Školní sraz

Mám za sebou další školní sraz. Ze základní školy už jsem hóóódně dlouho, takže je dost zajímavé sledovat, jak se všichni změnili. I když v poslední době míváme srazy každý rok, takže většinu lidí už člověk viděl. Ovšem při porovnání současnosti s tím, jací jsme byli na základce, to je teda zatraceně velký rozdíl. Pamatuju se, jak moji rodiče jezdili na takové srazy a jak mi to přišlo strašně zvláštní. A teď jsem na tom stejně. Teď jsem v pozici těch dlouho dospělých, kteří se nostalgicky vítají se spolužáky, se kterými jsem třeba na základce nic moc společného neměla.

Je zvláštní, jak blízcí mi přitom připadají teď. Ten kousek společného, co máme, ten způsobuje, že ty srazy mají takovou zvláštní atmosféru. Jsme tam bez partnerů, takže můžu tancovat a bavit se s kýmkoliv bez toho, že bych se musela ohlížet na to, jestli to mému partnerovi není nepříjemné. Podobně to nejspíš cítí i ostatní. Je to taková nezávazná zábava, samozřejmě v mezích slušnosti, aspoň pokud jde o mě.

Prohlížela jsem si fotky a vypadalo to, že jsme se opravdu dobře bavili. A že někteří manželé nebo manželky by možná i trochu žárlili. Nejspíš zbytečně. Takový sraz je opravdu hlavně o tom vrátit se o pár let zpátky, pobavit se s lidmi, se kterými nás sice pojí zážitky, ale případné konflikty a rozepře už jsou dávno pryč. Stalo se mi dokonce, že se mi jedna bývalá spolužačka omlouvala za to, jak se ke mně na základce chovala. Já si to přitom vůbec nepamatuju. Asi byla docela ráda, že z toho nedělám problém.