Knihy

K tomuto textu mě inspirovala Hrabalova knížka Příliš hlučná samota, která byla i zfilmovaná. Je to o člověku, který 35 let lisoval papír ve sběrných surovinách a za tu dobu mu prošlo rukama kromě skutečného odpadu taky spousta knížek. Nedokázal je jen tak lisovat a nevšímat si jich, takže si jich hodně schoval, přečetl, odnesl domů. Díky tomu, že se v práci zaobíral knihami, se dostával do problémů, protože pracoval pomalu.

Odmalička mě učili, že knížky jsou nějaká hodnota, že je třeba se k nim chovat pěkně, neničit je, vážit si jich. Pálení nežádoucích knih, jako to dělala třeba církev v určitém období, jsem vnímala jako určitou kulturní ztrátu až barbarství. Cítila jsem vůči knihám úctu, byli a jsou pro mě nositelem vědění a poznání, i když dnes už vím, že zdaleka ne každá knížka si podobnou úctu zaslouží.

Za mého dětství byli dobré knihy vzácnější než dnes. Na knihy se stály fronty, protože ty, které se prodávaly obvykle nebyly dost ideově na výši, aby se jich vytiskl dostatečný počet. Situace dnes jen těžko představitelná, zvlášť když si můžete knížky objednat i na internetu ve spoustě eshopů.

Dnešní knížky taky vypadají lépe než ty staré. Mají barevnější obálky, hezčí obrázky, kvalitnější papír, nejsou tak ošumělé a ohmatané. Ale co s těmi starými knížkami? Vyhodit je, to je člověku líto.

S podobným problémem jsem se potýkala, když jsem před několika lety likvidovala tatínkovu knihovnu. Byla v ní do značné míry díla klasická, taková, která se dají číst i dnes, ale nikdo o ně neměl žádný velký zájem. Celou knihovnu jsem si nechat nemohla, nebyl na ni prostor. Byla bych ji klidně věnovala zadarmo, jen kdyby o ty knihy někdo stál. Nakonec jsem to postupně zčásti rozdala, prodala, přesto některé skončily v kontejneru na papír. Pikantní bylo, že z toho kontejneru si je vzal bezdomovec, který rád četl.  

Připomíná mi to scénu z filmu Slunce, seno, erotika, kde řešili podobný problém – co s knihami komunistických klasiků, které se tiskly ve velkém nákladu, patřilo skroo k povinnostem mít je v knihovně – hlavně u funkcionářů komunistické strany – ale čteny byly jen velmi výjimečně.

O malém zájmu o staré knihy svědčí i antikvariáty. Je jich málo a rozhodně se o nich nedá říct, že by kypěly životem.

knih je zkrátka hodně, člověk si může vybírat a ty staré umolousané výtisky jsou jako bezdomovci mezi knihami – budí soucit, ale nikdo o ně moc nestojí.

Má to ale i dobrou stránku – knih je hodně, to znamená, že je dobrý přístup ke znalostem a vědění, ke kultuře, že se i hodně čte (navzdory konkurenci televize a internetu).