pátek 28. září 2012

Facebook

Facebook, módní slovo, označující sociální síť. Síť, kde se lidé na internetu můžou setkávat, sdělovat si informace, sdílet obsah, komunikovat veřejně nebo soukromě. Zdaleka to není jen záležitost mládeže, vím i o aktivních uživatelích starších než 50 let. Spodní věkovou hranici facebook stanovuje na 13 let, ale vzhledem k tomu, že nijak neověřuje pravdivost toho, co mu napíšete, tak je pro mladší děti naprosto bezproblémové se tam dostat.
Tento seriál je určen těm, kdo o facebooku nic neví, tápou, nebo se rozmýšlejí, jestli to pro ně má význam. Bohužel, k tomu, aby se tam člověk mohl porozhlédnout, musí být zaregistrovaný, což se taky každému hned nechce.
Registrace je celkem jednoduchá. Pozor jen na jednu volbu a to tehdy, když se vás facebook bude ptát, jestli mám vyhledat vaše přátele podle adres ve vaší emailové schránce. Když potvrdíte, že to chcete, budete mu muset umožnit přístup do své schránky, to znamená sdělit heslo a to bych v žádném případě nedělala. Svoje přátele můžete vyhledat i později a bez toho, abyste se dělili o své heslo do emailu.

Profil

Když se zaregistrujete, získáte profil se svým jménem. Facebook vyžaduje použití pravého vlastního jména, ale nekontroluje to, ani nemá moc šanci vzhledem k tomu, že funguje ve všech možných jazycích. Viděla jsem řadu profilů, kde byly použité nesmyslné přezdívky nebo zkomolená jména.
Dále můžete ve svém profilu uvést spoustu informací o sobě – kam jste chodili do školy, kde bydlíte, svůj telefon, email, rodinný stav nebo záliby. Nic z toho není povinné a třeba zrovna telefon bych tam nedávala. I když není moc pravděpodobné, že by vás někdo po telefonu obtěžoval, stát se to může.

Zeď

Na zdi se objevují nové příspěvky vaše i vašich přátel.

Status

Status znamená stav, je to taková kraťounká zprávička o tom, co děláte, jak se cítíte a podobně. Jsou lidé, kteří tam píšou kdejakou kravinu a mění status několikrát za den, jiní tam jednu věc nechají týdny nebo měsíce bez ohledu na to, že už to dávno neplatí.

Přátelé

Facebook vám umožňuje tvořit si síť přátel. Slovo přítel je v tomto směru trochu zavádějící, protože nejde o skutečné přátele. Můžete požádat o přátelství kohokoliv, kdo je vám nějakým způsobem sympatický, i když ho vůbec neznáte.
Jsou lidé, kteří si přidávají jen ty lidi, které skutečně znají. Druhým extrémem jsou sběratelé přátel, kteří kývnou na každou žádost a mají stovky nebo dokonce tisíce přátel.
Obojí je možné.
Soukromí
Soukromí na facebooku je trochu ožehavá věc. I když tam existují možnosti, jak svůj profil skrýt, aby ho viděli jen přátelé, stejně si nikdy nemůžet být jisti, kde se například vaše fotky objeví. Zvlášť zajímavé fotky z večírků, pod vlivem alkoholu nebo tak trochu odhalené. Určitě byste nechtěly, aby ty rozverné obrázky viděli vaši rodiče, partner (možná i budoucí partner), šéf nebo dokonce budoucí zaměstnavatel.
Právě tak informace o tom, že odjíždíte na dva týdny na dovolenou a vás pejsek bude u rodičů, může být zajímavá nejen pro vaše přátele, ale může přijít vhod i nezvaným návštěvníkům – zlodějům.
A napsat si na facebook, že se mi povedlo ulejt se z práce nebo že naše třídní je prostě k…., to taky není dobrý nápad, protože na facebooku už jsou i šéfové a učitelé. Mám v přátelích i 56 letého člověka, takže už se nedá spoléhat na to, že jsou tam jen mladí lidé.
Šťouchnutí
To je funkce, která mi připadá docela nesmyslná. Prostě jen do někoho šťouchnete. Možná když chcete upoutat něčí pozornost.

Fotky, videa, galerie

Facebook umožňuje zveřejňovat fotografie. Má to ale jistá omezení – nevhodné jsou fotky erotické (možná tam jsou, nevím, nehledala jsem), propagující rasismus, extrémismus a podobně.
Taky není dobré dávat tam fotky cizích lidí bez jejich svolení. Dělá se to, třeba fotky z různých srazů, akcí, večírků. Když se tam objevím na fotce z nějaké veřejné akce, tak by mi nevadilo, ale aby tam někdo bez mého vědomí dal fotky ze soukromé akce, kde jsme se docela odvázali, to bych dost nerada. Můj partner nežárlí, ale asi je dost takových, kteří slídí nejen v mobilu svého milovaného, ale i třeba na facebooku.
Fotky je možné využít i tehdy, když něco prodáváte. Třeba pokud máte jako hobby tvorbu bižuterie, můžete si tam udělat sbírku fotek toho, co zrovna máte hotového i s cenou, za kterou to nabízíte. Netuším, jak moc se takto dá prodat, nicméně možnost to je.

Stránka a skupina

Stránka slouží k tomu, abyste mohli sdělovat ostatním nějaké informace. Stránku si vytvoří třeba zpěvák nebo majitel restaurace, když chce někam psát o tom, co se právě děje.
Skupina slouží k tomu, aby si lidé mohli povídat mezi sebou. Skupinu může založit kdokoliv na libovolné téma. Spousta skupin na facebooku je z toho důvodu skoro mrtvých, protože je kdysi někdo založil, pak je nechal být a nikdo tam nechodí. Pak jsou tam skupiny velmi početné, kde jsou stovky nebo tisíce lidí. pokud se nebojíte angličtiny, tak najdete i skupiny o sta tisících členech.
Vypadá to jako velmi slušný potenciál pro obchodníky. Problém je v tom, že jedna věc je mít velkou skupinu lidí, druhá věc je něco jim prodat. Přidat se do skupiny je strašně jednoduché, ale chtít po členech nějakou skutečnou činnost – někam přijít, něco koupit nebo udělat, to pak většinou ukáže, že vztah těch lidí které skupině je dost vlažný a často ty zprávy ani nečtou.
Pokud byste chtěli facebook využít jako marketingový kanál, je to běh na dlouhou trať a doporučuju to dělat poctivě. Nelhat, nepředstírat, neotravovat reklamou. Spíš tvořit skupinu lidí se stejnými zájmy.
Skupinu i stránku si může založit kdokoliv, můžete jich mít víc, a je to samozřejmě zadarmo. Také se můžete přidat do skupiny nebo ke stránce, kterou už založil někdo jiný.

Reklama, komerce

Reklama na facebooku může být placená nebo zadarmo.
Placená reklama se objevuje po pravé straně, představou facebooku je, že bude cílená podle toho, komu a kde se objeví, ale tohle může fungovat tehdy, když bude dostatečný zájem ze strany inzerentů. Výhodou je, že s touto reklamou můžete začít dost rychle a s malým rozpočtem.
Neplacená reklama – to může být jakékoliv sdělení, které na facebook dáte buď veřejně nebo pošlete lidem do schránky. Je to natolik jednoduché, že to může svádět ke spamu. Naštěstí – na rozdíl od emailového spamu – je na zprávách vidět, kdo ji poslal, není tam ta anonymita. A rozesílání spamu je zakázáno v podmínkách facebooku, takže by vám za to klidně mohli i zablokovat účet.

Přidávání vlastního obsahu

Vlastní obsah, to jsou zprávy na zeď, odkazy, videa, obrázky. Můžete tam dát cokoliv, co považujete za užitečné nebo zábavné.
Docela určitě byste tam měli dávat odkazy na svoje blogy, webové stránky, na svoje videa na youtube. Napadá mě třeba příklad jednoho známého, který se věnuje výtvarnu a hudbě.
Také ale můžete psát komentáře k tomu, co tam dali ostatní.

Přidávání obsahu odjinud – bez přihlášení na facebook

Facebook umožňuje přidávat obsah i tehdy, když nejste přihlášení. Spousta webových stránek má dnes část plochy věnovanou facebooku, takže můžete napsat svůj komentář přímo, bez toho, abyste překlikávali na facebook.

Přidávání obsahu odjinud – automatizace

Líbilo by se vám, kdyby se každý váš blogopříspěvek objevil na facebooku automaticky, bez toho, abyste ho tam museli dávat ručně? I to je možné, existují k tomu bezplatné služby třetích stran.
Vyzkoušenou mám jednu: http://twitterfeed.com/
Je zadarmo, stačí se zaregistrovat a pak přidat jak zdroj, ze kterého chcete příspěvky posílat, tak i svůj facebookový účet.

úterý 25. září 2012

Síla vděčnosti

Vděčnost je dnes docela nepopulární pocit, spíš se soustředíme na to, co nám chybí.
Vděčnost znamená uvědomovat si, co dobrého se nám v životě stalo.

Když myslíme na to, co nám chybí, tak vlastně myslíme negativně, myslíme na nedostatek. Jak vám je, když myslíte na nedostatek? Líbí se vám to? To těžko. Když jsme na to zvyklí, když je to náš obvyklý způsob přemýšlení , tak to jde snadno. To ale neznamená, že to je příjemné.

Když myslíme na něco nepříjemného, reaguje na to celé tělo. Připadá mi, jako by se v něm všechno svíralo a stahovalo. Přirovnala bych to k sevřené pěsti. Někdy je třeba ji sevřít, ale určitě by to neměl být trvalý stav.

Naopak, když myslím na něco příjemného, cítím v těle uvolnění a teplo.

Cítit vděčnost znamená myslet na to pozitivní, čeho se mi dostalo. Pozitivní myšlení je občas terčem kritiky jako druh falše a sebeobelhávání. A může to tak být. Když si budu neustále “pozitivně” opakovat, že se mi daří stále lépe a lépe, tak to nebude fungovat, když tomu ve skutečnosti nevěřím.

Ale když si každý večer uvědomím, co všechno dobrého se ten den stalo, zjistím, že něco pozitivního tu přece jen bylo. Že i když to byl náročný den, tak nebyl tak úplně marný.

Naopak když se večer před spaním budu zabývat tím, co všechno bylo špatně, co zlého mi kdo udělal nebo co jsem všechno zvorala nebo nestihla, bude mi špatně. Budu se prostě cítit mizerně.

Ani jeden z těch pocitů nemusí souviset s tím, jaký ten den objektivně byl. V každém dni je něco dobře a něco špatně.  Kdybychom chtěli být stoprocentně objektivní, tak bychom měli uvařovat rovnoměrně o obojím. Ale my jsme obvykle neobjektivní a bohužel přikládáme větší váhu tomu, co se nám nelíbí. Stěžovat si je skoro náš národní sport. S nepříjemným dopadem na naši psychiku.

Soustředit se na to špatné, co nás potkalo, to vede které špatné náladě, v horším případě k depresím a pocitům beznaděje.

Účinným protilékem takových pocitů je často a pravidelně si uvědomovat, co všechno dobrého jsme zažili, udělali, viděli, poznali. Vděčnost se pak dostaví jaksi mimovolně a budeme se cítit šťastnější, protože štěstí, to je hlavně pocit a svoje pocity můžeme ovlivňovat.

pondělí 17. září 2012

Vtípky - znova


Víte, jaký je rozdíl mezi kamarádkou, dobrou kamarádkou, kurvou a kurvou
zkurvenou?
Kamarádka dá tobě.
Dobrá kamarádka dá tobě a tvému kamarádovi.
Kurva dá všem.
Kurva zkurvená dá všem kromě tebe.



Jaký je rozdíl mezi Viagrou a Viagrou plus?
Viagra plus funguje i doma.


Jaké ženy jsou aerodynamické?
Ty, které nekladou odpor.






Proč maj policajti roztřižený sako?
Aby si mohli líp políbit prdel.



Jednoho dne se na malém městě v řeznictví objevila mladá žena s miminkem v náručí a řekla řezníkovi, že to dítě je jeho, a co s tím jako udělá. On nakonec souhlasil s tím, že dokud chlapec nevyroste, bude žena dostávat maso zadarmo. Řezník na kalendáři počítal dny, a když mladíkovi, který chodil pro maso, bylo přesně osmnáct, povídá mu:
"Tady máš, a řekni matce, že tohle je poslední maso, které dostane zadarmo. A koukej se, jak se bude tvářit."
Synek doma všechno vypoví a tak mu matka říká:
"Běž ještě do krámu a řekni řezníkovi, že jsem měla osmnáct let zadarmo taky mlíko, zeleninu a pečivo, a koukej se, jak se bude tvářit."



Přijde cizinec do zeleniny a ptá se:" Jé copak je to na tom pultu?"
Prodavač odvětí:" No přece brambory ne!"
"Tak bych chtěl kilo a každou zabalit zvlášť, prosím."
Prodavači je to divné, ale udělá, co si cizinec přeje.
"Jé a copak je tohle?" ptá se opět cizinec.
"No chlape to jsou přece pomeranče!!!"
"Tak tři kila a každý zabalit zvlášť."
Prodavač soptí, ale zabalí každý pomeranč zvlášť.
"Jé a tohle je co?" zase cizinec.
"Ježišmarja, to je mák!"



Ptá se fotograf kolegy: "Tak jak dopadla tvá výstava v očích kritiků?" "Ale, nemohou se shodnout. Jedněm je líto filmu a těm druhým zase papíru."



K řezníkovi přijde zákaznice s pěkným černým a střapatým pudlem. "Paní," povídá řezník s úsměvem kata, "kde má ten rozkošný psík pusinku?" "Ach, pane řezník, chcete mu dát kousek salámu?" "To ne, pani! Chci ho nakopnout, protože psi do obchodu nesmí!"



Pomocnice v kuchyni závodní jídelny se nešikovně otočila a rozbila všechno nádobí. Stojí uprostřed střepů a povídá vedoucímu: "Můžu si vzít volno? Když není co mejt..."



"Pane řediteli, promiňte, ale za minulý měsíc jsem nedostal prémie." "Dobře, promíjím."



Jeden obrovitý mladík na stavbě se vytahoval, jakou má sílu. Dělal si hlavně srandu z jednoho staršího dělníka. Ten se pak naštval a povídá: "Hele, přestaň kecat a dokaž to. Vsadím se s tebou o týdenní plat, že nedokážeš dovézt v kolečku zpátky to, co já dovezu tamhle k bráně." "No tak na tebe jsem zvědavej, otče. Platí." No, plácli si a ten starší nachystal kolečko a povídá mladýmu: "No, tak si nasedni."



Tři zaměstnanci velké firmy si povídají, co udělají s vánočními odměnami. První povídá: "Pracuji pro divizi v Německu, z vánočních odměn si koupím auto a za zbytek pojedeme s rodinou na dovolenou." Druhý povídá: "Pracuji pro divízi ve Švýcarsku, za vánoční odměny si nechám vybudovat bazén a za zbytek pojedeme na cestu kolem světa." Třetí povídá: "Pracuji pro divizi na Slovensku a za vánoční odměny si koupím svetr." Ostatní se překvapeně ptají: "A co zbytek?" Třetí povídá: "Zbytek mi doplatí rodiče."



Šéf podniku si objedná automatickou sekretářku. Přivezou mu ji a vysvětlují mu její funkce: "Když zmáčknete pravou bradavku, tak poteče káva a když levou, tak minerálka. A tady dole ta dírka..." Šéf je nedočkavě přeruší: "Moment, to vyzkouším sám." Všichni odejdou a z kanceláře uslyší příšerný řev. "Chtěli jsme vám říct, že ta dírka je elektrické ořezávátko na tužky."



V jedné nové firmě se na nástěnce objevilo oznámení vedení: "Váš plat je vaše osobní věc a nemusíte proto nikomu věšet na nos, kolik u nás dostáváte! Po několika dnech bylo na oznámení dopsané: "Slibuji, že svůj plat nevyzradím nikomu na světě. Za ten plat se stydím stejně tak jako vedení firmy."



Ředitel cirkusu chce zvednout návštěvnost a tak uspořádá konkurs na nová čísla. Hlásí se všemožní artisté a chytráci, ale všechno staré a známé kousky. Až ke konci se objeví jeden chlápek a tvrdí, že skočí z deseti metrů po hlavě na betonovou desku, jen tak. To se řediteli zdá zajímavé, tak chlápkovi nechá přinést kus betonu, aby to předvedl. Chlápek vyleze na plošinu skoro u stropu a hupsne po hlavě dolů. Dole se sebere z té betonové desky a stojí před ředitelem, který nadšeně říká: "To se mi líbí, bereme vás." "Jo, ale já to neberu. Já skákal dneska poprvé a je to hrozná šlupka."



"Jak můžete vydržet takový hluk?" ptá se pán člověka, který na ulici pracuje se sbíječkou. "Jsem zvyklý, předtím jsemučil na základní škole."



V jednom americkém městě mají policisté smysl pro humor. Jeden člen zvláštního pyrotechnického komanda zvaného Bomb Squad, má na triku nápis: "Jsem pyrotechnik. Když mě uvidíte utíkat, snažte se se mnou udržet tempo."



V půjčovně lodí sedí dva šéfofé a koukají na lodě na řece. Po chvíli jeden zařve: "Devítko, devítko, vraťte se, už vám skončila výpůjční doba, vraťte se!" Ten druhý se na něj podívá a řiká: "Víš, ale my máme jenom osm lodí." "Šestko, šestko, máte problémy?"



Desatero pracovních zásad 1. Lenost - půlka zdraví. 2. Co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra. 3. To, že pracují ostatní, neznamená, že musíš pracovat i ty. 4. Ztracenou chuť do práce nehledej. 5. Kde se jí, tam jez, kde se pije, tam pij, kde se pracuje, tam nepřekážej. 6. Jestli ti v práci vadí pití, přestaň pracovat. 7. Stav se k práci tak, aby se měli kam postavit i ostatní. 8. Zaměstnání není krčma, proto se tam celý den nezdržuj. 9. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, a proto si zaslouží odměnu. 10. Nenech se honit. Jsi v práci, ne na útěku.

pátek 14. září 2012

Lidé, kteří nás vysávají a lidé, kteří nás dobíjejí


Jsou lidé, kteří by si rozhodně zasloužili označení energetičtí upíři. V jejich společnosti se necítíme dobře a jsme pak unavení a vyčerpaní, i když kolikrát nevíme z čeho, když jsme nedělali nic, než že jsme si povídali.
Může to být třeba žena, která má problémy ve vztahu, ale místo aby s tím něco udělala, tak si stále dokola stěžuje. Párkrát to člověk vydrží, ale pak začnete mít pocit, že jste jen popelnice, do které si ta osoba odloží to, co ji tíží, ale že ve skutečnosti žádnou změnu nechce. Padne z toho na vás beznaděj. Rádi byste pomohli, ale jak, když ten druhý člověk nic udělat nechce. Z té beznaděje na vás padne únava.
Nebo jiný příklad – muž, který se strašně rád poslouchá a to natolik, že vůbec nevnímá, že vy taky chcete něco říct. Jste prostě jen předmět, na který se mluví, aby to nevypadalo, že trpí samomluvou. Váš názor nic neznamená, nezajímá ho. Zdvořile posloucháte, zvlášť když je to někdo z rodiny, šéf nebo učitel, v duchu jste na sebe naštvaní, že se necháte takhle přehlížet. Že se nedokážete ohradit, prosadit, že vám vlastně ten druhý dává najevo, že jste oproti němu druhořadí a nedůležití.
Takových vysávajících lidí, kteří (možná nevědomky) používají komunikaci a rozhovor ke svým účelům a nerespektují, že by to měl být oboustranně symetrický proces, je hodně.
Ale naštěstí jsou i lidé opačného ladění. Takoví, se kterými je radost si popovídat. Kteří vám naslouchají a dávají vám najevo, že jste dost důležití na to, aby jste si zasloužili respekt. Takový člověk působí jako léčivý balzám na duši. Nemusí říkat jen samé příjemné věci. Napadá mě v té souvislosti slovo “respekt”. To je něco, co v naší každodenní komunikaci často chybí. Místo něj se objevuje nadřazenost nebo aspoň jakási soupeřivost. Znají to třeba maminky malých dětí. Závod o to, čí dítě umí dřív sedět, stát, dělat paci paci. Všechny jsme četly ty moudré knihy, které říkají, že každé dítě se vyvíjí svým vlastním tempem, ale přesto máme pocit vítězství, když naše dítko je v něčem napřed před dítětem někoho jiného.
Mluvila jsem jednou s velmi tlustou paní a ta mi říkala, jak ji potěší, když uvidí někoho tlustšího, než je ona sama. Což nebylo moc často. Zase je to nějaká zvláštní forma závodu o to, že na tom nejsem nejhůř, že někdo je ještě horší než já.
A ten respekt? to je uznání toho, že druhý člověk má právo na místo na slunci stejně jako já, i když má jiné názory, vkus, víru nebo cokoliv jiného. Když k někomu chováte respekt, většinou mu to nemusíte říkat. Vycítí to, pozná to z vašeho chování. Právě tak, tako pozná, když se mu cítíte z jakéhokoliv důvodu nadřazeni.
Pocit nadřazenosti většinou plyne z nějaké situace. Cítíme se nadřazeni dětem, protože jsou ještě malé a “hloupé”. Jenže ony ty děti umějí věci, které my už jsme zapomněli. Soustředit se, ponořit se do činnosti, užívat si bezstarostnosti. O kolik bychom byli šťastnějsí, kdybychom se něco z toho od dětí naučili.
Jindy se cítíme nadřazeni lidem méně vzdělaným nebo níže pracovně postaveným. Jako by z nás škola nebo vyšší příčka v zaměstnání dělala lepšího člověka. Bohužel nedělá. Každý z nás zná vzdělané nebo vysoce postavené lidi (třeba politiky), kterým nevěříme a kterých si jen stěží dokážeme vážit. A každý z nás ví, že schopný řemeslník je společnosti užitečnější než nějaký namyšlený vzdělanec.
Doufám, že to nevyznívá, jako bych odmítala vzdělání. Naopak, myslím si, že vzdělání je to, co může člověku pomoci k lepšímu životu. Nevzdělaný člověk se nevyzná ve společnosti, neví si rady se spoustou věcí a je odkázaný na ty znalé, že mu řeknou co a jak. Tím se stává do značné míry bezmocnou hračkou v rukách jiných lidí. Vždycky se najde někdo, kdo se tváří, že vám chce pomoci, ale ve skutečnosti sleduje jen svoje vlastní cíle a zájmy. Proto potřebujeme mít znalosti a zkušenosti, být vzdělaní a používat svůj mozek, abychom se dokázali v životě orientovat a nenechat se vodit za nos.
Nemusí to být za každou cenu oficiální vzdělání. Vzdělání ve školách slouží k tomu, abychom se staly odborníky v nějaké oblasti a mohli se v tom oboru uplatnit na pracovním trhu. Což je samozřejmě žádoucí a v pořádku. Kromě toho ale potřebujeme širší znalost toho, jak funguje společnost kolem nás. Spoustu věcí, které nezbytně nutně potřebujeme k životu, nás ve škole vůbec neučí. Kolik vás ve škole naučili o mezilidských vztazích? A přitom je to jeden z hlavních faktorů, který určuje, jestli budeme v práci i v soukromí úspěšní nebo šťastní.  Ať budeme v životě dělat cokoliv, bude to s lidmi.
Další opomíjená věc je zacházení s penězi. S velkou slávou se do škol zavádí finanční výchova. Přitom s penězi zacházíme – více nebo méně úspěšně – už od malička, nedá se tomu vyhnout a navíc víme, kolik supů krouží kolem neznalých spotřebitelů, kteří se nedokáží spočítat, co pro ně výhodné je a co už ne.
Zvládat vlastní emoce. Další věc, kterou v životě potřebujeme a kterou škola neučí. Takže jsme odkázáni na “samostudium”. Učíme se na lidech, se kterými se stýkáme, nejčastěji právě na těch nejbližších. Je to drahá škola života a docela to bolí. Nejen nás, ale i naše nejbližší.
Řešit problémy. Ve škole se učíme naskládat si do hlavy spoustu věcí a držet je tam tak dlouho, dokud z nich nejsme vyzkoušeni. Pak je opustíme a naskládáme si tam něco jiného. Samozřejmě potřebujeme mít v hlavě nějaké znalosti a dokonce se je naučit i nazpaměť. Bez slovíček se žádný cizí jazyk nenaučíte a vzorce v matematice se taky nedají pořád hledat v knížkách nebo na internetu. Ale pak je taky potřeba umět řešit problémy. Vidět problém a umět najít způsob, jak se s ním vyrovnat.
Naštěstí ale není škola jen špatná. Je to rozsáhlý systém, ve kterém je těžké prosazovat radikální změny. Ale taky jsou tu učitelé, kterým to není jedno, kteří si váží své práce a snaží se dát dětem víc, než jen hromadu znalostí.
I mezi učiteli jsou lidé vysávající a dobíjející. Vysávající, to jsou ti, o kterých víte, že učí neradi, že to dělají jen proto, že zatím nenašli lepší způsob, jak vydělat peníze.
A pak jsou tu učitelé, kteří nejen učí, ale i inspirují. Kteří dávají dětem víc, než jen hromadu znalostí. Dávají jim i příklad toho, jaký člověk může být. Děti nás totiž sledují. Všímají si toho, co a jak děláme, je to pro ně škola lidství, hledání vlastní identity a vlastní životní cesty. 
 

Jsou lidé, kteří by si rozhodně zasloužili označení energetičtí upíři. V jejich společnosti se necítíme dobře a jsme pak unavení a vyčerpaní, i když kolikrát nevíme z čeho, když jsme nedělali nic, než že jsme si povídali.

Může to být třeba žena, která má problémy ve vztahu, ale místo aby s tím něco udělala, tak si stále dokola stěžuje. Párkrát to člověk vydrží, ale pak začnete mít pocit, že jste jen popelnice, do které si ta osoba odloží to, co ji tíží, ale že ve skutečnosti žádnou změnu nechce. Padne z toho na vás beznaděj. Rádi byste pomohli, ale jak, když ten druhý člověk nic udělat nechce. Z té beznaděje na vás padne únava.

Nebo jiný příklad – muž, který se strašně rád poslouchá a to natolik, že vůbec nevnímá, že vy taky chcete něco říct. Jste prostě jen předmět, na který se mluví, aby to nevypadalo, že trpí samomluvou. Váš názor nic neznamená, nezajímá ho. Zdvořile posloucháte, zvlášť když je to někdo z rodiny, šéf nebo učitel, v duchu jste na sebe naštvaní, že se necháte takhle přehlížet. Že se nedokážete ohradit, prosadit, že vám vlastně ten druhý dává najevo, že jste oproti němu druhořadí a nedůležití.

Takových vysávajících lidí, kteří (možná nevědomky) používají komunikaci a rozhovor ke svým účelům a nerespektují, že by to měl být oboustranně symetrický proces, je hodně.

Ale naštěstí jsou i lidé opačného ladění. Takoví, se kterými je radost si popovídat. Kteří vám naslouchají a dávají vám najevo, že jste dost důležití na to, aby jste si zasloužili respekt. Takový člověk působí jako léčivý balzám na duši. Nemusí říkat jen samé příjemné věci. Napadá mě v té souvislosti slovo “respekt”. To je něco, co v naší každodenní komunikaci často chybí. Místo něj se objevuje nadřazenost nebo aspoň jakási soupeřivost. Znají to třeba maminky malých dětí. Závod o to, čí dítě umí dřív sedět, stát, dělat paci paci. Všechny jsme četly ty moudré knihy, které říkají, že každé dítě se vyvíjí svým vlastním tempem, ale přesto máme pocit vítězství, když naše dítko je v něčem napřed před dítětem někoho jiného.

Mluvila jsem jednou s velmi tlustou paní a ta mi říkala, jak ji potěší, když uvidí někoho tlustšího, než je ona sama. Což nebylo moc často. Zase je to nějaká zvláštní forma závodu o to, že na tom nejsem nejhůř, že někdo je ještě horší než já.

A ten respekt? to je uznání toho, že druhý člověk má právo na místo na slunci stejně jako já, i když má jiné názory, vkus, víru nebo cokoliv jiného. Když k někomu chováte respekt, většinou mu to nemusíte říkat. Vycítí to, pozná to z vašeho chování. Právě tak, tako pozná, když se mu cítíte z jakéhokoliv důvodu nadřazeni.

Pocit nadřazenosti většinou plyne z nějaké situace. Cítíme se nadřazeni dětem, protože jsou ještě malé a “hloupé”. Jenže ony ty děti umějí věci, které my už jsme zapomněli. Soustředit se, ponořit se do činnosti, užívat si bezstarostnosti. O kolik bychom byli šťastnějsí, kdybychom se něco z toho od dětí naučili.

Jindy se cítíme nadřazeni lidem méně vzdělaným nebo níže pracovně postaveným. Jako by z nás škola nebo vyšší příčka v zaměstnání dělala lepšího člověka. Bohužel nedělá. Každý z nás zná vzdělané nebo vysoce postavené lidi (třeba politiky), kterým nevěříme a kterých si jen stěží dokážeme vážit. A každý z nás ví, že schopný řemeslník je společnosti užitečnější než nějaký namyšlený vzdělanec.

Doufám, že to nevyznívá, jako bych odmítala vzdělání. Naopak, myslím si, že vzdělání je to, co může člověku pomoci k lepšímu životu. Nevzdělaný člověk se nevyzná ve společnosti, neví si rady se spoustou věcí a je odkázaný na ty znalé, že mu řeknou co a jak. Tím se stává do značné míry bezmocnou hračkou v rukách jiných lidí. Vždycky se najde někdo, kdo se tváří, že vám chce pomoci, ale ve skutečnosti sleduje jen svoje vlastní cíle a zájmy. Proto potřebujeme mít znalosti a zkušenosti, být vzdělaní a používat svůj mozek, abychom se dokázali v životě orientovat a nenechat se vodit za nos.

Nemusí to být za každou cenu oficiální vzdělání. Vzdělání ve školách slouží k tomu, abychom se staly odborníky v nějaké oblasti a mohli se v tom oboru uplatnit na pracovním trhu. Což je samozřejmě žádoucí a v pořádku. Kromě toho ale potřebujeme širší znalost toho, jak funguje společnost kolem nás. Spoustu věcí, které nezbytně nutně potřebujeme k životu, nás ve škole vůbec neučí. Kolik vás ve škole naučili o mezilidských vztazích? A přitom je to jeden z hlavních faktorů, který určuje, jestli budeme v práci i v soukromí úspěšní nebo šťastní.  Ať budeme v životě dělat cokoliv, bude to s lidmi.

Další opomíjená věc je zacházení s penězi. S velkou slávou se do škol zavádí finanční výchova. Přitom s penězi zacházíme – více nebo méně úspěšně – už od malička, nedá se tomu vyhnout a navíc víme, kolik supů krouží kolem neznalých spotřebitelů, kteří se nedokáží spočítat, co pro ně výhodné je a co už ne.

Zvládat vlastní emoce. Další věc, kterou v životě potřebujeme a kterou škola neučí. Takže jsme odkázáni na “samostudium”. Učíme se na lidech, se kterými se stýkáme, nejčastěji právě na těch nejbližších. Je to drahá škola života a docela to bolí. Nejen nás, ale i naše nejbližší.

Řešit problémy. Ve škole se učíme naskládat si do hlavy spoustu věcí a držet je tam tak dlouho, dokud z nich nejsme vyzkoušeni. Pak je opustíme a naskládáme si tam něco jiného. Samozřejmě potřebujeme mít v hlavě nějaké znalosti a dokonce se je naučit i nazpaměť. Bez slovíček se žádný cizí jazyk nenaučíte a vzorce v matematice se taky nedají pořád hledat v knížkách nebo na internetu. Ale pak je taky potřeba umět řešit problémy. Vidět problém a umět najít způsob, jak se s ním vyrovnat.

Naštěstí ale není škola jen špatná. Je to rozsáhlý systém, ve kterém je těžké prosazovat radikální změny. Ale taky jsou tu učitelé, kterým to není jedno, kteří si váží své práce a snaží se dát dětem víc, než jen hromadu znalostí.

I mezi učiteli jsou lidé vysávající a dobíjející. Vysávající, to jsou ti, o kterých víte, že učí neradi, že to dělají jen proto, že zatím nenašli lepší způsob, jak vydělat peníze.

A pak jsou tu učitelé, kteří nejen učí, ale i inspirují. Kteří dávají dětem víc, než jen hromadu znalostí. Dávají jim i příklad toho, jaký člověk může být. Děti nás totiž sledují. Všímají si toho, co a jak děláme, je to pro ně škola lidství, hledání vlastní identity a vlastní životní cesty. 

 

čtvrtek 13. září 2012

Chodíte na vernisáže?

Vernisáž je slavnostní otevření výstavy uměleckých děl (ale i čehokoliv jiného). Vernisáže bývají volně přístupné, není zapotřebí mít nějakou pozvánku či povolení. Alespoň taková je moje zkušenost, je možné, že u nějakých vysoce oficiálních událostí je pozvánka nutná.

V nepříliš velkém městě, ve kterém bydlím, se to bez pozvánek obejde. Je tu hrstka – no dobře, víc než hrstka – lidí, kteří se o umění zajímají natolik, aby se zvedli a šli se podívat na slavnostní zahájení nějaké výstavy. Takže se tu potkávají stejné tváře.

Vernisáž je v první řadě o kultuře. Chcete vidět něco zajímavého – obrazy, sochy – ale taky si poslechnout živou hudbu, protože ta skoro nikdy nechybí. Setkat se s lidmi, kteří mají podobné zájmy a se kterými si můžete popovídat o obrazech se skleničkou vína a chlebíčkem v ruce, protože vernisáž je obvykle i s malým občerstvením. Jak by se mohla jakákoliv slavnostní událost obejít bez dobrého jídla a pití?

Pro vystavujícího umělce znamená vernisáž i dost stresu. Přípravy můžou být docela hektické, zavěsit všechna ta umělecká díla bývá docela pracné a náročné na čas. Zvlášť když je to jedna z vašich prvních výstav a vlastně do značné míry improvizujete. Pamatuju si, jak jsme instalovali výstavu patchworku. Sice jsem měli vymyšlený nějaký závěsný systém, ale jak se ukázalo, ne vždy to fungovalo tak, jak jsem si to malovali ve svých představách.

Další stres plyne z toho, že se vystavující umělec vlastně odhaluje před ostatními. Někteří jsou introverti, kteří mají hrůzu z toho, že budou stát před ostatními a mluvit. Naštěstí je tam vždycky někdo, kdo je uvede. Kdo řekne pár slov o umělci a předá mu kytičku, takže on sám – pokud nechce – nemusí říkat vůbec nic.

A možná největší stres plyne z toho, jak publikum přijme umělcovo dílo. Zvlášť když toho ještě moc nevystavoval. Co člověk, to názor a kritizovat je náš národní sport. A umění, tomu přece rozumí každý, že. Musí to být hrozné vložit do práce svůj čas, energii, svoje srdce, a pak poslouchat, jak to odsoudí někdo, kdo neumí vzít štětec do ruky. Naštěstí pořád ještě jsou lidé, kteří všechno toto podstupují, abychom my – jejich publikum – měli možnost pokochat se uměním. Původně jsem chtěla napsat „krásným uměním“, když ale ono není vždycky krásné. Nemůžu říct, že se mi líbí každý obraz, který vidím. Ale i ty, které se mi nelíbí, jsou pro mě užitečné. Pomáhají mi pochopit, co mám a co nemám ráda. Pomáhají mi najít svůj vlastní názor a tak trochu i svoji vlastní cestu.

 

pondělí 3. září 2012

Další várka vtipů


"Sire, dovoluji si Vás upozornit, že je dnes venku velice hezky. Mám Vám přinést toaletní papír?"
"Jean, vysvětlete mi, jakou to má souvislost?"
"říkal jste přece, že se jednoho krásného dne z těch mých otázek poserete."



"Ahoj, Kláro! Poslední dobou jsem děsně zapomnětlivý, zvl᚝ kdyžpiji. Včera na mejdanu jsem se tě ptal, jestli bys nejela se mnou na chatu na víkend, ale zapomněl jsem, jestli jsi řekla ano nebo ne."
Odpověï: "Ahoj Tomáši. Taky hrozně zapomínám. Pamatuju si, ze jsem včera někoho poslala do prdele, ale ráno jsem si nepamatovala, koho."



"Já bohužel nemohu zaplatit tento měsíc za byt." - "Minulý měsíc jste říkal totéž!" - "A nedodržel jsem snad slovo?"



Ptá se mistr podřízeného: "Máš rád teplé pivo, zpocené ženské.." - "Ne." - "Máš tedy letos dovolenou až v listopadu!"



Jeden muž měl rád tři ženy a nemohl se rozhodnut, se kterou se má oženit. Tak dal každé 5000 dolarů, aby s nimi udělali,co uznají za nejlepší. První si nakoupila šaty, kosmetiku, šperky a praví: "Udělala jsem,drahý, vše pro to, aby jsi měl tu nejkrásnější ženu". Druhá nakoupila věci pro něho: Oblečení, sportovní potřeby, nápojové soupravy do baru atd. "To proto, drahý, aby jsi věděl, jak na tebe myslím". Třetí vrhla peníze do podnikání a po krátké době přinesla zpět 10 tisic. "Aby si viděl, jak jsem šikovná". I zamyslel se muž a nakonec si vybral tu s největšíma kozama.



Do firmy přijde instalatér opravit záchod. Vejde do kanceláře a ptá se sekretářky: "Kde je ten hajzl?" Sekretářka nesměle odpovídá: " Pan ředitel je právě na obědě." "Ale, vy jste me špatně pochopila, já myslím ty dvě nuly!" "Tak náměstkové jsou na poradě." "Ale pani zlatá, já se Vás ptám na to, kde se dělá hovno!" "Tak příprava výroby je o poschodí níže."



U jedné paní zazvoní telefon ..... zvedne ho a ze sluchátka se ozve: To snad není možné, já vyhrál ve sportce vezmeš si mne ?
A pani odpoví: Ano jistě samozřejmě . . . . . a kdo volá?



Jede v tramvaji jeptiška a na jedné zastávce nastoupí pán farář. Má ruku v sadře a tak se ho jeptiška ptá: "Copak sa vám stalo, pane faráři?" "Ále, upad jsem ve vaně", odpovídá farář. V tramvaji jedou také dva pankáči a jeden se ptá toho druhýho: "Hele vole, copak je to vana?" "Já nevím, vole", odpovída ten druhý, "Já nejsem katolík."



Jednou pozdě v noci se opilec chlubí kamarádovi novým bytem. Když vejdou do obývaku, kamarád si všimne velkého mosazného gongu. "Na co máš ten gong?" Zeptal se zvědavě. "To není gong, to jsou mluvící hodiny. "Mluvící hodiny?" diví se kamarád. "A jak fungujou?" "Sleduj." vezme palici a vši silou praští do gongu. Ten se samozřejmě rozezvučí na celý panelák. Na to se z vedlejšího bytu ozve: "Ty ses snad posral, debile, jsou tři hodiny ráno!!!"



Dobrý den, pane učiteli, jmenuji se Voříšek ..
Voříšek, Voříšek. Ano, už si vzpomínám. Největší uličník na škole. Předpovídal jsem vám, že špatně skončíte. Co potřebujete?
Přišel jsem požádat o ruku vaši dceru.



Jede chlap metrem v hrozné tlačenici, před ním stojí žena. V tom ten chlap povídá: „Promiňte paní, to není to, co si myslíte. Já mám malou vejplatu a dostávám to v mincích zabalených do válečku. A ten sem si dal před cestou do kapsy...“
V další stanici se na muže obrátí ta žena a prohlásí: „Vážený pane, to, že máte malou vejplatu, vám věřím. Že ji dostáváte v mincích, vám taky věřím. Ale to, že vám mezi Václavákem a Karlovým náměstím přidali, to vám teda nesežeru!!!"



Jednoho dne si takhle guvernér státu Florida jede podél řeky a uvidí dva bělochy, jak za sebou na člunu táhnou černocha na jakýchsi lyžích. Zastaví auto a signalizuje, aby zastavil. Když loďka přirazí ke břehu, začne hochům vykládat, jak je podle něho skvělé, že se černí a bílí učí spolu tak dobře vycházet. Když odjede, hoši s člunem odstartují a jeden druhému povídá: „Guvernér je určitě prima chlap, ale o lovu na aligátory nemá ani páru.“



čech, Američan a Němec se sejdou v nebi a povídají si, kdo z nich umřel horší smrtí.
Američan: "Jo, to náš táta koupil tryskáč a jak s ním neuměl pořádně lítat, tak ho otočil proti zemi a byli jsme na kaši."
Němec: "To můj táta koupil porsche a nějak to nezvládl a tak jsme vlítli do skály a byli jsme taky hned mrtví."
čech: "To náš táta koupil kolo a pak jsme pomřeli hlady."



Hádají se Marx, Engels a Lenin, zda je lepší manželka nebo milenka.
Zásadně manželka, říká Marx. Aby mohl člověk dělat revoluci, potřebuje mít jisté zázemí.
Manželství je buržoazní přežitek. Jedině nejistota s milenkou udrží revolučního ducha v pohotovosti, tvrdí Engels.
Co ty o tom soudíš, Lenine?
No, nejlepší je mít manželku i milenku.
Manželka si myslí, že jsi u milenky, milenka si myslí, že jsi u manželky a ty můžeš být v knihovně a učit se, učit se, učit se.





Tři známí – právník, programátor a umělec – probírají problematiku milenek. Umělec povídá: „Pánové, ta vášeň je ohromně inspirativní a zrovna tak riziko, že na to manželka přijde.“ Právník to rozebírá odborně: „No, podle mého z toho koukají jen problémy. Skončí to rozvodem, alimenty a nakonec možná i vyhazovem z práce.“ A programátor se usměje a říká: „Je to ta nejlepší věc na světe, zvlášť když o tom manželka ví. To si totiž potom myslí, že jsem s milenkou, milenka si myslí, že jsem s manželkou a já můžu v klidu celou noc dělat!“



Dva muži se potkají v nebi a povídají si, jak se sem dostali. Jeden
praví: "Já jsem umrznul." Druhý muž jej polituje a praví: "No mě trefil
šlak, protože když jsem dorazil domů dříve, moje manželka ležela nahá v
posteli, na stole lahvinka, kolem rozházené věci. Tak jsem se tak
rozzuřil a začal toho chlápka hledat. Hledal jsem v posteli, pod skříní,
pod stolem, v koupelně, ale nikde nikdo. Tak jsem z toho
zkolaboval. První muž se ušklíbne a říká: "No vidíš ty debile,
kdyby ses byl podíval do lednice, tak jsme oba na živu."



Tři muži se dohadují, jak přijít na nevěru manželky. Jeden říká: "Dal jsem deset tisíc do odposlechu a nic jsem nezjistil. Přitom jsem si jistej, že má šamstra!"
Druhej říká: "To nic není, já dal deset za odposlechy a deset soukromému očku, aby ji sledoval a taky nic nevím. Přitom jsem si jistej, že má milence!"
Ten třetí poslouchá, usmívá se a potom řekne: "Teda pánové, jste žabaři. Já inverstoval pětku a vím vše."
"Jak si to prosím Tebe dokázal za takovej směšnej obnos?"
"Úplně jednoduše. Přijel jsem ze služební cesty a cestou z práce domů jsem se stavil v konzumu koupit si pivo. Vím dobře, že manželka by mi ho nekoupila.
Dojdu domů, v pohodě jsem sednul na balkon, zapálil cigáro, vypil pivo a flašku vrznul na vedlejší balkón. Vyletěla sousedka a začala hulákat. Tak jsem na ni houknul - Co tady řveš, ty kurvo? - A ona ? Jakápak já jsem kurva. Tvoje manželka je kurva. V pondělí tady byl ten, v úterý ten,............."