Proč příroda není skoro nikdy ošklivá?

Jdu vlakem a koukám z okna. Není to dlouho, co vyšlo sluníčko a stromy hází dlouhé stíny. Větve jsou takhle brzo zjara ještě holé, jen sem tam se objeví trošku svěže zelené, ale nejvíce jsou vidět tmavé siluety stromů. Každý je jiný, jinak tvarovaný a jinak roste, ale každý je zajímavý a hezký.

Čím to je, že v přírodě skoro neexistuje ošklivost? I když si rostliny rostou, jak chtějí a kde chtějí, chaoticky a neorganizovaně, přesto je příjemné se na takový „zmatek“ dívat. Často daleko příjemnější, než dívat se na nějakou vyumělkovanou, přezdobenou zahradu. Podobně jako když se díváte na malé dítě (případné mládě jiného živočicha – kotě, štěně, house). Skoro vždycky je hezké a roztomilé, i když se o to nesnaží a nepotřebuje k tomu vizážisty, stylisty, fotografy a grafiky, jako ty modelky v časopisech.

Čím se od sebe liší neučesaná krása přírody nebo malého dítěte a vyumělkovaná, pracně získaná krása pěstěných zahrad a modelek? Snad právě v té přirozenosti a nezáměrnosti. Lidská díla bývají často vyumělkovaná, vypočítaná na efekt, přepečlivě stylizovaná. A to až tak moc, že se tím zakrývá skutečný smysl a podstata daného objektu. Copak smyslem přírody je růst v geometrických obrazcích jen pro naše potěšení? Copak smyslem existence ženy je krásným dokonalým obrázkem?