Lidé, kteří nás vysávají a lidé, kteří nás dobíjejí

Jsou lidé, kteří by si rozhodně zasloužili označení energetičtí upíři. V jejich společnosti se necítíme dobře a jsme pak unavení a vyčerpaní, i když kolikrát nevíme z čeho, když jsme nedělali nic, než že jsme si povídali.

Může to být třeba žena, která má problémy ve vztahu, ale místo aby s tím něco udělala, tak si stále dokola stěžuje. Párkrát to člověk vydrží, ale pak začnete mít pocit, že jste jen popelnice, do které si ta osoba odloží to, co ji tíží, ale že ve skutečnosti žádnou změnu nechce. Padne z toho na vás beznaděj. Rádi byste pomohli, ale jak, když ten druhý člověk nic udělat nechce. Z té beznaděje na vás padne únava.

Nebo jiný příklad – muž, který se strašně rád poslouchá a to natolik, že vůbec nevnímá, že vy taky chcete něco říct. Jste prostě jen předmět, na který se mluví, aby to nevypadalo, že trpí samomluvou. Váš názor nic neznamená, nezajímá ho. Zdvořile posloucháte, zvlášť když je to někdo z rodiny, šéf nebo učitel, v duchu jste na sebe naštvaní, že se necháte takhle přehlížet. Že se nedokážete ohradit, prosadit, že vám vlastně ten druhý dává najevo, že jste oproti němu druhořadí a nedůležití.

Takových vysávajících lidí, kteří (možná nevědomky) používají komunikaci a rozhovor ke svým účelům a nerespektují, že by to měl být oboustranně symetrický proces, je hodně.

Ale naštěstí jsou i lidé opačného ladění. Takoví, se kterými je radost si popovídat. Kteří vám naslouchají a dávají vám najevo, že jste dost důležití na to, aby jste si zasloužili respekt. Takový člověk působí jako léčivý balzám na duši. Nemusí říkat jen samé příjemné věci. Napadá mě v té souvislosti slovo “respekt”. To je něco, co v naší každodenní komunikaci často chybí. Místo něj se objevuje nadřazenost nebo aspoň jakási soupeřivost. Znají to třeba maminky malých dětí. Závod o to, čí dítě umí dřív sedět, stát, dělat paci paci. Všechny jsme četly ty moudré knihy, které říkají, že každé dítě se vyvíjí svým vlastním tempem, ale přesto máme pocit vítězství, když naše dítko je v něčem napřed před dítětem někoho jiného.

Mluvila jsem jednou s velmi tlustou paní a ta mi říkala, jak ji potěší, když uvidí někoho tlustšího, než je ona sama. Což nebylo moc často. Zase je to nějaká zvláštní forma závodu o to, že na tom nejsem nejhůř, že někdo je ještě horší než já.

A ten respekt? to je uznání toho, že druhý člověk má právo na místo na slunci stejně jako já, i když má jiné názory, vkus, víru nebo cokoliv jiného. Když k někomu chováte respekt, většinou mu to nemusíte říkat. Vycítí to, pozná to z vašeho chování. Právě tak, tako pozná, když se mu cítíte z jakéhokoliv důvodu nadřazeni.

Pocit nadřazenosti většinou plyne z nějaké situace. Cítíme se nadřazeni dětem, protože jsou ještě malé a “hloupé”. Jenže ony ty děti umějí věci, které my už jsme zapomněli. Soustředit se, ponořit se do činnosti, užívat si bezstarostnosti. O kolik bychom byli šťastnějsí, kdybychom se něco z toho od dětí naučili.

Jindy se cítíme nadřazeni lidem méně vzdělaným nebo níže pracovně postaveným. Jako by z nás škola nebo vyšší příčka v zaměstnání dělala lepšího člověka. Bohužel nedělá. Každý z nás zná vzdělané nebo vysoce postavené lidi (třeba politiky), kterým nevěříme a kterých si jen stěží dokážeme vážit. A každý z nás ví, že schopný řemeslník je společnosti užitečnější než nějaký namyšlený vzdělanec.

Doufám, že to nevyznívá, jako bych odmítala vzdělání. Naopak, myslím si, že vzdělání je to, co může člověku pomoci k lepšímu životu. Nevzdělaný člověk se nevyzná ve společnosti, neví si rady se spoustou věcí a je odkázaný na ty znalé, že mu řeknou co a jak. Tím se stává do značné míry bezmocnou hračkou v rukách jiných lidí. Vždycky se najde někdo, kdo se tváří, že vám chce pomoci, ale ve skutečnosti sleduje jen svoje vlastní cíle a zájmy. Proto potřebujeme mít znalosti a zkušenosti, být vzdělaní a používat svůj mozek, abychom se dokázali v životě orientovat a nenechat se vodit za nos.

Nemusí to být za každou cenu oficiální vzdělání. Vzdělání ve školách slouží k tomu, abychom se staly odborníky v nějaké oblasti a mohli se v tom oboru uplatnit na pracovním trhu. Což je samozřejmě žádoucí a v pořádku. Kromě toho ale potřebujeme širší znalost toho, jak funguje společnost kolem nás. Spoustu věcí, které nezbytně nutně potřebujeme k životu, nás ve škole vůbec neučí. Kolik vás ve škole naučili o mezilidských vztazích? A přitom je to jeden z hlavních faktorů, který určuje, jestli budeme v práci i v soukromí úspěšní nebo šťastní.  Ať budeme v životě dělat cokoliv, bude to s lidmi.

Další opomíjená věc je zacházení s penězi. S velkou slávou se do škol zavádí finanční výchova. Přitom s penězi zacházíme – více nebo méně úspěšně – už od malička, nedá se tomu vyhnout a navíc víme, kolik supů krouží kolem neznalých spotřebitelů, kteří se nedokáží spočítat, co pro ně výhodné je a co už ne.

Zvládat vlastní emoce. Další věc, kterou v životě potřebujeme a kterou škola neučí. Takže jsme odkázáni na “samostudium”. Učíme se na lidech, se kterými se stýkáme, nejčastěji právě na těch nejbližších. Je to drahá škola života a docela to bolí. Nejen nás, ale i naše nejbližší.

Řešit problémy. Ve škole se učíme naskládat si do hlavy spoustu věcí a držet je tam tak dlouho, dokud z nich nejsme vyzkoušeni. Pak je opustíme a naskládáme si tam něco jiného. Samozřejmě potřebujeme mít v hlavě nějaké znalosti a dokonce se je naučit i nazpaměť. Bez slovíček se žádný cizí jazyk nenaučíte a vzorce v matematice se taky nedají pořád hledat v knížkách nebo na internetu. Ale pak je taky potřeba umět řešit problémy. Vidět problém a umět najít způsob, jak se s ním vyrovnat.

Naštěstí ale není škola jen špatná. Je to rozsáhlý systém, ve kterém je těžké prosazovat radikální změny. Ale taky jsou tu učitelé, kterým to není jedno, kteří si váží své práce a snaží se dát dětem víc, než jen hromadu znalostí.

I mezi učiteli jsou lidé vysávající a dobíjející. Vysávající, to jsou ti, o kterých víte, že učí neradi, že to dělají jen proto, že zatím nenašli lepší způsob, jak vydělat peníze.

A pak jsou tu učitelé, kteří nejen učí, ale i inspirují. Kteří dávají dětem víc, než jen hromadu znalostí. Dávají jim i příklad toho, jaký člověk může být. Děti nás totiž sledují. Všímají si toho, co a jak děláme, je to pro ně škola lidství, hledání vlastní identity a vlastní životní cesty. 

 

Jsou lidé, kteří by si rozhodně zasloužili označení energetičtí upíři. V jejich společnosti se necítíme dobře a jsme pak unavení a vyčerpaní, i když kolikrát nevíme z čeho, když jsme nedělali nic, než že jsme si povídali.

Může to být třeba žena, která má problémy ve vztahu, ale místo aby s tím něco udělala, tak si stále dokola stěžuje. Párkrát to člověk vydrží, ale pak začnete mít pocit, že jste jen popelnice, do které si ta osoba odloží to, co ji tíží, ale že ve skutečnosti žádnou změnu nechce. Padne z toho na vás beznaděj. Rádi byste pomohli, ale jak, když ten druhý člověk nic udělat nechce. Z té beznaděje na vás padne únava.

Nebo jiný příklad – muž, který se strašně rád poslouchá a to natolik, že vůbec nevnímá, že vy taky chcete něco říct. Jste prostě jen předmět, na který se mluví, aby to nevypadalo, že trpí samomluvou. Váš názor nic neznamená, nezajímá ho. Zdvořile posloucháte, zvlášť když je to někdo z rodiny, šéf nebo učitel, v duchu jste na sebe naštvaní, že se necháte takhle přehlížet. Že se nedokážete ohradit, prosadit, že vám vlastně ten druhý dává najevo, že jste oproti němu druhořadí a nedůležití.

Takových vysávajících lidí, kteří (možná nevědomky) používají komunikaci a rozhovor ke svým účelům a nerespektují, že by to měl být oboustranně symetrický proces, je hodně.

Ale naštěstí jsou i lidé opačného ladění. Takoví, se kterými je radost si popovídat. Kteří vám naslouchají a dávají vám najevo, že jste dost důležití na to, aby jste si zasloužili respekt. Takový člověk působí jako léčivý balzám na duši. Nemusí říkat jen samé příjemné věci. Napadá mě v té souvislosti slovo “respekt”. To je něco, co v naší každodenní komunikaci často chybí. Místo něj se objevuje nadřazenost nebo aspoň jakási soupeřivost. Znají to třeba maminky malých dětí. Závod o to, čí dítě umí dřív sedět, stát, dělat paci paci. Všechny jsme četly ty moudré knihy, které říkají, že každé dítě se vyvíjí svým vlastním tempem, ale přesto máme pocit vítězství, když naše dítko je v něčem napřed před dítětem někoho jiného.

Mluvila jsem jednou s velmi tlustou paní a ta mi říkala, jak ji potěší, když uvidí někoho tlustšího, než je ona sama. Což nebylo moc často. Zase je to nějaká zvláštní forma závodu o to, že na tom nejsem nejhůř, že někdo je ještě horší než já.

A ten respekt? to je uznání toho, že druhý člověk má právo na místo na slunci stejně jako já, i když má jiné názory, vkus, víru nebo cokoliv jiného. Když k někomu chováte respekt, většinou mu to nemusíte říkat. Vycítí to, pozná to z vašeho chování. Právě tak, tako pozná, když se mu cítíte z jakéhokoliv důvodu nadřazeni.

Pocit nadřazenosti většinou plyne z nějaké situace. Cítíme se nadřazeni dětem, protože jsou ještě malé a “hloupé”. Jenže ony ty děti umějí věci, které my už jsme zapomněli. Soustředit se, ponořit se do činnosti, užívat si bezstarostnosti. O kolik bychom byli šťastnějsí, kdybychom se něco z toho od dětí naučili.

Jindy se cítíme nadřazeni lidem méně vzdělaným nebo níže pracovně postaveným. Jako by z nás škola nebo vyšší příčka v zaměstnání dělala lepšího člověka. Bohužel nedělá. Každý z nás zná vzdělané nebo vysoce postavené lidi (třeba politiky), kterým nevěříme a kterých si jen stěží dokážeme vážit. A každý z nás ví, že schopný řemeslník je společnosti užitečnější než nějaký namyšlený vzdělanec.

Doufám, že to nevyznívá, jako bych odmítala vzdělání. Naopak, myslím si, že vzdělání je to, co může člověku pomoci k lepšímu životu. Nevzdělaný člověk se nevyzná ve společnosti, neví si rady se spoustou věcí a je odkázaný na ty znalé, že mu řeknou co a jak. Tím se stává do značné míry bezmocnou hračkou v rukách jiných lidí. Vždycky se najde někdo, kdo se tváří, že vám chce pomoci, ale ve skutečnosti sleduje jen svoje vlastní cíle a zájmy. Proto potřebujeme mít znalosti a zkušenosti, být vzdělaní a používat svůj mozek, abychom se dokázali v životě orientovat a nenechat se vodit za nos.

Nemusí to být za každou cenu oficiální vzdělání. Vzdělání ve školách slouží k tomu, abychom se staly odborníky v nějaké oblasti a mohli se v tom oboru uplatnit na pracovním trhu. Což je samozřejmě žádoucí a v pořádku. Kromě toho ale potřebujeme širší znalost toho, jak funguje společnost kolem nás. Spoustu věcí, které nezbytně nutně potřebujeme k životu, nás ve škole vůbec neučí. Kolik vás ve škole naučili o mezilidských vztazích? A přitom je to jeden z hlavních faktorů, který určuje, jestli budeme v práci i v soukromí úspěšní nebo šťastní.  Ať budeme v životě dělat cokoliv, bude to s lidmi.

Další opomíjená věc je zacházení s penězi. S velkou slávou se do škol zavádí finanční výchova. Přitom s penězi zacházíme – více nebo méně úspěšně – už od malička, nedá se tomu vyhnout a navíc víme, kolik supů krouží kolem neznalých spotřebitelů, kteří se nedokáží spočítat, co pro ně výhodné je a co už ne.

Zvládat vlastní emoce. Další věc, kterou v životě potřebujeme a kterou škola neučí. Takže jsme odkázáni na “samostudium”. Učíme se na lidech, se kterými se stýkáme, nejčastěji právě na těch nejbližších. Je to drahá škola života a docela to bolí. Nejen nás, ale i naše nejbližší.

Řešit problémy. Ve škole se učíme naskládat si do hlavy spoustu věcí a držet je tam tak dlouho, dokud z nich nejsme vyzkoušeni. Pak je opustíme a naskládáme si tam něco jiného. Samozřejmě potřebujeme mít v hlavě nějaké znalosti a dokonce se je naučit i nazpaměť. Bez slovíček se žádný cizí jazyk nenaučíte a vzorce v matematice se taky nedají pořád hledat v knížkách nebo na internetu. Ale pak je taky potřeba umět řešit problémy. Vidět problém a umět najít způsob, jak se s ním vyrovnat.

Naštěstí ale není škola jen špatná. Je to rozsáhlý systém, ve kterém je těžké prosazovat radikální změny. Ale taky jsou tu učitelé, kterým to není jedno, kteří si váží své práce a snaží se dát dětem víc, než jen hromadu znalostí.

I mezi učiteli jsou lidé vysávající a dobíjející. Vysávající, to jsou ti, o kterých víte, že učí neradi, že to dělají jen proto, že zatím nenašli lepší způsob, jak vydělat peníze.

A pak jsou tu učitelé, kteří nejen učí, ale i inspirují. Kteří dávají dětem víc, než jen hromadu znalostí. Dávají jim i příklad toho, jaký člověk může být. Děti nás totiž sledují. Všímají si toho, co a jak děláme, je to pro ně škola lidství, hledání vlastní identity a vlastní životní cesty.