Další hrst vtipů

Dva právníci se vydali na dovolenou do africké buše. Jednou si dali odpočinek pod velkým stromem. Byli probuzeni zařváním velkého lva, který si je se zjevným zájmem prohlížel. Bylo jasné, že k puškám v autě nemají šanci to stihnout. Jeden z nich se najednou začal zouvat. Druhý se ptá, proč, a první odpovídá:
"No, bez nich dokážu běhat rychleji."
"Není to jedno? Ať budeš jak chceš rychlý, nikdy neutečeš lvovi."
"Nemusím být rychlejší než lev. Stačí být rychlejší než ty."

Rivka ovdoví. Po pohřbu jí kondoluje rabi Bulvon:
"Nemyslím si, že byste ještě kdy natrefila na takového muže, jako byl váš zesnulý Móric!"
Rivka přikývne:
"Však kdo by taky někoho takového hledal."

Kněz byl na své farnosti dvacet pět let a byla vystrojena velká hostina. Zúčastnila se celá místní honorace, úvodní slovo měl pronést významný politik. Jak to u politiků bývá, poněkud se zpozdil, a tak se oslavenec ujal slova sám.
"Po pravdě řečeno, můj první dojem, když jsem přijel, byl hrozný. Nikdy by mě nenapadlo, že zde vydržím dvacet pět let. Nemohu porušit zpovědní tajemství, ale tolik mohu říci, že ten hrozný dojem na mě udělala moje první zpověď. Ten člověk byl ženatý a měl poměr s šéfovou ženou a kvůli jejím rozmařilostem defraudoval v práci peníze. Pak kvůli ní ukradl v obchodě náramek a když ho stavěli policisti, jednoho z nich přejel. Uznáte, že to byl na začátek šok. Ale pak jsem postupně poznal všechny milé lidi z farnosti a ty roky uběhly jak voda."
Po chvíli přijel konečně očekávaný politik, a když viděl, že hostina už začala, byl stručný.
"Omluvte prosím, drazí přátelé, můj pozdní příchod. Vidím, že tu dnes jsem poslední. Na jednu věc jsem ale pyšný. Když před dvaceti pěti lety náš oslavenec začínal, měl jsem tu čest být prvním člověkem, který se šel k němu vyzpovídat!"

Turista prochází vesnicí a vejde do hospody, aby si dal pivko.
Hospoda nabitá, nikde volné místo, jenom u jednoho stolku sedí takový nenápadný děda úplně sám. Turista se zeptá, jestli si může přisednout, děda mu to dovolí a jak popíjejí, tak se děda rozpovídá:
"To byste nevěřil, jak jsou lidi nevděčný. Když spadnul plot u kostela, tak jsem z vlastního lesa nařezal a navozil dříví, udělal z něj plot kolem celého kostela i zahrady a dokonce jsem ho i natřel. A
myslíte, že lidi řeknou ´Karel, co postavil plot´? Neřeknou Když byla velká voda a valila se návsí, tak jsem potom navozil kamení a udělal jsem nový, vysoký břeh u potoka, aby voda ves už nevyplavila. A myslíte, že řeknou ´Karel, co vyspravil břeh´? Neřeknou! A pak se člověk jednou ožere a ošuká kozu..."

Psychotest
Novák: Dobrý den, pane doktore. Já bych potřeboval potvrzení o psychotestech, chci si pořídit revolver.
Doktor: To nepřipadá v úvahu. Já vám nic nedám.
Novák: Ale pane doktore, já bydlím v takové blbé čtvrti, pod okny mám hospodu, já ten revolver potřebuju.
Doktor: No ale já vám to potvrzení nedám.
Novák: Jak nedáte? Proč nedáte?!? Vy jste povinen mi ho dát!!!
Doktor: Nedám a nedám!
Novák: Nedáte? No to bych se na to podíval! Já s vámi zatočím! Vy se budete ještě divit! Tak dáte, nebo nedáte?!?
Doktor: Člověče, vy jste snad úplně blbej, tak vám to řeknu po lopatě: já se na vás můžu vysrat!
Novák: Tak vysrat?!? Vy hajzle mizernej, já vám dám do držky, já vám rozbuji hubu, že vás vlastní žena nepozná!!!
Doktor: Tak, pane Nováku, právě jste absolvoval psychotest na držení zbraně. Bohužel jste nervově labilní a to vám napíšu do posudku.

Přišla paní k lékaři - modrá, zelená, zbitá.
"Co se vám stalo, paní?"
"Když se muž vrátí opilý z hospody, pokaždé mě takhle zmlátí. Co mám dělat, pane doktore?"
"Udělejte si heřmánkový čaj a když přijde muž z hospody, kloktejte. A po týdnu se ukažte."
Za týden paní přijde, žádné stopy po pranici:
"Zabralo to, pane doktore, nezmlátil mě!"
"Milá paní, já to věděl. Stačilo držet hubu....."

Tři manželské páry se ucházely o přijetí do církve. Pastor je ovšem seznámil s tím, že kromě jiných podmínek má jejich církev ještě jednu zvláštní: dva týdny před přijetím se musí zdržet sexu.
Po dvou týdnech se opět sešli a pastor se zajímal, jak obstáli.
"Pro nás to nebyl žádný zvláštní problém," odvětil nejstarší manželský pár.
Zato manželé středního věku se trochu ošívali: "První týden to ještě šlo," doznával manžel, "ale pak jsem pro jistotu spal v kuchyni na gauči - ale zvládli jsme to."
Jen nejmladší pár byl smutný.
"Co se stalo?" zeptal se pastor.
"Všechno šlo dobře, než manželce upadla ta fazolová konzerva," přiznával novomanžel, "a jak se pro ni sehnula, přemohl mě chtíč a využil jsem ten okamžik."
Pastor zesmutněl: "To je zlé, to nebudete být moci přivítáni do naší kongregace."
Mladý pár přisvědčil. "A do toho supermarketu už taky nesmíme."

Stařec vejde do zpovědnice: "Otče, je mi osmdesát, jsem šedesát let ženat, mám čtyři děti, šestnáct vnoučat a asi šedesát pravnoučat, takže bych měl mít už rozum. Ale včera, co se mi stalo - pařil a hřešil jsem se dvěma sotva dvacetiletými děvčaty celou noc, až do rána!"
Kněz ztiší hlas: "Synu, a kdy jsi byl naposledy u zpovědi?"
Stařík na to: "Já ještě nikdy nebyl u zpovědi, já jsem Žid."
Kněz překvapeně: "Tak proč mi to tu povídáš?"
Stařík rozjařeně: "Já to dneska vykládám na potkání každýmu!"

Nedávno mi byla diagnostikována následující choroba, VPDSP - Věkem Podmíněný Deficit Soustředění Pozornosti. Projevuje se například takto:
Rozhodnu se zalít zahradu.
Když jdu k hadici na zdi garáže, všimnu si, že i auto potřebuje opláchnout.
Jdu si pro klíč od auta, abych ho vyvezl na prostor před garáží.
Ovšem přitom uvidím na stolku v předsíni neotevřenou poštu.
Asi bude rozumné se podívat, jestli tam nejsou nějaké složenky k zaplacení.
Položím klíče od auta na stolek a začnu probírat poštu.
Přitom vidím řadu reklamních letáků a jdu je hodit do odpadkového koše v kuchyni.
Vidím, že je plný, takže letáky položím na kredenc a jdu vyhodit odpadky z koše do kontejneru na ulici.
Přitom si uvědomím, že vedle kontejnerů je schránka na dopisy, takže by bylo dobré hned dát do schránky i ten dopis, co jsem večer psal.
Jdu si tedy pro něj do pokoje.
Na stole u dopisu leží hrnek s kávou, kterou jsem před chvílí pil.
Vezmu ho do ruky a cítím, že káva už vychladla.
Nevadí, uvařím si nový hrnek kávy. Vezmu hrnek a jdu do kuchyně.
Cestou vidím, že kytka ve váze začíná uvadat.
Tak položím hrnek na parapet a chci vzít vázu a napustit do ní čerstvou vodu.
Přitom uvidím na parapetu své brýle , které jsem hledal ráno.
Musím si je dát na svůj pracovní stůl, abych o nich věděl.
Ale nejdříve přece jen doleju vodu do vázy.
Položím brýle, vezmu vázu do ruky a vidím, že za vázou leží dálkové ovládání od televize.
Proboha, zase ho budeme večer hledat.
Musím ovladač položit k televizi v obýváku.
No, ale to počká, napřed je přece nutno dolít vodu do vázy.
Jdu do kuchyně a napouštím vodu. Přitom mi vyšplouchne na kuchyňskou linku. A trochu i na podlahu.
Jdu do koupelny pro hadr, abych to utřel.
Pak se vracím do předsíně a přemítám, co jsem chtěl udělat.
K večeru: zahrada není zalitá, auto není umyté (a nemůžu k němu najít klíče), na okně je hrnek se studenou kávou, kytky ve váze jsou už úplně zvadlé, dopis není vhozený do schránky (a taky ho nemůžu najít), ztratily se mi brýle a televizi musíme ovládat ručně, ovladač je bůhví kde.
Divím se, že nic není hotovo, když jsem se celý den nezastavil a jsem docela utahaný.
Jo, a nesmějte se, jestli tyhle stavy neznáte!
Váš den se blíží!!