Prokrastinace je chorobné odkládání nepříjemných činností.
Problém s odkládáním je velmi rozšířený, píše se o něm v knížkách nebo na webech a dokáže způsobit zejména v práci velké potíže.
Není to ale tak úplně lenost. Prokrastinátor se nemusí flákat, může pracovat dosti usilovně, jen nedělá to má. Dává přednost tomu, co ho víc baví před tím, co je důležité a potřebné. Ono to ani není tak jednoduché ohlídat a zhodnotit. Když se na vás celý den obracejí lidé (zákazníci, šéfové, kolegové, rodina) s nějakými požadavky a vy se snažíte vyhovět, tak se docela klidně stane, že vám už nezbyde čas ani energie na věci, které se sice nepřipomínají tak hlasitě, ale přesto jsou důležité – angličtina, cvičení, zdravá výživa, vztahy v rodině, dostatek spánku atd.
Odkládání je snazší tehdy, když k ní máte prostor. Znají ji třeba vysokoškolští studenti, protože ti si mohou svoje studium rozvrhnout dost svobodně. Když je termín ještě daleko, zdá se, že je času dost, tak proč se honit, že. Když se termín přiblíží, najednou jsme ve stresu, najednou nestíháme, panikaříme, což samozřejmě celou situaci jedině zhoršuje.
U mě osobně se odkládání dost pojí s nepříjemnými pocity – mám sklon vyhýbat se tomu, čeho se bojím nebo z čeho mám špatný pocit. A nemusí to být nezbytně nutně nějaké bůhvíjak obtížné věci. Nerada třeba telefonuji, mám raději osobní kontakt. Ze všeho nejvíc mi ale vadí pocit, že jsem něco udělala špatně nebo že jsem v něčem neschopná. Z toho důvodu třeba strašně nerada chodím na úřady, protože jsou mi všechna ta úřední nařízení, jednání, formuláře cizí a skoro fyzicky cítím, jak tam moje IQ klesá a klesá až je tak nízko, že si po něm šlapu.
Oblíbeným předmětem odkládání je návštěva zubaře, ale to je celkem pochopitelné, tam nás žádné úžasné zážitky nečekají.
Receptů na odkládání (nebo spíš proti odkládání) se dá na internetu najít víc. U věcí, které musím dělat často nebo dokonce denně se mi osvědčilo je dělat ve stejnou dobu a za stejných okolností, díky tomu vznikl návyk a prokrastinace vymizela. Takhle jsem si třeba navykla hodně psát: je to první věc, do které se každý den pouštím a díky tomu se nemusím nutit ani přemlouvat, dělám to stejně automaticky, jako si po ránu čistím zuby.
Některé věci je možné nechat udělat někoho jiného. Když je pro vás úklid utrpením, možná by se vyplatilo někomu za něj zaplatit a ušetřený čas věnovat svojí kariéře nebo zálibám.
A v některých případech se prostě člověk přinutit musí. Návštěva zubaře se prostě nedá přehodit na někoho jiného. Ale může vám pomoci, když se po té nepříjemné akci nějak odměníte. Pěknou knížkou, čokoládou nebo čímkoliv, co vám udělá radost. Odměnou je i ten pocit, že už to mám za sebou.
Nezlobte se na sebe, když se přistihnete při prokrastinaci. Prokrastinátoři nebývají lenoši. Naopak, jsou to lidé ambiciózní, kteří toho chtějí hodně zvládnout a při tom, kolik si toho naplánují, je nutné něco odsunout nebo třeba taky neudělat. Aspoň já dost často bojuju s tím, že si naplánuju víc činností, než se dá reálné zvládnout. Vím to o sobě, ale příliš se mi nedaří něčeho se vzdát. Nejspíš to nebude jen můj případ. Zátěž při práci nebo studiu může být hodně velká a my si jen neradi připouštíme, že to třeba může být na hranici našich možností nebo dokonca za tou hranicí. Někdy jsou prostě požadavky naprosto nekonečné. Když budete třeba zaměstnaná maminka dvou nebo více dětí, nikdy nebudete mít hotovo. Vždycky před vámi bude hora neudělané práce. Máte dvě možnosti. Buď se s tím smíříte, vezmete to jako fakt a nebudete se tím trápit. Nebo si budete každý den vyčítat, jak jste nemožné, jak toho málo děláte a honit se tak, jak by vás nikdo jiný nehonil.
Prokrastinace není lenost. Lenoch nic nedělá a nevadí mu to. Prokrastinátor bývá hodně zaměstnaný, záleží mu na práci/studiu, ale nevěnuje se tomu nejdůležitějšímu. A hlavně z toho má špatný pocit, což ho i motivuje k tomu hledat řešení. Proto je tolik článků o prokrastinaci, ale minimum o tom, jak bojovat s vlastní leností.
Žádné komentáře:
Okomentovat