Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl

Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl. Něco takového prý kdysi řekl Einstein a mě se ta myšlenka velmi líbí. Jen jsem ji vždycky považovala za záležitost velkých, skoro životních rozhodnutí. Třeba v případě manželské krize, kdy už se ti dva domluvit nedokážou, požádají odborníka – manželského poradce – aby jim pomohl.

Když člověk řeší nějakou situaci, je v ní uzavřen jako v domě. Vidí prostě jen to, co je uvnitř. Takže některé problémy vyřešit dokáže, ale některé ne, protože je k nim potřeba vidět situaci zvenčí. Není to otázka inteligence. No, možná trochu jo. Ale ani ten nejchytřejší člověk na světě nedokáže vymyslet a vyřešit všechno sám.

K tomu potřebujeme ostatní lidi. Názor druhého člověka může být tím, co naše myšlení posune na jinou úroveň, co nás přiměje podívat se na komplikovanou situaci z jiného úhlu, ze kterého se může řešení jevit někdy až nepříjemně jednoduché. Pak si připadáme jako troubové, že jsme to neviděli. Zbytečně se obviňujeme, ze svého úhlu pohledu jsme to možná ani vidět nemohli. Připodobnila bych to k tomu, kdy stojíte vedle svého partnera v lese a on vám ukazuje veverku. Jenže vy ji  pořád ne a ne vidět. Pak se postavíte na jeho místo a zjistíte, že předtím vám výhled zakrýval strom. Budete se pak obviňovat z toho, že jste hloupí? Nebo ten druhý? Jasně, že ne. Prostě stačilo o kousek změnit úhel pohledu a situace se vyjasnila.

Podobně to podle mě funguje i mezi lidmi. Každý se na věci dívá se svého stanoviska, je ovlivněný svými názory, znalostmi, tím, co považuje za správné a žádoucí i tím, čeho se třeba bojí. Všechny tyto vlivy tvoří něco jako vnitřní krajinu. Objekty v ní nám občas prostě nedovolují vidět některé věci. Co s tím? Existují sice různé techniky, jak přijít na nová, neobvyklá a originální řešení – myšlenkové mapy třeba, ale ani ty nejsou samospasitelné (i když z knížek o myšlenkových mapách skoro čiší, jaký je to všelék).  Napadá mě ještě metoda šesti klobouků, určitě jich je mnohem víc.

Nejlepší bývá zeptat se jiného člověka. Dokonce ani nemusí být až tak velkým odborníkem na to, co nás trápí. Když vám není dobře, komu se svěříte? Svému lékaři? Nebo si spíš postěžujete partnerovi nebo kolegyni v práci? Dost často se obracíme na toho, kdo je zrovna nejblíž. A dost často nám ten dotyčný něco poradí – lék, bylinku nebo nás aspoň ujistí, že opravdu nevypadáme dobře a že máme jít k lékaři. Je zvláštní, že rada takového amatéra bývá dobrá, i když on nemá ani zlomek těch znalostí, které má odborník. Proč? Možná je to tím, že škála našich nejběžnějších problémů není až tak velká a setkává se s nimi skoro každý. Nebo je to proto, že to prostě vidí jinak a díky tomu rozšiřuje i náš pohled na věc.

Pro mě z toho vyplývá jeden důležitý závěr: je důležité mít kolem sebe lidi a mluvit s nimi. Nejen o svých problémech, to každého jenom otráví. Navíc ne všechno, nad čím přemýšlíme, chápeme jako problém. Když se chystáte malovat a rozhodujete se pro barvu, říkáte tomu problém? Asi ne. Ale když vám někdo poradí malíře, který má cit pro barvy a pomůže vám k vaší naprosté spokojenosti, tak se to dá považovat za vyřešení problému.

Další výhoda toho, když mluvíte s druhým člověkem, je v tom, že se v něm skrývá (stejně jako ve vás) ohromná studnice informací, znalostí, dovedností, do kterých může sáhnout a najít možná právě tu informaci, která vás v dané chvíli posune o kousek dál. Někdy bychom se mohli posunout i o hodně velký kus, ale to se nám moc nechce. Malé změny zvládáme, těch velkých se bojíme. Zcela oprávněně. Změny vyvolávají i různé vedlejší účinky, které se mohou dotknout věcí pro nás důležitých. Změníte třeba práci, získáte náročné, velmi dobře placené místo, ale zjistíte, že váš manžel se s tím nějak nedokáže vyrovnat a že vaše manželství, kterého si ceníte nade všechno, se bortí a přestává fungovat. Známé jsou i případy výherců obrovských finančních částek, kteří s penězi neuměli zacházet, naletěli podvodníkům nebo peníze nerozumně rozházeli. Nebo v lepším případě si je udrželi, ale přišli o vztahy s přáteli a příbuznými, protože ti se s jejich „štěstím" nedokázali vyrovnat a buď jim záviděli nebo se snažili situace využít.

Velká změna prostě znamená ohrožení současného stavu a proto se jim podvědomě bráníme.

Ty malé změny, to je něco jiného. Těch se bát nemusíme, nemají takový potenciál nějak skokově ovlivnit náš navyklý způsob života. K těm malým změnám se někdy dopracujeme sami, jindy nás k nim inspirují ostatní a vůbec to nemusí být v situaci, kdy poníženě žádáme o pomoc, spíš to obvykle vyplyne z hovoru, kdy často volíme témata, která v dané době zaměstnávají náš mozek. Takový nezávazný nesměrovaný rozhovor zdánlivě o ničem je velmi důležitá součást lidské kultury. Buduje vztahy mezi lidmi a dodává nám nové impulsy.

V době, která tak fandí výkonnosti a efektivnost se prosté pokecání si nebo zdrbnutí může zdát jako marnění času. Taky jsem to tak dřív cítila. Změnila jsem názor, když jsem zjistila, jak obohacující může povídání s lidmi být. Jistě, ne vždy a ne s každým. Jsou lidé, kteří spíš jakoby člověka vysávali, unavovali. Těm je lepší se vyhnout. Nakonec proč trávit svůj volný čas s někým, s kým se necítíme dobře, když je na světě spousta fajn lidí, se kterými je radost pobýt?