  velmi dobře nositelné každý den. Tedy aspoň pro toho, kdo si na tyhle hezké ozdůbky potrpí.

Novoroční předsevzetí

Jeden rok končí, ten další začíná a kromě silvestrovských oslav to pro mnoho lidí znamená, že bilancují a jdou do sebe, chtějí být v novém roce lepší. A tak si dávají novoroční předsevzetí, která jen málokdo a málokdy dokáže dodržet. Protože patřím k těm vzácným výjimkám, a to i přesto, že jinak rozhodně nemám pevnou vůli ani nevynikám zvláštní disciplínou, myslím, že si můžu dovolit přidat pár svých postřehů na toto téma.
Problém novoročních předsevzetí je v tom, že si je lidé dávají v povznesené náladě a jsou nerealističtí. Když se už posté snažíte přestat kouřit, jaká je šance, že teď se vám to povede? Chce to něco skromnějšího. Třeba: žádná cigareta do sedmi hodin ráno. Nebo omezit počet cigaret na tolik a tolik za den. Když se vám to podaří a vydržíte to měsíc, pak můžete trochu přitvrdit a těch cigaret zase o kousek ubrat.
Další problém je v tom, že svoje cíle určujeme jen mlhavě a nekonkrétně. Chci umět anglicky. Co to je? To je jenom přání. Chybí informace o tom, jak moc chci umět a jak se k tomu cíli dostanu. Realističtější je říct si, že se chci denně učit čvrt hodiny z té a té učebnice. Nebo že chci za rok zvládnout tu a tu učebnici. Pak tu knížku vezmete a rozdělíte si ji zhruba na padesát částí, zjistíte, že na týden máte asi tak 3 listy, polovinu lekce a víte, kolik musíte udělat, byste svůj cíl splnili.
Špatně končívají předsevzetí, která si dáváme kvůli ostatním. Když chcete zhubnout kvůli partnerovi, ale vy sama se cítíte v pohodě, nejspíš se vám zhubnout nepovede. Protože to není váš cíl, to je cíl někoho jiného. Právě tak nečekejte, že druhý člověk vezme za svou vaši představu o jeho zdokonalování. Chtít po manželovi, aby si jako předsevzetí dal to, že vám bude doma víc pomáhat, to může fungovat jen tehdy, když si i on myslí, že by měl. Když je přesvědčen o tom, že jeho přínos rodině je dostatečný, tak od něj zázraky nečekejte. Ani na nový rok ne.
Nejčastější předsevzetí se týkají zdraví, peněz, vzdělávání, kouření, hubnutí, cvičení.
Ve všech případech platí, že je třeba začít s něčím malým, protože velká a náročná předsevzetí vyžadují silnou vůli a hodně energie. Ani jednoho nemíváme nazbyt. Je lepší dodržet malé předsevzetí než selhat při něčem velkém.
Jaké si dáte novoroční přesevzetí?
Nejčastější oblasti, ve kterých lidé chtějí nějaké zlepšení, bývá zdraví (např, kouření, cvičení, zdravá výživa, hubnutí), peníze (splatit dluhy, víc vydělávat, začít podnikat), vzdělávání a sebezlepšování vůbec (naučit se anglicky, přestat věci odkládat).

Škola hrou aneb Komenský by se divil

Myšlenka, že hrou se člověk naučí víc, než nudným memorováním, ta je stará několik set let, už Komenský se jí řídil a dosahoval daleko lepších výsledků při výuce, než ostatní učitelé.

Učit se nebo si hrát? Děti v tom mají jasno, hra má vždycky přednost. U malých dětí vidíme, že se při hře leccos důležitého učí: manipulovat s předměty, poznávat různé materiály a hmoty, spolupracovat s ostatními dětmi a podobně.

Jakmile přijde dítě do školy, změní se to. Najednou už učení a hra nejsou jedno a totéž, ale oddělují se od sebe. Učit se je na prvním místě, protože přece potřebujeme pěkné známky. Hra se dostává na druhou kolej, spíš jen jako zábava pro ukrácení dlouhé chvíle. Jakoby už nebyla důležitá.

A počítačové hry, ty jsou obzvlášť zavrhované jako ztráta času případně rozvoj agresivity, špatného držení těla a podobných nežádoucích jevů.

Opravdu je hraní na počítači tak neužitečné? Nemohou nás ty hry něco naučit? Když si uvědomíte, kolik času dokáže člověk strávit hraním nějaké té adventury, plošinovky nebo strategie, tak by bylo zvláštní, kdyby se přitom něco nenaučil. Přinejmenším třeba pohotovosti, schopnosti rychlé reakce, strategickému myšlení nebo schopnosti spolupracovat s ostatními hráči.

Když vidím, jak intenzivně se děti soustředí při hraní her na počítači, mám pocit, že přehlížením a nevyužíváním počítačových her se připravujeme o možnost učit děti zábavněji a snáz. Asi těžko nahradíme celou školní výuku jednou velkou hrou, ale díky počítačům ji můžeme udělat o hodně zajímavější a tím také efektivnější.

Advent pro nevěřící

Se začátkem prosince se konají na spoustě míst adventní trhy, rozsvěcení vánočního stromku a podobně. Dnes jsem taky na takové akci byla a zarazila mě jedna věc: děti z lidušky, které taky přispěly k programu, zpívali koledy a vánoční písně. Nejsem věřící, ale přesto mi to připadalo divné. Přece jen, advent je dobou očekávání, koledy patří až k vánocům.

Vánoce mají spoustu tradic. Nemyslím tím jen takové věci, jako je lití olova nebo krájení jablíčka, to se v rodinách už asi moc nepraktikuje. Spíš to, co se skutečně dělá: návštěva příbuzných nebo hřbitova, vánoční koncerty, štědrovečerní večeře, rozdávání dárků, vánoční televizní pohádka atd. Takže i nevěřící člověk má pro vánoce nějaký obsah. Vánoce jsou souhrnem všech těchto věcí. Pro nás doma (a nejspíš i jinde) jsou vánoce rodinným svátkem, kdy si užíváme, že jsem spolu a že na sebe máme čas. 

Ale advent? Tomu jako by ten obsah chyběl. Pro nás nevěřící obzvlášť. Cítíme, že ta doba je nějakým způsobem výjimečná, ale co s tím? Jak tu výjimečnost naplnit? Jasně, nakupujeme dárky, smýčíme naše byty, pečeme cukroví, posíláme vánoční a novoroční přání, ale to asi není ono. Je to příliš materiální. Chtělo by to něco, co bude ... duchovní? Nebo jak to nazvat? Něco povznášejícího, něco, co by nám připomnělo, že život není jen to pachtění se za penězi.

Možná by to chybějící „něco“ mohlo nějak souviset s lidmi a s mezilidskými vztahy. Snad se mnou budete souhlasit, že dobré vztahy s lidmi, hlavně s těmi nejbližšími, jsou důležité pro to, abychom se cítili šťastní. Přesto ale pro dobré vztahy toho kolikrát děláme méně, než pro svoje zaměstnání, kariéru atd. Nic proti práci a proti tomu budovat si svoji profesní dráhu, jen nevěřte tomu, že vás to samo o sobě učiní šťastnými. Je spousta lidí, kteří to ve své profesi dotáhli daleko, jsou známí, slušně vydělávají, ale nejsou šťastní, protože za to zaplatili třeba právě svojí rodinou, která se jim rozpadla.

Advent by mohl být takovou oslavou mezilidských vztahů. Dobou, kdy se soustředíme na to, abychom k sobě byli laskaví. Můžeme začít u dětí. Pro ty je advent těžký, protože se strašně těší na vánoce, nemůžou se dočkat a občas z té přemíry rozrušení pěkně zlobí. Tím spíš, že na ně míváme méně času, protože přece uklízíme, pečeme, nakupujeme, zdobíme... aby měly hezké svátky. Nebylo by lepší je do těch příprav také zapojit? Děti dokážou hodně, zvlášť když jejich úsilí oceníme a nebudeme je peskovat, když rosypou mouku nebo nevyluxují úplně perfektně.

Když se naše dítě učí chodit nebo mluvit, tak ho všemožně povzbuzujeme, chválíme, a ono se pak snaží o to víc. Když nastoupí do školy, tak se to nějak zlomí. Najednou už vidíme spíš to, co se nepovede, spíš káráme a trestáme. Když se vám pak váš potomek snaží pomáhat a vy vidíte jen to, co je špatně, nepřispějete ani k jeho ochotě ani k dobrým vztahům mezi vámi. Stejně jako když máte v práci šéfa, který vidí jen chyby, ale nikdy neuzná, co se vám povedlo. Je to strašně demotivující, pro dospělého i pro dítě.

Napadá mě, že advent by mohl být právě takovou dobou, kdy si obzvlášť uvědomujeme, v čem jsou ti lidé kolem mě cenní a výjimeční. Třeba když mě prodavačka dobře a s úsměvem obslouží, je to samozřejmost? Nebo je to něco, co by zasloužilo uznání? Vlastně obojí. Měla by to být samozřejmost, ale měli bychom si toho být také vědomi a oplatit jí to stejně přinejmenším tím, že k ní budeme příjemní, poděkujeme a třeba se také usmějeme. Takových samozřejmostí, věcí, které pro nás ostatní dělají, je spousta. A jen málokdy a málokdo za ně dostane nějaké uznání. Takže když pak druhému řeknete, že si vážíte toho, co dělá, je to moc milé.

Zkuste to. Uvidíte, že to potěší nejen toho druhého člověka, ale i vás samotné.

Čerti zlí a čerti moulové

Blíží se den, kdy po českých městech budou chodit čerti jako doprovod Mikulášů a budou strašit děti a slibovat jim muka pekelná, pokud se nepolepší a nebudou hodné.

Čert, to je zajímavá figurka. Děti ho znají z pohádek, kde se vyskytují zhruba dva druhy čertů: jednak ti zlí čerti, kteří si náležitě plní svou čertovskou funkci, a pak čerti nepovedení, nanicovatí, takoví ti moulové, co se třeba i snaží, ale nedaří se jim.

Jedním takovým moulovatým čertem je třeba figurka z pohádky Čert a Káča. Nakonec ho uloví energická Káča, která dá tomu nešikovi směr a životní náplň a nakonec si tak získá mužského podle svých představ, když už před ní ti ostatní chlapi raději utíkali.

Přísným čertem, který má lidi napravovat nebo trestat, je třeba Luciper, pekelný vládce. Přece jen, když má té své dábelské chásce šéfovat, musí být o něco chytřejší.

Dnešní děti se zčásti čertů bojí, zčásti si z nich nic nedělají. A rodiče se snaží použít tyhle pohádkové figury jako prostředek k umravnění nebo dokonce k potrestání dětí. Nelíbí se mi, když se děti straší. Chceme z nich vychovat lidi, kteří se ve světě neztratí, ale zároveň v nich vlastně budujeme ustrašenost. Je to sice jen jeden den v roce, ale účinky toho strachu (a některé děti jsou opravdu hodně vyděšené) můžou přetrvávat ještě hodně dlouho. Napadá mě přirovnání k tomu, že by třeba zaměstnavatel “postrašil” svoje zaměstnance tím, že “jako” rozdá výpovědi. A pak je stáhne s tím, že si to mají pamatovat a být “hodní”. Absurdní, že? Jakpak by to vypadalo s morálkou v takové firmě? Krátkodobě by to možná zafungovalo, ale jaká by byla atmosféra mezi zaměstnanci? A jakou by asi tak měli důvěru vůči takové firmě?

Jednou jsem zažila mikulášskou besídku, kde žádný čert nebyl. Jen Mikuláš a anděl. Bylo to celé takové poklidné. Chybělo tam jak to vzrušení, které se s čertovským rejděním pojí, tak ale také ten pláč k smrti vystrašených dětí. A žádné z dětí si neodnášelo žádné trauma. Tedy myslím, pro ty malé je i samotná postava Mikuláše dost působivá. Není divu. Představte si, že se k vám sklání nějaký divný člověk, který je třikrát tak velký jako vy, je divně oblečený a ještě se vás ptá, jestli jste byli hodní. A vy nemáte čisté svědomí, protože víte, že jste až tak úplně vždycky hodní nebyli. Pak přijde s požadavkem, abyste zazpívali písničku nebo řekli básničku. Krk máte stažený strachem a máte zpívat? Zkoušeli jste to? Je to strašně těžké. Ve stresu se zpívá hrozně špatně.

Něco jiného jsou čerti u strarších dětí. Ty z toho většinou mívají spíš legraci a to je dobře. Dokonce jsem zažila besídku, kam všichni přišli oblečení v maskách čertů, Mikulášů a andělů a nikdo se nikoho nebál. Bylo to fajn, děti si to užily, přitom bez újmy na psychickém zdraví.

Čím budeš, až vyrosteš?

Čím budeš, až vyrosteš? Takhle občas ptáme dětí a je zajímavé sledovat jejich odpovědi.

Většinou vycházejí z toho, co děti vidí kolem sebe a co jim připadá atraktivní. Třeba takový popelář. Vždyť se může vozit vzadu na autě. To je přece úžasné! Nebo policajt. Jezdí v autě s houkačkou. A co teprve prodavačka v cukrárně nebo v hračkářství.

O existenci spousty povolání nemají děti ani tušení. Které desetileté dítě ví, co dělá třeba právník, zámečník nebo zubní laborantka?

Děti posuzují různá zaměstnání nebo lidské činnosti podle toho, co vidí a připadá jim atraktivní. Obdivují krásnou letušku, ale už neví, jak fyzicky i psychicky náročná je její práce.

Jenže oni to nemusí být jen děti. I my dospělí míváme mlhavou představu o spoustě profesí. Kdo z nás ví, co obnáší tvorba webových stránek nebo vedení účetnictví, co dělá makléř nebo auditor?

I my – stejně jako děti – posuzujeme práci druhých, podle toho, co vidíme, tedy podle vnějších známek. Všimla jsem si toho nedávno na pracovním úřadě. Klienti jsou nespokojení s dlouhým čekáním a zlobí se na úřednice, které podle nich pracují pomalu, „flákají se“. Přitom nevidí, kolik administrativy musí ty ženy zvládnout a také to, jak stresující je zvládat komunikaci s některými lidmi.

Dřív (myslím tím o sto nebo víc let zpátky) to bylo jiné. Lidé pracovali tam, kde bydleli a děti běžně viděli, práci dospělých. Dnešní děti jsou o tohle ochuzené. Práce rodičů je pro ně cosi abstraktního, kvůli čemu táta a máma nejsou doma.

Jakub Jan Ryba a Česká mše vánoční

Několik let jsem chodila do pěveckého sboru a k předvánočním dnům patřily koncerty, kdy několik sborů, orchestr a sólisté zahrálo a zazpívalo Českou mši vánoční. Zpívání ve sboru jsem milovala a hlavně koncerty. Ale ty předvánoční, ty byly výjimečné i tím, kolik se nás na tom pódiu sešlo. Několik sborů, to bylo několik desítek hlasů, odhaduju to někde mezi stovkou a dvěma.
Jestli jste zažili společné zpívání u táboráku, v kostele nebo v hospodě u kytary, tak mi nejspíš dáte za pravdu, že je to strašně fajn. Člověk zažívá takovou zvláštní sounáležitost s těmi ostatními. I když to bývají cizí lidé, ta muzika je nakrátko spojí. Tím spíš, když těch zpívajících je hodně.
Absolutně nejkrásnější zážitek býval na konci koncertu, kdy jsme společně s orchestrem i publikem zpívali koledu. V takové chvíli jsem měla pocit něčeho nadpozemsky krásného.
Nedávno se mi dostala do ruky starší knížka, která popisuje život Jakuba Jana Ryby. Nebyl to jen hudebník,  ale hlavně učitel v Rožmitále. A asi to byl dobrý učitel, snažil se prosazovat Komenského zásady o tom, že učit se má od jednoduchého ke složitému, že lepší je vlídnost než rákoska, ale že určitá přísnost taky musí být. Učil v době, kdy se škola začala stávat všeobecnou povinností. To se spoustě rodičů nelíbilo. Obávali se o svou rodičovskou autoritu, pokud by děti byly až moc chytré, nelíbilo se jim, že děti místo pomoci v hospodářství sedí ve škole a rozhodně nemohli být nadšeni z toho, že za školu museli platit. Církvi, která měla velkou moc, se zase nelíbilo, že svůj vliv ztrácí. Být osvíceným moderním učitelem v té době nemuselo být vždycky jednoduché, dobré úmysly nemusí být vždycky přijaty s nadšením.
Jakub Jan Ryba učil, skládal hudbu, ale také psal. Školní deníky, ty musel psát povinně, ale i v nich se projevují jeho názory. Kromě toho psal knihy jak o hudbě, tak o škole.
Když jsem tak četla o tom, jak se dožadoval, aby mu vyplatili jeho plat, nebo jak musel kvůli penězům hrát na zábavách, kde mu každý mohl poručit, ať mu zahraje, napadlo mě, že je těžké udržet si autoritu. Když si ho nevážili dospělí, tak mu to u dětí asi moc neulehčili. I když už tehdy byly děti stejné jako teď: některé snaživé a pilné, jiné drzé a líné.
I když byly jeho výsledky při vyučování nesporné a často oceňované a dostalo se mu i řady ocenění, stejně se těžce protloukal životem a nakonec skončil sebevraždou.
V té knížce jsem objevila i pár zajímavých citátů. Nejsou to jen zajímavé názory, se ktrými souhlasím, ale taky je to krásný kousek starobylé češtiny z doby před několika sty lety, kdy úředním jazykem byla němčina a čeština byla dobrá leda tak pro nevzdělané venkovské obyvatelstvo. Proto je asi taky tak důležité to slovo česká v názvu Rybovy skladby. I to, že text je v češtině. Dnes je to pro nás samozřejmost a těžko si dokážeme představit, jaké to bylo, když byla čeština potlačovaná.
Takže ty citáty:
“Zdá se mně, že přede všemi ušlechtilými uměními z ohledu prodloužení lidského života muzika předek má.” Což znamená, že považoval hudbu za prospěšnou i pro zdraví. Napadá mě, že tehdy asi byla hudba jiná, než dnes. Ta dnešní v sobě někdy má takovou nějakou zlobu nebo agresi, tvrdost, jako by si v ní její autoři vyřizovali účty se světem. Nevím, jestli něco takového tehdy existovalo. Rozhodně věřím v to, že hudba může léčit. Ale určitě ne každá hudba.
“Kdo chce ze svých dítek mrzáků a bláznivců udělati, ten ať přivádí na ně čerta a jiné hastrochy!” …….”Ne strachu, ale lásky je třeba!”  Ryba naráží na zvyk, který existoval tehdy a dochoval se dodneška a to je chození Mikuláše a čerta. Některé děti s tím problém nemají, ale některé se opravdu zoufale bojí. Nemyslím, že strach by byl pro ty děti prospěšný. Možná kdyby byla nějaká rovnováha mezi zlým čertem a dobrým Mikulášem a andělem, ale on je ten čert takový nějaký nejvýraznější svou hrozivostí snadno přehluší dobrotivost Mikuláše a anděla.
“Čech máloco v Čechách svým uměním pořídí, již z dávna přísloví jest.” Dnes říkáme, že doma není nikdo prorokem. Kolik existuje slavných nebo schopných Čechů, kteří byly v cizině opěvováni, ale v Čechách se jim moc nedařilo. Možná, že stejné je to i u jiných národů. Vždyť Mozart se taky uchyloval do Prahy a říkal: Moji Pražané mi rozumějí. Třeba je to někde v lidské přirozenosti, že ho to doma brzdí a stahuje zpátky, ale když se vydá někam pryč, cítí se volný a snáz uplatní, co v něm je.
“Pravý chuďas je, kdo je chud vědomostmi.” Dnes je vzdělání určitě v daleko větší vážnosti, než za časů Rybových. Jen je otázka, jestli slovem vzdělání míníme znalosti nebo papír. Zdá se, že honba za papírem je dnes v módě. Nejen za školními tituly, ale každý kurz, třebas jen dvoudenní nebo týdenní, je zakončen nějakým papírem, certifikátem, potvrzením. Seznam takto získaných papírů si píšeme do životopisů a sbíráme je, protože cítíme, že nás v očích potenciálních zaměstnavatelů přizdobí. Přesto věřím tomu, že je hodně lidí, kteří skutečně chtějí vědět a znát a pídí se po vědomostech. Zvlášť dnes, kdy je díky internetu přístup k informacím nesrovnatelně snadnější.
“Nevěř nikdy, třebaže se ti zamlouvá: zlatu a přízni mocného pána.” Tak k tomu nemám, co dodat. To je prostě aktuální i dnes.
S partnerem (pracuje ve školství) jsem se bavila o tom, že to učitelé v té době fakt neměli jednoduché a že často neměli ani peníze ani vážené postavení. Korunoval to výrokem, že vlastně teď na tu tradici navazujeme. Sice mě to pobavilo, ale bohužel, je to trochu černý humor. Mluvíme o důležitosti vzdělání, ale učitelů si moc nevážíme.
K tomuto psaní mě inspirovala kniha Jakub Jan Ryba, vychovatel našeho lidu, studie sepsaná dr. Václavem Spěváčkem, doplněná výborem z Rybova díla, vydáno v roce 1984 ve Státním pedagogickém nakladatelství

Kalendář

Kalendář používá skoro každý. Kapesní, který máme stále u sebe, stolní na pracovním stole nebo doma na ledničce nebo nástěnný, s obrázky. Většina kalendářů začíná lednem a končí prosincem, ale už jsem viděla i kalendář pro školní rok, což může být ve školství velmi praktické.
Kapesní kalendář by měl být co nejmenší, protože ho nosíme stále s sebou. 
Stolní kalendář, bývá rozdělen na týdny nebo dvoutýdenní období. Nemusí už být tak úplně malý, takže v něm svoje místo najdou i obrázky, citáty, recepty a podobně.
Nástěnný kalendář bývá obvykle po měsících, plní i reprezentativní a dekorativní funkci. Jeho největší přínos může být pro skupinu lidí – zaměstnance jednoho oddělení, rodinu nebo zájmový klub. Takový rodinný kalendář, kam se zapisují návštěvy lékaře, koncerty, kroužky a jiné akce všech členů rodiny, ten mi připadá velmi praktický.
Diář má pro každý den jednu stránku, hodně se do něj vejde, ale taky je tlustý a těžký. Běžnější jsou kalendáře se zobrazením jednoho týdne na jedné straně nebo dvoustraně. Některým lidem naprosto stačí malý notýsek, kde je celý měsíc na jedné stránce a pro každý den je vyhrazený jeden řádek.
Existují I elektronické kalendáře, které mají oproti papírovým nějaké další vychytávky. Připomínání událostí na email, sdílení kalendáře s dalšími lidmi nebo třeba možnost zveřejnění kalendáře na internetu. Jedním z nejznámějších je on-line kalendář na googlu.
Fascinuje mě, že se někteří lidé dokážou obejít bez kalendáře. Třeba můj přítel. Přitom normálně funguje, dodržuje termíny a chodí do práce. A ještě u toho zvládá studovat. Říká, že když je něco důležitého, tak mu to ostatní připomenou. Já to tedy dělám, protože vím o jeho zvláštně volném přístupu k času. Přitom si ale dokáže pamatovat třeba narozeniny – moje i ostatních. Nechápu, jak to dělá, ale pamatuje si je.
Jednu dobu jsem se pokoušela používat elektronický diář, ale moc se mi neosvědčil. Psalo se do něj hůř, než do papírového. Teoreticky by mi sice měl události připomínat, ale nikdy jsem toho nevyužila. Synchronizace s kalendářem v počítači (na internetu) tam taky moc nefungovala. Navíc mi chyběla takový ten souhrnný pohled na nejbližší období, takové to listování papírovým kalendářem, kdy si děláte obrázek o tom, co máte na příští dny a na kdy si můžete domluvit další akci. Maličkost, ale je to pro mě dost důležité.
Kalendář na internetu je dobrý nápad a taky jeden mám, ale nepoužívám ho moc intenzivně. Jeho největší problém je v tom, že skoro nikdy není při ruce, když si potřebuju něco zapsat. Je prostě jednodušší otevřít papírový kalendář, udělat rychlou poznámku a je to.
Internetový kalendář má ale jednu výjimečnou vlastnost – dá se sdílet s ostatními lidmi a pak tam můžete zapisovat třeba dovolené nebo společné akce. Napadá mě třeba kalendář akcí určité školy, který se dá k dispozici na webové stránce. Technicky je to naprosto bezproblémové, jediný problém může být v uživatelích. Když jim ten nástroj bude cizí a informace do něj nebudou dávat nebo je nebudou využívat, je to zbytečné. O tom, jestli je ten či onen nástroj užitečný, vždycky nakonec rozhodnou jeho uživatelé.
Pomalu se blíží konec roku a s ním i vybírání nového kalendáře na další rok. Letos budu řešit dilema, potřebuju kalendář s dostatečným místem, ale zároveň taky ho budu často nosit s sebou a chci něco malého a lehkého.

Práce skoro neviditelné a podceňované

Když postavíte dům nebo vyrobíte stůl, je výsledek vaší práce okamžitě vidět a přetrvá mnoho let poté. I za deset nebo padesát let se můžete pokochat svým dílem a mít z něj potěšení.

Ale pak jsou práce, kterým ten viditelný a hmatatelný výsledek chybí. Třeba takový učitel. Věnuje dětem spoustu energie a času, děti pak ze školy odejdou a málokdy se vrací. Změřit a zhodnotit to pozitivní, co učitel dítěti dal, je těžké, proto se vykazují počty dětí, hodin a další ukazatele vyjádřitelné číslem.

Další takovou prací, která je myslím málo doceněná, je práce účetních. Sedí u počítače, vkládají do něj nějaké údaje. Vypadá to snadné, ale to jen proto, že nevíte, kolik věcí musí znát a vědět, aby svou práci mohla dělat tak „snadno“. Účetní firmy si samozřejmě za vedení účetnictví ceník vytvoří, ale jinde je práce a odbornost účetní považována za samozřejmost. Situace se obvykle změní jen tehdy, když najednou účetní není. Třeba když náhle těžce onemocní. Najednou se ukáže, jak důležitým člověkem může být a jak špatně se bez ní firma obejde.

Další prací, která se podceňuje, je úklízení. Uklízení je taková činnost, která je vidět jen tehdy, když se neudělá. Když vejdete do jakékoliv budovy, do obchodu nebo do restaurace, zcela samozřejmě čekáte, že tam bude čisto. Bez ohledu na to, kolik tam projde lidí a jak moc blátivo venku je. Přesto si uklízeček nevážíme.

Můj obdiv patří všem, kdo takovou práci dělají.

Halloween a Valentýn

Halloween a Valentýn jsou dva svátky, které u nás nemají příliš dlouhou tradici, byly vlastně importovány po sametové revoluci. Známe je hlavně z amerických filmů a seriálů. Proto dodneška ještě budí hlavně ve starších lidech rozporuplné pocity a vnímají je jako cizí. I když až tak cizí nejsou. Valentýn má počátek ve starém Římě a Halloween se časove kryje s našimi „dušičkami“ neboli památkou zemřelých.

Oba ty svátky mi připadají jaksi protichůdné, dokonce jsou i v "protilehlých" ročních obdobích.

Halloween je svátek temný, strašidelný, vztahující se k smrti. I oslavy halloweenu jsou spojeny se strašením dětí a dospělých. Pro spoustu dětí to taky může být docela traumatizující a já jsem velmi proti tomu, aby se děti strašily. Strach je důležitá emoce, může nám zachránit život, ale taky v nás může leccos zničit. Třeba sebedůvěru, odvahu, touhu poznávat svět. Každé dítě je jiné, některé v tom vidí jen hru, jiné z toho má neskutečnou hrůzu. Někdy toho rodiče dokonce i využívají k tomu, aby dítě usměrnili: nezlob, nebo si tě ta čarodejnice odnese.

Valentýn je něžný, růžový, sladký, oslavuje lásku a potažmo vlastně i život. Je hezké oslavovat lásku. Zvlášt když ten vztah mezi dvěma lidmi skutečne funguje. Pro obchodníky jsou to hotové žně, prodává se čokoláda, květiny, romantické zájezdy. Cokoliv, na co se dá nalepit srdíčko a nápis I love you. U nás doma se valentýn moc nedrží. Sice se snažím udělat nějakou lepší slavnostnější večeři, ale stejně se jí účastní i synové. Není to sice tak romantické, jako v amerických filmech, ale jsem ráda, že jsou s námi. A jsem ráda, že mám partnera, který mi svou lásku dává najevo celý rok, nejen líbivým gestem na oficiální svátek.

Napadlo me, že kdyby se to otočilo, dal by se tak dobře demonstrovat nesouhlas s těmito importovanými svátky. Takže na halloween uspořádat růžovou párty se srdíčky a na valentýna rozdávat čokoládové lebky a pavouky. Takovou valentýnskou antipárty by mohli ocenit zejména ti, kdo jsou zrovna bez partnera a valentýn je pro ně nepříjemnou přípomínkou vlastní osamělosti.

Halloween a dušičky

Halloween se slaví hlavně v anglicky mluvících zemích, ale v posledních letech proniká i k nám. Slaví se v noci z 31. října na 1. listopadu. Děti se oblékají do čarodějných kostýmů, chodí dům od domu a koledují. To ostatně známe z amerických filmů. I když by mě zajímalo, nakolik to ty filmy ukazují skutečně reálně.

Koledování se u nás moc nepraktikuje, ale vydlabané dýně nebo akce s maskami, ty jsou mezi dětmi dost oblíbené.

Počátky tohoto svátku jsou u Keltů, kteří těmi světly v oknech ukazovali cestu svým zemřelým předkům zpátky domů. Taky to byl jeden ze dvou svátků, který dělil rok na dvě poloviny.Byl to konec té teplejší letní poloviny roku, která začala 30. dubna, taky svátkem, který byl spojen s ohněm.

Prý je to nejmagičtější noc, kdy je hranice mezi světem mrtvých a živých nejslabší. Takže duchové mrtvých mají snazší přístup do světa živých. O opačný směr asi není velký zájem J

U nás se v té době slaví podstatně důstojnější a vážnější svátek – památka zesnulých neboli dušičky. Připadá na 2. listopadu a tradicí je navštívit hroby svých blízkých a zapálit tam svíčku. Pro věřící je to i připomínkou posmrtného života, pro nevěřící je to prostě vzpomínka na lidi, které jsme měli rádi, ale oni už odešli. Tento svátek se prý slaví již od 10. století.

Den předtím, 1. listopadu je svátek všech svatých, ale to je hlavně záležitost církví.

O čem psát, když nevím o čem psát?

Sedím u počítače, mám před sebou ještě několik hodin nerušené práce v inspirativním prostředí, chci psát a nenapadá mě téma. Abych se tedy nehodnotila tak přísně, pár článků už jsem dnes napsala, ale teď mi chybí nápad na něco dalšího. Taky to znáte? Ten pocit, že ruce chtějí psát, ale hlavě chybí nápad.

Většinou se snažím mít nějaká témata připravená, protože nápady chodí v různou dobu a jen málokdy je to ve chvíli, kdy sedím u počítače připravená ke psaní. Nejlepší nápady člověk dostává, když se cítí volně a příjemně, třeba ve sprše, na záchodě, na procházce nebo na mejdanu. Je dobré si ty nápady psát, jinak je snadno zapomenu. Jako se to stalo mě. Vím jistě, že jsem za posledních pár dní měla pár dobrých myšlenek, ze kterých by mohl být pěkný článek, ale nezaznamenala jsem si je a výsledek je jasný – prázdná hlava, prázdný papír.

To zapisování nápadů je docela stará rada, prý to dělají úspěšní spisovatelé. Takový spisovatelský notýsek je pak zdrojem nápadů tehdy, když v hlavě je pusto. Dokonce jeden respektovaný skladatel si klidně napsal hudební motiv na manžetu o košile, když u sebe nic jiného neměl. Vzala jsem si příklad a vždycky s sebou nosím blok a tužku. A další mám doma u postele, protože si tam často čtu a občas mě i u toho něco napadne.

Mám tedy potřebné „technické prostředky“, ale proč si ty nápady nezapisuju? Odmítám myšlenku, že mě nic nenapadá. Napadá, vím to. Možná se to nepíšu z lenosti. Když mám blok v tašce, musím ho vyndat, najít tužku (už jste zkoušeli něco hledat v dámské kabelce?). Když jsem venku na ulici nebo zrovna s někým mluvím, tak je to divné. Vlastně ani nejde tak o lenost, spíš se člověk připadá divný. Zapisovat si do zápisníku na ulici, to skoro, jako kdybych byla nějaký bonzák, který sbírá informace a pak je někam nahlásí. Je zajímaví, u ostatních mi to nevadí a sama u sebe s tím mám problém.

Napadá mě jedna možnost a to je využít mobilu. Ťukat do mobilu na ulici, dokonce i za chůze je naprosto přijatelné, nemám s tím žádný problém. Zkusila jsem si tam zapisovat poznámky a jde to. Je to trochu pomalé, román by se tak napsat nedal, ale zachytit prchavý nápad tak, abych ho později mohla rozpracovat, to jde dobře.

Má to jednu nevýhodu – nemůžu si kreslit obrázky a náčrtky. Musím vystačit se slovy.

Teď mě napadlo, že se ty nápady dají do telefonu taky namluvit. Bylo by to rychlejší. Ale pro mě to není ono. Mám raději psané slovo. I když, kdo ví, baví mě experimentovat, takže možná i to vyzkouším. Ale raději až budu někde sama. Nerada bych vypadala jako blázen, který si mluví sám pro sebe, byť by to bylo s telefonem v ruce.

Další možnost, které využívám, je otevřít si internet a hledat něco zajímavého tam. To má ale pro mě jednu nepříjemnou vlastnost – že budu přeskakovat ze stránky na stránku, stále hledat něco zajímavého, strávím tím spoustu času a nakonec budu mít načteno spoustu, ale napsaného nic. A jindy zase náhodou objevím stránku na téma, o kterém bych taky ráda něco napsala. To samozřejmě neznamená přemílat to stejné, co že tam autor napsal, ale spíš říci na stejné téma to svoje a taky třeba nesouhlasit a mít jiný názor. Už jsem se naučila si tyto stránky ukládat do speciální složky a občas se k nim vracet.

Myšlenkové mapy

Myšlenkové mapy používám už několik let. Kdesi jsem se o nich dočetla a zjistila jsem, že mi zápis informací nebo nápadů do podoby pavouka vyhovuje. Kdykoliv potřebuju shromáždit poznámky na nějaké téma, článek na web, projekt v práci nebo nějakou ryze soukromou záležitost, píšu a kreslím si vše do podoby pavouka.
Teď u nás vyšla knížka Myšlenkové mapy v byznysu, jedním z autorů je Tony Buzan, který je považovaný za autora této metody. Samozřejmě jsem se do knihy chtěla podívat a sehnala jsem si ji. Má něco přes dvěstě stránek, takže očekávám, že i dlouholetý uživatel a fanoušek myšlenkových map jako já si v ní najde něco nového.
V úvodu je trocha sebeoslavných řečí, ty jsou asi určeny pro nováčky, takže jsem je jen přelétla očima. Zaujaly mě dobrozdání od významných a bohatých lidí, mezi nimi třeba od Billa Gatese. Dobrý tah, když něco pochválí známí a bohatí lidé, je to skvělá reklama. A naopak, Bill Gates si určitě velmi rozmyslí, komu takové doporučení dá.
Ta sebechvála je pro americké autory docela typická, my v Čechách jsem trochu jiní, spíš máme sklon se shazovat nebo být skromní. V podnikání je myslím ten americký způsob přece jen přínosnější. Nač čekat, až mě lidi začnou chválit, radši začnu sám. V podnikání je to vlastně i součást reklamy. Když chci, aby si lidi mysleli, že něco umím, nejlepší způsob je říct jim to. Ať už někdo vystupuje sebevědomě nebo nejistě, obvykle předpokládáme, že suverénní člověk ví, co dělá, a že nejistý je ten, kdo neumí, nezná, není kompetentní. A to i přesto, že všichni známe ze svého okolí suverénní blbce a rozpačité odborníky.
V další části knihy je vysvětlení, proč jsou myšlenkové mapy tak účinné. Je to proto, že tento druh zápisu koresponduje s tím, jak funguje náš mozek. Obyklý způsob zápisu je jako v knížce: do řádků, řádky nad sebou pěkně jeden po druhém. Máme ta naučené ze školy a připadá nám to normální a přirozené. Mozek ale takhle zorganizovaný není. Mozek volně přechází od myšlenky k myšlence, k některým se vrací, některé dál rozvíjí. Nerespektuje náš naučený způsob zapisování do řádků odshora dolů.
Zajímavé jsou příklady myšlenkových map, skutečné příklady z praxe, které ukazují, jak a kde bylo této metody využito. Pomáhá to, když člověk přemýšlí, jak by mohl myšlenkové mapy začlenit do své práce. Sama idea a podstata myšlenkových map totiž není nijak složitá, dá se vysvětlit velmi rychle. Problém je spíš v tom přijmout je, zvyknout si s nimi pracovat, naučit se jich využívat. Ze začátku je to neobvyklé, ale časem se na to dá zvyknout natolik. Moje vlastní cesta k myšlenkovým mapám nebyla nijak rychlá. Několikrát jsem o nich četla, vypadalo to zajímavě, ale nijak zvlášť mě to neoslovilo. Až po čase jsem je začala zkoušet a dnes je to pro mě každodenní pracovní nástroj. Nejlépe mi slouží tehdy, když potřebuju shromáždit informace na nějaké téma. Ať je to článek na blog nebo nápady na vánoční dárky. Viděla jsem mapy, kde byla cizojazyčná slovíčka na určité téma i s obrázky.
Jestli chce podpořit svoji kreativitu nebo si uspořádat myšlenky, zkuste myšlenkové mapy teba právě podle knížky Tonyho Buzana a Chrise Griffithse.

Smysl pro humor

Mám ráda lidi se smyslem pro humor. Myslím tím takový ten laskavý smysl pro humor, bez zlomyslnosti a snahy ublížit.

Smích uvolňuje atmosféru a proto humor obvykle považujeme za něco, co patří k zábavě a volnému času.

S člověkem bez smyslu pro humor se mi špatně jedná. Takoví lidé berou všechno příliš vážně a seriózně. Některé situace opravdu vyžadují vážnost a vtipkování je krajně nevhodné. Těžko oceníte humor na pohřbu blízkého člověka nebo když prožíváte nějakou podobnou osobní tragédii. Ale takové situace jsou velmi vzácné.

Další případ, kdy je lepší nevtipkovat, je tehdy, když bychom znevažovali něco, na čem druhému člověku obzvlášť záleží. Ženy nejspíš vědí, že si v žádném případě nemají dělat legraci z mileneckých výkonů svého partnera. Moudrý muž si zase raději ukousne jazyk, než by pronesl vtip o velkém zadku své partnerky.

Naopak v práci může být trocha humoru užitečná. I když považujeme stres a určité napětí v zaměstnání nebo podnikání za normální, všeho moc škodí a když je tlak příliš velký, omezuje to výkon i spokojenost. Takže když pak někdo trochou legrace uvolní atmosféru, přispěje tím nejen k dobré náladě, ale i k lepším pracovním výsledkům.

Zpětná vazba

Zpětná vazba znamená, že záhy po svém činu zjistíte, jaké to má následky a důsledky.

Zpětnou vazbu získávají malé děti každý den, učí se, že věci padají směrem dolu, že když budou křičet, tak někdo přijde, když budou házet hračkami, maminka se rozlobí, když praští kamaráda, tak ten se rozpláče. Pak ve škole je zpětná vazba hodně ve formě známek. Známky jsou jednoduché hodnotící kritérium, snadno se s jejich pomocí děti srovnávají. Jsou ale taky do značné míry nespravedlivé. Hodnotí dosažené výsledky, ale už ne úsilí, kterého bylo k jejich dosažení potřeba. Pracovitý trojkař je na tom vlastně hůř než flákající se jedničkář. Přitom pracovitost obvykle považujeme za dobrou a žádoucí vlastnost, kterou je třeba rozvíjet a podporovat. Děti to tak taky vnímají. Když se snaží a přesto dostanou horší známku, než ten, kdo se na to „vykašlal“, cítí nespravedlnost a demoralizuje je to.

Slovní zpětná vazba je taky častá, ale nefunguje vždycky dobře. Třeba proto, že ji neumíme dávat. Zaměňujeme zpětnou vazbu za kritiku. A kritiku považujeme za vyjádření toho, co je špatně. Čekáme, že když někoho zkritizujeme, tak se zlepší. Že přestane dělat to, co se nám nelíbí a začne dělat to, co od něj chceme. Strašně často jsme zklamáni. Ten kritizovaný člověk nejen že nekoná dle našich pokynů, ale dokonce se ještě zlobí. Viditelně se rozčiluje nebo skrytě vzdoruje. Proč?

Kritika neboli poukázání na to, co jsme udělali špatně, není totiž jen suchou informací. Nese v sobě emoce a to emoce docela nepříjemné, dokonce až ohrožující.

„přestaň brečet nebo tě tu nechám“, „jestli se tahle chyba bude opakovat, tak si můžete hledat jiné místo“

To jsou přece vyhrožování. Budí to strach. Emoce se ujímají vlády rychleji, než rozum, proto člověk – dítě či dospělý, hlupák nebo génius – bude reagovat pod jejich vlivem. Strach budí spíš obrannou reakci než co jiného. To ale asi není to, čeho chcete kritikou dosáhnout. Chcete dosáhnout nápravy nějakého nežádoucího stavu.

Navíc často generalizujeme a zevšeobecňujeme.

„ty jsi to zase pokazil“, „to mi nemůžeš aspoň jednou pomoct“, „s tebou je to hrozné“, „vy jste to zase neudělal“, „to se musíš vždycky takhle chovat?“

Nehodnotíme jednu konkrétní událost, ale odsuzujeme celého člověka. Také je v tom skrytá určitá nadřazenost. Ten, kdo kritizuje a hodnotí, jako by se nad toho druhého vyvyšoval a tím snižoval jeho význam a hodnotu. Děje se to často a někdy nás to nepříjemně podráždí, možná si ani neuvědomíme proč. Důvod je v tom, že se na nás vlastně někdo vytahuje. Možná v dobrém úmyslu, chce nám pomoci, udělat pro nás něco, co považuje za prospěšné. Ale ten nádech nadřazenosti tam je. Nemáme to rádi ani od lidí, kteří nám skutečně nadřazení jsou (rodiče, šéfové) a už vůbec od těch, kdo by měli být na stejné úrovni (manželé, kolegové, spolužáci).

Je těžké upozornit na nedostatky a neohrozit přitom hodnotu a sebeúctu druhého člověka. Doporučuje se začít něčím pozitivním, teprve pak upozornit na to, co v pořádku není.

„tento příklad je dobře, ale tady v tom je chyba“

„jsem s vámi spokojen, ještě byste se mohl zlepšit v ...“

„má tě rád, jen mu asi vadí...“

„zoubky už máš krásně vyčištěné, ještě učešeme vlasy“

V čem je rozdíl? Neútočíme na člověka, jen poukazujeme na nějaký nežádoucí detail. Nevzbuzujeme obrannou reakci a tím dáváme tomu druhému prostor zamyslet se nad tím, co říkáme a jestli s tím něco udělat.

Je to hodně těžké. Naučili jsme se mluvit s lidmi nějakým způsobem a když zjistíme, že to nefunguje, chceme to změnit. Většinou na to zapomeneme, když už si vzpomeneme, tak nám chybí slova, nebo začneme dobře, ale nakonec sklouzneme do navyklých způsobu nebo to zazdíme nějakou hloupou poznámkou.

Pomáhá uvědomit si – třeba i zpětně – jak jsme s lidmi mluvili a také jaký to mělo účinek. Někdy už ve chvíli, když něco říkáme, víme, že to je k ničemu, že to fungovat nebude, protože už jsme stejnou věc řekli mockrát a efekt žádný. Je třeba zkusit něco jiného. Vždyť to, že to dosud nefungovalo, je zpětná vazba zase pro nás. Je třeba použít jiný způsob.

Výchova k poslušnosti nebo k samostatnosti

Poslušné dítěje takové, které bez diskuzí a bez odmlouvání poslechne, co se mu řekne. Takové dítě často označujeme jako dobře vychované. Ale je to opravdu to nejlepší, co může z mladého člověka být? Je poslušnost tím hlavním, čeho je třeba při výchově dítěte dosáhnout? Jak se takový člověk pak uplatní jako dospělý ve společnosti?

Poslušnost je pro vychovatele příjemná vlastnost. Usnadňuje mu práci. Poslušné děti jsou oblíbené u učitelů, protože se s nimi dobře pracuje. Co jim učitel řekne, to udělají. Méně oblíbení jsou ti, kdo vše okomentují, odiskutují, ke všemu mají připomínky. Když máte ve třídě dvacet nebo třicet dětí a v hlavě plán, co s nimi musíte udělat, tak vám ani na diskuze čas nezbývá. Jedno neukázněné dítě vám lehce naruší program.

Co ale vyroste z takového poslušného dítěte? Poslušný dospělý. Takový, který bez řečí přijme autoritu a udělá, co se mu řekne. Nejspíš bude dobrým zaměstnancem, protože většina šéfů oceňuje spíš poslušné zaměstnance, než samostatné a kreativní lidi, kteří se snaží uplatňovat vlastní názor. Ze stejných důvodů, jako učitelé. Šéfové a majitelé firem mají nějaké cíle a úkoly a zaměstnanci jsou prostředkem k jejich dosažení. Jejich iniciativa je vítaná jen tehdy, když přispívá k plnění těchto cílů.

Poslušný dospělý je i dobrým spotřebitelem. Snadno podlehne konzumním tlakům reklamy, zařadí se mezi tu nakupující masu lidí. Prostě mu stačí říct, že je něco dobré a správné a on tomu uvěří. Prostě je zvyklý poslouchat, tak poslouchá kohokoliv, koho považuje za autoritu.

I politici mají raději poslušné voliče, než potížisty, kteří se vyptávají, diskutují, kladou nepříjemné otázky a odmítají se spokojit s jednoduchými vysvětleními.

Může být i něco lepšího než výchova k poslušnosti?

Podle mě je to výchova k samostatnosti. Zvlášť je to vidět, když jsou děti malé. Učíme je, jak se mají samy najíst, obléct, obout, připravit se do školy, jezdit autobusem a spoustu dalších věcí. Měli bychom je učit taky samostatně myslet. Říkat jim nejen to, jak se věci mají dělat, ale taky proč. Tím je povedete k přemýšlení.

Napadá mě příklad s jedním mým synem. Od malička jsem s nimi při nákupu bot mluvila o tom, jaké boty kupujeme, jak se zkouší, proč takové a ne jiné. Syn si šel poprvé sám koupit boty v jedenácti! letech a koupil dobře. Protože věděl, jak má vybírat. Ani nevíte, jak pyšná jsem na něj v té chvíli byla.

Vysvětlovat, proč děláme to nebo ono, se může zdát únavné, ale není to tak. Když jste s dětmi, tak ony s vámi chtějí komunikovat, povídat si. Je to taky výborný způsob, jak je zabavit, když jste třeba v obchodě, v autobuse nebo jdete po ulici. A co je taky důležité, pozornost, kterou tak dítěti věnujete, je pro něj i signálem lásky, kterou nezbytně potřebuje, aby se cítilo v pohodě.

Pro malé miminko je svět chaotickým místem, maminka (a pak tatínek a další blízké osoby) jsou tím pevným bodem, který mu pomáhá se zorientovat a pochopit, jak věci kolem fungují. Ne všechno se dá vysvětlit. Někdy je zapotřebí vlastní zkušenost. Včera jsem byla se dvěma malými dětmi v obchodním centru, jedno mi uteklo a jakýsi zaměstnanec mi tam říkal, že ten den už se tam takhle ztratily svým maminkám už dvě děti. Považoval to za jakési selhání a ani ty maminky z toho jistě neměly radost. Ale jaká je to významná zkušenost pro to ztracené dítě! Lepší než spousty řečí o tom, jak nemá běhat, že se ztratí atd. Tím spíš, že v tom nákupním centru je to relativně bezpečné, protože tam nejezdí auta. Nechci to obhajovat, sama jsem se snažila to svoje dohnat a ukáznit.

Samostatně myslící lidé, to je něco, co dnes docela chybí. Raději za sebe necháme přemýšlet někoho jiného. Protože tím se vzdáváme zodpovědnosti a také rizika chyb a selhání. Nikdo nechce chybovat a selhávat, tak volíme bezpečnou cestu – necháme za sebe přemýšlet a rozhodovat někoho, koho považujeme za autoritu. Když pak ta autorita (šéf, manžel, lékař, úředník) udělá chybu, tak ho pomluvíme s dobrým pocitem, že my jsme žádnou chybu neudělali. Vzdát se zodpovědnosti a samostatnosti znamená ale také vzdát se kusu své svobody. Typické je to v pracovním světě. Jako zaměstnanec máte svá práva a vaše firma vás zbavuje řady povinností, které mají živnostníci a profesionálové na volné noze. Třeba dělat účetnictví, platit si zdravotní a sociální pojištění, zajišťovat si zakázky, zajišťovat materiál a spoustu dalšího.

Jako podnikající osoba jste vystaveni většímu riziku, nemůžete se schovat do „bezpečí“ firmy. I když, nakolik je dnes pozice zaměstnance jistá a bezpečná? I když jste schopní, vzdělaní, pracovití, může se stát, že vás firma nebude potřebovat. V době vysoké nezaměstnanosti hlavně v menších obcích je obtížné najít novou práci. Na každé místo se hlásí několik desítek uchazečů, to je pak těžké uspět. Firmy jsou si toho také vědomé a dovolují si vůči zaměstnancům víc, alespoň k těm méně kvalifikovaným, které je snazší nahradit. Chovají se podle hesla „Nelíbí se ti to? Tak jdi, za branou čeká spousta jiných!“

Život podnikatele není snadný, ale to není ani život zaměstnance. Převzít zodpovědnost za svůj život vám ale dává šanci utvářet si ho podle svého. Nečekat pasivně, co mi kdo dá, najít si sám svoji parketu a svoje místo na slunci.

Soustředění na cíl, koncentrace, tvrdohlavost, posedlost

Každý člověk, který v životě něco významného dosáhl, tomu musel věnovat velké úsilí a to bez soustředění a silné koncentrace na daný cíl nejde. Chřipku můžete dostat náhodou, bez vlastního přičinění. Vypracovat si pořádné svaly, to se vám náhodou nestane, na tom musíte pořádně zamakat. Možná proto kulturistům až tolik nezávidíme, protože víme, že pro svůj cíl museli udělat poravdu hodně. Bohatým lidem můžeme závidět, protože máme pocit, že si svoje bohatství až tak nezaslouží, že nejsou až tak pracovití, že jsou nepoctiví nebo že využívají ostatních. To všechno může být pravda.

Když se rozhlédnu kolem sebe po lidech, kteří v životě něco dokázali, mám pocit, že jsou velmi různí, ale mají společnou jednu věc: jsou tvrdohlaví. Jdou si jako berani za svým a příliš mnoho se neohlížejí na své okolí. To samozřejmě nemusí být vždy to nejlepší a taky vám tento přístup nezíská zrovna moc přátel, ale hodně zvýší vaše šance na úspěch.

Když chcete něčeho dosáhnout, musíte tomu věnovat dost úsilí a energie. Bude to chvíli trvat a snadno se vám může stát, že ztratíte chuť, motivaci nebo víru v úspěch svého konání. V takovém případě vám určitá paličatost a umanutost může hodně pomoct.

Jsou lidé, kteří jsou jako sirka. Rychle zahoří, rychle zhasnou. Jiní sice nezaplanou tak snadno, nesrší nadšením, ale když už se do něčeho pustí, jsou v tom vytrvalí a vydrží u toho dlouho. Málokdo je naprostý extrém, většinou se pohybujeme někde mezi, taky se to liší téma od tématu. Já se dost blížím tomu prvnímu typu. Snadno se nadchnu, po čase mě nadšení opustí a nadchnu se pro něco jiného. Naštěstí se moje oblíbená témata stále opakují, takže se k nim vracím. Když si chci být jistá, že u něčeho delší dobu vydržím, osvědčilo se mi zavést si nějaký pevný návyk. Naučila jsem se třeba každé ráno – hned jako první věc – začít se psaním. Díky tomu vím, že dělám pokroky a že to není záležitost na pár týdnů, že to budu dělat mnohem déle a s větší vytrvalostí, než bez tohoto návyku. Nevýhoda je, že množství návyků, které si takto človk osvojí, je omezené. Kolik věcí můžete každý den udělat jako první? Jen jednu. Proto by to mělo být něco, co je pro vás opravdu důležité.

Když jsem zjistila, jak dobře mi zvyky fungují, chtěla jsem si jich samozřejmě osvojit hodně. Ale ouha, ono to nešlo. Naložila jsem si toho příliš mnoho a nezvládala jsem to. Neměla jsem dost energie na to, abych všechny ty svoje dobré úmysly ukočírovala. Zvyky se musí budovat postupně, nejde to najednou. Riziko selhání je pak příliš velké. Tahle investice času a energie se ale dlouhodobě vyplatí.

GROW

GROW je metoda používaná v koučinku. Vychází z anglické zkratky, každé písmeno reprezentuje jeden krok. Celé slovo pak znamená růst.
Absolvovala jsem několik sezení s koučem a musím říct, že mi to skutečně pomohlo posunout se dál. Nevím, jestli můj kouč používal přesně tuto metodu GROW, ale zdálo se mi, že ano. Rozhodně byly naše schůzky strukturované, měly svůj cíl, nebylo to jen takové povídání.
G – goal – cíl
Stanovit si cíl je prvním krokem. Když jsem spolupracovala s koučem, stanovovali jsme si cíl každého našeho setkání. Jen na tu jednu hodinu, kterou jsme měli před sebou. Což bylo dobře, protože hodina je natolik krátký a ohraničený úsek času, že se člověk nemůže zamotávat do spousty věcí, ale musí se soustředit na něco konkrétního.
Zaměřenost a soustředění na cíl je jedna z věcí, kterou na koučinku obzvlášť oceňuji.
R – reality – realita, skutečnost
Jaká je současná situace ve vztahu k danému cíli. To znamená posoudit nebo si uvědomit souvislosti, uvědomit si, kde se právě nacházím.
O – options – možnosti
Jaké jsou možnosti, jaké kroky je možné udělat. Udělat si třeba číslovaný seznam toho, jaké možnosti v dané situaci mám a jaké kroky můžu udělat, abych se posunula správným směrem. Je dobré si těch možností napsat víc, protože nám to pomáhá hledat i neobvyklá řešení. Ta první možnost, ta která vás napadne hned, to může být něco, nad čím jste uvažovali mockrát, ale z nějakého důvodu to nefunguje. Například když je vaším problémem, že máte špatné studijní výsledky, tak si řeknete, že je to jasné, musíte se prostě víc učit. Jenže to už jste si řekli mockrát a k ničemu to nevedlo. Takže musíte najít nějaké méně obecné, ale zvládnutelné kroky. A měly by to být kroky malé, zvládnutelné.
Setkala jsem se i se slovem obstaclem neboli překážky. Určitě je potřeba myslet i na to, co mi může bránit v naplnění cíle. Ale příliš bych se na to nesoustředila. Čím víc budete myslet na překážky a problémy, tím hůř se vám bude kráčet směrem dopředu.
W – will, vůle
V tomto místě by měl člověk načerpat motivaci. Vůle je takové divné slovo, všichni bychom chtěli mít pevnější vůli, ale ono to není jen o vůli, ale i o tom, kolik toho chci udělat a co z toho skutečně chci já a co jsou požadavky odjinud, kterým se třeba i podvědomě bráním.
Navíc vy už ve svém denním rozvrhu máte spoustu věcí, na které musíte brát ohled, když chcete něco přidat nebo změnit. I proto je lepší dělat menší krůčky. Snáz je začleníte do svého denního režimu. Když se chcete učit anglicky, je jednodušší začít pěti minutami (které budeme postupně prodlužovat) než dvěma hodinami učení, které dodržíme párkrát a pak nám dojdou síly. Vůle je nedostatkové zboží a vyžaduje spoustu energie, nespoléhejte na ni příliš. Spíš spoléhejte na dobře vytvořený návyk, ten totiž naopak vaši energii šetří.
Na konci koučinkového sezení jsme pokaždé měli seznam kroků, které bych mohla a měla do příště udělat. Jen několik málo kroků, žádné sáhodlouhé seznamy. Oceňovala jsem i to, že můj kouč se pokaždé ptal, jaký z toho mám pocit. Pocity a emoce jsou totiž důležitý ukazatel. Když se vám někde něco nezdá, cítíte, že to není ono, že tam něco hapruje, pak to je s největší pravděpodobností pravda. Neměli byste nad tím mávnout rukou, ale spíš byste měli zjistit, co vám vadí.
Koučing je samozřejmě mnohem víc, než jen tato metoda, uvádím ji tady proto, že ji můžete využít i sami.

Vlastnosti podnikatele - Pracovitost

Podnikatel samozřejmě musí pracovat a to docela dost. I když nejsem zastáncem toho, aby podnikatel pracoval 16 hodin denně a pomalu se tak propracovával k infarktu. Takové tempo se dá zvládat krátkodobě, ale určitě ne roky.

Líný podnikatel, který jen kouká, jak ze svých lidí dostat co nejvíc práce a co nejvíc na nich vydělat, to taky není zrovna ideál.

Jako ve většině případů, i tady by měla být zlatá střední cesta. Jsou věci, které by rozhodně měl dělat šéf, byť ve spolupráci se svými lidmi. Jde hlavně o strategická rozhodnutí o tom, kam se bude firma dál ubírat. Jenže na to musí mít čas a nebude ho mít, pokud se bude zatěžovat děláním nebo kontrolou každé maličkosti ve své firmě.

Když se budete snažit dělat všechno sami, brzo narazíte na hranice svých možností. Buď si seženete někoho na pomoc, nebo ustrnete a dál už neporostete. Nemusí to nutně znamenat zaměstnat nové zaměstnance. Je možné sehnat si krátkodobého nebo externího pracovníka nebo si na některé úkony najmout jinou firmu. Ostatně zahraniční firmy to tak dělají. Aby se mohli lépe soustředit na to, co je živí a co umí nejlépe, najmou si někoho, kdo pro ně dělá ty ostatní věci, jako je úklid, ostraha objeku nebo správa počítačové sítě.

Další várka vtipů pro dobrou náladu

Dohadují se Francouz, Angličan a Čech o národnosti Adama:
Francouz: "Musel to být Francouz, protože jedině Francouze napadne taková chic móda, jako je fíkový list."
Angličan: "O původu gentlemana, který kvůli dámě obětuje své žebro, nemůže být přece pochyb."
Čech na to řekne: "Ten, kdo dokáže krást kyselá jablka, chodit s holým zadkem a myslet si, že je v ráji, nemůže být jiné národnosti než české."

 Přijde muž s krásnou ženou do klenotnictví a společně pro ni vyberou diamant za 1,5 milionu dolarů. Když dojde na placení, vezme muž do ruky šekovou knížku a vyplní na celou sumu šek.

Prodavač se na něj podívá s obavami, zákazník je mu neznámý, vidí ho poprvé.

Muž okamžitě postřehne, proč prodavač znejistěl, a tak mu říká:

"Jak vidím, máte obavy, že tento šek není krytý, viďte...? Dobře, uděláme následující. Dnes je pátek a banky mají již zavřeno, ponechejte si ten šek i šperk. V pondělí, až budete moci ten šek nechat proplatit, pošlete ten šperk mojí přítelkyni. OK?"

Prodavač se uklidní, v pondělí chce nechat šek proplatit, ale banka jej odmítne, protože prý není krytý.

Okamžitě volá zákazníkovi a ten mu ledabyle odpoví:

"Klidně ten šek zahoďte, už jsem ji do postele dostal."

 Lidstvo odjakživa zajímají dvě zásadní otázky:

1) Kdo vymyslel práci?
2) Jak to, že ho ostatní nezabili?

Přísloví Indiánů z kmene Dakotů zní: "Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni!"
Nicméně v profesionálním životě často prosazujeme jiné strategie, podle kterých se v takovéto situaci pokoušíme jednat:
* obstaráme si větší bič
* vyměníme jezdce
* říkáme: "Vždyť ten kůň vždycky jezdil."
* založíme pracovní skupinu pro analýzu koně
* navštívíme jiná místa, jak se tam jezdí na mrtvých koních
* zvýšíme standard kvality pro jízdu na mrtvém koni
* vytvoříme task force pro oživení mrtvého koně
* vypracujeme srovnávací přehledy různě mrtvých koní
* upravíme kritéria, podle kterých se určuje, zda je kůň mrtvý
* zaplatíme externí specialisty, aby jezdili na mrtvém koni
* zapřáhneme pár mrtvých koní k sobě, aby se jim lépe táhlo
* prohlásíme, že žádný kůň nemůže být natolik mrtvý, aby se na něm ještě nedalo chvilku jezdit
* po poradě s veterinářem zakoupíme něco drahého, po čem bude mrtvý kůň běžet rychleji
* vypracujeme studii, abychom zjistili, zda pro tento problém existují levnější poradci
* nasedneme na svého starého slabého osla a zamaskujeme ho mrtvým koněm
* nařídíme přesčasy a nosíme mrtvého koně sami
* restrukturalizujeme stáj a zdvojnásobíme příděly krmení
* prohlásíme, že mrtvý kůň byl už od samého počátku naším cílem
* povýšíme jezdce, pak si sedneme a počkáme, až se kůň sám zvedne
* budeme zapírat, že jsme kdy nějakého koně vůbec měli
Jakákoli podobnost s existujícími firmami, jejich projekty a jejich poradci a našeptávači v Česku je samozřejmě jenom čistě náhodná...

Dispečer profesionálního hasičského sboru přijde do místnosti nejvyšší pohotovosti, kde hasiči tráví volný čas mezi výjezdy. Rozhlédne se, zastaví se, usměje se a dá si z automatu kávu.
Ostatní kolegové se na něj tázavě dívají a on - poté, co kávičku velmi pomalu dopil, říká:
"Pánové, POMALINKU se zvedejte, hoří finanční úřad!"

Jedna stará dáma přinesla do Bank of Canada 165 000 dolarů. Jako váženého klienta se jí ujal samotný prezident banky. Ptá se jí: "Babičko, jak se vám podařilo naspořit takovou sumu peněz?"
Babka odpověděla, že to jsou výhry ze sázek. Prezident jí nechtěl věřit, tak mu babka navrhla sázku o 25 tisíc dolarů, kterou prý ona určitě vyhraje: "Pane, vsadím se, že máte hranatá varlata!" povídala babka. Prezidenta to pořádně pobavilo a přesvědčený, že takovou sázku babka nemůže vyhrát souhlasil.
"Pane, jestli souhlasíte, sejdeme se tady zítra v deset hodin a přivedu si i právníka jako svědka, aby bylo všechno jak se patří." navrhla babka a prezident souhlasil.
Druhý den před desátou hodinou přišla k prezidentovi babka i se svým svědkem - právníkem.
Prezident si stáhl nohavice a babka ho požádala, jestli si ho může osahat.
"Samozřejmě," zněla pezidentova odpověď, "však je ve hře fůra peněz."
Babka přistoupila blíž a prezident viděl, jak právník začal zoufale mlátit hlavou do zdi.
"Proč to dělá?" ptá se prezident babky.
"No asi proto, že mi nechtěl věřit, že dnes v deset hodin budu držet v ruce varlata prezidenta Bank of Canada a právě prohrál 100 000 dolarovou sázku."

Přijde žid do švýcarské banky a žádá o úvěr. Bankéř mu vysvětlí vše a také žádá záruku. Sdělí mu i,že úrok bude 3% měsíčně. Žid bankéři řekne, že chce půjčit 100 USD na měsíc a že dá do zástavy nový Mercedes 500 SEL. Bankéř se podiví, ale nakonec v zájmu dobré pověsti banky vezme i netradičního klienta a tak je obchod uzavřen. Za měsíc přijde žid do banky, přinese 103 dolarů, a vyzvedne si auto. Bankéř je zvědavý, k čemu mu bylo 100 dolarů. Žid říká: "K ničemu, ale potřeboval jsem na měsíc do zahraničí, tak mi řekněte, kde jinde bych sehnal tak levné parkování pro svoje auto."

Majitelé firem se baví mezi sebou:
"Poslouchej, ty dáváš výplaty zaměstnancům, i když je krize?"
"Nedávám, a ty?"
"Taky nedávám."
"A chodí do práce i tak?"
"Ano, chodí."
"Poslouchej, neměli bychom od nich vybírat vstupné?"

Bohatý Američan je na návštěvě v Israeli a je pozván na party v Tel Avivu. Najednou zjistí, že ztratil peněženku, nebo co. Duchapřítomnost ale neztratil. Vylezl na židli, vynutil si pozornost a pravil: „Promiňte vážení, že ruším, ale zřejmě jsem ztratil peněženku, v níž bylo několik tisíc dolarů. Pokud mi ji někdo najde a vrátí, obdrží sto dolarů." Najednou se přihlásí o slovo jakýsi telavivský floutek a do ticha praví: „Já dám dvě stě."

Francouz říká: "V poslední době u nás zdražily kurvy."
Čech: "Jako u nás. Ty kurvy zdražily všechno…

Zvoní mobil v posilovně, zvedne jej funící muž: Prosím. Ahoj miláčku, jseš v posilovně? ptá se žena. Ano jsem, co potřebuješ odpoví muž otráveným hlasem. Tak to je fajn. Já jsem ti jen chtěla říct, že ten kožich jak stál 150 tisíc, tak ho slevili na 80. Že si ho můžu koupit? Škemrá žena. Ale jo. Ty jsi hodný. A víš jak jsme chtěli jet na ty Seychely a zdálo se nám to za půl milionu drahé? Tak oni to slevili jen na 400 tisíc. Co říkáš, nemám to vzít? Dobře, ale jen s plnou penzí, zamumlá muž. Jo to já zařídím. A když máš takovou dobrou náladu, tak stojím zrovna před autosalonem Mercedesu a víš jak jsme se dívali na ten za 3 miliony, tak si představ, že oni ho slevili na dva miliony. Nemám ho rovnou zaplatit? Ale jo, ale jen stříbrnou metalízu, řekne muž docela otráveně. Jo, jo, oni to zrovna ve stříbrné mají. Tak to je super, ty jsi dnes tak zlatý! Tak čau, zaševelí sladkým hláskem žena a položí mobil. Muž v posilovně také a se zvednutým telefonem nad hlavou zakřičí: Chlapi, nevíte čí je to mobil?

Pan Kohn se ptá pan Roubíčka: "Pane Roubíček, kdypak mi vrátíte ty peníze, co jsem vám půjčil?" a pan Roubíček na to: "Víte pane Kohn, já dělím věřitele na tři skupiny. Ty první mám rád, vážím si jich a dluhy jim včas vracím. Ty druhé mám také rád, ale na vrácení si prostě budou muset nějaký čas počkat. No a té třetí skupině nic nevrátím, ani by kdyby se na hlavu stavěli." Pan Kohn se trochu nasupeně zeptá: "A do jaké skupiny tedy řadíte mě?" Pan Roubíček odpoví: "Do teď to bylo mezi jedničkou a dvojkou, ale jestli na mě budete dál mluvit tímhle tónem, tak vás přeřadím do trojky a už se z ní nevyhrabete!"

Sejde se katolický kněz, pravoslavný pop a židovský rabín. Baví se o víře a začnou se také bavit o síle modlitby.
Katolický kněz říká: "To jsem jednou šel zaopatřovat nemocného do vzdálené vesnice. Jdu přes les, pole a louky, naráz se přihnaly mraky, šílená bouřka, průtrž mračen, nebylo kam se schovat. Tak kleknu, prosím Boha o ochranu. Naráz - všude okolo liják, nade mnou modrá obloha a já jsem v suchu došel až k cíli!"
Pop na to: "To je nic, tobě šlo jen o zdraví, mě šlo přímo o život. Jel jsem se psím spřežením tajgou. Naráz se přihnala sněhová bouře, nebylo kam se schovat. Padnu k zemi a prosím Hospodina o ochranu. Naráz - všude okolo bouře, nade mnou modrá obloha a já jsem v bezpečí dojel k cíli!"
Židovský rabín na to: "Pánové, to není nic proti tomu, co jsem zažil já. Jdu v sobotu v Paříži po hlavní ulici a naráz uvidím na zemi plnou peněženku. Chci ji zdvihnout, ale naráz si uvědomím, že je sobota - šabat a já se nesmím dotýkat peněz. Přece tam ale tu peněženku nemůžu nechat ležet. Pozvednu oči k nebi, modlím se k Hospodinu. Naráz - všude okolo sobota, nade mnou úterý!"

Věčně chudý Kohn zajde za svým známým, Baronem Petschekem: "Kouknou, pane baron, já jich tu mám na seznamu na prvním místě, že by mi určitě půjčili tisíc korun."
Petschek mu říká: "No, tisíc jim nepůjčím, ale že jsou to voni, tak pět set ano" - a podává mu bankovku.
Kohn ji tak převrací v ruce, podrbe se na hlavě a pak povídá: "Tak to fakt nevím - dlužej teď pětset voni mně, nebo já jim?"
—
Babička na smrtelné posteli promlouvá ke své vnučce: "Protože jsi má nejmilejší, chci ti odkázat svou farmu, stodolu, obráběcí stroje, stáda zvířat a 28 752 037 dolarů." Vnučka s úžasem: "Babičko, ty jsi tak hodná, to není možné, to jsem nevěděla, že máš farmu… a kde je? A babička se svým posledním výdechem zašeptá vnučce do ucha: "Na Facebooku."

Český turista přijde v Paříži do vykřičeného domu a hned hlásí, že to chce po če…sku. "A jak jste to dělali?" Ptá se bordelmamá, když je po všem. "Normálně," odvětí dívka. "Na fakturu a rozepsat na limonády."
—
Ústí nad Labem:
Muž k pouliční dívčině:
"Heleď krásko, chtěl bych od tebe orálek, jenže mám jen dvacku, ale dám Ti k tomu
mobil, co ty na to?" Dívka souhlasí, akt proběhne, poté inkasuje 20,- Kč a ještě se ptá: "A co ten tvůj mobil?" … "Vidíš, málem bych zapomněl, piš si: 601 422 455."

Zamiloval se chlapec do dívky, přiznaljí své city a dívka mu hned položila dvě otázky:
"Máš dva Mercedesy?"
"Nemám." odpověděl chlapec
"Máš dvoupatrový dům?"
"No, ani ten nemám." smutně odpověděl.
"Tak se tedy nemáme dál o čem bavit." chladně odvětila
Zlomený chlapec šel pro radu k otci. "Nevím co ti mám říct synu. Když ji tolik milujes, můžeš nakonec prodat Bentley i Lamborgnihi a koupit místo nich dva Mercedesy, ale abychom bourali dvě patra domu kvůlil nějaké cuchtě, se mi zdá hloupé."

Pánbůh si povolá Obamu, Medveděva a Klause a po jednom si je volá k sobě do pracovny. První vyjde Obama, ostatní se na něj sesypou a ptají se co a jak - Obama, viditelně bledý, říká: "Chtěl po mně, abych ukončil všechny války, které vedem, jinak zazvoní na zlatý zvoneček a na Ameriku přijde potopa… Vůbec nevím, co s tím mám dělat…" Druhý jde Medveděv. Podobná situace. "Chtěl po mně odstavit komunisty od moci v celém Rusku… jinak zlatý zvoneček a na Rusko spadne oheň z nebes…. vůbec nevím co s tím." Třetí jde Klaus. Vyjde ven, potutelný úsměv. "Chtěl po mně, aby se v Čechách přestalo krást"…. sáhne do kapsy: "Tak tady je ten zvoneček."
—
Zastaví šofér s autem u prostitutky:
"Co mi uděláš za 100 euro?"
"Všechno, brouku!"
"Tak si sedni, jedeme betonovat!"

Jistá žena v balónu ztratila orientaci. Spustí se níž a na zemi zahlédne chlapa. Spustí se ještě níže a volá na něj:
"Promiňte, nemohl byste mi prosím pomoci? Slíbila jsem příteli, že se před hodinou setkáme a teď nevím, kde jsem."
Muž dole odpoví:
"Nacházíte se v balónu přibližně 10 m nad povrchem Země. Vaše konkrétní poloha je 49 stupňů, 28 minut a 11 vteřin severní šířky a 8 stupňů, 31 minut a 58 vteřin východní délky."
"Vy jste určitě inženýr," říká žena v balónu.
"To je pravda", odpoví muž, "odkud to víte?"
"Tedy," povídá žena v balónu, "všechno, co jste mi řekl, je z technického hlediska správně, ale nemám ponětí, co si s vašimi informacemi mám počít, neboť v konečném důsledku stále nevím, kde jsem. Popravdě řečeno jste mi vůbec nepomohl. Nanejvýš jste můj let jen prodloužil."
Muž na to odpoví:
"Vy musíte být určitě zaměstnaná v managementu."
"Ano," povídá žena v balónu, "ale odkud to víte?"
"Tedy," povídá muž, "nevíte, kde jste, ani kam směřujete. Díky velkému množství teplého vzduchu jste se dostala až na současnou pozici. Slíbila jste něco a nemáte ani páru, jak to dodržet, a od lidí pod vámi očekáváte, že vyřeší vaše problémy. Faktem zůstává, že se nacházíte v naprosto stejné situaci jako před našim setkáním, ale z neznámého důvodu jsem na vině já."

Policajti mají výplatu a nadporučík vyvolává postupně podle jména. Výplata pomalu končí:
"Vašák!"
"Zde!"
"24 800 Kč." Vašák si jde pro peníze.
"Záruba!"
"Zde!"
"25 200 Kč." Záruba si jde pro peníze.
"Souhrn!" Ticho.
"Souhrn!!!" Stále ticho.
"Tak sakra, Souhrn!!!"
"To je ale vůl," odplivne si nadporučík, "nepřijde si pro výplatu a přitom tu má víc jak tři sta tisíc..."

Žena se hádá s mužem. Na konci hádky odejde do ložnice a začne si balit věci do kufru.
"Kam chceš jít?" ptá se muž.
"K Pavlovi. Můžu u něho bydlet a ještě mi dá pět set za každou soulož!"
V tu chvíli začne muž balit také.
"A kam jdeš ty?" ptá se překvapená žena.
"Taky k Pavlovi. Chci vidět, jak vyžiješ z té tisícovky měsíčně."

Karel Ch. byl svobodný chlapec, který pracoval v rodinném podniku.
Když zjistil, že až jeho nemocný otec zemře, zdědí veliké jmění, tak se rozhodl, že si musí najít ženu, která by se o něj a jeho jmění starala.
Jednoho večera, na investičním mítinku, spatřil ženu neobyčejné krásy. Na první pohled se do ní zamiloval. Přistoupil k ní a řekl:
"Já možná vypadám jako obyčejný člověk, ale za pár měsíců můj nemocný otec zemře a já zdědím dvě miliardy."
Ohromená mladá žena si vzala jeho vizitku a za tři dny se stala jeho............... macechou.
Ženy jsou daleko lepší ve finančním plánování než muži.

Osmadevadesátiletá stařenka na smrtelné posteli se svěřuje svému devětadevadesátiletému manželovi:
"Můj drahý, než umřu, chtěla bych ti něco říct. Nejdřív ale zajdi do stodoly. Pod třetím sloupem vpravo najdeš dvě krabice. Přines je, prosím tě."
Manžel vyhoví a u postele své ženy krabice otevře. V první najde tři vajíčka a v té druhé 300 000 eur.
Nechápe: "Co znamenají ta vajíčka?"
"Za celých 79 let, co jsme spolu, jsem pokaždé, když jsem s tebou neměla orgasmus, dala do krabičky vajíčko."
Stařeček se dme a červená pýchou a stařenka pokračuje:
„No a vždycky když tam těch vajec byl tucet, šla jsem s nima na trh."

Sir Benjamin byl velmi úspěšný a bohatý muž. Když dalším výnosným obchodem ještě velmi zmnožil své bohatství, rozhodl se ve své velkodušnosti vzít svou ženu Sadie na týden do Izraele. Zadal sekretářce, aby vše připravila.
Ta zavolala řediteli hotelu Dan v Tel Avivu:
"Dovolte, abych vám sdělila, že sir Benjamin se rozhodl strávit týden se svou manželkou ve vašem hotelu. Ovšem pro dokonalou pohodu a pocit naprostého soukromí by bylo třeba, aby měli hotel pouze pro sebe. Peníze nepředstavují žádný problém. Můžete to zařídit?"
Ředitel: "Jistě, ani z naší strany to není problém. Klienty přestěhujeme do jiného hotelu."
Sekretářka pokračuje: "A má hotel privátní pláž?"
"Jistě."
"A jaký písek je na té pláži?"
"No, takový stříbrošedý."
"Á... to by mohl být problém," zarazí se sekretářka, "sir Benjamin má rád zlatý. Můžete to zařídit?"
Ředitel ochotně: "Jistě, znám pláže s krásným zlatým pískem. Hned ho tam dám převézt."
"A ještě počasí," stará se sekretářka, "sir Benjamin miluje modré slunce bez mráčku."
Ředitel je zcela v obraze: "Jistě, předpověď počasí je skvělá. Pro jistotu budou v pohotovosti izraelské vzdušné síly a případné mráčky na nebi sira Benjamina by neprodleně rozehnaly."
Tak domluví týdenní pobyt sira Benjamina s manželkou, ti opravdu přiletí, ubytují se, užívají si soukromí v hotelu, a když tak leží na pláži a těší se z dokonale modrého nebe, dí dojatý sir Benjamin své choti:
"Vidíš, Sadie? Krásný, klidný hotel. Nádherná pláž. Dokonalý písek. Nebe bez mráčku. Kdo by ke štěstí ještě potřeboval peníze?"

Kosher Tsores Comp. Ltd. je v úpadku. Jako ředitele, který má firmu vyvést ke světlým zítřkům, majitelé najmou Chajima Jankela. První den prochází Chajimek podnik a hned chce ukázat nový, svěží, ale tvrdý směr vedení firmy.
Na dvoře se poflakuje několik lidí. Chajimek přikročí k muži, znuděně se opírajícímu o zeď, a hned přejde k věci:
"Mladý muži, kolik si vydělají týdně?"
Mladík se na něj otráveně koukne a na půl huby praví: "Čítám 300 liber. K čemu ti to bude, kemo?"
Chajimek sáhne do šrajtofle, rychle odpočítá 300 liber a zvýšeným hlasem, aby ho všichni ostatní flákači na dvoře slyšeli, zavelí: "Tady, tady maj svejch 300 liber za týden. A už jich tu nechci svejma očima vidět! Nikdy!"
Mladík vezme peníze a pomalu se vytratí. Chajimek se hrdě rozhlédne po přihlížejících, hrdý na exemplární provedení svého prvního vyhazovu. "Můžete mi říci," osloví užaslé dělníky, "co tu ten idiot vlastně dělal?"
Jeden z dělníků se trochu přidušeně osmělí: "To byl, pane šéf, hoch z rozvážky od Pizza Casa."

Tři duchovní diskutují problematiku, v jakém poměru správně rozdělit dary věřících na své provozní náklady a povinné odvody svému bohu.
První popisuje svou metodu takto: "Namaluji na zemi velký kříž, vyhodím peníze do vzduchu - a co padne do kříže, je Hospodinovo, co mimo, jde na farnost."
Druhý používá poněkud modifikovaný postup: "Vyhodím peníze nad malým kávovým stolkem, co za něm zůstane, je Alláhovo, ostatní je jeho služebníka."
Třetí je rabín: "Metoda je správná. Též vyhodím peníze do vzduchu a zavřu oči. Nepočítám, kolik si toho Adonaj se svým nezměrným postřehem pochytá ve vzduchu, spokojím se jen s tím, co ve své nezměrné moudrosti nechá svému služebníkovi spadnout na zem."

"Lou, ty jsi můj nejstarší přítel," povídá sentimentálně Sol Jablon, "a tak ti můžu říci něco velmi osobního."
"Určitě, Maxi."
"Představ si, na jaře mě moje žena požádala, abych jí dával na domácnost o devadesát dolarů měsíčně víc!"
"Devadesát dolarů?" diví se Lou.
"A to není všechno!" pokračuje Max, "v létě po mě znovu chtěla, abych jí dával o devadesát dolarů víc!"
"Můjtybože, Maxi!"
"A poslouchej dál: minulý týden, co bys tomu řekl, znovu chce přidat devadesát dolarů ..."
"Maxi, Maxi, já nevěřím svým uším. Co s těma všema penězma dělá?!?"
"Lou, to já nevím," špitne Sol Jablon, "já jí nikdy nedal ani cent."

Před rokem jsem si nechala vyměnit všechny vokna za takový ty drahý plastový, tříkomorový a vakuovaný, co šetří energii.
Dneska mi volá ňákej vod tý firmy, a že prej už je to rok a já ještě nezaplatila.
No teda, že jsem blond, ještě neznamená, že musím bejt blbá, ne?
Tak mu říkám, že si moc dobře pamatuju, jak ten chlápek, co mi je prodával, furt mlel dokola: "Paninko, do jednoho roka se vám ty okna zaplatí samy!" A ten rok už byl, ne?! Von pak už jen mlčel, tak jsem zavěsila. Pak už nevolal. Nakonec mi ho bylo líto, vždyť si, chudák, musel připadat jako úplnej debil.

Turista blúdi centrom Bratislavy a strašne potrebuje na WC.
Vtom uvidí farebný nápis EUROTOILETS.
Vojde do mramorom obloženej miestnosti, kde za pultíkmi postávajú mladé slečny v slušivých uniformách.
Jedna mu hneď vyjde v ústrety: "Dobrý deň!, Čo pre Vás môžeme urobiť?"
Turista sa krúti: "Potreboval by som využiť vaše služby."
Slečna sa posadí za počítač: "Želáte si kabínu, alebo pisoár?"
"Kabínu."
"Uprednostňujete farbu modrú, zelenú, ružovú alebo klasickú bielu?"
"Hoci aj bieluúúú..."
"Máte radšej toaletný papier, alebo vám môžeme ponúknuť súčasný trend s intímnou sprchou?"
"Papieéér!"
"Výborne! Želáte si jednovrstvový, viacvrstvový, farebný, s vôňou ruží alebo radšej svieži mentol?"
"Stačia aj noviny!"
"Retro riešenia bohužiaľ zatiaľ nemáme v ponuke, ale ďakujeme vám za námet na rozšírenie našich služieb. Ako protihodnotu vám radi poskytneme použitie umyvárne zdarma. Budete si želať hudbu klasickú, alebo radšej niečo rezkejšie?"
"Aáááááá...." - zavyje turista.
"Áno, poznávam. Takže výber operných árií. Skvelá voľba. Ráčite platiť kartou alebo v hotovosti?"
Turista vytiahne peňaženku a zaplatí nemalú sumu za papier, ktorý práve vyliezol z tlačiarne. Potom cez zuby precedí:
"Tak kde sa môžem vysrať?"
Slečna sa poobzerá, nakloní sa k turistovi a pošepká mu do ucha:
"Nemala by som to vlastne hovoriť, ale my chodíme naproti do krčmy. Tu máme iba zákaznícke centrum. Prevádzka je v Košiciach."

Pozdě večer stojí generální ředitel bezradně u skartovačky, když tu jde kolem mladý dynamický zaměstnanec.
Ředitel povídá: "Prosím vás, mám tu velmi citlivý a důležitý dokument a moje sekretářka už šla domů. Můžete mi pomoci s tímhle přístrojem?"
"Samozřejmě, pane řediteli!" odpoví mladík, hbitě zapne skartovačku, popadne papír a vsune ho dovnitř. Bzzzzum!
"Mockrát děkuji, to víte, já a technika... Ty kopie bych prosil tři..."