Bojím se výšek. Když mě někdo nebo něco (nejčastěji vlastní zvědavost) vyláká na nějakou rozhlednu, rozhlížím se do dálky, ale jen velmi opatrně a s nepříjemnými pocity se dívám dolů pod sebe.
Kdysi jsem říkala, že mám závrať, i když si vylezu na židli. Pak jsem zjistila, že to není závrať, ale docela obyčejná obava z pádu, která je u té židle docela na místě. Na rozdíl od rozhledny, ty padají daleko méně často než špatně postavené židle.
Chtěla svůj strach zvládnout a překonat a tak jsem se přihlásila, že si skočím bungee jumping. Bylo mi hrozně, ale skočila jsem. Pocit, který jsem pak měla, se velmi podobal euforii. Už je to takových patnáct let, na svoje pocity se pořád pamatuje, ale stejně mi kus strachu z výšek zůstalo.
Pak jsem měla někam letět letadlem. Prvně v životě. Na jednu stranu jsem měla trochu obavy, přece jen vím, že spousta lidí má z létání hrůzu. Na druhou stranu jsem se těšila, protože ta cesta byla spojená s významným pracovním posunem směrem nahoru, takže mě to velmi těšilo.
Nadešel kýžený den a já jsem nastoupila do letadla společnosti Lufhansa (i po té spoustě let si to pamatuju, tak silný dojem jsem z toho všeho měla). Seděla jsem u okýnka, koukala ven a připadala jsem si jako na kolotoči. Moc se mi to líbilo. Ten samotný let, to že můžu koukat dolu na mraky nebo na malinké domečky a autíčka.
Pak následovalo pár dalších letů, na ty už se tolik nepamatuju. Jen to, jak jsem na sebe byla pyšná, když jsem se bez problémů zorientovala na obrovském letišti ve Frankfurtu. On to nakonec není takový problém, když máte na letence potřebné informace a letiště je perfektně označené, aby jim tam chudáci cestující nebloudili.
Láká mě vyhlídkový let letadlem. Zatím jsem se nedostala na žádnou akci nebo letiště, kde by tohle provozovali, ale třeba se mi to jednou povede.
A další věc, kterou bych mohla udělat, abych se trochu zbavila strachu z výšek, by mohl být seskok padákem. Spíš tedy s někým, kdo už to umí, myslím, že se tomu říká tandemový seskok. To by byl tedy opravdu adrenalin. Vypadá to zajímavě, když to dělá někdo druhý, rozhodně to musí být mimořádný zážitek, jen nevím, jestli bych na něco takového našla dost odvahy. Ale zase když už v sobě člověk ten strach překoná, tak to musí být úžasné. Nejen ten samotný seskok, ale i ten úžasný pocit z toho, že jsem v sobě něco překonala, že jsem zvládla ten boj uvnitř sebe. Protože to, že vyhrajeme nad někým druhým, to je fajn, ale to, že v něčem překonáme sami sebe, to je ještě lepší. Sami sobě jsme rovnocenným partnerem, tam musíme opravdu zabrat, abychom vyhráli nad tou pohodlnou částí svého já, která se chce jen válet v pohodlí svých navyklých rutin. Navíc nám podobná vítězství dodávají sebedůvěru v tom, že opravdu něco dokážeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat