Čím budeš, až vyrosteš?

Čím budeš, až vyrosteš? Takhle občas ptáme dětí a je zajímavé sledovat jejich odpovědi.

Většinou vycházejí z toho, co děti vidí kolem sebe a co jim připadá atraktivní. Třeba takový popelář. Vždyť se může vozit vzadu na autě. To je přece úžasné! Nebo policajt. Jezdí v autě s houkačkou. A co teprve prodavačka v cukrárně nebo v hračkářství.

O existenci spousty povolání nemají děti ani tušení. Které desetileté dítě ví, co dělá třeba právník, zámečník nebo zubní laborantka?

Děti posuzují různá zaměstnání nebo lidské činnosti podle toho, co vidí a připadá jim atraktivní. Obdivují krásnou letušku, ale už neví, jak fyzicky i psychicky náročná je její práce.

Jenže oni to nemusí být jen děti. I my dospělí míváme mlhavou představu o spoustě profesí. Kdo z nás ví, co obnáší tvorba webových stránek nebo vedení účetnictví, co dělá makléř nebo auditor?

I my – stejně jako děti – posuzujeme práci druhých, podle toho, co vidíme, tedy podle vnějších známek. Všimla jsem si toho nedávno na pracovním úřadě. Klienti jsou nespokojení s dlouhým čekáním a zlobí se na úřednice, které podle nich pracují pomalu, „flákají se“. Přitom nevidí, kolik administrativy musí ty ženy zvládnout a také to, jak stresující je zvládat komunikaci s některými lidmi.

Dřív (myslím tím o sto nebo víc let zpátky) to bylo jiné. Lidé pracovali tam, kde bydleli a děti běžně viděli, práci dospělých. Dnešní děti jsou o tohle ochuzené. Práce rodičů je pro ně cosi abstraktního, kvůli čemu táta a máma nejsou doma.