Staří lidé, kteží už nepracují, jsou občas tak trochu považováni za někoho, kdo společnosti už skoro nic nedává, ale spíš bere. Alespoň po materiální stránce to určitě platí. Lidé pobírají důchod, ten mají od státu jistý a my jim občas trochu závidíme, že už nemusí vykazovat žádný výkon, nejsou závislý na žádném šéfovi nebo na tom, jaká bude poptávka po jejich službách na trhu práce. Mají sice obavu o to, jestli vláda bude jejich většinou nevysoké důchody valorizovat dostatečně rychle, aby si udrželi svoji kupní sílu a životní úroveň, ale to je přece jen menší starost, než když vám skoro denně hrozí nezaměstnanost, protože nevíte, kdy vás váš zaměstnavatel přestane potřebovat.
Když už má člověk v důchodu dostatek času a jistý příjem, měl by si taky trochu užívat. Nejsou všechny záliby a zábavy tak drahé, aby si je člověk nemohl dovolit.
Docela mi vadí, když vidím důchodce nebo důchodkyně – ještě vcelku zdravé a dobře pohyblivé – jak sedí na lavičce nebo jsou vyloženi z okna a nemají na práci nic jiného, než zabíjet čas.
Celý život pracovali a teď chtějí odpočívat, to chápu, ale jaký je to odpočinek, když se člověk příšerně nudí a neumí se ničím zabavit?
Obdivuju lidi, kteří si i v tomto věku dokážou najít nějaké smysluplné využití času.
Často to bývají vnoučata a to je rozhodně dobře jak pro babičky a dědečky, tak i pro ty děti. Už se skoro blížím k babičkovskému věku, ale na svoje prarodiče vzpomínám docela často. Právě proto, že mají čas, tak se mohou svým vnoučatům věnovat tak, jak se to rodičům ve shonu všedních dnů moc nedaří. Mohou si s nimi povídat, učit je vařit, pracovat v dílně nebo na zahrádce, chodit s nimi na procházky nebo jezdit na výlety. Děti také milují vyprávění o svých předcích, o tom, jaké to bylo, když byli rodiče malí a podobně.
Nejsou to alejenom děti našich dětí, které nám mohou pomoci naplnit svůj volný čas.
Celý život si většina z nás stěžuje, že pro samé povinnosti nemá čas na to nebo ono. Ať je to vyšívání, čtení, angličtina, hraní na piáno nebo chození do kina. A když pak v důchodu na to máme čas, tak už rezignujeme, říkáme si, že to už nemá smysl, že už to nějak doklepeme a podobné depresivní řeči, které připomínají, že naše úmrtí přece jen není asi vzdáleno tolik světelných let, jako se nám zdálo, když jsme byli mladí.
Místo těch stížností a výmluv by bylo lepší se od něčeho pustit. Obdivuju staré lidi, kteří se starají o zahradu nebo hospodářství se zvířaty. Většinou jsou to lidé, kteří to dělali celý život, tak v tom prostě pokračují.
Nebo lidi, kteří věnovali celý život nějaké jiné vášni a dělají to stále, ať už jsou to známky, kaktusy, pečení a zdobení perníčků nebo cokoliv jiného.
Ale co když člověk nic takového nemá? Zvlášť my ženy býváme vychovávány tak, že hlavní naší starostí je péče o rodinu a že koníčky jsou něco, co si můžeme – možná – dovolit až tehdy, když je rodina dokonale obstaraná. Když nás pak rodina už nepotřebuje, děti jsou velké a mají své vlastní rodiny, tak se najednou cítíme nepotřebné a je nám z toho smutno.
Žádné komentáře:
Okomentovat