Příroda

Tento článeček by měl být takovým vyznáním obdivu a lásky k přírodě, ve které je mi tak dobře. Spousta lidí má ráda zvířata, já jsem spíš milovník rostlin, bylin, stromů, květin nebo mechů.

Stromy, hlavně ty velké, úctyhodné, ty jsou pro mě připomínkou toho, jak z malého semínka dokáže při pravidelném každodenním úsilí vyrůst něco tak mohutného. Strom vzbuzuje úctu jak tou dlouhou dobou, po kterou roste, tak i tím, jaký užitek poskytuje. Jaké obrovské množství plodů poskytuje.

Byliny nebo keře možná nevzbuzují tolik úcty, taky budeme mít menší zábrany poškodit keř než strom, ale i ty do přírody patří a bez nich by to nešlo. I ty mívají spoustu plodů a semen a mě to připomíná, že příroda je také místem hojnosti. My už sice nejsme zvyklí chodit po loukách a lesích a živit se tím, co tam roste, ale přesto je to možné. Spousta rostlin skutečně je jedlých, jen bychom se museli oprostit od toho, že ze zeleného se jí leda tak salát nebo špenát a to ostatní ne. Když dělám med z pampelišek, je to ještě docela přijatelné, ale když jsem natrhala bršlici, připadalo některým lidem divné, že chci jíst plevel. Ale ono je to jen o úhlu pohledu. Pro jednoho je to plevel, pro druhého je to ekologicky bez hnojiv vyrostlá zelenina zadarmo, kterou jsme se ještě nenaučili využívat.

Příroda je obdivuhodná i tím uspořádáním, kdy jakýkoliv odpad se zužitkuje. Je to skvěle vyladěný systém, ve kterém věci zapadají do sebe a lidské pojetí odpadu jako něčeho, co je potřeba bezpečně uložit na neurčitou, velmi dlouhou dobu, to taky úplně chybí. Když dojím jablko a zahodím ohryzek do křoví, nemám z toho vůbec výčitky svědomí, ale rozhodně bych totéž neudělala s plastovou lahví. Protože ten ohryzek tam patří, ten plast ne. Ten je cizorodým prvkem, se kterým si příroda neví rady. Zůstane mimo systém, nikomu neposlouží, nijak se do těch přírodních jevů nezapojí.